1. 

V rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce College van Beroep voor het bedrijfsleven (Nizozemsko) žádá Soudní dvůr o výklad několika ustanovení práva Společenství, která podmiňují vyplacení náhrad za vývoz živého skotu dodržením právní úpravy Společenství týkající se ochrany zvířat během přepravy.

2. 

Uvedená žádost byla předložena v rámci sporu mezi na jedné straně Heemskerk BV a Firma Schaap ( 2 ) a na straně druhé Productschap Vee en Vlees ( 3 ), ve věci rozhodnutí přijatých posledně uvedeným orgánem požadovat vrácení vývozní náhrady, kterou považuje za neoprávněně vyplacenou uvedeným dvěma podnikům.

3. 

Dvě z předběžných otázek předložených Soudnímu dvoru předkládajícím soudem mají zvláštní význam s ohledem na problematiku použití práva Společenství vnitrostátním soudem i bez návrhu.

4. 

Předkládající soud totiž v podstatě žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda právo Společenství ukládá vnitrostátnímu soudu, aby v takovém řízení, jakým je původní řízení, v němž jde nejen o ochranu zvířat během přepravy, ale také o ochranu finančních zájmů Evropského společenství, přezkoumal i bez návrhu legalitu vnitrostátního správního aktu s ohledem na důvody vycházející z práva Společenství, včetně případu, kdy by takový přezkum uvedl žalobkyni v původním řízení do horšího postavení, než v jakém by se nacházela, kdyby žalobu nepodala.

5. 

V tomto stanovisku uvedu důvody, které mě vedou k závěru, že za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, je vnitrostátní soud, jakožto obecný soud Společenství, povinen použít právo Společenství i bez návrhu.

6.

Nařízení Rady (ES) č. 1254/1999 ze dne 17. května 1999 o společné organizaci trhu s hovězím a telecím masem ( 4 ) zrušilo a nahradilo nařízení Rady (EHS) č. 805/68 ze dne o společné organizaci trhu s hovězím a telecím masem ( 5 ).

7.

Na základě čl. 33 odst. 9 druhého pododstavce nařízení č. 1254/1999 podléhá výplata vývozní náhrady pro živá zvířata dodržení právních předpisů Společenství pro dobré životní podmínky zvířat a zejména předpisům na ochranu zvířat během přepravy.

8.

Článek 1 nařízení Komise (ES) č. 615/98 ze dne 18. března 1998, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro režim vývozních náhrad, pokud jde o dobré životní podmínky živého skotu během přepravy ( 6 ), stanoví, že pro účely použití čl. 13 odst. 9 druhého pododstavce nařízení č. 805/68, který byl nahrazen čl. 33 odst. 9 druhým pododstavcem nařízení č. 1254/1999, je výplata náhrad za vývoz živého skotu podmíněna tím, že se během přepravy zvířat až do místa jejich první vykládky v třetí zemi určení dodrží ustanovení směrnice Rady 91/628/EHS ze dne o ochraně zvířat během přepravy a o změně směrnic 90/425/EHS a 91/496/EHS ( 7 ), ve znění směrnice Rady 95/29/ES ze dne  ( 8 ) a ustanovení nařízení č. 615/98.

9.

Za účelem kontroly dodržení této podmínky upravující poskytnutí náhrady za vývoz skotu stanoví čl. 2 odst. 2 tohoto nařízení, že každá přeprava, v jejímž rámci zvířata opouštějí celní území Společenství, musí být zkontrolována a potvrzena úředním veterinářem.

10.

Uvedený čl. 2 odst. 2 stanoví, že úřední veterinář musí ve výstupním místě ověřit a potvrdit, že zvířata jsou schopna přepravy v souladu s ustanoveními směrnice 91/628, že dopravní prostředek, ve kterém zvířata opustí celní území Společenství, je v souladu s požadavky této směrnice a že byla učiněna opatření pro péči o zvířata během přepravy v souladu s uvedenou směrnicí.

11.

Podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 615/98, pokud úřední veterinář ve výstupním místě zjistí, že jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 2 tohoto článku, potvrdí toto zjištění poznámkou „Kontroly uvedené v článku 2 nařízení č. 615/98 uspokojivé“ a razítkem a podpisem dokladu o opuštění celního území Společenství buď v kolonce J kontrolního výtisku T5, nebo na nejvhodnějším místě vnitrostátního dokladu.

12.

Podle čl. 5 odst. 2 nařízení č. 615/98 musí být žádost o výplatu vývozních náhrad doplněna důkazem, že byla dodržena ustanovení článku 1 tohoto nařízení. Tento důkaz spočívá v předložení dokumentu prokazujícího skutečnost, že zvířata opustila celní území Společenství a obsahujícího potvrzení učiněné úředním veterinářem ve výstupním místě a případně zprávu o kontrole obsahující zjištění, ke kterým dospěl kontrolní orgán třetí země určení při dopravení zvířat.

13.

Krom toho čl. 5 odst. 3 nařízení č. 615/98 stanoví, že vývozní náhrada se nevyplácí za zvířata, která uhynula během přepravy, nebo zvířata, u nichž příslušný orgán na základě dokumentů uvedených v odstavci 2 tohoto článku, zpráv o kontrole uvedených v článku 4 tohoto nařízení nebo jakékoliv jiné dostupné informace týkající se dodržení ustanovení uvedených v článku 1 téhož nařízení dospěl k závěru, že směrnice 91/628 o ochraně zvířat během přepravy nebyla dodržena.

14.

Je třeba rovněž upřesnit, že jak uvádí šestý bod odůvodnění tohoto nařízení, posledně uvedené nařízení obsahuje výslovná ustanovení, jejichž cílem je zaručit vrácení vývozních náhrad, které jsou považovány za neoprávněně vyplacené s ohledem na požadavky na dobré životní podmínky zvířat.

15.

Článek 5 odst. 7 tohoto nařízení stanoví, že pokud se po vyplacení náhrady zjistí, že nebyly dodrženy právní předpisy Společenství týkající se ochrany zvířat během přepravy, musí být příslušná část náhrady považována za neoprávněně vyplacenou a musí být vrácena v souladu s ustanoveními čl. 11 odst. 3 až 6 nařízení Komise (EHS) č. 3665/87 ze dne 27. listopadu 1987, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty ( 9 ), jež byla nahrazena ustanoveními článku 52 nařízení Komise (ES) č. 800/1999 ze dne , jehož předmět úpravy je stejný ( 10 ).

16.

Podle čl. 3 odst. 1 písm. aa) první odrážky členské státy dbají na to, aby prostorové podmínky (stupeň koncentrace zvířat) odpovídaly alespoň hodnotám uvedeným v kapitole VI přílohy, co se týče zvířat a dopravních prostředků uvedených v této kapitole.

17.

Oddíl B bodu 47 kapitoly VI této přílohy se věnuje stupňům koncentrace pro skot. Tento oddíl uvádí prostor v metrech čtverečních připadajících na jedno zvíře pro každý typ přepravy a podle váhy zvířete.

18.

Mimoto podle čl. 5 oddílu A bodu 1 písm. a) odrážky ii) směrnice 91/628 zajistí členské státy, aby byl každý přepravce držitelem schválení, které platí pro všechny přepravy obratlovců ve Společenství a které bylo vydáno příslušným orgánem členského státu usazení, nebo, pokud se jedná o podnik ve třetí zemi, příslušným orgánem členského státu Unie za předpokladu, že odpovědná osoba přepravního podniku předloží písemný závazek dodržovat platné veterinární předpisy Společenství.

19.

Navíc čl. 5 oddíl A bod 1 písm. c) téže směrnice ukládá členským státům zajistit, aby každý přepravce používal k přepravě zvířat dopravní prostředky, které jsou schopné zajistit dodržování požadavků Společenství na dobré životní podmínky zvířat během přepravy.

20.

Článek 8:69 všeobecného soudního řádu správního (Algemene Wet Bestuursrecht) stanoví:

21.

Uvedené ustanovení se vztahuje na řízení před College van Beroep voor het bedrijfsleven ve smyslu čl. 19 odst. 1 zákona o správní žalobě v hospodářských věcech (Wet bestuursrechtspraak rechtspraak bedrijfsorganisatie).

22.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že každá žalobkyně v původním řízení podala dne 25. ledna 2000 celní prohlášení k vývozu 300 březích jalovic do Maroka a požádala o vyplacení vývozní náhrady podle nařízení č. 800/1999.

23.

Těchto 600 březích jalovic bylo společně se 40 březími jalovicemi jiného podniku naloženo téhož dne v Moerdijk (Nizozemsko) na irskou loď M/S Irish Rose (dále jen „loď“) k přepravě do Casablanca (Maroko).

24.

Úřední veterinář, který kontroloval loď ve výstupním místě, vydal pro tuto loď potvrzení, když na kontrolním výtisku T5 osvědčil, že podmínky článku 2 nařízení č. 615/98 jsou splněny.

25.

Uvedená loď plující pod irskou vlajkou má schválení příslušného orgánu Irské republiky pro plochu 986 m2.

26.

Při kontrole provedené podle nařízení Rady (EHS) č. 4045/89 ze dne 21. prosince 1989 o kontrole opatření tvořících součást systému financování záruční sekcí Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF), prováděné členskými státy, a o zrušení směrnice 77/435/EHS ( 11 ), byl ve správních spisech náležejících žalobkyním v původním řízení nalezen dokument, z něhož vyplývá, že kapacita pro přepravu zvířat na lodi byla překročena o 111 kusů skotu.

27.

Důkladnější šetření provedené všeobecnou inspekční službou (AID) ukázalo, že úřední veterinář nezkontroloval, zda byly dodrženy normy upravující stupeň koncentrace zvířat obsažené v kapitole VI přílohy směrnice 91/628. Všeobecná inspekční služba navíc na základě prohlášení osoby doprovázející zvířata během přepravy do Maroka dospěla k závěru, že dobré životní podmínky skotu, jak je upravuje uvedená směrnice, nebyly během této přepravy dodrženy a že loď byla zjevně nadměrně naložena.

28.

Rozhodnutími ze dne 26. března 2004 vzal Productschap zpět rozhodnutí o vývozních náhradách poskytnutých žalobkyním v původním řízení a požádal o vrácení dotčených částek, zvýšených o 10 %. Stanovil rovněž dlužné zákonné úroky.

29.

Dopisy ze dne 13. dubna 2004 podala každá z posledně uvedených stížnost proti těmto rozhodnutím.

30.

Po vyslechnutí žalobkyň v původním řízení dne 6. května 2004 přijal Productschap ve dnech a  rozhodnutí, která byla napadena žalobami v původním řízení.

31.

Těmito rozhodnutími Productschap trval na zrušení a vrácení vývozní náhrady, avšak snížil částku, která měla být vrácena. Productschap měl za to, že jelikož byly v rozporu s normami stanovenými ve směrnici 91/628, včetně norem týkajících se stupně koncentrace zvířat, přepravovány pouze ty kusy skotu, jejichž počet překročil počet povolený pro plochu 986 m2, vývozní náhrada by měla být zrušena a vrácena, pokud jde o tu část nákladu, která nebyla v souladu s dobrými životními podmínkami zvířat.

32.

Productschap tak vyšel ze zjištění, že v souladu s oddílem B bodu 47 kapitoly VI přílohy směrnice 91/628 bylo třeba každému zvířeti vyhradit prostor o ploše nejméně 1,70775 m2. Pro stanovení počtu zvířat přepravovaných v rozporu s touto normou upravující koncentraci zvířat Productschap vydělil schválenou ložnou plochu lodi, tedy plochu 986 m2, plochou předepsanou pro každé zvíře. Z toho dovodil, že na této lodi bylo možné přepravit maximálně 577,36 zvířat a že tedy 62 zvířat bylo na uvedené lodi naloženo navíc.

33.

Productschap následně vypočetl část náhrady, která měla být vrácena, na základě počtu přepravovaných zvířat, která byla na lodi navíc, a poměrně k podílu žalobkyň v původním řízení na celkové zásilce. Na základě tohoto výpočtu bylo od každé z nich požadováno vrácení náhrady za 29 zvířat. Navíc podle čl. 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 ve spojení s čl. 5 odst. 4 tohoto nařízení byla částka, která měla být vrácena, zvýšena o totožnou částku.

34.

Žalobkyně v původním řízení podaly proti těmto rozhodnutím žalobu k předkládajícímu soudu. Na podporu svých žalob uplatnily několik žalobních důvodů, které v zásadě spočívají jednak v uplatnění důkazní síly potvrzení úředního veterináře, a jednak v tvrzení, že podmínka vyplývající z irských právních předpisů, podle které loď mohla přepravovat zvířata pouze na ploše 986 m2, se nevztahovala na přepravu z Nizozemska do Maroka.

35.

Vzhledem k pochybnostem o výkladu práva Společenství se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

36.

Na úvod zdůrazňuji, že podle mého názoru zaujímají v tomto řízení o předběžné otázce hlavní místo dvě skupiny ustanovení.

37.

Jde jednak o čl. 33 odst. 9 druhý pododstavec nařízení č. 1254/1999 a článek 1 nařízení č. 615/98, na základě kterých je vyplacení vývozní náhrady podmíněno dodržením právních předpisů Společenství týkajících se dobrých životních podmínek zvířat a zejména ochranou zvířat během přepravy. Tato ustanovení tak upravují podmínku pro poskytnutí náhrady za vývoz živých zvířat ( 12 ).

38.

Ústřední postavení má dále také čl. 5 odst. 7 nařízení č. 615/98. Toto ustanovení má totiž, jak vyplývá z šestého bodu odůvodnění tohoto nařízení, zajistit vrácení vývozních náhrad, které jsou považovány za neoprávněně vyplacené s ohledem na požadavky na dobré životní podmínky zvířat. Představuje tak právní základ pro rozhodnutí přijatá příslušnými vnitrostátními orgány za účelem požadování vrácení neoprávněně získaných vývozních náhrad od jejich příjemců, je-li po vyplacení těchto náhrad prokázáno, že nebyly dodrženy právní předpisy Společenství o ochraně zvířat během přepravy.

39.

Právě na základě čl. 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 a s ohledem na podmínku pro poskytnutí náhrady uvedenou v čl. 33 odst. 9 druhém pododstavci nařízení č. 1254/1999 a článku 1 nařízení č. 615/98 přijal Productschap rozhodnutí, která byla napadena žalobou v původním řízení. Otázky položené předkládajícím soudem tedy musí být podle mého názoru chápány tak, že směřují především k výkladu těchto ustanovení. Podle výkladu těchto ustanovení Soudním dvorem bude vnitrostátní soud sám moci rozhodnout, zda napadená rozhodnutí jsou, nebo nejsou v souladu s právem Společenství.

40.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 33 odst. 9 druhý pododstavec nařízení č. 1254/1999 a články 1 a 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní orgán příslušný ve věcech vývozních náhrad je oprávněn rozhodnout, že zvířata nebyla přepravována v souladu s ustanoveními směrnice 91/628, i když úřední veterinář již předtím podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 615/98 potvrdil, že tato přeprava byla v souladu s ustanoveními směrnice 91/628. Pro případ kladné odpovědi uvedený soud rovněž požaduje, aby Soudní dvůr upřesnil meze tohoto oprávnění.

41.

Stejně jako nizozemská a řecká vláda, jakož i Komise Evropských společenství mám za to, že první část této otázky musí být zodpovězena kladně z následujících důvodů.

42.

Je třeba nejprve připomenout, že jak podle čl. 33 odst. 9 druhého pododstavce nařízení č. 1254/1999, tak podle článku 1 nařízení č. 615/98 je dodržení ustanovení práva Společenství týkajících se dobrých životních podmínek živého skotu během přepravy, zvláště ustanovení obsažených ve směrnici 91/628, podmínkou pro poskytnutí náhrad za vývoz živých zvířat.

43.

Podle článku 5 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 615/98 je potvrzení vydané úředním veterinářem v místě, kde zvířata opustila celní území Společenství, případně spolu se zprávou o kontrole obsahující zjištění učiněná při dopravení zvířat kontrolním orgánem třetího státu určení, důkazem dodržení uvedené podmínky pro poskytnutí náhrady a musí jako takové doplňovat žádost o vyplacení vývozní náhrady.

44.

Ačkoli je předložení tohoto důkazu nezbytné k dosažení takového vyplacení, nepředstavuje nicméně absolutní záruku existence nároku na vyplacení, jak výslovně vyplývá ze znění čl. 5 odst. 3 nařízení č. 615/98. Připomínám totiž, že podle tohoto ustanovení se vývozní náhrada nevyplácí za zvířata, u nichž příslušný orgán dospěl na základě dokumentů uvedených v odstavci 2 uvedeného článku, zpráv o kontrole uvedených v článku 4 tohoto nařízení nebo jakékoliv jiné dostupné informace týkající se dodržení ustanovení uvedených v článku 1 téhož nařízení k závěru, že nebyla dodržena směrnice 91/628 o ochraně zvířat během přepravy.

45.

Uvedené ustanovení ve velmi širokém rozsahu poskytuje orgánu vyplácejícímu vývozní náhrady oprávnění vycházet za účelem odůvodnění odmítnutí vyplatit požadovanou vývozní náhradu z jakékoliv skutečnosti ovlivňující dobré životní podmínky zvířat ( 13 ), která by mohla prokázat, že nebyla dodržena směrnice 91/628. Potvrzení učiněné úředním veterinářem v místě, kde zvířata opustila celní území Společenství, má tedy nutně relativní povahu v tom smyslu, že může být před vyplacením vývozní náhrady vyvráceno jinými průkaznými informacemi.

46.

Soudní dvůr v nedávné době potvrdil a upřesnil tuto analýzu ve svém výše uvedeném rozsudku Viamex Agrar Handel. Měl zejména za to, předložení dokladů uvedených v čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 2 nařízení č. 615/98 „nepředstavuje nevyvratitelný důkaz o dodržení článku 1 tohoto nařízení ani směrnice 91/628. Tento důkaz se totiž jeví jako dostatečný pouze tehdy, když příslušný orgán nemá k dispozici informace, na základě kterých může mít za to, že uvedená směrnice nebyla dodržena“ ( 14 ). Soudní dvůr z toho dovodil, že „i přesto, že vývozce předloží doklady podle čl. 5 odst. 2 nařízení č. 615/98, příslušný orgán může podle čl. 5 odst. 3 zmíněného nařízení dojít k závěru, že směrnice 91/628 nebyla dodržena“ ( 15 ).

47.

Ve stejném rozsudku Soudní dvůr rovněž upřesnil, že „čl. 5 odst. 3 nařízení č. 615/98 nemůže být vyložen v tom smyslu, že umožňuje příslušnému orgánu, aby svévolně zpochybnil důkazy, které vývozce přiložil ke své žádosti o vývozní náhradu“ ( 16 ). Proto omezil prostor příslušného orgánu pro uvážení, pokud jde povahu a důkazní sílu informací, které mohou být zohledněny.

48.

Podle Soudního dvora tak, pokud jde o povahu zmíněných informací, „příslušný orgán může shledat, že směrnice 91/628 nebyla dodržena, pouze na základě dokladů týkajících se zdraví zvířat uvedených v čl. 5 odst. 2 nařízení č. 615/98, zpráv o kontrole podle článku 4 tohoto nařízení nebo na základě jakékoliv jiné dostupné skutečnosti týkající se dodržení ustanovení uvedených v článku 1 uvedeného nařízení, která má dopad na dobré životní podmínky zvířat“ ( 17 ).

49.

Krom toho, pokud jde o důkazní hodnotu skutečností, které mohou být zohledněny, má Soudní dvůr za to, že „příslušnému orgánu tedy podle čl. 5 odst. 3 nařízení č. 615/98 přísluší, aby se opřel o objektivní a konkrétní skutečnosti týkající se dobrých životních podmínek zvířat, které mohou prokázat, že doklady, které vývozce přiložil ke své žádosti o vývozní náhradu, neumožňují prokázat dodržení ustanovení směrnice 91/628 během přepravy, přičemž vývozci přísluší případně prokázat, proč důkazy dovolávané příslušným orgánem k tomu, aby dospěl k závěru o nedodržení nařízení č. 615/98 a směrnice 91/628, nejsou relevantní“ ( 18 ). Příslušný orgán je rovněž „povinen odůvodnit své rozhodnutí tím, že uvede důvody, pro které má za to, že důkazy předložené vývozcem neumožňují dojít k závěru, že ustanovení směrnice 91/628 byla dodržena“ ( 19 ).

50.

Prostor pro uvážení příslušného orgánu ohledně existence a opodstatněnosti nároku na vyplacení vývozní náhrady zůstává v konečném výsledku široký za předpokladu, že tento orgán vychází z objektivních skutečností, které mají dopad na dobré životní podmínky zvířat, a že dostatečně odůvodní své rozhodnutí nevyplatit tuto náhradu.

51.

Stejná úvaha platí podle mého názoru i v případě, že příslušný orgán má nejen před, ale i po vyplacení vývozní náhrady k dispozici informace prokazující nedodržení směrnice 91/628.

52.

Připustit opak by znamenalo zbavit čl. 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 užitečného účinku. Jak jsem uvedl výše, tento článek totiž představuje právní základ pro žádosti o vrácení neoprávněně vyplacených vývozních náhrad, je-li po jejich vyplacení prokázáno, že nebyly dodrženy právní předpisy Společenství o ochraně zvířat během přepravy. Veškeré objektivní skutečnosti ovlivňující dobré životní podmínky zvířat, které jsou zjištěny při následných kontrolách, mohou podle mého názoru přispět k odůvodnění posouzení neoprávněné povahy již dříve poskytnuté vývozní náhrady orgánem vyplácejícím vývozní náhradu.

53.

Dodávám, že výklad, který by přiznal nezpochybnitelnou důkazní hodnotu potvrzení vydanému úředním veterinářem, by byl neslučitelný se samotnou existencí následných kontrol upravených v nařízení č. 4045/89 a narušil by účinnost takových kontrol.

54.

Cílem čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení je upravit kontrolu obchodní dokumentace příjemců podpor za účelem zjištění, zda byly operace, které se přímo nebo nepřímo vztahují k systému financování záruční sekcí EZOZF (Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu), skutečně a řádně provedeny. Takové dokumenty, které jsou široce vymezeny v čl. 1 odst. 2 téhož nařízení ( 20 ), mohou, jak je tomu v projednávaném případě, být v rozporu s potvrzením úředního veterináře a vést k vrácení vývozní náhrady, která je následně shledána jako neoprávněně vyplacená.

55.

Proto mám za to, že na otázku předkládajícího soudu je třeba odpovědět tak, že čl. 33 odst. 9 druhý pododstavec nařízení č. 1254/1999 a články 1 a 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní orgán příslušný k vyplácení vývozních náhrad je oprávněn rozhodnout, že zvířata nebyla přepravována v souladu s ustanoveními směrnice 91/628, i když úřední veterinář již předtím podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 615/98 potvrdil, že tato přeprava byla v souladu s ustanoveními směrnice 91/628. Za účelem dosažení tohoto závěru musí příslušný vnitrostátní orgán vycházet z objektivních skutečností ovlivňujících dobré životní podmínky zvířat, které mohou zpochybnit dokumenty předložené vývozcem, a musí své rozhodnutí požadující vrácení vývozní náhrady dostatečně odůvodnit.

56.

Podstatou druhé otázky položené předkládajícím soudem Soudnímu dvoru je, zda čl. 33 odst. 9 druhý pododstavec nařízení č. 1254/1999 a články 1 a 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 musí být vykládány v tom smyslu, že příslušný orgán členského státu vývozu musí k tomu, aby shledal, že během přepravy nebyly dodrženy právní předpisy Společenství týkající se dobrých životních podmínek, zohlednit normy platné v tomto členském státě nebo normy platné v členském státě vlajky lodě, která zvířata přepravila.

57.

Pro správné pochopení výchozího bodu a smyslu této otázky připomínám, že žalobkyně na podporu svých žalob v řízení před předkládajícím soudem tvrdí, že podmínka vyplývající z irských právních předpisů, podle které loď může přepravovat zvířata pouze na ložní ploše 986 m2, neplatí pro přepravu uskutečňovanou z Nizozemska do Maroka. Zdá se tedy, že uvedené účastnice původního řízení mají za to, že za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, jsou pro určení ložní plochy lodě k přepravě zvířat rozhodné jen méně přísné normy platné v Nizozemsku.

58.

Vzhledem k tomu, že právě tato plocha je výchozím bodem pro ověření, zda byly dodrženy požadavky Společenství v oblasti stupně koncentrace zvířat stanovené v oddílu B bodu 47 kapitoly VI přílohy směrnice 91/628, je třeba rozhodnout, zda v případě přepravy zvířat z Nizozemska lodí plující pod irskou vlajkou je skutečnost, že příslušný orgán členského státu vývozu zohlednil schválení udělené na základě irských norem umožňujících určit ložní plochu lodi pro přepravu zvířat, v souladu s právem Společenství.

59.

Domnívám se, že tomu tak vskutku je.

60.

Připomínám nejprve, že na základě čl. 5 oddílu A bodu 1 písm. a) odrážky ii) směrnice 91/628 musí členské státy zajistit, aby byl každý přepravce držitelem schválení, které platí pro všechny přepravy obratlovců ve Společenství, a které bylo vydáno příslušným orgánem členského státu usazení.

61.

Pokud jde konkrétněji o dopravní prostředky, čl. 5 oddíl A bod 1 písm. c) téže směrnice obecně ukládá členským státům zajistit, aby každý přepravce používal k přepravě zvířat dopravní prostředky, které jsou schopné zajistit dodržování požadavků Společenství na dobré životní podmínky zvířat během přepravy.

62.

Za účelem kontroly dodržení této podmínky v rámci režimu vývozních náhrad čl. 2 odst. 2 nařízení č. 615/98 zejména stanoví, že úřední veterinář musí ve výstupním místě ověřit a potvrdit, že dopravní prostředek, ve kterém zvířata opustí celní území Společenství, je v souladu s ustanoveními směrnice 91/628.

63.

Dále je třeba uvést, že za účelem jednotného uplatňování podmínek pro poskytnutí vývozních náhrad zákonodárce Společenství podmínil jejich vyplácení dodržením ustanovení práva Společenství týkajících se dobrých životních podmínek zvířat během přepravy, a nikoliv dodržením vnitrostátních norem, které mohou být v členských státech rozdílné.

64.

Konkrétně, co se týče sporu v původním řízení je nárok na vývozní náhradu podmíněn dodržením požadavků Společenství v oblasti stupně koncentrace zvířat stanovených v oddílu B bodu 47 kapitoly VI přílohy směrnice 91/628. Připomínám, že tyto požadavky jsou vyjádřeny pro každý typ přepravy a podle váhy zvířete tak, že je stanovena plocha v metrech čtverečních připadající na jedno zvíře.

65.

Za účelem konkrétního ověření, zda byly uvedené požadavky dodrženy, je nezbytné vycházet z ložné plochy lodi, která může být vyhrazena pro přepravu zvířat. Směrnice 91/628 však neobsahuje pravidla, která by umožňovala takovou plochu přesně vypočítat. Přísluší tedy členským státům, aby stanovily normy umožňující vymezit plochu na lodi pro přepravu zvířat. Právě na základě takových norem příslušný orgán Irska vydal schválení pro loď dotčenou ve sporu v původním řízení pro plochu 986 m2.

66.

Jelikož loď, pro kterou bylo vydáno schválení v členském státě, pod jehož vlajkou pluje, může být použita, jako ve sporu v původním řízení, k přepravě zvířat z jiného členského státu, je třeba, aby posledně uvedený stát uznal toto schválení. V takové situaci totiž samotné použití zásady vzájemného uznávání brání tomu, aby se prostor pro přepravu zvířat, který musí být zohledněn pro účely ověření dodržení požadavků Společenství na stupeň koncentrace zvířat, pro tutéž loď lišil podle členského státu vyplutí. Takové uplatnění zásady vzájemného uznávání je tak vhodné k zajištění toho, aby byl nárok na vývozní náhradu v případě přepravy zvířat na téže lodi určován jednotně, bez ohledu na členský stát vyplutí.

67.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr rozhodl, že čl. 33 odst. 9 druhý pododstavec nařízení č. 1254/1999 a články 1 a 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 musí být vykládány v tom smyslu, že příslušný orgán členského státu vývozu musí k tomu, aby shledal, že nebyly dodrženy požadavky Společenství na stupeň koncentrace zvířat stanovené v oddílu B bodu 47 kapitoly VI přílohy směrnice 91/628, zohlednit normy platné v členském státě vlajky lodě přepravující zvířata, které umožňují určit ložní plochu této lodi pro přepravu zvířat, tím způsobem, že uzná schválení, které pro tuto loď vydal příslušný orgán tohoto posledně uvedeného státu.

68.

Před přezkumem třetí otázky, která má společně s pátou otázkou zvláštní význam s ohledem na problematiku použití práva Společenství i bez návrhu, považuji za nezbytné odpovědět na otázku čtvrtou.

69.

Z odpovědí na dvě první otázky, které navrhuji Soudnímu dvoru, vyplývá, že Productschap podle mého názoru právem ve svých rozhodnutích napadených žalobou v původním řízení zohlednil objektivní informace vyplývající z následných kontrol, které odporují potvrzení úředního veterináře a prokazují nadměrný náklad lodi s ohledem na požadavky Společenství na stupeň koncentrace zvířat. Bylo rovněž správné, že Productschap vycházel ze schválené plochy 986 m2, aby konkrétně ověřil, zda tyto požadavky byly dodrženy.

70.

Připomínám, že se Productschap, odchylně od svých prvních rozhodnutí ze dne 26. března 2004, kterými požádal žalobkyně v původním řízení o vrácení celkové částky vývozní náhrady, která jim byla poskytnuta, nakonec po stížnosti posledně uvedených rozhodl snížit částku, která měla být vrácena. Productschap měl totiž za to, že pouze kusy ty skotu, které překračovaly schválený počet pro plochu 986 m2, byly přepravovány v rozporu s normami stanovenými směrnicí 91/628, a v důsledku toho požadoval od každé z žalobkyň v původním řízení vrácení náhrady za vývoz pouze 29 zvířat.

71.

Ve svém předkládacím rozhodnutí College van Beroep voor het bedrijfsleven uvádí své pochybnosti, pokud jde o způsob, jakým byly určeny nároky žalobkyň v původním řízení na náhrady. Podle něj je třeba mít spíše za to, že zjištěný nadměrný náklad představoval porušení pravidel dobrých životních podmínek ve vztahu ke všem přepravovaným zvířatům, jelikož tento nadměrný náklad postihl všech 640 březích jalovic, a nikoliv pouze 62 těchto jalovic, na které Productschap odkazuje v napadených rozhodnutích. Má tedy za to, že mělo být požadováno vrácení celkové vývozní náhrady, která byla vyplacena.

72.

Proto podstatou otázky College van Beroep voor het bedrijfsleven položené Soudnímu dvoru je, zda čl. 33 odst. 9 druhý pododstavec nařízení č. 1254/1999 a články 1 a 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 musí být vykládány v tom smyslu, že je-li zjištěno nedodržení požadavků Společenství na stupeň koncentrace zvířat stanovených v oddílu B bodu 47 kapitoly VI přílohy směrnice 91/628, vývozní náhrada musí být považována za neoprávněně vyplacenou ve vztahu ke všem přepravovaným zvířatům, nebo pouze ve vztahu k počtu zvířat, který překračuje povolený náklad.

73.

Mám za to, že v případě porušení takových požadavků musí být vývozní náhrada v zásadě považována za neoprávněně vyplacenou ve vztahu ke všem přepravovaným zvířatům.

74.

Jak správně uvádí řecká a maďarská vláda a Komise, jestliže celková plocha, která je na lodi k dispozici pro přepravu zvířat, vydělená počtem skutečně přepravovaných zvířat, neodpovídá ploše připadající na jedno zvíře stanovené v oddílu B bodu 47 kapitoly VI přílohy směrnice 91/628, je logické dospět k závěru, že normy Společenství v oblasti stupně koncentrace zvířat nebyly dodrženy u žádného z přepravovaných zvířat. V takové situaci se totiž zmenší prostor pro každé zvíře, neboť počet zvířat na palubě lodi je vyšší než počet schválený na základě uvedených norem. Jak uvádí řecká vláda, nadměrný náklad lodi konkrétně omezuje fyzickou pohyblivost zvířat, zmenšuje prostor vyžadovaný pro jejich pohodlí, zvyšuje riziko zranění těchto zvířat a vede k obtížným přepravním podmínkám pro všechna přepravovaná zvířata, a nikoliv pouze pro zvířata, o která byl překročen povolený náklad.

75.

V takové situaci, jako ostatně v situaci, kdy je zjištěno například porušení požadavků Společenství na dobu přepravy a odpočinek, mám za to, že „příslušnou část náhrady“, která musí být ve smyslu čl. 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 považována za neoprávněně vyplacenou a musí být vrácena, představuje v zásadě celková částka původně vyplacené vývozní náhrady.

76.

Nicméně, jak vhodně poznamenávají nizozemská a maďarská vláda, bylo by třeba přizpůsobit toto řešení, pokud by bylo prokázáno, že díky uspořádání lodi měla některá zvířata během přepravy prostor odpovídající požadavkům oddílu B bodu 47 kapitoly VI přílohy směrnice 91/628. O takový případ by se jednalo například tehdy, pokud by některá zvířata byla naložena do lodních prostor odpovídajících těmto požadavkům.

77.

S ohledem na tyto skutečnosti navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že čl. 33 odst. 9 druhý pododstavec nařízení č. 1254/1999 a články 1 a 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 musí být vykládány v tom smyslu, že je-li zjištěno nedodržení požadavků Společenství na stupeň koncentrace zvířat stanovených v oddílu B bodu 47 kapitoly VI přílohy směrnice 91/628, vývozní náhrada musí být v zásadě považována za neoprávněně vyplacenou ve vztahu ke všem přepravovaným zvířatům, nepředloží-li příjemce náhrady důkaz, že díky uspořádání lodi měla některá zvířata během přepravy prostor odpovídající uvedeným požadavkům.

78.

Jak jsem uvedl výše, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že College van Beroep voor het bedrijfsleven má s ohledem na skutečnosti vyplývající ze spisu jak se zdá za to, že normy Společenství v oblasti stupně koncentrace zvířat byly ve věci v původním řízení porušeny ve vztahu ke všem přepravovaným zvířatům. Z toho vyplývá, že příslušný vnitrostátní orgán by měl podle mého názoru vyzvat žalobkyně v původním řízení, aby vrátily celou částku původně zaplacené vývozní náhrady. Takový byl ostatně původní postoj tohoto orgánu v jeho prvních rozhodnutích ze dne 26. března 2004.

79.

Předkládající soud však uvádí, že pochybuje o tom, zda mu přísluší z tohoto důvodu zpochybnit rozhodnutí napadená žalobou v původním řízení.

80.

Zdůrazňuje totiž, že článek 8:69 všeobecného soudního řádu správního předpokládá, že vnitrostátní soud posoudí sporné otázky, které mu jsou předloženy, což by v zásadě bránilo zohlednění argumentů překračujících rámec sporu, jak byl vymezen účastníky řízení. Z tohoto důvodu pokládá Soudnímu dvoru třetí otázku týkající se uplatnění práva Společenství bez návrhu.

81.

Předkládající soud krom toho vysvětluje, že naráží na další překážku v nizozemském právu v oblasti soudního řízení správního. Jde o zásadu zákazu reformatio in peius. Podle této zásady se žalobce nemůže v důsledku podání žaloby nacházet v horším postavení, než v jakém by se nacházel, kdyby tuto žalobu nepodal ( 21 ).

82.

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že důsledky, které by mohl vyvodit ze zjištění, že Productschap neprávem omezil výši částky, která měla být vrácena žalobkyněmi v původním řízení, by zhoršily postavení posledně uvedených v porovnání s postavením, v němž se nacházely v době, kdy podaly žaloby proti rozhodnutím ze dne 2. a . Ztratily by totiž rovněž část náhrady, jejíž vrácení Productschap v uvedených rozhodnutích nepožadoval.

83.

Předkládající soud si tedy přeje vědět, zda za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, mu účinné použití práva Společenství ukládá povinnost odchýlit se od takového vnitrostátního procesního pravidla. Toto je předmětem páté otázky.

84.

V následujících úvahách přezkoumám společně třetí a pátou otázku.

85.

Podstatou třetí a páté otázky předkládajícího soudu položených Soudnímu dvoru je, zda právo Společenství ukládá vnitrostátnímu soudu, aby za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, i bez návrhu přezkoumal legalitu vnitrostátního správního aktu s ohledem na důvody vycházející z porušení čl. 33 odst. 9 druhého pododstavce nařízení č. 1254/1999 a článků 1 a 5 odst. 7 nařízení č. 615/98, včetně případu, kdy by takový přezkum uvedl žalobkyni v původním řízení do horšího postavení, než v jakém by se nacházela, kdyby žalobu nepodala.

86.

Nizozemská a řecká vláda a Komise se domnívají, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně. Maďarská vláda zastává jemněji rozlišující postoj v rozsahu, v němž zaprvé souhlasí s přezkumem rozhodných ustanovení práva Společenství vnitrostátním soudem i bez návrhu, zadruhé má však za to, že účinné použití práva Společenství neznamená, že je prostřednictvím tohoto přezkumu vyloučeno použití zásady zakotvené v nizozemském právu soudního řízení správního, podle níž se osoba, která podala procesní prostředek, nemůže nacházet v horším postavení, než v jakém by se nacházela, kdyby procesní prostředek nepodala.

87.

Řeknu rovnou, že podle mého názoru by Soudní dvůr měl na tuto otázku odpovědět kladně.

88.

Již jsem uvedl, že vnitrostátním procesním ustanovením, které omezuje rozsah přezkumu legality, jenž předkládající soud může provést, je článek 8:69 všeobecného soudního řádu správního.

89.

Vzhledem k tomu, že to samé ustanovení bylo dotčeno ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 7. června 2007, van der Weerd a další ( 22 ), a že tento rozsudek obsahuje přehled judikatury týkající se použití práva Společenství vnitrostátním soudem bez návrhu, bude uvedený rozsudek výchozím bodem pro naše úvahy. Začnu tedy popisem souvislostí, v nichž byl uvedený rozsudek vydán, a poté výroku Soudního dvora, dříve než vysvětlím důvody, proč mám za to, že uvedený rozsudek neposkytuje uspokojivé řešení pro projednávanou věc.

90.

Ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek van der Weerd a další, se spor mezi provozovateli chovu hospodářských zvířat a ředitelem státní inspekce dobytka a masa týkal rozhodnutí tohoto ředitele státní inspekce. Podle těchto rozhodnutí museli být všichni sudokopytníci nacházející se v hospodářstvích uvedených provozovatelů považováni za podezřelé z kontaminace kulhavkou a slintavkou z důvodu, že v blízkosti hospodářství byl zjištěn případ slintavky a kulhavky, a nebylo možné vyloučit, že zvířata nacházející se v uvedených hospodářstvích mohla být touto nemocí kontaminována. V důsledku toho musela být uvedená zvířata nejprve očkována a poté poražena.

91.

V rámci žalob podaných ke College van Beroep voor het bedrijfsleven hodlali žalobci v původním řízení zpochybnit uvedená rozhodnutí. Mezi žalobními důvody uplatněnými na podporu jejich žalob nebyly uvedeny některé žalobní důvody, které byly naopak uplatněny v souvisejících věcech projednávaných tím samým soudem ( 23 ). Uvedenými žalobními důvody bylo uplatněno, že ředitel státní inspekce dobytka a masa nemohl přijmout opatření pro tlumení slintavky a kulhavky na základě výsledků vyšetření uskutečněných laboratoří ID-Lelystad BV, protože posledně jmenovaná laboratoř nebyla směrnicí Rady 85/511/EHS ze dne 18. listopadu 1985, kterou se zavádějí opatření Společenství pro tlumení slintavky a kulhavky ( 24 ), zmocněna k jejich provádění, a že nemohl dotčená opatření založit výhradně na obsahu faxu zaslaného touto laboratoří.

92.

Ve svém předkládacím rozhodnutí College van Beroep voor het bedrijfsleven konstatoval, že takové žalobní důvody by mohly mít vliv na řešení sporů, které mu byly předloženy. Nicméně uvedl, že jelikož uvedené důvody před ním nebyly uplatněny, vnitrostátní procesní pravidla brání jejich zohlednění. Z článku 8:69 všeobecného soudního řádu správního totiž vyplývá, že soud rozhoduje pouze o sporných otázkách, jež mu byly předloženy. Je-li pravda, že odstavec 2 uvedeného článku stanoví, že soud bez návrhu doplní právní důvody účastníků, je nicméně třeba z uvedeného ustanovení dovodit, že soud provede právní formulaci důvodů, které žalobce uvedl proti napadenému správnímu aktu. Posouzení, k němuž je soud povinen přistoupit z vlastního podnětu, je povinné pouze v případě uplatnění nepominutelných pravidel, která jsou v nizozemském právu chápána jako pravidla týkající se pravomocí správních orgánů a pravomocí samotného soudu, jakož i ustanovení o přípustnosti.

93.

Vzhledem k těmto okolnostem se College van Beroep voor het bedrijfsleven tázal, zda je podle práva Společenství povinen zohlednit argumenty vycházející z uvedeného práva, jež nebyly uplatněny žalobci v původních řízeních. Podle jeho názoru totiž vyvstala otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení, jež stanoví, že soud nemůže posoudit žalobní důvody nacházející se mimo rámec sporu, v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných právním řádem Společenství.

94.

Při zodpovězení této otázky Soudní dvůr začal obvyklým konstatováním, že „při neexistenci právní úpravy Společenství v dané oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Společenství, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou na jedné straně méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a že na druhé straně v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity)“ ( 25 ).

95.

Pokud jde zaprvé o zásadu rovnocennosti, Soudní dvůr uvedl, že dotčená ustanovení směrnice 85/511 nelze považovat za rovnocenná s výše uvedenými vnitrostátními nepominutelnými pravidly ve smyslu nizozemského práva. Dovodil z toho, že uplatnění zásady rovnocennosti neznamená, že předkládající soud má povinnost i bez návrhu přezkoumat legalitu dotčených správních aktů ve vztahu ke kritériím vycházejícím z této směrnice ( 26 ).

96.

Zdůraznil rovněž, že „[ačkoliv] spadají uvedená ustanovení pod politiku veřejného zdraví, byla v původních řízeních uplatněna hlavně za účelem zohlednění soukromých zájmů právních subjektů, jež jsou předmětem opatření pro tlumení slintavky a kulhavky“ ( 27 ).

97.

Zadruhé, co se týče zásady efektivity, Soudní dvůr nejprve připomenul, že z ustálené judikatury vyplývá, že „je nutno každý případ, ve kterém vystává otázka, zda vnitrostátní procesní předpis činí výkon práv přiznaných jednotlivcům právním řádem Společenství nemožným nebo jej nadměrně ztěžuje, analyzovat s ohledem na postavení tohoto předpisu v celém řízení, průběh řízení a zvláštnosti řízení před různými vnitrostátními orgány. Z tohoto hlediska je namístě případně zohlednit základní zásady vnitrostátního právního systému, jako například zásadu ochrany práv obhajoby, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení“ ( 28 ).

98.

Soudní dvůr následně připomněl své rozhodnutí v rozsudku ze dne 14. prosince 1995, van Schijndel a van Veen ( 29 ).

99.

V uvedeném rozsudku Soudní dvůr přezkoumal, zda je se zásadou efektivity slučitelná zásada nizozemského práva, podle které je pravomoc soudu uplatnit důvody i bez návrhu ve vnitrostátním občanskoprávním řízení omezena jeho povinností držet se předmětu sporu, jak byl vymezen účastníky řízení, a založit své rozhodnutí na skutkových okolnostech, které mu byly předloženy.

100.

Soudní dvůr uvedl, že toto omezení pravomoci vnitrostátního soudu je odůvodněno „zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení a soud může jednat bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy veřejný zájem vyžaduje jeho zásah“ ( 30 ). Dodal, že „[t]ato zásada uplatňuje koncepce zastávané většinou členských států v oblasti vztahů mezi státem a jednotlivcem, chrání právo na obhajobu a zajišťuje řádný průběh řízení, zejména tím, že zabraňuje průtahům v důsledku posuzování nových důvodů“ ( 31 ).

101.

Soudní dvůr dospěl k závěru, že „právo Společenství neukládá vnitrostátním soudům povinnost uplatnit bez návrhu důvod vycházející z porušení právních předpisů Společenství, jestliže by je přezkum takového důvodu donutil k opuštění jejich pasivní role tím, že by vykročily z rámce sporu vymezeného účastníky řízení a opřely by se o jiné skutečnosti a okolnosti, než na kterých účastník řízení mající zájem na uplatnění uvedených ustanovení založil svoji žalobu“ ( 32 ).

102.

Ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek van der Weerd a další, College van Beroep voor het bedrijfsleven zdůraznil, že v této otázce se řízení před ním podobá řízení dotčenému ve výše uvedeném rozsudku van Schijndel a van Veen. Soudní dvůr tedy uplatnil stejný sled úvah, jako v posledně uvedeném rozsudku.

103.

K doplnění svých úvah Soudní dvůr rovněž vysvětlil, proč v projednávané věci nebyla relevantní jeho judikatura vyplývající z několika rozsudků, která vnitrostátnímu soudu přiznává pravomoc použít právo Společenství bez návrhu. Tato doplňující vysvětlení jsou zajímavá, neboť svědčí o tom, že se postoj Soudního dvora k této otázce může přizpůsobovat kontextu, v němž má být vnitrostátní procesní ustanovení použito.

104.

Soudní dvůr tak nejprve odkázal na judikaturu vyplývající z rozsudku ze dne 14. prosince 1995, Peterbroeck ( 33 ), o níž uvádí, že „je charakterizována zvláštními okolnostmi případu vedoucími k tomu, že žalobce v původním řízení byl zbaven možnosti účinně uplatnit neslučitelnost vnitrostátního ustanovení s právem Společenství“ ( 34 ).

105.

Soudní dvůr následně uvedl jinou část své judikatury, která je podle něj odůvodněna „nezbytností zajistit spotřebiteli účinnou ochranu upravenou směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách [ ( 35 )]“ ( 36 ).

106.

Nakonec Soudní dvůr odkázal na judikaturu vyplývající z rozsudku ze dne 1. června 1999, Eco Swiss ( 37 ), která podle jeho názoru provádí „posouzení rovného zacházení s žalobními důvody vycházejícími z vnitrostátního práva a s žalobními důvody vycházejícími z práva Společenství“ ( 38 ).

107.

Na základě všech těchto bodů analýzy Soudní dvůr dospěl ve svém výše uvedeném rozsudku van der Weerd a další k závěru, že „zásada efektivity neukládá v takových věcech, jako jsou věci v původních řízeních, vnitrostátním soudům povinnost uplatnit bez návrhu důvod vycházející z ustanovení právního předpisu Společenství, nezávisle na jeho významu pro právní řád Společenství, pokud mají účastníci řízení skutečnou možnost uplatnit před vnitrostátním soudem důvod založený na právu Společenství“ ( 39 ). Pokračoval zjištěním, že „[v]zhledem k tomu, že žalobci v původních řízeních měli skutečnou možnost uplatnit žalobní důvody vycházející ze směrnice 85/511, zásada efektivity neukládá předkládajícímu soudu povinnost bez návrhu přezkoumat důvod založený na článcích 11 a 13 uvedené směrnice“ ( 40 ).

108.

Z předchozího mohu pro účely projednávané věci vyvodit následující poučení.

109.

Co se týče zásady rovnocennosti, mám za to, že úvaha Soudního dvora v bodech 29 až 31 jeho výše uvedeného rozsudku van der Weerd a další je obdobně použitelná v rámci projednávané věci. Dotčená ustanovení nařízení č. 1254/1999 a č. 615/98, jejichž cílem je, jak uvidíme, zajištění dobrých životních podmínek zvířat a ochrana finančních zájmů Společenství, totiž nemohou být považována za rovnocenná vnitrostátním nepominutelným pravidlům ve smyslu nizozemského práva, která se týkají především příslušnosti soudu, přípustnosti žaloby a pravomoci správního orgánu, který vydal napadené rozhodnutí.

110.

Hlavní problém projednávané věci se tedy týká dosahu zásady efektivity.

111.

Podle mého názoru není úvaha Soudního dvora v jeho výše uvedeném rozsudku van der Weerd a další týkající se dosahu této zásady relevantní v takovém případě, jakým je případ dotčený ve sporu v původním řízení, a to i když je dotčeným vnitrostátním procesním ustanovením, stejně jako ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, článek 8:69 všeobecného soudního řádu správního.

112.

Jak cíl ustanovení Společenství, která předkládající soud hodlá použít v rámci sporu v původním řízení, tak kontext, do kterého zapadá dotčené vnitrostátní procesní ustanovení, totiž podle mého názoru vyžadují, aby se Soudní dvůr zabýval projednávanou věcí z odlišného úhlu pohledu.

113.

Projednávaná věc má určité zvláštní rysy, které podle mého názoru brání prostému převzetí úvah Soudního dvora v jeho výše uvedených rozsudcích van Schijndel a van Veen, jakož i van der Weerd a další.

114.

V tomto ohledu nejprve připomínám, že účelem čl. 33 odst. 9 druhého pododstavce nařízení č. 1254/1999 a článku 1 nařízení č. 615/98 je podřídit vyplacení náhrady za vývoz živého skotu podmínce dodržení právní úpravy Společenství týkající se dobrých životních podmínek zvířat, a zejména podmínce dodržení ustanovení směrnice 91/628. Tato ustanovení tedy zavádějí podmínku pro poskytování těchto náhrad.

115.

Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku Viamex Agrar Handel a ZVK ukázal, že zákonodárce Společenství se tak snaží zajistit dodržování požadavků obecného zájmu, mezi které patří ochrana zdraví a života zvířat. Podle Soudního dvora tak „cílem obecného odkazu na směrnici 91/628 provedeného nařízením č. 615/98 je zajistit, aby při používání čl. 13 odst. 9 nařízení č. 805/68 [nyní čl. 33 odst. 9 nařízení č. 1254/1999] byla dodržována relevantní ustanovení uvedené směrnice v oblasti dobrých životních podmínek zvířat a zejména ochrany zvířat během přepravy“ ( 41 ).

116.

V témže rozsudku Soudní dvůr uznal, že „[t]akový odkaz přináší mimoto tu výhodu, že zaručuje, že rozpočet Společenství nefinancuje vývozy, ke kterým by docházelo v rozporu s ustanoveními Společenství týkajícími se dobrých životních podmínek zvířat“ ( 42 ).

117.

Ustanovení Společenství, která jsou relevantní v tomto řízení, tedy mají dva cíle, jednak chránit zdraví a život zvířat, a jednak chránit finanční zájmy Společenství.

118.

Právě za účelem zajištění úplného dosažení těchto dvou cílů doplňuje čl. 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 právní úpravu, když stanoví, že pokud se po vyplacení náhrady zjistí, že nebyly dodrženy právní předpisy Společenství o ochraně zvířat během přepravy, musí být příslušná část náhrady považována za neoprávněně vyplacenou a musí být vrácena v souladu s ustanoveními čl. 11 odst. 3 až 6 nařízení č. 3665/87, jež byla nahrazena ustanoveními článku 52 nařízení č. 800/1999 ( 43 ).

119.

Upřesňuji rovněž, že tyto dva cíle představují na úrovni Společenství požadavky obecného zájmu, jejichž význam nelze popřít ( 44 ).

120.

Je třeba dále zdůraznit, že ustanovení Společenství, která předkládající soud hodlá bez návrhu použít v rámci původního řízení, posuzovaná jako celek, nezakládají práva žalobkyň v původním řízení, ale naopak vedou k uložení povinnosti posledně uvedeným vrátit neoprávněně vyplacenou vývozní náhradu.

121.

V tomto případě tedy nejde o snahu prokázat, zda článek 8:69 všeobecného soudního řádu správního může v souladu s běžným chápáním zásady efektivity v praxi znemožnit nebo nadměrně ztížit výkon práv přiznaných právním řádem Společenství.

122.

Zásada efektivity ve své funkci spočívající v ochraně práv přímo přiznaných jednotlivcům právem Společenství tedy nepředstavuje v rámci projednávané věci vhodný odkaz pro účely rozhodnutí, zda je předkládající soud povinen nepoužít vnitrostátní procesní ustanovení, jež brání uplatnění práva Společenství bez návrhu.

123.

Za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, se mi nezdá ani vhodné ověřit, zda účastníci řízení měli skutečnou možnost uplatnit důvod založený na právu Společenství před vnitrostátním soudem.

124.

S ohledem na okolnosti sporu v původním řízení je totiž zřejmé, že žalobkyně v původním řízení neměly žádný zájem na tom, aby před předkládajícím soudem uplatnily otázku, zda podle čl. 33 odst. 9 druhého pododstavce nařízení č. 1254/1999 a článků 1 a 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 měla být vývozní náhrada považována za neoprávněně vyplacenou ve vztahu ke všem přepravovaným zvířatům, nebo jen k některým z nich. V tomto ohledu připomínám, že Productschap nejprve požadoval vrácení celkové částky vývozní náhrady, a poté v návaznosti na stížnost ze strany žalobkyň v původním řízení omezil tuto částku k vrácení pouze na část přepravovaných zvířat. Jejich strategie ve sporu tedy spočívá ve snaze dosáhnout toho, aby College van Beroep voor het bedrijfsleven dodatečně snížil částku, která má být vrácena, či dokonce vyloučil jakékoliv vrácení, a to tím způsobem, že vznášejí jiné právní důvody.

125.

Dodávám, že nebylo ani v zájmu Productschap vznést argumenty, které by pravděpodobně mohly vést ke zpochybnění metody výpočtu, kterou uplatnil ve svých rozhodnutích o vrácení přijatých ve dnech 2. a .

126.

Zjištění, že účastníci řízení měli skutečnou možnost uplatnit důvod založený na právu Společenství před předkládajícím soudem, tedy nemůže být v rámci projednávané věci určující.

127.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr uplatnil jiný přístup, který je lépe přizpůsoben kontextu, v němž se použití práva Společenství bez návrhu neomezuje, slovy použitými Soudním dvorem v jeho výše uvedeném rozsudku van der Weerd a další, na zohlednění „soukromých zájmů právních subjektů“ ( 45 ), ale spočívá zásadněji v zajištění dodržování požadavků obecného zájmu na úrovni Společenství.

128.

Popravdě řečeno, za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, může být jedině vnitrostátní soud, jakožto obecný soud Společenství, povolán k uplatnění práva Společenství za účelem zajištění jeho dodržování. Představuje tak poslední záruku nápravy nesprávného použití práva Společenství příslušným vnitrostátním orgánem. Jinými slovy jedině vnitrostátní soud může obnovit legalitu Společenství.

129.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr měl za to, že účinné použití práva Společenství ukládá vnitrostátnímu soudu, aby za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, bez návrhu přezkoumal legalitu vnitrostátního správního aktu s ohledem na důvody vycházející z porušení čl. 33 odst. 9 druhého pododstavce nařízení č. 1254/1999 a článků 1 a 5 odst. 7 nařízení č. 615/98, včetně případu, kdy by takový přezkum uvedl žalobkyni v původním řízení do horšího postavení, než v jakém by se nacházela, kdyby žalobu nepodala.

130.

Tento názor je v souladu s požadavkem často připomínaným Soudním dvorem, podle kterého vnitrostátní právní norma nesmí narušit používání a účinnost práva Společenství ( 46 ). Tento požadavek je mnohokrát vyjádřen v judikatuře Soudního dvora, zejména v oblasti zemědělství.

131.

Před rozborem této judikatury je třeba uvést, že podle čl. 8 odst. 1 písm. b) a c) nařízení Rady (ES) č. 1258/1999 ze dne 17. května 1999 o financování společné zemědělské politiky ( 47 ) přijmou členské státy v souladu se svými právními a správními předpisy opatření nezbytná k předcházení a stíhání nesrovnalostí ovlivňujících operace EZOZF a ke zpětnému získání částek ztracených v důsledku nesrovnalostí nebo nedbalosti.

132.

Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 21. září 1983, Deutsche Milchkontor a další ( 48 ), mimo jiné vyložil odpovídající ustanovení nařízení Rady (EHS) č. 729/70 ze dne o financování společné zemědělské politiky ( 49 ).

133.

Zdůraznil, že „v případě neexistence ustanovení práva Společenství musí být spory týkající se zpětného získání částek vyplacených v rozporu s právem Společenství rozhodnuty vnitrostátními soudy podle jejich vnitrostátního práva, v mezích stanovených právem Společenství […]“ ( 50 ). Tyto meze jsou následující.

134.

Krom toho, že „vnitrostátní právo musí být uplatňováno způsobem, který ve srovnání s postupem pro rozhodování podobných čistě vnitrostátních sporů není diskriminační“ ( 51 ), „nesmí jeho uplatnění narušovat působnost a účinnost práva Společenství“ ( 52 ).

135.

Podle Soudního dvora „by se o takový případ zejména jednalo, kdyby toto uplatňování prakticky znemožňovalo zpětné získání neoprávněně vyplacených částek. Mimoto jakýkoliv výkon pravomoci posouzení vhodnosti toho, zda požadovat, či nepožadovat vrácení prostředků Společenství, které byly neoprávněně či nesprávně poskytnuty, by byl neslučitelný s povinností, kterou čl. 8 odst. 1 nařízení č. 729/70 ukládá vnitrostátním správním orgánům, získat zpět neoprávněně nebo nesprávně vyplacené částky“ ( 53 ).

136.

Soudní dvůr nedávno připomněl tyto požadavky v rozsudku ze dne 13. března 2008, Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další ( 54 ). Dospěl v podstatě k závěru, že vnitrostátní soud musí při rozhodování o sporu o vrácení prostředků ztracených v důsledku zneužití nebo nedbalosti zajistit splnění povinnosti zpětného získání finanční pomoci Společenství vyplývající z ustanovení práva Společenství ( 55 ) a v případě potřeby nepoužít nebo vyložit vnitrostátní právní normu, která by tomuto zpětnému získání bránila ( 56 ).

137.

Soudní dvůr rovněž uvedl, že může-li vnitrostátní soud podle vnitrostátního práva zohlednit takové zásady, jako jsou zásada právní jistoty a zásada ochrany legitimního očekávání, současně se zásadou legality, může tak učinit za podmínky, že plně zohlední zájem Společenství ( 57 ).

138.

S ohledem na tuto judikaturu mám za to, že za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, vyžaduje účinné použití práva Společenství, aby vnitrostátní soud plně zohlednil zájem Společenství na vrácení podpor, které byly vyplaceny v rozporu s podmínkami pro jejich poskytnutí a aby v důsledku toho nepoužil procesní zásady obsažené v článku 8:69 všeobecného soudního řádu správního.

139.

Podle mého názoru tedy dodržování požadavků obecného zájmu, které představují ochrana života a zdraví zvířat a ochrana finančních zájmů Společenství, vyžaduje, aby vnitrostátní soud ověřil, že příslušný orgán nevykonal žádnou pravomoc posouzení vhodnosti toho, zda vyžadovat, či nikoliv vrácení neoprávněně poskytnutých prostředků Společenství.

140.

Příslušnému vnitrostátnímu orgánu ovšem přísluší, aby, když přijímá rozhodnutí podle čl. 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 směřující k vrácení neoprávněně vyplacené vývozní náhrady, posoudil s ohledem na objektivní informace, které má k dispozici, zda „příslušná část náhrady“, jež má být vrácena, sestává z celé částky původně vyplacené náhrady nebo jen z její části.

141.

Prostor pro uvážení, jímž disponuje příslušný vnitrostátní orgán, spočívá zejména v určení toho, zda byly, nebo nebyly porušeny právní předpisy Společenství týkající se ochrany zvířat během přepravy, zda toto porušení ovlivnilo dobré životní podmínky zvířat a zda se týkalo všech zvířat nebo pouze některých z nich ( 58 ).

142.

Takový prostor pro uvážení však není neomezený a přísluší vnitrostátnímu soudu, aby přezkoumal, zda v souladu s čl. 5 odst. 7 nařízení č. 615/98, jako právním základem pro rozhodnutí o vrácení neoprávněně vyplacené částky, toto rozhodnutí směřuje k vrácení „příslušné části náhrady“.

143.

Jinými slovy, vnitrostátnímu soudu přísluší ověřit, zda příslušný orgán nezměnil prostor pro uvážení, kterým disponuje, na pravomoc posouzení vhodnosti toho, zda požadovat, či nepožadovat vrácení neoprávněně poskytnutých prostředků Společenství.

144.

Tento přezkum ze strany vnitrostátního soudu, který představuje poslední záruku řádného použití práva Společenství, je rozhodující k zajištění dodržování takových požadavků obecného zájmu, jako je ochrana zdraví a života zvířat a ochrana finančních zájmů Společenství, v rozsahu, v němž podporuje příslušný vnitrostátní orgán v důslednějším postoji při přijímání jeho rozhodnutí o vrácení a v němž zaručuje, že neoprávněně poskytnuté prostředky Společenství nezůstanou u jejich příjemců. Použití práva Společenství bez návrhu tedy představuje účinný nástroj v boji proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Společenství.

145.

Uvádím v tomto ohledu, že argument Komise vznesený na jednání, podle kterého existují i jiné prostředky umožňující chránit finanční zájmy Společenství, jako je postup schválení účetní závěrky v oblasti EZOZF, není podle mého názoru relevantní. Domnívám se totiž, že jelikož čl. 5 odst. 7 nařízení č. 615/98 ukládá příjemci povinnost vrátit částky, které neoprávněně obdržel, skutečnost, že členský stát vrátil částky zpět Společenství, nezbavuje sama o sobě uvedeného příjemce povinnosti vrátit tyto částky. Takový je v podstatě názor Soudního dvora v jeho výše uvedeném rozsudku Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další ( 59 ).

146.

S ohledem na všechny uvedené důvody navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že účinné použití práva Společenství ukládá vnitrostátnímu soudu, aby za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, bez návrhu přezkoumal legalitu vnitrostátního správního aktu s ohledem na důvody vycházející z porušení čl. 33 odst. 9 druhého pododstavce nařízení č. 1254/1999 a článků 1 a 5 odst. 7 nařízení č. 615/98, včetně případu, kdy by takový přezkum uvedl žalobkyni v původním řízení do horšího postavení, než v jakém by se nacházela, kdyby žalobu nepodala.

147.

S ohledem na všechny předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na otázky položené College van Beroep voor het bedrijfsleven odpověděl následovně: