52013DC0196

SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ

Budování jednotného trhu s ekologickými produkty

Usnadnění lepší informovanosti o environmentálním profilu produktů a organizací

(Text s významem pro EHP)

1.           Úvod

Plán pro účinnější využívání zdrojů[1] ambiciózně stanovil rok 2020 jako přelomový rok, ve kterém se mají prostřednictvím vhodných cenových signálů a srozumitelných informací o životním prostředí vytvářet vhodné pobídky pro občany a veřejné orgány, aby se mohli rozhodovat pro energeticky nejúčinnější výrobky. Aby se produkty účinněji využívající zdroje vyplatily, je důležitá role vnitřního trhu, což si plán rovněž uvědomuje. Iniciativa „budování jednotného trhu pro ekologické produkty“ je důležitým krokem tímto směrem.

Trh s produkty účinněji využívajícími zdroje je v současné době omezený, přestože výrobci mají kapacitu takové produkty poskytovat a poptávka po nich ze strany spotřebitelů roste. Na překážky naráží jak výrobci, kteří takové produkty dodávají, tak spotřebitelé, kteří je poptávají. V řadě případů je jejich příčinou nejednoznačnost, co vlastně skutečný „ekologický“ produkt a „ekologicky se chovající“ organizace je. Cílem této iniciativy Komise je zlepšit způsob, jak environmentální profil produktů a organizací měřit a sdělovat a pokročit tak směrem k odstranění této nejednoznačnosti.

Sdělení Komise Parlamentu a Radě zavádí dvě metody měření a soubor zásad pro sdělování environmentálního profilu produktů nebo organizací. Je k němu připojeno doporučení Komise, ve kterém jsou členské státy a soukromý sektor vyzvány, aby tyto metody dle možností používaly za současné zvýšené pozornosti věnované zajištění normální funkce vnitřního trhu.

Iniciativa navrhuje zkušební fázi, během které zúčastněné strany spolu s Komisí posoudí, zda jsou navržené metody účinné a jejich používání realizovatelné v rámci celého jednotného trhu. Výsledky zkušební fáze se podrobí nezávislému přezkumu, který zváží i možnost použití alternativních metod. Pokud bude zkušební fáze úspěšná, přistoupí pak Komise ke konzultaci se zúčastněnými stranami o tom, jak nejlépe přínosy této iniciativy zužitkovat. Diskutovat se bude i o vývoji metodiky s mezinárodními partnery s ohledem na zajištění kompatibility a synergií s dalšími metodami, které se hojně využívají.

Cílem těchto opatření je ve střednědobém horizontu umožnit a usnadnit vzestup ekologických produktů a ekologického chování podniků na trhu EU tím, že se přispěje k odstranění případných překážek volného pohybu ekologických produktů v rámci jednotného trhu.

2.           Souvislosti návrhu

2.1.        Výzvy v oblasti životního prostředí a účinného využívání zdrojů

Na konferenci OSN o udržitelném rozvoji Rio+20 v roce 2012 mezinárodní společenství uznalo, že „k dosažení udržitelného rozvoje v celosvětovém měřítku je nezbytné, aby společnost změnila způsob výroby a spotřeby“[2]. Téměř dvě třetiny světových ekosystémů byly OSN klasifikovány jako „na ústupu“[3]. Odhaduje se, že biodiverzita se snižuje stokrát rychleji, než odpovídá přirozenému tempu vymírání. Rizika a trendy spojené se změnou klimatu jsou jasně zdokumentovány[4]. Podle varování OECD vede pokračující degradace a eroze „přírodního kapitálu“ k nevratným změnám, které by mohly ohrozit životní úroveň, která po dvě století narůstala[5].

2.2.        Environmentální přínos ekologických produktů a ekologicky se chovajících organizací

„Ekologické produkty“ mohou být definovány jako produkty, které účinněji využívají zdroje a způsobují menší škody na životním prostředí v průběhu svého životního cyklu, tj. za dobu od získání surovin po výrobu těchto produktů, distribuci, používání, ukončování životnosti (včetně opětovného použití, recyklace a využití) ve srovnání s obdobnými produkty stejné kategorie. „Ekologické produkty“ existují v jakékoli kategorii produktů, bez ohledu na to, zda jsou opatřeny ekoznačkou nebo zda jsou uváděny na trh jako ekologické; jejich „ekologická“ charakteristika je dána jejich environmentálním profilem.

Vzestup trhu s těmito produkty kombinuje společenský přínos nižších škod na životním prostředí a vyšší spokojenost spotřebitelů, jakož i možnost ekonomických výhod pro výrobce a spotřebitele daných účinnějším využíváním přírodních zdrojů.

Kromě toho ekologicky se chovající společnosti přinášení další environmentální výhody. Zlepšují své vlastní postupy, ovlivňují své dodavatele a další předcházející i následující články dodavatelského řetězce a inovují. Společnost, která zařadí do svých strategií a rozhodovacích postupů tzv. „uvažování založené na životním cyklu“, minimalizuje dopad svých činností na životní prostředí, a to jak přímo, tak nepřímo.

2.3.        Ekonomický přínos ekologických produktů a ekologicky se chovajících organizací

Celosvětový trh s „nízkouhlíkovým“ a „environmentálním“ zbožím a službami (což je podskupina celkového trhu ekologických produktů) se odhaduje na 4,2 biliony EUR, přičemž podíl EU je 21 %[6]. Roční nárůst tohoto trhu byl doposud v průměru 4 %, a to i v době hospodářské recese[7], což přispívá k tomu, že se zelená ekonomika stává jedním z odvětví s největším potenciálem pro tvorbu pracovních míst[8]. Konkurenční boj mezi podniky o získání podílu na tomto trhu roste. Ekologické produkty mohou výrobcům pomoci snížit náklady při výrobě (méně použitých zdrojů představuje méně výrobních nákladů). Spotřebitelé zas ušetří za provoz takových produktů (jako je tomu v případě bílého zboží patřícího do nejlepší třídy podle směrnice o energetických štítcích[9]). Ekologické produkty obecně jsou rovněž snáze recyklovatelné nebo opětovně použitelné, což společnosti jako celku ulehčuje a zlevňuje nakládání s odpady.

Nicméně v relativních hodnotách ekologické produkty stále představují poměrně okrajovou skupinu na trhu EU se spotřebním zbožím[10]. Je prokázáno, že po těchto produktech je značná poptávka pokud jsou nabízeny za konkurenční ceny. To dokládá nevyužitý potenciál vnitřního trhu[11]. Mohlo by to pozitivně ovlivnit i zaměstnanost: celkově může lepší ekonomika EU účinněji využívající zdroje vést k vytvoření až 2,8 milionu pracovních míst do roku 2020[12].

Společnosti chovající se ekologicky mají tendenci být v čele inovací. Díky nižším nákladům, zlepšení produktivity, zabezpečení dodávek a menšímu vystavení environmentálním rizikům těží evropské podniky z konkurenční výhody v ekoinovacích. Bez dalších podpůrných kroků je konkurenceschopnost v tomto odvětví ohrožena[13].

3.           Problémy, které návrh hodlá odstranit

3.1.        Chybí obecná definice „ekologického výrobku“ a toho, co dělá z organizace „ekologicky se chovající organizaci“

Obecně přijímaná vědecky podložená definice ekologického produktu a ekologicky se chovající organizace neexistuje. Existují různé metody, které se v současnosti používají pro měření a porovnávání environmentálního profilu[14], ale ty se liší a pokud se aplikují na stejný produkt nebo organizaci, docházejí k různým výsledkům. Řada metodologických možností je ponechána na uvážení uživatele, a tak často nejsou srovnatelné ani výsledky získané stejnou metodou. Taková srovnatelnost je důležitá pro umožnění hospodářské soutěže založené na environmentálním profilu a pro přijímání informovaných rozhodnutí spotřebiteli a podniky.

Jedním z největších nedostatků přístupu některých metodik k měření vlivu na životní prostředí je jejich neúplnost. Neberou v potaz všechny přímé a nepřímé dopady produktu nebo dotyčné organizace – tj. celý životní cyklus. Mnoho ukazatelů se zaměřuje na ­„provozní“ fázi (např. na spotřebu vody u praček), ale opomíjí výrobní náklady, náklady na odstraňování nebo případné opětovné použití a recyklaci produktu. Posuzování někdy soustředí pozornost na jediný environmentální indikátor a ostatní indikátory se nemusí zohlednit, což pak vede k takzvanému „přesouvání zátěže“. Například nový nízkoenergetický produkt se může vyrábět s použitím vzácných nebo nebezpečných materiálů. To může být výhodné z hlediska úspory energie, ale na úkor vyčerpání zdrojů nebo dopadů na konci životnosti. V každém případě by mělo být bráno v úvahu posouzení celého životního cyklu, aby bylo možné přijímat opatření ke zlepšování environmentálního profilu na základě úplných informací.

3.2.        Zbytečné náklady podniků

Součástí provozů a marketingových strategií řady společností a jejich investorů se stává zohledňování vlivu na životní prostředí. Takové společnosti ve zvýšené míře používají posuzování životního cyklu[15] jako nástroj k vlastnímu hodnocení nebo k ohodnocení „ekologického“ přístupu dodavatelů a k měření (a zlepšování) environmentálního profilu svých produktů.

Metod pro stanovení environmentální stopy rychle přibývá (např. uhlíková stopa, vodní stopa) a současně pronikají do iniciativ na národní úrovni a do soukromého sektoru. Podnikové sféře tím výrazně mohou narůstat náklady, zvláště v případě, že si různé státy a prodejci kladou různé požadavky na metody, označování a ověřování. Mnohem vyšší relativní náklady a související zátěž vzniká malým a středním podnikům.

Evropská podniková sféra si je situace dobře vědoma. V rámci veřejné konzultace související s touto iniciativou se respondenti vyjádřili, že nedostatečná soudržnost je jednou z hlavních překážek znázorňování a porovnávání environmentálního profilu (na čemž se shodlo 72,5 % respondentů). Na dotaz, co takovou situaci způsobilo, uvedl největší počet dotázaných, že je to existence četných iniciativ v EU (70,8 %) a různé způsoby podávání zpráv (76,3 %)[16].

3.3.        Překážky volného pohybu produktů uváděných na trh jako ekologické produkty

Nárůst počtu metod může výrobcům ekologických produktů kromě mimořádných nákladů způsobit i pokles příležitostí s takovými produkty obchodovat, a to i v rámci EU. Podniky by se třeba rády věnovaly přeshraničnímu obchodu, ale zjistí, že s překročením hranic se mění požadavky týkající se environmentálních informací o produktech, které mají v úmyslu prodávat.

Rámeček 1 – konkrétní překážky obchodu s produkty uváděnými na trh jako ekologické v rámci jednotného trhu Následující scénář se stává běžným (ale neefektivním) příkladem toho, jak se v Evropě prodávají ekologické produkty. Jistá společnost by ráda prodávala své produkty, které uvádí na trh jako ekologické produkty, ve Spojeném království, Francii, Itálii a Švýcarsku. Aby mohla na různých vnitrostátních trzích konkurovat na základě environmentálního profilu, musí použít odlišné systémy. Pro francouzský trh by bylo zapotřebí environmentální posouzení podle francouzské metody (BP X30-323). Ve Spojeném království by musela použít normu PAS 2050 nebo protokol o skleníkových plynech Institutu pro světové zdroje (WRI GHG). Ve Švýcarsku by musela uplatnit švýcarský přístup (v současné době se připravuje). V Itálii by se společnost musela zapojit do vládou uznaného systému pro uhlíkovou stopu a provést další analýzy. Tatáž společnost by rovněž potřebovala vypracovat environmentální prohlášení o produktu („Environmental Product Declaration – EPD“) podle normy ISO 14025 pro švédský trh. Bylo by tedy potřeba několik environmentálních prohlášení o produktu, protože ve světě existuje nejméně šest různých protichůdných systémů, které mají své zvláštnosti[17], přestože jsou všechny založeny na normě ISO 14025. Pokud předpokládáme, že cena studie nezbytné k dosažení souladu s určitým systémem je 10 000 EUR, podnik bude muset tuto cenu vynásobit počtem trhů, na které má v úmyslu vstoupit. V případě uvedeného scénáře by společnosti vznikly náklady ve výši 50 000 EUR na jeden produkt, aby s ním mohla na pěti evropských vnitrostátních trzích konkurovat na základě environmentálního profilu.

Aby mohly podniky konkurovat na základě environmentálního profilu, jsou de facto povinny zapojit se do nejrůznějších soukromých či veřejných systémů převažujících na jednotlivých trzích a založených na různých metodách. Jinými slovy se nezdá, že by zásada vzájemného uznávání v rámci jednotného trhu umožnila odstranit netechnické překážky obchodu uvnitř Unie. I bez požadavků daných právními předpisy se vývozci nadále neobejdou bez používání vnitrostátních komunikačních metod (např. vnitrostátních systémů ekoznačení), kterou domácí spotřebitelé znají, aby nebyli znevýhodněni vůči místním výrobcům.

3.4.        Nedostatečná důvěra spotřebitelů v ekologická tvrzení

Průzkumy ukazují, že spotřebitelé v EU by ochotně kupovali více ekologických produktů[18]. Ze stejných průzkumů však vyplývá, že je tu jistý nedostatek v poměru cena-účinek a nedostatek důvěry. Například – zatímco 75 % občanů EU uvádí, že by ekologické produkty kupovalo, pouze 17 % tak v měsíci předcházejícím výzkumu skutečně učinilo. Důvody tohoto rozdílu jsou různé, včetně nedostatečné důvěry v environmentální informace poskytované výrobci a prodejci i omezené dostupnosti ekologických produktů za přijatelné ceny. Kromě toho často není vliv produktů na životní prostředí sdělován tak, aby byl srovnatelný, což omezuje možnost přijímat informovaná rozhodnutí.

Počet ekologických tvrzení roste, ale zároveň se stávají povrchnějšími a používají neurčitou terminologii[19]. Přispívá to k dalšímu oslabení důvěry spotřebitelů. Celých 48 % spotřebitelů nedůvěřuje informacím o environmentálním profilu uváděným na produktech[20]. Sílí dojem, že podniky si konkurují spíše na základě svých tvrzení než na základě odpovídajícího environmentálního profilu.

4.           Jak reagují strategie EU

4.1.        Cíl opatření EU

Obecným cílem opatření EU v této oblasti je přispět ke zlepšení dostupnosti jasných, spolehlivých a porovnatelných informací o environmentálním profilu produktů a organizací všem relevantním zúčastněným stranám včetně účastníků celého dodavatelského řetězce. Aby se cíle dosáhlo, předkládá Komise dvě metody posuzování a porovnávání environmentálního profilu, které jsou výsledkem mnohaleté práce se zúčastněnými stranami a vědeckou obcí. Tyto metody jsou spolehlivé (vědecky podložené), komplexní (v tom smyslu, že budou pokrývat celý životní cyklus produktů nebo organizací a řadu environmentálních hledisek) a konečně podpoří porovnatelnost výsledků. Metody se prodiskutovaly a vyzkoušely za účasti průmyslu v letech 2011/2012 a budou dále testovány a zlepšovány, zejména vypracováním zjednodušených pravidel pro jednotlivé skupiny produktů a odvětví, a vyhodnotí se, aby se zjistilo, do jaké míry je mohou snadno používat podniky, zejména malé a střední, nebo tvůrci strategií.

Činnost EU usiluje o odstranění současných nejasností v tom, co znamená ekologický produkt a ekologicky se chovající organizace. Je to krok směrem k větší integraci vnitřního trhu, kde spotřebitelé rozpoznají produkty a organizace, které jsou skutečně šetrné k životnímu prostředí. Očekává se, že nárůst používání ekologických produktů přispěje k hospodářskému oživení a dále posílí konkurenční výhody podniků EU v oblasti ekoinovací[21].

Obecná koncepce ekologických produktů jako produktů se sníženým dopadem na životní prostředí během životního cyklu oproti alternativnímu produktu tak bude založena na dvou prvcích: 1) metodě měření environmentálních dopadů životního cyklu a 2) specifických pravidlech pro kategorie produktů, ve kterých bude uvedena referenční hodnota nezbytná k tomu, aby produkt skutečně odpovídal definici ekologického produktu. Stejně se bude postupovat v případě organizací.

4.2.        Metodická práce na měření dopadů produktů a organizací na životní prostředí

Na této otázce Komise společně s řadou zúčastněných subjektů pracovala několik let. V roce 2003 se sdělením o integrované výrobkové politice (IPP)[22] zavedla koncepce zohledňování životního cyklu při tvorbě politiky EU. Následně v roce 2008 vznikl akční plán pro udržitelnou spotřebu a výrobu / udržitelnou průmyslovou politiku[23] , což v roce 2010 vedlo ke zveřejnění Příručky k systému mezinárodních referenčních dat životního cyklu (ICDL)[24] s technickými pokyny pro podrobné studie posuzování životního cyklu a technickými podklady k odvození kritérií, pokynů a zjednodušených nástrojů pro konkrétní kategorii produktu.

V roce 2010 Rada Evropské unie vyzvala Komisi, aby vypracovala harmonizovanou metodu výpočtu environmentální stopy produktů[25]. Od té doby Komise pracuje na základě stávajících přístupů k dopadům životního cyklu a mezinárodních norem[26] na zavedení dalších metodologických specifikací nezbytných k dosažení konsistentnějších, porovnatelnějších a přesnějších výsledků. Výsledkem této práce, která se opírala o konzultace a „provozní zkoušky“ ve spolupráci s průmyslem[27], je vznik metod Environmentální stopa produktu a Environmentální stopa organizace[28].

Tyto dvě metody zavádějí některá významná zlepšení oproti jiným stávajícím metodám, mimo jiné:

· jasnou identifikaci kategorií potenciálních environmentálních dopadů[29], které je třeba při zpracování komplexního posouzení životního cyklu zohlednit;

· požadavky na kvantifikaci kvality údajů;

· stanovení minimálních požadavků na kvalitu údajů;

· jasnější technické pokyny k řešení některých rozhodujících aspektů studie dopadu životního cyklu (alokace, recyklace, normalizování a vážení)[30].

Environmentální stopa produktu nebo organizace vyžaduje, aby se pro účely porovnávání v dohledné době vytvořila pravidla produktové kategorie ke stanovení environmentální stopy a odvětvová pravidla ke stanovení environmentální stopy organizace[31]. Jejich pomocí se přizpůsobí obecná ustanovení environmentální stopy produktu nebo organizace pravidlům pro kategorii produktů nebo specifická pravidla, díky nimž se budou moci hospodářské subjekty a tvůrci strategií zaměřit na tři nebo čtyři nejvýznamnější dopady ze 14 klíčových indikátorů environmentálních dopadů a na nejdůležitější procesy nebo stádia životního cyklu dané kategorie produktu nebo odvětví. Budou se tak moci porovnávat výsledky jednotlivých hodnocení v rámci dané kategorie produktu nebo odvětví, bez ohledu na to, kdo je vypracoval.

Například pravidla produktové kategorie ke stanovení environmentální stopy zpracovaná pro detergenty definují „vzorový produkt“, který se bude považovat za reprezentativní pro kategorii produktů detergenty na trhu EU, a uvedou vzorový výpočet environmentálního profilu životního cyklu. Environmentální profil takového vzorového produktu tak bude referenční hodnotou (která se pak bude průběžně přizpůsobovat a přezkoumávat v souladu s technologickým vývojem), se kterou se budou srovnávat profily ostatních na trhu prodávaných detergentů. Profily se sdělují spotřebiteli, který je tak při nákupu může snadno porovnat s alternativními produkty.

Brzy by měl tento zásadní vývoj umožnit, aby se metody stanovení environmentální stopy používaly v rámci trhu a politik jako spolehlivý nástroj pro odlišení produktů nebo organizací od ostatních s vynaložením nižších nákladů.

Komise rovněž podporuje specifické činnosti, jejichž cílem je vývoj specifických metod pro odvětví a produktové kategorie[32]. Komise bude případně nadále pracovat na zajištění kompatibility mezi těmito metodami a bude jí podporovat.

4.3.        První fází vývoje nové politiky je aktuální balíček návrhů opatření

Tímto sdělením se bude řídit činnost Komise v příštích třech letech.

Po konzultaci se zúčastněnými stranami bude Komise postupně zařazovat odpovídající metody do systému environmentálního řízení podniků a auditu (EMAS), zelených veřejných zakázek (GPP) a do systému ekoznačky EU[33].

4.3.1.     Doporučení Komise

Spolu s tímto sdělením přijala Komise doporučení týkající se používání metod environmentální stopy produkty nebo organizace k měření a sdělování environmentálního profilu produktů a organizací. Komise vyzývá členské státy a zúčastněné subjekty k používání metod environmentální stopy produktu nebo organizace v příslušných dobrovolných strategiích a iniciativách zahrnujících měření a sdělování environmentálního profilu životního cyklu produktů a organizací. Metody jsou nedílnou součástí doporučení.

4.3.2.     Pilotní fáze: zkoušky provádění metod stanovení environmentální stopy

Komise zařídí zkoušení těchto metod v průběhu tří let a za dobrovolné účasti zúčastněných stran. Cílem pilotní fáze je:

· připravit a ověřit proces vývoje pravidel produktové kategorie ke stanovení environmentální stopy a odvětvových pravidel ke stanovení environmentální stopy organizace, včetně vývoje environmentálních limitů[34] pro oboje pravidla. Pokud kategorie produktů nebo specifická odvětvová pravidla už existují a zúčastněné strany je používají, použije je Komise jako základ pro tvorbu pravidel produktové kategorie ke stanovení environmentální stopy a odvětvových pravidel ke stanovení environmentální stopy organizace.

· zjednodušit používání metod ekologické stopy, zejména pro malé a střední podniky, za pomoci testování inovativních způsobů řízení procesu a prostřednictvím vývoje vhodných nástrojů;

· vyzkoušet různé systémy shody a ověřování pravidel produktové kategorie ke stanovení environmentální stopy a odvětvových pravidel ke stanovení environmentální stopy organizace, včetně ověřování ex ante (tj. posuzování shody) a ověřování ex post (tj. dohled nad trhem), s cílem vytvořit a ověřit přiměřené, účinné a efektivní systémy shody a ověřování;

· ve spolupráci se zúčastněnými stranami vyzkoušet různé přístupy komunikace mezi podniky a spotřebiteli či mezi podniky navzájem.

Komise v roce 2013 vyhlásí výzvu pro zúčastněné strany (i ze třetích zemí), které se chtějí dobrovolně účastnit nebo vést proces zpracovávání pravidel produktové kategorie ke stanovení environmentální stopy a odvětvových pravidel ke stanovení environmentální stopy organizace. Produktové kategorie a odvětví, které se zúčastní pilotní projektu, se budou vybírat na základě odhadované velikosti dopadů na životní prostředí, vůle zúčastněných stran zapojit se do procesu nebo ho vést, potřeby začlenit různé produkty (včetně komplexních produktů) a odvětví (s dynamickým dodavatelským řetězcem), dostupnosti stávajících prací[35] a dostupnosti informací souvisejících s údaji o životním cyklu. Úspěch této pilotní fáze se vyhodnotí podle různorodosti a reprezentativnosti vybraných produktů a odvětví, i podle toho, zda se zúčastněné strany zapojily v dostatečném počtu a zastupovaly relevantní odvětví, včetně zastoupení malých a středních podniků a NNO a za současného posouzení nákladů, zisků a časové náročnosti provádění metod. Prostřednictvím platformy pro pravidelné setkávání IPP/SCP bude Komise pravidelně podávat členským státům a jiným zúčastněným stranám zprávy o postupu[36].

Komise je připravena vyhodnotit alternativních přístupy k environmentální stopě produktu nebo organizace, kterými by bylo možné dosáhnout cílů srovnatelných s cíli výše uvedenými. Proto má Komise v úmyslu předložit konečné výsledky pilotní fáze do nezávislého procesu peer review a porovnat tyto výsledky s výsledky možných alternativních metod navržených zúčastněnými stranami. Alternativní metody navrhované zúčastněnými stranami by měly být testovány za obdobných zkušebních podmínek, aby byly k této srovnávací analýze peer review způsobilé. Nezávislá analýza peer review pomůže Komisi, aby vybrala nejperspektivnější a nejlépe proveditelnou možnost, jak dosáhnout cílů uvedených v tomto sdělení.

4.3.3.     „Ekologická tvrzení“ a zlepšení pokynů týkajících se směrnice o nekalých obchodních praktikách

Žádné právní předpisy EU se výslovně nezabývají harmonizací všech ekologických tvrzení a obchodování. EU reguluje používání tvrzení buď požadavky ve zvláštních právních předpisech upravujících různé typy profilů produktu (např. nařízení o programu Energy Star[37]), nebo stanovuje obecná pravidla pro předcházení zavádějícím environmentálním tvrzením, s tím, že jejich výklad a prosazování se ponechává případ od případu[38] na vnitrostátních orgánech v souladu se směrnicí o nekalých obchodních praktikách[39].

V souvislosti s prováděním uvedené směrnice vydala Komise v roce 2009 zvláštní pokyny na podporu používání jasných, přesných a relevantních environmentálních tvrzení v marketingu a reklamě. Komise má v úmyslu poskytnout k tomu účelu další pokyny, aby zajistila přiměřené a jednotné prosazování v členských státech. V souvislosti s prováděním spotřebitelského programu[40] už proto Komise zahájila dialog s příslušnými zúčastněnými stranami, aby zjistila, jaké jsou problémy a osvědčené postupy, a aby se s nimi shodla na klíčových doporučeních pro další postup[41].

4.3.4.     Sdělování informací o environmentálním profilu produktů a organizací

Nepřiměřené podávání informací může příjemce zmást nebo vést k nejasnostem, ztížit rozhodování a narušit důvěru v environmentální tvrzení. Z toho důvodu a na základě zkušeností z víceodvětvového dialogu Komise vypracovala a doporučuje soubor zásad, které se mají při sdělování informací o environmentální profilu produktů a organizací uplatňovat.

1)           Transparentnost. Hospodářské subjekty by měly vydávat informace nejen o environmentálním profilu produktů a organizací, ale i o způsobu, jak informace získaly, zejména o postupech posuzování, metodách, zdrojích údajů, kritériích atd.

2)           Dostupnost a přístup. Hospodářské subjekty by měly uvádět informace o environmentálním profilu produktu vzhledem ve vztahu k nejvýznamnějším dopadům na životní prostředí jednoduchým a bezprostředně srozumitelným způsobem. Zásadní informace by měly být doplněny o další zdroje, které mohou poskytnout podrobné informace, jako jsou internetové stránky, aplikace pro chytré telefony atd.

3)           Spolehlivost. Sdělované informace by měly být vědecky přesné a ověřitelné, aby uživatelé získali v ekologická tvrzení důvěru.

4)           Úplnost. Hospodářské subjekty by měly nákladově efektivním způsobem poskytovat informace o všech kategoriích dopadů na životní prostředí, které jsou z hlediska produktu a dotčené organizace relevantní.

5)           Srovnatelnost. Hospodářské subjekty by měly vybírat metodologii konsistentně, aby i s postupem času byla zaručena srovnatelnost informací o environmentálním profilu konkrétní kategorie produktu nebo odvětví. Kdykoli je to možné, měly by používat metody, které umožňují porovnávání environmentálního profilu produktů patřících do stejné kategorie produktů mezi sebou a porovnávání organizací působících ve stejném odvětví.

6)           Srozumitelnost. Hospodářské subjekty by měly poskytovat informace jasně, přesně a pro uživatele srozumitelně. Jasný by měl být i obsah informací. Jejich rozsah a složitost by měly být upraveny podle cílové skupiny, vlastností produktu a účelu sdělení.

Využití stávajících a společných postupů, norem a metod, jako je environmentální stopa produktu nebo organizace, by mohlo významně přispět ke splnění těchto zásad.

4.4.        Druhá fáze: hodnocení a další strategie

Po pilotní fázi Komise zhodnotí dosažený pokrok a rozhodne o dalším postupu („druhé fázi“). V rámci toho posoudí, zda byly metody, ukazatele environmentálních profilů produktů a odvětví a pobídky úspěšné, aby mohly být použity v rámci politických nástrojů. Komise zejména posoudí, zda mohou být dále integrovány do širší škály již existujících nebo nových nástrojů a zlepšit tak environmentální profil produktů na trhu EU se zřetelem na možné odpovídající nástroje včetně evropských standardů. Na základě výsledků těchto posouzení Komise předloží vhodné návrhy, jak je uvedeno v návrhu Komise na nový akční program EU v oblasti životního prostředí do roku 2020[42].

5.           Obecné souvislosti a mezinárodní spolupráce

Světový vývoj v oblasti měření environmentálního profilu a sdělování informací o něm jde rychle kupředu. Podobně jsme toho svědky na úrovni členských států. Švýcarsko například zvažuje, že v roce 2013 předloží právní předpis zavádějící multikriteriální posuzování životního cyklu produktů a sdělování informací o něm zákazníkům. Japonsko, Jižní Korea, Austrálie a Kanada používají při vytváření politik rovněž přístup založený na posouzení životního cyklu. Úřad pro ochranu životního prostředí Spojených států amerických vede přípravu pokynů, jak rozvíjet pravidla pro produktové kategorie. Platforma Sustainability Consortium (Konsorcium pro udržitelný rozvoj) je jedna z největších soukromých iniciativ zaměřených na stanovování a sdělování informací o uhlíkové stopě produktů; objevují se také nové iniciativy, jako je Sustainability Accounting Standards Board (Rada pro environmentální účetní standardy).

Tyto probíhající snahy jsou pozitivní, ale je možné se obávat, že se většinou jedná o iniciativy vznikající v relativní izolaci, zatímco stále globalizovanější a složitější dodavatelské řetězce by potřebovaly koordinovanější přístup, který by například vedl k větší vzájemné součinnosti stávajících nástrojů a platforem. Lze očekávat, že se některé metodiky budou připravovat na mezinárodní úrovni. Budou však nutná cílenější a ambicióznější opatření a lepší dosahování konsensu.

EU hodlá aktivně spolupracovat s klíčovými obchodními partnery, aby podpořila koordinovanější přístup v rozvoji metodik na mezinárodní úrovni, prostřednictvím otevřeného a transparentního procesu konzultací dostupného všem zúčastněným stranám, a to mimo jiné v kontextu desetiletého rámcového programu trvale udržitelné výroby a spotřeby, který byl přijat na summitu Rio+20. O dosaženém pokroku budou členské státy a další zúčastněné strany dostávat zprávy na pravidelných zasedáních IPP/SCP.

EU poskytuje i finanční podporu UNEP na jeho činnosti související s budováním kapacit v rozvojových zemích a nově se rozvíjejících ekonomikách v tématických oblastech, jako je dopad na životní prostředí, metody posuzování životního cyklu a shromaždování dat.

Postupné uplatňování metod environmentální stopy produktu a organizace v celé EU bude přínosem i pro podnikání mimo EU, protože společnosti, které si přejí vstoupit na trh EU, se budou moci řídit dvěma jednoduchými podklady ve srovnání se současnou pestrou mozaikou systémů uplatňovaných na vnitrostátní úrovni. Tím by se vývozcům snížily administrativní náklady a dále rozšířila nabídka ekologických produktů v rámci jednotného trhu.

[1]               KOM(2011) 571 v konečném znění.

[2]                      Desetiletý rámec programů pro udržitelné vzorce spotřeby a výroby. A/CONF.216/5.

[3]                      Zpráva panelu na nejvyšší úrovni ke globální udržitelnosti zřízeného generálním tajemníkem OSN „Resilient People, Resilient Planet: A future worth choosing“ („Odolní lidé, odolná planeta: budoucnost, která stojí za to“), 2012.

[4]               Viz například dokument o celosvětovém výhledu pro biologickou rozmanitost 2 Sekretariátu CBD (2006) a http://unfccc.int/essential_background/items/6031.php

[5]               Environmentální výhled do roku 2050 (OECD 2012).

[6]               Department for Business, Innovations and Skills (2012): Low Carbon Environmental Goods and Services (Nízkouhlíkové environmentální zboží a služby).

[7]               Green Seal (2009): Výzkum zeleného nakupování.

[8]               V roce 2012 se odhaduje, že počet lidí pracujících v průmyslových odvětvích spojených s environmentálně šetrným přístupem v EU dosáhne 3,4 milionu, což představuje nárůst oproti 2,7 milionům v roce 2008, což ukazuje, že i v současné ekonomické atmosféře je v sektoru environmentálně šetrných technologií potenciál pro tvorbu pracovních míst. Viz roční průzkum nárůstu 2013 („Annual Growth Survey 2013“, COM(2012) 750 final, http://ec.europa.eu/europe2020/pdf/ags2013_en.pdf

[9]               Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/30/EU ze dne 19. května 2010 o uvádění spotřeby energie a jiných zdrojů na energetických štítcích výrobků spojených se spotřebou energie a v normalizovaných informacích o výrobku, Úř. věst. L 153, 18.6.2010, s.1.

[10]             Četné studie ukazují, že podíl výrobků s lepším environmentálním profilem na trhu je relativně malý, v případě některých kategorií výrobků v některých členských státech do 5 % . Viz zpráva o posouzení dopadů.

[11]             Viz zpráva o posouzení dopadů.

[12]             Pracovní dokument útvarů Komise „Využití potenciálu zeleného růstu pro tvorbu pracovních míst“, SWD(2012) 92 final, doprovodný dokument k dokumentu „Na cestě k hospodářské obnově vedoucí k intenzivnímu růstu pracovních míst“.

[13]             Mezi nejlepšími v celosvětovém měřítku v oblasti čistých technologií jsou Dánsko, Švédsko a Finsko, ale i jejich hlavní konkurenti, jako je USA. Čína a Indie již předstihly Nizozemsko, Rakousko, Belgii, Francii a Španělsko. Viz zpráva z roku 2012 o indexu globálních inovací v oblasti čistých technologií (Global Cleantech Innovation Index 2012 report), CleanTech Group a WWF.

[14]                    Metody pro měření environmentálního profilu výrobků a organizací lze rozdělit do dvou hlavních kategorií: 1) měření environmentálního profilu prostřednictvím přímých dopadů (tj. dopadů, které souvisí přímo s výrobkem/organizací, jako například nebezpečný odpad pocházející z výroby). Tyto metody se někdy vztahují na jediný environmentální dopad (např. oblast působnosti 1 protokolu o skleníkových plynech), zatímco jiné zahrnují environmentálních dopadů několik (např. klíčové ukazatele výkonnosti podle protokolu EMAS ). 2) měření environmentálního profilu organizace prostřednictvím přímých a nepřímých dopadů (tj. včetně dopadů ostatních fází životního cyklu, např. těžba, logistika, používání a konec životnosti – posuzování životního cyklu). Tyto metody se někdy vztahují na jediný environmentální dopad (např. opět oblast působnosti 1 protokolu o skleníkových plynech), zatímco jiné pokrývají environmentálních dopadů několik (např. ekoznačka EU).

[15]             Hodnocení životního cyklu je zavedený metodický nástroj, který aplikuje zohledňování životního cyklu na environmentální analýzy činností souvisejících se zpracováním produktů, a to kvantifikovaným způsobem. Ústřední charakteristikou hodnocení životního cyklu je holistické zaměření se na produkty nebo procesy a jejich funkce s tím, že se berou v úvahu předcházející a následující činnosti. Hodnocení životního cyklu produktu tak například zahrnuje všechny výrobní procesy a služby spojené s produktem v průběhu jeho životního cyklu, od těžby surovin přes výrobu materiálů, které jsou při výrobě produktu používány, přes používání produktu po jeho recyklaci a/nebo konečné odstranění některých jeho částí. Takový ucelený životní cyklus je často nazýván „od kolébky ke hrobu“.

[16]             Viz http://ec.europa.eu/environment/consultations/sustainable.htm

[17]             Německý, švédský, norský, japonský, jihokorejský a tchaj-wanský.

[18]                    Zvláštní Eurobarometr 295 „Postoje Evropanů k životnímu prostředí“, 2008, s.27; Eurobarometr „Postoje Evropanů k životnímu prostředí“, 2009.

[19]             OECD (2011); Environmentální tvrzení – zjištění a závěry výboru OECD pro spotřebitelskou politiku. – DEFRA (2010); Posouzení environmentálních tvrzení na výrobkových obalech.

[20]                    Bleskový průzkum Eurobarometru 256 o přístupu Evropanů k udržitelné spotřebě a výrobě, SCP (2009). Kromě toho průzkum Flash Eurobarometer 332 z roku 2012 ukázal, že třetina spotřebitelů v EU se setkala se zavádějícími informacemi o dopadech výrobku na životní prostředí. Názorněji to uvádí zpráva o posouzení dopadů.

[21]             Podrobnější analýza tohoto vztahu je uvedena ve zprávě o posouzení dopadů.

[22]             Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o integrované výrobkové politice – Integrovaná výrobková politika – ekologické myšlení zaměřené na životní cyklus. KOM/2003/0302 v konečném znění.

[23]             Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o akčním plánu pro udržitelnou spotřebu a výrobu a udržitelnou průmyslovou politiku. KOM/2008/0397 v konečném znění.

[24]             http://lct.jrc.ec.europa.eu/pdf-directory/ILCD-Handbook-General-guide-for-LCA-DETAIL-online-12March2010.pdf

[25]             Viz závěry Rady ze dne 20. prosince 2010, ve kterých se Komise vyzývá, aby „vypracovala společnou metodu kvantitativního posouzení dopadu výrobků na životní prostředí po celou dobu jejich životního cyklu“.

[26]                    Analýza stávajících metod stanovení ekologické stopy výrobků a organizací: Doporučení, zásady a sladění, JRC, 2011, http://ec.europa.eu/environment/eussd/pdf/Deliverable.pdf

[27]             Ověřovací zkoušky probíhaly v letech 2011–2012. Metodiky byly testovány na deseti produktech (ze zemědělství, obchodu, stavebnictví, chemického průmyslu, informačních a komunikačních technologií, potravinářství, výroby obuvi, televizorů, papíru) a deseti organizací(maloobchodní organizace, výrobci potravin, producenti energie, dodavatelé vody, krmiv, veřejný sektor, IKT, těžba, výrobci chemických látek a papíru). Podrobnosti viz příloha 9 zprávy o posouzení dopadů. Konečný návrh metody a údaje o procesu tvorby stanovení environmentální stopy produktu nebo organizace: http://ec.europa.eu/environment/eussd/product_footprint.htm

[28]             Konečný návrh metody a údaje o procesu tvorby stanovení environmentální stopy produktu nebo organizace: http://ec.europa.eu/environment/eussd/product_footprint.htm

[29]             Změna klimatu; poškozování ozonové vrstvy; toxicita pro člověka – rakovinotvorné účinky; toxicita pro člověka – jiné než rakovinotvorné účinky; anorganické pevné částice/vdechované; ionizující záření; tvorba fotochemického ozonu; okyselování; eutrofizace – vnitrozemská; eutrofizace – vodní; ekotoxicita – sladkovodní; využívání půdy, vyčerpání zdrojů – voda; vyčerpání zdrojů – minerální a fosilní paliva.

[30]             Technické prvky environmentální stopy produktu a environmentální stopy organizace jsou podrobně popsány ve zprávě o posouzení dopadů.

[31]             Pravidla produktové kategorie ke stanovení environmentální stopy jsou souborem pravidel, která doplňují všeobecné metodické pokyny pro studie environmentální stopy produktu o další specifikaci na úrovni konkrétní kategorie výrobků. Odvětvová pravidla ke stanovení environmentální stopy organizace jsou souborem pravidel, která doplňují všeobecné metodické pokyny pro environmentální stopu organizace o další specifikaci na úrovni odvětví.

[32]             Metoda uhlíkové stopy ICT vyvinutá podle KOM(2010)245 v konečném znění, Digitální agenda pro Evropu, Envifood Protocol vzniklý v rámci Evropského kulatého stolu o udržitelné spotřebě a výrobě potravin; práce na tvorbě norem souvisejících s „Udržitelností staveb“ podle technického výboru CEN/350.

[33]                    Např. použití studie environmentální stopy produktu jako prostředku k identifikaci příslušných dopadů na životní prostředí při vývoji ekoznačky nebo kritérií GPP; používání Odvětvových pravidel ke stanovení environmentální stopy organizace pro odvětvové referenční dokumenty v programu EMAS.

[34]                    Stanovení referenční hodnoty zahrnuje identifikaci průměrného vzorového výrobku, který je k dispozici na trhu, jakož i definování tříd environmentálního profilu založené na této analýze.

[35]             Např. pravidla produktových kategorií vypracovaná v rámci zkoušení francouzského Grenelle II nebo vytvořených jinými mezinárodními systémy, jako je švédský systém environmentálního prohlášení o výrobku (Environmental Product Declaration, EPD), japonský Eko-list, nebo odvětvové referenční dokumenty programu EMAS.

[36]             http://ec.europa.eu/environment/ipp/ipp_wg.htm

[37]             Nařízení 106/2008 Evropského parlamentu a Rady ze dne 15. ledna 2008 o programu Společenství na označování energetické účinnosti kancelářských přístrojů štítky.

[38]             SEC(2009) 1666 – Pokyny o provádění směrnice 2005/29/EC o nekalých obchodních praktikách, kapitola 2.5 Zavádějící environmentální tvrzení.

[39]             Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu (směrnice o nekalých obchodních praktikách) (Úř. věst. L 149, 11.6.2005, s. 22).

[40]             Evropský program pro spotřebitele - zvýšení důvěry a růstu, COM(2012) 225 final.

[41]             Víceodvětvový dialog o environmentálních tvrzeních (MDEC), kterému předsedalo GŘ SANCO, JUST a ENV. Zpráva s klíčovými zjištěními a závěry byla předložena dne 18. března 2013 Evropskému spotřebitelskému summitu, http://www.european-consumer-summit.eu.

[42]             COM(2012) 710 final.