1.

V projednávané věci má Soudní dvůr rozhodnout o kasačním opravném prostředku, který podal bývalý poslanec Evropského parlamentu Koldo Gorostiaga Atxalandabaso (dále jen „navrhovatel“) proti usnesení Soudu prvního stupně ze dne 24. dubna 2007 ve věci T-132/06, Gorostiaga Atxalandabaso v. Parlament ( 2 ).

2.

Soud v tomto usnesení zamítl žalobu navrhovatele na zrušení rozhodnutí generálního tajemníka Evropského parlamentu ze dne 22. března 2006, jímž mělo být upraveno vrácení neprávem vyplácených poslaneckých příspěvků.

3.

Článek 27 pravidel pro úhradu nákladů a příspěvků poslancům Evropského parlamentu (dále jen „pravidla NPP“) mimo jiné stanoví:

„2.   Domnívá-li se poslanec, že tato pravidla byla nesprávně aplikována, může se písemně obrátit na generálního tajemníka. Nedojde-li k dohodě mezi poslancem a generálním tajemníkem, předkládá se otázka kvestorům, kteří rozhodnou po konzultaci s generálním tajemníkem. Kvestoři mohou rovněž konzultovat s předsedou a/nebo s předsednictvem.

3.   Zjistí-li generální tajemník po konzultaci s kvestory, že byly poslancům Evropského parlamentu neoprávněně vyplaceny částky z titulu příspěvků stanovených těmito pravidly, vydá nařízení směřující k inkasu těchto částek od dotčených poslanců.

4.   Ve výjimečných případech a na návrh generálního tajemníka podaný po konzultaci s kvestory může předsednictvo v souladu s článkem 73 finančního nařízení a s jeho prováděcími pravidly pověřit generálního tajemníka dočasným pozastavením vyplácení parlamentních příspěvků do doby, než poslanec vrátí částky, které nebyly řádně použity.

Při přijímání rozhodnutí předsednictvo dbá na řádný výkon mandátu poslance a na správný chod orgánu s tím, že dotčeného poslance vyslechne před přijetím takového rozhodnutí.“

4.

Článek 71 odst. 2 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (dále jen „finanční nařízení“) ( 3 ) stanoví:

„Vlastní zdroje poskytnuté Komisi a veškeré pohledávky identifikované jako jisté, o stanovené pevné částce a splatné musí být zjištěny inkasním příkazem předloženým účetnímu a oznámením o dluhu zaslaným dlužníku, přičemž obojí vypracuje příslušná schvalující osoba.“

5.

Článek 73 odst. 1 finančního nařízení zní:

„Účetní provádí inkasní příkazy řádně vystavené příslušnou schvalující osobou. Zajistí s náležitou pečlivostí, aby Společenství obdrželo své příjmy a aby byla zachována práva Společenství.

Účetní při vybírání pohledávek Společenství do nich započítá pohledávky dlužníka vůči Společenství, pokud jsou jisté, splatné a stanovené pevnou částkou.“

6.

Článek 83 nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k finančnímu nařízení Rady ( 4 ) zní:

„V každém stadiu řízení v případě, že má dlužník vůči Společenství také jistou a splatnou pohledávku o stanovené částce potvrzenou platebním příkazem a poté, co uvědomí příslušnou schvalující osobu a dlužníka, inkasuje účetní pohledávku započtením.“

7.

Článek 5 vnitřních pravidel provádění rozpočtu Evropského parlamentu přijatých předsednictvem dne 4. prosince 2002 stanoví:

„3.   Rozhodnutím o pověření, které přijal orgán zastoupený předsedou, je generální tajemník jmenován hlavní schvalující osobou.

4.   Schvalujícím osobám uděluje pověření hlavní schvalující osoba. Další pověření udělují schvalující osoby dalším schvalujícím osobám.“

8.

Navrhovatel je bývalým poslancem Evropského parlamentu, který svůj mandát vykonával v pátém volebním období (1999 až 2004). Dopisem ze dne 26. listopadu 2003 generální tajemník Evropského parlamentu konstatoval, že navrhovatel dluží Evropskému parlamentu vzhledem k chybějícím dokladům pro využití různých poslaneckých příspěvků částku 176516 eur. Část tohoto dluhu již byla od roku 2002 vrácena.

9.

Generální tajemník rozhodnutím ze dne 24. února 2004 rozhodl, že část denních příspěvků a všeobecných příspěvků na náklady bude prostřednictvím započtení sražena za účelem inkasa zbývající dlužné částky ve výši 118360,18 eur. Rozhodnutí dále stanovilo, že v případě skončení mandátu navrhovatele budou až do splacení jeho dluhu vůči Evropskému parlamentu sraženy překlenovací příspěvek v souvislosti s ukončením mandátu a jakékoli další platby, na které má poslanec nárok.

10.

Dne 20. dubna 2004 podal navrhovatel k Soudu prvního stupně žalobu na neplatnost rozhodnutí ze dne 24. února 2004. Na podporu svého návrhu na zrušení rozhodnutí uplatňoval osm žalobních důvodů.

11.

Soud prohlásil rozsudkem ze dne 22. prosince 2005 ve věci T-146/04, Gorostiaga Atxalandabaso v. Parlament ( 5 ), rozhodnutí ze dne 24. února 2004 za částečně neplatné. Soud v bodě 84 uvedeného rozsudku konstatoval, že podstatu napadeného rozhodnutí tvoří dvě části, a to, na straně jedné, zjištění generálního tajemníka, že částky uvedené v napadeném rozhodnutí byly žalobci neoprávněně vyplaceny a že je namístě je inkasovat, a, na straně druhé, rozhodnutí o inkasu započtením na příspěvky, které mají být vyplaceny žalobci. Po přezkumu druhé části prvního žalobního důvodu, která se týkala pouze legality druhé části napadeného rozhodnutí, Soud konstatoval, že toto rozhodnutí musí být zrušeno v rozsahu, v němž stanoví, že inkaso pohledávky za žalobcem bude provedeno započtením. Soud toto rozhodnutí odůvodnil porušením postupu stanoveného v čl. 27 odst. 4 pravidel NPP, neboť generální tajemník neměl pravomoc rozhodnout o dotyčném započtení bez pověření předsednictva.

12.

První dva body výroku rozsudku znějí takto:

13.

Žádný z účastníků řízení nepodal proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek.

14.

Rozhodnutím ze dne 1. února 2006 pověřilo předsednictvo generálního tajemníka na základě čl. 27 odst. 4 pravidel NPP inkasem neprávem vyplacených částek.

15.

Dne 22. března 2006 přijal generální tajemník nové rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“) proti navrhovateli, jímž bylo obnoveno řízení o inkasu pohledávky za ním, čímž měla být zhojena procesní vada spočívající v chybějícím pověření v souladu s požadavky rozsudku ze dne 22. prosince 2005.

16.

V napadeném rozhodnutí přihlédl generální tajemník jak k rozsudku ze dne 22. prosince 2005, tak k rozhodnutí předsednictva ze dne 1. února 2006. Odkázal rovněž na hlavní fáze řízení, jež vedlo ke zjištění dluhu ve výši 118360,18 eur, a poukázal na skutečnost, že rozhodnutí bylo přijato za účelem splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 22. prosince 2005.

17.

Podle bodu 1 výrokové části napadeného rozhodnutí byl účetní Parlamentu na základě článku 73 finančního nařízení pověřen inkasem pohledávky ve výši 118360,18 eur. Body 1 a 2 upřesňují, že inkaso započtením proti různým příspěvkům a dalším platbám, na které má navrhovatel nárok, je možné.

18.

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 12. května 2006 podal navrhovatel žalobu na neplatnost rozhodnutí ze dne 22. března 2006. Touto žalobou se domáhá, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a Parlamentu byla uložena náhrada nákladů řízení.

19.

Navrhovatel opřel svou žalobu o jedenáct žalobních důvodů, které byly Soudem všechny zamítnuty. Napadeným usnesením zamítl Soud žalobu v plném rozsahu a uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení.

20.

Níže budou zmiňovány pouze ty části napadeného usnesení, na něž se vztahuje projednávaný kasační opravný prostředek.

21.

Navrhovatel svým prvním žalobním důvodem uplatňoval porušení zásady překážky věci pravomocně rozsouzené, neboť podle jeho názoru nebylo zhojení inkasního řízení možné, jelikož Soud prohlásil rozhodnutí ze dne 24. února 2004 za neplatné z důvodu porušení kompetenčních pravidel. Nicotnost tohoto právního aktu tudíž vylučuje jeho zhojení.

22.

K tomu Soud v bodě 30 napadeného usnesení uvedl, že generální tajemník podle pravidla obsaženého v čl. 27 odst. 4 pravidel NPP, jak je vyloženo v bodech v bodech 86 až 97 rozsudku, směl přijmout sporné rozhodnutí ze dne 22. března 2006 poté, co jej předsednictvo pověřilo inkasem pohledávky. Soud dále v bodě 32 napadeného usnesení uvedl, že i když srážka částky 40398,80 eur po rozsudku ztratila svůj právní základ, nemohlo to vést k zániku pohledávky Parlamentu za navrhovatelem ve výši 118360,18 eur, neboť otázka týkající se této částky, totiž zda je možné inkaso započtením, je otázkou jinou.

23.

V důsledku toho Soud zamítl první žalobní důvod jako zjevně neopodstatněný.

24.

Svým třetím žalobním důvodem se navrhovatel dovolával případu vyšší moci, aby vysvětlil nemožnost předložení dokladů pro některé výdaje.

25.

Soud odmítl tento žalobní důvod jako zjevně nepřípustný, neboť podle jeho názoru nemohlo toto tvrzení zpochybnit právní moc rozsudku ze dne 22. prosince 2005.

26.

Svým sedmým žalobním důvodem navrhovatel namítal, že mu nebylo oznámeno rozhodnutí předsednictva ze dne 1. února 2006. Navrhovatel byl toho názoru, že Evropský parlament porušil článek 20 Evropského kodexu řádné správní praxe, který stanoví povinnost oznamovat ta rozhodnutí, která mají vliv na práva nebo zájmy jednotlivců.

27.

Soud tento žalobní důvod s poukazem na právně nezávazný charakter tohoto kodexu zamítl jako zjevně neopodstatněný.

28.

Navrhovatel podal dne 2. července 2007 projednávaný kasační opravný prostředek, který byl zapsán do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 5. července 2007; navrhovatel v něm navrhuje aby Soudní dvůr:

29.

Evropský parlament předložil dne 18. září 2007 kasační odpověď, ve které navrhuje, aby Soudní dvůr:

30.

Předseda Soudního dvora usnesením ze dne 12. října 2007 konstatoval, že předložení repliky není nezbytné.

31.

Po písemné části řízení byla na jednání, které se konalo dne 5. června 2008, vyslechnuta ústní vyjádření účastníků řízení.

32.

Navrhovatel se proti napadenému usnesení dovolává šesti důvodů kasačního opravného prostředku.

33.

Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel vyjadřuje nesouhlas s použitím článku 111 jednacího řádu Soudu, jímž byl zbaven práva na spravedlivý proces, neboť nebyl před Soudem předem vyslechnut a také nemohl odpovědět na tvrzení Parlamentu. Navrhovatel dále Soudu vytýká, že tím, že ho předem neinformoval o svém záměru rozhodnout usnesením, ho zbavil možnosti toto rozhodnutí napadnout. Soud tak podle navrhovatele porušil jeho práva obhajoby, zásadu kontradiktorního řízení a právo na spravedlivý proces.

34.

Parlament odpovídá, že Soud řádně použil článek 111 svého jednacího řádu a že neporušil práva obhajoby navrhovatele.

35.

Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel tvrdí, že byla porušena zásada nestrannosti, neboť o obou po sobě jdoucích žalobách, které navrhovatel podal ve věcech T-146/04 a T-132/06, a v nichž byl vydán rozsudek dne 22. prosince 2005 respektive usnesení ze dne 24. dubna 2007, rozhodovali ve věci samé titíž soudci. Výše uvedená zásada však vyžaduje, že týž soudce nemůže rozhodovat ani ve stejné soudní instanci o věci, která vychází ze skutkového stavu, který je totožný se skutkovým stavem ve věci, o níž již dříve rozhodl nebo která má s touto věcí dostatečnou spojitost.

36.

Parlament namítá, že tvrzení zastávané navrhovatelem se neopírá o žádný základ a nemá žádnou oporu v judikatuře soudů Společenství. Krom toho se ve věci, v níž bylo vydáno napadené usnesení, jednalo o otázku, zda Parlament splnil povinnosti, které pro něj vyplývají z rozsudku ze dne 22. prosince 2005. Podle názoru Parlamentu tudíž nelze mít právní výhrady vůči okolnosti, že v obou věcech rozhodovali titíž soudci.

37.

Svým třetím důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel tvrdí, že Soud nesprávně posoudil dosah rozsudku ze dne 22. prosince 2005. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí generálního tajemníka Parlamentu ze dne 24. února 2004 bylo z důvodu nepříslušnosti zrušeno, neměl totiž navrhovatel žádný důvod podat proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru, neboť zjištění nepříslušnosti Soudem s sebou nese nicotnost rozhodnutí stiženého touto vadou.

38.

Parlament namítá, že Soud zrušil rozhodnutí generálního tajemníka Parlamentu ze dne ze dne 24. února 2004 pouze částečně v rozsahu, v němž nařizovalo inkaso částek dlužných žalobcem prostřednictvím započtení.

39.

Svým čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel Soudu vytýká, že systematicky odmítá zohlednit argumenty, které navrhovatel přednesl, aby dosáhl zrušení rozhodnutí generálního tajemníka Parlamentu ze dne 22. března 2006. Posledně uvedené rozhodnutí je totiž novým rozhodnutím, které se liší od rozhodnutí ze dne 24. února 2004, a Soud byl proto povinen zkoumat věcné i formální žalobní důvody, které navrhovatel vznesl za účelem napadení tohoto rozhodnutí.

40.

Parlament toto tvrzení odmítá a připomíná, že Soud v rozsudku ze dne 22. prosince 2005 sdílel názor Parlamentu, že peněžní částky byly vyplaceny neoprávněně. V důsledku toho mohlo být rozhodnutí ze dne 24. února 2004 zhojeno.

41.

Svým pátým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel Soudu vytýká, že odmítl zkoumat žalobní důvod opírající se o vyšší moc, i když takový žalobní důvod nebyl v žalobě proti rozhodnutí ze dne 24. února 2004 uplatněn. Jeho kasační opravný prostředek se naopak opírá o skutečnosti, které nastaly teprve po vydání dotyčného rozhodnutí.

42.

Parlament poukazuje na to, že žalobce již uplatnil v zásadě tentýž žalobní důvod v řízení, v němž byl vydán rozsudek ze dne 22. prosince 2005, a že Soud tento žalobní důvod tudíž právem zamítl. V každém případě nastaly skutečnosti, které žalobce přednesl, aby prokázal existenci vyšší moci, teprve po vydání rozhodnutí ze dne 22. března 2006, a nemohou tudíž vést k jeho zrušení.

43.

Svým šestým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel Soudu vytýká, že neprávem odmítl zkoumat, zda Parlament porušil zásadu řádné správy, zakotvenou v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie a v novém Kodexu řádné správy vydaném Parlamentem dne 6. prosince 2001. S ohledem na to navrhovatel připomíná, že výše uvedená zásada patří k základním právním zásadám, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje.

44.

Parlament odpovídá, že Soud pouze konstatoval, že uvedený text nemá povahu právního aktu, a tudíž byla jeho použitelnost právem odmítnuta.

45.

Podle článku 58 statutu Soudního dvora se kasační opravné prostředky mohou opírat pouze o nedostatky řízení, které poškozují zájmy účastníka řízení podávajícího opravný prostředek. Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel v zásadě Soudu vytýká, že použil článek 111 svého jednacího řádu, což považuje za protiprávní v rozsahu, v němž mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces.

46.

Navrhovatel tak namítá nedostatek řízení, kterým údajně byly poškozeny jeho zájmy. Tento důvod kasačního opravného prostředku je tudíž přípustný. Dále je třeba zkoumat, zda je tato výtka také opodstatněná, tedy zda Soud nesprávně použil článek 111 svého jednacího řádu.

47.

Článek 111 jednacího řádu Soudu stanoví, že je-li Soud zjevně nepříslušný k projednání určitého návrhu nebo je-li určitý návrh zjevně nepřípustný nebo zjevně postrádá jakýkoli právní základ, může Soud, aniž by pokračoval v řízení, rozhodnout usnesením obsahujícím odůvodnění. Takové usnesení může být přijato v kterémkoli stadiu řízení i bez návrhu, aniž by účastníci řízení museli být k této možnosti vyslechnuti ( 6 ). Toto procesní ustanovení přiznává Soudu z právního hlediska jak prostor k uvážení ve vztahu k výše uvedeným právním podmínkám, tak prostor k uvážení ohledně možnosti rozhodnout usnesením. Toto ustanovení však Soudu zároveň ukládá povinnost, aby své rozhodnutí vždy odůvodnil.

48.

Podle ustálené judikatury Soudu platí, že tento může rozhodnout usnesením podle tohoto ustanovení například tehdy, jestliže považuje údaje vyplývající ze spisu za dostatečné pro to, aby mohl v probíhající věci rozhodnout ( 7 ). Tak tomu bylo i v projednávaném případě, jak výslovně vyplývá z bodu 23 napadeného usnesení. Soud byl jednak toho názoru, že má k dispozici všechny informace nezbytné pro rozhodnutí ve věci, takže nařízení jednání bylo zbytečné. Krom toho byl Soud po posouzení tvrzených skutečností přesvědčen, že žalobu je třeba odmítnout jako zjevně nepřípustnou a zamítnout jako částečně neopodstatněnou. Použití článku 111 jednacího řádu Soudu jako procesní normy tak v projednávaném případě nelze právně napadnout.

49.

Navrhovatel krom toho přesvědčivě nedokládá, do jaké míry mu bylo upřeno právo předložit vlastní vyjádření, která nemohl předložit již písemně. Navrhovatel zejména zůstává dlužen vysvětlení, na které argumenty Parlamentu by v rámci kontradiktorního řízení chtěl reagovat.

50.

V důsledku toho je třeba první důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.

51.

Přezkum navrhovatelem vytýkaného porušení zásady soudcovské nestrannosti v rámci prvostupňového řízení vyžaduje nejprve některá upřesnění skutkových okolností.

52.

Navrhovatel tvrdí, že o obou žalobách, které podal ve věcech T-146/04 a T-132/06, rozhodovali titíž soudci. To je však pravda jen potud, pokud všichni členové druhého senátu Soudu, kteří rozhodovali ve věci T-132/06, rozhodovali též ve věci T-146/04, která byla přidělena druhému rozšířenému senátu. Naopak dva soudci rozhodující ve věci T-146/04 nerozhodovali ve věci T-132/06. Navrhovatel dále správně uvádí, že ve sporných věcech zastávali titíž soudci funkci předsedy senátu a soudce zpravodaje.

53.

Tato okolnost postačuje podle navrhovatele k tomu, aby bylo možné konstatovat porušení práva na spravedlivý proces vedený nestranným soudem, které je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) a v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina základních práv“). Podle názoru navrhovatele výše uvedená zásada vyžaduje, aby tentýž soudce sám ani ve stejné soudní instanci nerozhodoval ve věci, která vychází ze skutkového stavu, jenž je totožný se skutkovým stavem ve věci, o níž rozhodoval dříve, nebo má s touto věcí dostatečnou spojitost.

54.

K tomu je třeba nejprve uvést, že Společenství k EÚLP ještě nepřistoupilo ( 8 ), což vylučuje přímé použití ustanovení této mezinárodní úmluvy v právním řádu Společenství ( 9 ). Nicméně podle ustálené judikatury jsou základní práva nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje ( 10 ). Soudní dvůr za tímto účelem vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní instrumenty týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. V této souvislosti má EÚLP zvláštní význam ( 11 ).

55.

Tato judikatura byla během dalšího vývoje evropského integračního procesu zakotvena v čl. 6 odst. 2 EU. Podle tohoto ustanovení Unie ctí základní práva zaručená EÚLP podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství.

56.

Pro přezkum druhého důvodu kasačního opravného prostředku je rozhodující úprava v čl. 6 odst. 1 EÚLP, podle níž má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Toto základní právo bylo v podobném duchu zakotveno v článku 47 Listiny základních práv.

57.

Z obou těchto ustanovení je patrné, že právo na spravedlivý proces, které je v těchto ustanoveních zakotveno a uznáno judikaturou Soudního dvora ( 12 ), nutně zahrnuje záruku nezávislého a nestranného soudu. To bylo naposledy potvrzeno rozsudkem Soudního dvora ze dne 1. července 2008, Chronopost a UFEX v. Komise (C-341/06 P a C-342/06 P) ( 13 ) v souvislosti s otázkou týkající se vnitrostátních požadavků na složení senátu, přičemž Soudní dvůr označil výše uvedené záruky za „samotný základ práva na spravedlivý proces“, jehož dodržování musí Soudní dvůr zkoumat z úřední povinnosti, jakmile je vytýkáno porušení uvedeného práva a vznesená výtka není na první pohled zjevně nepodložená ( 14 ).

58.

Mezi „nezávislostí“ a „nestranností“ existuje funkční spojitost v tom směru, že nezávislost je předpokladem nestrannosti. Výraz „nestranný“ se vztahuje zejména na subjektivní postoj soudců ( 15 ). Ti musí stát nad stranami sporu a vydávat svá rozhodnutí bez ohledu na osoby řádně a podle nejlepšího vědomí a svědomí ( 16 ). Současná zásada nestrannosti, uznaná i v právních řádech členských států, má totiž svůj původ v římskoprávním požadavku „nemo debet esse iudex in propria causa“ ( 17 ).

59.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že „nestranností“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP se zpravidla rozumí neexistence předsudků a nepodjatost ( 18 ). Spatřuje se v ní základní předpoklad pro důvěru demokratických společností v soudy ( 19 ). Otázku nestrannosti soudu lze podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva posuzovat pomocí subjektivního a objektivního testu ( 20 ). První test spočívá v tom, že se zjišťuje osobní přesvědčení nebo osobní zájem soudce v určitém konkrétním případě. Přitom se vychází z domněnky nestrannosti soudce, není-li prokázán opak ( 21 ). Druhý test naproti tomu spočívá v tom, že se zkoumá, zda soudce poskytl dostatečné záruky, aby byly vymýceny legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti ( 22 ).

60.

V projednávaném případě je třeba konstatovat, že navrhovatel neuvádí žádnou skutečnost, která by mohla hovořit ve prospěch existence osobní podjatosti zúčastněných soudců. V důsledku toho jim svědčí domněnka nestrannosti. Navrhovatel dodatečně na jednání upřesnil, že soudcům nevytýká jejich osobní přesvědčení či postoj, nýbrž pouze okolnost, že rozhodovali ve věcech T-146/04 a T-132/06. Je tudíž třeba vycházet pouze z objektivního přezkumu nestrannosti Soudu na pozadí jeho složení ve věci T-132/06 ( 23 ), přičemž v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva záleží na přesných okolnostech konkrétního případu ( 24 ). Osobní názor dotčeného sice hraje určitou roli, avšak sám o sobě není rozhodující. Naopak záleží na tom, zda jsou jeho pochybnosti o zachování nestrannosti objektivně odůvodněné ( 25 ).

61.

Je třeba předem poukázat na to, že navrhovatel se sice odvolává na čl. 6 odst. 1 EÚLP, avšak vůbec neodkázal na příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, o niž by se mohl opírat jeho důvod kasačního opravného prostředku. Přezkum dosavadní judikatury však připouští závěr, že tezi zastávané navrhovatelem chybí jakákoli opora.

62.

Například z rozsudku Schwarzenberger v. Německo ( 26 ) vyplývá, že pouhá okolnost, že soud vydal vícero rozhodnutí v téže věci, sama o sobě nestačí k tomu, aby bylo možné pochybovat o nestrannosti soudu. To platí například pro rozhodnutí, která vydal tentýž soud před zahájením vlastního soudního řízení (pre-trial decisions) ( 27 ), ale také pro zvláštní situaci, zkoumanou Soudním dvorem ve věcech C-341/06 P a C-342/06 P (Chronopost a UFEX v. Komise), kdy je soudcům věc opětovně předložena k rozhodnutí poté, co soud vyššího stupně zrušil původní rozhodnutí v důsledku podání kasačního opravného prostředku ( 28 ).

63.

Z toho vyplývá, že z čl. 6 odst. 1 EÚLP nelze dovodit všeobecně platný zákaz, podle něhož soudce nemůže rozhodovat ve stejné věci. Nehledě na to je třeba při posuzování objektivní nestrannosti soudu zohlednit další aspekty, například zda soud rozhodoval o téže věci nebo o dvou rozdílných věcech, zda příslušný rozhodovací orgán měl v obou případech totéž složení a zda první rozhodnutí již nabylo právní moci s tím důsledkem, že soud byl vázán materiální právní mocí prvního rozhodnutí ( 29 ).

64.

V této souvislosti je třeba nejprve konstatovat, že dotčení tři soudci v žádném případě nerozhodovali v téže věci, nýbrž ve dvou z formálního i materiálního hlediska rozdílných věcech. Soud nebyl povolán, aby znovu přezkoumával skutková zjištění učiněná v prvním řízení. Bez ohledu na značnou shodu skutkového stavu totiž věc T-132/06 obsahovala i nové skutkové okolnosti a nastolila nové právní otázky, které měl Soud posoudit. Předmět sporu byl odlišný v tom, že se tentokrát jednalo o otázku, zda a do jaké míry Evropský parlament vydáním rozhodnutí ze dne 22. března 2006 splnil povinnosti vyplývající z rozsudku ze dne 22. prosince 2005.

65.

Rozsudek, který je vydán v návaznosti na žalobu na neplatnost podanou na základě článku 230 ES, je, jak vyplývá z čl. 231 odst. 1 ES, rozsudkem konstitutivní povahy, jímž je právní akt soudem prohlášen za zcela nebo částečně neplatný ( 30 ). O dalších účincích rozsudku, které jsou nad rámec prohlášení neplatnosti, např. zjištění nebo nařízení opatření, která mají být přijata na základě rozsudku, nesmějí soudy Společenství rozhodovat ( 31 ). V důsledku toho mohl Soudní dvůr teprve ve druhém řízení nepřímo zkoumat, zda procesní nedostatek zakládající částečnou neplatnost rozhodnutí ze dne 24. února 2004 byl zhojen.

66.

Za daných okolností mělo zapojení části soudního kolegia rozhodujícího v prvním řízení navíc tu výhodu, že soudci měli přesné znalosti o pozadí případu a mohli se soustředit na nové právní otázky. Tato situace je v tomto směru v souladu se zájmem na řádném soudnictví.

67.

S ohledem na složení orgánu rozhodujícího ve věci T-132/06 podle mého názoru neexistují, právě v souvislosti s výše citovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, žádné indicie hovořící pro porušení zásady nestrannosti. Pokud jde o námitky navrhovatele ohledně totožnosti v osobě soudce zpravodaje v obou věcech, domnívám se, že postačí poukázat na to, že Soudní dvůr v rozsudku Chronopost a UFEX v. Komise ( 32 ) objasnil, že okolnost, že tentýž soudce byl ve dvou po sobě jdoucích věcech pověřen funkcí soudce zpravodaje, nemůže mít žádný vliv na posouzení nestrannosti, zvláště když soud přijímá svá rozhodnutí v kolegiu.

68.

Konečně je třeba připomenout, že rozsudek ze dne 22. prosince 2005 nebyl žádným účastníkem řízení napaden, takže se tento rozsudek stal pravomocným. V důsledku toho by soudci rozhodující ve věci T-132/06 byli stejně jako každý jiný vázáni materiální právní mocí tohoto rozsudku. Jejich rozhodování tedy nemohlo mít žádný vliv na relevantní aspekty, například na zjištění existence nároku Evropského parlamentu vůči navrhovateli na vrácení finanční částky ( 33 ).

69.

Objektivní test tudíž rovněž nepřipouští pochybnosti ohledně nestrannosti Soudu.

70.

Vzhledem k výše uvedenému docházím k závěru, že nedošlo k porušení práva navrhovatele na nestranný soud, jež je zakotveno v právu Společenství. V důsledku toho je třeba druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.

71.

Z vyjádření navrhovatele ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku vyplývá, že vychází z celkové neplatnosti rozhodnutí ze dne 24. února 2004 jakožto právního aktu v důsledku rozsudku Soudu ze dne 22. prosince 2005. Podle mého názoru se toto chápání opírá o nesprávný výklad sporného rozsudku.

72.

Článek 231 ES stanoví, že Soudní dvůr, respektive Soud prohlásí napadený akt za neplatný, pokud je žaloba na neplatnost vznesená proti tomuto aktu opodstatněná. Účinek tohoto konstitutivního rozsudku se však nutně nevztahuje na celý napadený akt. Sestává-li tento právní akt z několika navzájem oddělitelných částí a je-li pouze jedna část v rozporu s právem Společenství, bude za neplatnou prohlášena pouze tato část ( 34 ). O takový případ částečné neplatnosti jde v projednávaném případě, což je patrné z výkladu rozsudku ze dne 22. prosince 2005.

73.

Soud v bodě 84 rozsudku ze dne 22. prosince 2005 například konstatoval, že podstatu rozhodnutí ze dne 24. února 2004 tvoří dvě části, a to, na straně jedné, zjištění generálního tajemníka, že částky uvedené v napadeném rozhodnutí byly žalobci neoprávněně vyplaceny a že je namístě je inkasovat, a, na straně druhé, rozhodnutí o inkasu započtením na příspěvky, které mají být vyplaceny žalobci. V návaznosti na zjištění učiněná v bodě 97 uvedeného rozsudku, že nebylo v pravomoci generálního tajemníka rozhodnout o dotyčném započtení postupem stanoveným v čl. 27 odst. 4 pravidel NPP, a tudíž došlo k zásadnímu procesnímu pochybení, které mělo za následek protiprávnost rozhodnutí, Soud rozhodl, že je třeba napadené rozhodnutí zrušit v rozsahu, v jakém nařizuje takové započtení. Prohlášení neplatnosti se tak vztahovalo výlučně na druhou část rozhodnutí. Soud tento závěr zopakoval v bodech 99 a 169 a konečně i ve výroku rozsudku.

74.

Ostatní důvody vznesené na podporu žaloby na neplatnost, které směřovaly proti první části rozhodnutí, Soud naproti tomu zamítl, takže tato část zůstala rozhodnutím o neplatnosti nedotčena. Soud v bodě 52 napadeného usnesení správně uznal, že tím byla konstatována legalita rozhodnutí v jeho zbývající části, tedy v rozsahu, v němž se týkala zjištění, že došlo k neoprávněnému vyplacení peněžních částek. Z toho vyplývá, že rozhodnutí ze dne 24. února 2004 nemohlo být oproti názoru navrhovatele považováno za zcela neplatné. Pokud navrhovatel navzdory skutečnostem svědčícím o opaku mylně vycházel z „nicotnosti“ zbývající části tohoto rozhodnutí, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora ( 35 ) pro právní akty Společenství platí v zásadě domněnka platnosti i v případě, že jsou stiženy nějakou vadou. V souladu s tím měl navrhovatel podat kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 22. prosince 2005, aby zcela vyloučil právní účinky rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, musí snášet právní moc prvního dílčího rozhodnutí.

75.

Jak Soud v bodě 30 napadeného usnesení právem konstatoval, nebránila částečná neplatnost rozhodnutí ze dne 24. února 2004 opětovnému zahájení inkasního postupu proti navrhovateli – po zhojení procesního pochybení doplněním řízení stanoveného v čl. 27 odst. 4 pravidel NPP, zvláště když podle ustálené judikatury ( 36 ) se prohlášení neplatnosti právního aktu Společenství nutně nedotýká přípravných právních aktů. Splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 22. prosince 2005 tedy nepředpokládalo, že by Parlament musel zrušit první část svého rozhodnutí a provést inkasní postup celý znovu.

76.

V důsledku toho je třeba tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.

77.

Navrhovatel Soudu vytýká, že nezohlednil argumenty, které navrhovatel přednesl, aby se domohl zrušení rozhodnutí ze dne 22. března 2006. Odkazuje přitom na úvahy Soudu v bodech 53 a 54 napadeného usnesení, podle nichž je třeba argumenty směřující proti první části tohoto rozhodnutí zamítnout.

78.

Soud toto rozhodnutí opírá v zásadě o skutečnost, že tato část rozhodnutí je pouhým opakováním první části rozhodnutí ze dne 24. února 2004, jejíž legalita byla potvrzena rozsudkem ze dne 22. prosince 2005. Soud je toho názoru, že jelikož se tato část rozhodnutí těší materiální právní moci rozsudku, musejí být veškeré výtky zpochybňující její legalitu odmítnuty jako zjevně nepřípustné.

79.

Považuji za nezbytné vyjasnit, že úvahy Soudu se oproti tvrzením navrhovatele v jeho kasačním opravném prostředku ( 37 ) v žádném případě nevztahují na celé rozhodnutí ze dne 22. března 2006, nýbrž výlučně na jeho první část, která se obsahově shoduje s první částí rozhodnutí ze dne 24. února 2004.

80.

Úvahám Soudu uvedeným v bodech 49 až 54 napadeného usnesení nelze z právního hlediska nic vytknout. Dotyčná část rozhodnutí ze dne 22. března 2006 nepředstavuje vzhledem k již zmíněné obsahové shodě nový právní akt, nýbrž pouze potvrzující akt, který nevyvolává žádné nové právní účinky, a není tudíž přípustným předmětem žaloby na neplatnost ( 38 ). V souladu s judikaturou Soudního dvora ( 39 ), na niž Soud odkazuje v bodě 51 napadeného usnesení, má první část rozhodnutí ze dne 22. března 2006 prospěch z právní moci první části rozhodnutí ze dne 24. února 2004.

81.

Soud z toho právem vyvodil, že výtky navrhovatele směřující proti těmto skutečnostem musejí být odmítnuty jako zjevně nepřípustné. V důsledku toho je třeba zamítnout i tento důvod kasačního opravného prostředku jako neopodstatněný.

82.

Navrhovatel Soudu vytýká, že s odkazem na právní moc rozhodnutí ze dne 24. února 2004 odmítl zkoumat žalobní důvod vycházející z existence případu vyšší moci, ačkoli takový žalobní důvod nebyl v žalobě proti tomuto rozhodnutí vznesen. Na rozdíl od toho, co předpokládal Soud, totiž podle navrhovatele nejde v projednávané věci o opětovný přezkum žalobního důvodu, který již byl zkoumán v rozsudku ze dne 22. prosince 2005. Na podporu tohoto tvrzení uvádí, že případ vyšší moci je třeba spatřovat ve skutečnosti, že španělské ministerstvo spravedlnosti neodpovědělo na jeho dopis ze dne 15. dubna 2006, v němž navrhovatel žádal o vydání kopií zabavených dokumentů, které měly spojitost s jeho poslaneckým mandátem.

83.

Podle judikatury musí být v právu Společenství pojem „vyšší moc“ respektive „nepředvídatelná událost“ v zásadě chápán ve smyslu událostí nezávislých na tom, kdo se jich dovolává, neobvyklých a nahodilých, jejichž důsledkům nemohlo být i přes veškerou vynaloženou péči zabráněno ( 40 ). Z toho vyplývá, že jak pojem „vyšší moc“, tak pojem „nepředvídatelná událost“ obsahují objektivní složku, která spočívá v neobvyklých událostech nezávislých na vůli hospodářského subjektu, a subjektivní složku, která spočívá v povinnosti dotčeného subjektu zabezpečit se proti následkům neobvyklé události tím, že učiní vhodná opatření, aniž by však podstoupil nepřiměřené oběti ( 41 ).

84.

Tvrzení navrhovatele, že Soud nezkoumal jeho žalobní důvod vycházející z existence případu vyšší moci, nelze přijmout. V této souvislosti je třeba připomenout, že navrhovatel již ve věcech T-146/04 ( 42 ) a T-132/06 ( 43 ) poukázal na svou neschopnost předložit některé účetní doklady. V obou případech to odůvodnil tím, že jeho pokladník byl zadržen a mnohé účetní dokumenty byly zabaveny španělskými a francouzskými orgány, stejně jako částka 200304 eur prvním vyšetřujícím soudcem u Tribunal de grande instance Paris. Ačkoli tyto okolnosti označil výslovně za případ vyšší moci teprve ve věci T-132/06, je zjevné, že se již ve věci T-146/04 dovolával okolností, které byly z jeho pohledu nepředvídané a nezávislé na jeho vůli, a tím, z právního hlediska, případu vyšší moci ve smyslu výše uvedené definice.

85.

Soud toto uznal, když v bodě 54 napadeného usnesení konstatoval, že navrhovatel proti první části napadeného rozhodnutí souhrnně uplatňoval v zásadě stejné argumenty jako ty, které byly shrnuty v bodě 147 rozsudku ze dne 22. prosince 2005. Jelikož tyto argumenty byly, jak Soud rovněž uznal, zamítnuty již v uvedeném rozsudku a tento rozsudek nabyl právní moci, mohl je Soud odmítnout jako nepřípustné s poukazem na právní moc první části rozhodnutí.

86.

V důsledku toho je třeba se zabývat pouze výtkou, že španělské ministerstvo spravedlnosti údajně neodpovědělo na dopis ze dne 15. dubna 2006. Nehledě na otázku, zda pouhé nezodpovězení dopisu může samo o sobě představovat případ vyšší moci, je třeba konstatovat, že se jej navrhovatel poprvé dovolává v rámci tohoto řízení o kasačním opravném prostředku. Toto tvrzení se sice v řízení v prvním stupni objevuje v souvislosti s jedenáctým žalobním důvodem vycházejícím z údajného právního pochybení při přijímání napadeného rozhodnutí ( 44 ), avšak nikoli v souvislosti s třetím žalobním důvodem vycházejícím z existence případu vyšší moci ( 45 ). Soud tedy toto tvrzení zkoumal v souladu s jeho zařazením v žalobě v rámci jedenáctého žalobního důvodu a spolu s dalšími argumenty je odmítl. Odmítnutí jedenáctého žalobního důvodu z důvodu jeho zjevné nepřípustnosti však není napadáno ani samotným navrhovatelem.

87.

Dále bych ráda upozornila na skutečnost, že dotčený dopis byl podle údajů navrhovatele odeslán španělskému ministerstvu spravedlnosti dne 15. dubna 2006, tedy necelý měsíc po přijetí napadeného rozhodnutí ze dne 22. března 2006. Skutečnost, že španělské orgány na tento dopis nereagovaly, tudíž nemohla mít žádný vliv na rozhodnutí Parlamentu. V tomto směru se tedy argumenty navrhovatele míjejí účinkem.

88.

V důsledku toho je třeba tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.

89.

Podle převládajícího názoru v právní nauce ( 46 ) se v případě zásady řádné správy, jíž se navrhovatel dovolává v rámci svého šestého důvodu kasačního opravného prostředku, nejedná o konkrétní zásadu správního práva, nýbrž o souhrn vícero zásad a do jisté míry o souborný pojem pro všechny nebo některé zásady správního práva. Mnohdy se používá jako synonymum pro zásady, jež jsou charakteristické pro správní řízení v právním státě. Zásada řádné správy například vyžaduje, aby orgány napravovaly svá pochybení či nedostatky ( 47 ), aby řízení bylo vedeno nestranně a objektivně ( 48 ) a aby rozhodnutí byla přijímána v přiměřené lhůtě ( 49 ). Vedle toho zahrnuje rozsáhlou povinnost řádné péče orgánu ( 50 ) a právo být vyslechnut, tedy povinnost úředníka poskytnout dotčeným osobám před vydáním rozhodnutí příležitost se vyjádřit ( 51 ), jakož i povinnost odůvodnit rozhodnutí ( 52 ).

90.

Okruh zásad spadajících pod pojem „zásada řádné správy“ je však proměnlivý a nelze jej vždy přesně určit. Navíc je obtížné zjistit, zda se přitom jedná o zásady, k nimž musí správní orgány toliko přihlédnout, nebo o práva, která jednotlivcům přiznávají subjektivní nárok na to, aby od správních orgánů mohli požadovat, aby určitým způsobem konaly či naopak nekonaly ( 53 ). Zde je rozhodující jednak charakter pramene práva, a jednak normativní výpověď příslušných ustanovení.

91.

Zásada řádné správy nachází v právním řádu Společenství výraz v řadě ustanovení primárního a sekundárního práva, v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie, v Kodexu řádné správní praxe Evropského ochránce práv a v procesních předpisech přijatých orgány Společenství k provedení tohoto kodexu. Stejně tak se rozdílně projevuje její závazný charakter pro orgány a instituce Společenství v rámci přímého výkonu práva Společenství. Hlavním zdrojem inspirace pro návrh článku 41 Listiny základních práv, který zásadu řádné správy nyní zformoval do základního práva jednotlivce, však byla od samého začátku judikatura Soudního dvora ( 54 ).

92.

Východiskem pro přezkum, zda orgán Společenství při přijímání právního aktu porušil zásadu řádné správy, tudíž vzhledem k neexistenci právně závazného dokumentu, který by práva vyplývající z článku 41 Listiny základních práv prováděl s účinkem na všechny orgány a instituce Společenství ( 55 ), musí být nadále judikatura Soudního dvora ( 56 ).

93.

Soud tedy v bodě 72 napadeného usnesení právem odkázal na nezávazný charakter usnesení ze dne 6. září 2001 ( 57 ), jímž Parlament v návaznosti na podnět veřejného ochránce práv vyzval Komisi, aby vypracovala vhodný návrh nařízení na základě článku 308 ES za účelem zavedení jednotných předpisů pro řádnou správu. Vzhledem k tomu, že ani toto usnesení ( 58 ), ani kodex vypracovaný veřejným ochráncem práv, který má pouze funkci předlohy pro přijetí vlastních kodexů chování orgány Společenství, nemá právně závazný charakter, nemůže z nich navrhovatel dovodit subjektivní práva.

94.

Na druhé straně je třeba souhlasit s navrhovatelem v tom, že Soud při zkoumání sedmého žalobního důvodu byl povinen použít další prameny práva a neomezovat se jen na článek 20 výše uvedeného kodexu pro řádnou správní praxi, zvláště když se navrhovatel ve své žalobě výslovně dovolával článku 41 Listiny základních práv ( 59 ). Přesto nemůže toto být opomenutí v odůvodnění samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného usnesení, neboť důvody, o něž Soud opírá své rozhodnutí odmítnout sedmý žalobní důvod jako částečně nepřípustný, respektive zamítnout jej jako částečně neopodstatněný, v právním přezkumu obstojí.

95.

Soud tak na výtku navrhovatele, že nebyl informován o rozhodnutí předsednictva ze dne 1. února 2006, jednak v bodě 72 napadeného usnesení odpověděl, že nejde o konečné rozhodnutí, jež by nepříznivě zasahovalo do práv navrhovatele. Skutečně je třeba nejprve konstatovat, že adresátem rozhodnutí předsednictva ze dne 1. února 2006 není navrhovatel, nýbrž generální tajemník Parlamentu. Krom toho má toto rozhodnutí z právního hlediska charakter pověření generálního tajemníka předsednictvem v souladu s čl. 27 odst. 4 pravidel NPP k dosažení vrácení neoprávněně vyplacených peněžních částek prostřednictvím započtení. Toto pověření je však relevantní pouze ve vztahu mezi předsednictvem a generálním tajemníkem a samo tudíž nemá vnější účinek. Teprve výkon tohoto pověření generálním tajemníkem ve formě vydání rozhodnutí ze dne 22. března 2006 je způsobilý zasáhnout do práv navrhovatele a vyvolat tak samostatný nepříznivý účinek. Z toho vyplývá, že navrhovateli, jak Soud správně uvedl, mělo být oznámeno rozhodnutí ze dne 22. března 2006, které se jej bezprostředně dotýká, nikoli však rozhodnutí ze dne 1. února 2006.

96.

Krom toho Soud v bodě 33 napadeného usnesení poukázal na to, že se v případě rozhodnutí ze dne 1. února 2006 nejednalo o důkazní prostředek použitý proti navrhovateli, o němž měl být informován ( 60 ). Tím Soud správně popřel, že by bylo porušeno právo na obhajobu navrhovatele.

97.

Soud v důsledku toho konstatoval, že Parlament nebyl povinen sdělit navrhovateli obsah tohoto rozhodnutí. Právo dotčené osoby na informaci jako dílčí aspekt práva být vyslechnut ve správním řízení tedy porušeno nebylo.

98.

Soud tudíž sedmý žalobní důvod právem odmítl jako částečně nepřípustný, respektive jej zamítl jako částečně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že z tohoto rozhodnutí není patrné žádné porušení zásady řádné správy, je třeba i tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.

99.

Vzhledem k výše uvedenému je kasační opravný prostředek neopodstatněný. V důsledku toho je třeba jej v celém rozsahu zamítnout.

100.

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Evropský parlament náhradu nákladů řízení od navrhovatele požadoval a navrhovatel neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.

101.

Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: