52011DC0596

STANOVISKO KOMISE

ze dne 30.9.2011

k žádostem o změny statutu Soudního dvora Evropské unie, které předložil Soudní dvůr

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na článek 257 první pododstavec a článek 281 druhý pododstavec této smlouvy,

1. Soudní dvůr Evropské unie ve dvou žádostech ze dne 28. března 2011 navrhl několik změn svého statutu a požádal o přijetí nařízení o přechodných soudcích Soudu pro veřejnou službu. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost budou muset být tato ustanovení poprvé přijata Evropským parlamentem a Radou řádným legislativním postupem.

2. Navrhované změny se v různé míře týkají všech třech soudů, z nichž se v současné době skládá Soudní dvůr Evropské unie, tedy Soudního dvora, Tribunálu a Soudu pro veřejnou službu.

3. V případě samotného Soudního dvora je cílem změn zavést funkci místopředsedy Soudního dvora a vymezit jeho úkoly (nový článek 9a a článek 39 druhý pododstavec), změnit složení velkého senátu (článek 16 druhý pododstavec), zvýšit počet soudců pro usnášeníschopnost velkého senátu a pléna (článek 17 třetí a čtvrtý pododstavec) a zrušit přednesení zprávy soudce zpravodaje na jednání (článek 20 čtvrtý pododstavec).

4. V případě Tribunálu se z důvodu zvýšení jeho pracovní zátěže a souvisejícího prodloužení doby projednávání navrhuje zvýšit počet soudců na 39 (článek 48).

5. V případě Soudu pro veřejnou službu Soudní dvůr požaduje přidělení tří přechodných soudců, kteří by mohli být povolání v případě dlouhodobé nepřítomnosti některého soudce (změna článku 62c a přílohy I statutu a přijetí zvláštního nařízení pro Soud pro veřejnou službu).

6. Poslední navrhovaná změna by se týkala všech tří soudů stejným způsobem, jednalo by se o zrušení ustanovení o lhůtách z důvodu vzdálenosti (zrušení prvního pododstavce článku 45), kterým by se konkrétně zrušila paušální desetidenní lhůta, která se v současné době připočítává k procesním lhůtám.

7. Soudní dvůr navrhuje, aby několik změn, zejména zvýšení počtu soudců Soudu pro veřejnou službu, vstoupilo v platnost okamžitě. Pouze tři změny související se Soudním dvorem, konkrétně zřízení funkce místopředsedy, změna složení velkého senátu a změna usnášeníschopnosti by se použily až od první částečné obměny Soudního dvora.

8. Komise vítá, že Soudní dvůr předložil legislativnímu orgánu návrh změn svého statutu. Povaha i množství sporů, které řeší soudy Unie, se totiž v posledních letech výrazně proměnily, zejména kvůli vývoji práva Unie v nových oblastech a kvůli zvýšení počtu členských států Unie. Rozšíření Unie rovněž výrazně ovlivnilo vnitřní strukturu soudů, vedlo především ke zvýšení počtu jejich členů a počtu jazyků, které je možno ve sporech používat. Zejména z důvodu vstupu Lisabonské smlouvy v platnost lze rovněž očekávat další změny v krátkodobém nebo střednědobém horizontu. Aby soudy mohly na tento vývoj reagovat, je nutné přizpůsobit mu jejich uspořádání, prostředky a způsob fungování.

9. V odůvodněních přiložených ke svým žádostem Soudní dvůr důkladně analyzoval současnou situaci a uvedl, jaké reformy jsou nutné a jakým způsobem by měly být provedeny. Komise s jeho analýzou v naprosté většině případů souhlasí.

10. Návrhy Soudního dvora je však nutno pečlivě promyslet, protože mohou trvale ovlivnit podobu justice v Evropské unii. Změna statutu soudu není nikdy bezvýznamná, protože tento statut je základem, z něhož vychází legitimita rozhodnutí daného soudu. Statut musí chránit nezávislost, nestrannost a autoritu soudu a zároveň umožnit účinný přístup ke spravedlnosti zajištěním efektivní a rychlé činnosti.

11. Komise v následující části zákonodárci podrobně vysvětluje důvody, které ji vedou k podpoře návrhů Soudního dvora, a v několika případech navrhuje několik úprav a doplnění.

12. Komise si je vědoma rozpočtového dopadu návrhů Soudního dvora. Dovoluje si však zdůraznit, že poskytování účinné soudní ochrany, do níž patří vynesení rozsudku v přiměřených lhůtách, má prvořadý význam, a že negativní ekonomické dopady nevýkonné justice sice nejsou tak viditelné jako zvýšení rozpočtu, ale jsou pravděpodobně ještě nákladnější.

              Změny, které se týkají Soudního dvora

13. V případě samotného Soudního dvora se zdá, že zřízení funkce místopředsedy je odůvodněné. Jak uvedl Soudní dvůr, pracovní zátěž jeho předsedy se postupně výrazně zvyšovala a zdá se vhodné, aby ho při výkonu jeho funkce zastupoval nebo aby mu byl nápomocen místopředseda.

14. Předseda Soudního dvora má skutečně řadu úkolů, jejichž výkon má zásadní význam pro řádné fungování soudu. Komise si v tomto ohledu dovoluje podtrhnout význam rychlého průběhu řízení o předběžných opatřeních a souvisejících kasačních opravných prostředků, za něž nese předseda Soudního dvora hlavní odpovědnost. Je nutné, aby žádosti o odklad vykonatelnosti nebo jiná předběžná opatření byly jak u soudu prvního stupně, tak u kasačního soudu, vyřízeny co nejrychleji. V opačném případě by mohlo být negativně ovlivněno chování hospodářských subjektů i členských států. Stalo se, že některé kasační opravné prostředky proti usnesením soudu v řízení o předběžných opatřeních byly vyřízeny až za dlouhou dobu, někdy za déle než jeden rok. Takto dlouhé lhůty jsou obtížně slučitelné se zásadou účinné předběžné soudní ochrany. Zřízení funkce místopředsedy by mělo z tohoto hlediska přispět ke zlepšení situace.

15. Je třeba vyslovit určité připomínky k podmínkám, za nichž by předseda Soudního dvora mohl být zastoupen místopředsedou. Podle návrhu Soudního dvora by k zastoupení předsedy došlo „v případě překážky na jeho straně, v případě, že jeho funkce není obsazena, nebo na základě jeho žádosti“. Z takového znění článku 9a vyplývá, že předseda by kromě případů, kdy mu ve výkonu funkce brání překážka, měl možnost požádat na základě vlastního uvážení o zastupování i v dalších případech, a to u všech typů úkolů, ať už soudních, protokolárních nebo administrativních. Ve zvláštním případě řízení o předběžných opatřeních však znění nového článku 39 druhého pododstavce, navržené Soudním dvorem, stanoví, že k zastoupení dojde pouze „v případě překážky na straně předsedy“, a ne na jeho žádost. Toto konkrétní ustanovení článku 39 je třeba pravděpodobně vykládat jako odchylku od obecného pravidla stanoveného v článku 9a, které umožňuje zastupování předsedy na jeho vlastní žádost.

16. Komise se domnívá, že existují důvody pro to, aby výběr soudce pověřeného zajištěním předběžné soudní ochrany zůstal objektivní, tedy aby jím byl předseda, s výjimkou případů, kdy mu v tom brání překážka. Nebylo by vhodné, aby se předseda mohl podle vlastního uvážení a případ od případu rozhodovat, zda se nechá v řízení o předběžných otázkách zastupovat, či ne. Komise se domnívá, že tyto důvody platí pro výkon všech soudních činností předsedy (tedy nejen pro kompetenci rozhodovat v řízení o předběžných otázkách a u kasačních opravných prostředků u těchto řízení, ale rovněž pro funkci předsedy jednání a usnášení pléna a velkého senátu). Zdá se, že pro poskytnutí další záruky proti podjatosti soudu je vhodné, aby se při přidělování sporů předsedovi nebo místopředsedovi postupovalo podle předem vymezených, abstraktních a obecných kritérií (zásada „právo na zákonného soudce“) a nerozhodovalo se případ od případu. Komise proto navrhuje, aby k zastupování předsedy docházelo „na jeho žádost“ pouze v případě jeho protokolárních a administrativních funkcí (včetně předsednictví všeobecné schůze). Proto navrhuje pro druhý pododstavec článku 9a toto znění:

Místopředseda je nápomocen předsedovi Soudního dvora. Zastupuje předsedu v případě překážky na jeho straně nebo v případě, že jeho funkce není obsazena. Zastupuje ho rovněž na jeho žádost, s výjimkou předsednictví pléna a velkého senátu a funkcí stanovených v článku 39.

17. U způsobu určení místopředsedy dává Komise rovněž přednost zásadě volby na období tří let, tak jak navrhuje Soudní dvůr, s tím, že mandát lze obnovit. Mandát místopředsedy by tak časově odpovídal mandátu předsedy Soudního dvora.

18. Druhý návrh Soudního dvora se týká složení velkého senátu, který by byl rozšířen z třinácti na patnáct soudců a jehož zasedání by se již systematicky neúčastnili předsedové senátů složených z pěti soudů.

19. Komise se domnívá, že existence, v rámci Soudního dvora, velkého senátu, který zajišťuje projednávání složitých věcí nebo věcí, v nichž se řeší důležité principiální otázky, je nutná pro harmonický vývoj jurisdikce Soudního dvora. Zajišťuje nejen to, že se přihlédne ke stanovisku velkého počtu soudců Soudního dvora, ale přispívá rovněž ke kontinuitě jurisdikce v průběhu času. V současné době přispívá stálá přítomnost předsedů senátů složených z pěti soudců ve velkém senátu i v senátech, kterým předsedají, k zachování jednotné linie jurisdikce těchto různých kolegií.

20. U Soudního dvora složeného z 27 členů bude moci velký senát složený z 15 soudců lépe zajistit výše uvedené cíle. Totéž platí pro systematickou účast místopředsedy. Tyto změny je proto třeba podpořit.

21. Na druhou stranu zrušení systematické účasti předsedů senátů složených z pěti soudců je reforma, jejíž celkovou přidanou hodnotu lze jen těžko ocenit. Je jisté, že by částečně snížila velkou pracovní zátěž těchto soudců. Kromě toho by ostatním soudcům umožnila častější účast na práci velkého senátu, což by přispělo k lepšímu zohlednění rozmanitosti členských států a odlišností jejich právních systémů. Tato reforma by však vedla k větším proměnám složení velkého senátu, než tomu bylo doposud (pouze dva stálí členové z patnácti oproti současným pěti stálým členům z třinácti), což by mohlo ohrozit soudržnost a stabilitu jurisdikce velkého senátu. Navíc by předsedové senátů složených z pěti soudců již nebyli plně informování o jednání velkého senátu ve všech případech, kdy by tam již nezasedali.

22. Komise se proto domnívá, že by bylo možné mírně upravit návrh Soudního dvora, aby se zachovala výraznější stabilita složení velkého senátu, ale přitom se přesto dosáhlo cílů reformy.

23. Úprava by spočívala v zachování složení, které navrhuje Soudní dvůr, zároveň by se však připojilo dodatečné pravidlo, že ve velkém senátu musí vždy zasedat tři předsedové senátů složených z pěti soudců.

24. Jednací řád by obsahoval podmínky účasti soudců v jednotlivých věcech, pravděpodobně se systémem dvou rotačních seznamů (místo současného jednoho seznamu), přičemž by se jeden seznam týkal předsedů senátů složených z pěti soudců a druhý seznam by se týkal ostatních soudců. Druhý pododstavec článku 16 by zněl takto:

Velký senát je složen z patnácti soudců. Předsedá mu předseda Soudního dvora. Členy velkého senátu jsou rovněž místopředseda, předsedové senátů složených z pěti soudců a jiní soudci. Pravidla určení tří předsedů senátů složených z pěti soudců a pravidla určení jiných soudců jsou stanovena v jednacím řádu.

25. Komise souhlasí se zvýšením usnášeníschopnosti pro jednání velkého senátu (jedenáct soudců) a pléna (sedmnáct soudců), které navrhuje Soudní dvůr.

26. Změna článku 20 spočívající v tom, že se zruší přednesení zprávy soudce zpravodaje na jednání, pouze ruší již zastaralé pravidlo. Nejsou k ní žádné námitky.

27. Komise tedy podporuje všechny návrhy vznesené ohledně Soudního dvora a navrhuje, aby se

· vyjasnilo, v jakých případech se předseda Soudního dvora může nechat zastupovat místopředsedou,

· zachovala větší stabilita ve složení rozšířeného velkého senátu.

              Změny, které se týkají Tribunálu

28. Soudní dvůr si je vědom nutnosti najít účinný způsob rychlé resorpce počtu věcí, které Tribunál v současné době projednává, a zkrátit délku řízení. Soudní dvůr v odůvodnění svého návrhu uvedl, že si musel vybrat mezi dvěma možnostmi reformy stanovenými ve smlouvách, konkrétně zvýšením počtu soudců a vytvořením jednoho nebo několika specializovaných soudů. Navrhl zvýšit počet soudců Tribunálu na třicet devět.

29. Komise se s výhradou několika níže uvedených připomínek připojuje k volbě Soudního dvora. Na jednu stranu velký počet věcí, které Tribunál v současné době projednává, vyžaduje urgentní řešení. Pouze okamžité zvýšení počtu soudců, kteří se budou moci opřít o již existující administrativní struktury, umožní zvládnout příliv nových věcí a efektivně se vyrovnat se zátěží starých, nevyřízených věcí. Vytvoření jednoho nebo několika specializovaných soudů by mělo účinek až po značné časové prodlevě[1]. Za druhé je třeba vzít v úvahu, že proměnlivost povahy sporů, jimiž se Tribunál zabývá, vyžaduje pružné řešení. Vývoj sekundárního práva totiž pravidelně vede ke vzniku nových kategorií sporů, jejichž množství a trvání v čase lze jen obtížně odhadnout předem. Například v minulých letech se často uvádělo, že nařízení REACH je potenciálním zdrojem velkého množství sporů, avšak ve skutečnosti se nejvíce zvýšil počet odvolání proti rozhodnutím o sankcích přijatých vůči osobám nebo subjektům na základě mechanismů v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Stejně tak lze těžko předvídat, jaké dopady, zejména ve finanční oblasti, bude mít ze střednědobého hlediska nedávné zřízení řady agentur. Vzhledem k této nestabilitě se zdá, že vytvoření specializovaných soudů nepředstavuje, alespoň prozatím, vhodnou reakci na současný vývoj. Pružnější řešení spočívá ve vytvoření specializovaných senátů uvnitř samotného Tribunálu, které je v tomto stanovisku vysvětleno níže. Vytvoření specializovaných soudů by rovněž pravděpodobně nepřineslo trvalé řešení problému celkového přetížení Tribunálu, protože se jedná o problém, který se netýká jen několika konkrétních oblastí, ale také a především složitých věcí, například v oblasti hospodářské soutěže nebo kontroly státních podpor.

30. Stanovení přiměřeného počtu dalších soudců samozřejmě obsahuje prvek nejistoty. Navrhované rozšíření o dvanáct soudců, které by umožnilo vytvořit čtyři další senáty, by nicméně mělo stačit k významnému zvýšení kapacity projednávaní věcí v Tribunálu.

31. Kvůli navrhované změně článku 48 statutu je rovněž nutné odpovídajícím způsobem změnit článek 47. Podle současného znění článku 47 se totiž na Tribunál a jeho členy použije několik ustanovení statutu, která se týkají Soudního dvora, zejména článek 9 první pododstavec, který stanoví, že „Částečná obměna, k níž dochází každé tři roky, se střídavě týká čtrnácti a třinácti soudců“. Jakmile počet soudců Tribunálu nebude stejný jako počet soudců Soudního dvora, nebude se moci toto ustanovení v současném znění použít na Tribunál. Komise proto navrhuje změnit návrh Soudního dvora takto:

– vložit bod 6a, který zní:

              V článku 47 se první pododstavec nahrazuje tímto:

              „Ustanovení článků 9a[2], 14 a 15, čl. 17 prvního, druhého, čtvrtého a pátého pododstavce a článku 18 se použijí na Tribunál a jeho členy.“

– upravit bod 7 takto:

              Článek 48 se nahrazuje tímto:

              „Tribunál se skládá ze třiceti devíti soudců.

              Částečná obměna, k níž dochází každé tři roky, se střídavě týká dvaceti a devatenácti soudců.“

32. Kromě těchto technických úprav je kvůli rozšíření o dvanáct soudců nutné vyřešit dvě další důležité otázky, jimiž je uspořádání Tribunálu rozšířeného na třicet devět soudců a systém určování soudců. Způsob řešení těchto dvou částečně souvisejících otázek je popsán v následujících bodech.

33. Komise se domnívá, že pokud jde o interní organizaci Tribunálu, je nutné přijmout doplňkové změny statutu, které prohloubí dopad zvýšení počtu soudců na efektivitu fungování Tribunálu. V souvislosti s těmito změnami bude muset být rovněž upraven jednací řád Tribunálu.

34. Tribunál v současné době funguje na základě přísné rovnosti jednotlivých senátů, které se automaticky střídají v projednávání všech kategorií věcí. Předseda Tribunálu může jen mimořádně povolit výjimku z tohoto automatického střídání. Při tomto způsobu fungování jsou všichni soudci nuceni zvládat tak odlišné oblasti práva, jako je právo hospodářské soutěže, právo duševního vlastnictví, spory v zemědělství atd. Složení kasačního senátu se řídí systémem rotace.

35. Komise se domnívá, že výše uvedený systém fungování nelze zachovat u soudu, který bude složen ze 39 soudců. Zvýšení počtu senátů by vedlo ještě k roztříštěnějšímu přidělování jednotlivých kategorií sporů. Z více než 600 věcí, které jsou Tribunálu předloženy každý rok, by každý soudce vykonávající funkci zpravodaje dostal přiděleno zhruba patnáct věcí z nejrůznějších tematických oblastí.

36. Zdá se, že je nutné zavést určitou tematickou specializaci některých senátů Tribunálu, aby se zajistilo efektivnější a rychlejší projednávání věcí, a zároveň je nutné zachovat nezbytnou pružnost pro řešení nově vznikajících oblastí sporů.

37. Přestože by Tribunálu příslušelo rozhodnout o podrobnostech této specializace ve svém jednacím řádu, princip specializace by měl být zapsán v samotném statutu, aby se zajistilo jeho trvání. Konkrétně by mohlo být stanoveno, že Tribunál zřídí vhodný počet specializovaných senátů, v každém případě alespoň dva. Za tímto účelem by bylo možné vložit mezi první a druhý pododstavec článku 50 statutu nový pododstavec, který by zněl:

„Pro projednávání oblastí, v nichž existuje kvantitativně významný počet sporů, se Tribunál skládá z vhodného počtu specializovaných senátů, jimž jsou přidělovány věci týkající se daných oblastí. Počet specializovaných senátů nemůže být nižší než dva.“

38. Pokud jde o předsedu Tribunálu, současný systém je koncipován tak, že předseda musí věnovat velkou část svého času vyřizování žádostí o předběžná opatření a nemá dostatek času pro celkové řízení sporů. Mimochodem nemá k takovému řízení ani dostatek pravomocí.

39. Komise proto navrhuje, aby se k předsedovi Tribunálu připojil místopředseda, stejně jak je navrženo v případě Soudního dvora. Pro tento účel by stačilo, aby byl na Tribunál použitelný nový článek 9a. Odkaz na tento nový článek by proto měl být doplněn do článku 47 prvního pododstavce. Zároveň by měl být upraven jednací řád Tribunálu tak, aby se posílily pravomoci předsedy v oblasti řízení věcí, zejména v oblasti jejich přidělování jednotlivým soudcům.

40. Pro zvýšení účinnosti této změny by místopředseda mohl s předsedou sdílet s úkol vyřizovat žádosti o předběžná opatření. V tom případě by se v článku 47 prvním pododstavci odkazovalo pouze na první pododstavec článku 9a byl by vložen nový článek 48a, který by zněl:

Místopředseda je nápomocen předsedovi Tribunálu. Zastupuje předsedu v případě překážky na jeho straně nebo v případě, že jeho funkce není obsazena. Zastupuje ho rovněž ve funkcích uvedených v článku 39 za podmínek stanovených v jednacím řádu.

41. Z praktického hlediska se Komise domnívá, že jakmile bude dosaženo dohody o principu zvýšení počtu soudců, měl by Tribunál obdržet rozpočtové prostředky, které by mu umožnily přistoupit k náboru značného počtu dodatečných referentů, aniž by se muselo čekat na přijetí změn statutu a jejich vstup v platnost. Tito noví referenti by byli přiděleni ke stávajícím soudcům a pomáhali by jim při projednávání nevyřízených věcí až do nástupu nových soudců do funkce, k nimž by poté mohli být převedeni.

42. Druhou otázkou, kterou je nutno řešit po zvýšení počtu soudců Tribunálu, je systém určování soudců. Pravidla jmenování soudců Tribunálu jsou stanovena přímo ve smlouvách. Stejně tak jako v případě Soudního dvora jsou soudci jmenováni vzájemnou dohodou vlád členských států na dobu šesti let (čl. 19 odst. 2 SEU a čl. 254 druhý pododstavec SFEU). Článek 254 rovněž stanoví zásadu částečné obměny každé tři roky. Jediným prvkem, který lze stanovit statutem, je počet soudců (článek 254 první pododstavec SFEU), s podmínkou, že je v Tribunálu zastoupen alespoň jeden soudce z každého členského státu (čl. 19 odst. 2 SEU).

43. Zákonodárce nemá pravomoc tato pravidla doplnit, na systému určování se musejí neformálně dohodnout členské státy. V praxi se zdá, že jakmile počet soudců, které je nutno určit, neodpovídá počtu členských států ani násobku tohoto čísla, je existence systému určování nezbytná k zajištění rychlých a nekonfliktních jmenování.

44. Komise proto vyzývá všechny členské státy, aby v době, kdy zákonodárce přijme změny statutu, přijaly společné prohlášení o systému určování soudců, na kterém se dohodly. Toto prohlášení by mohlo být pro informaci zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie.

45. Komise se domnívá, že při vymezování systému určování by členské státy měly vzít v úvahu několik základních cílů. Za prvé je třeba zajistit jmenování osob, které jsou nejvhodnější a nejkvalifikovanější pro výkon daných funkcí. Tento cíl je částečně zajištěn stanovisky výboru zřízeného podle článku 255 SFEU. Za druhé je nutné zajistit určitou stabilitu složení Tribunálu a zároveň v co nejvyšší míře zachovat možnosti pro obměnu soudců. Vzhledem k odbornosti témat, která Tribunál projednává, a vzhledem k větší potřebě interní specializace, je nutné, aby bylo možné obnovit mandát soudců, kteří pracovali efektivně. Kdyby měl přechod z 27 na 39 soudců tuto možnost zpochybnit, bylo by na místě vážně se zamyslet nad vhodností takové reformy. Komise si je zároveň vědoma toho, že si členské státy přejí takový systém, který by co nejlépe zajistil dobré zastoupení všech vnitrostátních právních systémů ve složení Tribunálu.

46. Přechod z 27 na 39 soudců a částečná obměna, která se bude každé tři roky týkat 20 nebo 19 soudců, bezpochyby ztíží souběžné plnění těchto dvou cílů.

47. Komise se přesto domnívá, že lze najít vyvážená řešení, a proto členským státům předkládá dva návrhy takového systému.

48. První systém navrhla tak, aby přísně dodržoval rovnost členských států pomocí pravidelného střídání a aby zároveň co nejlépe zachoval možnosti obměny. Vycházel by ze dvou zásad – mezi členy Tribunálu musí být nejméně jeden a nejvíce dva soudci se státní příslušností každého z členských států a v případě dvou soudců se stejnou státní příslušností musí jejich mandáty začínat s rozdílem tří let (souběžné mandáty by totiž mohly narušit nezávislost těchto soudců, kteří by spolu soutěžili o další mandát). Při dodržení těchto dvou zásad by určování soudců probíhalo takto:

· byl by sestaven seznam střídání, v němž by bylo zastoupeno všech 27 členských států. Tento seznam by mohl být sestaven losováním nebo by mohl být sestaven podle pořadí stanoveného v čl. 3 odst. 3 protokolu 36 ke Smlouvám;

· při každé částečné obměně by byly nejprve určeny členské státy, které nemají žádného státního příslušníka mezi 20 (případně 19) soudci, jejichž mandát je v polovině, a tolik soudců se státní příslušností těchto států by bylo jmenováno prioritně. Mohlo by se jednat o soudce, jejichž mandát končí (pokud mají státní příslušnost jednoho z výše vymezených členských států), nebo o nové soudce;

· při určení státní příslušnosti zbývajících soudců by se postupovalo podle předem stanoveného pořadníku, přičemž by se respektovala zásada maximálně dvou soudců z jednoho členského státu. Opět by se mohlo jednat o soudce, jejichž mandát končí (pokud mají státní příslušnost jednoho z výše vymezených členských států), nebo o nové soudce;

· při následující částečné obměně by se postupovalo stejně, dále podle pořadníku (vycházelo by se od členského státu, který přímo následuje po členském státu, jehož státní příslušník byl naposledy jmenován jako nejnovější soudce);

· všichni takto vymezení uchazeči by byli posouzeni výborem zřízeným podle článku 255 SFEU. Ať už by bylo stanovisko výboru jakékoli, nemělo by vliv na systém určování. Jinými slovy, kdyby byla zpochybněna konkrétní kandidatura, měl by členský stát možnost navrhnout jiného uchazeče.

49. Druhý systém Komise navrhla tak, aby zajistil rovnováhu mezi cílem co nejlépe zajistit zastoupení všech vnitrostátních právních systémů a nutností reagovat na potřeby Tribunálu, který bude více strukturován do tematicky specializovaných senátů. Polovina nových členů (tedy šest) by proto byla určena postupem, který by bral ohled na potřebu specializace.

50. Stejně jako u prvního návrhu by systém vycházel ze zásady, podle níž mezi členy Tribunálu musí být nejméně jeden a nejvíce dva soudci se státní příslušností každého z členských států. Určování soudců by probíhalo takto:

· při každé částečné obměně by byly vybráni tři soudci podle právní kvalifikace, která je nezbytná k zasedání v jednom ze specializovaných senátů, které Tribunál zřídí. Členský stát by za tímto účelem mohl navrhnout jednoho uchazeče. Výběr uchazečů by provedly členské státy na základě předběžného stanoviska výboru zřízeného podle článku 255 SFEU. Členské státy by výbor požádaly, aby ve svém stanovisku přihlédl ke kvalifikaci v oblasti daného specializovaného senátu a aby určil pořadí vyhovujících uchazečů. Aby se předešlo zablokování nebo zpoždění určování soudců, musely by se členské státy předem dohodnout na postoji, který zaujmou ke stanovisku výboru;

· zbývajících 16 nebo 17 soudců by bylo určeno podle systému střídání popsaného v návrhu prvního systému, s tou výjimkou, že: členský stát, jehož státní příslušník byl pro účely dané částečné obměny soudců jmenován po výběru, při němž se přihlíželo ke specializaci, nebude mít při dané obnově právo navrhnout soudce, přestože by toto právo měl podle pořadníku.

51. Bylo by rovněž třeba upřesnit způsob prvního určení dvanácti dodatečných soudců. S ohledem na naléhavost současné situace není představitelné čekat s připojením dvou skupin o šesti soudcích na příští částečné obměny složení Tribunálu v letech 2013 a 2016. Je naopak nutné, aby dvanáct nových soudců bylo určeno co nejrychleji poté, co změny statutu vstoupí v platnost. Mandáty těchto nových soudců budou muset být kromě toho upraveny podle mandátů stávajících soudců, aby se splnila podmínka článku 254 SFEU o částečné obměně každé tři roky. Komise proto navrhuje upravit délku mandátu nových soudců podle frekvence částečné obměny Tribunálu tím, že by se délka jejich mandátu prodloužila o tolik času, kolik by bylo nezbytné. Je jasné, že pro souběžné dodržení všech těchto požadavků budou muset první noví soudci vykonávat svůj mandát po dobu, která nebude odpovídat šestiletému období stanovenému ve smlouvách.

52. Komise se za těchto podmínek domnívá, že z důvodů právní jistoty je nutné připojit k návrhu Soudního dvora přechodné ustanovení. Mělo by v něm být stanoveno jednak to, že noví soudci nastoupí do funkce okamžitě, ještě před tím, než oficiálně začne jejich první šestiletý mandát. Kromě toho by v něm měla být stanovena konkrétní doba trvání mandátu nových soudců. Toto pravidlo by mohlo mít podobu nového odstavce 3 článku 3:

3. Dvanáct soudců jmenovaných po vstupu tohoto nařízení v platnost nastoupí do funkce okamžitě po složení přísahy. U šesti z nich určených losováním skončí mandát šest let po první částečné obměně Tribunálu, která bude následovat po vstupu tohoto nařízení v platnost. Mandát šesti ostatních soudců skončí šest let po druhé částečné obměně Tribunálu, která bude následovat po vstupu tohoto nařízení v platnost.

53. Pokud jde o státní příslušnost prvních dvanácti dodatečných soudců, Komise se domnívá, že by měla být určena losováním nebo podle pořadí stanoveného v čl. 3 odst. 3 protokolu 36 ke Smlouvám.

              Změny, které se týkají Soudu pro veřejnou službu

54. Soudní dvůr navrhuje, aby byla ve statutu obsažena možnost přidělit specializovaným soudům přechodné soudce, kteří by zastupovali dlouhodobě nepřítomné soudce. Konkrétně by se tato možnost mohla použít jen v případě Soudu pro veřejnou službu, a proto se pro něj navrhuje zvláštní nařízení. Podle tohoto nařízení by Rada jmenovala tři přechodné soudce z bývalých členů Soudního dvora. Jeden z nich by byl povolán do funkce v případě, že na straně některého soudce Soudu nastala, nebo se očekává, že nastane, překážka trvající alespoň tři měsíce.

55. Komise si je vědoma, že u soudu s omezeným počtem soudců může delší nepřítomnost jednoho nebo několika soudců způsobit značné praktické potíže. Domnívá se, že navrhované řešení je vhodné.

56. Po přijetí tohoto nařízení bude muset být pozměněn jednací řád Soudu pro veřejnou službu, budou muset být upravena zejména pravidla složení senátů a přidělování věcí. Přechodní soudci totiž budou vykonávat své funkce pouze v rámci věcí, k jejichž projednávání byli přiděleni, nebudou tedy zapojeni do systému rotace stanoveného v jednacím řádu.

57. Tento návrh nařízení vyžaduje určité komentáře k článkům 2 a 5.

58. V případě článku 2 je třeba upřesnit pořádek, v němž by byli přechodní soudci povoláváni do funkce, jakmile by byly splněny podmínky nepřítomnosti některého ze stálých soudců. Komise doporučuje, aby tato otázka byla vyřešena v rozhodnutí Rady o stanovení seznamu přechodných soudců. Úprava by měla podobu doplnění následující věty na konec čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce:

Tento seznam určuje pořadí, v němž se budou přechodní soudci povolávat do funkce za podmínek odstavce 2 druhého pododstavce.

59. Kromě toho by se v čl. 2 odst. 2 druhém pododstavci vložila po slovech „povolá předseda Soudu k výkonu funkce jednoho z přechodných soudců“ slova „v určeném pořadí“.

60. V článku 5 označuje jeden termín („zánik funkce“ přechodných soudců) dva značně odlišné případy: první a třetí pododstavec upravují definitivní vyškrtnutí ze seznamu, zatímco druhý pododstavec upravuje konkrétní ukončení výkonu funkce přechodného soudce, který zůstává jmenován a zapsán na seznamu, ale ukončí svou činnost z důvodu návratu soudce, kterého nahrazuje. Komise navrhuje, aby se tyto dvě situace lépe odlišily úpravou ve dvou samostatných článcích.

61. Kromě toho je stanoveno, že v případě návratu soudce, u něhož pominula překážka, může Soud (všichni stálí soudci Soudu nebo soudci, kteří projednávají danou věc?) volně rozhodnout, zda bude přechodný soudce svou funkci dále vykonávat až do ukončení řízení ve (všech nebo některých?) věcech, jejichž projednávání se zúčastnil. Tento přístup vyžaduje určitou kritiku, protože by mohl oslabit nezávislost přechodných soudců vzhledem k tomu, že jejich setrvání ve funkci by záviselo na stanovisku stálých soudců, s nimiž spolupracují. Komise se proto domnívá, že by bylo vhodnější stanovit objektivní kritérium pro rozhodování o věcech, při jejichž projednávání si přechodný soudce ponechá svou funkci i po návratu soudce, kterého zastupoval. Komise navrhuje, aby si přechodný soudce například ponechal svou funkci u všech projednávaných věcí, k nimž byl přidělen, až do jejich ukončení. Takové ustanovení by zajistilo větší stabilitu ve složení soudních kolegií. Komise proto doporučuje přeformulovat článek 5 nařízení takto:

Článek 5

Přechodný soudce je vyškrtnut ze seznamu uvedeného v čl. 2 odst. 1 prvním pododstavci v případě svého úmrtí, odstoupení nebo v důsledku rozhodnutí, jímž je zbaven své funkce za podmínek stanovených v čl. 6 prvním a druhém pododstavci statutu.

Každý přechodný soudce, jehož jméno je vyškrtnuto ze seznamu uvedeného v čl. 2 odst. 1 prvním pododstavci je postupem stanoveným v uvedeném ustanovení nahrazen na zbývající dobu platnosti uvedeného seznamu.

Článek 5a

Funkce přechodného soudce zaniká, pomine-li překážka na straně soudce, kterého nahrazuje. U věcí, k jejichž projednávání byl přidělen, však přechodný soudce vykonává svou funkci až do ukončení příslušných řízení.

Změny, které se týkají všech soudů

62. Soudní dvůr rovněž navrhuje zrušit desetidenní prodloužení lhůt z důvodu vzdálenosti, vzhledem k tomu, že podle jeho názoru přestalo být toto prodloužení v době nových technologií odůvodněné.

63. Je sice pravda, že jednotná desetidenní lhůta z důvodu vzdálenosti již v současné době neplní funkci, pro niž byla zavedena, tedy funkci dodatečné lhůty pro doručení zásilek soudům. Přesto je tato dodatečná lhůta občas cenná v tom, že stranám řízení a zúčastněným stranám umožní včas předložit své spisy a vyjádření.

64. Komise se domnívá, že tato změna není prioritní, a sama by se spokojila se zachováním současného systému. Na druhou stranu by Komise souhlasila i v případě rozhodnutí o zrušení prodloužení lhůty z důvodu vzdálenosti.

65. V případě zrušení dodatečné desetidenní lhůty by však Komise doporučila, aby byly prodlouženy některé konkrétní lhůty stanovené ve statutu[3]:

· dvouměsíční lhůta pro předložení písemných vyjádření k žádostem o rozhodnutí o předběžné otázce (článek 23 druhý pododstavec statutu) by měla být prodloužena na deset týdnů, vzhledem k tomu, že tato vyjádření často vyžadují složitou přípravu, zejména pro členské státy a pro orgány;

· dvouměsíční lhůta k podání kasačního opravného prostředku proti některým rozhodnutím Tribunálu (článek 56 první pododstavec) nebo Soudu pro veřejnou službu (článek 9 první pododstavec přílohy I) by měla být rovněž prodloužena na deset týdnů, protože zúčastněné strany řízení se musí v této lhůtě rozhodnout, zda podají opravný prostředek (což může trvat určitou dobu kvůli vnitřním postupům), a musejí daný opravný prostředek sepsat;

· dvoutýdenní lhůta k podání kasačního opravného prostředku proti rozhodnutí Tribunálu nebo Soudu pro veřejnou službu, kterým byl zamítnut návrh na vstup do řízení (článek 57 první pododstavec a článek 10 první pododstavec přílohy I) by měla být prodloužena na tři týdny.

66. Je vhodné prodloužit rovněž některé další lhůty stanovené jednacím řádem:

· sedmidenní lhůtu k podání žádosti o předložení repliky nebo doplňujícího spisu účastníka po replice ve vzájemném kasačním opravném prostředku (čl. 117 odst. 1 a 2 poslední věta jednacího řádu Soudního dvora a čl. 143 odst. 1 a 2 poslední věta jednacího řádu Tribunálu);

· jednoměsíční lhůtu k předložení písemných vyjádření k přezkumu (článek 123e druhý pododstavec jednacího řádu Soudního dvora);

· dvouměsíční lhůtu k předložení písemných vyjádření k žádostem o rozhodnutí o předběžné otázce (článek 123g třetí pododstavec jednacího řádu Soudního dvora).

67. Bylo by žádoucí, aby se výměnou za zrušení lhůty z důvodu vzdálenosti pozastavil běh procesních lhůt během prvních dvou týdnů měsíce srpna a mezi 20. prosincem a 3. lednem. V tomto období soudních prázdnin by totiž bylo obzvlášť obtížné dodržet lhůty zkrácené o deset dní.

Závěr

Komise vyslovuje kladné stanovisko ke změně statutu navržené Soudním dvorem s výhradou úprav uvedených v bodech 16, 23 a 24, 31, 37, 40, 52, 58, 59, 61 a 65 tohoto stanoviska a za podmínky, že se členské státy zároveň dohodnou na systému jmenování soudců Soudu pro veřejnou službu.

Toto stanovisko se předává Evropskému parlamentu a Radě.

[1]               Například mezi návrhem na zřízení Soudu pro veřejnou službu (KOM(2003)705 ze dne 19. října 2003) a začátkem jeho skutečného fungování (rozhodnutí předsedy Soudního dvora o řádném zřízení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie, Úř. věst. EU L 325, ze dne 12. prosince 2005) uplynuly více než dva roky.

[2]               Ohledně vložení odkazu na článek 9a viz bod 39 tohoto stanoviska.

[3]               Nelze přitom změnit lhůty, které jsou stanoveny přímo ve smlouvách, například lhůta pro podání žaloby na neplatnost (článek 263 SFEU) nebo lhůta jednoho měsíce stanovená v článku 269 SFEU.