52013DC0866

OBSAH

1............ Úvod. 3

2............ Souvislosti a zdroje údajů pro zprávu. 3

3............ Situace v oblasti místního zemědělství a přímého prodeje. 4

3.1......... Sociální a hospodářský význam místního zemědělství a přímého prodeje. 5

3.2......... Environmentální kritéria. 6

4............ Zjištění ke stávajícímu režimu označování v členských státech. 8

5............ Má režim označování na úrovni EU smysl?. 9

5.1......... Zvláštní režim označování 9

5.2......... Alternativní přístup. 10

6............ Závěr 11

ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ

k otázce režimu označování místního zemědělství a přímého prodeje

1.           Úvod

Dne 3. ledna 2013 vstoupilo v platnost nařízení (EU) č. 1151/2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin[1]. Podle článku 55 Komise do 4. ledna 2014 předloží „Evropskému parlamentu a Radě zprávu shrnující argumenty týkající se nového režimu označování týkajícího se názvů „místní zemědělství“ a „přímý prodej“ s cílem pomoci producentům při uvádění jejich produktů na místní trh“. Tato zpráva „se zaměří na schopnost zemědělců vytvářet přidanou hodnotu k produkci prostřednictvím nového označení a měla by zohlednit další kritéria, jako jsou možnosti snížení emisí uhlíku a odpadu prostřednictvím krátkých výrobních a distribučních řetězců“.

Tato zpráva „je v případě nutnosti doplněna o vhodné legislativní návrhy na vytvoření režimu označování místního zemědělství a přímého prodeje“.

Tato zpráva posoudí sociálně-ekonomické a environmentální dopady místního zemědělství a přímého prodeje a projedná možnosti zavedení nástroje pro označování na úrovni EU.

2.           Souvislosti a zdroje údajů pro zprávu

Evropský parlament v usnesení „Spravedlivé příjmy zemědělců: lepší fungování potravinového řetězce v Evropě“[2] vyzývá Komisi, „aby navrhla přijetí nástrojů, které budou podporovat a prosazovat potravinové řetězce řízené zemědělci, krátké dodavatelské řetězce a zemědělské trhy, aby mohl být navázán přímý vztah se spotřebiteli a zemědělci mohli získat spravedlivější podíl z konečné prodejní ceny, neboť dojde ke snížení počtu zprostředkovatelů a jednotlivých fází celého procesu“.

Evropský parlament v usnesení „Budoucnost SZP po roce 2013“[3] jasně uvádí, že zlepšení konkurenceschopnosti na různých úrovních, včetně místních trhů, by mělo být základním cílem SZP po roce 2013.

Výbor regionů se domnívá[4] že Komise by měla „přijmout definici „místní potraviny“ a „místního potravinového systému“ a zřídit nové logo a vymyslet společnou symboliku a vnější identitu místních potravin [...]“. 

Komise při zvážení výzev SZP po roce 2013[5] zdůrazňuje, že „občané EU navíc vyžadují široký výběr vysoce kvalitních potravinářských produktů (včetně místní produkce) odpovídajících přísným normám na bezpečnost, jakost a dobré životní podmínky zvířat.“

S cílem získat lepší přehled o místním zemědělství a přímém prodeji v rámci Evropské unie (EU) provedla Komise širokou škálu opatření, která zahrnovala například konzultace s členskými státy a zúčastněnými stranami, zřízení specializované pracovní skupiny a vypracování externí studie[6]. Komise pozvala zúčastněné strany na konferenci na vysoké úrovni „Místní zemědělství a krátké potravinové řetězce“, která se uskutečnila v dubnu 2012. Více informací o těchto opatřeních je k dispozici v doprovodném pracovním dokumentu útvarů Komise[7].

Tato opatření představují významný příspěvek k této zprávě. Tato zpráva obsahuje také informace z rešerší odborné literatury a dalších externích studií a článků.

3.           Situace v oblasti místního zemědělství a přímého prodeje

Pro účely této zprávy jsou definovány tyto pojmy:

– „místním zemědělstvím“ se rozumí výroba zemědělských produktů a potravin s cílem jejich prodeje v přiměřené blízkosti zemědělského podniku,

– „přímým prodejem“ se rozumí prodeje, kdy zemědělec prodává přímo spotřebiteli, bez zprostředkovatelů na prodejní straně,

– „krátkými potravinovými řetězci“ se rozumí prodeje, kdy zemědělec prodává spotřebiteli prostřednictvím menšího počtu zprostředkovatelů,

– „místními potravinovými systémy“ se rozumí výroba a zpracování potravin, obchodování s potravinami a jejich spotřeba v relativně malé zeměpisné oblasti.

Jednotná definice pojmu „místní oblast“ neexistuje. Různé zdroje se shodují, že tento pojem znamená poměrně malou zeměpisnou oblast, avšak neexistuje shoda ohledně vzdálenosti, která se může pohybovat od 20 do 100 km od místa výroby. S ohledem na široké interpretace pojmu „místní oblast“ by definice na úrovni EU působila příliš autoritativně. O tom, zda produkt pochází z „místní oblasti“ či nikoli, rozhoduje v zásadě spotřebitel.

Místní zemědělství a přímý prodej se musí vyrovnávat s řadou otázek, kterými se zabývala konference konaná v dubnu 2012. Komise byla vyzvána k následujícím krokům: poskytnout odpovídající podporu pro rozvoj místního zemědělství a krátkých potravinových řetězců; přizpůsobit pravidla EU pro zadávání veřejných zakázek; objasnit hygienická pravidla EU a zvážit možnosti, jak zlepšit přístup k trhům, pokud možno prostřednictvím zvláštního režimu označování.  Pracovní dokument útvarů Komise připojený k této zprávě se zabývá těmito otázkami a hledá také způsoby, jak by mohly být vyřešeny pomocí stávajících či nových nástrojů EU.

3.1.        Sociální a hospodářský význam místního zemědělství a přímého prodeje

Ze statistického zjišťování o struktuře zemědělských podniků provedené Eurostatem v roce 2007[8] vyplynulo, že mezi jednotlivými členskými státy existují v oblasti vývoje přímého prodeje značné rozdíly. V průměru přibližně 15 % zemědělských podniků prodává více než 50 % své produkce přímo spotřebitelům, přičemž mezi členskými státy existují značné rozdíly: zatímco v Řecku tak činí téměř jedna čtvrtina všech zemědělských podniků, ve Španělsku je to pouze 0,1 %.  Je třeba poznamenat, že malé zemědělské podniky jsou do krátkých potravinových řetězců zapojeny relativně více.

Z empirických studií o nákupním chování vyplývá, že spotřebitelé mají o nákup místních potravin značný zájem. Jedna studie[9] ukazuje, že ve Spojeném království má zájem o místní potraviny 70 % spotřebitelů, v budoucnu by chtělo kupovat více místních potravin téměř 50 % spotřebitelů a v současné době kupuje místní potraviny 60 % spotřebitelů. Podle údajů Natural Marketing Institute[10] se 71 % francouzských a 47 % španělských a britských spotřebitelů domnívá, že je důležité kupovat místní produkty.

Opatření k uspokojení rostoucí poptávky po místních produktech mohou přispět k posílení a rozvoji konkurenceschopnosti venkovských oblastí. Zásobování místních potravinových systémů nepředstavuje příležitost pouze pro zemědělské výrobce. Má také vliv na činnosti navazující na prvovýrobu, jako je například zpracování, distribuce a maloobchod, a má tedy pro místní společenství multiplikační efekt tím, že vytvářejí pracovní příležitosti. V současné hospodářské krizi je význam tohoto aspektu ještě větší. Veřejná podpora místního zemědělství a přímého prodeje by mohla napomoci k maximalizaci těchto přínosů. 

V rámci celoevropského výzkumného projektu IMPACT[11] bylo zjištěno, že podíl celkového počtu zemědělských podniků, které jsou zapojeny do přímého prodeje, se mezi jednotlivými členskými státy značně liší (od 0,5 % v Irsku až po 34,6 % v Itálii), nicméně pro EU-15 je tento podíl odhadován na 20,2 %. Dodatečná čistá hodnota získaná přímým prodejem byla pro EU-FDE15 odhadnuta na 2,7 % celkové čisté přidané hodnoty. Jedním ze závěrů výzkumu bylo, že se rozvoj přímého prodeje stal v několika členských státech klíčovým prvkem rozvoje venkova.

Nedostatek kvantitativních údajů byl vyrovnán odhady hospodářského významu pro odvětví. Například odhady uvedené v časopise EU Rural Review[12] ukazují značné rozdíly v rámci EU, přičemž například v Dánsku jsou do přímého prodeje zapojena pouze přibližně 3 % výrobců, zatímco v Rakousku je do přímého prodeje zapojena jedna třetina všech zemědělských podniků.

V rámci studie o krátkých potravinových řetězcích bylo pomocí modelu pěti kapitálových forem[13] analyzováno 84 krátkých potravinových systémů v celé EU.  Ze studie vyplynulo, že většina systémů (54) je silně orientována na tvorbu sociálního kapitálu, posilování sociálních vazeb mezi lidmi ve smyslu sounáležitosti a důvěry a spolupráce mezi podniky na straně jedné a mezi výrobci a spotřebiteli na straně druhé. Studie dále ukazuje, že úzké vazby mezi výrobci a spotřebiteli zvyšují znalosti spotřebitelů o potravinách a mají pozitivní dopad na zemědělské činnosti a otázky v oblasti životního prostředí. V některých případech to může vést ke změnám v chování, například ve stravovacích návycích a rozhodování o koupi. A konečně je třeba uvést, že podle studie je používání krátkých potravinových řetězců pro zemědělské podniky z důvodu zpracování, balení a uvádění produktů na trh náročnější na pracovní sílu než prodej zemědělských produktů a potravin prostřednictvím tradičních odbytišť.

3.2.        Environmentální kritéria 

V případě potravinových řetězců má současná literatura tendenci zaměřovat se na spotřebu energie a emise uhlíku, které vznikají při zemědělské činnosti, při zpracování, skladování a distribuci potravin. Protože potravinářské odvětví spotřebovává přibližně 30 % celkové spotřeby energie[14], má tak přímý dopad na změnu klimatu.

Jones[15] provedl studii založenou na analýze dopadu dopravní složky potravinového řetězce na životní prostředí a zjistil, že dodáním místně pěstovaných jablek na trh se ve Spojeném království vyprodukuje méně emisí oxidu uhličitého než v případě nákupu jablek dovážených z Nového Zélandu v supermarketu. Na druhou stranu, studie, kterou vypracovali Saunders a kol.[16], dospěla použitím odlišného přístupu k opačnému závěru. Pokud zvážíme množství přímé a nepřímé energie, která se spotřebuje při produkci, dopravě a skladování jablek, byl v tomto případě Nový Zéland z pohledu celkové energetické složky efektivnější než Spojené království. 

Případová studie provedená ve Španělsku za použití dopravního modelu ukazuje, že přechod na lokálnější spotřebu vede k úsporám energie (Aranda a kol.[17]).

Jiná studie (Sundkvist a kol.[18]) analyzuje environmentální důsledky místních drobných výrobců chleba ve srovnání s centralizovanými velkými výrobci chleba. Výsledky ukazují, že emise CO2, SO2 a NOX jsou na kontinentálním území Švédska v případě místních pekáren nižší než u velkých pekáren.

Studie, kterou provedl Coley a kol.[19], zkoumá spotřebu energie a uhlíkovou stopu spotřebitele, který musí za účelem nákupu do prodejny zemědělského podniku cestovat. Studie dospěla k závěru, že hranice takové cesty za účelem nákupu je 7,4 km: pokud je vzdálenost delší, jsou emise uhlíku vyšší než u konvenčního potravinového řetězce. 

Pokud jde o environmentální důsledky potravinového plýtvání, studie zkoumá dva aspekty. Prvním z nich je množství energie a vody, které se spotřebují při výrobě. Druhým z nich je dodatečné množství oxidu uhličitého, methanu a amoniaku uvolňované ve fázi rozkladu[20].

Ze studie, kterou provedl Gustavsson a kol.[21], vyplývá, že nejvyšší množství potravinového plýtvání se týká ovoce, zeleniny a obilovin. V případě Evropy údaje dokládají více než 30 % ztráty pro obiloviny a přibližně 45 % pro ovoce a zeleninu. Pro osivo jsou ztráty 20 %, pro maso více než 20 % a v produkci mléka více než 10 %.

Stejná studie zdůrazňuje, že výsledky v oblasti plýtvání je nutné interpretovat opatrně, protože nejsou k dispozici dostatečné údaje, dostupné údaje obsahují nejasnosti a pokud jde o množství potravinového plýtvání, pracuje se z velké části s předpoklady. Podobně Hall a kol.[22] ve své studii zdůrazňují, že potravinové plýtvání lze obtížně kvantitativně vyjádřit, jelikož metody spočívají ve využívání faktorů plýtvání měřených ve statistickém vzorku. Parfitt a kol.[23]  poukazují na to, že srovnávání studií je znesnadněno tím, že při měření potravinového plýtvání jsou používány různé definice a metody.

Ve studii Komise o potravinovém plýtvání[24] byly zkoumány různé případy potravinového plýtvání v těchto čtyřech odvětvích: výroba, velkoobchod/maloobchod, veřejné stravování a domácnosti. Studie dospěla k závěru, že je obtížné vyvodit v této otázce konkrétní závěr, neboť jsou k dispozici omezené údaje, které reprezentují pouze dvě odvětví (mléčné výrobky a maso). Případná úloha krátkého potravinového řetězce ve snižování potravinového plýtvání nebyla navíc v této studii zmíněna.

Abychom mohli dospět ke spolehlivým závěrům, je nutné provést další výzkum zaměřený na vztah mezi typem potravinového řetězce, chováním spotřebitelů a snižováním plýtvání. Zdá se, že spotřebitelé mají sklon přikládat větší hodnotu produktům nakoupeným přímo v zemědělském podniku  nebo na farmářských trzích, což může vést k menšímu plýtvání. Avšak vzhledem k poměrně malému podílu krátkých potravinových řetězců a místních potravinových systémů na celosvětové výrobě, zpracování a distribuci by potenciální dopad těchto systémů neměl být přeceňován.

Ze studie o krátkých potravinových řetězcích vyplývá, že k minimalizaci nepříznivého dopadu na životní prostředí by krátké potravinové řetězce musely současně působit na místní úrovni, být sezónní, používat ekologické výrobní postupy a mít za cíl nízkou uhlíkovou stopu. Kombinace místní a sezónní produkce snižuje potřebu skladování, zatímco ekologické výrobní postupy mohou rovněž přispět ke snížení používání pesticidů, menšímu znečištění půdy a vod a snížení degradace půdy i k posílení biologické rozmanitosti a udržitelného využívání vody.

4.           Zjištění ke stávajícímu režimu označování v členských státech

V rámci EU existuje velká rozmanitost režimů. Většina z nich sestává z prodejů v blízkosti místa produkce. Jedná se o přímé prodeje ze zemědělského podniku (například farmářské obchody, silniční prodeje, vlastní sklizeň) nebo prodeje mimo zemědělský podnik (například farmářské a jiné trhy, systémy dodávek, prodeje maloobchodníkům nebo odvětví stravovacích služeb). Některé z nich jsou prodeje na dálku, například systémy dodávek a prodeje přes internet. Ze studie o krátkých potravinových řetězcích vyplývá, že etikety a loga jsou s největší pravděpodobností používány u režimů, které existují již delší dobu, nebo u větších regionálních iniciativ, a že jsou méně časté v případě lokálnější spotřebitelské základny, kde existuje přímá komunikace mezi výrobcem a spotřebitelem.  

Z odpovědí členských států na dotazník o přímém a místním prodeji zemědělských produktů a potravin vyplynuly rozdíly v rozvoji a podpoře tohoto typu prodejů. Podobně ze studie o krátkých potravinových řetězcích vyplynulo, že na úrovni EU a na úrovni jednotlivých států je dostupné velké množství nástrojů na podporu zemědělských podniků, avšak tyto nástroje nejsou v rámci EU používány jednotně, což vedlo k nevyrovnanému vývoji krátkých potravinových řetězců. Vzhledem k tomu, že státy v EU čelí různým výzvám, pokud jde o zapojení se do místního zemědělství, měly by členské státy zvolit kombinaci opatření přizpůsobených svým potřebám rozvoje.

Ze studie o krátkých potravinových řetězcích vyplývá, že etikety jsou užitečné také z důvodu, že upozorňují na to, že produkt byl ověřen. Tento aspekt je důležitý pro ochranu produktů před imitacemi: označení s předepsaným obsahem je nástrojem v boji se zavádějícími informacemi či dokonce podvodem. 

Ve studii o krátkých potravinových řetězcích je rovněž uvedeno, že spotřebitelé považují různé režimy označování za nepřehledné. Spotřebitelé v první řadě od označení očekávají, že jim poskytne informace o ceně a trvanlivosti produktu. Dále následují informace o zeměpisném původu a totožnosti výrobce. Důležité jsou také informace o druhu dodavatelského řetězce: je produkt prodáván za spravedlivou cenu jak pro výrobce, tak pro spotřebitele?

Ze studie a výsledků konzultací závěrem vyplývá, že režimy označování vedou na straně výrobců nevyhnutelně k nákladům a mohou zdražit jejich výrobky.

5.           Má režim označování na úrovni EU smysl? 

Na konferenci z dubna 2012 bylo zdůrazněno, že je důležité s ohledem na kvalitu, životní prostředí, etiku, kulturu, sociální vazby a družnost prosadit společný přístup. Hlavními prvky místního přístupu je vytváření sítí, důvěry a vzájemných znalostí a vzdělávání jak zemědělců, tak i spotřebitelů. Ze závěrů konference vyplývá, že tyto hodnoty by mohly být podpořeny novým označením pro krátké dodavatelské řetězce za podmínky, že by se jednalo o dobrovolný a jednoduchý nástroj, bez dodatečných nákladů pro výrobce.

Na fórech, která se zabývala otázkou místního zemědělství a přímého prodeje, byla zdůrazněna potřeba usnadnit přístup k investicím a znalostem, umožnit účast ve veřejných nabídkových řízeních a přizpůsobit hygienická pravidla, o nichž se tvrdilo, že často představují pro tento způsob zemědělství a prodej překážky. Pracovní dokument útvarů Komise, který doplňuje tuto zprávu, vysvětluje nástroje, které existují na podporu výrobců, a navrhuje členským státům opatření, která mohou přijmout. Členské státy by měly zastávat aktivnější roli a popřípadě přizpůsobit právní předpisy zejména ve prospěch malých zemědělských podniků a přímého prodeje. Potraviny a stravování patří mezi prioritní odvětví pro ekologické veřejné zakázky. Aby místní jídelny mohly být zásobovány místními potravinami, měly by veřejné orgány používat při zahrnování ekologických aspektů do veřejných zakázek inovativní postupy a zemědělci by se měli organizovat a využívat různé modely spolupráce, aby mohli ve veřejných zakázkách podávat společné nabídky.

Spotřebitelé, kteří si chtějí koupit místně vyprodukované potraviny, je na trhu často nemohou rozpoznat[25]. Z průzkumu Eurobarometr Postavení spotřebitelů[26] vyplynulo, že spotřebitelé nemají dostatek znalostí a vědomostí, a to také pokud jde o interpretaci označování a log. Tyto závěry byly podpořeny výsledky studie o fungování trhu s masem pro spotřebitele[27].

Studie o krátkých potravinových řetězcích uvádí několik případů zavádějícího či neoprávněného označování, která vedla k nekalé soutěži. Ochrana proti napodobeninám prostřednictvím řádných informací na označení na úrovni EU by mohla riziko klamání spotřebitelů snížit.

5.1.        Zvláštní režim označování

Komise požádala při analýze možností pro vytvoření režimu označování o odborné stanovisko[28].

Stanovisko odborníků bylo jasné: pokud by měl být vytvořen režim označování, měl by mít tyto vlastnosti:

– být pro výrobce nepovinný,

– vyhnout se certifikačním a akreditačním postupům, které jsou vnímány jako zdlouhavé a finančně nákladné,

– stanovit pro produkty zahrnuté do režimu jasná kritéria způsobilosti.

Odborníci konstatovali, že zvláštní režim označování by byl prospěšný pouze tehdy, pokud by byl režim integrován či spojen s jinými opatřeními, která zemědělcům pomáhají při hledání alternativních způsobů prodeje. Taková opatření již existují v rámci politiky rozvoje venkova. Jedná se zejména o poradenství a informační podporu; investice do hmotných aktiv; rozvoj zemědělských podniků a podnikatelské činnosti; horizontální a vertikální spolupráci aktérů dodavatelského řetězce a propagační opatření v lokálním kontextu; podporu účasti v programech jakosti a informační a propagační opatření.

Při úvahách o možném režimu by měla být věnována pozornost typu dodavatelského řetězce. „Přímým prodejem“ se rozumí prodej, kdy zemědělec prodává přímo spotřebiteli, bez zprostředkovatelů na prodejní straně. Cílem je, aby informace v označení nahradily přímou komunikaci v případech, kdy tato není možná. Čím je mezi výrobcem a spotřebitelem více zprostředkovatelů, tím více informací, které jsou obvykle předávány v přímém prodeji, se ztratí, a tím více jsou potřebné informace v označení. Lze vyvodit závěr, že režim označování omezený na přímý prodej by měl omezený dopad.

5.2.        Alternativní přístup

Alternativní přístup k samostatnému systému certifikace by mohl spočívat v nepovinném uvádění údajů o jakosti.

Posouzení dopadů[29] dospělo k závěru, že používání nepovinných údajů o jakosti je účinným nástrojem pro zemědělce, aby mohli poskytnout informace o tom, jak zvyšují hodnotu produktů, a aby bylo zajištěno, že toto dodatečné úsilí je oceňováno.

Toto nepovinné uvádění údajů o jakosti by mohlo splnit nejdůležitější očekávání spotřebitelů: vědět, odkud produkt pochází, a znát složení dodavatelského řetězce. Nicméně z právních důvodů by nepovinný údaj o jakosti neobsahoval žádné logo/symbol, avšak pouze slovní vyjádření.

Nepovinný údaj o jakosti by měl tyto přínosy:

– je považován za jednoduchý nástroj s relativně nízkým administrativním, kontrolním a rozpočtovým zatížením,

– může poskytnout ochranu před zneužitím, podvodem a zavádějícími praktikami,

– otevírá cestu k jiným podpůrným mechanismům EU, zejména k podpoře v rámci rozvoje venkova.

Pokud jde o společnou existenci a pokračování vnitrostátních, regionálních a místních programů označování, veřejných nebo soukromých, je s ohledem na možný nástroj na úrovni EU nutné zvážit, jak by bylo možné tuto společnou existenci zajistit a zda by to pro spotřebitele nebylo příliš složité.

6.           Závěr

Místní zemědělství a přímý prodej jsou v Evropské unii realitou a budou i nadále součástí evropského zemědělství. Tato zpráva ukázala následující:

– Existuje poptávka po pravých produktech ze zemědělských podniků prodávaných v krátkých potravinových řetězcích, jakož i potřeba tyto produkty rozeznat.

– Mezi jednotlivými členskými státy existují velké rozdíly, pokud jde o vývoj přímého prodeje, které pravděpodobně souvisejí s národními a regionálními rozdíly ve struktuře zemědělských podniků, v distribučních kanálech a kultuře.

– Jak je podrobně rozvedeno v pracovním dokumentu útvarů Komise, rozvoj krátkých dodavatelských řetězců čelí mnoha problémům, které by měly být řešeny pomocí jiných nástrojů, než je režim označování. Na úrovni EU a na úrovni jednotlivých států existuje řada nástrojů, avšak nejsou uplatňovány jednotně. Zúčastněné strany se domnívají, že některá pravidla EU jsou překážkou v rozvoji místního zemědělství.

– Případné nové označení by mělo být jednoduché a nemělo by být pro výrobce zatěžující, současně by však mělo být kontrolovatelné a mělo by být dostatečně důvěryhodné pro spotřebitele. Mělo by se rovněž zaměřit na snížení rizika uvádění spotřebitele v omyl, ačkoli stávající právní předpisy EU, pokud jsou správně prosazovány, umožňují přijmout opatření proti nekalým praktikám.

– Nové označení by mohlo zvýšit hodnotu produktů získaných z místního zemědělství, pokud by bylo používáno i nad rámec přímého prodeje a pokud by členské státy zajistily jeho integraci nebo propojení s dalšími opatřeními.

Komise v této zprávě poskytla věcné skutečnosti, aby usnadnila debatu o tom, zda má být zváženo nové označení EU, jakož i o širších otázkách místního zemědělství a přímého prodeje. Soubor otázek, které mohou dát debatě směr, je připojen v příloze této zprávy.

Komise vyzývá Evropský parlament a Radu, aby tuto zprávu prodiskutovaly a aby předložily svá stanoviska.

[1]               Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1151/2012 ze dne 21. listopadu 2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin (Úř. věst. L 343, 14.12.2012, s. 1).

[2]               Usnesení Evropského parlamentu ze dne 7. září 2010 o spravedlivých příjmech zemědělců: lepší fungování potravinového řetězce v Evropě, P7_TA (2010)0302.

[3]               Usnesení Evropského parlamentu ze dne 8. července 2010 o budoucnosti společné zemědělské politiky po roce 2013, P7_TA(2010)0286.

[4]               Stanovisko Výboru regionů na téma „Místní potravinové systémy“ (předběžné stanovisko), 2011/C 104/01.

[5]               Budoucnost SZP po roce 2020: Řešení problémů v oblasti potravin a přírodních zdrojů a územní problematiky, KOM(2010) 672 v konečném znění.

[6]               Knefsey, M., Schmutz, U., Venn, L., Balint, B., Trenchard, E.: Short Food Supply Chains and Local Food Systems in the EU. A State of Play of their Socio-Economic Characteristics. Evropská unie, 2013.

[7]               http://ec.europa.eu/agriculture/quality/reports/index_en.htm

[8]               http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php/Farm_structure_survey_2007

[9]               Local Government Regulation, Buying food with geographical descriptions – How ‘local’ is ‘local’?, 2011.

[10]             Les chiffres de la consommation responsable, édition 2010, k dispozici na: http://www.mescoursespourlaplanete.com/medias/pdf/RapportwebVF-2010.pdf

[11]             Projekt IMPACT: Sociálně-ekonomický dopad politik rozvoje venkova: Reality a potenciály (CT-4288), 4. rámcový program FAIR, 2002. K zúčastněným členským státům patří Nizozemsko, Spojené království, Irsko, Německo, Itálie, Španělsko a Francie.

[12]             EU Rural Review, 12 (2012), s. 11–12.

[13]             Pomocí modelu pěti kapitálových forem jsou zkoumány dopady na lidský, finanční, fyzický, sociální a přírodní kapitál.

[14]             Dokument FAO 2011: The case for energy–smart food systems, 2011, k dispozici na: http://www.fao.org/docrep/014/i2456e/i2456e00.pdf.

[15]             Jones, A.: An environmental assessment of Food Supply Chains: a case study on dessert apples, in: Environmental Management, Vol. 30, 4 (2002), s. 560–576.             

[16]             Saunders, S.; Barber, A.; Taylor, G.: Food miles- Comparative energy/emissions performance of New Zealand’s agriculture industry, Research Report, 2006 (285).

[17]             Aranda, A.; Scarpellini, S.; Zabalza, I.; Valero Capelli, A.: An analysis of the present food's transport       model based on a case study carried out in Spain. 6th International Conference on LCA in the Agrifood sector,   Zurich, 2008, s. 12-14.

[18]             Sundkvist, A., Jansson A., Larsson, P.: Strengths and limitations of localizing food production as a sustainability building strategy — an analysis of bread production on the island of Gotland, Sweden, in: Ecological Economics, 37 (2001), s. 217–227.

[19]             Coley, D., Howard, M., Winter, M.: Local food, food miles and carbon emissions: a comparison of                 farm shop and mass distribution approaches, in: Food Policy, 34 (2009), s. 150–155.

[20]             Hall, K. D., Guo, J., Dore, M., Chow, C. C.: The progressive increase of food waste in America and its   environmental impact, in: PLoS ONE, Vol 4, 11 (2009).

[21]             Gustavsson, J., Cederberg, C., Sonesson, U.: Global food losses and food waste. Extent, causes and  prevention, FAO, 2011.

[22]             Hall, K. D., Guo, J., Dore, M., Chow, C. C.: The progressive increase of food waste in America and its   environmental impact, in: PLoS ONE, Vol 4, 11 (2009).

[23]             Parfitt, J., Macnaughton, S. Food waste within food supply chains: quantification and potential for change to 2050, in: Philosophical Transactions of the Royal Society: Biology, 365 (2010), s. 3065–3081.

[24]             Evropská komise: Přípravná studie o plýtvání potravinami v EU-27, 2010, k dispozici na: http://ec.europa.eu/environment/eussd/pdf/bio_foodwaste_report.pdf

[25]             Zvláštní průzkum Eurobarometr: Postoje Evropanů k bezpečnosti a kvalitě potravin a ke krajině, 389, 2012.

[26]             Zvláštní Eurobarometr: Postavení spotřebitelů, 342, 2011.

[27]             http://ec.europa.eu/consumers/consumer_research/market_studies/docs/mms_follow-up_study_2012_en.pdf

[28]             Byla zřízena pracovní skupina pod záštitou poradní skupiny pro jakost zemědělské produkce.

[29]             Politika jakosti zemědělských produktů: Posouzení dopadů, příloha A (II): Obchodní normy, 2009,               k dispozici na: http://ec.europa.eu/agriculture/quality/policy/com2009_234/ia_annex_a2_en.pdf

PŘÍLOHA

Navržené otázky, které je nutné řešit v rámci diskuze o zprávě Komise Evropskému parlamentu a Radě k otázce režimu označování místního zemědělství a přímého prodeje:

– Zdá se, že některé nástroje zavedené na úrovni EU na podporu místního zemědělství a přímého prodeje nebyly zavedeny jednotným způsobem. Jsou tyto nástroje stále přiměřené?

– Zúčastněné strany určily některá pravidla EU, jako je například hygiena a pravidla pro zadávání veřejných zakázek, o nichž se domnívají, že brzdí rozvoj místního zemědělství. Komise se domnívá, že právní předpisy EU již poskytují flexibilitu, která není plně využita. Sdílí Evropský parlament a Rada názor Komise? Jsou na úrovni EU potřebné jasnější specifikace pro pravidla týkající se malovýroby?

– Na národní/regionální úrovni existuje několik režimů označování na podporu místního zemědělství. Mohl by zvláštní režim EU přinést zemědělcům přidanou hodnotu a současně poskytnout spotřebitelům informace, které by pomohly omezit zavádějící informace pro spotřebitele? Měl by tento režim označování zahrnovat symbol/logo?

– Vzhledem k tomu, že používání režimu označování je nevyhnutelně spojeno s náklady, vzniká otázka, jakým způsobem by měl být vytvořen režim EU, který nebude zatěžující pro zemědělce a současně poskytne spotřebitelům dostatečné záruky.