STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

ELEANOR SHARPSTON

přednesené dne 8. července 2010 ¹(1)

Věc C‑303/08

Metin Bozkurt

proti

Land Baden-Württemberg

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesverwaltungsgericht (Německo)]

„Dohoda o přidružení EHS-Turecko – Článek 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 – Právo pobytu nabyté manželem turecké pracovnice – Zánik práva v důsledku rozvodu manželství – Zánik práva v důsledku zneužití manželského svazku, na jehož základě vzniklo právo pobytu“

1.        Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se opět týká rozhodnutí Rady přidružení EHS-Turecko č. 1/80 (dále jen „rozhodnutí č. 1/80“)(2). Předkládající soud pokládá otázku ohledně postavení tureckého státního příslušníka, který získal právo pobytu v členském státě jakožto manžel turecké pracovnice. Manželství později zaniklo a manžel byl odsouzen za znásilnění své dřívější manželky a ublížení jí na zdraví. Ponechává si tento turecký státní příslušník právo podle článku 7 rozhodnutí č. 1/80 bez ohledu na rozvod manželství, ze kterého odvozoval své oprávnění k pobytu v hostitelském státě? Pokud ano, může skutečnost, že zneužil manželského svazku tím, že svou manželku znásilnil a ublížil jí na zdraví, znamenat, že taková práva, která požíval na základě článku 7, zanikla?

 Právní rámec

 Dohoda o přidružení mezi EHS a Tureckem

2.        Dohoda o přidružení mezi EHS a Tureckem(3) („Dohoda o přidružení“) byla uzavřena v roce 1963.

3.        Článek 59 Dodatkového protokolu k Dohodě o přidružení(4) zní následovně:

„V oblastech, na které se vztahuje tento protokol, se Turecku nesmí poskytovat zacházení příznivější, než které si vzájemně poskytují členské státy na základě Smlouvy o založení Společenství.“

4.        Kapitola II rozhodnutí č. 1/80 je nazvaná „Sociální ustanovení“. Oddíl 1 této kapitoly je nazván „Otázky vztahující se k zaměstnání a k volnému pohybu pracovníků“. Obsahuje články 6 až 16 rozhodnutí.

5.        Článek 6 odst. 1 a 2 rozhodnutí č. 1/80 zní takto:

„1.      Aniž jsou dotčena ustanovení článku 7 o volném přístupu jeho rodinných příslušníků k zaměstnání, turecký pracovník působící na řádném trhu práce v členském státě:

–        má právo v tomto členském státě po jednom roce řádného zaměstnání na obnovení platnosti svého pracovního povolení u stejného zaměstnavatele, pokud je u něho pracovní místo k dispozici;

–        má právo v tomto členském státě po třech letech řádného zaměstnání a s výhradou přednosti, která bude poskytnuta pracovníkům z členských států Společenství, odpovědět na jinou nabídku ve stejné profesi u zaměstnavatele podle svého výběru, učiněnou za obvyklých podmínek a zaregistrovanou u pracovních úřadů tohoto členského státu;

–        je oprávněn v tomto členském státě po čtyřech letech řádného zaměstnání k volnému přístupu k jakékoli zaměstnanecké činnosti podle svého výběru.

2.      Dovolená za kalendářní rok a nepřítomnost z důvodu mateřství, pracovního úrazu nebo krátkodobé nemoci jsou pokládány za dobu řádného zaměstnání. Doba nedobrovolné nezaměstnanosti, která je řádně konstatována příslušnými orgány, a nepřítomnost z důvodu dlouhodobé nemoci, aniž jsou pokládány za dobu řádného zaměstnání, nemají vliv na práva nabytá na základě předchozí doby zaměstnání.“ (pasáže citované z rozhodnutí č. 1/80 jsou neoficiálním překladem)

6.        Článek 7 uvedeného rozhodnutí stanoví:

„Rodinní příslušníci tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě, kteří získali povolení jej následovat:

–        mají, s výhradou přednosti, která bude zajištěna pracovníkům z členských států Společenství, právo odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně tří let;

–        jsou oprávněni k volnému přístupu k zaměstnanecké činnosti dle svého výběru, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně pěti let.

Děti tureckých pracovníků, které ukončily odborné vzdělání v hostitelském státě, mohou nezávisle na délce svého pobytu v tomto členském státě za podmínky, že jeden z rodičů legálně vykonával zaměstnání v dotčeném členském státě po dobu nejméně tří let, odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání ve zmíněném členském státě.“

7.        Článek 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 stanoví:

„Ustanovení tohoto oddílu se použijí s výhradou omezení z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví.“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

8.        Metin Bozkurt, žalobce v původním řízení, je turecký státní příslušník. Narodil se v roce 1959.

9.        V roce 1992 přicestoval do Německa a požádal o udělení azylu. V září 1993 se oženil s tureckou státní příslušnicí, která v uvedeném členském státě působila na řádném trhu práce. Po uzavření manželství vzal žalobce svoji žádost o azyl zpět a v říjnu 1993 získal povolení k pobytu na dobu určitou. V říjnu 1998 mu bylo povolení k pobytu prodlouženo na dobu neurčitou. V této době splňoval podmínky uvedené v prvním pododstavci článku 7 nařízení č. 1/80.

10.      Od června 2000 nežil se svojí manželkou ve společné domácnosti. Manželství bylo rozvedeno v listopadu 2003.

11.      Během svého pobytu v Německu pracoval M. Bozkurt u různých zaměstnavatelů. Předkládající soud však poznamenává, že o nich nemůže poskytnout přesné údaje, jelikož M. Bozkurt odmítl i přes příslušné výzvy tyto informace sdělit. Zjevné je, že byl od začátku roku 2000 po dobu 18 měsíců v pracovní neschopnosti. Od té doby byl nezaměstnaný a byly mu státem vypláceny dávky.

12.      Metin Bozkurt byl několikrát odsouzen za trestné činy. V květnu 1996 mu byl uložen trest odnětí svobody v délce čtyř měsíců za způsobení těžké újmy na zdraví. V listopadu 2000 byl odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody za těžkou újmu na zdraví, pokus o ublížení na zdraví, při kterém způsobil vážná zranění a škodu na majetku. V květnu 2004 byl odsouzen za znásilnění své bývalé manželky v souběhu s úmyslným ublížením na zdraví. Ke znásilnění zjevně došlo v roce 2002 ještě za trvání manželství, ačkoli pár již nežil ve společné domácnosti. V odvolacím řízení mu byl trest stanoven na dobu dvou let. Výkon trestu byl pozastaven a žalobce byl v lednu 2005 propuštěn na svobodu.

13.      Rozhodnutím ze dne 26. července 2005 vyhostila spolková země Baden-Württemberg (Bádensko-Württembersko), žalovaná v původním řízení, M. Bozkurta ze Spolkové republiky Německo. Metin Bozkurt uvedené rozhodnutí napadl u Vewaltungsgericht (správní soud), který rozsudkem ze dne 5. července 2006 uvedené rozhodnutí zrušil. Proti uvedenému rozsudku podala spolková země Bádensko-Württembersko odvolání k Verwaltungsgerichtshof (nejvyššímu správnímu soudu). Rozsudkem ze dne 14. března 2007 bylo odvolání zamítnuto. Verwaltungsgerichtshof v podstatě uvedl, že jelikož byl M. Bozkurt oprávněn nárokovat si právo na pobyt podle článku 7 rozhodnutí č. 1/80, může být vyhoštěn pouze podle postupů použitelných na občany Unie(5). Jelikož však tyto postupy nebyly dodrženy, byl příkaz k vyhoštění protiprávní. Ani okolnosti, že M. Bozkurt byl od roku 2000 nezaměstnaný, že existovala možnost, že se již nikdy z důvodu své nemoci nevrátí do zaměstnání a že strávil devět měsíců ve vězení, neznamenají, že pozbyl práva podle článku 7. Judikaturu Soudního dvora je třeba naopak vykládat tak, že jeho právo na pobyt stále trvá bez ohledu na skutečnost, že již nesplňuje podmínky, které musel splnit pro jeho nabytí. Z toho vyplývá, že se může i nadále dovolávat svého práva podle uvedeného článku.

14.      Spolková země Bádensko-Württembersko podala proti uvedenému rozhodnutí kasační opravný prostředek k Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud). V tomto řízení byly vzneseny otázky ohledně použitelnosti práv, která jsou zejména podle článku 7 rozhodnutí č. 1/80 poskytována takové osobě, jako je M. Bozkurt.

15.      Jelikož měl Bundesverwaltungsgericht za to, že vyřešení sporu, který mu byl předložen, vyžaduje výklad uvedeného ustanovení, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Zůstává právo na zaměstnání a pobyt, které nabyl podle čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky [rozhodnutí č. 1/80] manžel jakožto rodinný příslušník tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce členského státu, zachováno i po rozvodu manželství?

V případě kladné odpovědi na první otázku:

2)      Jedná se o zneužití práv v případě, kdy se turecký státní příslušník dovolává práva pobytu odvozeného od bývalé manželky na základě čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky [rozhodnutí č. 1/80], přičemž svou bývalou manželku po nabytí práv podle uvedeného ustanovení znásilnil a ublížil jí na zdraví a byl mu za tento čin uložen trest odnětí svobody na dobu dvou let?“

16.      Písemná vyjádření podal M. Bozkurt, dánská, italská a německá vláda, spolková země Bádensko-Württembersko a Evropská komise. Jednání se nekonalo, neboť nebylo navrženo.

 Analýza

 Úvodní poznámky

17.      Ačkoli se předložené otázky týkají článku 7 rozhodnutí č. 1/80, odkazuje vnitrostátní soud v předkládacím rozhodnutí na možnost, že M. Bozkurt nabyl práva jakožto turecký pracovník podle článku 6 uvedeného rozhodnutí. Vnitrostátní soud však dále uvádí, že taková možnost musí zůstat vyloučena, jelikož M. Bozkurt i přes výzvy spolkové země Bádensko-Württembersko neposkytl konkrétní údaje ohledně svého zaměstnání v Německu ani nepředložil dokumenty, které by se tohoto zaměstnání týkaly. Bez spolupráce M. Bozkurta nebylo možné určit, zda nabyl práva podle uvedeného článku, nebo zda je pozbyl z toho důvodu, že nebyl po několik let zaměstnán.

18.      Ve svém vyjádření vyslovila Komise ohledně stanoviska vnitrostátního soudu pochybnosti. Poznamenává, že čl. 6 odst. 2 rozhodnutí č. 1/80 jasně uvádí, že ačkoli dobu nedobrovolné nezaměstnanosti a dlouhodobou nepřítomnost z důvodu nemoci nelze považovat za dobu řádného zaměstnání, nemají vliv na práva nabytá na základě předchozí doby zaměstnání. Podle názoru Komise by měl vnitrostátní soud provést v této souvislosti další šetření. Pokud by bylo zjištěno, že M. Bozkurt nabyl svá práva podle článku 6, nebylo by nutné posuzovat jeho postavení podle článku 7.

19.      Jak poznamenává samotná Komise, podle ustálené judikatury platí, že v rámci řízení upraveného článkem 234 ES (nyní 267 SFEU), jenž je založen na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, spadá veškeré posouzení skutkových okolností věci do pravomoci vnitrostátního soudu(6). Obdobně platí, že je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade(7).

20.      Nicméně – ve snaze napomoci vnitrostátnímu soudu při jeho rozhodování v daném sporu – může být užitečné uvést, že souhlasím s vyjádřením Komise ohledně znění a účinku článku 6 rozhodnutí č. 1/80. Skutečnost, že M. Bozkurt nebyl po několik let zaměstnán, nevede sama o sobě ke ztrátě jeho práv nabytých podle uvedeného článku(8). Konkrétní použití uvedeného článku v původním řízení je samozřejmě pouze záležitostí vnitrostátního soudu.

 První otázka

21.      Podstatou první otázky vnitrostátního soudu je, zda se lze dovolávat práv podle čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80 (dále jen „článek 7“), pokud dotyčná osoba již není „rodinným příslušníkem“ tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v hostitelském státě.

22.      Jinými slovy, je v pravomoci členského státu, aby podmínil tato práva tím, že si určitá osoba zachová status „rodinného příslušníka“? Pokud musí být předmětná práva po svém vzniku považována za autonomní, nebude uvedenému státu umožněno nařídit vyhoštění osoby, která se nachází ve stejném postavení jako M. Bozkurt.

23.      Dánská a německá vláda, jakož i spolková země Bádensko-Württembersko tvrdí, že pokud není zachován status rodinného příslušníka, tato práva zanikají. Metin Bozkurt a Komise mají naopak za to, že jakmile byla práva jednou nabyta, stávají se autonomními. Italská vláda tvrdí, že rozvod M. Bozkurta nemá vliv na jeho práva nabytá podle článku 7, avšak své stanovisko v určitých ohledech upřesňuje.

24.      K odpovědi na tuto otázku je nutné nejprve zkoumat rozsah, v němž články 6 a 7 rozhodnutí č. 1/80 plní sociální roli při vytváření práv pro turecké pracovníky a jejich rodinné příslušníky v členských státech. Dále by mělo být zohledněno, jak jsou v praxi naplňovány cíle, na nichž jsou tato ustanovení založena, a v jakém rozsahu mohou členské státy stanovit podmínky pro pobyt osob, které se těchto ustanovení chtějí dovolávat. V této oblasti byla vydána řada rozsudků Soudního dvora, na které budu ve své analýze k těmto otázkám opakovaně odkazovat.

 Článek 7 jakožto sociální norma

25.      Článek 7 se nachází v oddíle 1 rozhodnutí č. 1/80 (s názvem „Otázky vztahující se k zaměstnání a k volnému pohybu pracovníků“) kapitoly II (s názvem „Sociální ustanovení“) uvedeného rozhodnutí.

26.      Je evidentní, že článek 7 musí mít v členských státech přímý účinek, takže se turečtí státní příslušníci, kteří splňují jeho podmínky, mohou přímo dovolávat práv, která jim přiznává(9). 

27.      Článkem 6 rozhodnutí č. 1/80, který se nachází ve stejném oddíle, byla tureckým pracovníkům působícím na řádném trhu práce členského státu přiznána určitá práva přístupu na trh práce uvedeného státu. Po čtyřech letech řádného zaměstnání podle uvedeného článku mají turečtí pracovníci právo na volný přístup k jakékoli zaměstnanecké činnosti dle svého výběru za předpokladu, že k tomuto zaměstnání dochází v hostitelském státě(10). 

28.      Podle prvního pododstavce článku 7 mají rodinní příslušníci takového pracovníka, kteří získali povolení jej následovat, omezený přístup k pracovnímu trhu v hostitelském státě, pokud v něm řádně pobývali po dobu nejméně tří let. Po nejméně pěti letech řádného pobytu jsou oprávněni k volnému přístupu k zaměstnanecké činnosti dle svého výběru. Tato ustanovení zavádějí postupný proces integrace jak pro pracovníky, tak pro jejich rodinné příslušníky.

29.      K tomu, aby dotyčný rodinný příslušník mohl požívat práv podle článku 7, musí být zaprvé rodinným příslušníkem tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v hostitelském členském státě, a zadruhé musí od příslušného orgánu získat povolení tohoto pracovníka následovat(11).  

30.      Integrační proces upravený v článku 7 probíhá ve dvou fázích. První fáze trvá tři roky. Během této doby nemá dotyčná osoba v hostitelském státě právo na přijetí do zaměstnání, pokud se tento stát nerozhodl pro zavedení právní úpravy, která je pro rodinné příslušníky všeobecně příznivější. Druhá fáze trvá dva roky. Rodinný příslušník může přijmout zaměstnání, avšak právo tak učinit podléhá výhradě „upřednostnění pracovníků ze členských států Společenství“. Po uplynutí pětileté doby má rodinný příslušník možnost zahájit zaměstnaneckou činnost podle svého výběru.

31.      Právo na hledání nebo získání zaměstnání nutně vyžaduje souběžné právo pobytu v hostitelském státě, bez něhož by prvně uvedené právo bylo neúčinné(12). 

 Použití článku 7 v praxi:

32.      Do jaké míry mohou členské státy podmínit právo pobytu rodinného příslušníka?

33.      Z judikatury Soudního dvora jasně vyplývá, že dotyčný členský stát může stanovit podmínky týkající se jak prvního vstupu rodinného příslušníka na své území, tak jeho pobytu během (alespoň) tříleté doby po tomto vstupu. Rozhodnutí týkající se vstupu je čistě záležitostí hostitelského státu. Je oprávněn stanovit podmínky pro tento vstup. Podmínky, jejichž splnění může stát vyžadovat poté, co již byl vstup povolen, jsou omezenější: tyto podmínky mohou v zásadě sloužit k zajištění toho, že přítomnost rodinného příslušníka „je v souladu s duchem a účelem prvního pododstavce článku 7“. Je například jasné, že hostitelský členský stát může stanovit podmínku, aby rodinný příslušník, jehož přistěhování povolil, žil ve společné domácnosti s pracovníkem(13).

34.      Jaké cíle jsou z hlediska tureckého pracovníka a jeho rodinných příslušníků touto minimální dobou sledovány?

35.      V podstatě jde o dva cíle. Přítomnost rodinných příslušníků na území hostitelského státu umožňuje soužití rodiny(14). Přinejmenším zcela na počátku byl kladen důraz na zlepšení situace tureckých pracovníků, a nikoli situace rodinných příslušníků. Jejich kvalita života v místě výkonu zaměstnání se zlepší tím, že se k nim mohou přistěhovat rodinní příslušníci.

36.      Zadruhé má být integrován rodinný příslušník. Tím, že je rodinným příslušníkům umožněno pobývat v hostitelském státě, mají tyto osoby příležitost stát se postupně součástí společnosti uvedeného státu a nakonec i přijmout v tomto státě zaměstnání. Výsledkem toho je, že je jejich postavení v hostitelském státě „posíleno“(15). Pozornost je v tomto případě věnována spíše rodinným příslušníkům, a nikoli tureckým pracovníkům, k nimž se přistěhovali.

37.      Jaká je situace po uplynutí minimální doby? Může hostitelský stát i nadále podmiňovat právo pobytu těchto rodinných příslušníků, jakmile získali neomezené právo přístupu na pracovní trh tohoto státu? Může tak oznámit osobě, jako je M. Bozkurt: „Smíte zůstat v této zemi, pokud budete ženatý. V případě rozvodu si nicméně vyhrazujeme právo Vás vyhostit z našeho území“?

38.      Podle mého názoru není hostitelský stát v této situaci oprávněn podmínit právo pobytu. Tato možnost již skončila.

39.      Tento závěr potvrzuje judikatura Soudního dvora k článku 7, a to pokud jde jak o analýzu Soudního dvora k obecné povaze práva, tak o konkrétní případy, v nichž Soudní dvůr uznal jeho trvalou existenci. Z obecného hlediska je třeba uvést, že Soudní dvůr zdůraznil autonomní povahu práva, která je výsledkem uplynutí minimální doby. Ve věci Ergat(16) Soudní dvůr uvedl, že „členské státy nejsou oprávněny podmínit pobyt rodinného příslušníka tureckého pracovníka po uvedené tříleté době“, a že „toto musí platit o to více v případě migrující turecké osoby, která […] splňuje podmínky uvedené v čl. 7 prvním pododstavci druhé odrážce“ (tedy pro toho, kdo řádně pobýval v hostitelském členském státě po dobu pěti let)(17). Soudní dvůr poté odkázal na postavení rodinného příslušníka, který splňuje podmínky uvedené v článku 7, jako postavení osoby, která „… je řádně integrována v hostitelském členském státě“ a která má „perspektivu trvalé integrace ve svém hostitelském členském státě“(18). V rozsudku Eyüp(19) odkázal na požadavek, aby „jednota rodiny, kvůli které dotyčná osoba vstoupila na území daného členského státu, byla po určitou dobu prokázána skutečným spolužitím v domácnosti s pracovníkem, a že se tak musí dít do doby, než uvedená osoba získá oprávnění k přístupu na trh práce tohoto státu(20).

40.      Soudní dvůr zdůraznil úlohu článku 7 při integraci rodinných příslušníků, kterým jsou tímto ustanovením přiznána práva, do společnosti hostitelského státu, přičemž podtrhl, že právo pobytu, které je protějškem práva přístupu na pracovní trh dotyčného členského státu, je „nezávislé na trvalé existenci podmínek přístupu k [uvedenému právu](21). V rozsudku Ergat uvedl, že „nepodmíněné právo přístupu k jakékoli činnosti, kterou si dotyčná osoba svobodně vybere, přičemž navíc nemusí být dána přednost pracovníkům členských států, […] by bylo zbaveno veškeré podstaty, pokud by příslušné vnitrostátní orgány mohly jakýmkoli způsobem podmínit nebo omezit použití konkrétních práv, která byla turecké migrující osobě přiznána přímo [rozhodnutím č. 1/80](22).

41.      Soudní dvůr použil tuto argumentaci na zvláštní situace a rozhodl, že například práva lze platně nárokovat podle článku 7 i tehdy, pokud otec žadatele, od něhož odvozoval své právo na pobyt, opustil hostitelský stát v době výkonu těchto práv a neměl v něm již pobyt ani zaměstnání.(23) Obdobně Soudní dvůr rozhodl, že skutečnost, že osoba, která splnila podmínky stanovené v prvním pododstavci článku 7, ještě ani ve věku 23 let nevykonávala zaměstnaneckou činnost, nebránila tomu, aby jí mohlo být přiznáno právo pobytu(24).

42.      Je pravda, že se tato judikatura týká osob, které byly na rozdíl od M. Bozkurta v době, kdy bylo jejich právo na pobyt zpochybněno hostitelským státem, „rodinnými příslušníky“. Avšak argumentace, tak jak ji uvádí dánská a německá vláda a spolková země Bádensko-Württembersko ve svých vyjádřeních, podle níž absence trvalých rodinných vazeb znamená, že M. Bozkurt nyní pozbyl veškerých práv, která požíval podle článku 7, se zdá být irelevantní. Z předkládacího rozhodnutí jasně vyplývá, že M. Bozkurt byl po dobu pěti let rodinným příslušníkem tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě, kterým je v daném případě Německo. Nic nenasvědčuje tomu, že během tohoto období činil cokoli jiného, než že dodržoval stanovené podmínky. Proto po uplynutí pěti let nabyl práva podle článku 7 v plném rozsahu. Tato práva byla autonomní a s výjimkou dvou výhrad, které uvedu v dalším bodě, trvalá. Podle mého názoru nemůže mít skutečnost, že se následně rozvedl a ztratil své postavení „rodinného příslušníka“, na jeho situaci jakýkoli dopad.

43.      Tyto výhrady jsou následující. Turečtí státní příslušníci, kteří nabyli nepodmíněná práva pobytu a přístupu na trh práce hostitelského státu mohou pozbýt těchto práv v některém z těchto dvou případů. První z nich se týká důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví, a je uveden v čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80. K tomuto bodu se vrátím níže(25). Druhým je případ, kdy dotyčná osoba bez legitimního důvodu dlouhodobě opustí území hostitelského státu(26).

44.      První případ tak odráží trvalou povahu oprávnění členského státu vyhostit tureckého státního příslušníka ze svého území z konkrétního a závažného důvodu – což je právo, které si ponechává i u státních příslušníků EU. Druhý případ je odrazem toho, že pouhé právo pobytu není pojmově shodné s případem, kdy má dotyčná osoba státní příslušnost hostitelského státu anebo požívá zvláštních práv spojených s občanstvím Unie.

45.      Podle mého názoru je zcela zjevné, že toto jsou jediné důvody, na jejichž základě mohou zaniknout práva, která požívá taková osoba jako M. Bozkurt(27).

46.      Ve svém předkládacím rozhodnutí odkazuje vnitrostátní soud na dopad, který může mít na situaci M. Bozkurta nařízení č. 1612/68(28). V tomto ohledu Soudní dvůr judikoval, že jelikož článek 7 neobsahuje definici pojmu „rodinného příslušníka“, lze při výkladu tohoto pojmu v článku 7 použít definici odpovídajícího pojmu uvedeného v nařízení(29). V rozsudku Reed(30) Soudní dvůr rozhodl ohledně článku 10 nařízení č. 1612/68, že pojem „rodina“ pracovníka se nevztahuje na jeho partnera, s nímž nežije v manželství(31). Vnitrostátní soud (jehož argumentaci v tomto ohledu podporuje dánská a německá vláda) se dotazuje, zda je toto třeba chápat tak, že právo M. Bozkurta na pobyt jeho rozvodem zaniklo.

47.      Podle mého názoru z výše uvedené analýzy vyplývá, že jakmile uplynulo pětileté období a byla nabyta práva podle článku 7 v plném rozsahu, stává se otázka obdobného použití nařízení č. 1612/68 na osobu, která se nachází ve stejné situaci jako M. Bozkurt, irelevantní. Otázka, zda je M. Bozkurt rodinným příslušníkem, v této souvislosti jednoduše nevyvstává. Rozhodující je, že byl rodinným příslušníkem během minimální doby v délce pěti let.

48.      Nakonec bych se měla zabývat otázkou použití článku 59 dodatkového protokolu, kterou vznesl jak vnitrostátní soud, tak i dánská, německá a italská vláda. Tímto ustanovením je totiž vyloučeno příznivější zacházení s tureckými státními příslušníky než se státními příslušníky Unie ve srovnatelných situacích. V souladu s právními předpisy Společenství platnými v době vydání rozhodnutí o vyhoštění M. Bozkurta(32) mohli samotní občané Unie, kteří přicestovali do členského státu a pobývali v něm jakožto rodinní příslušníci, v případě rozvodu s osobou, k níž se přistěhovali, pozbýt svého práva pobytu. Pokud by byl článek 7 vykládán v tom smyslu, že by měl M. Bozkurt za srovnatelných okolností trvalé právo na pobyt, vedlo by to k tomu, že by mu bylo poskytnuto příznivější zacházení. Takový výsledek by byl v rozporu s článkem 59, takže musí být odmítnut.

49.      S tím nesouhlasím.

50.      Jak Komise správně poznamenává ve svém vyjádření, obdobná argumentace – případ se týkal dítěte, a nikoli manžela – byla posuzována a zamítnuta v rozsudku Derin(33). Uvedený případ se týkal dítěte tureckého státního příslušníka, které se domáhalo práva pobytu podle článku 7, ačkoli již dosáhlo věku 21 let a již dlouhou dobu nežilo u svých rodičů, k nimž se do hostitelského státu přistěhovalo, a kteří jej ani neživili. Při posuzování použitelnosti článku 59 porovnával Soudní dvůr práva přiznaná občanům Unie s právy poskytovanými tureckým státním příslušníkům. Uvedl, že děti občanů Unie mají bezpodmínečné právo přistěhovat se ke své rodině do hostitelského státu, zatímco srovnatelné právo dětí tureckých státních příslušníků je podmíněné, jelikož vyžaduje souhlas dotyčného státu. Dále poznamenal, že děti občana Unie mají právo přístupu k jakékoli zaměstnanecké činnosti v hostitelském státě, zatímco shodné právo dětí tureckých pracovníků je přesně upraveno v čl. 7 prvním pododstavci. Nakonec poukázal na to, že turečtí státní příslušníci nemají právo volného pohybu uvnitř Společenství a mohou ztratit své právo pobytu v případech uvedených v článku 14 rozhodnutí č. 1/80 nebo v případě, kdy opustí hostitelský členský stát na podstatnou dobu a bez legitimních důvodů(34). Soudní dvůr měl tedy za to, že situace dítěte tureckého pracovníka „nemůže být [prospěšně] srovnávána“ se situací potomka státního příslušníka některého členského státu s ohledem na zjevné odlišnosti existující mezi jejich právními situacemi(35).

51.      Podle mého názoru nestojí nic v cestě tomu, aby byly tyto závěry vztaženy na takovou osobu, jako M. Bozkurt, v jeho postavení bývalého manžela turecké státní příslušnice.

52.      Z toho vyplývá, že argumentace vycházející z článku 59 dodatkového protokolu musí být odmítnuta.

53.      Z výše uvedených důvodů se domnívám, že na první otázku je třeba odpovědět tak, že právo pobytu a zaměstnání, které nabyl manžel tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce členského státu jakožto rodinný příslušník podle druhé odrážky prvního pododstavce článku 7, zůstává zachováno i po rozvodu.

 Otázka č. 2

54.      Toto je důležitá otázka. Před tím, než se začnu zabývat právními otázkami, které nastoluje, bych chtěla zdůraznit, že v projednávané věci se nejedná o znásilnění ani o názory na něj. Jde o otázku, co představuje zneužití práva, pokud dojde k zániku manželství, jehož prostřednictvím vzniklo právo pobytu podle článku 7. V tomto rámci je třeba na danou otázku odpovědět. Oprávnění členského státu vyhostit osobu, která se nachází v situaci M. Bozkurta, je odlišným případem, upraveným v článku 14 rozhodnutí č. 1/80, jímž se budu zabývat níže v bodě 71 a následujících.

55.      Svou druhou otázkou se vnitrostátní soud táže, zda je zneužitím práv, pokud se taková osoba, jako je M. Bozkurt, dovolává práva pobytu odvozené od své bývalé manželky podle druhé odrážky prvního pododstavce článku 7 v případě, že ji po nabytí tohoto práva znásilnil a ublížil jí na zdraví a za tyto trestné činy mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody na dobu dvou let.

56.      Dánská a německá vláda, jakož i spolková země Bádensko-Württembersko tvrdí, že takové jednání skutečně představuje zneužití práv. V důsledku toho je členský stát oprávněn zbavit M. Bozkurta jeho práva pobytu. Italská vláda je toho názoru, že tuto otázku lze nejvhodněji posoudit s ohledem na čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80, čímž se budu zabývat níže(36). Komise tvrdí, že použít pojem „zneužití práv“ na takovou situaci, jaká nastala v případě M. Bozkurta v původním řízení, je nesprávné.

57.      Souhlasím s Komisí.

58.      Je zcela mimo pochybnost, že zákaz zneužití práva je obecnou zásadou práva Evropské unie(37). Z toho vyplývá, že se práva EU nelze dovolávat pro podvodné nebo zneužívající účely(38).

59.      Bylo již uvedeno, že důkazem pro doložení toho, že určité jednání bylo v konkrétním případě zneužitím, je to „zda došlo k narušení účelů a cílů ustanovení Společenství, které předmětné právo přiznává“(39).

60.      Právem, o které jde v původním řízení, je právo pobytu plynoucí z článku 7. Účely a cíle tohoto práva jsem již uvedla(40).

61.      Lze říci, že protiprávní jednání M. Bozkurta může samo o sobě a bez dalšího vést k zániku uvedeného práva?

62.      Podle mého názoru tak učinit nelze.

63.      Z dokumentů obsažených v předkládacím rozhodnutí je zjevné, že nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o simulované manželství, které bylo dohodnuto pro účely nabytí výhod, které by jinak nebylo možné získat. Soudní dvůr již judikoval, že účelové sňatky nemohou zakládat práva podle práva Evropské unie(41). Pokud by se M. Bozkurt pokusil získat práva podle článku 7 dohodnutím fiktivního právního vztahu, byla by tato práva irelevantní(42). Taková situace však v tomto případě nenastala.

64.      Znásilnění je velmi závažný trestný čin. Vzhledem k tomu, že obětí tohoto činu M. Bozkurta byla jeho manželka, došlo z jeho strany bezpochyby ke zneužití manželství. Domnívám se však, že to neodpovídá jednání, které představuje zneužití práva pobytu M. Bozkurta podle článku 7 s tím následkem, že by toto právo mělo být podle zásad uvedených výše považováno za zaniklé.

65.      Existují pro to dva důvody.

66.      Zaprvé se mi zdá nesprávné hovořit o zneužití předmětného práva z důvodu spáchání trestného činu proti tomu, od něhož bylo toto právo odvozeno, pokud je třeba toto právo, tak jak jsem navrhla, považovat za právo autonomní. Jedná-li se o nezávislé právo, nejsou otázky ohledně původu tohoto práva již z definice aktuální.

67.      Zadruhé je třeba k určení toho, zda pro účely článku 7 došlo ke zneužití práv, zohlednit požadavky stanovené v judikatuře. V rozsudku Emsland-Stärke(43) Soudní dvůr judikoval, že je třeba použít dvoufázový test. Na prvním místě je nutno prokázat souhrn objektivních skutečností, ze kterých vyplývá, že i přes formální dodržení podmínek stanovených právní úpravou Společenství nebyl dosažen účel sledovaný touto právní úpravou. Na druhém místě musí existovat subjektivní prvek, a to záměr získat výhodu vyplývající z právní úpravy Společenství tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání(44). Tento subjektivní prvek musí být „jediným účelem“ dotyčného jednání(45).

68.      Je jasné, že jednání vytýkané M. Bozkurtovi oba tyto požadavky nesplňuje. Nelze říci, že jediným účelem sňatku s paní Bozkurt bylo získání výhody na základě právní úpravy Společenství. Vnitrostátní soud poznamenává, že jednání M. Bozkurta vedlo k tomu, že si tento z důvodu svého jednání „nezasluhuje“ práva podle článku 7. Může tomu tak být, avšak „nezasloužení si“ tohoto druhu není to samé jako zneužití práv podle práva Společenství. „Nezasloužení si“ není kritériem uvedeným v rozsudku Emsland-Stärke(46).

69.      Pro úplnost bych chtěla dodat, že z tohoto závěru logicky vyplývá, že ani v případě, kdy by k závadnému jednání došlo během tří či pětileté doby uvedených v prvním pododstavci článku 7, nepředstavovalo by to zneužití práv ve smyslu práva Evropské unie.

70.      Ze všech výše uvedených důvodů se domnívám, že odpověď na druhou otázku musí být taková, že není zneužitím práv dovolávat se práva pobytu odvozeného od bývalé manželky na základě prvního pododstavce druhé odrážky článku 7 v případě, že dotyčná osoba poté, co tato práva nabyla, bývalou manželku znásilnila a ublížila jí na zdraví a za tyto trestné činy jí byl uložen podmíněný trest odnětí svobody na dobu dvou let.

 Závěrečné úvahy

71.      Ačkoli vnitrostátní soud zmiňuje ve svém předkládacím rozhodnutí článek 14 rozhodnutí č. 1/80, neuvádí v souvislosti s tímto článkem žádnou zvláštní argumentaci. Pokud správně rozumím dané situaci, narazil pokus vyhostit M. Bozkurta v roce 2005 na překážku článku 9 směrnice 64/221. Bylo zjevné, že k tomu, aby rozhodnutí o vyhoštění bylo platné, muselo být dodrženo uvedené ustanovení, k čemuž nedošlo(47).

72.      Je nicméně obtížné zbavit se pocitu, který bych popsala jako znepokojení – jenž prostupuje jak předkládacím rozhodnutím, tak i vyjádřeními dánské a německé vlády, jakož i spolkové země Bádensko-Württembersko – nad tím, že by takové trestané osobě, jakou je M. Bozkurt, mělo být umožněno v tuzemsku zůstat; je nutno něco učinit.

73.      Nerada bych uvedla, že pokusy vyřešit otázky vyhoštění „netradičně“, tak jako tomu bylo ve věci v původním řízení, jsou nutně odsouzeny k nezdaru. Ten, kdo nesplňuje podmínky stanovené v článku 7, podle správného výkladu, nepožívá právo zůstat na území hostitelského státu a může být vyhoštěn.

74.      Mám nicméně za to, že pokud vyvstává otázka, zda turecký státní příslušník, který využil svých práv podle rozhodnutí č. 1/80, může být vyhoštěn z území členského státu, bude tento problém obecně vyřešen nejjednodušeji tak, že se nejprve použije článek 14 uvedeného rozhodnutí. Uvedené ustanovení je koneckonců určeno k úpravě vyhoštění právě v případech tohoto druhu.

75.      Pravidla týkající se použitelnosti čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 byla Soudním dvorem jasně stanovena. Uvádím stručný přehled. Pokud vnitrostátní orgány zamýšlejí vyhostit určitou osobu podle uvedeného článku, musí provést posouzení osobního chování toho, jenž se porušení dopustil, jakož i trvajícího, skutečného a dostatečně závažného charakteru nebezpečí, které představuje pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, a že krom toho musí dodržovat zásadu proporcionality. Obzvláště platí, že o vyhoštění založeném na čl. 14 odst. 1 uvedeného rozhodnutí může být rozhodnuto pouze tehdy, když osobní chování dotyčného vyvolává konkrétní nebezpečí nových závažných porušení veřejného pořádku. Takové opatření tedy nemůže být nařízeno automaticky v důsledku odsouzení v trestním řízení a za účelem všeobecné prevence(48). Vnitrostátní soud, který má za těchto okolností přezkoumat legalitu rozhodnutí o vyhoštění, musí vzít v úvahu skutkové okolnosti, které nastaly po konečném rozhodnutí příslušných úřadů a které s sebou nesou zánik nebo snížení trvajícího ohrožení veřejného pořádku, jež představuje chování dotčené osoby(49).

76.      Musí být samozřejmě splněny veškeré procesní požadavky jak podle práva Evropské unie, tak i práva vnitrostátního.

77.      Za těchto okolností je pouze na vnitrostátním soudu, aby určil, zda se na takový skutkový stav v původním řízení, jaký byl zjištěn, čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 použije.

 Závěry

78.      S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Bundesverwaltungsgericht takto:

„1)      Právo pobytu a být zaměstnán, které nabyl manžel tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce členského státu jakožto rodinný příslušník podle druhé odrážky prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí Rady přidružení EHS-Turecko č. 1/80, zůstává zachováno i po rozvodu.

2)      Není zneužitím práv dovolávat se práva pobytu odvozeného od bývalé manželky na základě prvního pododstavce druhé odrážky článku 7 v případě, že dotyčná osoba poté, co tato práva nabyla, bývalou manželku znásilnila a ublížila jí na zdraví a za tyto trestné činy jí byl uložen podmíněný trest odnětí svobody na dobu dvou let.“

---

1 – Původní jazyk: angličtina.

---

2 – Rozhodnutí č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení, které bylo přijato Radou přidružení, zřízenou Dohodou zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, která byla podepsána dne 12. září 1963 v Ankaře.

---

3 –      Dohoda zakládající přidružení mezi EHS a Tureckem podepsaná dne 12. září 1963.

---

4 – Dodatkový protokol podepsaný v Bruselu dne 23. listopadu 1970 a uzavřený, schválený a potvrzený jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972 (Úř. věst. 1972, L 293, s. 1; Zvl. vyd. 11/11, s. 41).

---

5 – Viz v této souvislosti rozsudek ze dne 2. června 2005, Dörr a Ünal (C‑136/03, Sb. rozh. s. I‑4759, bod 69). Procesní záruky stanovené v článcích 8 a 9 směrnice Rady 64/221/EHS ze dne 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků, která byla přijata z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví (Úř. věst. 1964, 56, s. 850; Zvl. vyd. 05/01, s. 11) se použijí na turecké státní příslušníky, jejichž právní postavení se řídí články 6 a 7 rozhodnutí č. 1/80. Článek 9 odst. 1 uvedené směrnice v podstatě stanoví, že s výjimkou případu, kdy je možné předložení věci soudu, které má odkladný účinek a s výjimkou naléhavých případů, nelze rozhodnutí vnitrostátních orgánů o odmítnutí prodloužení platnosti povolení k pobytu nebo rozhodnutí o vyhoštění držitele povolení k pobytu z území přijmout před vydáním stanoviska příslušného orgánu hostitelské země, u kterého má tato osoba právo na obhajobu a pomoc nebo na zastoupení stanovené ve vnitrostátních právních předpisech. Ačkoli je zjevné, že se čl. 9 odst. 1 použije na rozhodnutí o vyhoštění M. Bozkurta, nebylo v rozporu s uvedeným ustanovením od příslušného orgánu žádné stanovisko získáno. Směrnice 64/221 byla s účinností od 30. dubna 2006 zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77, s opravou v Úř. věst. 2004, L 229, s. 35; Zvl. vyd. 05/05, s. 46).

---

6 – Viz například rozsudky ze dne 15. listopadu 1979, Denkavit Futtermittel (36/79, Recueil, s. 3439, bod 12), a ze dne 15. dubna 2010, Sandström (C‑433/05, Sb. rozh. s. I‑2885, bod 35).

---

7 – Viz například rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman (C‑415/93, Recueil, s. I‑4921, bod 59), a ze dne 18. března 2010, Gielen (C‑440/08, Sb. rozh. s. I‑2323, bod 27).

---

8 – Viz v tomto ohledu rozsudek ze dne 23. ledna 1997, Tetik (C‑171/95, Recueil, s. I‑329, bod 38).

---

9 – Viz rozsudek ze dne 18. července 2007, Derin (C‑325/05, Sb. rozh. s. I‑6495, bod 47).

---

10 – K podrobnější analýze pozadí článků 6 a 7 rozhodnutí č. 1/80 viz moje stanovisko ve věci C‑484/07, Pehlivan, bod 29 a násl., přednesené ve stejný den jako toto stanovisko.

---

11 – Viz rozsudek ze dne 30. září 2004, Ayaz (C‑275/02, Sb. rozh. s. I‑8765, bod 34).

---

12 – Viz mimo jiné rozsudek ze dne 17. dubna 1997, Kadiman (C‑351/95, Recueil, s. I‑2133, bod 29). Argumentace, kterou zde Soudní dvůr použil, vychází z dřívější argumentace k článku 6 rozhodnutí č. 1/80: viz rozsudky ze dne 20. září 1990, Sevince (C‑192/89, Recueil, s. I‑3461, bod 29), a ze dne 16. prosince 1992, Kus (C‑237/91, Recueil, s. I‑6781, bod 22).

---

13 – Viz rozsudek Kadiman, citovaný výše v poznámce pod čarou 12, body 33 a 41. K podrobnější analýze podmínek, které je hostitelský členský stát oprávněn uložit během příslušného období, viz moje stanovisko ve věci Pehlivan, uvedené v poznámce pod čarou 10, bod 39 a násl.

---

14 – Viz rozsudek Kadiman, uvedený výše v poznámce pod čarou 12, body 35 a 36.

---

15 – Viz v této souvislosti rozsudek Kadiman, uvedený výše v poznámce pod čarou 12, body 35 a 36.

---

16 – Rozsudek ze dne 16. března 2000, Ergat (C‑329/97, Recueil, s. I‑1487).

---

17 – Body 38 a 39.

---

18 – Body 42 a 43.

---

19 – Rozsudek ze dne 22. června 2000, Eyüp (C‑65/98, Recueil, s. I‑4747).

---

20 – Bod 28 (kurziva provedena autorem stanoviska).

---

21 – Viz rozsudky Ergat, výše uvedený v poznámce pod čarou 16, bod 40, a ze dne 11. listopadu 2004, Cetinkaya (C‑467/02, Sb. rozh. s. I‑10895, bod 31).

---

22 – Viz bod 41. Viz rovněž rozsudek ze dne 25. září 2008, Er (C‑453/07, Sb. rozh. s. I‑7299, bod 27).

---

23 – Rozsudek ze dne 19. listopadu 1998, Akman (C‑210/97, Recueil, s. I‑7519, bod 51).

---

24 – Viz rozsudek Er, uvedený výše v poznámce pod čarou 22, bod 31, který zdůrazňuje skutečnosti, že se článek 7 v tomto ohledu odlišuje od čl. 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80. Viz rovněž rozsudky ze dne 7. července 2005, Aydinli (C‑373/03, Sb. rozh. s. I‑6181, bod 31), a Derin, uvedený výše v poznámce pod čarou 9, bod 56.

---

25 – Viz níže bod 71 a násl.

---

26 – Viz mimo jiné rozsudek Ergat, uvedený výše v poznámce pod čarou 16, bod 48; rozsudky ze dne 4. října 2007, Polat (C‑349/06, Sb. rozh. s. I‑8167, bod 21), a ze dne 18. prosince 2008, Altun (C‑337/07, Sb. rozh. s. I‑10323, bod 62).

---

27 – Viz mimo jiné rozsudek Cetinkaya, uvedený výše v poznámce pod čarou 21, bod 38.

---

28 – Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství, ve znění pozdějších předpisů (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15). S účinností od 30. dubna 2006 byly články 10 a 11 uvedeného nařízení zrušeny a nahrazeny směrnicí 2004/38/ES.

---

29 – Viz rozsudek Ayaz, uvedený výše v poznámce pod čarou 11, bod 38.

---

30 – Rozsudek ze dne 17. dubna 1986, Reed (59/85, Recueil, s. 1283).

---

31 – Viz bod 16.

---

32 – Viz bod 46 výše.

---

33 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 9.

---

34 – Body 62 až 67.

---

35 – Bod 68.

---

36 – Viz níže bod 71 a násl.

---

37 – Viz např. rozsudek ze dne 5. července 2007, Kofoed (C‑321/05, Sb. rozh. s. I‑5795, bod 38).

---

38 – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 12. května 1998, Kefalas a další (C‑367/96, Recueil, s. I‑2843, bod 20); ze dne 23. března 2000, Diamantis (C‑373/97, Recueil, s. I‑1705, bod 33), a ze dne 20. září 2007, Tum a Dari (C‑16/05, Sb. rozh. s. I‑7415, bod 64).

---

39 – Viz stanovisko generálního advokáta Tizzana ve věci Zhu a Chen (rozsudek ze dne 19. října 2004, C‑200/02, Sb. rozh. s. I‑9925), bod 115.

---

40 – Viz výše bod 25 a násl.

---

41 – Viz, pokud jde o nařízení č. 1612/68, rozsudek ze dne 23. září 2003, Akrich (C‑109/01, Recueil, s. I‑9607, bod 61). Pokud jde o článek 6 rozhodnutí 1/80, viz rozsudek ze dne 5. června 1997, Kol (C‑285/95, Recueil, s. I‑3069, bod 25).

---

42 – A to, podle mého názoru, i po uplynutí lhůt stanovených v článku 7. Viz moje stanovisko ve věci Pehlivan, uvedené výše v poznámce pod čarou 10, bod 89 a násl.

---

43 – Rozsudek ze dne 14. prosince 2000, Emsland-Stärke (C‑110/99, Recueil, s. I‑11569).

---

44 – Viz body 52 a 53.

---

45 – Bod 50. Viz rovněž rozsudek Kofoed, uvedený výše v poznámce pod čarou 37, bod 38, v němž Soudní dvůr uvedl, že účelem dotčeného zneužívajícího jednání bylo „pouze“ získání výhody.

---

46 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 43.

---

47 – Viz bod 13 a poznámka pod čarou 5.

---

48 – Viz rozsudek Derin, uvedený výše v poznámce pod čarou 9, bod 74.

---

49 – Viz rozsudek Cetinkaya, uvedený výše v poznámce pod čarou 21, bod 47.