EVROPSKÁ KOMISE

V Bruselu dne 18.12.2018

COM(2018) 857 final

ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ

o provádění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení

1.Úvod

1.1.Souvislosti

Směrnice 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení 1 (dále jen „směrnice“) představuje první nástroj přijatý podle čl. 82 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie 2 (SFEU). Ustanovení čl. 82 odst. 2 poskytuje právní základ pro přijetí minimálních pravidel pro „práva osob v trestním řízení“ prostřednictvím směrnic.

Stanovením společných minimálních norem pro procesní práva v trestním řízení směrnice přispívá k obecnému cíli zvyšování vzájemné důvěry tím, že zlepšuje uplatňování zásady vzájemného uznávání, což je úhelný kámen prostoru svobody, bezpečnosti a práva EU. Přispívá k posílení vzájemné důvěry tím, že zajišťuje důslednější uplatňování některých aspektů práva na spravedlivý proces stanovených v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie 3 a v článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech.

Směrnice je prvním opatřením v návaznosti na cestovní mapu pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení, která byla přijata v roce 2009 (opatření A) 4 . Po přijetí směrnice byla na úrovni EU provedena další práce v oblasti procesních práv. K dnešnímu dni přijala EU pět dalších směrnic týkajících se:

1.práva na informace o právech a obviněních a na přístup ke spisu 5 ;

2.práva na přístup k obhájci a na komunikaci s třetími osobami v případě zbavení osobní svobody 6 ;

3.posílení některých aspektů presumpce neviny a práva být přítomen při řízení před soudem 7 ;

4.procesních záruk pro děti 8 a

5.právní pomoci 9 .

1.2.Účel a hlavní prvky směrnice

Směrnice umožňuje praktické uplatňování práva na spravedlivý proces, které zahrnuje právo podezřelých a obviněných na tlumočení a překlad v trestním řízení 10 .

Směrnice stanoví obecné právo na tlumočení a překlad v trestním řízení od okamžiku, kdy jsou osoby informovány příslušnými orgány, že jsou podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení.

Článek 2 stanoví právo na tlumočení v trestním řízení, což vyžaduje, aby členské státy bez prodlení poskytly tlumočníka nejen v průběhu trestního řízení a řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu, ale také pro komunikaci mezi podezřelým nebo obviněným a jejich právním zástupcem.

Článek 3 stanoví právo na překlad v průběhu trestního řízení a řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu, což vyžaduje, aby členské státy v přiměřené lhůtě poskytly písemný překlad dokumentů, které jsou podstatné pro uplatnění práva na obhajobu.

1.3.Předmět zprávy

Zpráva hodnotí uplatňování směrnice v souladu s článkem 10 směrnice, který stanoví, že Komise musí Evropskému parlamentu a Radě předložit zprávu, ve které posoudí, do jaké míry přijaly členské státy opatření nezbytná k dosažení souladu se směrnicí.

Popis a analýza v této zprávě jsou založeny především na informacích, které členské státy poskytly Komisi prostřednictvím oznámení vnitrostátních opatření, jimiž se směrnice provádí. Zpráva je rovněž založena na veřejně dostupných studiích provedených Agenturou Evropské unie pro základní práva 11 nebo externími zúčastněnými stranami, které posuzují provádění směrnic o procesních právech s využitím grantů na akce v rámci programu Spravedlnost 12 .

Zpráva se zaměřuje na opatření, která členské státy k provedení této směrnice dosud přijaly. Posuzuje, zda členské státy provedly směrnici ve stanovené lhůtě a zda vnitrostátní právní předpisy dosahují cílů směrnice a splňují její požadavky.

2.Obecné posouzení

Podle článku 9 měly členské státy povinnost provést směrnici do vnitrostátního práva do 27. října 2013. Ke dni uplynutí lhůty pro provedení do vnitrostátního práva nesdělilo 16 členských států Komisi nezbytná opatření: Belgie, Bulharsko, Irsko, Řecko, Španělsko, Itálie, Kypr, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Rakousko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko a Finsko. V důsledku toho se Komise dne 29. listopadu 2013 rozhodla zahájit proti těmto 16 členským státům řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 Smlouvy o fungování EU z důvodu nesdělení nebo částečného sdělení prováděcích opatření.

Hlavním cílem Komise bylo zajistit, aby všechny členské státy provedly požadavky směrnice do svých vnitrostátních právních předpisů tak, aby práva, která obsahuje, byla chráněna v celé Evropské unii. Provedení směrnice je nezbytným předpokladem pro řádné posouzení toho, do jaké míry členské státy přijaly opatření nezbytná pro dosažení souladu se směrnicí. Komise začala soulad vnitrostátních opatření se směrnicí posuzovat, jakmile je členské státy oznámily. Zpoždění v provádění 13 zdržela celý proces hodnocení. Některá řízení o nesplnění povinnosti z důvodu nesdělení nebo částečného sdělení by mohla být ukončena až v roce 2018 v návaznosti na legislativní změny přijaté členskými státy 14 . Za těchto okolností a vzhledem ke složitosti posouzení všech opatření oznámených 27 členskými státy, pro něž je tato směrnice závazná, se zvláštním zřetelem k odlišným vnitrostátním právním systémům, nebylo možné, aby Komise tuto zprávu předložila dříve.

Ačkoli je dopad směrnice omezen na stanovení minimálních pravidel a v důsledku toho ponechává možnost rozdílů mezi vnitrostátními trestněprávními procesními předpisy, ukládá členským státům jasné povinnosti.

Posouzení poukázalo na některé problémy týkající se souladu v několika členských státech, zejména pokud jde o komunikaci mezi podezřelými nebo obviněnými a jejich právním zástupcem, překlad podstatných dokumentů a náklady na tlumočení a překlad. Nebudou-li napraveny, mohou tyto rozdíly nepříznivě ovlivnit účinnost práv stanovených touto směrnicí. S cílem zajistit soulad se směrnicí v celé Evropské unii přijme Komise veškerá vhodná opatření, včetně případného zahájení řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 Smlouvy o fungování Evropské unie.

V souladu s články 1 a 2 protokolu č. 22 se Dánsko neúčastní přijímání této směrnice a tato směrnice pro ně není závazná ani použitelná. Toto posouzení se proto Dánskem nezabývá.

V souladu s článkem 3 protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, oznámily Spojené království a Irsko své přání účastnit se přijímání a používání této směrnice.

3.Konkrétní posuzované body

3.1.Předmět a oblast působnosti (článek 1)

Článek 1 směrnice stanoví předmět a oblast působnosti směrnice jako zajištění práva na překlad a tlumočení v trestním řízení pro podezřelé nebo obviněné, kteří nemluví jazykem řízení nebo mu nerozumí. Hlavním cílem směrnice je umožnit uplatňování těchto práv v praxi, aby bylo zajištěno právo na spravedlivý proces. Právo na tlumočení a překlad se vztahuje také na řízení týkající se evropského zatýkacího rozkazu.

3.1.1.Oblast působnosti – čl. 1 odst. 2

Ustanovení čl. 1 odst. 2 směrnice stanoví, že uplatnění práva na tlumočení a překlad v trestním řízení a v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu se zaručuje od okamžiku, kdy příslušné orgány vyrozumí dotyčnou osobu o tom, že je podezřelá nebo obviněná ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, tedy do doby, než je rozhodnutí konečné a pravomocné.

Ve většině členských států jsou okamžik a doba trvání uplatnění práva na tlumočení a překlad zajištěny obecným ustanovením uvádějícím okamžik, v němž se právo uplatňuje (např. „kdykoli během trestního řízení“, „po celé trestní řízení“, „v trestním řízení“, „během výkonu procesních úkonů“). Okamžik a prostředky informování osob o tom, že jsou podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu, však nejsou ve většině členských států v prováděcích opatřeních výslovně uvedeny, nicméně je lze dovodit z podrobné analýzy různých stadií trestního řízení v příslušných právních řádech.

3.1.2.Méně závažné trestné činy – čl. 1 odst. 3

Ustanovení čl. 1 odst. 3 směrnice zajišťuje, že pokud vnitrostátní právo stanoví, že sankce za méně závažné trestné činy ukládá jiný orgán než soud s příslušností v trestních věcech a že uložení této sankce lze napadnout u takového soudu, poskytuje se právo na tlumočení a překlad pro odvolací řízení.

Toto ustanovení je relevantní pro většinu (16) členských států, ve kterých jsou za vypořádání méně závažných trestných činů odpovědné správní orgány, policie nebo soudy příslušné v netrestních věcech. Pro ostatní členské státy toto ustanovení neplatí, protože sankce za méně závažné trestné činy vždy ukládají soudy příslušné v trestních věcech.

3.1.3.Ustanovení čl. 1 odst. 4

Ustanovení čl. 1 odst. 4 stanoví, že směrnicí není dotčena vnitrostátní právní úprava přítomnosti právního zástupce v kterékoli fázi trestního řízení, ani vnitrostátní právní úprava práva podezřelého nebo obviněného na přístup k dokumentům v trestním řízení.

Toto ustanovení výslovně provedlo pouze osm členských států, zatímco v ostatních členských státech lze soulad s předpisy vyvodit na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které jsou již zavedeny.

3.2.Právo na tlumočení (článek 2)

Článek 2 směrnice stanoví právo na tlumočení v trestním řízení. Vyžaduje, aby členské státy v průběhu trestního řízení a řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu, včetně komunikace mezi podezřelým nebo obviněným a jeho právním zástupcem, bez prodlení poskytly tlumočníka. Členské státy musí rovněž zavést mechanismus k posouzení toho, zda podezřelý nebo obviněný rozumí jazyku řízení. Měla by být rovněž jasně stanovena možnost vznést námitku proti odmítnutí jmenování tlumočníka a kvalitě tlumočení. Členské státy by rovněž měly zajistit, aby poskytnuté tlumočení mělo dostatečnou kvalitu, aby byl zajištěn spravedlivý proces.

3.2.1.Tlumočení před orgány činnými v trestním řízení – čl. 2 odst. 1

Ustanovení čl. 2 odst. 1 ukládá členským státům povinnost, aby podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo mu nerozumí, bez prodlení poskytly tlumočení před orgány činnými v trestním řízení, a to i během policejního výslechu, všech soudních jednání a jiných nezbytných předběžných jednání.

Většina členských států zajišťuje tlumočení ve všech stadiích trestního řízení, včetně přípravného i soudního řízení, a to prostřednictvím obecného ustanovení ve vnitrostátním právu. Některé členské státy zavedly pro jednotlivé fáze různá ustanovení. Pouze 11 členských států však výslovně stanovilo požadavek, že podezřelým a obviněným je nutno poskytnout tlumočení „bez prodlení“, což má dopad na soulad se směrnicí.

3.2.2.Tlumočení pro komunikaci s právním zástupcem – čl. 2 odst. 2

Ustanovení čl. 2 odst. 2 stanoví právo na poskytování tlumočnických služeb pro komunikaci mezi podezřelými nebo obviněnými a jejich právním zástupcem v přímém spojení s výslechem či soudním jednáním v rámci řízení nebo s podáním opravného prostředku či jinými procesními úkony.

Většina členských států výslovně zavedla do svého vnitrostátního práva ustanovení o právu na tlumočení při komunikaci s právním zástupcem. V některých členských státech je však toto právo uvedeno pouze v právní praxi, komentářích vnitrostátních aktů nebo judikatury a ustanovení zajišťujících obecné právo na tlumočení, což má dopad na soulad se směrnicí. V některých jiných členských státech je toto právo v rozporu se směrnicí podmíněno konkrétní žádostí podezřelého nebo obviněného nebo případně jeho právního zástupce. V jednom členském státě trestní orgány nejprve jmenují právního zástupce tlumočníkem, pokud znají jazyk podezřelého nebo obviněného, a pouze alternativně poskytnou kvalifikovaného tlumočníka.

Většina členských států uvedla, na které procesní úkony se při komunikaci s právním zástupcem vztahuje právo na tlumočení.

3.2.3.Pomoc osobám s poruchou sluchu nebo řeči – čl. 2 odst. 3

Ustanovení čl. 2 odst. 3 popisuje právo na tlumočení tak, že zahrnuje náležitou pomoc osobám s poruchou sluchu nebo řeči.

Většina členských států omezila osobní působnost tohoto ustanovení tím, že odkazuje pouze na „neslyšící nebo němé“, „neslyšící a sluchově postižené“ nebo „hluchoslepé“ osoby. Tato terminologie se jeví jako příliš omezující, aby zahrnovala všechny poruchy sluchu a řeči.

Pokud jde o „náležitou pomoc“ poskytovanou této kategorii osob, 10 členských států výslovně odkazuje na služby tlumočníka znakového jazyka, zatímco sedm členských států uvádějí pouze tlumočnické služby obecně. V deseti členských státech se za účelem poskytnout náležitou pomoc upřednostňuje písemná komunikace. V několika málo členských státech mohou náležitou pomoc poskytovat osoby blízké podezřelým nebo obviněným.

3.2.4.Vyhodnocení potřeby pomoci – čl. 2 odst. 4

Ustanovení čl. 2 odst. 4 stanoví, že členské státy musí zřídit postup či mechanismus pro zjištění, zda podezřelý nebo obviněný mluví jazykem trestního řízení a rozumí mu a zda potřebuje pomoc tlumočníka.

Většina členských států stanoví povinnost posuzovat potřebu tlumočení v každé fázi řízení, aniž by však pro tento účel zřídily konkrétní mechanismus. Konkrétní mechanismus zřídily pouze dva členské státy.

3.2.5.Právo vznést námitku a podat stížnost – čl. 2 odst. 5

Podle čl. 2 odst. 5 mají členské státy povinnost zajistit, aby podezřelí nebo obvinění měli právo vznést námitku proti rozhodnutí, že tlumočení není zapotřebí, a možnost podat stížnost na kvalitu tlumočení, nepovažují-li ji za dostatečnou pro zaručení spravedlivého řízení.

Pokud jde o právo vznést námitku proti rozhodnutí, že tlumočení není zapotřebí, zavedlo postupy týkající se tohoto přezkumného řízení do svých právních předpisů pouze 10 členských států. Zbývající členské státy se spoléhají na stávající obecné postupy pro odvolání se proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení a podávání stížností nebo námitek v průběhu trestního řízení.

Pokud jde o možnost podat stížnost na kvalitu tlumočení, 15 členských států uvedlo postup pro podání takové stížností. Ve zbývajících členských státech byly použity obecné postupy pro podávání stížností a námitek, nebo dokonce pro odvolání z důvodu porušení procesních práv na obhajobu. Ve většině členských států je stanovena možnost nahradit tlumočníka z důvodu nedostatečné kvality tlumočnických služeb.

3.2.6.Komunikační technologie – čl. 2 odst. 6

Ustanovení čl. 2 odst. 6 umožňuje členským státům použít ve vhodných případech komunikační technologii typu videokonference, telefonu nebo internetu, není-li osobní přítomnost tlumočníka nezbytná pro zaručení spravedlivého řízení.

Polovina členských států se rozhodla tuto možnost přijmout. Z toho 12 členských států odkazovalo na omezení podle čl. 2 odst. 6 směrnice. Dva členské státy uvádějí, že využívání komunikačních technologií by nemělo bránit právům podezřelého nebo obviněného na obhajobu.

3.2.7.Tlumočení v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu – čl. 2 odst. 7

Ustanovení čl. 2 odst. 7 požaduje, aby členské státy zajistily tlumočení i v řízeních týkajících se výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Téměř všechny členské státy s výjimkou jednoho provedly toto ustanovení správně.

3.2.8.Kvalita tlumočení – čl. 2 odst. 8

Ustanovení čl. 2 odst. 8 požaduje, aby bylo tlumočení dostatečně kvalitní pro zaručení spravedlivého řízení, zejména tím, že zajistí, aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit s tím, co je mu kladeno za vinu, a mohl uplatnit své právo na obhajobu. Téměř všechny členské státy toto ustanovení provedly, ačkoli většina členských států kvalitu tlumočení výslovně neuvádí. Mezi nimi šestnáct členských států požaduje, aby tlumočníci účastnící se řízení byli registrovaní nebo soudní tlumočníci nebo aby byli zahrnuti do příslušných seznamů, jež jsou k dispozici trestním orgánům, v návaznosti na splnění souboru kritérií kvality.

3.3.Právo na překlad podstatných dokumentů (článek 3)

Článek 3 směrnice stanoví právo na překlad v průběhu trestního řízení a řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu, které vyžaduje, aby členské státy v přiměřené lhůtě poskytly písemný překlad dokumentů, které jsou podstatné pro uplatnění práva na obhajobu. Toto právo zahrnuje možnost podat opravný prostředek jak proti odmítnutí poskytnutí překladu, tak i proti kvalitě překladu. Jako výjimka jsou za přísných podmínek povoleny ústní překlad a zřeknutí se práva na překlad. Členské státy by rovněž měly zajistit kvalitu překladatelských služeb.

3.3.1.Překlad podstatných dokumentů – čl. 3 odst. 1

Ustanovení čl. 3 odst. 1 stanoví, že by podezřelým nebo obviněným, kteří nerozumí jazyku daného trestního řízení, měl být v přiměřené lhůtě poskytnut písemný překlad všech dokumentů, které jsou podstatné pro zajištění toho, aby byli schopni uplatnit své právo na obhajobu, a pro zaručení spravedlivého řízení. 15

Většina členských států s výjimkou jednoho poskytují písemný překlad podstatných dokumentů. Většina členských států buď výslovně požaduje, aby byly překlady poskytnuty „v přiměřené lhůtě“, nebo používají podobné výrazy jako „neprodleně“, „co nejdříve“ nebo „co možná nejdříve“. V osmi členských státech vnitrostátní právní předpisy nestanoví, že překlad podstatných dokumentů bude poskytnut v přiměřené lhůtě, což má dopad na soulad se směrnicí.

3.3.2.Definice podstatných dokumentů – čl. 3 odst. 2

V čl. 3 odst. 2 se stanoví, že podstatné dokumenty musí zahrnovat veškerá rozhodnutí zbavující danou osobu svobody, všechna obvinění či obžaloby a veškeré rozsudky.

Většina členských států uvedla seznam dokumentů, které je podle tohoto ustanovení nezbytné považovat za podstatné, aniž by však nutně používaly pojem „podstatné dokumenty“. Seznam dokumentů, které mají být přeloženy, je ve většině případů indikativní a umožňuje překlad dalších dokumentů jiných než těch, u nichž je to povinné.

Soulad není zajištěn v několika členských státech, kde seznam dokumentů, které mají být přeloženy, neodkazuje na všechny dokumenty uvedené ve směrnici (musí být např. přeloženy pouze části obžaloby nebo se nepřekládají všechny dokumenty o opatřeních zbavujících osobní svobody).

3.3.3.Rozhodnutí o podstatné povaze dokumentu – čl. 3 odst. 3

V čl. 3 odst. 3 se stanoví, že příslušné orgány musí pro každý jednotlivý případ rozhodnout, zda je podstatný jakýkoli jiný dokument, a že podezřelí, obvinění nebo jejich právní zástupce mohou za tímto účelem podat odůvodněný návrh.

Většina členských států umožňuje požadovat překlad dalších dokumentů, které jsou pro podezřelého nebo obviněného podstatné. Šest členských států však neumožňuje podezřelým nebo obviněným ani jejich právnímu zástupci předložit odůvodněnou žádost o překlad dalšího dokumentu. Přibližně polovina členských států uvádí některá obecná kritéria pro určení podstatné povahy dokumentů (např. jsou-li nezbytné pro uplatnění práva na obhajobu nebo je-li to obecně v zájmu spravedlnosti).

3.3.4.Není nutné překládat nedůležité části podstatných dokumentů – čl. 3 odst. 4

V čl. 3 odst. 4 se stanoví, že nelze požadovat překlad částí podstatných dokumentů, které nejsou důležité k tomu, aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit s tím, co je mu kladeno za vinu.

Většina členských států toto nepovinné ustanovení využila. Ve vnitrostátních právních předpisech se důvody opravňující nepřekládání částí dokumentů liší – počínaje tím, že nejsou důležité pro to, aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit s tím, co je mu kladeno za vinu, až po to, že nejsou důležité pro výkon práva na obhajobu.

Několik málo členských států jde nad rámec této minimální normy tím, že stanoví, že základní dokumenty musí být vždy překládány v plném rozsahu, a nikoli pouze příslušné části.

3.3.5.Právo vznést námitku a podat stížnost – čl. 3 odst. 5

Podle čl. 3 odst. 5 mají členské státy povinnost zajistit, aby měl podezřelý nebo obviněný právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí, že překlad dokumentů nebo jejich částí není zapotřebí, a možnost podat stížnost na kvalitu překladu, nepovažuje-li ji za dostatečnou pro zaručení spravedlivého řízení.

Pokud jde o právo vznést námitku proti rozhodnutí, že překlad dokumentů není zapotřebí, pouze osm členských států zavedlo ve svých právních předpisech zvláštní postupy pro toto přezkumné řízení (stejně jako pro čl. 2 odst. 5). Zbývající členské státy se spoléhají na stávající obecné postupy pro odvolání se proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení a podávání stížností nebo námitek v celém průběhu trestního řízení.

Pokud jde o možnost podat stížnost na kvalitu překladu, méně než polovina členských států výslovně odkazovala na konkrétní postup pro podávání stížností. Zbývající členské státy odkazují na obecné postupy pro podávání stížností a námitek, nebo dokonce pro odvolání na základě porušení procesních práv na obhajobu.

Ačkoli to směrnice nestanovila, šest členských států šlo dále a stanoví možnost nahradit překladatele z důvodu, že vyhotovené překlady nebyly dostatečně kvalitní.

3.3.6.Překlad evropského zatýkacího rozkazu – čl. 3 odst. 6

Ustanovení čl. 3 odst. 6 požaduje, aby byl v rámci příslušného řízení přeložen evropský zatýkací rozkaz.

Téměř všechny členské státy s výjimkou čtyř provedly toto ustanovení správně. Většina z těchto členských států výslovně stanoví právo na překlad evropského zatýkacího rozkazu.

3.3.7.Ústní překlad nebo ústní shrnutí podstatných dokumentů – čl. 3 odst. 7

Ustanovení čl. 3 odst. 7 stanoví výjimku, kdy lze namísto písemného překladu poskytnout ústní překlad nebo ústní shrnutí obsahu podstatných dokumentů, pokud tímto ústním překladem či shrnutím není dotčen spravedlivý průběh řízení.

Téměř všechny členské státy se rozhodly zahrnout tuto výjimku do svých vnitrostátních právních předpisů. Tuto výjimku neprovedly pouze dva členské státy, ve kterých je vždy zajištěn překlad podstatných dokumentů.

Dva z členských států, které tuto možnost provedly, upřesňují, že bude poskytnut ústní překlad nebo ústní shrnutí, pokud tím není dotčen spravedlivý průběh řízení. Některé jiné členské státy neuvádějí, že ústní překlady jsou výjimkou z písemných překladů, a někdy je v praxi nejasné, zda tomu tak je, protože se zdá, že ústní překlady mohou být pravidlem.

3.3.8.Zřeknutí se práva na překlad – čl. 3 odst. 8

Ustanovení čl. 3 odst. 8 umožňuje vzdát se práva na překlad dokumentů za předpokladu, že podezřelý či obviněný předtím obdržel právní poradu nebo byl jiným způsobem plně informován o následcích tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí vzdát se práva na překlad učinil jednoznačně a dobrovolně.

Většina členských států tuto možnost provedla. Všechny z nich zahrnuly požadavek, že podezřelý nebo obviněný musí být plně informován o následcích tohoto zřeknutí se práva, a to buď pomocí podobného slovníku, nebo tím, že informační povinností pověřily trestní orgány. Jen velmi málo členských států však výslovně uvedlo, že toto zřeknutí se práva musí být jednoznačné a musí být učiněno dobrovolně.

Deset členských států jde nad rámec minima stanoveného tímto ustanovením a neposkytují možnost vzdát se práva na překlad podstatných dokumentů v trestním řízení.

3.3.9.Kvalita překladu – čl. 3 odst. 9

Ustanovení čl. 3 odst. 9 požaduje, aby překlady byly dostatečně kvalitní pro zaručení spravedlivého řízení, zejména tím, že zajistí, aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit s tím, co je mu kladeno za vinu, a mohl uplatnit své právo na obhajobu.

Většina členských států, ačkoli na kvalitu překladů výslovně neodkazuje, zajišťuje dostatečnou kvalitu překladů buď tím, že požaduje, aby překladatelé účastnící se řízení byli registrovaní nebo soudní překladatelé nebo aby byli zahrnuti do příslušných seznamů, jež jsou k dispozici trestním orgánům, po splnění souboru kritérií kvality. Toto ustanovení neprovedly pouze dva členské státy.

3.4.Náklady na tlumočení a překlad (článek 4)

Článek 4 požaduje, aby členské státy nesly náklady na tlumočení a překlad v trestním řízení bez ohledu na výsledek řízení.

Téměř všechny členské státy kromě tří tuto povinnost řádně provedly. Ve většině členských států byl požadavek na úhradu nákladů na tlumočení a překlad „bez ohledu na výsledek řízení“ uveden v jiných vnitrostátních předpisech, které zajišťují, aby se právo na tlumočení a překlad vztahovalo na přípravné řízení i vlastní řízení a aby související náklady nenesl podezřelý nebo obviněný. Některé členské státy stanoví, že náklady na tlumočení a překlad v trestním řízení nese stát. Některé jiné členské státy stanoví, že náklady nesou konkrétní orgány (např. během přípravného řízení orgány činné v přípravném řízení a ve fázi soudního řízení soudy).

3.5.Kvalita tlumočení a překladu (článek 5)

Článek 5 stanoví členským státům povinnost přijmout opatření k zajištění kvality tlumočení a překladu. Kromě toho se musí členské státy snažit udržovat rejstříky tlumočníků a překladatelů a zpřístupnit je právnímu zástupci a příslušným orgánům.

3.5.1.Konkrétní opatření k zajištění kvality – čl. 5 odst. 1

V čl. 5 odst. 1 se stanoví, že členské státy musí přijmout konkrétní opatření k zajištění, aby kvalita poskytovaného tlumočení a překladu odpovídala požadavkům čl. 2 odst. 8 a čl. 3 odst. 9 směrnice.

Jak již bylo uvedeno výše, většina členských států zavedla opatření k zajištění kvality tlumočení a překladu, většinou prostřednictvím ustanovení upravujících povolání tlumočníků a překladatelů a prostřednictvím konkrétních kvalifikačních požadavků.

Některé členské státy přijaly konkrétní opatření, která jdou nad rámec ustanovení směrnice, aby byla zajištěna dostatečná kvalita tlumočení a překladů, a to prostřednictvím regulace povolání tlumočníků a překladatelů nebo odkazem na zásady chování tlumočníků a překladatelů nebo na etické požadavky na ně kladené.

3.5.2.Rejstříky překladatelů a tlumočníků – čl. 5 odst. 2

Podle čl. 5 odst. 2 mají členské státy povinnost usilovat o zavedení rejstříku či rejstříků náležitě kvalifikovaných nezávislých překladatelů a tlumočníků.

Ačkoli tento článek nepožaduje, aby členské státy zřídily rejstřík, většina členských států má rejstřík nebo rejstříky tlumočníků a překladatelů a pouze několik z nich neučinilo dosud v tomto směru žádné kroky. Šest členských států stanoví, že ve výjimečných situacích, které většinou souvisejí s nedostupností tlumočníka/překladatele, nedostatkem tlumočníků/překladatelů pro určité jazyky nebo nepřiměřenými náklady, lze k účasti na řízení předvolat tlumočníky/překladatele, kteří nejsou zapsáni v úředních rejstřících nebo seznamech.

3.5.3.Mlčenlivost – čl. 5 odst. 3

Ustanovení čl. 5 odst. 3 stanoví, že členské státy musí zajistit, aby tlumočníci a překladatelé zachovávali při provádění své úlohy mlčenlivost.

Většina členských států stanoví zvláštní požadavek na mlčenlivost pro tlumočníky a překladatele použitelný na trestní řízení, zatímco několik členských států má obecnější povinnost mlčenlivosti. Dva členské státy tuto povinnost neprovedly, neboť v rozporu se směrnicí tlumočníkům a překladatelům neuložily povinnost zachovávat mlčenlivost.

3.6.Odborná příprava (článek 6)

Článek 6 stanoví členským státům povinnost požadovat po osobách odpovědných za odbornou přípravu soudců, státních zástupců a soudních úředníků zapojených do trestního řízení, aby věnovaly zvláštní pozornost specifikům komunikace za pomoci tlumočníka za účelem zajištění účinné a účelné komunikace.

Celkově nebylo toto ustanovení většinou členských států výslovně provedeno. Jejich vnitrostátní systémy však obecně zahrnují opatření „soft law“ zajišťující programy odborné přípravy justičních zaměstnanců. V několika členských státech jsou v odborné přípravě soudců, státních zástupců a soudních úředníků zahrnuty konkrétní prvky týkající se specifik komunikace za pomoci tlumočníka.

3.7.Uchovávání záznamu (článek 7)

Článek 7 směrnice stanoví členským státům povinnost uchovávat záznamy v případě, je-li během výslechu a soudního jednání přítomen tlumočník, pokud byly poskytnuty ústní překlad nebo ústní shrnutí podstatných dokumentů a pokud se podezřelý nebo obviněný vzdal svého práva na překlad.

Povinnost uchovávat záznamy byla ve většině členských států provedena správně. V těchto členských státech je stanovena povinnost uchovávat záznam o pomoci tlumočníka při výslechu nebo jednání ze strany orgánů činných v trestním řízení a o použití ústního překladu nebo ústního shrnutí základních dokumentů.

Ve většině případů je rovněž stanovena povinnost uchovávat záznam o vzdání se práva na překlad. U sedmi členských států lze povinnost vést záznamy dovodit z obecných ustanovení o povinnosti uchovávat podrobné záznamy nebo zápisy ze všech činností ve všech fázích trestního řízení. Jeden členský stát nestanoví konkrétní povinnost zaznamenávat přítomnost tlumočníka nebo skutečnost, že byl poskytnut ústní překlad.

Pokud jde o pravomoc uchovávat záznamy, ve většině členských států jsou za jejich uchovávání v přípravném řízení odpovědné vyšetřovací orgány, zatímco v soudním řízení je to úkolem soudu – tuto úlohu obvykle plní soudní úředník.

4.Závěry

Směrnice byla zavedena proto, aby umožnila uplatňování specifického práva na spravedlivý proces, konkrétně práva podezřelých nebo obviněných na překlad a tlumočení v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu.

Směrnice má značný dopad na ochranu podezřelých nebo obviněných v členských státech tím, že stanoví důslednější uplatňování práv a záruk uvedených v článcích 47 a 48 Listiny základních práv a v článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech prostřednictvím zřízení společných evropských minimálních norem. Směrnice tímto způsobem přispívá ke zlepšení vzájemné důvěry mezi členskými státy, jak je stanoveno v cestovní mapě pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení.

Směrnice celkově přinesla přidanou hodnotu EU zvýšením úrovně ochrany občanů zapojených do trestního řízení, zejména v některých členských státech, v nichž právo na překlad a tlumočení dříve neexistovalo.

Míra dopadu směrnice na členské státy se liší podle zavedených vnitrostátních systémů trestního soudnictví. Hodnocení zdůrazňuje, že v některých členských státech stále přetrvávají potíže s klíčovými ustanoveními směrnice. To platí zejména pro komunikaci mezi podezřelými nebo obviněnými a jejich právním zástupcem, překlad podstatných dokumentů a náklady na tlumočení a překlad.

Hodnocení rovněž ukazuje, že v současnosti není nutné směrnici revidovat, ale že její uplatňování lze v praxi dále zlepšit. Komise bude soulad členských států se směrnicí nadále posuzovat a přijme veškerá vhodná opatření k zajištění souladu s ustanoveními této směrnice v celé Evropské unii.

(1)

Úř. věst. L 280, 26.10.2010, s. 1.

(2)

Úř. věst. C 326, 26.10.2012, s. 47.

(3)

Úř. věst. C 326, 26.10.2012, s. 392.

(4)

Usnesení Rady ze dne 30. listopadu 2009 o cestovní mapě pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení (Úř. věst. C 295, 4.12.2009, s. 1).

(5)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení (Úř. věst. L 142, 1.6.2012, s. 1).

(6)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody (Úř. věst. L 294, 6.11.2013, s. 1).

(7)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. L 65, 11.3.2016, s. 1).

(8)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/800 o procesních zárukách pro děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení (Úř. věst. L 132, 21.5.2016, s. 1).

(9)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1919 o právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení a pro osoby vyžádané v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu (Úř. věst. L 297, 4.11.2016, s. 1).

(10)

Soudní dvůr EU (SDEU) vyložil zatím směrnici 2010/64/EU při třech příležitostech. Viz rozsudky SDEU ze dne 15. října 2015, Covaci, C-216/14; ze dne 9. června 2016, Balogh, C-25/15; a ze dne 12. října 2017, Sleutjes, C-278/16.

(11)

Studie provedená Agenturou Evropské unie pro základní práva (FRA), Rights of suspected and accused persons across the EU: translation, interpretation and information (Práva podezřelých a obviněných osob v EU: překlad, tlumočení a informace), listopad 2016. K dispozici na adrese: http://fra.europa.eu/en/publication/2016/rights-suspected-and-accused-persons-across-eu-translation-interpretation-and

(12)

Viz studie vypracovaná Radou advokátních komor a sdružení právníků v Evropě (CCBE), TRAINAC – Assessment, good practices and recommendations on the right to interpretation and translation, the right to information and the right of access to a lawyer in criminal proceedings (Projekt TRAINAC - Hodnocení, osvědčené postupy a doporučení ohledně práva na tlumočení a překlad, práva na informace a práva na přístup k obhájci v trestním řízení) zveřejněná v roce 2016. K dispozici na adrese: http://europeanlawyersfoundation.eu/wp-content/uploads/2015/04/TRAINAC-study.pdf . Viz také studie Inside Police Custody (Policejní zadržení) a Inside Police Custody 2 (Policejní zadržení 2), uskutečněné Irskou radou pro občanské svobody v roce 2014 a 2018. K dispozici na adrese: https://intersentia.be/nl/pdf/viewer/download/id/9781780681863_0/ .

(13)

Například Lucembursko provedlo směrnici teprve v březnu 2017 a Litva oznámila nová opatření k dokončení provedení směrnice v květnu 2017.

(14)

Případy týkající se Lucemburska a Litvy byly uzavřeny v lednu 2018.

(15)

Ve věci C-278/16, Sleutjes, Soudní dvůr rozhodl, že „příkaz upravený vnitrostátním právem za účelem trestání méně závažných trestních činů vydaný soudem na základě jednostranného zjednodušeného řízení představuje „podstatný dokument“ ve smyslu odstavce 1 tohoto článku“ (tj. čl. 3 odst. 1 směrnice) (bod 34), neboť „představuje [...] obžalobu a zároveň rozsudek ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2010/64.“ (bod 31).