ROZSUDEK SOUDU (prvního senátu)

19. června 2007

Věc T-473/04

Cristina Asturias Cuerno

v.

Komise Evropských společenství

„Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Článek 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu – Práce konaná pro mezinárodní organizaci – Příspěvek na zařízení – Denní příspěvek“

Předmět: Žaloba, jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 25. srpna 2004, kterým se zamítá stížnost žalobkyně ze dne 27. dubna 2004 a kterým se zamítá její právo na pobírání příspěvku za práci v zahraničí stanoveného v čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu úředníků Evropských společenství, jakož i dalších souvisejících příspěvků.

Rozhodnutí: Rozhodnutí Komise ze dne 28. ledna a 25. srpna 2004 se zrušují. Žalobkyně má právo na pobírání příspěvku za práci v zahraničí stanoveného v článku 4 přílohy VII služebního řádu, jakož i na příspěvek na zařízení stanovený v článku 5 uvedené přílohy. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Komise ponese veškeré náklady řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Žaloba – Neomezená soudní pravomoc

2.      Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky poskytnutí

[Článek 189 ES; služební řád úředníků, příloha VII, čl. 4 odst. 1 písm. a)]

3.      Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky poskytnutí

[Služební řád úředníků, příloha VII, čl. 4 odst. 1 písm. a)]

4.      Úředníci – Náhrada výdajů – Denní příspěvek – Podmínky poskytnutí

(Služební řád úředníků, článek 20; příloha VII, článek 10)

1.      Článek 91 odst. 1 poslední věta služebního řádu dává Soudu neomezenou soudní pravomoc ve sporech majetkoprávní povahy. Soud je v rámci této pravomoci příslušný pro uznání existence nároku na příspěvek za práci v zahraničí a ostatních souvisejících příspěvků.

(viz bod 23)

Odkazy: Soud, 8. dubna 1992, Costacurta Gelabert v. Komise, T‑18/91, Recueil, s. II‑1655, bod 50; Soud, 30. listopadu 1993, Vienne v. Parlament, T‑15/93, Recueil, s. II‑1327, bod 41; Soud, 12. prosince 1996, Lozano Palacios v. Komise, T‑33/95, Recueil FP, s. I‑A‑575 a II‑1535, bod 67

2.      Práce konaná úředníkem před nastoupením do služby pro Společenství jako asistent člena Evropského parlamentu odpovídá práci konané pro mezinárodní organizaci pro účely uplatnění výjimky v oblasti poskytování příspěvku za práci v zahraničí stanoveného v čl. 4 odst. 1 písm. a) druhé odrážce poslední větě přílohy VII služebního řádu. Parlamentní asistent totiž jednak koná práci pro Parlament, neboť přispívá v rámci svých úkolů a v mezích své odpovědnosti k výkonu a provádění úkolů, které byly přiděleny Parlamentu a jeho členům Smlouvou. Jednak existuje přímý vztah s tímto orgánem, neboť členové Parlamentu nemohou být považováni za třetí osoby vzhledem k samotnému orgánu. Jak je tedy uvedeno v článku 189 ES, Parlament se skládá „ze zástupců lidu států“, tedy „členů Parlamentu“. Poslanci jsou tedy nerozlučně spjati se samotným orgánem a při výkonu svých mandátů tedy splývají s Parlamentem. Poslanci přijímají v rámci svých volebních mandátů asistenty, aby měli k dispozici nezbytnou podporu k výkonu svých funkcí.

Tento závěr nemůže být vyvrácen ani správními ustanoveními, podle kterých musí poslanec a asistent uzavřít soukromoprávní smlouvu, která výslovně uvádí, že Parlament nemůže být považován za zaměstnavatele nebo smluvního partnera asistenta, a vylučují odpovědnost orgánu ohledně jeho stížností, ani smluvními ujednáními, která tato ustanovení provádí. Zdá se, že účelem těchto ustanovení a těchto ujednání je totiž pouze vyloučit odpovědnost Parlamentu za parlamentní asistenty, co se týče otázek smluvních, daňových a sociálního zabezpečení. Nicméně existence či neexistence právního vztahu mezi oběma stranami závisí na povaze a obsahu vztahů existujících mezi nimi, jejichž kvalifikace závisí pouze na posouzení Soudu, a nikoliv na kvalifikaci uvedené samotnými stranami. Naopak skutečnost, že Parlament upravuje hlavní aspekty postavení asistentů, uskutečňuje správní přezkum jejich přijímání poslanci a je v zásadě přímo pověřen vyplácet odměnu odpovídající jejich práci nebo poskytování služeb, ukazuje, do jaké míry by bylo vykonstruované mít za to, že Parlament je vzhledem k asistentům třetím subjektem a že neexistuje přímý právní vztah mezi tímto orgánem a parlamentními asistenty jeho členů.

(viz body 48, 51, 52, 57, 60, 61, 63, 69 a 70)

Odkazy: Soud, 20. března 1991, Pérez-Mínguez Casariego v. Komise, T‑1/90, Recueil, s. II‑143, bod 38; Soud, 15. července 1993, Hogan v. Parlament, T‑115/92, Recueil, s. II‑895, bod 36; Soud, 22. března 1995, Kotzonis v. CES, T‑586/93, Recueil, s. II‑665, bod 21; Soud, 10. června 2004, Garroni v. Parlament, T‑276/01, Sb. VS s. I‑A‑177 a II‑795, bod 52

3.      Článek 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu musí být vykládán tak, že za hlavní kritérium pro poskytnutí příspěvku za práci v zahraničí se považuje obvyklé bydliště úředníka před jeho nástupem do služebního poměru, přičemž obvyklé bydliště je místem, kde dotyčná osoba umístila trvalé nebo obvyklé centrum svých zájmů s úmyslem přiznat tomuto místu stálou povahu. Pouhá skutečnost pobytu v cizí zemi za účelem doplnění univerzitního studia nebo vykonání stáže odborné praxe neumožňuje předpokládat existenci vůle přenést trvalé centrum svých zájmů do této země.

(viz body 73 a 74)

Odkazy: Soudní dvůr, 15. září 1994, Magdalena Fernández v. Komise, C‑452/93 P, Recueil, s. I‑4295, bod 21; Soud, 13. prosince 2004, E v. Komise, T‑251/02, Sb. VS s. I‑A‑359 a II‑1643, bod 53; Soud, 25. října 2005, Dedeu i Fontcuberta v. Komise, T‑229/02, Sb. VS s. I‑A‑303 a II‑1377, bod 66

4.      Pro vymezení, pro účely poskytnutí denního příspěvku, zda úředník musel změnit bydliště, aby splnil povinnosti článku 20 služebního řádu, je bydliště, které musí být zohledněno to, ve kterém udržuje centrum svých zájmů. V tomto ohledu je po určitou dobu možná souběžná existence dvou bydlišť, prvního jako obvyklého bydliště a druhého z důvodu hlavní odborné činnosti. Z pouhé skutečnosti, že dotčený během doby předcházející jeho přijetí pracoval v jiném místě, než je jeho místo výkonu pracovní činnosti, tedy nemůže být vyvozeno, že existovala vůle stanovit v něm trvalé centrum svých zájmů, jestliže skutečnosti vycházející z profesních a osobních okolností ve skutečnosti protiřečí tomu, že existoval takový úmysl.

(viz body 84 a 87)

Odkazy: Soudní dvůr, 11. srpna 1995, Parlament v. Vienne, C‑43/94 P, Recueil, s. I‑2441, bod 21; výše uvedený rozsudek Lozano Palacios v. Komise, bod 47, a výše uvedený rozsudek E v. Komise, bod 73