EUR-Lex Access to European Union law
This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62010CC0463
Opinion of Mr Advocate General Bot delivered on 30 June 2011.#Deutsche Post AG and Federal Republic of Germany v European Commission.#Appeals – State aid – Regulation (EC) No 659/1999 – Article 10(3) – Decision requiring the production of information – Act open to challenge for the purposes of Article 263 TFEU.#Joined cases C-463/10 P and C-475/10 P.
Stanovisko generálního advokáta - Bot - 30 června 2011.
Deutsche Post AG a Spolková republika Německo proti Evropské komisi.
Kasační opravný prostředek - Státní podpory - Nařízení (ES) č. 659/1999 - Článek 10 odst. 3 - Rozhodnutí o uložení povinnosti poskytnout informace - Napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU.
Spojené věci C-463/10 P a C-475/10 P.
Stanovisko generálního advokáta - Bot - 30 června 2011.
Deutsche Post AG a Spolková republika Německo proti Evropské komisi.
Kasační opravný prostředek - Státní podpory - Nařízení (ES) č. 659/1999 - Článek 10 odst. 3 - Rozhodnutí o uložení povinnosti poskytnout informace - Napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU.
Spojené věci C-463/10 P a C-475/10 P.
Sbírka rozhodnutí 2011 I-09639
ECLI identifier: ECLI:EU:C:2011:445
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 30. června 2011(1)
Spojené věci C‑463/10 P a C‑475/10 P
Deutsche Post AG (C‑463/10 P)
Spolková republika Německo (C‑475/10 P)
v.
Evropská komise
„Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Opatření přijatá Německem ve prospěch společnosti Deutsche Post AG – Nařízení (ES) č. 659/1999 – Článek 10 odst. 3 – Článek 230 ES – Přípustnost žaloby na neplatnost směřující proti rozhodnutí, kterým se přikazuje poskytnout informace – Pojem ,napadnutelný akt‘ – Právo na účinnou soudní ochranu – Aktivní legitimace společnosti Deutsche Post AG“
1. Projednávané věci by měly Soudní dvůr dovést k tomu, aby upřesnil, zda rozhodnutí, kterým si Evropská komise od členského státu vyžádala poskytnutí informací o údajné protiprávní podpoře, představuje napadnutelný akt.
2. Ve svých kasačních opravných prostředcích společnost Deutsche Post AG(2) a Spolková republika Německo navrhují zrušit usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 14. července 2010, Deutsche Post v. Komise (T-570/08) a Německo v. Komise (T-571/08)(3). Tribunál těmito usneseními zamítl jako nepřípustné jejich žaloby na neplatnost rozhodnutí, kterým si Komise v souladu s čl. 10 odst. 3 nařízení (ES) č. 659/1999(4) od Spolkové republiky Německo vyžádala poskytnutí informací o nákladech a výnosech společnosti Deutsche Post pro období od roku 1989 do roku 2007(5).
3. V tomto stanovisku Soudnímu dvoru navrhnu, aby tomuto kasačnímu opravnému prostředku vyhověl, zrušil napadená usnesení a s konečnou platností rozhodl o přípustnosti žalob podaných v prvním stupni.
4. Navzdory tomu, že příkaz poskytnout informace je přípravné povahy, zakončuje totiž tento akt dle mého vyšetřovací řízení zahájené Komisí a vyvolává závazné a bezprostřední právní účinky ve vztahu k dotčenému členskému státu. Budu se tudíž zabývat závěrem, že uvedený akt musí být možné podrobit soudnímu přezkumu, aby byla zaručena účinná soudní ochrana uvedeného státu, a to v souladu s judikaturou Soudního dvora.
I – Unijní právní rámec
5. Nařízení kodifikovalo praxi Komise v rámci pravomocí, které jsou jí svěřeny Smlouvou o ES. Stanoví přesná pravidla, která byla formulována v souladu s judikaturou Soudního dvora(6).
6. Jakmile členský stát Komisi oznámí plán na poskytnutí nové podpory, je v souladu s čl. 2 odst. 2 nařízení povinen poskytnout „všechny nezbytné informace, aby Komisi umožnil přijmout rozhodnutí podle článků 4 a 7 [nařízení]“.
7. Článek 5 odst. 1 a 2 nařízení stanoví následující:
„1. Považuje-li Komise informace týkající se opatření oznámeného podle článku 2, které jí poskytne dotyčný členský stát, za neúplné, požádá o všechny nezbytné dodatečné informace. Pokud členský stát odpoví na tuto žádost, Komise uvědomí členský stát o obdržení odpovědi.
2. Neposkytne-li dotyčný členský stát Komisi požadované informace ve lhůtě stanovené Komisí, nebo poskytne-li neúplné informace, Komise zašle upomínku poskytující přiměřenou dodatečnou lhůtu pro poskytnutí požadovaných informací.“
8. Články 10 až 13 nařízení jsou zařazeny do kapitoly III nařízení nadepsané „Řízení týkající se protiprávní podpory“.
9. Článek 10 nařízení zní následovně:
„1. Pokud má Komise k dispozici informace týkající se údajné protiprávní podpory, přezkoumá je bezodkladně bez ohledu na jejich zdroj.
2. V případě nutnosti si Komise vyžádá informace od dotyčného členského státu. Ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 5 odst. 1 a 2 se použijí přiměřeně.
3. Pokud navzdory upomínce podle čl. 5 odst. 2 dotyčný členský stát neposkytne požadované informace ve lhůtě předepsané Komisí nebo pokud poskytne neúplné informace, Komise si rozhodnutím vyžádá poskytnutí informací [...]. Rozhodnutí blíže určí, které informace jsou požadovány, a předepíše přiměřenou lhůtu, ve které mají být poskytnuty.“
10. Na základě článku 11 nařízení Komise může poté, co poskytla dotyčnému členskému státu příležitost předložit připomínky, přijmout rozhodnutí požadující, aby členský stát pozastavil dotčenou podporu anebo ji prozatímně navrátil do doby, než Komise rozhodne o slučitelnosti této podpory se společným trhem.
11. Článek 12 nařízení zní takto:
„Nevyhoví-li členský stát příkazu k pozastavení nebo příkazu k navrácení podpory, je Komise oprávněna, při současném přezkoumání podstaty záležitosti na základě dostupných informací, předložit záležitost přímo Soudnímu dvoru […] a požádat o prohlášení, že nesplnění příkazu zakládá porušení Smlouvy.“
12. Článek 13 odst. 1 nařízení konečně stanoví:
„Přezkoumání možné protiprávní podpory je zakončeno přijetím rozhodnutí podle čl. 4 odst. 2, 3 nebo 4. V případě rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení je přezkoumání zakončeno přijetím rozhodnutí podle článku 7. Nesplní-li členský stát příkaz k poskytnutí informací, je rozhodnutí přijato na základě dostupných informací.“
II – Skutkový základ projednávaných věcí
13. Na základě stížností podaných soukromými hospodářskými subjekty Komise konstatovala, že společnost Deutsche Post účtovala za balíkové zásilky ode dveří ke dveřím pod úrovní přírůstkových nákladů a že tato agresivní rabatová politika není součástí povinnosti univerzální služby podniku.
14. V rozhodnutí ze dne 19. června 2002(7) Komise dospěla k závěru, že výsledné ztráty ve výši 572 milionů eur představovaly státní podporu neslučitelnou se společným trhem, a nařídila Spolkové republice Německo, aby přijala veškerá příslušná opatření k navrácení podpory ze strany společnosti Deutsche Post.
15. Komise následně obdržela nové stížnosti od konkurenčních soukromých společností, které tvrdily, že společnost Deutsche Post měla výrazně vyšší finanční výhody, než je stanoveno v rozhodnutí 2002/753. Komise považovala za nutné komplexně řešit narušení hospodářské soutěže, které bylo výsledkem poskytnutí státních zdrojů společnosti Deutsche Post, a zahájila dne 12. září 2007 nové formální vyšetřovací řízení podle čl. 88. odst. 2 ES(8).
16. Tribunál rozsudkem ze dne 1. července 2008(9) rozhodnutí 2002/753 zrušil a rozhodl, že Komise v rámci přezkumu slučitelnosti dotčené podpory se společným trhem porušila čl. 87 odst. 1 ES.
17. Komise dne 17. července 2008 předala Spolkové republice Německo žádost o informace v podobě dotazníku o nákladech a výnosech společnosti Deutsche Post za období od roku 1989 do roku 2007. Dne 12. srpna a 21. srpna 2008 Komise zaslala upomínku, v níž uvedený stát opětně žádala o sdělení požadovaných informací(10).
18. Spolková republika Německo ve svých odpovědích ze dne 5. a 14. srpna a 29. září 2008 potvrdila, že odmítá předat údaje o produktech a ceníku společnosti Deutsche Post za období po roce 1995 s tím, že se podle ní musí Komise při přezkumu omezit na období od roku 1989 do roku 1994 a že k odpovědi na tento dotazník by bylo třeba nepřiměřené časové investice a práce.
19. Dopisem ze dne 30. října 2008 si Komise od Spolkové republiky Německo na základě čl. 10 odst. 3 nařízení vyžádala poskytnutí všech informací nezbytných k zodpovězení uvedeného dotazníku, a to ve lhůtě do dvaceti dní. Komise dodala, že pokud německé orgány přes tuto výzvu požadované informace ve lhůtě neposkytnou, rozhodne na základě dostupných informací v souladu s čl. 13 odst. 1 nařízení.
20. V rozsudku o kasačním opravném prostředku ze dne 2. září 2010(11) Soudní dvůr potvrdil zrušení rozhodnutí 2002/753.
III – Řízení před Tribunálem a napadená usnesení
21. Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 22. prosince 2008 jak společnost Deutsche Post (Věc T-570/08), tak Spolková republika Německo (věc T-571/08) podaly žalobu na neplatnost sporného aktu.
22. Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 19. března 2009 Komise v obou těchto věcech vznesla námitku nepřípustnosti na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.
23. Tribunál této námitce vyhověl a rozhodl, že sporný akt není napadnutelným aktem ve smyslu judikatury.
24. Tribunál(12) nejprve zopakoval zásady stanovené Soudním dvorem v rozsudcích ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise(13), a ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise(14). Tribunál jednak uvedl, že pro účely určení toho, zda je akt napadnutelným aktem ve smyslu článku 230 ES je třeba vycházet z obsahu aktu, a nikoli z jeho formy. Dále uvedl, že napadnutelnými akty jsou pouze opatření, která vyjadřují konečné stanovisko Komise a vyvolávají právní účinky. Tribunál proto zkoumal, zda sporný akt, jak tvrdila Komise, představuje mezitímní opatření, jehož cílem je příprava konečného rozhodnutí Komise a které nevyvolává právní účinky.
25. Pokud jde o účinky sporného aktu, Tribunál uvedl, že zákonodárce Společenství nestanoví žádnou sankci pro členský stát, který příkazu Komise nevyhoví(15). Podle toho lze dle názoru Tribunálu rozlišit sporný akt od příkazů k pozastavení či navrácení podpory, které je Komise oprávněna přijímat na základě článku 11 nařízení. Pokud totiž členský stát jednomu z těchto dvou příkazů nevyhoví, článek 12 opravňuje Komisi předložit záležitost přímo Soudnímu dvoru, aby určil, že nesplnění příkazu zakládá porušení Smlouvy.
26. Tribunál následně uvedl, že sporný akt je pouze mezitímním opatřením, které Komisi slouží k přípravě konečného rozhodnutí(16). Zaručuje, že bude dodržena zásada kontradiktornosti, protože Komisi umožňuje získat informace potřebné pro posouzení slučitelnosti podpory se společným trhem, avšak nepředurčuje konečné rozhodnutí Komise, která může v této fázi stále dospět k závěru o neexistenci státní podpory, o její slučitelnosti či o její neslučitelnosti se společným trhem.
27. Tribunál poté odmítl argumenty žalobkyň, podle nichž mezi sporným aktem a rozhodnutím, kterým Komise zahajuje formální vyšetřovací řízení ohledně podpory existuje spojitost(17). Žalobkyně s odvoláním na judikaturu týkající se přípustnosti žalob podaných proti takovému rozhodnutí tvrdily, že toto rozhodnutí lze považovat za napadnutelný akt navzdory jeho prozatímní povaze(18). Tribunál odmítl existenci takové spojitosti z důvodu, že účinky uvedeného rozhodnutí nejsou srovnatelné s účinky sporného rozhodnutí.
28. Pokud jde o konkrétní právní účinky sporného aktu na situaci ve Spolkové republice Německo, Tribunál konstatoval, že výsledkem tohoto aktu není zakončení formálního vyšetřovacího řízení(19). Pouze odmítnutí členského státu odpovědět na výzvu dává Komisi možnost řízení zakončit.
29. Co se týče namítaného zhoršení procesního postavení společnosti Deutsche Post a Spolkové republiky Německo v případě nerespektování sporného aktu, Tribunál v bodech 45 napadených ustanovení konstatuje, že k tomu, že budou dotčené osoby zbaveny možnosti zpochybnit mezery ve skutkovém základu konečného rozhodnutí, může vést nikoli sporný akt jako takový, ale odmítnutí německých orgánů poskytnout Komisi informace v něm požadované. Pokud jsou německé orgány toho názoru, že informace požadované Komisí nejsou potřebné k prokázání skutečností, či pokud jsou požadovaná zjištění příliš nákladná v poměru k očekávanému výsledku, mohou se podle Tribunálu rozhodnout výzvu neuposlechnout.
30. Tribunál v každém případě v bodech 43 napadených ustanovení připomněl, že sporný akt nemá vliv na trvání povinnosti Komise dostatečně podložit své konečné rozhodnutí a nijak nezakazuje společnosti Deutsche Post a Spolkové republice Německo zpochybnit jeho podstatu.
31. Pokud jde o dodržení práva Spolkové republiky Německo na obhajobu, Tribunál uvedl, že je zaručeno díky možnosti zpochybnit tvrzení Komise po celou dobu správního řízení a trvá díky možnosti podat proti konečnému rozhodnutí žalobu.
32. Tribunál v bodě výše uvedeného 46 usnesení ve věci Deutsche Post v. Komise a bodě 45 výše uvedeného usnesení Německo v. Komise dospěl k závěru, že sporný akt není napadnutelným aktem ve smyslu článku 230 ES.
IV – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení
33. Ve věci C-463/10 P společnost Deutsche Post navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil výše uvedené usnesení Deutsche Post v. Komise a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
34. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil společnosti Deutsche Post náhradu nákladů řízení.
35. Ve věci C-475/10 P Spolková republika Německo navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil výše uvedené usnesení Německo v. Komise a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
36. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil Spolkové republice Německo náhradu nákladů řízení.
37. Usnesením ze dne 15. prosince 2010 předseda Soudního dvora rozhodl o spojení věcí C‑463/10 P a C‑475/10 P pro účely ústní části řízení, jakož i rozsudku.
V – Ke kasačním opravným prostředkům
A – Argumenty účastnic řízení
38. Společnost Deutsche Post i Spolková republika Německo tvrdí, že napadená usnesení jsou stižena několika právními vadami, jelikož Tribunál sporné akty nekvalifikoval jako napadnutelné akty ve smyslu článku 230 ES. Navrhovatelky, narozdíl od rozhodnutí Tribunálu, tvrdí, že příkaz k poskytnutí informací z titulu čl. 10 odst. 3 nařízení vyvolává závazné právní účinky a představuje proto napadnutelný akt ve smyslu článku 230 ES.
39. Navrhovatelky na podporu svých kasačních opravných prostředků uvádí pět důvodů. První tři důvody spočívají v nesprávném uplatnění článku 249 ES, judikatury Soudního dvora týkající se povahy napadnutelných aktů a právních účinků sporného aktu. Čtvrtý důvod vychází z porušení práva na účinnou soudní ochranu a pátý důvod z nesprávného rozdělení pravomocí mezi Komisi a členské státy.
1. K prvnímu důvodu spočívajícímu v nesprávném uplatnění článku 249 ES
40. Společnost Deutsche Post i Spolková republika Německo tvrdí, že čl. 10 odst. 3 nařízení Komisi výslovně zmocňuje k přijetí formálního rozhodnutí. Podle čl. 249 čtvrtého pododstavce ES je takový akt závazný v celém rozsahu pro ty, jimž je určen.
41. Společnost Deutsche Post i Spolková republika Německo rovněž poukazují na zásadu loajální spolupráce zakotvenou v článku 10 ES, jakož i na šestý bod odůvodnění nařízení s cílem prokázat závaznou povahu sporného aktu. Členský stát, který nesplní povinnost stanovenou ve sporném aktu, by podle navrhovatelek porušil Smlouvy a vystavil se tím řízení o nesplnění povinnosti.
42. Závaznost sporného aktu má podle navrhovatelek rovněž dopad na společnost Deutsche Post jako příjemce podpory. Spolková republika Německo totiž nutně potřebuje spolupráci tohoto podniku k tomu, aby svou povinnost splnila. Posledně uvedený podnik má krom toho jako jediný k dispozici požadované informace.
43. Komise v podstatě tvrdí, že v souladu s judikaturou je třeba pro účely určení toho, zda lze podat žalobu na neplatnost, vycházet z obsahu aktu, a nikoli z jeho formy. Napadnutelnými akty ve smyslu článku 230 ES jsou podle ní pouze opatření vyvolávající závazné právní účinky, která mohou mít vliv na zájmy žalobce(20). Rozhodnutí ve smyslu článku 249 ES však toto kritérium automaticky nesplňuje(21).
2. K druhému důvodu spočívajícímu v nesprávném uplatnění judikatury týkající se povahy napadnutelných aktů
44. Spolková republika Německo zpochybňuje, že se v projednávaném případě uplatní zásada formulovaná ve výše uvedeném rozsudku IBM v. Komise(22), podle níž je napadnutelným aktem pouze opatření, které vyjadřuje konečné stanovisko orgánu v řízení, a vylučuje mezitímní opatření. Spolková republika Německo s poukazem na judikaturu Soudního dvora tvrdí, že taková zásada je nepřenosná na oblast státních podpor.
45. Společnost Deutsche Post zdůrazňuje, že prozatímní povaha příkazu poskytnout informace a příkazu pozastavit poskytování státní podpory neznamená, že tyto akty nevyvolávají samostatné právní účinky(23). Tvrdí, že Soudní dvůr v této souvislosti již judikoval, že příkazy pozastavit poskytování podpory jsou napadnutelnými akty(24).
46. Komise připomíná, že žalobu nelze podat proti aktům, které nevyjadřují její konečné stanovisko a slouží pouze k přípravě jejího konečného rozhodnutí. Pokud by bylo možné podat žalobu proti přípravným aktům, příjemce podpory by podle Komise mohl značně zpomalit rozhodovací proces tak, že by soudní cestou systematicky napadal každý přípravný akt. Jelikož přípravné akty nevyjadřují konečné stanovisko Komise, unijní soudy by navíc mohly být vedeny k tomu předjímat konečné rozhodnutí, aby mohly rozhodovat o legalitě prozatímního aktu. Případné protiprávnosti přípravných aktů by konečně bylo možné se dovolávat na podporu žaloby proti konečnému aktu, jelikož jsou fází jeho přípravy(25).
47. Zásady zavedené výše uvedeným rozsudkem IBM v. Komise by měly unijní soudy podle Komise aplikovat nejen v kontextu práva hospodářské soutěže, ale i v řadě dalších oblastí. Judikatura týkající se zahájení řízení v oblasti státních podpor potvrdila, že žaloba na neplatnost proti přípravných aktům je v zásadě nepřípustná. Žaloba proti takovému rozhodnutí o zahájení řízení je přípustná pouze tehdy, pokud rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení bezprostředně vyvolává právní účinky, které se liší od účinků konečného rozhodnutí.
3. Ke třetímu důvodu spočívajícímu v nesprávném pojetí právních účinků příkazu poskytnout informace
48. Na rozdíl od rozhodnutí Tribunálu(26) společnost Deutsche Post i Spolková republika Německo tvrdí, že příkaz poskytnout informace z titulu čl. 10 odst. 3 nařízení vyvolává závazné právní účinky vůči dotčenému členskému státu a podniku. Podle Spolkové republiky Německo je takovým rozhodnutím zakončeno správní řízení v oblasti státních podpor, jelikož zbavuje Komisi povinnosti prokázat skutečnosti na vlastní odpovědnost. V případě, že členský stát neodpoví, takový příkaz umožňuje Komisi vydat rozhodnutí na základě důkazů obsažených ve spise. Toto podle navrhovatelky vyvolává zlom v postupu řízení, jelikož fáze spolupráce mezi členským státem a Komisí ustupuje formální fázi, jejíž průběh a podstatu stanoví přímo Komise.
49. Navrhovatelky dodávají, že nerespektování příkazu zjednodušuje důkazní pozici Komise a znemožňuje jim dovolávat se v rámci pozdější žaloby nedostatečnosti skutkového základu konečného rozhodnutí. Navrhovatelky mimo to zdůrazňují, že žaloba proti konečnému rozhodnutí neumožňuje nápravu důsledků plynoucích z toho, že členský stát neposkytnul součinnost. Aby si zachovaly své právo na obhajobu, jsou tedy navrhovatelky nuceny k tomu, aby se příkazu podrobily.
50. Navrhovatelky konečně poznamenávají, že neexistence sankce zmíněná v bodě 29 výše uvedeného usnesení Deutsche Post v. Komise a v bodě 28 výše uvedeného usnesení Německo v. Komise není rozhodující.
51. Komise tvrdí, že v rámci řízení v oblasti státních podpor vyplývá povinnost sdělit požadované informace pro dotčený členský stát spíše z článku 10 ES, než ze sporného aktu. Jelikož nemá k dispozici jinou vyšetřovací pravomoc, Komise nemůže objasnit skutkový stav bez loajální spolupráce členských států. Nikoli příkaz poskytnout informace, ale odmítnutí členského státu tomuto příkazu vyhovět proto umožňuje Komisi rozhodnout na základě dostupných informací a podat žalobu pro nesplnění povinnosti. Takový postup však nemá dopad na zájmy Spolkové republiky Německo a tím méně na zájmy společnosti Deutsche Post. Sporný akt, který má zaručit respektování zásady kontradiktornosti, rovněž podle Komise nemá dopad na právní postavení tohoto členského státu.
52. Komise konečně trvá na tom, že s nerespektováním sporného aktu není spojena žádná sankce. Okolnost, že účastníci se již později nemohou dovolávat skutečností, které neuvedli v průběhu správního řízení, nepředstavuje sankci, ale je projevem zásady kontradiktornosti.
4. Ke čtvrtému důvodu spočívajícímu v porušení práva na účinnou soudní ochranu
53. Společnost Deutsche Post i Spolková republika Německo tvrdí, že napadená usnesení porušují zásadu práva na účinnou soudní ochranu.
54. Unijní soud by podle navrhovatelek měl mít jednak pravomoc přezkoumat, zda Komise dodržela podmínky řízení stanovené nařízením, a jednak pravomoc ověřit přiměřenost a nezbytnost informací požadovaných Komisí. Podle navrhovatelek není skutečnost, že lze napadnout konečné rozhodnutí, dostatečnou zárukou zájmů dotčených stran.
55. Spolková republika Německo dále tvrdí, že Tribunál porušil v bodech 42 napadených usnesení zásadu právního státu, jelikož zastává názor, že tento členský stát se může rozhodnout, zda bude sporný akt respektovat, či nikoli. V prostředí právního státu by totiž nemělo dojít k porušování povinnosti uložené Komisí. Procesní nevýhody spojené s takovým jednáním jsou navíc mimořádně tíživé.
56. Komise nejprve odpovídá, že navrhovatelky požívají účinné soudní ochrany v tom, že se mohou dovolávat protiprávnosti sporného aktu v rámci žaloby podané proti konečnému rozhodnutí.
57. Komise dále odlišuje řízení o přezkumu státních podpor od řízení v rámci protisoutěžního jednání. V nařízení č. 17(27) totiž zákonodárce Společenství výslovně stanovil, že podnik může proti příkazu Komise podat žalobu. Stanovil též, že Komise může uložit pokuty a penále v případě, že se podnik tomuto příkazu nepodrobí. Tyto dva systémy tedy nejsou srovnatelné.
5. K pátému důvodu spočívajícímu v nesprávném rozdělení pravomocí mezi Komisi a členské státy
58. Spolková republika Německo zastává názor, že Tribunál v rozporu se systémem rozdělení pravomoci rozhodl, že členské státy se mohou rozhodnout neuposlechnout příkaz, který je jim adresován. Tyto státy by tedy mohly odmítnout sdělit informace, které podle nich nejsou potřebné k prokázání skutečností. Podle Spolkové republiky Německo však takový výklad vede k přenesení povinnosti prokázat skutečnosti a vymezit předmět řízení na členské státy.
59. Komise odpovídá, že napadená usnesení nevedou k žádnému přenesení pravomocí. Komise totiž žádnou vyšetřovací pravomocí nedisponuje, a proto je stran objasnění skutkového stavu závislá na spolupráci členského státu, příjemce podpory a třetích dotčených osob. Vymezení toho, co lze považovat za informace nezbytné k tomu, aby Komise mohla přijmout konečné rozhodnutí týkající se státní podpory, však přísluší uvedenému orgánu.
B – Mé posouzení
60. Podle mého názoru je sporný akt napadnutelným aktem ve smyslu článku 230 ES.
61. Pro účely tohoto závěru je nejprve třeba připomenout judikaturu Soudního dvora týkající se povahy napadnutelných aktů, jakož i procesní rámec, v němž byl sporný akt vydán.
1. Úvodní poznámky
a) Judikatura Soudního dvora týkající se povahy napadnutelných aktů v rámci žaloby na neplatnost
62. Judikatura Soudního dvora týkající se povahy napadnutelných aktů v rámci žaloby na neplatnost má své kořeny v rozsudku Komise v. Rada, zvaném „AETR“(28), a výše uvedeném rozsudku IBM v. Komise(29) datujících se několik desítek let nazpět. Tato judikatura se v oblasti státních podpor aplikuje ustáleným způsobem, naposledy pak ve výše uvedeném rozsudku Athinaïki Techniki v. Komise a rozsudku NDSHT v. Komise(30).
63. Aby mohl být akt předmětem žaloby na neplatnost, musí být splněny dvě podmínky.
64. Zaprvé v souladu s článkem 230 ES se musí jednat o akt přijatý jedním z orgánů Unie.
65. Zadruhé musí jít o akt, který je způsobilý vyvolat závazné právní účinky. Jinými slovy, zájmy žalobců musí být dotčeny a jejich právní postavení musí být změněno kvalifikovaným způsobem. Forma přijatého aktu či rozhodnutí je v zásadě irelevantní(31). Pro účely určení, zda vyvolává takové účinky, je tedy třeba vyjít z jeho obsahu(32).
66. Tato judikatura umožňuje vztáhnout žalobu na akty, které formálně neodpovídají kvalifikaci „rozhodnutí“, ale z obsahového hlediska vyvolávají závazné právní účinky. Umožňuje též, aby orgány nebyly podrobeny přezkumu ze strany unijního soudu, pokud nevyhoví pouze formálním požadavkům, jako je název aktu, jeho odůvodnění či uvedení ustanovení, které jsou jeho právním základem.
67. Tato druhá podmínka má zvláštní význam, pokud jde o posouzení napadnutelnosti aktu ve správním řízení, které se skládá z několika fází, jako je tomu v případě řízení o přezkumu státních podpor(33).
68. Komise v této oblasti přijímá mnohé akty, které se týkají nejen konečného posouzení kvalifikace a slučitelnosti opatření se společným trhem, ale též vyšetřovacích opatřeních a organizace řízení. Ne všechny tyto akty však vyvolávají právní účinky ve vztahu k dotčeným členským státům a podnikům.
69. Soudní dvůr tedy tyto akty dělí do různých kategorií.
70. Do první skupiny patří akty, kterými Komise s konečnou platností vyjadřuje své stanovisko na konci řízení. Jde o napadnutelné akty v rozsahu, v němž vyvolávají závazné právní účinky a nenásleduje po nich žádný jiný akt, který by mohl vést k žalobě na neplatnost.
71. Tak je tomu v případě rozhodnutí, kterými Komise na konci formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 88 odst. 2 ES dospěje k názoru, že dotčené opatření nepředstavuje státní podporu nebo že je slučitelné, či neslučitelné se spolčeným trhem(34). Stejně tak je tomu v případě aktu, kterým Komise odkládá stížnost týkající se údajné protiprávní podpory(35).
72. Do druhé skupiny patří mezitímní akty, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí.
73. V této skupině se nachází jednak opatření, která přestože byla přijata v rámci přípravného řízení, zakončují fázi odlišitelnou od hlavního řízení a vyvolávají právní účinky(36).
74. Mnohé příklady nalezneme v rámci řízení provádějících články 81 ES a 82 ES. Tato řízení mají několik po sobě jdoucích fází jako jsou předběžná vyšetřovací fáze, fáze přezkumu ve sporném řízení a fáze jednání. V rozsudcích Hoechst v. Komise(37) a Orkem v. Komise(38) tak Soudní dvůr připustil, že rozhodnutí, kterými Komise vyžaduje informace od podniků či přistupuje k šetření na místě, představují napadnutelné akty.
75. Soudní dvůr stejně tak dospěl k závěru, že napadnutelným aktem je i rozhodnutí, kterým Komise po ukončení předběžné analýzy zahajuje formální vyšetřovací řízení(39). Soudní dvůr zastává názor, že takové rozhodnutí vyvolává právní účinky ve vztahu k dotčenému členskému státu a podnikům, jelikož Komise může nařídit pozastavení opatření. Podle Soudního dvora tyto účinky nezávisí na konečném rozhodnutí a jejich nápravu nelze zjednat v rámci žaloby proti konečnému rozhodnutí, takže žalobcům není poskytnuta dostatečná soudní ochrana(40).
76. Dále se lze setkat s „čistě“(41) nebo „pouze“(42) přípravnými opatřeními. Tato opatření jsou pouze jednou z etap umožňujících orgánu přijmout konečné rozhodnutí. Nevyvolávají právní účinky a podle judikatury nejsou napadnutelnými akty. V tomto ohledu je Soudní dvůr toho názoru, že vady, kterými mohou být uvedená opatření stižena, lze uplatňovat na podporu žaloby proti konečnému rozhodnutí, jehož jsou přípravným stádiem(43). Tak je tomu v právu hospodářské soutěže u aktu, kterým Komise oznamuje námitky podnikům.
77. Přehled této judikatury umožňuje seznámit se s pravidly, kterými se Soudní dvůr řídí v této oblasti.
78. Je vidno, že Soudní dvůr poskytuje účinnou soudní ochranu právům, která jednotlivcům plynou z unijního práva. Ve výše uvedeném rozsudku Athinaïki Techniki v. Komise Soudní dvůr připomněl, že Evropská unie je společenstvím práva, a proto musí být procesní záruky uplatnitelné v rámci žalob vykládány takovým způsobem, aby tyto záruky mohly přispívat k uskutečnění takového cíle(44). Proto podle Soudního dvora musí být možné, aby přípravné akty způsobilé vyvolat právní účinky, kterými je zakončeno řízení související s hlavním řízením, byly předmětem žaloby na neplatnost.
79. Soudní dvůr se nicméně snaží předcházet nárůstu počtu řízení proti přípravným opatřením, která by mohla paralyzovat činnost orgánů. Soudní dvůr též usiluje o zachování rozdělení pravomocí a systému opravných prostředků zakotvených Smlouvou. Soudní dvůr tak není příliš nakloněn tomu povolit přípustnost žaloby proti přípravnému aktu, pokud jej tento akt nutí k posouzení otázek, ke kterým Komise ještě neměla příležitost se vyslovit. Toto by vedlo k předjímání diskuse o meritu věci a ke směšování různých fází správních a soudních řízení(45).
80. Kvalifikaci sporného aktu proto musím provést v kontextu této judikatury. Představuje tento akt, jak tvrdí Tribunál v napadených usneseních, opatření „čistě přípravné povahy“, které nelze napadnout žalobou, anebo se, jak tvrdí společnost Deutsche Post a Spolková republika Německo, jedná o napadnutelný akt?
81. Pro účely odpovědi na tuto otázku je rovněž třeba zkoumat procesní rámec, v němž byl sporný akt přijat.
b) K procesnímu rámci, v němž byl sporný akt přijat
82. V rámci postupu kontroly státních podpor Komise disponuje výlučnou pravomocí při posuzování slučitelnosti podpory se Smlouvou(46). Komise má konkrétně povinnost dohlížet na to, aby nebyla poskytnuta či zachována žádná podpora odporující Smlouvě, a to v souladu s článkem 87 ES(47).
83. Za účelem provedení tohoto ustanovení a dosažení rovnováhy mezi právem členských států zasáhnout a zárukou nenarušené hospodářské soutěže v rámci Evropské unie zakotvila Smlouva postup kontroly státních podpor a jejich předchozího povolování, v jehož rámci probíhá dialog mezi dotčeným členským státem a Komisí. Prvně uvedený je vázán povinností loajální spolupráce. Komise pak disponuje vyšetřovací pravomocí a musí pro tyto účely respektovat určité procesních podmínky.
84. Ze šestého bodu odůvodnění nařízení vyplývá, že členské státy musí v souladu s článkem 10 ES s Komisí spolupracovat. To znamená, že jsou jednak povinny oznamovat Komisi nové plány podpor, a jednak poskytnout veškeré informace nezbytné k tomu, aby jí umožnily posoudit slučitelnost podpor se společným trhem. Tyto dvě povinnosti jsou úzce spojeny, neboť Komise může v souladu s článkem 5 nařízení dojít k závěru, že oznámení bylo vzato zpět, pokud členský stát odmítne ve stanovené lhůtě poskytnout dodatečné informace, které Komise potřebuje.
85. V takovém případě Komise přistupuje k přezkumu podpory v souladu s články 10 až 15 nařízení týkajících se protiprávních podpor(48).
86. V této souvislosti Komise disponuje pravomocí vydávat příkazy, která jí umožňuje získat informace a omezit škody spojené s realizací neoznámené podpory.
87. V souladu s článkem 10 nařízení je Komise oprávněna vyžadovat po dotyčném členském státě veškeré dokumenty, informace a údaje nutné k přezkumu slučitelnosti podpory se společným trhem. Jde o jedinou vyšetřovací pravomoc, kterou má Komise v rámci postupu kontroly státních podpor. Tato kontrola je odstupňovaná. Komise může požádat(49) dotčený členský stát, aby jí tyto informace poskytl, zaslat mu v případě nutnosti upomínku a stanovit dodatečnou lhůtu. Komise mu popřípadě může zaslat příkaz(50).
88. Je nutno zdůraznit, že Komise může této přikazovací pravomoci využít pouze v rámci řízení v oblasti protiprávních podpor, tedy jakmile členský stát opomene oznámit plán na zavedení podpory či pokud plány podpory oznámí, ale neposkytne dodatečné informace požadované Komisí v souladu s čl. 5 odst. 3 nařízení.
89. Příkaz blíže určí, které informace jsou požadovány, a stanoví přiměřenou lhůtu, ve které mají být poskytnuty.
90. Pokud členský stát nesplní svou povinnost spolupráce a požadované informace neposkytne, má Komise pravomoc ukončit řízení a přijmout rozhodnutí o slučitelnosti, či neslučitelnosti podpory se společným trhem jen na základě informací, které má k dispozici. Tyto zásady stanovil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise(51), které byly konkretizovány v čl. 13 odst. 1 nařízení.
91. Ostatní přikazovací pravomoci upravené v článku 11 nařízení musí Komisi umožnit přijmout mezitímní opatření, aby se omezila škoda spojená s prováděním neoznámené podpory. Komise tak může dotyčnému členskému státu přikázat, aby pozastavil vyplácení podpory nebo ji prozatímně získal od příjemců zpět do doby, než rozhodne o její slučitelnosti se společným trhem(52). Pokud členský stát těmto příkazům nevyhoví, článek 12 Komisi výslovně opravňuje k tomu, aby věc předložila Soudnímu dvoru za účelem určení toho, že byla porušena Smlouva.
92. Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 9. října 2001, Itálie v. Komise Soudní dvůr rozhodl, že příkaz k pozastavení podpory může být předmětem žaloby na neplatnost podané buď podnikem-příjemcem podpory, nebo dotčeným členským státem. Soudní dvůr byl toho názoru, že tento akt má ve vztahu k členskému státu a dotčeným podnikům bezprostředně závaznou povahu a má nevratné důsledky, které nelze odstranit v rámci žaloby na neplatnost proti konečnému rozhodnutí(53).
93. Na základě tohoto popisu procesního rámce lze dospět ke dvěma závěrům.
94. Zaprvé konstatuji, že členský stát je vázán povinností loajální spolupráce. Stejně jako Komise musí v dobré víře za dodržování ustanovení Smlouvy spolupracovat v zájmu překonání obtíží, které vyvstávají při posuzování slučitelnosti podpory(54).
95. Zadruhé konstatuji, že zákonodárce Společenství sankcionuje odlišně nerespektování příkazu vydaného Komisí ze strany členského státu v závislosti na tom, zda Komise usiluje o získání informací, nebo pozastavení či prozatímnímu navrácení podpory. Toto zcela zjevně vyplývá ze znění dvanáctého bodu odůvodnění nařízení, jakož i z jeho článků 12 a 13.
96. Pokud se totiž členský stát tomuto příkazu poskytnout informace nepodrobí, Komise je oprávněna vydat rozhodnutí jen na základě dostupných informací. Pokud naopak členský stát odmítne pozastavit podporu či ji prozatímně získat zpět, je Komise oprávněna předložit věc rovnou Soudnímu dvoru.
97. Toto rozlišení se podle mého odráží v důsledcích, které pro členský stát plynou z odmítnutí spolupracovat.
98. V prvním případě totiž příkaz poskytnout informace slouží k co nejúplnějšímu objasnění Komise před přijetím rozhodnutí, které může mít dopad na zájmy dotčeného členského státu. Pokud tedy členský stát odmítne spolupracovat, může jeho jednání ohrozit především jeho zájmy.
99. Ve druhém případě naopak příkaz k pozastavení či prozatímnímu navrácení podpory musí Komisi umožnit opětné a bezodkladné nastolení účinné hospodářské soutěže v rámci společného trhu. Pokud se členský stát odmítne příkazu podvolit, neohrožuje jeho jednání jen jeho vlastní zájmy, ale může též způsobit vážné a okamžité škody soutěžitelům, přičemž zároveň ohrožuje řádné fungování trhu.
100. Je však tento rozdíl důvodem k tomu, aby příkaz k poskytnutí informací nebyl považován, narozdíl od příkazů k pozastavení či navrácení podpory, za napadnutelný akt?
101. Tento názor nezastávám. I když má předmětný sporný akt prokazatelně přípravnou povahu ve vztahu ke konečnému rozhodnutí, splňuje nicméně veškeré podmínky formulované judikaturou k tomu, aby mohl být předmětem žaloby na neplatnost.
2. K aplikaci judikatury Soudního dvora na projednávaný případ
102. Připomínám, že na základě judikatury je přípravný akt napadnutelný, pokud zakončuje fázi odlišitelnou od hlavního řízení a vyvolává právní účinky.
103. Zaprvé jsem přesvědčen, že sporným aktem je zakončeno vyšetřovací řízení zahájené Komisí. Příkaz poskytnout informace dokonce představuje středobod vyšetřovací fáze řízení, během něhož je členský stát povinen spolupracovat.
104. Tato pravomoc je široká, protože Komise může žádat členský stát, aby jí poskytnul veškeré dokumenty, informace a údaje, které považuje za nezbytné(55) k posouzení podpory, přičemž Komise je pouze povinna upřesnit jejich povahu. Toto právo tedy zahrnuje možnost zjišťovat různé informace, které dosud nejsou Komisi známy nebo jí nebyly přesně identifikovány, jako jsou výše předmětné podpory, její povaha, podniky příjemce podpory či období, během kterého byla podpora vyplacena. Pokud však orgán narazí na odmítnutí spolupráce ze strany dotyčného členského státu, je pro něj obtížné získat informace nezbytné k posouzení podpory. Komise totiž nedisponuje žádnou další vyšetřovací pravomocí narozdíl od pravomocí, které mu přiznává právo hospodářské soutěže v rámci nařízení č. 1/2003(56). Pokud tedy členský stát nedostojí své povinnosti spolupracovat a neposkytne požadované informace, je Komise oprávněna přijmout rozhodnutí jen na základě informací, které má k dispozici. Jak výslovně přiznal Soudní dvůr, Komise tak disponuje „pravomocí ukončit řízení“(57).
105. Zadruhé se domnívám, že sporný akt vyvolává závazné právní účinky bezprostředně ve vztahu k dotčenému členskému státu.
106. Jednak má formu rozhodnutí, které je podle článku 249 ES ve vztahu k osobě, jíž je určeno, závazné jako celek. Příkaz sám krom toho obsahuje příkaz konat, což na straně dotčeného členského státu zakládá povinnost bezodkladného a skutečného splnění příkazu.
107. Z ustanovení čl. 10 odst. 2 a 3 nařízení dále jasně vyplývá, že zákonodárce Společenství zamýšlel odlišit příkaz od pouhé žádosti o informace podle čl. 10 odst. 2 nařízení. Posledně jmenovaná žádost jako taková skutečně nemá závaznou povahu.
108. Toto rozlišení má smysl pouze tehdy, pokud má příkaz ve vztahu k dotčenému členskému státu závaznou povahu a vyvolává právní důsledky v případě, že se mu tento stát nepodrobí.
109. Komise je tak oprávněna posoudit slučitelnost podpory jen na základě informací, které má k dispozici.
110. Dále má volnost podat žalobu pro nesplnění povinnosti vůči členskému státu z důvodu porušení Smlouvy. Připomínám, že uvedený stát podporu neoznámil, takže byla poskytována protiprávně, a odmítá spolupracovat poskytnutím informací požadovaných Komisí.
111. Narozdíl od tvrzení Komise není taková žaloba bezvýznamná. Smyslem žaloby na určení, že byla porušena povinnost, je sankcionovat porušení unijního práva přičitatelné členskému státu a zajistit skutečné znovunastolení legality v rámci práva Společenství. Deklaratorní rozsudek Soudního dvora tedy na základě článku 228 ES implikuje, že musí být splněna povinnost, a nerespektování lze sankcionovat novou žalobou pro nesplnění povinnosti nebo uložením penále. Mimoto nelze opomenout, že rozsudek konstatující nesplnění povinnosti může vést k založení odpovědnosti členského státu před vnitrostátními soudy.
112. Stěží mohu sdílet stanovisko Tribunálu, podle něhož se členský stát „[může] rozhodnout příkaz Komise neuposlechnout“(58). Nemohu totiž členský stát vést k nesplnění jeho povinností, k porušení ustanovení unijního práva a vystavení se soudnímu postihu. Jak tvrdí Spolková republika Německo, toto je skutečně v rozporu se zásadami právního státu a právem na účinnou soudní ochranu.
113. Vzhledem k výše uvedenému jsem tudíž přesvědčen, že sporný akt vyvolává ve vztahu k dotčenému členskému státu závazné právní účinky.
114. Musí být tedy možné, aby tento akt byl předmětem soudního přezkumu.
115. Uznání donucovací pravomoci Komise, která s sebou navíc nese možnost podat žalobu pro nesplnění povinnosti vůči členskému státu, musí být podle mého názoru doprovázeno uznáním procesních záruk ve prospěch členských států.
116. Unijní soud by měl mít pravomoc přezkoumat, zda Komise před přijetím konečného rozhodnutí dodržela procesní podmínky stanovené v čl. 5 odst. 2 a čl. 10 odst. 2 nařízení.
117. Musí mít mimo jiné pravomoc zkoumat povahu, nezbytnost a přiměřenost informací požadovaných Komisí.
118. Jak je vidno, z ustanovení nařízení vyplývá, že žádost o informace může mít velmi široký rozsah, jelikož Komise má právo žádat veškeré informace, které považuje za nezbytné(59), a je pouze povinna upřesnit jejich povahu(60). Unijní soud tedy musí mít pravomoc přezkoumat, zda požadované informace mohly skutečně být považovány za nezbytné z hlediska cíle, který Komise sledovala při formálním vyšetřovacím řízení, a zda nešly nad rámec tohoto řízení.
119. Tento přezkum se tedy netýká meritorního posouzení slučitelnosti podpory se společným trhem a nesmí vést unijní soud k posuzování otázek, ke kterým ještě Komise neměla příležitost se vyslovit, aby tak bylo zabráněno předjímání diskuse o meritu věci. Sporný akt v projednávaných věcech nijak nevyjadřuje mezitímní stanovisko ohledně existence podpory či její slučitelnosti se společným trhem. Podání žaloby na neplatnost vůči spornému aktu by tedy nemělo vést k riziku směšování jednotlivých fází správních a soudních řízení.
120. Tento přezkum především umožňuje zabránit tomu, aby musel členský stát čekat na přijetí konečného rozhodnutí před tím, než se bude moci v rámci žaloby podané proti tomuto rozhodnutí dovolávat protiprávnosti příkazu. V takové situaci by totiž hrozilo, že bude ohrožen řádný průběh správního řízení jakož i řádný výkon spravedlnosti.
121. Tento aspekt lze ilustrovat na dvou příkladech.
122. V prvním případě si lze představit, že členský stát nevyhoví příkazu, jelikož zastává názor, ať už oprávněný, či nikoli, že nebyla dodržena procesní pravidla nebo že požadované informace jsou nepřiměřené.
123. Čekáním na přijetí konečného rozhodnutí se tedy členský stát dopouští porušení ustanovení unijního práva a podání žaloby pro nesplnění povinnosti není vhodným opravným prostředkem, který by mu umožnil namítat protiprávnost příkazu. Pokud jde o Komisi, ta pak musí přijmout rozhodnutí, které se nezakládá na úplných a spolehlivých informacích.
124. Ve druhém případě si lze představit, že členský stát vyhoví příkazu Komise před tím, než se bude dovolávat jeho protiprávnosti v rámci žaloby podané proti konečnému rozhodnutí. V této situaci není zaručena dostatečná soudní ochrana proti možným vadám tohoto příkazu. Informace totiž již byly poskytnuty a nasměrovaly Komisi v jejím posouzení. V určitých případech se přitom může zdát obtížné posoudit dopad těchto informací na průběh řízení. Dokonce i v případě, že by bylo žalobě podané proti konečnému rozhodnutí vyhověno, není dle mého jisté, že účinky, které uvedený příkaz vyvolává, mohou být odstraněny.
125. I když mnou navrhované řešení skutečně vede k nárůstu mezitímních řízení, nemělo by Komisi bránit v jejích krocích. Je totiž známo, že podání žaloby na neplatnost vůči aktu nemá za následek zánik povinnosti, která z něj pro jeho adresáta plyne, vzhledem k tomu, že žaloba nemá odkladný účinek, ledaže by byl odklad vykonatelnosti nařízen (61).
126. Toto řešení se mi krom toho jeví zcela v souladu se zásadami zakotvenými v rámci sporů v právu hospodářské soutěže.
127. Z předpisů i z judikatury Soudního dvora totiž jednoznačně vyplývá, že žádosti o informace podané Komisí v rámci kontroly protisoutěžních dohod jsou napadnutelnými akty ve smyslu článku 230 ES(62). Tyto žádosti o informace byly upraveny v článku 11 nařízení č. 17(63) a následně kodifikovány článkem 18 nařízení č. 1/2003. Informace požadované Komisí musí být nezbytné stejně jako informace požadované v rámci řízení o přezkumu státních podpor. V rámci sporů hospodářské soutěže to znamená, že Soudní dvůr má pravomoc ověřit, zda požadované informace nepřekračují meze toho, co je nezbytné k tomu, aby Komise mohla vymezit protiprávní jednání a určit délku jeho trvání, jakož i okruh do věci zapojených podniků(64).
128. Vzhledem k těmto skutečnostem a výše uvedenému mám za to, že v případě daného sporného aktu musí být rovněž možné, aby byl předmětem soudního přezkumu.
129. Jsem tudíž toho názoru, že sporný akt je napadnutelným aktem.
130. Kasační opravné prostředky navrhovatelek jsou tedy opodstatněné, takže napadená usnesení musí být zrušena.
VI – K důsledkům zrušení napadených usnesení
131. V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem druhou větou statutu Soudního dvora Evropské unie, pokud Soudní dvůr zruší rozhodnutí Tribunálu, může sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.
132. Vzhledem k výše uvedenému musí být v rámci věci C-475/10 P námitka nepřípustnosti vznesená Komisí vůči žalobě podané Spolkovou republikou Německo zamítnuta. Žaloba na neplatnost podaná tímto státem je tedy přípustná.
133. V rámci věci C-463/10 P se Komise dovolává druhého důvodu na podporu námitky nepřípustnosti žaloby podané společností Deutsche Post, který spočívá v nedostatku aktivní legitimace posledně jmenované.
134. Jsem toho názoru, že Soudní dvůr má všechny informace nezbytné k tomu, aby o tomto důvodu rozhodl.
A – Argumentace účastnic řízení
135. Komise tvrdí, že sporný akt se společnosti Deutsche Post osobně ani bezprostředně nedotýká ve smyslu článku 230 čtvrtého pododstavce ES.
136. Ohledně osobního dotčení Komise uvádí, že sporný akt je určen výlučně Spolkové republice Německo a nezakládá žádnou povinnost ve vztahu ke společnosti Deutsche Post. Stran bezprostřednosti dotčení Komise tvrdí, že členskému státu je v otázce splnění příkazu ponechán prostor pro uvážení. Právě posledně jmenovaný totiž určuje adresáty příkazu a způsob získání požadovaných informací.
137. Společnost Deutsche Post toto posouzení zpochybňuje. Zastává názor, že je osobně dotčena ve smyslu rozsudku Plaumann v. Komise(65), jelikož jako jediná disponuje požadovanými informacemi a je jediným podnikem povinným vrátit dotčenou podporu. Společnost Deutsche Post je rovněž toho názoru, že se jí sporný akt bezprostředně dotýká, jelikož Spolková republika Německo, na rozdíl od tvrzení Komise, nemá v otázce vykonání příkazu žádný prostor pro uvážení. Ohledně informací požadovaných Komisí nemůže podle Deutsche Post panovat žádná nejistota, přičemž tyto informace vyplývají přímo ze sporného aktu, aniž by Spolková republika Německo musela přijímat nějaká mezitímní opatření.
B – Mé posouzení
138. Na rozdíl od Komise jsem přesvědčen, že sporný akt se společnosti Deutsche Post osobně a bezprostředně dotýká, takže žaloba na neplatnost podaná k Tribunálu je přípustná.
139. Má analýza vychází z následujících úvah.
140. V rámci postupu kontroly státních podpor jsou rozhodnutí přijatá Komisí určena pouze dotyčným členským státům(66). Fyzické a právnické osoby, které chtějí napadnout tato rozhodnutí žalobou, tedy musí prokázat, že se jich uvedená rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýkají v souladu s článkem 230 čtvrtým pododstavcem ES.
1. K osobnímu dotčení společnosti Deutsche Post
141. Z ustálené judikatury vyplývá, že jiné subjekty než adresáti rozhodnutí mohou tvrdit, že jsou osobně dotčeny pouze tehdy, pokud je toto rozhodnutí zasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát takového rozhodnutí(67).
142. Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že pokud se rozhodnutí dotýká skupiny osob, jež byly nebo mohly být známy v okamžiku přijetí uvedeného aktu, a na základě kriterií, která jsou členům skupiny vlastní, mohou být tyto osoby tímto aktem osobně dotčeny coby osoby patřící k omezenému okruhu hospodářských subjektů(68).
143. V projednávaných věcech je přitom zjevné, že společnost Deutsche Post je sporným aktem individualizována. Řízení zahájené Komisí se výslovně týká opatření přijatých Spolkovou republikou Německo ve prospěch tohoto podniku a sporný akt se konkrétně týká nákladů a výnosů uvedeného podniku v průběhu předchozích 20 let. Tento akt se tedy tím, že společnost Deutsche Post nutí k poskytnutí informací, této společnosti konkrétně dotýká.
144. Vzhledem k těmto skutečnostem zastávám názor, že společnost Deutsche Post je tudíž sporným aktem osobně dotčena.
2. K bezprostřednímu dotčení společnosti Deutsche Post
145. V souladu s ustálenou judikaturou má podmínka, že fyzická či právnická osoba musí být napadeným aktem bezprostředně dotčena, dva následující aspekty, tj. tento akt musí mít bezprostřední účinky na právní postavení jednotlivce v tom, že jej zbavuje práva či mu ukládá povinnost, a svým adresátům pověřeným jeho provedením nesmí ponechávat žádnou volnost uvážení. Tato podmínka tedy musí být čistě automatické povahy a vyplývat výlučně z unijní právní úpravy, aniž je třeba použít další prováděcí předpisy(69).
146. V projednávané věci se tyto dvě podmínky zdají být splněny.
147. Zaprvé mám za to, že sporný akt má sám o sobě bezprostřední důsledky na právní postavení společnosti Deutsche Post. Požadavkem na Spolkovou republiku Německo, aby sdělila veškeré informace týkající se nákladů a výnosů podniku od roku 1989, tento akt ukládá společnosti Deutsche Post povinnost předat tyto údaje, které má jako jediná k dispozici. Sporný akt tedy tento podnik staví do obdobné situace jako Spolkovou republiku Německo. Ačkoliv je příkaz určen členskému státu, je tento stát tedy ve skutečnosti prostředníkem mezi Komisí a podnikem, na nějž je vyšetřování jmenovitě zaměřeno(70).
148. Zadruhé jsem přesvědčen, že Spolková republika Německo nedisponuje žádným prostorem pro uvážení při výkonu tohoto sporného aktu.
149. Z ustálené judikatury vyplývá, že v případě, kdy je akt Společenství adresován orgánem členskému státu, platí, že je-li jednání členského státu k provedení tohoto aktu automatické povahy nebo nastávají-li následky uvedeného aktu tím či oním způsobem automaticky, dotýká se pak tento akt bezprostředně kterékoli osoby dotčené tímto jednáním(71).
150. V případě, kdy existuje vnitrostátní opatření sloužící k výkonu aktu, které stojí mezi napadeným aktem a žalobcem, má Soudní dvůr za to, že skutečnost, že má toto opatření čistě automatický charakter nebo že je jeho smysl předvídatelný a může být vyvozen z unijní právní úpravy, není sama o sobě faktorem nepřípustnosti žaloby(72). Soudní dvůr například rozhodl, že tak tomu bylo ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Komise v. Interfront WM. Navzdory existenci prostoru pro uvážení při výkonu napadeného aktu Soudní dvůr v bodech 59 až 63 uvedeného rozsudku konstatoval, že vnitrostátní orgány nedisponovaly žádnou posuzovací pravomocí týkající se výsledku, kterého mělo být dosaženo, jelikož tento výsledek byl stanoven pouze tímto aktem(73).
151. V projednávaných věcech tedy Spolková republika Německo nedisponuje žádný prostorem pro uvážení při výkonu sporného aktu. Tento akt má povahu rozhodnutí a zavazuje tento stát k jednání ve směru určeném Komisí, tj. jinými slovy k poskytnutí veškerých informací požadovaných orgánem, a to jakýmikoli prostředky.
152. Vzhledem k těmto skutečnostem tedy zastávám názor, že společnost Deutsche Post je sporným aktem skutečně bezprostředně dotčena.
153. Z těchto důvodů jsem toho názoru, že žaloba na neplatnost podaná společností Deutsche Post je přípustná a že námitka nepřípustnosti vznesená Komisí vůči uvedené žalobě musí být zamítnuta.
154. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr obě věci vrátil Tribunálu k rozhodnutí o návrhových žádáních společnosti Deutsche Post a Spolkové republiky Německo znějícími na neplatnost sporného aktu.
VII – Závěry
155. S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr:
„1) zrušil usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 14. července 2010, Deutsche Post v. Komise (T-570/08) a Německo v. Komise (T-571/08);
2) zamítl námitky nepřípustnosti vznesené Evropskou komisí před Tribunálem Evropské unie jako neopodstatněné;
3) vrátil věc Tribunálu Evropské unie k tomu, aby rozhodl o návrhových žádáních společnosti Deutsche Post AG a Spolkové republiky Německo znějícími na neplatnost rozhodnutí Komise ze dne 30. října 2008, kterým tomuto členskému státu přikazuje poskytnout informace o nákladech a výnosech společnosti Deutsche Post AG pro období od roku 1989 do roku 2007;
4) o nákladech řízení rozhodl později.“
1 – Původní jazyk: francouzština.
2 – Dále jen „Deutsche Post“.
3 – Dále společně jen „napadená usnesení“.
4 – Nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES] (Úř. věst. L 83, s. 1, Zvl. vyd. 08/01, s. 339, dále jen „nařízení“).
5 – Dále jen „sporný akt“.
6 – Druhý bod odůvodnění nařízení.
7 – Rozhodnutí 2002/753/ES o opatřeních přijatých Spolkovou republikou Německo ve prospěch společnosti Deutsche Post AG (Úř. věst. L 247, s. 27).
8 – Státní podpora C 36/07 (ex NN 25/07) (Úř. věst. C 245, s. 21).
9 – Rozsudek Deutsche Post v. Komise (T-266/02, Recueil, s. II-1233).
10 – Účastnice řízení podávající kasační opravné prostředky v rámci kasačních opravných prostředků tento bod zpochybňují.
11 – Rozsudek Komise v. Deutsche Post (C-399/08 P, Sb. rozh. s. I-07831).
12 – Výše uvedená usnesení ve věci Deutsche Post v. Komise (body 24 a 25) a Německo v. Komise (body 22 až 24).
13 – 60/81, Recueil, s. 2639, bod 10.
14 – C-521/06 P, Sb. rozh. s. I-5829, bod 46.
15 – Výše uvedená usnesení Deutsche Post v. Komise (body 28 a 29) a Německo v. Komise (body 29 až 31).
16 – Výše uvedená usnesení Deutsche Post v. Komise (body 30 až 32) a Německo v. Komise (body 29 až 31).
17 – Výše uvedená usnesení Deutsche Post v. Komise (body 33 až 37) a Německo v. Komise (body 32 až 36).
18 – Rozsudek ze dne 9. října 2001, Itálie v. Komise (C-400/99, Recueil, s. I-7303).
19 – Výše uvedené usnesení Německo v. Komise (body 37 a 38).
20 – Viz zejména výše uvedený rozsudek IBM v. Komise (bod 9).
21 – Viz, co se týče rozhodnutí jmenovat komisi v otevřeném výběrovém řízení, rozsudky Tribunálu ze dne 22. června 1990, Macropulos v. Soudní dvůr (T-32/89 a T-39/89, Recueil, s. II-281, bod 21), jakož i ze dne 15. července 1993, Canmara Alloisio a další v. Komise (T-17/90, T-28/91 a T-17/92, Recueil, s. II-841, bod 39).
22 – Bod 23.
23 – Společnost Deutsche Post se v tomto odvolává na rozsudek ze dne 13. dubna 1994, Německo a Pleuger Worthington v. Komise (C-324/90 a C-342/90, Recueil, s. I-3657, body 15 až 18).
24 – Rozsudek ze dne 10. května 2005, Itálie v. Komise (C-400/99, Sb. rozh. s. I-3657, body 15 až 18).
25 – Výše uvedený rozsudek IBM v. Komise (bod 12).
26 – Navrhovatelky míní bod 46 výše uvedeného usnesení Deutsche Post v. Komise a bod 45 výše uvedeného usnesení Německo v. Komise.
27 – Nařízení Rady ze dne 6. února 1962, první nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3).
28 – Rozsudek ze dne 31. března 1971 (22/70, Recueil, s. 263, bod 42).
29 – Body 9 až 12.
30 – Rozsudek ze dne 18. listopadu 2010 (C-322/09 P, Sb. rozh. s. I-11911, body 45 až 48 a citovaná judikatura).
31 – Viz zejména výše uvedené rozsudky AETR (bod 42) a IBM v. Komise (bod 9), jakož i rozsudek ze dne 22. června 2000, Nizozemsko v. Komise (C-147/96, Recueil, s. I-4723, bod 25 a citovaná judikatura). Pro ilustraci nedávné aplikace viz usnesení ze dne 21. června 2007, Finsko v. Komise (C-163/09 P, Sb. rozh. s. I-5127, bod 40).
32 – Výše uvedený rozsudek Nizozemsko v. Komise (bod 27).
33 – Tak je tomu rovněž v rámci řízení o přezkumu protisoutěžního jednání upraveného nařízením Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).
34 – Viz zejména, pokud jde o rozhodnutí Komise nevznést námitky vůči poskytnutí podpory, rozsudky ze dne 19. května 1993, Cook v. Komise (C-198/91, Recueil, s. I-2487), a ze dne 15. června 1993, Matra v. Komise (C-225/91, Recueil, s. I-3203).
35 – Viz výše uvedený rozsudek NDSHT v. Komise (body 45 až 48 a citovaná judikatura). V tomto případě Soudní dvůr vycházel z obsahu aktu a úmyslu Komise. Soudní dvůr mimoto konstatoval, že akt o úředním odložení vyvolává závazné právní účinky, které jsou způsobilé zasáhnout zájmy stěžovatele v tom, že je tento zbaven možnosti předložit vyjádření v rámci formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 88 odst. 2 ES.
36 – Výše uvedený rozsudek IBM v. Komise (bod 11).
37 – Rozsudek ze dne 21. září 1989 (46/87 a 227/88, Recueil, s. 2859).
38 – Rozsudek ze dne 18. října 1989 (374/87, Recueil, s. 3283).
39 – Výše uvedený rozsudek ze dne 9. října 2001, Itálie v. Komise.
40 – Ibidem (body 59, 30, 62 a 63).
41 – Výše uvedený rozsudek IBM v. Komise (bod 12).
42 – Výše uvedený rozsudek ze dne 9. října 2001, Itálie v. Komise (bod 63).
43 – Viz výše uvedený rozsudek IBM v. Komise (bod 12).
44 – Bod 45 a citovaná judikatura.
45 – Ve výše uvedeném rozsudku IBM v. Komise Soudní dvůr též zastával názor, že žaloba proti zahájení řízení a proti oznámení námitek není slučitelná se systémem rozdělení pravomocí mezi Komisi a Soudní dvůr (bod 20).
46 – S výjimkou pravomocí svěřených Radě Evropské Unie čl. 88 odst. 2 třetí pododstavec ES.
47 – Rozsudky ze dne 15. července 1964, Costa (6/64, Recueil, s. 1141, 1162), jakož i ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (C-182/03 a C-217/03, Sb. rozh. s. I-5479, body 73 a 74).
48 – Komise může rovněž jednat, jakmile členský stát nesplní oznamovací povinnost a je informována o údajné protiprávní podpoře prostřednictvím jiné osoby, například ve stížnosti předložené soutěžitelem.
49 – Zvýrazněno autorem stanoviska.
50 – Viz čl. 10 odst. 2 a 3 nařízení.
51 – C-301/87, Recueil, s. I-307, body 19 a 22. Viz rovněž výše uvedený rozsudek Tribunálu Deutsche Post v. Komise (bod 75 a citovaná judikatura).
52 – Výše uvedený rozsudek Francie v. Komise (body 19 a 20).
53 – Body 51, 59, 60 a 63.
54 – Viz rozsudek ze dne 20. prosince 2010, Komise v. Itálie (C-304/09, Sb. rozh. s. I-13903, bod 37 a citovaná judikatura).
55 – Zvýrazněno autorem stanoviska.
56 – Viz konkrétně vyšetřovací pravomoci podle článků 18 až 21 tohoto nařízení (žádost o informace, pravomoc dotazování a pravomoci v oblasti kontroly).
57 – Viz výše uvedený rozsudek Francie v. Komise (bod 22).
58 – Body 42 napadených usnesení.
59 – Zvýrazněno autorem stanoviska.
60 – Idem.
61 – Viz článek 242 ES.
62 – Viz výše uvedený rozsudek Orkem v. Komise a rozsudek Tribunálu ze dne 20. února 2001, Mannesmannröhren-Werke v. Komise (T-112/98, Recueil, s. II-729).
63 – Toto ustanovení stanoví, že musí být respektována dvoufázovost řízení [viz rozsudek ze dne 26. června 1980, National Panasonic v. Komise (136/79, Recueil, s. 2033, bod 10)] obdobně jako článek 10 nařízení.
64 – Viz výše uvedený rozsudek Orkem v. Komise (bod 15).
65 – Rozsudek ze dne 15. července 1936 (25/62, Recueil, s. 197).
66 – Rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink´s France (C-367/95 P, Recueil, s. I‑719, bod 45).
67 – Viz zejména rozsudek ze 13. března 2008, Komise v. Infront WM (C-125/06 P, Sb. rozh. s. I‑1451, bod 70 a citovaná judikatura).
68 – Viz zejména rozsudek ze dne 17. ledna 1985, Piraiki-Patraiki a další v. Komise (11/82, Recueil, s. 207, bod 31); výše uvedený rozsudek Belgie a Forum 187 v. Komise (bod 60), jakož i výše uvedený rozsudek Komise v. Infront WM (bod 71).
69 – Viz výše uvedený rozsudek Komise v. Infront WM (bod 47 a citovaná judikatura).
70 – Odkazuji na pojem použitý profesorem G. Isaacem, který zastává názor, že „žalobce je bezprostředně dotčen pouze tehdy, pokud jej napadený akt sám o sobě bezprostředně zbavuje práva či mu ukládá povinnost, takže jej staví do situace obdobné situaci, ve které by se nacházel jako adresát tohoto aktu“ (Issac, G., Droit communautaire général, 7. vyd., Colin, Paris, 1999, s. 266).
71 – Rozsudek ze dne 5. května 1998, Dreyfus v. Komise (C-386/96, Recueil, s. I-2309, bod 43 a citovaná judikatura), jakož i usnesení Tribunálu ze dne 10. září 2002, Japan Tobacco a JT International v. Parlament a Rada (T-223/01, Recueil, s. II-3259, bod 46).
72 – Viz zejména rozsudky ze dne 13. května 1971, International Fruit Copany a další v. Komise (41/70 až 44/70, Recueil, s. 411, bod 25), jakož i ze dne 23. listopadu 1971, Bock v. Komise (62/70, Recueil, s. 897, body 7 a 8).
73 – Pokud naproti tomu napadený akt ponechává členskému státu, který je jeho adresátem, skutečnou volbu, a tento členský stát tak má možnost jednat, nebo nejednat nebo není povinen jednat v určitém směru, má Soudní dvůr za to, že jednotlivec nemůže tvrdit, že jej může přímo napadnout.Viz zejména rozsudek ze dne 21. ledna 1999, Francie v. Comafrica a další (C-73/97, Recueil, s. I-185). V této věci Soudní dvůr rozhodl, ze nařízení Komise (ES) č. 3190/93 ze dne 19. listopadu 1993 zakotvující jednotný koeficient snížení pro určení množství banánů určených k přidělení každému subjektu kategorií A a B v rámci celní kvóty pro rok 1994 (Úř. věst. L 285, s. 28) se hospodářských subjektů osobně nedotýká, jelikož je ve skutečnosti na příslušných vnitrostátních orgánech, aby stanovily s konečnou platností množství banánů, které jsou subjekty oprávněny v průběhu tohoto období na základě tohoto nařízení dovézt.