I – Skutečnosti předcházející sporu a napadený rozsudek

II – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení

III – Právní analýza

A – K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu nesprávného právního posouzení při výkladu právních základů sporného nařízení

1. Argumentace účastníků řízení

2. Analýza

B – Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

1. Argumentace účastníků řízení

2. Analýza

a) K základní otázce související s možností uplatnění práva na obhajobu

b) K údajnému porušení práva na předchozí sdělení důvodů a práva na předchozí slyšení (první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku)

c) K údajnému porušení práva na účinnou soudní ochranu (druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku)

d) K otázce oznámení (třetí část třetího důvodu kasačního opravného prostředku)

C – Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění sporného nařízení

1. Argumentace účastníků řízení

2. Analýza

D – Ke čtvrtému a poslednímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení vlastnického práva a zásady proporcionality

1. Argumentace účastníků řízení

2. Analýza

IV – K žalobě podané k Tribunálu

V – K nákladům řízení

VI – Závěry

1. 

Tento kasační opravný prostředek, podaný Pye Phyo Tay Zaem (dále jen „P. P. Tay Za“ nebo „navrhovatel“), barmským státním příslušníkem, směřuje ke zrušení rozsudku Tay Za v. Rada ( 2 ) (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál Evropské unie zamítl žalobu na neplatnost podanou navrhovatelem proti nařízení Rady (ES) č. 194/2008 ze dne 25. února 2008, kterým se obnovují a zpřísňují omezující opatření vůči Barmě/Myanmaru a zrušuje nařízení (ES) č. 817/2006 ( 3 ) (dále jen „sporné nařízení“), v rozsahu, v němž je jméno navrhovatele uvedeno na seznamu osob, na které se nařízení použije.

2. 

Soudní dvůr má rozhodnout o podmínkách, za nichž se režim sankcí vůči třetí zemi zavedený Radou Evropské unie může týkat fyzických osob, a o vyžadované intenzitě vztahu mezi těmito osobami a vládnoucím režimem. Tento kasační opravný prostředek tak přináší určité důležité otázky, včetně otázek souvisejících se zárukami poskytovanými právním řádem Unie ohledně práva na obhajobu, kterých se osoby, jichž se týká opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků, mohou v takovém kontextu dovolávat.

3.

Pro podrobný popis právního rámce odkazuji na bod 1 a následující napadeného rozsudku.

4.

Projednávaný spor má základ v krocích učiněných Unií proti Barmskému svazu od roku 1996 ( 4 ). Kroky Unie byly tehdy odůvodněny absencí pokroku této třetí země na cestě k demokracii a přetrvávajícím porušováním lidských práv. Omezující opatření přijatá Unií byla nejen pravidelnězachovávána, ale rovněž zpřísňována. Rada tak rozhodla, že finanční prostředky a hospodářské zdroje (dále jen „finanční prostředky“) osob, které stanovují či provádějí politiky bránící přechodu k demokracii nebo které z takových politik mají prospěch, musejí být zmrazeny ( 5 ). Seznam osob, kterých se týkala opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků, obsahoval v té době především jména vojenských představitelů.

5.

Původní společný postoj byl zrušen společným postojem Rady 2003/297/SZBP ze dne 28. dubna 2003, týkajícím se Barmy/Myanmaru (neoficiální překlad) ( 6 ), kterým byl zaveden širší režim sankcí. Stanovené sankce nyní měly postihovat další představitele vojenského režimu, hospodářské zájmy uvedeného režimu, jakož i další osoby, které stanovují či provádějí politiky bránící přechodu k demokracii nebo z takových politik mají prospěch. Sankce se vztahovaly rovněž na rodinné příslušníky označených osob ( 7 ), aniž uvedení příslušníci byli jmenovitě zapsáni na seznam tvořící přílohu společného postoje. Na základě tohoto společného postoje přijala Rada rozhodnutí 2003/907 ze dne 22. prosince 2003, kterým se provádí společný postoj 2003/297 (neoficiální překlad) ( 8 ), v jehož příloze bylo poprvé uvedeno jméno, příjmení a datum narození navrhovatele.

6.

V návaznosti na toto rozhodnutí obsahoval společný postoj Rady 2004/423/SZBP ze dne 26. dubna 2004, kterým se obnovují omezující opatření vůči Barmě/Myanmaru ( 9 ), nejen seznam představitelů vojenského režimu a osob považovaných Radou za s ním spojené, ale i tři sloupce nadepsané „Manželka“, „Děti“ a „Vnoučata“. V části přílohy týkající se „[o]sob[...] mající[ch] prospěch z hospodářské politiky vlády“ se objevují, konkrétněji, jména otce navrhovatele, jeho manželky, jakož i jeho tří dětí, mezi nimi i navrhovatele. Ve společném postoji Rady 2005/340/SZBP ze dne 25. dubna 2005, kterým se prodlužují a mění omezující opatření vůči Barmě/Myanmaru a kterým se mění společný postoj 2004/423 ( 10 ), byl potvrzen zápis navrhovatele a rovněž jeho otce a otcovy manželky ( 11 ).

7.

Rada, která konstatovala absenci pokroku na cestě k národnímu smíření, dodržování lidských práv a demokracii, pravidelně obnovovala nebo prodlužovala omezující opatření přijatá vůči Barmskému svazu, zejména v rámci společných postojů 2007/248/SZBP ( 12 ), 2007/750/SZBP ( 13 ) a 2008/349/SZBP ( 14 ).

8.

Podle čl. 5 odst. 1 společného postoje Rady 2006/318/SZBP ze dne 27. dubna 2006, kterým se obnovují omezující opatření vůči Barmě/Myanmaru (Úř. věst. L 116, s. 77), ve znění společného postoje 2007/750, se „[v]eškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží jednotlivým členům vlády Barmy/Myanmaru a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům nebo orgánům [organizacím] s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze II, nebo které jsou jimi vlastněny, drženy či kontrolovány, [...] zmrazují“.

9.

Příloha II společného postoje 2006/318, ve znění společného postoje 2008/349, uvádí v oddílu J „Osoby mající výhody z vládních hospodářských politik a jiné osoby spojené s režimem“ jméno navrhovatele (J1c) a jeho datum narození spolu s upřesněním, že je synem Tay Zaa, který je sám zapsán v seznamu v řádku J1a. Je třeba poznamenat, že manželka otce navrhovatele je v seznamu rovněž zapsána (J1b), stejně jako babička navrhovatele (J1e). Identifikační informace mimo jiné navrhovatelova otce upřesňují, že je výkonným ředitelem společnosti Htoo Trading Co.

10.

Jelikož při zavedení omezujících opatření definovaných v rámci jednotlivých výše uvedených společných postojů, a zejména zmrazení finančních prostředků, byly dotčeny pravomoci Evropského společenství, přijala Rada řadu aktů provádějících uvedené společné postoje. V tomto rámci bylo přijato sporné nařízení, kterým byla provedena omezující opatření stanovená společnými postoji 2006/318 a 2007/750. Sporné nařízení bylo přijato na základě článků 60 ES a 301 ES. Vstoupilo v platnost v den, kdy bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie, tedy dne 10. března 2008.

11.

Článek. 11 odst. 1 sporného nařízení stanoví, že se zmrazují „[v]eškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží jednotlivým členům vlády Barmy/Myanmaru a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům nebo orgánům [organizacím] s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze VI, anebo jsou jimi vlastněny, drženy či ovládány [kontrolovány]“.

12.

Články 12 a 13 sporného nařízení upřesňují podmínky, za nichž může být ve výjimečných a taxativně vyjmenovaných případech povoleno poskytnutí, uvolnění nebo zpřístupnění finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů.

13.

Příloha VI sporného nařízení nese název „Seznam členů vlády Barmy/Myanmaru a osob, subjektů nebo orgánů [organizací] s nimi spojenými [spojených] uvedených v článku 11“. Pod bodem J jsou v seznamu uvedeny osoby „mající prospěch z hospodářské politiky vlády“ ( 15 ). V řádku J1a je uvedeno jméno otce navrhovatele. Sám navrhovatel je uveden v řádku J1c. V rámci identifikačních údajů je upřesněno, že je synem Tay Zaa (J1a). Rovněž je v něm uvedeno jeho datum narození a pohlaví. V bodě J přílohy VI sporného nařízení jsou rovněž uvedena jména otce, manželky otce a matky otce navrhovatele ( 16 ).

14.

Dne 11. března 2008 zveřejnila Rada oznámení určené osobám a subjektům uvedeným v seznamech stanovených v článcích 7, 11 a 15 sporného nařízení ( 17 ).

15.

Nařízení Komise (ES) č. 353/2009 ze dne 28. dubna 2009 ( 18 ) provedlo změnu přílohy VI sporného nařízení. Tato změna však nesouvisela s údaji týkajícími se navrhovatele, které byly převzaty v totožném znění.

16.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 16. května 2008 podal P. P. Tay Za žalobu na neplatnost směřující proti spornému nařízení, v níž prostřednictvím upravených a pozměněných návrhových žádání ( 19 ) navrhoval, aby Tribunál zrušil sporné nařízení v rozsahu, v němž se jej týká ( 20 ), a uložil Radě náhradu nákladů řízení.

17.

Navrhovatel zaprvé tvrdil, že sporné nařízení postrádá právní základ. Druhý žalobní důvod vycházel z porušení Radě příslušející povinnosti uvést odůvodnění. Třetí žalobní důvod vycházel z porušení základních práv navrhovatele, v tomto případě práva na spravedlivý proces, práva na účinnou soudní ochranu a vlastnického práva, jakož i z porušení zásady proporcionality. A konečně, začtvrté, navrhovatel uplatňoval porušení právních zásad vyplývajících z trestněprávní povahy rozhodnutí o zmrazení majetku a porušení zásady právní jistoty.

18.

V napadeném rozsudku Tribunál zamítl veškeré uplatněné žalobní důvody a uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení vynaložených Radou.

19.

Dne 27. července 2010 podal P. P. Tay Za proti napadenému rozsudku kasační opravný prostředek. Návrhová žádání navrhovatele směřují k tomu, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, rozhodl, že sporné nařízení je od počátku neplatné v rozsahu, ve kterém se ho týká, a uložil Radě náhradu nákladů řízení v obou stupních.

20.

Rada ve své kasační odpovědi navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení.

21.

Spojené království Velké Británie a Severního Irska, vedlejší účastník řízení v prvním stupni vystupující na podporu Rady, ve své kasační odpovědi navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl.

22.

Evropská komise, vedlejší účastnice řízení v prvním stupni vystupující na podporu Rady, ve své kasační odpovědi navrhuje, aby Soudní dvůr rozhodl, že žádný z navrhovatelem uplatňovaných právních důvodů nemůže zvrátit napadený rozsudek, a v důsledku toho kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení.

23.

Účastníci řízení byli vyslechnuti na jednání před Soudním dvorem, které se konalo dne 6. září 2011.

24.

Ve svém kasačním opravném prostředku uplatňuje navrhovatel čtyři důvody. První důvod směřuje ke zpochybnění způsobu, jakým Tribunál vyložil články 60 ES a 301 ES, jakož i závěru, který z tohoto výkladu vyvodil ohledně dostatečnosti právního základu sporného nařízení. Druhý důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění. Třetí má zpochybnit Tribunálem provedený výklad práva na obhajobu. A konečně čtvrtý zpochybňuje posouzení Tribunálu, podle kterého opatření postihující navrhovatele představuje přiměřený zásah do jeho vlastnického práva.

25.

Jelikož hodlám Soudnímu dvoru navrhnout, aby prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku vyhověl, budou zbývající tři důvody analyzovány pouze podpůrně. Z logických důvodů zahájím podpůrnou analýzu přezkumem třetího důvodu kasačního opravného prostředku.

26.

Navrhovatel Tribunálu vytýká, že mu neprávem uložil nést povinnost vyvrátit domněnku, podle které rodinní příslušníci osob majících prospěch z hospodářské politiky barmské vlády mají z uvedené politiky sami prospěch, a tedy důkazní břemeno. Tvrdí, že výklad článků 60 ES a 301 ES poskytnutý Tribunálem je v rozporu s kritérii zakotvenými Soudním dvorem v rozsudku Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise ( 21 ) (dále jen rozsudek „Kadi“) a že neexistuje dostatečná vazba mezi navrhovatelem a barmským režimem, která by mohla právně zakládat zmrazení majetku. Doplňuje, že i když Rada označí kategorie osob nebo subjektů, musí provést individuální přezkum každé situace, předložit důkazy a uvést důvody, ze kterých jsou dotčené osoby nebo subjekty na seznam zapsány. Pokyny pro zavádění a hodnocení omezujících opatření z roku 2005 ( 22 ) vyzývaly Radu, aby do seznamu zapsala dospělé dítě starší 18 let pouze po zvážení jeho vlastní odpovědnosti za politiky, proti nimž hodlá Unie bojovat. Navrhovatel každopádně tvrdí, že Rada nikdy neuvedla tyto důvody ani to, že by zápis navrhovatele spočíval na domněnce, kterou by tento mohl vyvrátit. Navrhovatel dále připomíná skutkové okolnosti, které již byly uvedeny v napadeném rozsudku, zejména že v roce 2003, kdy se na něho poprvé uplatnila omezující opatření, ani v roce 2008, tedy v okamžiku přijetí sporného nařízení, nedržel podíly ani v jedné ze dvou společností svého otce. A konečně, i když články 60 ES a 301 ES umožňovaly Společenství zavést embargo, které by se dotklo veškeré barmské populace, navrhovatel tvrdí, že od okamžiku, kdy kroky Společenství nabudou formu cílených sankcí, musí se Rada přesvědčit, že se netýkají osob, jež nemají vztah k předmětnému režimu.

27.

Rada má naopak za to, že napadený rozsudek je prost jakýchkoli nesprávných právních posouzení. Články 60 ES a 301 ES jsou dostatečným právním základem sporného nařízení, jelikož toto nařízení skutečně směřuje proti třetí zemi. Tribunál správně uplatnil rozsudek Kadi, když měl za to, že existuje předpoklad, podle kterého rodinní příslušníci osob majících prospěch z hospodářské politiky barmské vlády mají z uvedené politiky sami prospěch a představují riziko obcházení omezujících opatření, jež odůvodňuje jejich zápis. Navrhovatel byl na seznam osob, jejichž majetek musí být zmrazen, zařazen proto, že patří do kategorie určené Radou, a nikoli na individuálním základě. Rada ostatně tvrdí, že navrhovatel vycházel ze zastaralého znění Pokynů pro zavádění omezujících opatření v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Navrhovatel je skutečně spojen s barmským režimem a rozšíření omezujících opatření na rodinné příslušníky je dostatečně jasně vysvětleno ve společném postoji a ve sporném nařízení. Navrhovatel tedy nemůže tvrdit, že nebyl seznámen s kontextem, v němž bylo přijato sporné nařízení, a s důvody svého zápisu. Rada mimoto vysvětluje, že cílem tohoto rozšíření je zvýšení tlaku na vládnoucí režim, a uvádí, že navrhovatel je považován za osobu, jež má coby syn svého otce sama prospěch z protizákonného jednání vlády. Má však stále možnost Radě prokázat, že se od svého otce distancoval, aby tak mohlo být jeho jméno ze seznamu odstraněno. Navrhovatel doposud neuvedl žádný argument této povahy. Konečně Rada tvrdí, že nejvyšší riziko obcházení omezujících opatření přijatých vůči zapsaným osobám představuje především jejich blízká rodina.

28.

Komise se zase domnívá to, že důvod kasačního opravného prostředku rozvedený navrhovatelem nevhodně směšuje skutkové a právní okolnosti. Otázka, zda se mohou omezující opatření dotýkat osob spojených s vedoucími představiteli třetí země, je právní otázkou, kterou již Soudní dvůr zodpověděl v rozsudku Kadi. Naopak otázka, zda je sám navrhovatel spojen s barmským režimem a má k němu dostatečnou vazbu, je součástí posouzení skutkového stavu, jehož zpochybnění Soudnímu dvoru nepřísluší, nepodaří-li se navrhovateli prokázat věcnou nesprávnost nebo zkreslení důkazů. Podpůrně Komise tvrdí, že když Tribunál potvrdil předpoklad, podle něhož mají rodinní příslušníci prospěch z funkce vykonávané barmskými vedoucími představiteli, a že k zachování účinnosti omezujících opatření musejí být rovněž zapsáni na seznam, nedopustil se žádného nesprávného právního posouzení. Neschopnost navrhovatele vyvrátit tento předpoklad ostatně spočívá rovněž na posouzení skutkového stavu, jehož přezkum nemůže Soudní dvůr provádět, a navrhovatel se snaží – v rámci kasačního opravného prostředku nevhodně – uplatnit novou skutkovou okolnost spočívající na úvaze, podle níž společnosti jeho otce, jejichž akcionářem byl v letech 2005 až 2007, nebyly v Barmě činné.

29.

Spojené království, které svoji účast omezilo na tento důvod kasačního opravného prostředku, zdůrazňuje, že zapsání otce navrhovatele není zpochybňováno. Soudí, že právní základ sporného nařízení je vhodný a rozsudek Kadi byl Tribunálem použit řádně, a uplatňuje obdobné argumenty jako Rada a Komise. Mimoto je zcela legitimní úvaha, že rodinní příslušníci mají sami prospěch z hospodářských politik barmského režimu, zejména za účelem zachování užitečného účinku omezujících opatření. Dotčeni jsou pouze blízcí rodinní příslušníci, což ukazuje na přiměřený postoj Rady.

30.

Rada, Spojené království a Komise tedy navrhují první důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.

31.

Úvodem je třeba konstatovat, že některé z argumentů diskutovaných v rámci tohoto prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jako je obrácení důkazního břemene nebo neuvedení dostatečných důvodů pro zápis navrhovatele na seznam osob, jejichž majetek musí být zmrazen, přímo nesouvisejí s otázkou právního základu. V následující analýze tudíž budou přezkoumány pouze argumenty týkající se dostatečnosti článků 60 ES a 301 ES k tomu, aby byly právním základem sporného nařízení, které spíše odpovídají označení, jež dal sám navrhovatel svému prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku.

32.

Dále je třeba odmítnout argument Komise, podle kterého se tento důvod kasačního opravného prostředku týká skutkové, nikoli právní otázky. Naopak, otázkou, kterou je třeba se zabývat, je to, zda Tribunál správně uplatnil výklad článků 60 ES a 301 ES učiněný Soudním dvorem. Jinými slovy se jedná o určení, zda rodinní příslušníci osob majících prospěch z hospodářské politiky barmského režimu mohou být dotčeni omezujícími opatřeními zavedenými nařízením přijatým na základě článků 60 ES a 301 ES. Jedná se tedy o navýsost právní otázku, jejíž přezkum v rámci tohoto kasačního opravného prostředku Soudnímu dvoru přísluší.

33.

Jak uvedli účastníci řízení, Soudní dvůr v rozsudku Kadi určil, že „vzhledem ke znění článků 60 ES a 301 ES, zvláště pak vzhledem k formulacím ‚vůči dotyčným třetím zemím‘ a ‚s jednou nebo několika třetími zeměmi‘ uvedeným v těchto článcích, se tyto články týkají přijímání opatření vůči třetím zemím, a tento pojem může zahrnovat vedoucí představitele určité země i jednotlivce a subjekty, kteří jsou s těmito představiteli spojeni nebo jsou jimi přímo či nepřímo ovládáni. […] Přisvědčit výkladu článků 60 ES a 301 ES […], podle něhož postačuje, aby dotčená omezující opatření byla zaměřena na osoby nebo subjekty, které se nacházejí ve třetí zemi nebo jsou s ní jinak spojeny, by znamenalo přílišné rozšíření rozsahu působnosti těchto článků a nebyl by nijak zohledněn požadavek vyplývající ze samotného znění těchto ustanovení, tj. že opatření stanovená na základě uvedených ustanovení musí být přijata vůči třetím zemím“ ( 23 ).

34.

Obrana Rady a účastníků řízení vystupujících na její podporu spočívá v tvrzení, že jelikož sporné nařízení jasně směřuje proti barmskému režimu, představují články 60 ES a 301 ES ve vztahu k němu dostatečný právní základ. Takovýto argument splňuje kritéria zakotvená v rozsudku Kadi pouze částečně, neboť je sice požadováno, aby omezující opatření přijatá na tomto základě směřovala proti třetí zemi, to však v případě, že kroky Společenství učiněné vůči třetí zemi nabývají formy omezujících opatření přijatých vůči fyzickým osobám, nemůže Radu zbavit povinnosti, aby tato opatření směřovala pouze vůči osobám, které mohou splňovat definici pojmů „vedoucí představitelé“ nebo s nimi „spojené osoby“ ze strany Soudního dvora.

35.

Lze s větším úspěchem použít argument, podle něhož je Společenství na základě samotných článků 60 ES a 301 ES zmocněno zavést úplné obchodní embargo, které by postihovalo veškeré obyvatelstvo třetí země, vůči níž by kroky Společenství směřovaly, a tedy a fortiori sporná omezující opatření mohou vycházet z výše uvedených článků? Nemyslím, že tomu tak je. Uvedená opatření jsou obecně prezentována jako „inteligentní sankce“, neboť jsou cílená a jejich účelem je právě omezení nechtěných účinků mezinárodních sankcí na osoby, které již trpí nebo které nejsou zodpovědné za situaci v předmětné třetí zemi. V důsledku toho, rozhodne-li se Společenství jednat prostřednictvím cílených omezujících opatření, přísluší orgánům, aby se s možností soudního přezkumu přesvědčily, zda mají osoby, vůči nimž byla uvedená opatření přijata, s dotčeným režimem vazby dostatečné k tomu, aby mohly být kvalifikovány jako „vedoucí představitelé“ nebo „osoby spojené“ s vedoucími představiteli. Jiné rozhodnutí by poskytlo uvedeným orgánům naprostou volnost a ty by tak mohly uložit omezující opatření jakékoli osobě nebo skupině osob pod záminkou, že by vlastně mohly stejně tak uložit úplné obchodní embargo. Proto sice sdílím úvahy uvedené a fortiori Tribunálem v bodě 70 napadeného rozsudku, avšak pouze za podmínky, že se striktně týkají pouze barmských vedoucích představitelů a osob s nimi spojených. Více pochybností mám o tvrzení obsaženém v uvedeném bodě, podle něhož rodinní příslušníci vedoucích představitelů barmských podniků spadají do kategorie „osob spojených“ s barmským režimem.

36.

V napadeném rozsudku měl totiž Tribunál za to, že navrhovatel má dostatečnou vazbu, jakkoli nepřímou, s barmskými vedoucími představiteli, jelikož je synem barmského obchodníka, jehož obchodní činnosti v této zemi vzkvétají jen díky tomu, že čerpá z výhod poskytnutých režimem, který je u moci ( 24 ). Tribunál zdůraznil, že zápis navrhovatele na seznam osob, jejichž majetek musí být zmrazen, byl odůvodněn touto nepřímou vazbou s vládnoucím režimem. Tribunál tak rozhodl, že „je možné předpokládat, že [rodinní příslušníci ředitelů podniků významných pro vojenský režim v Myanmaru] mají prospěch z funkcí zastávaných těmito řediteli, takže nic nebrání závěru, že mají rovněž prospěch z hospodářské politiky vlády“ ( 25 ). Tento předpoklad je však podle Tribunálu vyvratitelný pod podmínkou, že dotyčná osoba prokáže neexistenci úzké vazby na ředitele, jenž je jeho příbuzným ( 26 ).

37.

Posouzení Tribunálem vyžaduje tři skupiny poznámek.

38.

Zdá se, že předpoklad uvedený v bodě 67 napadeného rozsudku byl vytvořen Tribunálem ex nihilo, neboť společný postoj 2007/750 ani sporné nařízení takový předpoklad nezmiňují. V tomto ohledu má podobnost se situací ve věci Melli Bank v. Rada ( 27 ), kterou se pokusily Rada a Komise prokázat na jednání, nezpochybnitelné meze. V této probíhající věci se totiž jedná o přezkum legality rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků dceřiné společnosti ve 100% držení subjektu, který je sám z důvodu prokázané podpory šíření jaderných zbraní v Íránu na seznam zapsán, zatímco u dceřiné společnosti nebyla prokázána žádná podpora tohoto druhu. Jinými slovy, dceřiná společnost je zapsána pouze proto, že je ze 100 % v držení své mateřské společnosti a že existuje nezanedbatelné, nutně předpokládané riziko, že se mateřské společnosti podaří obejít omezující opatření, která se jí dotýkají, prostřednictvím své dceřiné společnosti. V tomto rámci však Tribunál předpoklad potvrdil, když ověřil, že mateřská společnost má pravomoc jmenovat vedoucí pracovníky své dceřiné společnosti, tedy pravomoc, která udržuje dceřinou společnost ve zjevné podřízenosti a může vyvolávat legitimní pochybnosti o způsobilosti dceřiné společnosti vést zcela nezávislou hospodářskou a obchodní politiku, nebo případně odolávat tlakům, které by na ni mohla mateřská společnost vyvíjet, aby tak obešla vůči ní přijatá omezující opatření. Tribunál se přitom v tomto rozsudku zaprvé nespokojil s uvedením předpokladu, ale šel dále a konkrétně ověřil skutečnou existenci rizik. Zadruhé se mi zdá, že vazba, o niž se jedná v projednávané věci a která pojí navrhovatele a jeho otce, je jiné povahy než pouhá právně-hospodářská vazba spojující mateřskou společnost s její dceřinou společností. Navíc, jedná-li se o fyzické osoby, měly by být předpoklady uplatňovány pouze zvláště umírněným způsobem.

39.

Dále jsem v rámci použití článků 60 ES a 301 ES na fyzické osoby již obhajoval myšlenku, že pojem „třetí země“ nelze chápat pouze z formálního hlediska, ale i věcně, vzhledem k tomu, že veřejné politiky jsou nepochybně a ve stále větší míře nahrazovány činností, podporou nebo spoluúčastí osob či subjektů s právní subjektivitou odlišnou od dotčeného třetího státu, ale které mají k tomuto státu a jím uplatňovaným veřejným politikám vazbu dostatečnou k tomu, aby vůči nim mohla být přijata omezující opatření týkající se ve skutečnosti samotné třetí země ( 28 ). V projednávaném případě se již nyní jeví, podle posouzení Rady, jehož zpochybnění není namístě, že otec navrhovatele je spojen s barmským režimem, aniž je však členem samotné vlády. Jeho postavení „osoby spojené“ s barmským režimem vyplývá z reálných výhod, které z barmských hospodářských politik čerpají oba jím vedené podniky, a v tomto smyslu se vazba, která ho pojí k uvedenému režimu, jeví jako dostatečná. S ohledem na výše uvedené ohledně navrhovatelova otce je tato vazba, jakkoli dostatečná, stále především nepřímá, jelikož je popsán jako osoba pasivně těžící z hospodářských politik, o nichž nerozhoduje. Naopak, zápis navrhovatele podle analýzy provedené Tribunálem vychází pouze z předpokladu, že syn osoby, která má prospěch z hospodářských politik barmského režimu, má sám z uvedených politik prospěch.

40.

Jinými slovy svádí projednávaný kasační opravný prostředek dohromady tři kategorie fyzických osob, jimž jsou určena omezující opatření, které by pro lepší pochopení mohly být znázorněny třemi soustřednými kruhy. První kruh je tvořen samotnými vedoucími představiteli, to znamená členy vlády nebo jinými osobami, které mají skutečnou rozhodovací pravomoc a představují tedy nejvyšší stupeň politické odpovědnosti za situaci, proti níž hodlá Unie bojovat. Podle přílohy VI sporného nařízení se jedná o členy Státní rady pro mír a rozvoj, oblastní velitele, zástupce oblastních velitelů, ministry, náměstky ministrů, nositele dalších funkcí spojených s cestovním ruchem, vysoké armádní důstojníky, armádní důstojníky řídící věznice a policii a vysoké úředníky Odborového sdružení solidarity a rozvoje ( 29 ). Druhý kruh je tvořen osobami přímo či nepřímo spojenými s vedoucími představiteli spadajícími do prvního okruhu. Může se jednat o rodinné příslušníky uvedených vedoucích představitelů ( 30 ), ale rovněž o osoby mající prospěch z hospodářských politik ( 31 ). Třetí okruh je poté tvořen rodinnými příslušníky osob majících prospěch z hospodářských politik, kterým Rada nepřisuzuje jakoukoli přímou či nepřímou odpovědnost za rozhodovací procesy, a dokonce ani za prospěch osob z druhého okruhu. Pokud bychom pokračovali v metaforách, tento třetí kruh se mi zdá příliš vzdálený od centra rozhodování, aby se na něho mohla vztahovat omezující opatření přijatá pouze na základě článků 60 ES a 301 ES.

41.

Právě proto, že se problém týká fyzických osob a že se mi navíc nezdá příliš spravedlivé zatěžovat jednotlivce závažnými důsledky jeho rodinné příslušnosti, proti níž konec konců v podstatě nemůže bojovat, měl by Soudní dvůr ve světle toho, co po určitou dobu stanovovaly Pokyny pro zavádění a hodnocení omezujících opatření ( 32 ), rozhodnout, že dospělé děti osob majících prospěch z hospodářských politik režimu třetí země, proti němuž hodlá Unie bojovat, by měly být cílem omezujících opatření nikoli pouze z důvodu příbuzenského vztahu s jejich matkou či otcem, ale na základě vlastní odpovědnosti v rámci dotčených politik nebo činností. Příčinná souvislost mezi navrhovatelem a situací ve třetí zemi, která odůvodňuje přijetí omezujících opatření proti němu, je přitom příliš slabá k tomu, aby mohlo být zmrazení jeho majetku založeno pouze na článcích 60 ES a 301 ES.

42.

Abychom se o tom přesvědčili, stačí připomenout skutečnosti, které odůvodňovaly přijetí společného postoje 2007/750 a poté i sporného nařízení. Společný postoj 2007/750 zmiňoval „brutální zásah barmských orgánů proti pokojně protestujícím občanům a pokračující závažné porušování lidských práv v Barmě“ ( 33 ) a nezbytnost „zvýšit tlak na tamní režim prostřednictvím přijetí řady opatření, která budou zaměřena proti osobám odpovědným za násilné represe a patovou politickou situaci v zemi“ ( 34 ). Sporné nařízení zase připomíná, že kroky Unie byly zahájeny v roce 1996 z důvodu chybějícího pokroku na cestě k demokratizaci a pokračujícího porušování lidských práv ( 35 ), a zmiňuje některé skutečnosti, které odůvodňovaly obnovování a zpřísňování omezujících opatření vůči Barmskému svazu, jako například nezahájení rozhovorů orgánů s demokratickým hnutím, neumožnění skutečně otevřeného národní shromáždění, pokračující zadržování Daw Aung San Suu Kyi a nepřijetí opatření s cílem skoncovat s využíváním nucené práce ( 36 ). O vazbě mezi těmito skutečnostmi a situací navrhovatele lze jen velmi těžko říci, že by byla zřejmá.

43.

Na třetím a posledním místě jsou úvahy Tribunálu stiženy určitou sémantickou nejednoznačností. Když v bodě 67 napadeného rozsudku Tribunál tvrdí, že „[p]okud jde o rodinné příslušníky těchto ředitelů [fr. dirigeants], je možné předpokládat, že mají prospěch z funkcí zastávaných těmito řediteli“ ( 37 ), je tomu ve skutečnosti třeba rozumět tak, že Tribunál zde odkazuje na ředitele podniků ( 38 ). Ředitelé podniků přitom nejsou „vedoucími představiteli“ [fr. dirigeants] ve smyslu rozsudku Kadi, ale, jak jsem vysvětlil výše, „osoby spojené“ s vedoucím představiteli předmětné třetí země, a to, v případě otce navrhovatele, nepřímo. Bylo by zcela nepřiměřené považovat ředitele podniků, nezávisle na významu uvedených podniků, za vedoucí představitele země, s výjimkou případu, kdy by uvedení ředitelé podniků vykonávali oficiální funkce ve státním aparátu.

44.

K těmto třem skupinám poznámek k prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku připojuji úvahu o účinnosti omezujících opatření. Rada a účastníci řízení vystupující na její podporu trvali na tom, že předpoklad zakotvený napadeným rozsudkem, podle kterého rodinní příslušníci osob majících prospěch z hospodářské politiky barmského režimu mají z uvedené politiky sami prospěch, je odůvodněn nutností zachovat účinnost omezujících opatření, a tedy politiky sankcí uplatňované Unií vůči Barmskému svazu a zabránit jakémukoli nebezpečí obcházení. Mimo skutečnost, že takový argument vyvolává pochybnosti ohledně skutečného základu tohoto předpokladu, jsem toho názoru, že na oltáři účinnosti omezujících opatření není možné obětovat cokoli. Tím chci říci, že to, co je přidanou hodnotou Evropské unie a co ji odlišuje od autoritářských režimů, proti kterým bojuje, je právě provádění a obrana právní unie. Jednodušší, a jistě i účinnější, by bylo zavést režim sankcí týkající se celého Barmského svazu. Cílenými sankcemi Unie zvolila režim sankcí případně méně účinný, avšak nesporně spravedlivější. Politika sankcí musí být k tomu, aby měla očekávané účinky, samozřejmě co možná nejúčinnější. Ale absolutní účinnosti je třeba se vzdát a nedokonalá povaha omezujících opatření svědčí právě o tom, že v právním řádu Evropské unie jsou nejdůležitějšími právě individuální práva.

45.

Ze všech výše uvedených důvodů Tribunál tvrzením, že lze předpokládat, že rodinní příslušníci osob majících prospěch z hospodářské politiky barmské vlády mají z uvedené politiky sami prospěch, a že tudíž články 60 ES a 301 ES představují dostatečný právní základ omezujících opatření přijatých ve vztahu k navrhovateli, provedl příliš široký výklad uvedených článků a dopustil se nesprávného právního posouzení.

46.

V důsledku toho je třeba prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět.

47.

Je třeba rozlišovat mezi základní otázkou, kterou tento důvod kasačního opravného prostředku vznáší, a dále jeho třemi částmi, které navrhovatel rozvinul.

48.

K základní otázce týkající se uplatnitelnosti práva na obhajobu navrhovatel připomíná, že dodržování práva na obhajobu je základním aspektem společenství práva a že článek 205 SFEU nyní stanoví, že činnost Unie na mezinárodní scéně musí probíhat v souladu s ideou právního státu a při dodržování základních práv. Podle judikatury Soudního dvora se právo na obhajobu uplatní pokaždé, když některý z orgánů přijme opatření, které přímo nepříznivě zasahuje do něčího právního postavení. Jestliže se rozhodnutí citelně dotýká zájmů svých adresátů, musí jim být umožněno užitečně uplatnit své stanovisko ( 39 ). Soudy Unie uznaly, že právo na spravedlivý proces, zahrnující právo být informován o skutečnostech zohledněných k tíži dotyčné osoby a právo účinně sdělit své stanovisko, musí být v případě hospodářských sankcí nepříznivě zasahujících do právního postavení dodrženo. To platí tím spíše v případě opatření obnovujícího zmrazení majetku dotyčné osoby, kdy musí být sděleny nové skutečnosti uplatněné k tíži dotyčného a musí mu být poskytnuta možnost být vyslechnut. Navrhovateli nebyl předem oznámen žádný důkaz a před přijetím sporného nařízení mu nebyla poskytnuta žádná možnost být vyslechnut. Tyto procesní záruky přitom mají být uplatněny i u režimu sankcí směřujících proti třetí zemi. Sporné nařízení nemá dle navrhovatele výhradně zákonnou povahu, neboť se přímo a osobně dotýká navrhovatele, kterého jmenovitě uvádí na seznamu osob, jejichž majetek musí být zmrazen. Ve věcech Melli Bank v. Rada ( 40 ) a Bank Melli Iran v. Rada ( 41 ), v nichž se jednalo o omezující opatření postihující právnické osoby v rámci režimu sankcí přijatého vůči třetí zemi, Tribunál skutečně žalobcům přiznal právo na obhajobu. Navrhovatel má mimoto za to, že není na seznamu zapsán jako člen určité skupiny. Tribunál připustil možnost prokázat, že osoba se distancovala od rodinného příslušníka zapsaného do seznamu, ale toto prokázání je možné uskutečnit pouze prostřednictvím výkonu práva na obhajobu. Navrhovatel v tomto ohledu poukazuje na nekonzistentnost v přístupu Tribunálu, a to tím spíše, že sama Rada před Tribunálem a ve svých Pokynech pro zavádění a hodnocení omezujících opatření ( 42 ) připustila, že osoba nacházející se v situaci navrhovatele se těší právu na obhajobu. Navrhovatel v důsledku toho tvrdí, že Tribunál nemohl dojít k závěru o neuplatnitelnosti práva na obhajobu.

49.

V první části týkající se práva na spravedlivý proces navrhovatel zpochybňuje závěr Tribunálu, podle kterého by jeho předchozí slyšení nemělo dopad na legalitu sporného nařízení, jelikož navrhovatel mohl, až po přijetí uvedeného nařízení a aniž mu byla poskytnuta jakákoli informace ohledně důvodů jeho zapsání, předložit důkazy prokazující, že nemá vazbu ke svému otci ani k jeho obchodním zájmům, a že tedy sám neměl v žádném případě z hospodářské politiky barmské vlády větší prospěch než kdokoli jiný.

50.

Ve druhé části týkající se práva na účinnou soudní ochranu navrhovatel zpochybňuje závěr Tribunálu, podle něhož byla uvedená ochrana zajištěna, zatímco se Tribunál omezil na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel souvisejících s odůvodněním, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení skutečností a zneužití pravomoci. Přezkum legality omezujících opatření naopak podle judikatury Soudního dvora vyžaduje úplný přezkum ( 43 ) a právě tento druh přezkumu byl Tribunálem uplatněn v rozsudku People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada ( 44 ). Ve své replice navrhovatel doplňuje, že právě tento druh přezkumu Tribunál uskutečnil rovněž v rozsudku Kadi vydaném po vrácení věci Soudním dvorem ( 45 ). S ohledem na značné důsledky omezujících opatření nelze neúplný přezkum tolerovat.

51.

A konečně navrhovatel v reakci na argumenty rozvinuté Komisí v její kasační odpovědi ve fázi repliky tvrdí, že Rada byla povinna mu individuálním způsobem oznámit specifické a konkrétní důvody odůvodňující opatření směřující ke zmrazení jeho finančních prostředků.

52.

Komise má zase za to, že navrhovateli se nepodařilo prokázat existenci nesprávného právního posouzení v úvahách Tribunálu, které by mohlo zneplatnit nebo postihovat napadený rozsudek. Ohledně uplatnění práva na obhajobu Rada a Komise sdílejí analýzu Tribunálu, která rozlišuje mezi režimy sankcí, jež směřují proti třetí zemi, a režimy směřujícími proti určitým osobám z důvodu jejich vazby k teroristické činnosti; uvedený Tribunál ostatně prokázal, že navrhovateli byly poskytnuty dostatečné procesní záruky a mohl u Rady před přijetím sporného nařízení uplatnit své stanovisko. Tyto dva orgány odmítají existenci práva na předchozí slyšení, jehož by se byl mohl navrhovatel dovolávat při příležitosti zachování sporných omezujících opatření ve vztahu k němu, a tvrdí, že uvedená opatření byla rovněž řádně oznámena zveřejněním oznámení ze dne 11. března 2008 v Úředním věstníku Evropské unie. Rada v tomto ohledu doplňuje, a odkazuje tak na rozhodnutí Tribunálu, že i kdyby mělo být navrhovateli právo na předchozí slyšení přiznáno, neexistence slyšení nemohla postihnout legalitu sporného nařízení, jelikož navrhovatel nepředložil žádný nový důkaz.

53.

Ohledně práva na účinnou soudní ochranu se Rada a Komise domnívají, že Tribunál uplatnil vhodnou úroveň kontroly i odpovídající kritérium přezkumu, v souladu se svou judikaturou vyplývající z rozsudků Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada ( 46 ) a Melli Bank Iran v. Rada ( 47 ), když současně Radě správně přiznal širokou posuzovací pravomoc. Tribunál tedy správně rozhodl, že pouze zjevně nesprávné posouzení Rady může mít za následek zrušení aktu. Komise v rámci své dupliky rozvíjí podobné argumenty, v jejichž rámci má dokonce za to, že se navrhovatel ve fázi repliky pokusil předložit nový důvod kasačního opravného prostředku týkající se úrovně přezkumu uskutečněného Tribunálem.

54.

Rada a Komise ostatně odmítají existenci povinnosti individuálního oznámení sporných opatření, jelikož navrhovatel byl na seznam zapsán jakožto člen vlády nebo osoba s ním spojená.

55.

Z bodů 120 až 123 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál jasně rozlišoval mezi věcí, v níž byl vydán rozsudek Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada ( 48 ), a projednávanou věcí, jelikož měl za to, že rozsudek Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada se týká výhradně režimů sankcí přijatých vůči určitým osobám z důvodu jejich zapojení do teroristických činností. V projednávaném případě přitom omezující opatření směřují proti třetí zemi a byla přijata v rámci nařízení, tedy obecně závazného legislativního aktu. Jednotlivé osoby proto nejsou sporným nařízením označeny z důvodu jejich činnosti, ale na základě příslušnosti k obecné kategorii, v projednávaném případě, dle Tribunálu, kategorii „rodinných příslušníků ředitelů významných myanmarských podniků“ ( 49 ). Není tedy možné tvrdit, že ve vztahu k navrhovateli bylo zahájeno řízení, ve smyslu výše uvedené judikatury ( 50 ). V důsledku toho se podle Tribunálu právo na obhajobu neuplatní na osoby označené v příloze nařízení, kterým je přijat režim sankcí vůči třetí zemi ( 51 ).

56.

S takovým přístupem hluboce nesouhlasím.

57.

Zaprvé mě nepřesvědčilo rozlišování zavedené Tribunálem mezi právním zacházením s režimy sankcí směřujícími proti osobám zapojeným do teroristických činností a zacházením s režimy sankcí směřujícími proti třetím zemím. Je zcela jasné, že sporné nařízení směřuje proti barmskému režimu. Bylo by však zcela nepředstavitelné mít za to, že se uvedené nařízení, jelikož směřuje proti třetímu státu, může zcela oprostit od veškerých požadavků týkajících se případně dotčených individuálních práv. K zasažení dotčeného státu musejí omezující opatření směřovat proti prostředníkům, kteří jej představují nebo mu slouží. Rada má za tímto účelem širokou posuzovací pravomoc při určování osob, subjektů a organizací, které by měly být předmětem takových opatření, jež se mi zdá zcela srovnatelná s pravomocí, která je jí přiznána v rámci boje proti terorismu. Přiznávám, že jsem nepochopil, jaká právní smyčka by mohla vysvětlovat, že by byla individuální práva osob podezřelých z účasti na teroristické činnosti chráněna více než práva osob podezřelých ze spolupráce s autoritářským režimem, proti němuž hodlá Unie bojovat.

58.

Posouzení „vazby“ k vládnoucímu režimu, opravdovému cíli omezujících opatření, v zásadě udržované každou osobou zapsanou na seznam osob, jejichž majetek má být zmrazen, ostatně musí být provedeno nezávisle na otázce, zda se uvedené osoby mohou dovolávat práva na obhajobu. I kdyby měl Soudní dvůr rozhodnout, že články 60 ES a 301 ES představují dostatečný právní základ sporného nařízení, měl by mít nicméně za to, že vazba udržovaná navrhovatelem k barmskému režimu nepostačuje k tomu, aby Radu zbavila povinnosti dodržet jeho právo na obhajobu, jak jsem již navrhoval v jiném kontextu ( 52 ). V této oblasti, čím víc se vzdalujeme od centra moci a rozhodování, tím více se vazba k vládnoucímu režimu, který je skutečným cílem opatření, stává nejasnou a tím více je třeba dodržovat právo na obhajobu.

59.

Zadruhé, jak je to s dopadem povahy aktu na tento prozatímní závěr?

60.

Zdá se, že Soudní dvůr o otázce povahy nařízení zavádějícího režim sankcí vůči třetí zemi a definujícího za tímto účelem omezující opatření postihující fyzické a právnické osoby vyjmenované v příloze rozhodl v rozsudku Bank Melli Iran v. Rada ( 53 ), v němž měl za to, že příloha takového nařízení má tytéž účinky jako samotné nařízení ( 54 ). Úvahy Tribunálu v bodech 123 a násl. napadeného rozsudku se tudíž mohou jevit jako právně opodstatněné, jelikož Tribunál při odmítnutí přiznat navrhovateli právo na obhajobu založil svoji analýzu na výhradní povaze sporného aktu jako právního předpisu.

61.

Takové posouzení však opomíná zohlednit významnou část judikatury Soudního dvora vydané v oblasti omezujících opatření. I za předpokladu, že by se spornému nařízení dostalo jednotné právní kvalifikace, z této judikatury vyplývá, že by to nemohlo zabránit přiznání práva na obhajobu. Ústředním bodem již ve věci Kadi tak byla otázka legality nařízení, což nicméně Soudnímu dvoru nebránilo, aby rozhodl, že „[v]zhledem ke konkrétním okolnostem, které provázely zápis jmen navrhovatelů na seznam osob […], na něž se vztahují omezující opatření, uvedený v příloze I [dotčeného] nařízení, je třeba v tomto ohledu dospět k závěru, že jejich právo na obhajobu, konkrétně právo být vyslechnut a právo na účinnou soudní ochranu, nebyla zjevně zachována“ ( 55 ). Toto přiznání je nezbytné k tomu, aby byly poskytnuty alespoň minimální záruky, zejména procesní, fyzickým a právnickým osobám uvedeným na těchto seznamech ( 56 ), ať už na základě jejich činnosti v souvislosti s terorismem nebo na základě jejich činnosti v souvislosti se státní politikou odsouzeníhodnou z mezinárodního pohledu, a aby byla dodržena zásada účinné soudní ochrany ( 57 ).

62.

Tvrzení obsažené v bodě 123 napadeného rozsudku, podle kterého se na navrhovatele právo na obhajobu neuplatní, tedy samo o sobě představuje nesprávné právní posouzení. Jelikož však Tribunál pokračoval ve své analýze, jež se týkala rovněž toho, zda je třeba navrhovateli přiznat právo na předchozí sdělení skutkových a právních okolností a předchozí slyšení, nepředstavuje uvedené tvrzení samo o sobě nesprávné právní posouzení, které by mohlo zneplatnit napadený rozsudek. Je tedy třeba pokračovat v analýze ostatních částí důvodu tohoto kasačního opravného prostředku.

63.

Ohledně předchozího sdělení důvodů Tribunál v bodech 124 až 126 napadeného rozsudku rozhodl, že relevantní skutkové a právní okolnosti byly před přijetím sporného nařízení navrhovateli známy a že nebylo nutné, aby tyto okolnosti byly před přijetím uvedeného nařízení znovu sdělovány. Tribunál tak přiznal velkou důležitost tomu, že navrhovatel je dotčen omezujícími opatřeními od roku 2003 a že sporné nařízení je založeno zejména na společných postojích, které jako takové uvádějí „veškeré skutkové a právní okolnosti odůvodňující přijetí a ponechání dotčených omezujících opatření v platnosti“ ( 58 ).

64.

Konstatuji nicméně, že společné postoje a sporné nařízení, které je provádí, sice uvádějí důvody pro zavedení politiky sankcí vůči Barmskému svazu a dostatečným způsobem zmiňují zneklidňující vnitrostátní politickou situaci, jinak je tomu však v případě individuální situace navrhovatele. Ze spisu i z rozsudku Tribunálu totiž vyplývá, že navrhovateli nebyly nikdy sděleny osobní důvody odůvodňující jeho vlastní zápis. Ze znění sporného nařízení, případně ve spojení se zněními společných postojů, se navrhovatel dozví jen to, že je osobně zapsán, za účelem vytvoření tlaku na třetí zemi, pouze na základě postavení syna svého otce. Od roku 2003 nebyl předložen žádný důkaz prokazující skutečnost, že on sám má prospěch z hospodářské politiky barmského režimu. Rada od roku 2003 stejně tak neuvedla, že při zápisu navrhovatele vycházela z předpokladu, podle kterého se rodinní příslušníci osob majících prospěch z hospodářské politiky barmské vlády považují rovněž za osoby mající prospěch z uvedené politiky, neprokáží-li opak. Jak uvedl Tribunál, Rada vysvětlila důvody, proč rozšířila omezující opatření na osoby mající prospěch z hospodářské politiky barmské vlády ( 59 ). Takové vysvětlení naopak nebylo nikdy poskytnuto ohledně jejich rodinných příslušníků ( 60 ). Tribunál tedy měl v bodě 126 napadeného rozsudku nesprávně za to, že „relevantní skutkové a právní okolnosti v projednávané věci byly před přijetím sporného nařízení Radou žalobci známy“.

65.

Analýzu tohoto bodu ukončím připomenutím toho, že právní režim spojený s prvním zápisem jména osoby na takový seznam, jaký je obsažen v příloze VI sporného nařízení, je v zásadě pro uvedenou osobu méně příznivý, než když se jedná o obnovení, v tom smyslu, že úvahy spojené s účinností omezujících opatření mohou do určité míry odůvodňovat to, že není plně uplatněno právo na obhajobu, přinejmenším v průběhu nesporného řízení ( 61 ). Nelze vyloučit, že tyto úvahy jsou nadále relevantní i v případě obnovení uvedených opatření. V takovém případě ale přísluší unijnímu soudu případně dbát na to, aby zvláštní okolnosti, které mohou v rámci prvního zápisu odůvodnit omezení práva zapsaných osob na obhajobu, byly při obnovení stále přítomny. Přísluší mu rovněž zvážit na jedné straně cíl sledovaný Unií a nemožnost uložit orgánům příliš velké procesní překážky, které by mohly ochromovat jejich činnost, a na druhé straně nutnost poskytnout procesním subjektům dostatečnou ochranu prostřednictvím procesních pravidel. Je nutné konstatovat, že Tribunál toto zvážení nikdy neprovedl, přestože se jednalo o fyzickou osobu, která není barmským vedoucím představitelem ani rodinným příslušníkem barmského vedoucího představitele, ale pouze synem osoby mající prospěch z hospodářské politiky prováděné těmito vedoucími představiteli.

66.

Ohledně práva na předchozí slyšení lze zaujmout obdobný postoj, jaký byl rozvinut ve spojitosti s požadavkem na předchozí sdělení důvodů. Soudní dvůr sice v rozsudku Kadi rozhodl, že „[p]okud jde o právo na obhajobu, konkrétně pak právo být vyslechnut, v případě takových omezujících opatření, jako jsou opatření, která ukládá sporné nařízení, nelze od orgánů Společenství vyžadovat, aby uvedené důvody sdělily před prvotním zápisem osoby [na seznam]“ ( 62 ) a že „[z] důvodů, které se vážou rovněž k cíli sporného nařízení a účinnosti opatření stanovených tímto nařízením, orgány Společenství neměly ani povinnost dát navrhovatelům možnost vyjádřit se před prvotním zápisem jejich jména“ ( 63 ), jeho stanovisko se však jasně jeví jako omezující se na případ prvotního zápisu. Zde však řešíme obnovení zápisu.

67.

Analýza Tribunálu v bodech 127 až 133 napadeného rozsudku spočívá na globálním přístupu. Tribunál totiž ověřil, zda od roku 2003, tedy data, kdy se navrhovatele poprvé dotkla omezující opatření, mohl navrhovatel užitečně uplatnit své stanovisko, a dospěl k závěru, že v průběhu vývoje normativního aparátu Unie mohl své stanovisko na vlastní žádost opakovaně uplatnit ( 64 ).

68.

Takový přístup se mi nezdá být zcela uspokojivý ve dvou ohledech. Na navrhovatele přenáší povinnost uplatnit o své vlastní iniciativě své stanovisko před Radou. Dále neodpovídá na otázku, zda muselo být v rámci přijetí samotného sporného nařízení umožněno předchozí slyšení. Tribunálodpovídá na argument navrhovatele, podle kterého ho měla Rada vyzvat k uplatnění jeho stanoviska před přijetím sporného nařízení, tak, že má za to, že uvedený navrhovatel mohl své stanovisko před Radou vyjádřit před přijetím nařízení v průběhu vývoje normativního aparátu, to znamená u příležitosti jednotlivých přezkumů a obnovování společných postojů.

69.

Úvahy Tribunálu spočívají na velmi hypotetických základech. Když tvrdí, že Rada mohla účinně zohlednit výslovný projev navrhovatele v kontextu přezkumu společného postoje 2006/318 ( 65 ), neodpovídá na otázku, zda to Radu v případě, že navrhovatel této možnosti nevyužil, přesto zbavilo povinnosti uskutečnit slyšení předcházející přijetí nařízení provádějícího uvedený společný postoj, co se týče Společenství.

70.

A konečně měl Tribunál rovněž za to, že i kdyby bylo třeba navrhovateli přiznat právo na předchozí slyšení, nemělo by to podle ustálené judikatury účinek na legalitu sporného nařízení, neboť konání slyšení by nemohlo vést k odlišnému výsledku ( 66 ). Takový závěr Tribunál zakládá zejména na skutečnosti, že navrhovatel nezpochybnil politickou situaci v Barmě, funkci svého otce ani svůj příbuzenský vztah k němu. Stejně tak neprokázal, že by se od svého otce distancoval, poukázáním na to, že „mu postavení posledně uvedeného [...] již [nepřináší] žádný prospěch“ ( 67 ).

71.

Jelikož navrhovateli nebyly s předstihem sděleny důvody pro jeho osobní zápis na seznam, není dle mého názoru možné mu vytýkat, že neuplatnil argumenty, kterých bylo třeba, po přijetí sporného nařízení, a vyvozovat z toho, že neexistence předchozího slyšení nemá dopad na legalitu aktu. Mimoto je přirozeně nemožné, aby navrhovatel zpochybňoval svůj příbuzenský vztah, který ho váže k jeho otci, jelikož rodičovství je, až na řídké výjimky, neměnným a trvalým skutkovým stavem.

72.

Je pravda, že na základě zveřejnění oznámení ze dne 11. března 2008 navrhovatel z vlastní iniciativy požádal Radu, aby mu poskytla důvody jeho zápisu. Navrhovatel, který chtěl stále vědět důvody svého zápisu, ve svém dopise uvedl skutečnost, že vlastnil akcie dvou společností svého otce pouze v období mezi roky 2005 a 2007, a nebyl proto jejich vlastníkem v roce, kdy došlo k přijetí sporného nařízení. Ve své odpovědi Rada nechtěla tuto zjevně novou skutečnost zohlednit a trvala na zápisu navrhovatele. Je jasné, že toto spadá pouze do posuzovací pravomoci Rady. Tribunál však tyto poznatky využil k tomu, aby z nich vyvodil, že prokazují, že stanovisko rady by se bývalo nezměnilo ani v případě uskutečnění předchozího slyšení. Vnímám však argument uvedený navrhovatelem na jednání, v jehož průběhu popsal svoji situaci jako situaci jednotlivce, který nemá jinou možnost, než pouze předpokládat důvody svého zápisu, předat je sám Radě a nakonec se ji pokusit přesvědčit, aby jeho jméno ze seznamu odstranila. Jinými slovy nelze navrhovateli vytýkat, že nemohl, třeba i a posteriori, vyvrátit předpoklad zakládající jeho zápis, když s uvedeným předpokladem ve skutečnosti nikdy nebyl seznámen. Za těchto podmínek není technicky možné, aby Tribunál tvrdil, že případná neexistence předchozího slyšení navrhovatele by rozhodně neměla dopad na legalitu sporného nařízení, zatímco je nesporné, že vzhledem k tomu, že mu nikdy nebyly sděleny skutečné důvody pro jeho zápis, mu v podstatě nikdy nebylo umožněno užitečně uplatnit své stanovisko ( 68 ).

73.

Pro všechny výše uvedené důvody se mi první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku jeví jako opodstatněná.

74.

Navrhovatel Tribunálu vytýká, že neuplatnil úroveň soudního přezkumu, která je v rámci přezkumu legality omezujících opatření odpovídající. Argument Komise zpochybňující přípustnost této části nelze přijmout, jelikož navrhovatel ve svém kasačním opravném prostředku při argumentaci porušením svého práva na účinnou soudní ochranu skutečně uvedl otázku rozsahu soudního přezkumu.

75.

K věci samé Tribunál v bodě 144 napadeného rozsudku rozhodl, že Radě musí být ohledně skutečností, které je třeba zohlednit při rozhodování o hospodářských sankcích na základě článků 60 ES a 301 ES, přiznána široká posuzovací pravomoc a že v důsledku toho nemůže soud „nahradit posouzení Rady svým posouzením důkazů, skutečností a okolností odůvodňujících přijetí takových opatření [a] přezkum legality rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků vykonávaný Tribunálem [se musí] omezit na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a zneužití pravomoci“.

76.

Chtěl bych především poznamenat, že v tomto bodě hovoří Tribunál skutečně o „rozhodnutí“ zmrazit finanční prostředky a zdá se tak, že upozaďuje obecnou působnost sporného aktu, na které Tribunál tak trval v rámci přezkumu právního základu, a že neváhal podepřít své stanovisko citací judikatury Tribunálu vydané v oblasti boje s terorismem, zatímco v jiných částech napadeného rozsudku se zdá, že Tribunál jasně rozlišuje mezi omezujícími opatřeními přijatými v rámci boje proti terorismu a omezujícími opatřeními přijatými proti třetí zemi. Napadený rozsudek tedy trpí určitými vnitřními rozpory odhalenými tímto bodem 144.

77.

Abychom se vrátili zpět k otázce rozsahu soudního přezkumu, je pravda, že judikatura Tribunálu je v této oblasti proměnlivá. Jeho stanovisko v napadeném rozsudku přímo vychází z bodu 159 výše uvedeného rozsudku Organisation des Modjahedines du Peuple d’Iran v. Rada. Několik bodů výše, stále v posledně uvedeném rozsudku, však Tribunál zakotvil zásadu úplnějšího přezkumu ( 69 ). Tribunál každopádně rozvinul velmi jasný směr judikatury ve prospěch úplného přezkumu v rozsudku People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada ( 70 ), v rozsudcích Melli Bank v. Rada a Bank Melli Iran v. Rada ( 71 ), a naposledy v rozsudku Kadi v. Komise, vydaném poté, co Soudní dvůr vrátil věc Tribunálu ( 72 ).

78.

Dle mého názoru jsou samozřejmě pro projednávanou věc nejvíce relevantní rozsudky Melli Bank v. Rada a Bank Melli Iran v. Rada, jelikož se v nich jednalo o omezující opatření zavedená v rámci režimu sankcí směřujícího proti třetí zemi. V těchto dvou rozsudcích měl Tribunál za to, že je třeba rozlišovat mezi ustanoveními určujícími obecná pravidla definující podmínky omezujících opatření, na které je třeba uplatnit omezený soudní přezkum, aby nedocházelo na jedné straně k zásahům do široké posuzovací pravomoci, která je Radě v této oblasti tradičně přiznávána, a na druhé straně seznamy provádějícími výčet osob, proti kterým konkrétně směřují omezující opatření, na které musí být uplatněn úplný soudní přezkum.

79.

Tento postoj se jeví být zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora. Soudní dvůr sice nemusel ještě nikdy rozhodovat o rozsahu soudního přezkumu takových omezujících opatření, o jaké se jedná v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku. Jak jsem již uvedl, lze přesto judikaturu vydanou v oblasti boje proti terorismu mutatis mutandis uplatnit rovněž v rámci režimu sankcí proti třetí zemi. Podotýkám přitom, že od rozsudku Kadi ( 73 ) hájil Soudní dvůr úplný přezkum omezujících opatření a tento postoj jednoznačně zopakoval v rozsudku E a F, ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že „[v]ada spočívající v nedostatku odůvodnění, jíž byl uvedený zápis stižen, může rovněž znemožnit dostatečný soudní přezkum legality tohoto zápisu po meritorní stránce, zaměřený zejména na ověření skutkového stavu, jakož i jednotlivých důkazů a informací předložených na podporu tohoto zápisu. Přitom […] možnost takového přezkumu je nezbytná k tomu, aby mohla být zajištěna spravedlivá rovnováha mezi požadavky boje proti mezinárodnímu terorismu a ochranou základních práv a svobod“ ( 74 ). I v nedávné době byl Soudní dvůr vyzván k zaujetí definitivního stanoviska v tomto smyslu ( 75 ).

80.

Při určování rozsahu přezkumu není důležitý ani tak kontext přijetí omezujících opatření, jako například boj s terorismem, jako značný význam uvedených opatření na individuální situace osob uvedených na seznamu, které tím jsou nepopiratelně vážně dotčeny.

81.

Vyzývám tedy Soudní dvůr k tomu, aby v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku zakotvil tutéž úroveň požadavku v případě definice rozsahu soudního přezkumu, který musí unijní soud uplatnit, jedná-li se o omezující opatření postihující fyzické osoby, které nejsou vedoucími představiteli v rámci režimu sankcí přijatého vůči třetí zemi, a současně Radě přiznal širokou posuzovací pravomoc při posuzování vhodnosti a podmínek jejich zavedení.

82.

Z bodů 144 a 145 napadeného rozsudku tak jasně vyplývá, že Tribunál neuplatnil vhodnou úroveň soudního přezkumu, jelikož se omezil na ověření toho, že byla dodržena povinnost uvést odůvodnění, aniž ověřil zejména důkazy na podporu tvrzení Rady, podle kterých má navrhovatel skutečně prospěch z hospodářské politiky barmského režimu.

83.

Jelikož je tedy napadený rozsudek stižen dalším nesprávným právním posouzením, je třeba tuto druhou část třetího důvodu kasačního opravného prostředku považovat za opodstatněnou.

84.

Mám vážné pochybnosti ohledně přípustnosti otázky, zda mělo být sporné nařízení individuálně oznámeno navrhovateli. Žádný z žalobních důvodů uplatněných před Tribunálem totiž nesměřoval k napadení neexistence individuálního oznámení Radou. V důsledku toho Tribunál v napadeném rozsudku neprovedl žádné posouzení tohoto žalobního důvodu, a to právě z důvodu jeho neexistence. Proto i za předpokladu, že by navrhovatel měl v úmyslu se ve fázi kasačního opravného prostředku touto otázkou zabývat, nesměřuje jeho argumentace v žádném případě proti napadenému rozsudku. Jedná se zde tedy zjevně o nový důvod uplatněný navrhovatelem ve fázi repliky v reakci na kasační odpověď Komise, v níž tato připomíná argumenty, které uvedla v rámci jiných kasačních opravných prostředků ( 76 ), aniž si však nejprve ověřila, zda je to v rámci projednávané věci užitečné, neboť navrhovatel ve svém kasačním opravném prostředku nikdy neuplatnil žádný důvod ani nevznesl argument vycházející z porušení oznamovací povinnosti. Diskuze zahájená mezi účastníky řízení u příležitosti repliky a dupliky, a poté na jednání, by proto Soudní dvůr neměla svádět k přípustnosti argumentů souvisejících s oznámením, které představují přinejlepším nový důvod, vycházející z porušení oznamovací povinnosti Radou, který je nepřípustný, jelikož příslušnost Soudního dvora je omezena na posouzení právního řešení důvodů projednávaných před soudem rozhodujícím v prvním stupni ( 77 ).

85.

Z výše uvedených důvodů tedy Soudnímu dvoru navrhuji, aby vyhověl třetímu důvodu kasačního opravného prostředku v jeho prvních dvou částech.

86.

Navrhovatel tvrdí, že pokud Rada provede jmenovitý zápis fyzické osoby, je povinna předložit zvláštní a konkrétní důvody pro uvedený zápis. Toto uvedení je o to důležitější, že navrhovatel nemohl být před tímto zápisem vyslechnut. Rada tuto povinnost uvést zvláštní a konkrétní důvody pro každýindividuální zápis sama uznává ( 78 ). Na základě judikatury Tribunálu ( 79 ) navrhovatel dále připomíná, že Rada je povinna uvést důvody, které ji vedly k přesvědčení, že daný jednotlivec nebo subjekt jsou součástí kategorie uvedené v nařízení ukládajícím zmrazení finančních prostředků. Rada tedy měla uvést konkrétní důvody, které jí umožňují mít za to, že navrhovatel má prospěch z hospodářské politiky vlády. Důvod jeho zápisu, jako například tvrzené jednání nebo skutečnost, že je synem svého otce, ani předpoklad, podle něhož mají rodinní příslušníci prospěch z uvedené politiky, nebyly uvedeny. Tribunál tedy rozhodl, že Rada svoji povinnost uvést odůvodnění splnila neprávem.

87.

Rada má za to, že důvody zápisu navrhovatele byly jasně uvedeny ve společném postoji 2003/297, na jehož základě byly finanční prostředky navrhovatele poprvé zmrazeny, jakož i ve společném postoji 2006/318, a že nebyla povinna uvádět jiné důvody, než pouhý údaj o tom, že navrhovatel je synem svého otce. Podle Komise se navrhovatel spokojuje s opakováním argumentů, které byly uvedeny již před Tribunálem a na něž tento odpověděl zcela správně s uplatněním tradičních kritérií definovaných judikaturou Tribunálu a Soudního dvora pro posouzení dostatečné povahy odůvodnění aktu. Navrhovatel nemůže tvrdit, že nebyl seznámen s kontextem, v němž bylo sporné nařízení přijato, jelikož těmto opatřením od roku 2003 sám podléhal. Ví i to, že jeho zápis je odůvodněn rizikem obcházení opatření přijatých vůči jeho otci. Jelikož od té doby nedošlo k žádné výraznější skutkové nebo právní změně, nebyla Rada povinna výslovně připomínat důvody zápisu navrhovatele. V příloze VI sporného nařízení je každopádně uvedeno, že navrhovatel je synem svého otce, a zapsán mohl být pouze z tohoto důvodu. Rada a Komise tedy navrhují, aby byl tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

88.

Jak Tribunál správně uvedl, povinnost uvést odůvodnění sleduje cíl uvést dotyčnou osobu do situace, v níž má k dispozici dostatečné informace pro posouzení, zda akt, který se jí týká, je opodstatněný, nebo zda je případně stižen vadou ( 80 ). Ověří-li tedy orgán, který akt přijal, dodržení povinnosti uvést odůvodnění, tedy umožní to určit, zda měla dotyčná osoba možnost hájit svá práva ( 81 ).

89.

Úvahy Tribunálu se v tomto ohledu jasně dělí do dvou kroků. Nejprve ověřil dostatečnost odůvodnění přijetí režimu sankcí vůči Barmskému svazu ( 82 ). Dále ověřil, zda byla omezující opatření přijatá vůči navrhovateli rovněž dostatečně odůvodněna ( 83 ). V případě obecného odůvodnění režimu sankcí lze závěr, k němuž Tribunál dospěl, těžko zpochybnit a nebudu se k němu vracet.

90.

Jinak je tomu v případě posouzení Tribunálu ohledně odůvodnění omezujících opatření, jež byla uplatněna na navrhovatele. Radě příslušelo, aby jasně a jednoznačně vyložila úvahy, které ji vedly k zápisu jména navrhovatele do přílohy uvádějící „osoby mající prospěch z hospodářské politiky vlády“, aby se navrhovatel mohl seznámit s důvody pro toto opatření a hájit svá práva. Povinnost uvést odůvodnění, která Radě přísluší při přijímání omezujících opatření, je definována rovněž ve světle zásady účinné soudní ochrany, k jejímuž zaručení musí odůvodnění aktu přispívat. V důsledku toho musel Tribunál určit, zda bylo navrhovateli skutečně umožněno pochopit, co je mu vytýkáno, a posoudit opodstatněnost vůči němu přijatých omezujících opatření ( 84 ).

91.

Samotné znění bodu J1c přílohy VI sporného nařízení nás vedle identity navrhovatele informuje o jeho pohlaví, datu narození a o příbuzenstvu z otcovy strany. Ve sporném nařízení ostatně není zmíněn předpoklad, podle něhož rodinní příslušníci osob majících prospěch z hospodářské politiky barmské vlády mají z uvedené politiky sami prospěch.

92.

Nejsem přesvědčen argumentem Tribunálu, podle něhož Rada splnila svoji povinnost uvést odůvodnění sporného nařízení, přijatého v roce 2008, když v roce 2003 ve společném postoji, jímž byl navrhovatel poprvé zapsán na seznam, uvedla důvody, které ji vedly k rozšíření zmrazení na rodinné příslušníky ( 85 ). Třetí bod odůvodnění společného postoje 2003/297, na kterém Tribunál založil své úvahy, pouze zdůrazňuje skutečnost, že se působnost omezujících opatření rozšiřuje na osoby, které mají prospěch z politiky barmské vlády, jakož i na jejich rodiny, aniž jsou vysvětleny důvody tohoto rozšíření na rodinné příslušníky. A dále nelze tvrdit, že navrhovateli, jemuž tehdy bylo pouhých 16 let, bylo pouze na tomto základě umožněno hájit svá práva, a že tento skutkový stav přetrval až do přijetí sporného nařízení, zatímco navrhovatel je zapsán v příloze, jejíž název napovídá, že důvodem jeho zápisu je právě skutečnost, že má prospěch z hospodářské politiky barmské vlády ( 86 ). Skutečnost, že v uvedené příloze nejsou zapsáni všichni rodinní příslušníci Tay Zaa, mě vede k domněnce, že navrhovatel mohl i zde mít pouze obtížně za to, že jeho zápis zakládala a stále zakládá pouze jeho rodinná příslušnost. Prohlášení obsažená v původním společném postoji a převzatá následnými společnými postoji, zejména tím, které je prováděno sporným nařízením, se omezují na tvrzení, že rodinným příslušníkům osob majících prospěch musejí být zmrazeny finanční prostředky ( 87 ). Pouhé tvrzení tohoto druhu nemůže představovat odůvodnění, jelikož samotný základ zmrazení prostředků těchto osob stále nebyl určen. Důkazem toho je to, že Tribunál musel, jak jsem již uvedl, vytvořit ex nihilo předpoklad umožňující a posteriori vysvětlit důvody zápisu navrhovatele.

93.

Ani tento předpoklad však není jednoznačný. Tribunál totiž tvrdí, že rozšíření zmrazení finančních prostředků na rodinné příslušníky je odůvodněno skutečností, že lze předpokládat, že tito mají sami prospěch z hospodářské politiky barmské vlády. Tribunál měl ostatně za to, že Rada dostatečně upřesnila povahu prospěchu, který „mají [navrhovatel] nebo jeho otec z hospodářské politiky vlády“ ( 88 ), když měla za to, že otec má prospěch ze své funkce výkonného ředitele. Tribunál měl dále za to, právě v rámci přezkumu dostatečnosti odůvodnění, že navrhovatel nemůže tvrdit, že není seznámen s důvody svého zápisu, když ve svých písemnostech uvedl „riziko obcházení zmrazení majetku [ze strany] jeho otce prostřednictvím případného převodu finančních prostředků na ostatní rodinné příslušníky“ ( 89 ).

94.

Krajně dynamický výklad sporného nařízení, který Tribunál provedl, tak nevede k odstranění pochybností ohledně skutečného odůvodnění zápisu navrhovatele, takže s ohledem na úvahy Tribunálu uvedené v bodech 106 a 107 napadeného rozsudku nelze tvrdit, že z poskytnutého odůvodnění jasným a jednoznačným způsobem vyplývají úvahy Rady, které ji vedly k uvedenému zápisu.

95.

Tento vnitřní rozpor přezkumu žalobního důvodu vycházejícího z nedodržení povinnosti uvést odůvodnění v napadeném rozsudku má v konečném důsledku opačný účinek, než jaký Tribunál zamýšlel, jelikož potvrzuje obtížnou situaci, do níž Rada dostala unijní soud, který měl provést soudní přezkum sporného nařízení. Za těchto podmínek by se dokonce mohlo jevit, že uvedenému soudu nebylo umožněno správně provést jeho přezkum, ačkoli se jedná o jeden z cílů sledovaných povinností uvést odůvodnění.

96.

V důsledku toho se Tribunál tím, že v bodě 108 napadeného rozsudku rozhodl, že Rada splnila svoji povinnost uvést odůvodnění omezujících opatření přijatých vůči navrhovateli, dopustil nesprávného právního posouzení. Druhému žalobnímu důvodu je tudíž třeba vyhovět.

97.

Navrhovatel předkládá dvě skupiny argumentů. Na straně jedné nebyly ve vztahu k němu dodrženyprocesní záruky pojící se k vlastnickému právu, jelikož mu nebyla poskytnuta vhodná příležitost k vylíčení svého případu. Rada ani Tribunál nevypracovaly spis odůvodňující zachování takto přísných opatření ve vztahu k jeho osobě, třebaže nikdy nebylo prokázáno, že by navrhovatel měl z hospodářské politiky vládnoucího režimu prospěch ve větší míře než kterýkoli jiný barmský státní příslušník. A dále má za to, že omezující opatření, která jsou na něho uplatňována, představují vzhledem k jejich obecnému dosahu a době trvání značné omezení jeho vlastnického práva. V tomto ohledu připomíná, že tato opatření jsou na něho uplatňována od roku 2003, tedy od doby jeho 16 let. Zmrazení jeho finančních prostředků mimoto představuje úplné a časově či rozsahem neomezené zmrazení. Navrhovatel je tedy těmito opatřeními postižen trvale. Vlastnické právo navrhovatele tak bylo skutečně porušeno nepřiměřeným způsobem.

98.

Rada navrhuje tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnout a plně se přiklání k závěru Tribunálu, podle kterého se omezení vlastnického práva navrhovatele nemůže jevit jako nepřiměřené nebo nevhodné, a připomíná přitom význam cíle sledovaného sporným nařízením a možnost navrhovatele prokázat, že se od svého otce distancoval, a ukončit tak zásahy do výkonu jeho vlastnického práva. Opatření postihující navrhovatele jsou tedy podle Rady časově omezená. Rada má ostatně rovněž za to, že navrhovatel měl vhodnou příležitost k vylíčení svého případu, jelikož na jeho žádost přezkoumala jeho situaci. Omezující opatření, která jsou na něho uplatněna, se tedy skutečně jeví jako odůvodněná a přiměřená omezení jeho vlastnického práva.

99.

Komise podporuje postoj Rady. Doplňuje nicméně dva poznatky. Především má za to, že argument, podle kterého navrhovatel nemohl před orgány vylíčit svůj případ, je neúčinný. Dále Komise zpochybňuje tvrzení navrhovatele, podle něhož omezující opatření, která jsou na něho uplatněna, postihují veškerý jeho majetek, protože z článku 21 sporného nařízení vyplývá, že uvedená opatření se uplatní pouze na území Unie a mimo území Unie pak pouze na unijní občany, právnické osoby založené podle práva některého členského státu Unie nebo na fyzické či právnické osoby, pokud jde o jejich činnost vykonávanou v Unii.

100.

Z ustálené judikatury Soudního dvora, připomenuté Tribunálem v bodě 156 napadeného rozsudku, vyplývá, že vlastnické právo není v právním řádu Unie chápáno jako absolutní výsada, ale že se jedná naopak o právo, které může být omezeno. Výkon vlastnického práva může být zejména omezen za podmínky, že tato omezení odpovídají cíli obecného zájmu sledovaného Společenstvím a nejsou s ohledem na sledovaný cíl nepřiměřeným a neúnosným zásahem do samotné podstaty uvedeného práva.

101.

Bez dalšího podotýkám, že navrhovatel nezpochybnil skutečnost, že sporné nařízení sleduje cíl obecného zájmu. Ostatní účastníci řízení stejně tak nezpochybnili skutečnost, že v důsledku uplatněných opatření byl navrhovateli omezen výkon jeho vlastnického práva, a to značným způsobem ( 90 ). Zbývá tedy ověřit, zda uvedené omezení nepředstavuje nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž je dotčena samotná podstata vlastnického práva navrhovatele.

102.

V tomto ohledu Tribunál správně připomněl zásadu vzešlou z judikatury, podle níž „význam cílů sledovaných právní úpravou, jíž jsou stanoveny sankce, může být takové povahy, že odůvodňuje negativní důsledky, a to i značně negativní důsledky, pro určité dotčené osoby, včetně osob, které nemají žádnou odpovědnost za situaci, jež vedla k přijetí dotyčných opatření, ale jsou jimi dotčeny zejména na svých vlastnických právech“ ( 91 ).

103.

Ohledně argumentu vycházejícího z délky uplatňování omezujících opatření připomínám, že předmětem žaloby na neplatnost podané k Tribunálu je právě zpochybnění legality sporného nařízení, a konkrétněji omezujících opatření, které zavádí ve vztahu k navrhovateli. Je pravda, že uvedenáopatření jsou ve skutečnosti obnovená. Domnívám se nicméně, že předmětem argumentů uplatněných nejprve v rámci žaloby na neplatnost a poté v rámci kasačního opravného prostředku by neměla být žádost, aby Soudní dvůr rozhodl, a to ani incidenčně, o legalitě opatření přijatých vůči navrhovateli od roku 2003. Nedomnívám se, že by Soudní dvůr mohl bez rizika hrozby podstatného rozšíření předmětu sporu – což není v zásadě v rámci kasačního opravného prostředku možné – považovat omezující opatření obnovená v roce 2008 sporným nařízením za porušení vlastnického práva vzhledem ke skutečnosti, že taková opatření jsou uložena od roku 2003, kdy byl navrhovatel nezletilý. V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku musí být argument vycházející ze skutečnosti, že omezující opatření zachovaná sporným nařízením jsou uplatňována od roku 2003 na základě jiných normativních aktů a představují proto nepřípustné omezení výkonu vlastnického práva navrhovatele, považován za neúčinný.

104.

Ohledně argumentu vycházejícího z absolutní a neomezené povahy zmrazení finančních prostředků je třeba ve světle toho, co bylo konstatováno Tribunálem, připomenout, že sporné nařízení stanoví za určitých podmínek možnost uvolnění nebo zpřístupnění zdrojů, zejména k pokrytí základních potřeb zapsaných osob ( 92 ).

105.

Konečně navrhovatel Tribunálu vytýká, že nezohlednil skutečnost, že v rozporu s požadavkem článku 1 protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) mu nikdy nebyla poskytnuta vhodná příležitost, aby vylíčil svůj případ. Tato část se tedy týká procesních záruk, které musejí být spojeny s vlastnickým právem.

106.

V tomto ohledu je správné tvrzení, že si Soudní dvůr osvojil požadavky zakotvené Evropským soudem pro lidská práva, podle kterého „[b]ez ohledu na mlčení článku 1 protokolu č. 1 v oblasti procesních záruk, příslušné postupy […] musí rovněž dotčené osobě poskytovat vhodnou příležitost k vylíčení jejího případu příslušným orgánům, aby mohla účinně zpochybnit opatření zasahující do práv zaručených tímto ustanovením. Pro zajištění dodržení této podmínky je třeba příslušné postupy posuzovat všeobecně“ ( 93 ).

107.

Tribunál v napadeném rozsudku tyto procesní požadavky zohlednil a měl za to, že navrhovatel měl od roku 2003 opakovaně příležitost svůj případ vylíčit ( 94 ). Při takovém závěru Tribunál odkazuje zejména na svoji analýzu žalobního důvodu vycházejícího z porušení práva na spravedlivý proces a žalobního důvodu vycházejícího z porušení práva na účinnou soudní ochranu.

108.

Přestože v přímé návaznosti na své předchozí tvrzení ( 95 ) nejsem přesvědčen, že je třeba v tomto kontextu zohlednit příležitosti případně a potenciálně nabízené navrhovateli v rámci vývoje aktů, které ovlivňovaly jeho situaci od roku 2003, aby vylíčil svůj případ, považuji naopak za o mnoho přesvědčivější argument vycházející z existence oznámení zveřejněného Radou v Úředním věstníku Evropské unie dne 11. března 2008 ( 96 ), jehož předmětem bylo zejména upozornit zapsané osoby na možnost předložit Radě žádost o přezkum rozhodnutí, kterým byly zapsány na seznam, a možnost zpochybnit legalitu tohoto zápisu před Tribunálem. Přestože k jeho zveřejnění došlo až o něco později než k vyhlášení sporného nařízení, představuje toto oznámení nepochybně procesní podmínku důležitou pro ochranu vlastnického práva a jeho výkonu. Navrhovatel ostatně po jeho zveřejnění zahájil korespondenci s Radou. Toto oznámení rovněž představuje podstatný rozdíl ve srovnání se situací Y. A. Kadiho, na niž se navrhovatel odvolává. Ve věci Kadi totiž bylo sporné nařízení „přijato, aniž by [žalobci] byla poskytnuta jakákoli záruka, že bude moci příslušným orgánům vylíčit svůj případ“ ( 97 ). Toto v projednávané věci nelze říci.

109.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku zamítl.

110.

Zruší-li Soudní dvůr v souladu s čl. 61 prvním pododstavcem druhou větou statutu Soudního dvora Evropské unie rozsudek Tribunálu, může sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

111.

Tak je tomu dle mého názoru v projednávaném případě, přinejmenším v ohledu na první důvod kasačního opravného prostředku.

112.

Jak navrhuji v bodě 46 tohoto stanoviska, napadený rozsudek je třeba zrušit v rozsahu, v němž zamítl první žalobní důvod uplatněný navrhovatelem v prvním stupni, který vycházel z neexistence právního základu sporného nařízení.

113.

Jak jsem již uvedl, je podle mého názoru rozsudek Tribunálu stižen nesprávným právním posouzením, jelikož Tribunál vyložil články 60 ES a 301 ES příliš širokým způsobem. Za těchto podmínek je podle mého názoru třeba z výše uvedených důvodů prvnímu žalobnímu důvodu vyhovět a zrušit tedy sporné nařízení v rozsahu, v němž se týká navrhovatele, z důvodu neexistence právního základu.

114.

Podle článku 122 jednacího řádu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydává sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

115.

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že navrhovatel náhradu nákladů požadoval, je důvodné uložit Radě náhradu nákladů řízení před Tribunálem a řízení o tomto kasačním opravném prostředku.

116.

Na základě všech předchozích úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl následovně: