STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

M. POIARESE MADURA

přednesené dne 8. června 2004(1)

Věc C-171/03

1. Maatschap Toeters

2. M.C. Verberk

proti

het Productschap Vee en Vlees

[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná College van Beroep voor het bedrijfsleven (Nizozemsko)]

„Počítání lhůt – Výklad článku 3 nařízení (EHS) č. 1182/71 – Výklad a platnost článku 50a nařízení č. 3886/92 – Zásada proporcionality“

1.        College van Beroep voor het bedrijfsleven (obchodní a průmyslový správní soud) předložil Soudnímu dvoru tři předběžné otázky týkající se výkladu, pokud se jedná o způsob počítání lhůty stanovené v právní úpravě společné organizace trhu s hovězím a telecím masem, a jednu předběžnou otázku týkající se platnosti, pokud se jedná o přiměřenost následků nedodržení této lhůty.

I –    Skutkový stav, právní rámec a předběžné otázky

2.        Účastníky původního řízení jsou dva chovné podniky dobytka (Maatschap Toeters a M. C. Verberk), které vedou soudní spor s Productschap Vee en Vlees (Úřad pro uvádění dobytka a masa na trh). Uvedené podniky žádaly o prémii za předčasné uvádění telat na trh, která byla zavedena v rámci společné organizace trhu s hovězím a telecím masem. Productschap Vee en Vlees jejich žádosti zamítl s odůvodněním, že nebyly podány ve lhůtě tří týdnů stanovené příslušnou právní úpravou.

3.        Telata Maatschap Toeters byla poražena konkrétně ve dnech 12., 13. a 16. března 1998. Productschap Vee en Vlees shledal, že lhůty pro podání žádostí o prémie uplynuly dne 3., 6. respektive 7. dubna 1998 a že formulář žádosti, který mu došel dne 8. dubna 1998, byl podán po uplynutí lhůty. Telata M. C. Verberk byla poražena ve dnech 27. a 28. února 1998. Podle Productschap Vee en Vlees třítýdenní lhůty uplynuly dne 18. respektive 19. února 1998 a formulář žádosti, který mu došel dne 20. února 1998, byl také podán po uplynutí lhůty.

4.        Podniky tedy podaly žalobu k vnitrostátnímu soudu, který následně shledal, že jeho rozsudek závisí na výkladu článku 3 nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny(2). Podle tohoto ustanovení:

„1. […] Je-li pro lhůtu vyjádřenou ve dnech, týdnech, měsících nebo letech rozhodující okamžik, kdy událost nastala nebo kdy byl úkon proveden, pak se den, během nějž tato událost nastala nebo tento úkon byl proveden, do dotyčné doby nezapočítá.

2. S výhradou odstavců 1 a 4 platí, že: […]

c) lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo let počíná na začátku první hodiny prvního dne a končí uplynutím poslední hodiny dne, který se v posledním týdnu, měsíci nebo roku pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, v němž lhůta počíná. […].“

5.        Vnitrostátní soud dospěl k názoru, že rozsudek závisí rovněž na výkladu a na platnosti článku 50a odst. 1 nařízení č. 3886/92(3), podle nějž „[ž]ádost o prémii [za porážku telat] se podává u příslušného orgánu dotčeného členského státu nejpozději do tří týdnů po dni porážky.“

6.        V tomto kontextu předložil předkládající soud Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1.a) Je třeba vykládat čl. 3 odst. 2 úvodní ustanovení a písm. c) nařízení (EHS, Euratom) č. 1182/71 tak, že taková lhůta vyjádřená v týdnech, jakou je lhůta stanovená v článku 50a nařízení (EHS) č. 3886/92, končí uplynutím poslední hodiny dne, který se v posledním týdnu svým pojmenováním shoduje se dnem následujícím po dni, kdy byla provedena porážka?

1.b) Smí členský stát pro účely používání článku 50a nařízení (EHS) č. 3886/92 určit okamžik podání žádosti o prémii podle vnitrostátních procesních pravidel, jimiž se v jeho vnitrostátním právním řádu řídí srovnatelné vnitrostátní lhůty pro žádosti?

1.c) V případě, že nikoli, má být článek 50a nařízení (EHS) č. 3886/92 vykládán tak, že žádost o prémii musí být rovněž považována za „podanou“ ve lhůtě, když může být prokázáno, že byla odeslána poštou před uplynutím třítýdenní lhůty a došla příslušnému orgánu po uplynutí lhůty v takovém okamžiku, že tento orgán mohl sdělit Komisi relevantní informace v týž den, kdy by tak byl učinil, kdyby mu žádost o prémii došla před uplynutím lhůty?

2) Je článek 50a odst. 1 nařízení (EHS) č. 3886/92 platný, když zcela vylučuje nárok žadatele na prémii v případě, že překročí lhůtu k podání žádosti, bez ohledu na povahu a délku tohoto překročení lhůty?“

7.        Nizozemská vláda, Productschap Vee en Vlees a Komise předložily svá vyjádření.

II – Posouzení

A –    První předběžná otázka

8.        Vnitrostátní soud tuto otázku vznesl za účelem upřesnění způsobu, jakým je třeba počítat lhůtu vyjádřenou v týdnech ve smyslu nařízení č. 1182/71, která počíná běžet okamžikem, kdy událost nastala nebo kdy byl úkon proveden. Vnitrostátní soud z článku 3 nařízení dovozuje, že den, kdy událost nastala nebo kdy byl úkon proveden, tedy v projednávané věci den porážky telat, se do lhůty nezahrnuje, má však pochybnosti o posledním dni lhůty. Článek 3 odst. 2 písm. c) tohoto nařízení stanoví, že lhůta končí uplynutím poslední hodiny dne, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, v němž lhůta počíná. Vztahuje se toto ustanovení na den, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, tedy den, od nějž se lhůta odvíjí, přestože do této lhůty není zahrnut? Anebo se jedná o následující den, který je prvním dnem lhůty? Vnitrostátní soud podotýká, že podle prvního výkladu by týdenní lhůta čítala sedm dnů, zatímco podle druhého výkladu by taková lhůta zahrnovala jeden den navíc. Týdenní lhůta by tedy představovala osm dnů, dvoutýdenní lhůta patnáct atd.

9.        Podle nizozemské vlády ze samotného znění článku 3 nařízení č. 1182/71 vyplývá, že posledním dnem lhůty vyjádřené v týdnech je den, který se v posledním týdnu lhůty pojmenováním shoduje se dnem následujícím po dni, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, tedy po dni, od nějž se lhůta odvíjí. V našem případě se den porážky do této lhůty nezahrnuje, takže den, kdy začíná počítání lhůty, může být pouze den následující. Jestliže byla telata poražena v pondělí 16. března 1998, třítýdenní lhůta začala běžet v úterý 17. března 1998 v 0.00 hodin a uplynula v úterý třetího následujícího týdne ve 24.00 hodin, to znamená v úterý 7. dubna 1998 ve 24.00 hodin.

10.      Komise doporučuje opačný výklad. Článek 3 nařízení č. 1182/71 se zakládá na pojmech dies a quo a dies ad quem. Z odstavce 1 tohoto článku Komise dovozuje, že dies a quo je den, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, a tudíž i den, od kterého je třeba lhůtu počítat. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení se dies a quo do lhůty nezahrnuje, přičemž účelem tohoto pravidla je, aby se na všechny subjekty uplatňovala stejná lhůta nehledě na okamžik, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon. Naproti tomu tento den, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, zůstává dies a quo pro účely výpočtu posledního dne lhůty. Týdenní lhůta by takto trvala sedm dní. V opačném případě by týdenní lhůta zahrnovala osm dní, dvoutýdenní lhůta patnáct atd., což Komise považuje za nelogické.

11.      Tato otázka nastoluje výkladový problém, který je nejen složitý, ale navíc dosti významný s ohledem na značně široký rozsah působnosti nařízení č. 1181/71. Článek 1 tohoto nařízení stanoví, že „[n]ení-li stanoveno jinak, použije se toto nařízení pro akty Rady nebo Komise, které jsou nebo budou přijaty na základě Smlouvy“. Toto nařízení se totiž použije na počítání lhůt, dat a termínů stanovených právními předpisy Společenství vyjma lhůt upravených zvláštními předpisy a lhůt upravených primárním právem nebo akty, které nebyly přijaty ani Radou, ani Komisí, což je například Jednací řád Soudního dvora, který je aktem samotného Soudního dvora obsahujícím zvláštní ustanovení pro oblast lhůt.

12.      Svou analýzu zahájím stručným připomenutím příslušných předpisů a vzápětí představím systematickou argumentaci, která dle mého názoru vede ke správné odpovědi na položenou otázku.

13.      Znění jazykových verzí, jimiž jsem se zabýval, neposkytují konečnou odpověď, protože všechny verze článku 3 nařízení č. 1182/71 jsou do jisté míry nejednoznačné. Odstavec 2 tohoto článku v souvislosti s určením posledního dne lhůty vyjádřené v týdnech, měsících nebo letech pouze stanoví, že je to den, který se v posledním týdnu, měsíci nebo roce pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, od nějž se počítá běh lhůty, aniž by obsahoval jakékoli upřesnění, zda se má jednat o den, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, od kterých se tato lhůta odvíjí, nebo o následující den, který je prvním dnem lhůty.

14.      V první řadě odkážu na verze nařízení č. 1182/71, které byly oficiální v okamžiku jeho přijetí (a sice na verzi německou, francouzskou, italskou a nizozemskou). Třebaže jsou předpisy primárního a sekundárního práva Společenství stejně autentické ve všech úředních jazycích, může být pro zjištění smyslu těchto předpisů užitečné věnovat zvláštní pozornost jazykovým verzím, v nichž byly vydány.

15.      Podle německé verze lhůta končí na konci dne posledního týdne, posledního měsíce nebo posledního roku „der dieselbe Bezeichnung oder dieselbe Zahl wie der Tag des Fristbeginns trägt“ (který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, v němž lhůta počíná). Z tohoto znění jednoznačně nevyplývá, který je tento „Tag des Fristbeginns“. Výše v čl. 3 odst. 2 písm. c) je pak stanoveno, že lhůta počíná běžet („beginnt“) na počátku první hodiny „des ersten Tages der Frist“ (prvního dne lhůty), takže se zde zřejmě odkazuje na den následující po dni, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, od kterých se tato lhůta odvíjí, neboť tento posledně uvedený den se do lhůty nezahrnuje. Skutečnost, že německá verze používá v odstavci 2 sloveso „beginnen“ a pojem „Fristbeginn“, zatímco v odstavci 1 je uveden výraz „Anfang“, napovídá, že poslední den lhůty má být počítán od prvního dne lhůty, a nikoli ode dne, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, od kterých se lhůta odvíjí. Tato jazyková verze je nicméně nejednoznačná.

16.      Podle francouzské verze závisí poslední den lhůty na „jour de départ“ (den, v němž lhůta počíná), přičemž tento výraz může odkazovat jak na „premier jour du délai“ (první den lhůty), tak na den, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon a od kterého má být počítán běh lhůty („à partir du moment où survient un événement ou s'effectue un acte“) (počínaje okamžikem, kdy událost nastala nebo kdy byl úkon proveden). Použití pojmů „jour de départ“ (den, v němž lhůta počíná) a „à partir“ (počínaje) by mohlo navodit dojem, že zákonodárce odkazuje na den, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, a nikoli na následující den, přestože ani toto posledně uvedené řešení nelze vyloučit.

17.      Italská verze sice není zcela jednoznačná, přesto však zřejmě podporuje tezi nizozemské vlády, protože v čl. 3 odst. 2 písm. c) používá výraz „giorno iniziale“ (úvodní den), přičemž o něco výše stanoví, že lhůta „comincia a decorrere all'inizio della prima ora del primo giorno del periodo“ (počíná běžet na počátku první hodiny prvního dne), zatímco v odstavci 1 tohoto ustanovení je použit výraz „a partire dal momento in cui si verifica un evento o si compie un atto“ (počínaje okamžikem, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon).

18.      Nizozemský text obsahuje tutéž nejednoznačnost, neboť jeho čl. 3 odst. 2 písm. c) odkazuje na „dag waarop de termijn ingaat“ (den, kdy lhůta počíná), zatímco se o něco výše v témže odstavci uvádí „gaat een in weken, maanden of jaren omschreven termijn in […]“ (lhůta vyjádřená v týdnech, měsících nebo letech počíná běžet…). Použití téhož slovesa („ingaan“) zjevně naznačuje, že posledním dnem lhůty je den, který se pojmenováním shoduje se dnem, kdy lhůta počíná běžet, to znamená dnem následujícím po dni, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, od kterých se lhůta odvíjí. Nicméně i odstavec 1 používá slovesa „ingaan“ pro určení dne, od nějž se lhůta odvíjí, takže není zcela jasné, na který den poukazuje.

19.      Tentýž problém nastává v případě španělské („el día a partir del cual empieza a computarse un plazo“), portugalské („o dia do início do prazo“, což zjevně odkazuje spíše na první den lhůty) a anglické verze („the day from which the period runs“, čímž je zřejmě den, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon).

20.      Touto nejednoznačností se tato otázka odlišuje od otázky výkladu procesních lhůt v řízení před Soudním dvorem a Soudem, které jsou stanoveny zvláštní právní úpravou obsaženou v článcích 80 až 82 respektive 101 až 103 příslušných jednacích řádů. Tato ustanovení jsou jednoznačná, neboť stanoví, že lhůta končí „uplynutím dne, který má v posledním týdnu, měsíci nebo roce stejné označení nebo číslo jako den, kdy došlo k události nebo byl proveden úkon, od kterých se lhůta počítá“(4). Je nepochybné, že rozhodným dnem pro počítání data uplynutí lhůty je den, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, od kterých se lhůta odvíjí, takže týdenní lhůta bude čítat sedm dní, dvoutýdenní lhůta čtrnáct atd. Protože se však jedná o zcela odlišné předpisy, řešení, které se nabízí v případě procesních lhůt, nelze využít při výkladu nařízení č. 1182/71. Navíc není důvod vykládat nařízení č. 1182/71 ve světle jednacích řádů Soudního dvora a Soudu, či naopak tyto dva jednací řády ve světle zmíněného nařízení.

21.      Jelikož nelze na základě znění předpisu dospět k žádnému závěru, je nezbytné použít jiných výkladových metod. Judikatura nám napovídá, že v případě nejasného znění ustanovení práva Společenství nebo rozporů mezi jeho jednotlivými jazykovými verzemi je třeba takové ustanovení vykládat s ohledem na celkové uspořádání a účel právní úpravy, jehož je toto ustanovení součástí(5). V případě, jímž se dnes zabývám, si lze vypomoci jedině systematickou analýzou, neboť hlavní účel nařízení č. 1182/71 je v této otázce neutrální. Předmětem tohoto nařízení je totiž stanovit „jednotná a obecná pravidla“(6) a oba výklady takovýto účel splňují, ať již se Soudní dvůr přikloní k prvnímu nebo k druhému výkladu.

22.      Rozhodující argument je založen na vztahu mezi odstavci 1 a 2 článku 3 nařízení č. 1182/71. Odstavec 1 je třeba chápat jako ustanovení obsahující zvláštní pravidlo pro jeden jediný druh lhůt, a sice pro lhůty, pro něž je rozhodující „okamžik, kdy událost nastala nebo kdy byl úkon proveden“. Pouze v případě takových lhůt tento odstavec stanoví, že den, během něhož tato událost nastala nebo tento úkon byl proveden, se do dotyčné doby nezapočítá. Soudní dvůr v souvislosti s procesními lhůtami prohlásil, že „účelem právní úpravy, která z počítání procesních lhůt vylučuje den, kdy byl proveden úkon, který představuje jejich počátek, je zajistit každému účastníkovi řízení plné čerpání lhůt“(7). Stejně tak se v případě nařízení č. 1182/71 na všechny jednotlivce vztahuje tatáž lhůta nehledě na okamžik, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, od kterých je třeba ji počítat.

23.      Naproti tomu pravidlo obsažené v odstavci 2 se použije na všechny druhy lhůt, a nikoli pouze na ty z nich, které závisejí na vzniku události nebo provedení úkonu. Proto je také tento odstavec uvozen výhradou: „[s] výhradou odstavců 1 a 4“ (posledně uvedený odstavec odkazuje na zvláštní případ, kdy na poslední den lhůty připadne svátek, neděle nebo sobota). Právě tento odstavec 2 článku 3, a nikoli jeho odstavec 1 obsahuje obecnou úpravu počátku a konce lhůt, a jak vysvětlím níže, činí tak takovým způsobem, že lhůty vyjádřené v týdnech zahrnují vždy o jeden den navíc, než kdybychom brali v úvahu týden o sedmi dnech. Stejně tak je tomu u lhůt vyjádřených v měsících nebo letech.

24.      Lze si totiž představit situaci, kdy zákonodárce stanoví týdenní lhůtu, která nepočíná okamžikem, kdy nastane událost nebo je proveden úkon, nýbrž určitým dnem(8), například od 19. března 2004. Zvláštní pravidlo stanovené v odstavci 1 článku 3 se nepoužije, protože se nejedná o některou z lhůt, na něž se vztahuje. Tento závěr je logický, protože v případě lhůty stanovené podle určitého data mohou všechny subjekty plně vyčerpat první den lhůty. Za daného předpokladu pak v souladu s odstavcem 2 článku 3 počne lhůta běžet v 0.00 hodin v pátek 19. března 2004 a skončí ve 24.00 hodin toho dne, který se v posledním týdnu lhůty – a sice v následujícím týdnu – svým pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, kterým lhůta počíná, to znamená ve 24.00 hodin v pátek 26. března. Spočteme-li uplynulé dny, pak zjistíme, že se jedná o osm celých dnů. Proto bude v souladu s nařízením č. 1182/71 lhůta vyjádřená v týdnech vždy zahrnovat o jeden den více, než je počet dnů obsažený v počtu týdnů lhůty. Týdenní lhůta tudíž bude zahrnovat osm dnů, dvoutýdenní lhůta patnáct dnů atd. Stejně tak tomu bude u lhůt vyjádřených v měsících nebo letech. Argument Komise, která se snaží zkrátit lhůty stanovené nařízením č. 1182/71 v souladu s logikou běžného kalendáře, mi z tohoto důvodu připadá nesprávný.

25.      Závěr by měl být jednoznačný, neboť lhůty vyjádřené v týdnech, měsících nebo letech podle nařízení č. 1182/71 se nemohou lišit podle toho, zda počínají určitého dne nebo zda závisejí na vzniku události nebo provedení úkonu. Měl-li zákonodárce při stanovení zvláštního pravidla upraveného v odstavci 1 v úmyslu zaručit rovnost mezi subjekty, pokud se jedná o čerpání lhůt, nebylo by vnitřně soudržné zacházet jedním způsobem s jednotlivci, na něž se vztahuje lhůta, jejíž počátek závisí na vzniku události nebo provedení úkonu, a jiným způsobem pak s jednotlivci, na něž se vztahuje lhůta, která se má počítat od určitého data. Výklad doporučený Komisí by měl přitom za následek, že posledně uvedení jednotlivci by měli k dispozici o jeden den více, pokud by se jednalo o lhůty vyjádřené v týdnech, měsících nebo letech, aniž by toto nerovné zacházení bylo možné jakkoli odůvodnit. Vzhledem k tomu, že lhůty vyjádřené ve dnech budou vždy stejně dlouhé nehledě na to, zda počínají od určitého dne nebo od vzniku události nebo provedení úkonu, nebylo by navíc logické, aby se délka lhůty vyjádřené v týdnech, měsících nebo letech lišila podle druhu lhůty, o kterou se jedná.

26.      Je tedy třeba vycházet z toho, že odstavec 1 článku 3 nařízení č. 1182/71 posouvá počátek dies a quo až na začátek následujícího dne u lhůt, jejichž počátek závisí na vzniku události nebo provedení úkonu. Zbývající hodiny dne, v němž nastala událost nebo byl proveden úkon, jsou ve skutečnosti bezvýznamné pro účely provedení úkonu, který závisí na počátku lhůty, protože do ní nejsou zahrnuty. Je-li tedy dies a quo stanoven na den následující po vzniku události nebo provedení úkonu, na nichž závisí počátek lhůty, musí se konečné datum svým pojmenováním nebo číslem shodovat s tímto dies a quo, a nikoli se dnem, který mu předchází a který není součástí této lhůty, třebaže se od něj tato lhůta odvíjí.

27.      Tento argument je dle mého názoru nezbytný a rovněž postačuje k zodpovězení první otázky ve shodě s doporučením nizozemské vlády. Nicméně mohu poskytnout i další důvody. Prvním důvodem je, že v původním návrhu Komise odpovídaly odstavce 1 a 2 článku 3 odlišným článkům nařízení (a sice článkům 3 a 5)(9), takže je stěží představitelné, že by pojem obsažený v druhém odstavci mohl odkazovat na koncept použitý v prvním odstavci. Pro účely výkladu předpisu, který byl nakonec zákonodárcem přijat, by bylo rovněž možné vzít v úvahu blízkost a nepravděpodobnost odkazu odstavce 2 na odstavec 1, když samotný odstavec 2 obsahuje vlastní rozhodný termín v případě posledního dne lhůty. S ohledem na nejednoznačnost předpisu se konečně domnívám, že správný výklad má také zajistit co nejvyšší stupeň právní jistoty, a to jak pro jednotlivce, tak pro vnitrostátní orgány, které mají uplatňovat lhůty upravené nařízením č. 1182/71.

28.      V důsledku toho musí být čl. 3 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1182/71 vykládán tak, že lhůty vyjádřené v týdnech, měsících nebo letech, které se počítají od okamžiku, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, končí na konci dne, který se v posledním týdnu, měsíci nebo roce lhůty svým pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem následujícím po dni, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, od kterých měla být tato lhůta počítána.

B –    Druhá předběžná otázka

29.      Tato otázka je poměrně snazší než otázka první. To dokazuje již skutečnost, že Komise i nizozemská vláda navrhly, aby na ni bylo odpovězeno záporně, přičemž vycházely z obdobných argumentů.

30.      Právo Společenství s přesností stanoví podmínky, za nichž se mají dotčené žádosti podávat: jedná se o právní úpravu vycházející z nařízení č. 3886/92 a č. 1182/71. Obě tato nařízení přispívají k zavádění společné organizace trhu s hovězím a telecím masem respektive jednotných a obecných pravidel v oblasti lhůt. Činí tak vyčerpávajícím způsobem, pokud se týče projednávaných otázek (a sice délky lhůty, v níž má být o prémii požádáno, a způsobu počítání této lhůty). Kdyby bylo možné použít vnitrostátní správní ustanovení, jednota práva Společenství a rovnost mezi hospodářskými subjekty by byly ohroženy.

31.      Proto se domnívám, že při uplatňování článku 50a nařízení č. 3886/92 členský stát nemůže volně určit okamžik, kdy má být žádost o prémii považována za podanou, podle vnitrostátních procesních pravidel, jimiž se v jeho vnitrostátním právním řádu řídí srovnatelné vnitrostátní lhůty pro žádosti.

C –    Třetí předběžná otázka

32.      Odpověď na třetí otázku mi rovněž připadá snadná. Sdílím názor nizozemské vlády a Komise a dále se domnívám, že článek 50a nařízení č. 3886/92 musí být vykládán tak, že rozhodnou skutečností je doručení žádosti příslušnému orgánu, a nikoli jeho podání na poště.

33.      To je také správný výklad u převážné většiny jazykových verzí. Jedná se o verzi francouzskou („est à introduire auprès de l'autorité compétente“), španělskou („se presentarán ante la autoridad competente“), anglickou („shall be lodged with the competent authority“), italskou („dev'essere presentata all'autoritá competente“), portugalskou („devem ser apresentados à autoridade competente“), německou („sind […] bei der zuständigen Behörde […] einzureichen“), dánskou („indgives til medlemsstatens myndigheder“) a švédskou („skall lämnas in till den behöriga myndighet“). Anglická a francouzská verze jsou zvláště jednoznačné s ohledem na použité sloveso, které odkazuje na okamžik, kdy je žádost fyzicky předána příslušnému orgánu. Ostatní verze jsou taktéž jednoznačné, vezmeme-li zejména v úvahu, že poukazují na významnou skutečnost, kterou je podání u příslušného úřadu. Třebaže sloveso použité v jiných verzích (ve finštině „toimittaa“, které může patrně znamenat jak zaslat, tak předat do vlastních rukou; řecky „νποβαλλεταν“) může být do jisté míry nejednoznačné, je zde zvláště zmíněn příslušný orgán, a nejpřirozenějším výkladem tedy je, že rozhodné je datum doručení žádosti orgánu, a nikoli datum odeslání.

34.      Projednávaná věc se v jednoznačnosti předpisů liší od věci C-1/02, Borgmann(10), kde v některých jazykových verzích použitelné právní úpravy bylo rozhodné datum odeslání, zatímco v jiných to bylo datum doručení. Soudní dvůr rozhodl ve prospěch data odeslání s tím, že ani účel, ani uspořádání právní úpravy nebrání takovému řešení, které navíc zaručuje právní jistotu hospodářských subjektů. V projednávané věci se však nejedná o rozdílnost jazykových verzí, která by mohla odůvodnit takový výklad.

35.      Domnívám se, že argument, podle nějž byl vnitrostátní orgán schopen v týž okamžik odeslat Komisi potřebné údaje, nehledě na to, zda je rozhodné datum odeslání nebo datum doručení, nemůže nijak ovlivnit výklad článku 50a nařízení č. 3886/92. Lhůta je stanovena obecně pro všechny subjekty a v zásadě má za následek, že úkon, k němuž se váže, nelze provést po jejím uplynutí. Prodloužení lhůt v závislosti na datech, kdy byla telata poražena a kdy mají být údaje o této operaci odeslány Komisi, je navíc jen stěží slučitelné se zásadou rovnosti a právní jistoty, nehledě na praktické obtíže, které by takové prodloužení způsobovalo příslušným vnitrostátním orgánům.

36.      Dle mého názoru musí být tedy článek 50a nařízení č. 3886/92 vykládán tak, že opožděně došlá žádost o prémii nemůže být považována za podanou ve lhůtě, i když může být prokázáno, že byla odeslána poštou před uplynutím třítýdenní lhůty a že přestože došla příslušnému orgánu po uplynutí lhůty, byla mu doručena v takovém okamžiku, že tento orgán mohl sdělit Komisi relevantní informace v týž den, kdy by tak byl učinil, kdyby žádost o prémii došla před uplynutím lhůty.

D –    Čtvrtá předběžná otázka

37.      Pokud se jedná o otázku platnosti článku 50a nařízení č. 3886/92, předně podotýkám, že se netýká platnosti třítýdenní lhůty, nýbrž platnosti následku, který se váže k jejímu nedodržení, a sice že v každém případě dojde k zamítnutí žádosti nehledě na délku překročení lhůty. Podle předkládajícího soudu zásada proporcionality ukládá, aby snížení výše prémie bylo odstupňováno podle počtu dnů, o něž byla lhůta překročena. Takové řešení by odpovídalo ustanovení, které se ovšem na dotčenou prémii nevztahuje, a sice článku 8 nařízení (EHS) č. 3887/92(11), který stanoví: „každé opožděné podání žádosti s výjimkou případů vyšší moci má za následek snížení výše podpor, k nimž se žádost vztahuje a na něž by měl chovatel nárok, kdyby byl podal svoji žádost včas, o 1 % za pracovní den. V případě, že je lhůta překročena o více než dvacet pět dnů, žádost se zamítne a na jejím základě již nelze přiznat žádnou částku.“ (neoficiální překlad)

38.      Nizozemská vláda a Komise se domnívají, že článek 50a nařízení č. 3886/92 je slučitelný se zásadou proporcionality. Nizozemská vláda rozlišuje mezi projednávanou věcí a věcí Pressler(12), kde Soudní dvůr prohlásil za neplatné ustanovení týkající se opatření strukturální povahy, které nezohledňovalo délku překročení lhůty při podávání žádosti. Soudní dvůr shledal, že vnitrostátní orgány měly dostatečně dlouhou lhůtu k tomu, aby Komisi sdělily přehled prohlášení. V tomto případu se však jednalo o konjunkturální opatření, které je odlišné od strukturálních prémií, pro něž právní úprava stanoví odstupňování v případě opožděného podání žádosti. Jelikož se jedná o konjunkturální opatření, Komise musí být navíc schopna hodnotit jeho účinky průběžně a účinně. Podle nizozemské vlády a Komise je k tomu zapotřebí přísného dodržení lhůty, takže následky jejího nedodržení jsou slučitelné se zásadou proporcionality, protože nejdou nad rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů předmětného opatření.

39.      Této otázky využiji, abych se pokusil o objasnění jednoho hlediska judikatury týkající se uplatňování zásady proporcionality v oblasti lhůt, která nikoli vždy rozlišuje mezi lhůtami, jejichž nedodržení má za následek uplatnění sankce (například propadnutí jistoty nebo uložení pokuty), a lhůtami, jejichž nedodržení má za následek vydání nepříznivého rozhodnutí (například neobdržení prémie). Toto rozlišení je dle mého názoru významné, neboť v případě sankce je odůvodněné dvojí posouzení. Bude třeba určit jednak, zda je lhůta přiměřená, a jednak, zda je uložená sankce přiměřená závažnosti porušení. Z tohoto hlediska je třeba poznamenat, že Soudní dvůr prohlásil za neplatná ustanovení, která ukládala stejnou sankci nehledě na závažnost porušení, na délku překročení lhůty nebo na jeho dopad na uskutečnění cíle dotčené právní úpravy(13).

40.      Naproti tomu jedná-li se o lhůtu, jejíž nedodržení není spojeno s žádnou sankcí, ale která má za následek vydání nepříznivého rozhodnutí, měla by být přiměřenost posuzována pouze ve vztahu ke stanovené lhůtě bez ohledu na následky jejího nedodržení. Bylo by možné se domnívat, že výše uvedený rozsudek Pressler takovému hledisku brání, neboť Soudní dvůr prohlásil za neplatné ustanovení, které neumožňovalo hospodářským subjektům získání podpory, jestliže svou žádost podaly po uplynutí lhůty „nehledě na dobu, o niž bylo datum překročeno“(14). Nicméně úvaha, která Soudní dvůr vedla k prohlášení neplatnosti takového ustanovení, nasvědčuje tomu, že ve vztahu k cílům právní úpravy byla nepřiměřená stanovená lhůta, a nikoli následky spojené s jejím nedodržením(15).

41.      Řešení, jaké navrhuji, je mimoto v souladu s rozsudkem Denkavit France: „prekluze způsobená opožděným předložením podkladů je zpravidla běžným následkem uplynutí každé závazně stanovené lhůty, a nikoli sankcí“(16). Proto mi připadá rozporuplné prohlásit, že lhůta, jejíž překročení není spojeno se sankcí, je přiměřená ve vztahu k cílům právní úpravy, a následně zkoumat přiměřenost následků spjatých s jejím nedodržením. Jinak řečeno, nepříznivé následky, jaké způsobuje jednotlivcům překročení této lhůty, nejsou sankcí, nýbrž vycházejí z její závazné povahy, to znamená z prekluze, která z toho samozřejmě plyne pro subjekt práv, který již nemůže provést úkon nebo vykonat právo, k němuž se tato lhůta váže. V takovém případě je přiměřenost takovéto závaznosti součástí úvah o přiměřenosti samotné lhůty, která se vztahuje bez rozdílu na všechny jednotlivce a která běžně odpovídá obecnému zájmu na řádné správě. Stručně řečeno se domnívám, že oddělené posouzení přiměřenosti sankce je namístě pouze v případě, že překročení lhůty má za následek sankci. V ostatních případech se musí posouzení omezit na přiměřenost stanovené lhůty.

42.      Jelikož se v projednávané věci jedná o lhůtu, jejíž překročení není spojeno s žádnou sankcí, postačí rozhodnout o přiměřenosti lhůty, což samozřejmě mění vyznění otázky položené vnitrostátním soudem. Jak již uvedla Komise, v oblasti společné zemědělské politiky má zákonodárce Společenství diskreční pravomoc, takže kontrola prováděná Soudním dvorem se musí omezit na zjevně nepřiměřenou povahu opatření ve vztahu k jeho cíli(17). Proto se zásada proporcionality nesmí uplatnit striktně, nýbrž ve snaze zjistit, zda je lhůta zjevně nepřiměřená. Domnívám se, že v projednávané věci závazná třítýdenní lhůta stanovená článkem 50a nařízení č. 3886/92 není zjevně nepřiměřená, ale naopak nezbytná v rámci poskytování prémií dočasné povahy, což vyžaduje neustálé monitorování ze strany Komise, která je může případně přizpůsobit. Jsem rovněž toho názoru, že její délka je přiměřená a postačuje k tomu, aby případní příjemci podpory mohli předložit své žádosti ve lhůtě.

43.      Tento druh obecné analýzy přiměřenosti lhůty – která se netýká přiměřenosti jejích následků – krom toho umožňuje vyhnout se do jisté míry svévolnému rozlišování mezi konjunkturálními opatřeními, v jejichž případě je nutno lhůty přísně dodržovat, a strukturálními opatřeními, u nichž jsou naopak lhůty závazné pouze tehdy, stanoví-li právní předpisy odstupňování nepříznivých následků v případě překročení lhůty, a to poměrně k délce překročení. Konečně je zjevné, že zákonodárce může takové odstupňování stanovit, což však neznamená, že obecná zásada práva Společenství ústavní povahy – a sice zásada proporcionality – jej nutí, aby tak učinil, a způsobuje neplatnost ustanovení, která takové mechanismy neupravují.

44.      Proto se domnívám, že zkoumání čtvrté předběžné otázky neukázalo žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost článku 50a nařízení č. 3886/92.

III – Závěry

45.      Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr na otázky položené College van Beroep voor het bedrijfsleven odpověděl následovně:

„1)      Článek 3 odst. 2 písm. c) nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny, musí být vykládán tak, že lhůty vyjádřené v týdnech, měsících nebo letech, které se počítají od okamžiku, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, končí na konci dne, který se v posledním týdnu, měsíci nebo roce lhůty svým pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem následujícím po dni, kdy nastala událost nebo byl proveden úkon, od kterých měla být tato lhůta počítána.

2)     Při uplatňování článku 50a nařízení Komise (EHS) č. 3886/92 ze dne 23. prosince 1992, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro režimy prémií stanovené nařízením Rady (EHS) č. 805/68 o společné organizaci trhu s hovězím a telecím masem a kterým se ruší nařízení (EHS) č. 1244/82 a (EHS) č. 714/89, členský stát nemůže volně určit okamžik, kdy má být žádost o prémii považována za podanou, podle vnitrostátních procesních pravidel, jimiž se v jeho vnitrostátním právním řádu řídí srovnatelné vnitrostátní lhůty pro žádosti.

3)      Článek 50a nařízení č. 3886/92 musí být vykládán tak, že opožděně došlá žádost o prémii nemůže být považována za podanou ve lhůtě, i když může být prokázáno, že byla odeslána poštou před uplynutím třítýdenní lhůty a že přestože došla příslušnému orgánu po uplynutí lhůty, byla mu doručena v takovém okamžiku, že tento orgán mohl sdělit Komisi relevantní informace v týž den, kdy by tak byl učinil, kdyby žádost o prémii došla před uplynutím lhůty.

4)      Zkoumání čtvrté otázky neukázalo žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost článku 50a nařízení č. 3886/92.“

---

1 – Původní jazyk: portugalština.

---

2  – Úř. věst. L 124, s. 1.

---

3  – Nařízení Komise ze dne 23. prosince 1992, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro režimy prémií stanovené nařízením Rady (EHS) č. 805/68 o společné organizaci trhu s hovězím a telecím masem a kterým se ruší nařízení (EHS) č. 1244/82 a (EHS) č. 714/89 (Úř. věst. L 391, s. 20), ve znění nařízení Komise (ES) č. 2311/96 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst L 313, s. 9).

---

4  – Jedná se o znění vyplývající ze změn Jednacího řádu Soudního dvora přijatých dne 15. května 1991 (Úř. věst. L 176, s. 1). Tento předpis je „kodifikací“ rozsudku ze dne 15. ledna 1987, Misset v. Rada (152/85, Recueil, s. 223, bod 8).

---

5  – Viz například rozsudek ze dne 27. března 1990, Cricket St. Thomas (C-372/88, Recueil, s. I‑1345, bod 19).

---

6  – Druhý bod odůvodnění nařízení č. 1182/71.

---

7  – Usnesení ze dne 17. května 2002, Německo v. Parlament a Rada (C-406/01, Recueil, s. I‑4561, bod 14), kde Soudní dvůr odkazuje na bod 8 výše uvedeného rozsudku Misset v. Rada.

---

8  – Lhůty tohoto typu jsou velmi časté. Viz například lhůty upravené nařízením Komise (ES) č. 1392/2001 ze dne 9. července 2001, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (EHS) č. 3950/92, kterým se zavádí doplňková dávka v odvětví mléka a mléčných výrobků (Úř. věst. L 187, s. 19; Zvl. vyd. 03/33, s. 104).

---

9  – Návrh Komise (EHS, Euratom) o způsobu počítání lhůt, předložený Komisí dne 27. července 1969 (Úř. věst. C 108, s. 10).

---

10  – Rozsudek ze dne 1. dubna 2004, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí.

---

11  – Nařízení Komise ze dne 23. prosince 1992, kterým se stanoví prováděcí pravidla integrovaného administrativního a kontrolního systému pro některé režimy podpor Společenství (Úř. věst. L 391, s. 36), ve znění nařízení Komise (ES) č. 1648/95 ze dne 6. července 1995 (Úř. věst. L 156, s. 27).

---

12  – Rozsudek ze dne 21. ledna 1992 (C-319/90, Recueil, s. I-203).

---

13  – Viz například rozsudky ze dne 20. února 1979, Buitoni v. FORMA (122/78, Recueil, s. 677) a ze dne 6. července 2000, Molkereigenossenschaft Wiedergeltingen (C-356/97, Recueil, s. I‑5461).

---

14  – Bod 17.

---

15  – Viz zejména bod 16: „Absolutní dodržení termínu 7. září pro podání prohlášení o sklizni zjevně není nezbytně nutné k tomu, aby se Komise mohla do 10. prosince náležitě seznámit s produkcí a se zásobami v odvětví vína.“

---

16  – Rozsudek ze dne 22. ledna 1986 (266/84, Recueil, s. 149, bod 21).

---

17  – Viz například rozsudky ze dne 13. listopadu 1990, Fedesa a další (C-331/88, Recueil, s. I-4023, bod 14), a ze dne 11. července 1989, Schräder (265/87, Recueil, s. 2237, body 21 a 22).