Opinion of the Advocate-General

Opinion of the Advocate-General

I – Úvod

1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Cour de cassation (Francie) se týká výkladu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2) .

2. Tato žádost byla podána v řízení zahájeném před francouzským soudem, v jehož průběhu se doložky přiznávající příslušnost italskému soudu – obsažené v kupní smlouvě mezi výrobcem usazeným v Itálii a původním nabyvatelem sporných věcí, který byl rovněž usazen v Itálii – tento výrobce dovolával vůči dalšímu nabyvateli usazenému ve Francii a pojistiteli, taktéž usazenému ve Francii, na kterého přešla práva uvedeného dalšího nabyvatele. Kromě významu pro řešení tohoto konkrétního případu má daná otázka zásadní význam i pro obecnou právní praxi, neboť subjekty v mezinárodním obchodním styku často využívají dohody o volbě soudu.

3. Soudní dvůr je tedy žádán, aby se vyslovil k otázce, zda článek 23 nařízení č. 44/2001 umožňuje, aby doložka o soudní příslušnosti obsažená v původní smlouvě byla přenášena do dalších smluv postupně uzavíraných mezi hospodářskými subjekty usazenými v různých členských státech Evropské unie(3), a pokud ano, za jakých podmínek. Má rozhodnout, zda je při určení, jestli lze dohody o volbě soudu uplatňovat vůči třetím osobám, které s nimi nesouhlasily, v souladu s jeho judikaturou týkající se rozšíření takovéto doložky obsažené v konosamentu(4) na jeho držitele, jenž je třetí osobou, třeba odkázat na použitelné vnitrostátní právo, anebo zda je zapotřebí stanovit v tomto ohledu samostatné hmotněprávní pravidlo, jak to v nedávné době hodlal učinit Evropský parlament v rámci přepracování nařízení č. 44/2001(5) .

4. Předkládací rozhodnutí vytváří též souvislost mezi touto problematikou a rozsudkem Handte(6), který se týká pojmu „smluvní věci“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(7) (dále jen „Bruselská úmluva“), který se v podstatě shoduje s čl. 5 bodem 1 nařízení č. 44/2001. Vzhledem k tomu, že tento rozsudek uvedl, že právní vztah mezi výrobcem a dalším nabyvatelem nemá podle výkladu zmíněného ustanovení smluvní povahu, týká se otázka Cour de cassation vlivu této judikatury na použitelnost doložky o soudní příslušnosti obsažené ve smlouvě podepsané pouze prvním subjektem vůči dalšímu z těchto subjektů.

II – Právní rámec

5. Bod 11 odůvodnění nařízení č. 44/2001 uvádí, že „[p]ravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska[…]“.

6. Článek 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, obsažený v oddílu 2 kapitoly II nadepsaném „Zvláštní příslušnost“, stanoví, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn.

7. Článek 23 odst. 1 nařízení č. 44/2001, obsažený v oddílu 7 kapitoly II týkajícím se „Ujednání o příslušnosti“, stanoví:

„Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena:

a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením nebo

b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo

c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.“

III – Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

8. Společnost SNC Doumer (dále jen „Doumer“) zadala provedení renovace komplexu budov umístěných v Courbevoie (Francie), pro niž byla pojištěna u společnosti SA Axa Corporate Solutions Assurance (dále jen «Axa Corporate») se sídlem v Paříži (Francie).

9. V rámci těchto renovačních prací byly nainstalovány klimatizační jednotky, z nichž každá byla vybavena řadou kompresorů, jež:

– byly vyrobeny společností Refcomp SpA (dále jen „Refcomp“), jejíž sídlo se nachází v Itálii,

– od ní byly zakoupeny a sestaveny společností Climaveneta SpA (dále jen „Climaveneta“), jež má rovněž sídlo v Itálii,

– společnost Doumer je následně dodala společnosti Liebert, jejímž nynějším právním nástupcem je společnost Emerson Network Power (dále jen „Emerson“), která je pojištěna u společnosti Axa France IARD (dále jen „Axa France“); obě naposled uvedené společnosti mají sídlo ve Francii.

10. V nainstalovaném klimatizačním systému došlo k poruchám. Znalecký posudek prokázal, že tyto poruchy byly způsobeny výrobní vadou kompresorů.

11. Společnost Axa Corporate, na niž přešla práva společnosti Doumer, kterou Axa Corporate předtím odškodnila jako svého pojištěnce, podala proti výrobci, společnosti Refcomp, společnosti Climaveneta, která provedla instalaci, a dodavatelské společnosti Emerson žalobu k tribunal de grande instance de Paris, jíž se domáhala, aby společně a nerozdílně nahradily škodu způsobenou touto vadou.

12. Obě žalované italské společnosti zpochybnily příslušnost tribunal de grande instance de Paris: společnost Climaveneta se přitom dovolávala rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o distribuci, již uzavřela se společností Emerson, a společnost Refcomp se dovolávala doložky přiznávající pravomoc italskému soudu, která byla obsažena ve všeobecných podmínkách kupní smlouvy uzavřené mezi ní a společností Climaveneta.

13. Usnesením soudce pověřeného přípravou ústního jednání ze dne 26. ledna 2007 tribunal de grande instance de Paris zamítl námitky nepříslušnosti podané společnostmi Climaveneta a Refcomp. Tyto společnosti podaly proti zmíněnému usnesení odvolání.

14. Rozsudkem ze dne 19. prosince 2008 cour d’appel de Paris napadené usnesení změnil v tom smyslu, že námitku společnosti Climaveneta zamítl. Uvedl, že tribunal de grande instance de Paris nebyl příslušný pro rozhodování o žalobě podané proti této společnosti, neboť v řetězci smluv o převodu vlastnictví byla rozhodčí doložka automaticky převedena jakožto akcesorická k právu podat žalobu, jež je zase akcesorické k převáděnému věcnému právu, bez ohledu na to, zda má tento řetězec homogenní či heterogenní povahu.

15. Naproti tomu Cour d’appel de Paris potvrdil zamítnutí námitky nepříslušnosti podané společností Refcomp. Své rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že pravidla zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech stanovená v čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 se nepoužijí na spor mezi dalším nabyvatelem věci a výrobcem, který ji tomuto nabyvateli neprodal, jelikož takovýto spor se týká deliktní odpovědnosti, jež se řídí ustanoveními čl. 5 bodu 3 zmíněného nařízení, a upřesnil, že článek 23 tohoto nařízení již nebude použit, protože žaloba nemá smluvní základ. Uvedený soud tak shledal, že doložku o soudní příslušnosti sjednanou mezi výrobcem a zprostředkujícím prodejcem nelze uplatnit proti pojistiteli, na kterého přešla práva dalšího nabyvatele, a že francouzský soud, jemuž byla věc předložena, byl příslušný vzhledem k místu vzniku škody.

16. Tento rozsudek cour d’appel de Paris je předmětem hlavního kasačního opravného prostředku podaného společností Refcomp a vedlejšího kasačního opravného prostředku podaného společností Emerson.

17. Rozsudkem ze dne 17. listopadu 2010 Cour de cassation vedlejší kasační opravný prostředek zamítl, ale ohledně hlavního kasačního opravného prostředku podaného společností Refcomp se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

„1) Má doložka o soudní příslušnosti, která byla sjednána v řetězci smluv podle práva Společenství mezi výrobcem věci a kupujícím podle článku 23 nařízení [č. 44/2001], účinky vůči dalšímu nabyvateli, a v případě kladné odpovědi, za jakých podmínek?

2) Má doložka o soudní příslušnosti účinky vůči dalšímu nabyvateli a pojistitelům, na které přešla jeho práva, třebaže se čl. 5 odst. 1 nařízení [č. 44/2001] neuplatní na žalobu dalšího nabyvatele proti výrobci, jak rozhodl Soudní dvůr ve svém rozsudku Handte ze dne 17. června 1992?“

18. Písemná vyjádření Soudnímu dvoru předložily společnosti Refcomp, Axa Corporate a Emerson, francouzská, německá a španělská vládou, a rovněž Evropská komise.

19. Jednání, které se konalo dne 3. května 2012, se zúčastnila společnost Refcomp, francouzská a německá vláda, jakož i Komise.

IV – Analýza

A – Úvodní poznámky

20. Soudní dvůr se má v odpovědi na obě výše uvedené předběžné otázky v podstatě vyjádřit k rozšíření doložky o soudní příslušnosti v řetězci smluv uzavřených smluvními stranami v různých členských státech, a konkrétně k právním účinkům takovéto doložky vůči dalšímu nabyvateli(8), který nepodepsal smlouvu, v níž je tato doložka obsažena, a který s ní zřejmě neprojevil souhlas za podmínek stanovených v článku 23 nařízení č. 44/2001(9) .

21. Třebaže předkládací rozhodnutí neobsahuje výslovné odůvodnění, z dokumentů obsažených ve spisu vyplývá, že dotazy francouzského Cour de cassation vycházejí z následujících údajů.

22. Jednak je problém spojen s pravidlem vnitrostátního práva, tzn. právní teorií, podle níž – jelikož smlouvy mají obvykle relativní účinek, protože zavazují pouze strany, které je podepsaly – je však stanovena výjimka z této zásady v případě převodu vlastnictví, neboť dotčená věc se na všechny následující nabyvatele převádí se všemi prvky, jež tvoří její příslušenství. Z toho vyplývá, že podle francouzského práva může následný nabyvatel věci uplatňovat nároky z odpovědnosti vůči tomu, kdo mu ji prodal, nebo proti kterémukoli ze zprostředkovatelů, kteří ji prodali, anebo přímo proti zhotoviteli této věci.

23. Dále u případné systematické převoditelnosti doložky o soudní příslušnosti – která je obsažena v původní smlouvě evropského řetězce smluv o převodu vlastnictví – jakožto součásti žalobního práva, jež je jako takové akcesorické k převedenému vlastnickému právu, existují ve francouzské právní nauce ohledně judikatury Soudního dvora tři vzájemně si odporující názory(10) :

– podle některých autorů lze tuto doložku vždy uplatnit vůči dalšímu nabyvateli věci, jež je předmětem převodu, navzdory skutečnosti, že nebyl stranou této smlouvy, a tudíž nevyslovil souhlas s touto doložkou,

– podle jiných autorů by naopak nikdy nemělo docházet k její převoditelnosti,

– zatímco určití autoři upřednostňují střední cestu, podle níž je takováto doložka převoditelná v určitých případech, tj. tehdy, převádějí-li se na následné nabyvatele práva a povinnosti původního nabyvatele v plném rozsahu.

24. Tato problematika se netýká pouze francouzského práva, jelikož právní systémy některých dalších členských států znají tutéž právní fikci(11) . Projednávaná věc má ostatně nejen teoretický, nýbrž i hospodářský význam. Odpověď podaná Soudním dvorem na položené předběžné otázky může totiž mít významné hospodářské důsledky, jelikož při mezinárodních obchodních transakcích se doložky o soudní příslušnosti(12) uzavírají velmi často, a tudíž je dost dobře možné, že se stanou součástí řetězců smluv o převodu vlastnictví se vztahem k územní působnosti různých členských států.

25. V tomto ohledu uvádím, že otázky předkládajícího soudu se týkají uplatnění či neuplatnění doložky o soudní příslušnosti obsažené v „řetězci smluv ve Společenství“ v situacích, kdy hospodářské subjekty, jež jsou stranami po sobě následujících smluv řetězce, o který se jedná ve věci v původním řízení, mají sídlo v různých členských státech. Přesněji řečeno, Soudní dvůr se má vyslovit k případu, kdy takováto doložka spadá do oblasti působnosti článku 23 nařízení č. 44/2001. Podle odstavce 1 zmíněného článku v podstatě postačí, že přinejmenším jeden z účastníků sporu, ať se jedná o navrhovatele či odpůrce, má sídlo nebo bydliště na území některého z členských států Unie(13), a tato podmínka je v projednávané věci splněna.

26. Mimoto podotýkám, že předběžné otázky položené v projednávané věci se týkají „doložky o soudní příslušnosti“, zatímco ustanovení článku 23 nařízení č. 44/2001 upravuje dva druhy „dohody o příslušnosti“ zahrnující zároveň doložky o volbě soudu, jež jsou vkládány do smluv s ohledem na budoucí možné spory, a dohody o příslušnosti, které jsou uzavírány mimo tento rámec, jakmile již došlo ke sporu(14) . Navzdory dvojímu významu přikládanému zmíněnému výrazu v uvedeném článku a vzhledem k omezení rozsahu žádosti předkládajícího soudu a konkrétnímu předmětu sporu v původním řízení je podle mého názoru třeba zaměřit se na tento aspekt daných odpovědí, a tudíž se zabývat pouze „doložkami o soudní příslušnosti“ vkládanými do smluv pro případ budoucího sporu.

27. Rád bych ostatně upřesnil, že i když se předkládající soud obecnou formulací Soudního dvora dotazuje na právní „účinky“ doložky o soudní příslušnosti vůči dalšímu nabyvateli, rozsah odpovědi, již Soudnímu dvoru v tomto stanovisku navrhuji, bude omezen na otázku případného použití doložky uvedeného druhu v neprospěch takovéto třetí osoby, při vyloučení možnosti, že by se zmíněná osoba této doložky dovolávala ve svůj prospěch(15) . Vzhledem k předmětu sporu v původním řízení by totiž odpověď na předběžné otázky z posledně uvedeného hlediska nebyla pro vnitrostátní soud užitečná k rozhodnutí zmíněného sporu. Je tedy třeba, aby se Soudní dvůr vyslovil pouze k použitelnosti doložky o soudní příslušnosti vůči dalšímu nabyvateli, a nikoli k jejím případným dalším účinkům.

28. Konečně připomínám, že odpovědi obsažené v judikatuře týkající se Bruselské úmluvy lze použít i v případě nařízení č. 44/2001, jelikož ustanovení dotčená žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce ohledně tohoto nařízení mají v podstatě stejný obsah jako ustanovení zmíněné úmluvy, jež byla vyložena Soudním dvorem(16) . V projednávané věci jsou ustanovení článku 17 Bruselské úmluvy a ustanovení článku 23 nařízení č. 44/2001 celkově obdobná, třebaže vykazují několik rozdílů. Vzhledem k jejich znění se však tyto rozdíly nedotýkají srovnatelnosti prvků, které jsou relevantní pro zodpovězení otázek položených Soudnímu dvoru v projednávané věci.

B – K případné závaznosti doložky o soudní příslušnosti, obsažené v původní kupní smlouvě, pro dalšího nabyvatele věci

29. Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je výrobce, jenž je stranou první smlouvy v řetězci smluv, ve které byla obsažena doložka o soudní příslušnosti, ve smyslu článku 23 nařízení č. 44/2001 oprávněn dovolávat se této doložky ke zpochybnění příslušnosti soudu, k němuž proti němu podal žalobu další nabyvatel, který není stranou zmíněné smlouvy, ale namítá její špatné provedení žalovaným, a každý z nich má přitom sídlo v jiném členském státě.

30. Účastníci tohoto řízení navrhli různé odpovědi. Společnosti Axa Corporate a Emerson na rozdíl od společnosti Refcomp zcela vylučují převoditelnost doložky o soudní příslušnosti na dalšího nabyvatele v takovémto kontextu. Naproti tomu německá a španělská vláda připouštějí, že doložka sjednaná za podmínek stanovených v článku 23 nařízení č. 44/2001 má účinky vůči dalšímu nabyvateli, jestliže na tuto třetí osobu podle použitelného vnitrostátního práva zcela přešla práva a povinnosti jedné ze stran původní smlouvy. Francouzská vláda a Komise zastávají názor, že takovouto doložku lze namítat vůči dalšímu nabyvateli pouze pod podmínkou, že vyjádřil svůj souhlas se zmíněnou doložkou v souladu s podmínkami tohoto článku nezávisle na použitelném vnitrostátním právu.

1. K možnosti stanovit hmotněprávní výkladové pravidlo

31. Třebaže to předkládající soud takto neformuloval, ústřední problematikou nastolenou první předběžnou otázkou je – jak to vyplývá ze stanovisek zaujímaných výše zmíněnými účastníky řízení – zda má Soudní dvůr podat výklad článku 23 nařízení č. 44/2001, jenž by se lišil v závislosti na ustanoveních vnitrostátního práva, která mohou upravovat sporný vztah, nebo jenž by platil nezávisle na znění těchto ustanovení.

32. Tato posledně uvedená metoda by v projednávané věci předpokládala, aby Soudní dvůr určil, zda v případě použitelnosti zmíněného článku 23 lze uplatnit doložku o soudní příslušnosti vůči třetí osobě či nikoli, za takových podmínek jako ve věci v původním řízení, aniž bude odkazovat na účinky, jež by mohly být dotčenému právnímu vztahu propůjčeny právem toho či onoho členského státu(17) .

33. Podle mého názoru by skutečnost, že by byla dána přednost vyslovení hmotného pravidla, jež by bylo vlastní unijnímu právu, přinesla výhodu spočívající v záruce lepšího fungování pravidel o příslušnosti stanovených nařízením č. 44/2001. Soudní dvůr totiž opakovaně rozhodl, že k zajištění plné účinnosti a jednotného uplatnění na území všech členských států musí být pojmy obsažené v tomto nařízení v zásadě vykládány nikoli pouze odkazem na vnitrostátní právo některého z dotčených států, ale autonomně s odkazem hlavně na systematiku a cíle předpisu(18) . Mám za to, že takováto metoda výkladu ustanovení nařízení č. 44/2001 musí být pro Soudní dvůr vodítkem nejen tehdy, přistoupí-li k provedení pouhé definice slov, výrazů nebo konceptů, které obsahuje, ale i tehdy, je-li požádán, aby určil předmět nebo dosah těchto ustanovení(19) .

34. Kdyby bylo v projednávané věci zohledněno vnitrostátní právo použitelné na dotčený právní vztah, nebyla by na projednávanou otázku týkající se převoditelnosti doložky o soudní příslušnosti poskytnuta odpověď jednotná, ale proměnlivá, vzhledem k rozdílům v přístupu zjištěným mezi právními řády členských států k právní povaze vztahu mezi výrobcem věci a jejím dalším nabyvatelem(20), kromě specifického problému případného rozšíření doložky na třetí osobu, která s ní neprojevila souhlas. 

35. Navíc by zformulování hmotněprávního pravidla Soudním dvorem usnadnilo úkol soudů členských států. Vzhledem k tomu, že nařízení o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy(21) neupravuje ani platnost, ani účinky doložky o soudní příslušnosti, by případný odkaz na vnitrostátní právo ukládal těmto soudům povinnost zjistit, který právní systém je v tomto ohledu třeba konzultovat. Problém zjistit, které právo kdy uplatnit, je sice tradičním problémem v případě uplatnění doložky o soudní příslušnosti v situaci s cizím prvkem, ale obtíž s použitím kolizních norem ještě vzrůstá v případě většího počtu smluv, jako je tomu ve sporu v původním řízení, neboť právních řádů, které se mohou uplatnit, je mnoho(22) .

36. Bylo by rovněž v zájmu obou účastníků řízení přímo se dozvědět, zda je určitý soud na základě doložky o soudní příslušnosti obsažené ve smlouvě nepodepsané žalobcem příslušný, či nikoli, a nemusel přitom čelit nahodilosti plynoucí z různých koncepcí platných v členských státech. Podle mého názoru by bylo vhodné zvolit takový výklad článku 23 nařízení č. 44/2001, jenž zajistí, aby určení příslušného soudu nezáviselo na nejistých a náhodných okolnostech, o což Soudní dvůr obecně usiluje(23) .

37. Dodávám, že jelikož nařízení č. 44/2001 upustilo ve chvályhodné snaze o zjednodušení(24) od uplatňování metody kolizních norem, jež byla vytýčena v rozsudku Industrie Tessili Italiana Como(25), neslučovalo by se znovuzavedení výkladu spočívajícího na této metodě příliš s vývojem, o který tímto způsobem usiluje unijní zákonodárce.

38. Stejně tak Parlament, který se v rámci nynějšího přepracovávání článku 23 nařízení č. 44/2001 konkrétně zabýval týmž problémem, jako je ten, který tvoří předmět projednávané věci, se vyslovil ve prospěch přijetí hmotněprávního pravidla stanovujícího příslušné podmínky bez jakéhokoli odkazu na právní řády členských států způsobem omezujícím použitelnost dohod o volbě soudu upravených tímto článkem vůči třetím osobám, které s těmito dohodami nevyjádřily výslovný souhlas, vzhledem k riziku, že v opačném případě bude porušeno právo těchto osob na neomezený přístup k soudu(26) . Soudnímu dvoru navrhuji, aby zvolil týž přístup. 

2. Ke gramatickému výkladu článku 23 nařízení č. 44/2001

39. Článek 23 nařízení č. 44/2001 ve svém současném znění stanoví formální a hmotněprávní podmínky platnosti doložek o soudní příslušnosti, které upravuje, ale vyčerpávajícím způsobem neurčuje jejich dosah a účinky. Především neupřesňuje, které osoby lze považovat za „strany“ takovéto dohody, ani neřeší otázku, zda lze doložku o volbě soudu přenést ze stran určité smlouvy na strany jiné smlouvy jakožto akcesorickou k vlastnictví věci(27) .

40. Jediným výslovně vyjádřeným prvkem obsaženým v současném textu ohledně právních účinků doložek o soudní příslušnosti je ustanovení, že příslušnost, kterou smluvní strany přiznávají určeným soudům, je výlučná(28) . Tato okolnost však nemá vliv na případnou závaznost těchto doložek vůči třetím osobám.

41. Z terminologického hlediska uvádím, že tím, že článek 23 nařízení č. 44/2001 odkazuje na případy, kdy „se strany dohodnou na soudu, (zvýrazněno autorem stanoviska), vyžaduje, aby mezi nimi byla uzavřena „dohoda“ týkající se volby soudu. Jak uvádí bod 11 odůvodnění tohoto nařízení, je toto projevem snahy respektovat smluvní volnost účastníků řízení určit si jiný soud než ten, který má být příslušný podle zmíněného nařízení, ale navíc je zapotřebí, aby tato vůle účastníků řízení předložit svůj spor tomuto soudu byla dána jak u žalobce, tak i u žalovaného.

42. Jak uvedl Soudní dvůr ohledně odpovídajícího ustanovení Bruselské úmluvy(29), řada formálních podmínek stanovených v článku 23 nařízení č. 44/2001 činí důkaz souhlasu účastníků řízení, vůči nimž se uplatní doložka o soudní příslušnosti, ústředním prvkem platnosti této doložky. Z toho plyne, že v případě námitek musí být v zásadě soudem, jemuž byl spor předložen, konkrétně ověřen řádně poskytnutý souhlas osoby, vůči níž je takováto doložka uplatňována.

43. Skutečností je, že Soudní dvůr připustil, že doložka o soudní příslušnosti může mít právní účinky vůči osobě, která s ní formálně neprojevila svůj souhlas, avšak pouze za zvláštních podmínek, konkrétně v rozsudcích týkajících se konosamentů, k nimž se ještě vrátím. Jak uvádí společnost Refcomp, Soudní dvůr sice rozhodl, že schválení doložky tohoto druhu může být důsledkem přistoupení ke stanovám obchodní společnosti(30), avšak v projednávané věci se o takovýto případ nejedná. Takovéto účinky Soudní dvůr připustil rovněž v rozsudcích vydaných ve věcech pojištění – avšak pouze ve prospěch třetí osoby(31) – a na základě skutečnosti, že ve prospěch této osoby svědčilo určité ujednání, a rovněž na základě cíle ochrany slabšího účastníka řízení(32) sledovaného pravidly o příslušnosti, která jsou vlastní této oblasti úpravy(33) . Ze skutečností projednávané věci však nevyplývá ani srovnatelný mechanismus, ani srovnatelný cíl(34) .

44. Konečně připomínám, že článek 23 nařízení č. 44/2001 vyžaduje, aby dohoda o soudní příslušnosti spadala do rámce „určitého právního vztahu“. Jelikož výjimky z běžných pravidel zmíněného nařízení o příslušnosti byly unijním zákonodárcem pojaty restriktivně, vyplývá z toho, že dosah doložky o soudní příslušnosti nemůže být příliš široký(35) . Jak však uvádí Axa Corporate, evropský řetězec smluv jako je ten, který váže výrobce s dalším nabyvatelem, nepředstavuje „určitý právní vztah“, ale několik vztahů, v nichž „se smluvní závazky mohou v v každé jednotlivé smlouvě lišit“, v souladu s tím, co uvedl Soudní dvůr(36) .

3. K teleologickému výkladu článku 23 nařízení č. 44/2001

45. Podle ustálené judikatury musí být ustanovení unijního práva, jehož výklad je požadován, chápáno též ve světle cílů, jež předcházely jeho přijetí, což platí zejména pro pravidla o příslušnosti stanovená nařízením č. 44/2001(37) .

46. Z bodů 8 a 12 odůvodnění zmíněného nařízení vyplývá, že dává přednost mechanismům příslušnosti, které umožňují, aby mezi sporem a soudem, který o něm má rozhodnout, existoval zvlášť úzký vztah. V situaci, jako je ta, o niž se jedná v původním řízení, však pochybuji, zda je v souladu s tímto cílem umožnit, aby doložka o soudní příslušnosti mohla vázat nejen strany, které se na ní dohodly, ale i třetí osoby. Je pravda, že článek 23 nařízení č. 44/2001 dovoluje stranám takovéto dohody zvolit soud, který je vzdálen od skutečného centra sporu(38) – například ve snaze zachovat nestrannost – a který tudíž může vykazovat menší schopnost činit opatření, jako je zajištění znaleckého posudku ohledně vad sporných věcí. Je-li však takováto dohoda uplatňována vůči třetí osobě, která se zjevně nepodílela na této volbě a jejíž zájmy se mohou nacházet v jiném členském státě, než zájmy stran dohody, není srozumění s tímto nebezpečím spojeným se vzdáleností od centra sporu důsledkem svobodné volby. Zmíněné riziko je navíc dále posíleno v evropském řetězci smluv, vzhledem k tomu, že je tím vyšší, čím je větší počet zprostředkujících smluv mezi smlouvou obsahující doložku o soudní příslušnosti a smlouvou uzavřenou dalším nabyvatelem, který namítá výrobní vadu.

47. Dalším základním cílem nařízení č. 44/2001 je sjednotit různá pravidla soudní příslušnosti použitelná v členských státech Unie. K dosažení tohoto cíle je nezbytné zaprvé stanovit „společná pravidla pro určení příslušnosti“, jak to uvádí bod 8 odůvodnění zmíněného nařízení, a dále rovněž vytýčit zásady výkladu těchto pravidel, jež zajistí, že budou všemi soudy členských států uplatňována stejně. V případě doložek o soudní příslušnosti upravených v článku 23 nařízení č. 44/2001 by tento výsledek nebyl dostatečně zaručen, kdyby se režim těchto pravidel, především jejich použitelnost vůči třetím osobám, neřídil zásadou vycházející z normalizovaného hmotněprávního pravidla, ale odkazem na různé právní řády členských států.

48. Nařízení č. 44/2001 rovněž usiluje o zajištění předvídatelnosti soudní příslušnosti, jak to uvádí bod 11(39) jeho odůvodnění, a tedy o právní jistotu všech účastníků sporu(40), zejména v případě doložky o soudní příslušnosti.

49. Podle mého názoru nelze kritérium právní jistoty účastníků řízení v projednávané věci uplatnit bez obtíží, neboť to, co je předvídatelné pro žalovaného, není nutně předvídatelné pro žalobce a naopak. Na jedné straně žalovaný italský výrobce zahrnul doložku o soudní příslušnosti do svých všeobecných obchodních podmínek, aby mohl předvídat, před kterým soudem by mohl být žalován ohledně smlouvy, již uzavřel s prvním italským nabyvatelem sporných věcí. Na druhé straně následný francouzský nabyvatel smlouvu obsahující tuto doložku nepodepsal a lze rozumně předpokládat, že o její existenci nevěděl, dokud nebyla vůči němu uplatněna před soudem v řízení týkajícím se věcí nainstalovaných na francouzském území.

50. Je-li požadavek předvídatelnosti chápán v obecnějším a objektivnějším smyslu, tzn. nezávisle na hledisku účastníků sporu(41), je na tomto místě třeba připomenout, že případné použití metody kolizních norem namísto stanovení hmotněprávního pravidla by odporovalo tomuto naléhavému požadavku. Tato metoda by totiž zaprvé byla zdrojem komplikací vzhledem k obtížnosti určit právo použitelné ohledně doložky o soudní příslušnosti, jako je ta, o kterou se jedná v původním řízení, a dále zdrojem nejistoty, vzhledem k rozdílům v kvalifikaci, jež by z ní vyplývaly v závislosti na použitém vnitrostátním právu(42) .

51. U cíle sledovaného článkem 23 nařízení č. 44/2001 bych rád zdůraznil, že toto ustanovení má umožnit příslušnost jiných soudů, než těch, jež by v zásadě měly rozhodovat na základě ustanovení zmíněného nařízení(43) . Vzhledem k tomu, že takováto příslušnost založená pouze na vůli stran má povahu výjimky(44), musí tento důvod vést ke striktnímu výkladu zmíněného článku v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora(45) . Soudní dvůr též obecněji rozhodl, že pravidla pro určení příslušnosti, která se odchylují od obecné zásady, nedovolují výklad, který by šel nad rámec případů výslovně upravených v nařízení č. 44/2001(46) . Vyvozuji z toho, že takovéto doložky by měly mít závazné účinky vůči třetím osobám pouze v případech stanovených nařízením č. 44/2001, jež spadají do rámce judikatury Soudního dvora, takže mohou třetí osobu zavazovat pouze tehdy, je-li prokázáno, že dotyčná osoba s touto doložkou souhlasila za podmínek, jež odpovídají podmínkám stanoveným ve zmíněném článku.

4. K odlišnému výkladu vycházejícímu z předchozích rozsudků Soudního dvora

52. Předkládající soud to sice v odůvodnění svého rozhodnutí neuvádí, ale z vyjádření společnosti Refcomp vyplývá, že ve své námitce nepříslušnosti vychází především ze série rozsudků vydaných Soudním dvorem ve věcech smluv o námořní přepravě. V těchto rozsudcích Soudní dvůr připustil přenesení doložky o soudní příslušnosti obsažené v konosamentu, jež byla sjednána přepravcem a zasilatelem, který zasilatel následně převedl na třetí osobu, na vztah mezi přepravcem a třetím držitelem, aniž soud, ke kterému byla podána žaloba, musel ověřit, zda tato třetí osoba vyslovila s doložkou souhlas, jelikož tato osoba vstupuje podle vnitrostátního práva, jež je použitelné podle kolizních norem platných a účinných v členském státě, kde se nachází výše zmíněný soud(47), do práv a povinností zasilatele. Společnost Refcomp z toho stejně jako německá a španělská vláda vyvozuje, že existuje obecné pravidlo, podle něhož doložka tohoto typu sleduje ohledně své převoditelnosti osud práv a povinnosti, k nimž se vztahuje.

53. Sdílím však názor společností Axa Corporate a Emerson i francouzské vlády a Komise, že není namístě přenášet odpovědi podané těmito rozsudky na projednávanou věc. Opět vzhledem k tomu, že příslušnost založená doložkami o soudní příslušnosti má povahu výjimky, jakož i k restriktivnímu přístupu, který je třeba zvolit při vymezování dosahu ustanovení článku 23 nařízení č. 44/2001(48), mám za to, že tuto judikaturu nelze použít nad rámec zvláštní oblasti konosamentů, v níž byla vydána. Nelze však ztrácet se zřetele, že se spor v původním řízení týká přímé žaloby na náhradu škody vzniklé následkem řetězce kupních smluv, jimiž bylo vlastnictví věci převáděno z jednoho nabyvatele na druhého, a nikoli trojstranného vztahu založeného na konosamentu, jehož právní povaha je velmi specifická.

54. Připomínám totiž, že konosament představuje stvrzenku předanou námořním přepravcem odesilateli zboží, tzv. „zasilateli“, která osvědčuje převzetí daného nákladu a závazku vydat tento náklad po předložení uvedeného dokladu. Jsou v něm uvedeny zejména základní podmínky přepravní smlouvy uzavřené mezi těmito stranami, mezi nimiž figuruje i případná doložka o soudní příslušnosti. Ve většině právních řádů členských států, které se ohledně tohoto předmětu shodují, konosament představuje též cenný papír převoditelný rubopisem, umožňující jeho vlastníkovi převést zboží během jeho přepravy na nabyvatele, který se jakožto držitel konosamentu stane příjemcem zboží a přejdou na něj veškerá práva a povinnosti zasilatele vůči přepravci. Zastávám názor, že ačkoli je držitel endosovaného cenného papíru třetí osobou ve vztahu k původní přepravní smlouvě, kterou nepodepsal, má se za to, že přistoupil k podstatnému obsahu této smlouvy, konkrétně k doložce o volbě soudu, jestliže použitelné vnitrostátní právo stanoví, že na něj přecházejí práva a povinnosti zasilatele.

55. Naopak v rámci posloupnosti kupních smluv není nabytí věci spojeno s převodem veškerých práv a povinnosti jedné ze stran původní kupní smlouvy ve prospěch a k tíži třetí osoby, jež by tak zmíněnou stranu nahradila. Na rozdíl od třetí osoby, která je držitelem konosamentu, další nabyvatel, který podepsal odlišnou smlouvu, ve skutečnosti nevstupuje do původního právního vztahu, i když v určitých vnitrostátních právních řádech – například ve francouzském – má právo podat žalobu na náhradu škody přímo proti výrobci. Zastávám názor, že jelikož se další nabyvatel nestává stranou smlouvy obsahující doložku o soudní příslušnosti, je třeba, aby soud, jemuž byl spor předložen, ověřil, zda mohl platně přistoupit k této doložce stanovené výrobcem za podmínek stanovených nařízením č. 44/2001.

56. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem mám za to, že na první předběžnou otázku je třeba odpovědět, že článek 23 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že doložka o soudní příslušnosti sjednaná mezi výrobcem věci a jedním z jejích nabyvatelů, jež se řídí ustanoveními zmíněného článku, nemá závazné účinky vůči dalšímu nabyvateli této věci, který není stranou smlouvy obsahující tuto doložku, ani vůči pojistiteli, na kterého přešla práva dalšího nabyvatele(49), ledaže je prokázáno, že tento další nabyvatel vyjádřil svůj souhlas ohledně této doložky v souladu s požadavky stanovenými zmíněným článkem.

57. Hmotněprávní pravidlo, jehož stanovení doporučuji Soudnímu dvoru, by bylo v souladu se zásadou relativního účinku smluv, která platí ve většině vnitrostátních právních řádů. Kromě toho by představovalo výhodu v tom, že by se ubíralo stejným směrem jako v současnosti probíhající práce na změně nařízení č. 44/2001 týkající se zejména článku 23, o kterých jsem se již zmínil(50) .

58. Vzhledem k tomuto návrhu záporné odpovědi není podle mého názoru namístě, abych se šířeji věnoval druhé části první předběžné otázky, která se podpůrně týká vymezení podmínek, za nichž by mohla být doložka tohoto druhu automaticky převoditelná na třetí osobu v rámci řetězce smluv, a připomínám, že souhlas s touto doložkou platně vyslovený touto osobou nebo jeho absence tvoří podle mého názoru rozhodující kritérium uplatnitelnosti.

C – K případnému vlivu nesmluvní povahy přímé žaloby dalšího nabyvatele proti výrobci

59. Druhá předběžná otázka se týká dopadu stanoviska zaujatého Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Handte ohledně právních účinků doložky o soudní příslušnosti za okolností, jako jsou ty, o něž se jedná v původním řízení. I když předkládací rozhodnutí konkrétně nevymezuje vztah mezi touto a předchozí problematikou, mám za to, že vzhledem k výrazům, které Cour de cassation použil při její formulaci(51), byla druhá otázka položena především pro případ, že na rozdíl od toho, co navrhuji, by byla první otázka zodpovězena kladně.

60. Podle zmíněného rozsudku(52) se pravidlo o zvláštní příslušnosti ve „smluvních věcech“ vytýčené v čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy, který odpovídá čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, nepoužije na žalobu podanou dalším nabyvatelem přímo proti výrobci ohledně vad zakoupené věci nebo její nevhodnosti pro použití, k němuž je určena. Z toho a contrario vyplývá, že takováto je žaloba podávána ve věcech „týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 Bruselské smlouvy či nařízení č. 44/2001(53), z něhož vyplývá, že příslušným soudem je soud místa, kde došlo ke škodné události.

61. Komise se domnívá, že problematika uplatnitelnosti doložky o soudní příslušnosti vůči třetí osobě je úzce spjata s otázkou právní povahy vztahu mezi touto třetí osobou a jednou ze stran smlouvy obsahující doložku o soudní příslušnosti. Má za to, že neexistence smluvního vztahu mezi dalším nabyvatelem a výrobcem, kterou již shledal Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Handte, má za následek, že tato doložka nemohla být mezi nimi „dohodnuta“ ve smyslu čl. 23 odst. 1 nařízení č. 44/2001. Společnost Emerson rovněž tvrdí, že Soudním dvorem provedená kvalifikace žaloby dalšího nabyvatele jakožto žaloby, jež se týká deliktní odpovědnosti, má za logický důsledek nepoužitelnost takovéto doložky ve vztahu k dalšímu nabyvateli.

62. Francouzská vláda má naopak za to, že výše zmíněné znění uvedeného rozsudku Handte nebrání použití článku 23 nařízení č. 44/2001. Rovněž Refcomp i německá a španělská vláda zastávají názor, že otázka, zda má přímá žaloba dalšího nabyvatele smluvní povahu či nikoli, je právně odlišná od otázky účinků doložky o soudní příslušnosti vůči tomuto nabyvateli.

63. Mám za to, že není třeba podávat odpověď na druhou otázku, jelikož podle mého názoru definice pojmu „smluvní věci“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku Handte, nemá přímý vliv na výklad článku 23 zmíněného nařízení, připomeneme-li si, že první z těchto ustanovení stanovuje pravidla o zvláštní příslušnosti v této oblasti, aniž se zabývá právními účinky doložky o soudní příslušnosti obsažené ve smlouvě vůči třetím osobám. Spor předložený předkládajícímu soudu v projednávané věci se však týká výlučně této posledně zmíněné problematiky, k níž se Soudní dvůr v rámci rozsudku Handte nevyslovil, a žádná z částí odůvodnění tohoto rozsudku neumožňuje učinit zjištění, že v něm obsaženou argumentaci je třeba přenesením nebo per analogiam uplatnit i v projednávané věci.

64. Bude-li však Soudní dvůr považovat za vhodné na položenou otázku odpovědět, mám za to, že by nebylo příliš logické uvést toto:

– zaprvé, že jak již bylo učiněno ve výše uvedeném rozsudku Handte, žaloba podaná dalším nabyvatelem proti výrobci v rámci řetězce smluv nemá podle unijního práva smluvní základ, jelikož neexistuje dobrovolně přijatý závazek(54) jedné strany vůči druhé straně,

– dále, že by doložku o soudní příslušnosti stanovenou v právním vztahu smluvní povahy bylo možné uplatnit vůči dalšímu nabyvateli z pouhého důvodu akcesorického převodu této doložky v takovémto řetězci výrobcem, který by musel být podle zmíněného rozsudku sám žalovaným na základě deliktní odpovědnosti.

65. Musím připustit, že kombinace pravidel o příslušnosti stanovených v nařízení č. 44/2001 a hmotněprávních pravidel vnitrostátního práva uplatněných ve sporu v původním řízení může v projednávané věci vést k poněkud paradoxní situaci. Vzhledem k tomu, že doložka o soudní příslušnosti stanovená dotčeným výrobcem je nepoužitelná vůči dalšímu nabyvateli, jenž s ní nevyslovil souhlas podle článku 23 zmíněného nařízení vykládaného v souladu s mým návrhem, který předkládám Soudnímu dvoru, bude se totiž tento výrobce muset hájit před soudem jiného členského státu, než je ten, kde má své sídlo nebo bydliště a jehož příslušnost je v souladu s výše uvedeným rozsudkem Handte založena na ustanoveních tohoto nařízení použitelných ve věcech deliktní, nikoli smluvní odpovědnosti, přestože se bude muset bránit proti žalobě, která má podle francouzského práva v podstatě určit jeho smluvní, a nikoli deliktní odpovědnost.

V – Závěry

66. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr,na předběžné otázky položené Cour de cassation odpověděl následujícím způsobem:

„Článek 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že doložku o soudní příslušnosti obsaženou v kupní smlouvě, jež byla uzavřena mezi výrobcem určité věci a jejím původním nabyvatelem a jež je součástí řetězce smluv podepsaných stranami usazenými v různých členských státech, nelze uplatnit vůči dalšímu nabyvateli této věci ani vůči pojistiteli, na kterého přešla práva dalšího nabyvatele, ledaže je prokázáno, že tyto třetí osoby skutečně projevily svůj souhlas s doložkou za podmínek stanovených zmíněným článkem.“

(1) .

(2) – Úř. věst. L 12, s. 1; Zvl.vyd. 19/04, s. 42.

(3) – V souladu s čl. 1 odst. 3 nařízení č. 44/2001 odkazuje výraz „členský stát“ v tomto stanovisku na všechny členské státy s výjimkou Dánska.

(4) – Rozsudky ze dne 19. června 1984, Russ (71/83, Recueil, s. 2417); ze dne 16. března 1999, Castelletti (C-159/97, Recueil, s. I-1597), a ze dne 9. listopadu 2000, Coreck (C-387/98, Recueil, s. I-9337).

(5) – Usnesení Evropského parlamentu ze dne 7. září 2010 o provádění a přezkumu nařízení č. 44/2001 [2009/2140(INI), P7_TA(2010)0304, bod odůvodnění O a bod 13].

(6) – Rozsudek ze dne 17. června 1992 (C-26/91, Recueil, s. I-3967).

(7) – Úř. věst. 1972, L 299, s. 32, úmluva ve znění následných úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě.

(8) – Upřesňuji, že ve sporu v původním řízení podal ve skutečnosti žalobu proti výrobci pojistitel, na kterého přešla práva dalšího nabyvatele, ale tato právní situace se rovná situaci, v níž by žalobu podal další nabyvatel.

(9) – Podaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká pouze ustanovení článku 23 nařízení č. 44/2001, která mají obecnou povahu. Nevztahuje se na ustanovení tohoto nařízení ohledně doložek o soudní příslušnosti, jež mohou být vloženy do smluv, v nichž má jedna strana slabší postavení, tzn. takovýchto doložek týkajících se smluv pojistných (články 13 a 14), spotřebitelských (článek 17) nebo pracovních (článek 21).

(10) – V této souvislosti viz výňatky ze stanoviska generálního advokáta referendáře P. Chevaliera předloženého Cour de cassation ve sporu v původním řízení, jež bylo zveřejněno v „Transmission des clauses de compétence dans les chaînes communautaires de contrats: la CJUE va pouvoir trancher“ JCP éd. G , 2010, č. 52, s. 2438, kde se uvádí, že „[výše zmíněné] rozsudky uvedené v příslušném kontextu zřejmě potvrzují dvě analýzy ohledně právního režimu použitelného na převedení doložky o příslušnosti na dalšího nabyvatel v [takovémto] řetězci“ a jsou zmiňovány vzájemně odlišné přístupy představitelů francouzské právní vědy.

(11) – V bodech 18 a násl. stanoviska předloženého dne 8. dubna 1992 ve výše uvedené věci Handte generální advokát P. Jacobs uvedl, že v oné době se přímá žaloba dalšího nabyvatele proti výrobci považovala za žalobu se smluvním základem pouze v Belgii, Francii a Lucembursku.

(12) – V pracovním dokumentu Komise ze dne 14. prosince 2010 nazvaném Shrnutí posouzení dopadů, průvodní dokument k návrhu nařízení ke změně nařízení č. 44/2001 [SEC(2010) 1548 final, bod 2.3.1] se uvádí, že „[v]ýznamná většina podniků v EU zabývajících se přeshraničním obchodem využívá dohod o volbě soudu (zhruba 70 % z celkového počtu podniků a 90 % velkých podniků)“.

(13) – Uvádím, že tomu však bude jinak, jakmile vstoupí v platnost Haagská úmluva o volbě soudu uzavřená dne 30. června 2005 (dále jen „Haagská úmluva o volbě soudu“, jejíž text je k dispozici na internetové adrese www.hcch.net), protože k tomu, aby měla ustanovení nařízení č. 44/2001 přednost před ustanoveními této úmluvy, bude nezbytné, aby všechny dotčené strany měly bydliště v Unii. Podpis zmíněné úmluvy jménem Evropského společenství byl schválen rozhodnutím Rady 2009/397/ES ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. L 133, s. 1).

(14) – Dohoda o příslušnosti se může týkat „již vzniklých nebo budoucích sporů“.

(15) – Mohlo by tomu tak být v případě, kdy má třetí osoba za to, že by jí ujednání o příslušnosti vyplývající z doložky o soudní příslušnosti mohlo prospět, například vzhledem k ustálené judikatuře určeného soudu nebo pravidlu použitelnému podle kolizních norem členského státu, kde má své sídlo.

(16) – Rozsudek ze dne 25. října 2011, eDate Advertising a Martinez (C-509/09 a C-161/10, Sb. rozh. s. I-10269, bod 39, a citovaná judikatura).

(17) – Haagská úmluva z roku 2005 se k takovéto použitelnosti nevyjadřuje. V důvodové zprávě k této úmluvě se T. Hartley a M. Dogauchi kloní k použití kolizní metody (viz bod 97: „Za podmínky, že původní smluvní strany souhlasí s dohodou o volbě soudu, může dohoda zavazovat třetí strany, které s ní nevyjádřily výslovný souhlas, závisí-li jestliže jejich žalobní právo na tom, zda na ně přešla práva jedné z původních stran. Vnitrostátní právo určí, zda tomu tak je“, jakož i body 142, 143 a 294).

(18) – Viz zejména bod 44 stanoviska, jež jsem přednesl ve věci Folien Fischer a Fofitec (C-133/11), která je projednávána před Soudním dvorem, i v něm citovanou judikaturu.

(19) – Kvalifikace pojmu „dohoda o příslušnosti“ obsaženého v článku 23 tohoto nařízení může mít dopad na určení jeho právních účinků, jak to ukazuje rozsudek ze dne 10. března 1992, Powell Duffryn (C-214/89, Recueil, s. I-1745, body 11 a násl.).

(20) – Viz body 18 a násl. stanoviska předneseného ve výše uvedené věci Handte.

(21) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. L 177, s. 6). Článek 1 odst. 2 písm. e) zmíněného nařízení vylučuje z oblasti jeho působnosti dohody o volbě soudu.

(22) – Právo členského státu, kde sídlí soud, k němuž byla podána žaloba, právo členského státu, kde sídlí soud určený doložkou o soudní příslušnosti, právo použitelné ohledně původní smlouvy obsahující tuto doložku, anebo též právo použitelné ohledně smlouvy uzavřené třetí osobou, vůči níž je tato doložka uplatňována (jak to navrhuje španělská vláda).

(23) – Viz obdobně k Bruselské úmluvě rozsudek ze dne 27. října 1998, Réunion européenne a další (C-51/97, Recueil, s. I-6511, bod 34 a citovaná judikatura).

(24) – Viz návrh Komise, jenž vedl k přijetí nařízení č. 44/2001, ve kterém se uvádí, že „[č]lánek 5 odst. 1 o volbě soudu byl přepracován. namísto plnění závazku, které je rozhodující pro místo podání návrhu nebo žaloby, se nyní ve dvou případech určuje autonomně podle předmětu smlouvy, podle toho, zda se jedná o prodej zboží nebo poskytování služeb. Toto řešení nadále nevyžaduje odkaz na pravidla mezinárodního práva soukromého členského státu, k jehož soudu byl podán návrh nebo žaloba“ [ neoficiální překlad ] [C(1999) 348 final, bod 4.2].

(25) – Rozsudek ze dne 6. října 1976 (12/76, Recueil, s. 1473).

(26) – Výše uvedené usnesení 2009/2140(INI), (bod odůvodnění O a bod 13).

(27) – Jelikož v něm není vymezen pojem „strany“ ve smyslu tohoto ustanovení, lze jej a priori chápat tak, že se týká buďto stran dohody o příslušnosti, anebo stran sporu, který byl předložen soudu.

(28) – To znamená, že nesmějí rozhodovat soudy, které by bez takovéto doložky byly příslušné podle nařízení č. 44/2001, kdyby strany nerozhodly jinak.

(29) – Neboť Soudní dvůr rozhodl, že funkcí formálních náležitostí požadovaných článkem 17 Bruselské úmluvy je poskytnout důkaz o shodě vůle týkající se volby soudu. Viz rozsudek ze dne 20. února 1997, MSG (C-106/95, Recueil, s. I-911, bod 15 a citovaná judikatura).

(30) – Zmíněná doložka o soudní příslušnosti ve výše uvedeném rozsudku Powell Duffryn obsažená ve stanovách společnosti byla prohlášena za uplatnitelnou vůči všem akcionářům z toho důvodu, že tyto stanovy musely být považovány za smlouvu a že osoba, která se stala akcionářem společnosti, vyjádřila souhlas s tím, že se podřídí všem ustanovením těchto stanov, ačkoli s některými nebyla srozuměna.

(31) – Soudní dvůr potvrdil možnost, že třetí osoba, v jejíž prospěch byla uzavřena smlouva mezi pojistitelem a pojistníkem, se může odvolávat na doložku tohoto druhu vloženou do této smlouvy, ačkoli ji neuzavřela (rozsudek ze dne 14. července 1983, Gerling Konzern Speziale Kreditversicherung a další, 201/82, Recueil, s. 2503), ale je vyloučeno, aby takováto doložka byla uplatněna vůči třetí oprávněné osobě, která s ní nevyjádřila souhlas (rozsudek ze dne 12. května 2005, Société financière et industrielle du Peloux, C-112/03, Sb. rozh. s. I-3707).

(32) – K tomu viz syntézu v bodě 23 výše uvedeného rozsudku Russ. 

(33) – Článek 13 bod 2 nařízení č. 44/2001 výslovně dovoluje, aby byla doložka o soudní příslušnosti sjednána nejen ve prospěch pojistníka nebo pojištěného, ale i oprávněné osoby i v případě, že nepodepsala smlouvu.

(34) – Nesdílím ani stanovisko německé vlády, jež tvrdí, že odstavec 4 článku 23 nařízení č. 44/2001 upravuje účinky doložky o soudní příslušnosti vůči zakladateli trustu, členovi jeho správní rady nebo příjemci trustu, aniž rozlišuje podle toho, zda se jedná či nejedná o původní členy správní rady nebo původní příjemce trustu. Podle mého názoru je specifickým předmětem tohoto ustanovení trust a nelze jej rozšiřovat na vztahy mezi výrobcem a dalším nabyvatelem.

(35) – Takováto doložka nemůže být tudíž formulována natolik obecným způsobem, že by zahrnovala veškeré spory, jež by mohly vniknout mezi stranami, nezávisle na tom, jaké smlouvy mezi sebou uzavřely.

(36) – Viz výše uvedený rozsudek Handte, (bod 17).

(37) – V poslední době mimo jiné rozsudek ze dne 19. července 2012, Mahamdia (C-154/11, body 60 a násl.).

(38) – Viz výše uvedený rozsudek Castelletti, (body 46 a násl. a citovaná judikatura), kde se připomíná, že článek 17 Bruselské úmluvy, který zcela odpovídá zmíněnému článku 23, nestanoví objektivní souvislost mezi sporným vztahem a určeným soudem.

(39) – Uvádí se v něm, že „[p]ravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná […]“.

(40) – Rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch (C-533/07, Sb. rozh. s. I-3327, bod 22 a citovaná judikatura).

(41) – Viz v témže smyslu bod 1.1 výše uvedeného návrhu nařízení COM(1999) 348, kde je „právní jistota ve věcech soudní příslušnost“ spojována s „řádným fungováním vnitřního trhu“.

(42) – Ke vztahu mezi samostatnou definicí příslušnosti a cíli sjednocení pravidel o soudní příslušnosti a předvídatelnosti viz zejména rozsudek ze dne 11. března 2010, Wood Floor Solutions Andreas Domberger (C-19/09, Sb. rozh. s. I-2121, bod 23).

(43) – Podle obecných pravidel příslušnosti stanovených v oddílu 1 kapitoly 2 nařízení č. 44/2001 nebo zvláštních pravidel příslušnosti stanovených v dalších oddílech téže kapitoly.

(44) – V bodě 11 odůvodnění tohoto nařízení se uvádí, že „[pravidla založená na] zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného […] musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů , kdy […] smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska (zvýrazněno generálním advokátem).

(45) – Co se týče článku 17 Bruselské úmluvy, viz rozsudky ze dne 14. prosince 1976, Estasis Salotti di Colzani (24/76, Recueil, s. 1831, bod 7), a Galeries Segoura (25/76, Recueil, s. 1851, bod 6).

(46) – Rozsudek ze dne 17. září 2009, Vorarlberger Gebietskrankenkasse (C-347/08, Sb. rozh. s. I-8661, bod 39 a citovaná judikatura).

(47) – Výše uvedené rozsudky (body 24 a násl.); Castelletti (body 41 a násl.), a Coreck (body 23 až 27 a 30).

(48) – Viz výše uvedené rozsudky Estasis Salotti di Colzani a Galeries Segoura.

(49) – Problém účinků doložky o soudní příslušnosti týkající se pojistitele, na něhož v projednávané věci přešla práva, zde práva třetí osoby, a nikoli strany původní smlouvy, je předkládajícím soudem uváděn až ve druhé předběžné otázce, ale ve skutečnosti by mohl vyvstat za týchž podmínek v první otázce. Podle mého názoru je zřejmé, že došlo-li k přechodu práv v souladu s pravidly použitelného práva, přešla na pojistitele, který nahradil škodu dalšího nabyvatele, práva tohoto nabyvatele, takže v zásadě může uplatňovat veškerá svá práva proti osobě, jež případně odpovídá za krytou pojistnou událost, za týchž podmínek, zejména co se týče pravidel soudní příslušnosti.

(50) – Poznamenávám, že ve svém výše uvedeném usnesení 2009/2140(INI) se Parlament konkrétně dovolává případu třetích osob, jež mohou být vázány doložkou o soudní příslušnosti uvedenou v konosamentu a navrhuje přijmout ohledně nich hmotněprávní pravidlo, bezpochyby vzhledem k jejich zvláštnímu postavení.

(51) – „ Má doložka o soudní příslušnosti účinky vůči dalšímu nabyvateli a pojistitelům, na které přešla jeho práva, třebaže […]?“ (zvýrazněno generálním advokátem).

(52) – Viz zejména body 16 a násl.

(53) – Tento pojem totiž obsahuje každý návrh na určení odpovědnosti odpůrce, aniž by byl omezen pouze na smluvní věci. Viz obdobně ohledně žaloby, kterou příjemce zboží podal proti tomu, koho považoval za skutečného přepravce, výše uvedený rozsudek Réunion européenne a další, (bod 22 a citovaná judikatura).

(54) – Připomeňme, že takovýto závazek je kvalifikačním kritériem, jež Soudní dvůr opakovaně použil k samostatnému vymezení pojmu „smluvní věci“ ve smyslu čl. 5 bod 1 Bruselské úmluvy a tudíž i nařízení č. 44/2001. Viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Engler (C-27/02, Sb. rozh. s. I-481, bod 50 a citovaná judikatura).