52006DC0514

[pic] | KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ |

V Bruselu dne 21.9.2006

KOM(2006) 514 v konečném znění

SDĚLENÍ KOMISE RADĚ, EVROPSKÉMU PARLAMENTU A EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU

o provádění směrnice Evropského parlamentu a Rady 1997/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku

ÚVOD

Účelem tohoto sdělení je informovat Radu, Evropský parlament a Evropský hospodářský a sociální výbor o provádění směrnice 1997/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku členskými státy .

Příloha II obsahuje rovněž dotazník pro veřejné konzultace. Ve zmíněné příloze jsou také uvedeny cíle tohoto dotazníku a postup pro zodpovězení otázek.

SDĚLENÍ KOMISE RADĚ, EVROPSKÉMU PARLAMENTU A EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU

o provádění směrnice Evropského parlamentu a Rady 1997/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (Text s významem pro EHP)

OBSAH

ÚVOD 2

1. Úvod 4

2. Hlavní ustanovení směrnice 4

3. Definice – Článek 2 6

4. Oblast působnosti – Článek 3 Výjimky 6

5. Požadavky na předběžné informace – Článek 4 8

6. Písemné potvrzení informací – Článek 5 9

7. Právo odstoupit od smlouvy – Článek 6 10

8. Plnění – Článek 7 11

9. Omezující ustanovení pro použití některých komunikačních prostředků na dálku – Článek 10 12

10. Závěry 12

PŘÍLOHA I 13

PŘÍLOHA II 15

PŘÍLOHA III 18

PŘÍLOHA IV 19

1. ÚVOD

Všechny členské státy provedly směrnici Evropského parlamentu a Rady 1997/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku[1] (dále jen „směrnice“) do vnitrostátního práva (viz příloha I). V tomto dokumentu (dále jen „zpráva“) bude Komise informovat o provádění směrnice, jak je stanoveno v čl. 15 odst. 4[2]. Prodlení Komise při plnění ustanovení čl. 15 odst. 4 bylo původně způsobeno zpožděným provedením ze strany některých z 15 členských států. Komise se rozhodla odložit vydání zprávy až do přistoupení 10 nových členů s cílem předložit zprávu, která bude informovat o situaci ve všech 25 členských státech.

K této zprávě je přiložen dotazník (příloha II). Cílem tohoto dotazníku je konzultovat se zúčastněnými stranami řadu otázek ve vztahu k uvedené směrnici. Komise se zaměří zejména na to, zda měly rozdíly v provedení směrnice v jednotlivých členských státech, které vycházejí z variant právní úpravy ve směrnici, a použití minimální doložky podle článku 14, který stanoví, že členské státy mohou zavést nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou za účelem zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele, dopad na vnitřní trh a zda ovlivnily důvěru podniků a spotřebitelů v přeshraniční obchod.

Komise nepovažuje za vhodné předkládat návrh na revizi směrnice, dokud není uzavřená diagnostická fáze přezkumu spotřebitelského acquis (dále jen „acquis“) (viz příloha III). Cílem uvedeného přezkumu je zhodnotit případné nedostatky v oblasti ochrany spotřebitele, především s ohledem na nové marketingové postupy a technologie jako např. internetový obchod a obchod s využitím mobilních telefonů, a odhalit nesrovnalosti mezi různými přezkoumávanými spotřebitelskými směrnicemi. Na základě výsledků konzultací zahájených prostřednictvím dotazníku a probíhajícího přezkumu Komise zváží potřebu dalších legislativních iniciativ v oblasti prodeje na dálku v souladu s cíli zlepšování právních předpisů, které Komise sleduje v rámci úsilí o zjednodušení právního prostředí[3].

Při hodnocení provedení směrnice do vnitrostátního práva Komise často využívala překladů. Některé problémy spojené s vnitrostátními předpisy v této zprávě mohou být tedy způsobeny problémy s překladem.

2. HLAVNÍ USTANOVENÍ SMěRNICE

Cílem směrnice je zajistit, aby spotřebitelé, kteří kupují zboží nebo služby prostřednictvím prodeje na dálku, tedy bez osobního kontaktu s dodavatelem, nebyli v horší pozici než spotřebitelé, kteří nakupují osobně v obchodech.

Směrnice se týká zboží i služeb. Článek 3 však omezuje použití směrnice vyloučením určitých typů smluv ze všech nebo některých ustanovení směrnice. Tyto výjimky jsou odůvodněny povahou daného zboží nebo služeb. Z důvodu jejich složitosti a hodnoty patří mezi tyto výjimky finanční služby, jimiž se zabývá směrnice 2002/65/ES o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku[4], která bude v blízké budoucnosti také přezkoumána[5]. Proto se tato zpráva nevztahuje na finanční služby. Přezkum směrnice 2002/65/ES však zohlední příslušná zjištění přezkumu této směrnice (např. zjištění ohledně „trvalého média“).

Článek 4 vyjmenovává informace, které musí mít spotřebitel k dispozici před uzavřením jakékoli smlouvy na dálku. Tyto informace odpovídají informacím, které by měl spotřebitel k dispozici, kdyby nakupoval přímo v obchodě, např. základní vlastnosti zboží nebo služeb a cena zboží nebo služeb, včetně veškerých daní. Směrnice rovněž předepisuje, jakým způsobem a kdy mají být zmíněné informace poskytnuty.

Za účelem ochrany spotřebitele po uzavření smlouvy článek 5 stanoví, že spotřebitel musí v každém případě obdržet adresu, na kterou může zasílat své stížnosti. Tento požadavek musí být v daném časovém rámci splněn písemně nebo jiným stálým komunikačním prostředkem. Kromě toho se podle čl. 5 odst. 1 ve většině případů potvrzují uvedeným způsobem také předem poskytnuté informace a doplňkové informace, které jsou důležité po uzavření smlouvy, např. poprodejní služby a záruky.

Jelikož spotřebitel, který kupuje zboží nebo služby na dálku, nemůže při objednání plně posoudit, zda jeho koupě odpovídá tomu, co potřebuje, obsahuje směrnice právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě alespoň sedmi pracovních dnů. Pokud spotřebitel tohoto práva využije, nemusí uvést důvod. Neměly by se na něj vztahovat žádné sankce a dodavatel mu musí rychle vrátit zaplacenou částku. Jedinou platbou, jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno, jsou náklady spojené s vrácením zboží. V souladu s čl. 6 odst. 3 jsou některé zboží a služby s ohledem na jejich povahu (např. zboží, které snadno podléhá zkáze) z práva odstoupit od smlouvy vyjmuty.

Směrnice rovněž chrání spotřebitele před přílišným prodlením v plnění smlouvy. Podle článku 7 musí být smlouva splněna nejpozději do třiceti dnů ode dne následujícího po dni, v němž byla objednávka zaslána dodavateli. Členské státy získaly pravomoc zavést ustanovení o náhradním zboží či službách, pokud jsou původně objednané zboží či služby nedostupné. V případech, kdy nebylo této pravomoci využito nebo dodavatel náhradu neposkytl, musí být spotřebiteli vráceny veškeré zaplacené částky do 30 dnů.

Článek 10 vyžaduje předchozí souhlas spotřebitele v případě, že dodavatel použije faxový přístroj nebo automatický volací přístroj. Jiné komunikační prostředky na dálku mohou být použity pouze tam, kde spotřebitel zjevně nemá námitky.

Tato zpráva se nezabývá ustanoveními článku 9 o setrvačném prodeji, neboť ta budou nahrazena a plně harmonizována článkem 15 směrnice o nekalých obchodních praktikách[6]. S ohledem na probíhající jednání o návrhu Komise týkajícím se platebních služeb[7], který navrhuje zrušení článku 8, se ustanovení článku 8 o placení kartou nebudou v rámci této zprávy projednávat. Ustanovení o právní ochraně (článek 11) budou zvažována v širším kontextu přezkumu a práce Komise v oblasti právní ochrany.

3. DEFINICE – ČLÁNEK 2

Článek 2 definuje základní pojmy směrnice. Definice „ spotřebitele “ a „ dodavatele “ nejsou specifické pro směrnici o prodeji na dálku a budou posuzovány v širším kontextu přezkumu acquis.

Definice „ smlouvy uzavřené na dálku “ v čl. 2 odst. 1 nezpůsobila žádné zvláštní problémy. Členské státy se většinou poměrně věrně držely znění směrnice. Přestože Komise neobdržela žádné konkrétní stížnosti týkající se pojmu „ organizovaný prodej na dálku nebo systém poskytování služeb “, domnívá se, že si spotřebitelé nemusí uvědomovat, že se směrnice nevztahuje na situace, kdy dodavatel obchoduje na dálku ad-hoc. Několik členských států včetně Francie, Lotyšska a Slovenska tento pojem nepoužilo, pravděpodobně s cílem vyhnout se uvedenému problému.

Komise se domnívá, že stávající definice „ komunikačních prostředků na dálku “ je dostatečně flexibilní, aby pokryla nové komunikačních prostředky na dálku jako např. obchod prostřednictvím mobilních telefonů (tj. obchod s využitím krátkých textových zpráv (SMS)). S některými členskými státy je však třeba provedení této definice vyjasnit. Například se zdá, že Česká republika vyňala „ korespondenci “.

Česká republika, Dánsko, Německo, Francie, Řecko, Lotyšsko, Polsko, Švédsko, Rakousko, Slovensko a Slovinsko nesdělily Komisi provedení definice „ provozovatele komunikačních prostředků na dálku “, zatímco v případě Španělska, Litvy, Malty a Nizozemska je nutné provedení vyjasnit.

Další otázky, které se vztahují k definicím, se podle potřeby objeví v dalších částech této zprávy.

4. OBLAST PůSOBNOSTI – ČLÁNEK 3 VÝJIMKY

Článek 3 omezuje působnost směrnice vyloučením určitých typů smluv ze všech nebo některých ustanovení směrnice. Komise musí určit, zda jsou tyto výjimky stále vhodné, zda je nutné je zrevidovat, rozšířit či zrušit. Tato zpráva posoudí několik problémů, na které Komise narazila.

Členské státy provedly uvedené výjimky do svých právních předpisů různým způsobem. Například Nizozemsko zjevně vyňalo výstavbu nemovitostí, ale ne jejich prodej.

Komise narazila na několik problémů, které je třeba vyjasnit. Například Belgie Komisi neposkytla informace o provedení výjimek podle článku 3, kromě finančních služeb. Komise si je vědoma, že alespoň některé z těchto výjimek byly provedeny.

Kromě výjimek stanovených v článku 3, stanoví Španělsko a Lucembursko ve svých vnitrostátních právních předpisech všeobecné výjimky pro smlouvy uzavřené elektronickou cestou, přestože směrnice o elektronickém obchodu[8] stanoví, že jí směrnice není dotčena.

Pravděpodobně bude třeba vyjasnit vztah mezi směrnicí o užívání nemovitostí na časový úsek[9] a směrnicí, jakož i význam „ práv k nemovitostem “. Některé členské státy, včetně Maďarska, Dánska, Slovinska a Spojeného království výslovně vyjmuly užívání nemovitostí na časový úsek, a to zcela nebo částečně, z působnosti svých provedení, pokud jde o výjimky, kdežto ostatní státy tak neučinily.

Od přijetí směrnice způsobilo zvýšení popularity internetových aukcí nárůst spotřebitelských stížností. Přestože byly původně internetové stránky jako eBay zaměřeny na obchodování s použitým zbožím mezi spotřebiteli, v současnosti je stále více využívají podniky na prodej nového zboží spotřebitelům. Komise si je vědoma vnitrostátní judikatury, pokud jde o otázku, zda lze internetové stránky jako eBay považovat za dražební společnosti, a tedy je z působnosti směrnice vyjmout. Kontroly provedení potvrdily nutnost zaměřit se na význam pojmu „ dražba “ ve vnitrostátních právních předpisech. Například ve Francii byla tato výjimka omezena na „ veřejné “ dražby; v Dánsku se tato výjimka vztahuje na dražby organizované takovým způsobem, že se jich běžně účastní velké množství zájemců . Některé členské státy provedly výjimku zřejmě pouze částečně (např. v Estonsku se výjimka omezuje na neuplatnění práva na odstoupení od smlouvy).

Zdá se, že některé členské státy rozšířily částečné výjimky uvedené v čl. 3 odst. 2 na všechna ustanovení směrnice (např. Slovinsko, Česká republika a Řecko). Právní předpisy dalších členských států jsou v tomto ohledu nejasné (např. Lotyško, Finsko, Litva, Nizozemsko, Slovinsko, Dánsko, Řecko, Polsko, Maďarsko). Například výjimka týkající se „ pravidelné donáškové služby “ v první odrážce čl. 3 odst. 2 mohla způsobit problémy s výkladem. Finské právní předpisy o prodeji na dálku v překladu Komise uvádějí pojem „ pravidelný distribuční systém “, který lze chápat šířeji. Maďarské provedení se vztahuje na zboží denně doručované spotřebiteli. Nový vývoj na trhu, jako například nárůst nákupu potravin přes internet ukazuje, že tuto výjimka je pravděpodobně potřeba přezkoumat. V souvislosti s uvedenými výjimkami byla rovněž použita minimální doložka. Například polské provedení nezmiňuje nápoje nebo zboží denní potřeby.

Výjimka v druhé odrážce čl. 3 odst. 2 mohla v mnoha členských státech způsobit problémy s výkladem. Například Lotyšsko, Litva a Polsko rozšířily výjimku na smlouvy, ve kterých je po uzavření smlouvy určeno datum plnění. Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Easycar[10], ve kterém soud rozhodl, že pronájem aut patří do „ přepravních služeb “ ve smyslu směrnice, ukazuje, že se směrnice nevztahuje na některé smlouvy na dálku, u kterých to Komise a alespoň některé členské státy měly v úmyslu[11]. Pojem „ zábavní služby “ může být také nejasný. To by vysvětlovalo, proč bylo právo dodavatelů nepoužít ustanovení čl. 7 odst. 2 u zábavních podniků pořádaných venku za okolností hodných zvláštního zřetele provedeno do vnitrostátního práva pouze na Kypru, v Irsku, Portugalsku a Spojeném království. V těch členských státech, kde se tato výjimka používá, může nepřesnost vyjádření „ okolnosti hodné zvláštního zřetele “ způsobit právní nejistotu pro spotřebitele i podniky.

5. POžADAVKY NA PřEDBěžNÉ INFORMACE – ČLÁNEK 4

Požadavky na předběžné informace stanovené v článku 4 směrnice vyvolávají několik důležitých otázek spojených s jejich výkladem.

Přestože značný počet členských států provedl ustanovení čl. 4 odst. 1 do vnitrostátního práva doslovně, většina z těchto států také použila k zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele minimální doložku. Kontroly provedení odhalily, že některé požadavky byly v některých členských státech provedeny špatně. Tato zpráva se zaměřuje na požadavky, které mohly být z důvodu možných problémů s výkladem směrnice provedeny špatně.

Je třeba přehodnotit časovou lhůtu a způsoby poskytnutí předběžných informací, aby bylo zajištěno, že jsou spotřebitelé odpovídajícím způsobem informováni, rozhodují-li se, zda daný obchod uzavřít či nikoliv. Pojmy „ s dostatečným časovým předstihem před uzavřením jakékoli smlouvy “ v čl. 4 odst. 1 a „ jasně a srozumitelně, způsobem odpovídajícím použitým komunikačním prostředkům na dálku “ v čl. 4 odst. 2 vedly k různým výkladům. Například v Polsku musí být zřejmě předběžné informace poskytnuty předtím, než jsou použity komunikační prostředky na dálku.

Předběžné informace o ceně podle čl. 4 odst. 1 písm. c) jsou dobrým příkladem toho, jak mohou předběžné informace rozhodnout o tom, zda spotřebitel obchod uzavře či nikoliv. Některé členské státy včetně Belgie a Švédska ve svých provedeních výslovně neuvádějí daně. Komise si s nimi vyjasní, zda jde o zásadu vnitrostátních právních předpisů, že jsou daně v informacích o ceně vždy zahrnuty. Komise také zváží, zda by směrnice měla výslovně uvádět další druhy poplatků, které jsou spotřebiteli účtovány, např. rezervační/manipulační poplatky při zohlednění čl. 7 odst. 4 písm. c) směrnice o nekalých obchodních praktikách.

Komise si je rovněž vědoma problémů s transparentností cen a fungováním služeb se zvýšenou sazbou . Komise přezkoumá, zda je nutné posílit ustanovení směrnice, která se týkají služeb se zvýšenou sazbou , například čl. 4 odst. 1 písm. g) předběžné informace o nákladech na použití komunikačních prostředků na dálku, jsou-li vypočteny odlišně od základní sazby.

Většina členských států využila minimální doložku, aby stanovila povinnost uvést adresu pro účely reklamace (např. Rakousko, Česká republika, Dánsko, Finsko, Lucembursko, Malta, Slovensko a Slovinsko) a mnoho států se rozhodlo povinně uvádět, zda lze uplatnit právo na odstoupení od smlouvy (např. Belgie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Slovinsko, Španělsko).

Minimální doložka byla rovněž využita mnoha dalšími způsoby. Například v Itálii může spotřebitel požadovat předběžné informace v italštině, jestliže je používána osobní komunikace; Estonsko a Španělsko zavedly doplňkové požadavky na informace o náhradním zboží.

Značný počet členských států výslovně neprovedl požadavek spojený se zásadou dobré víry podle čl. 4 odst. 2 a/nebo neuvedl výslovný odkaz na ochranu některých skupin spotřebitelů včetně nezletilých. V průběhu přezkumu budou tato ustanovení dále zvažována.

6. PÍSEMNÉ POTVRZENÍ INFORMACÍ – ČLÁNEK 5

Článek 5 stanoví, že některé informace, včetně většiny informací uvedených v článku 4 musí být písemně potvrzeny. Z uvedeného důvodu je článek 5 nutno posuzovat společně s článkem 4. Lhůta pro písemné potvrzení musí být projednána s několika členskými státy (Dánsko, Německo, Maďarsko, Lotyško, Litva, Polsko).

S některými členskými státy je rovněž zapotřebí provést šetření ohledně informací, které musí být písemně potvrzeny, neboť některé státy nepředepsaly potvrzení žádných nebo některých požadovaných informací (např. v České republice musí být písemně potvrzena pouze informace o totožnosti a místě podnikání dodavatele).

Kromě toho způsobila minimální doložka rozdíly ve vnitrostátních požadavcích, jakými jsou například jazykové požadavky (Kypr, Řecko, Španělsko) nebo doplňkové informace, které je třeba poskytnout písemně. Potvrzení informací o právu na odstoupení od smlouvy přispělo ke vzniku dalších vnitrostátních pravidel. Kypr předepsal vzor oznámení o odstoupení od smlouvy, který musí být doručen spotřebiteli společně s písemným potvrzením. Ve Španělsku musí dodavatel společně s písemným potvrzením poskytnout dokument o odstoupení od smlouvy / zrušení smlouvy obsahující předepsané informace. Belgie šla ještě dále a předepsala vzorovou doložku v daném formátu a důsledky, které vyplývají z nesplnění tohoto požadavku.

Některé členské státy a zúčastněné strany upozornily na nutnost vyjasnit v souvislosti se směrnicí 2002/65/ES a novými technologiemi pojem „ stálý komunikační prostředek “ v čl. 5 odst. 1. Itálie se vyhnula problémům s výkladem zavedením přísnějších pravidel, tj. potvrzení lze poskytnout jiným stálým komunikačním prostředkem, pouze pokud s tím zákazník souhlasí. Litva, Česká republika, Slovensko a Polsko se rozhodly na pojem „ stálý komunikační prostředek “ neodkazovat.

7. PRÁVO ODSTOUPIT OD SMLOUVY – ČLÁNEK 6

Právo odstoupit od smlouvy zavedené ve čtyřech spotřebitelských směrnicích včetně článku 6 směrnice je často využíváno jako nejlepší příklad nesrovnalostí v acquis (např. takzvaná „lhůta na rozmyšlenou“ se v uvedených směrnicích liší)[12] a rozdílů ve vnitrostátních předpisech, které vznikly použitím minimální doložky. V oblasti prodeje na dálku směrnice stanoví lhůtu alespoň sedmi pracovních dnů, v rámci které může spotřebitel od smlouvy odstoupit. Členské státy provedly tento požadavek mnoha různými způsoby, z nichž nejčastější je sedm pracovních nebo 14 kalendářních dní (viz příloha IV).

Provedení ustanovení čl. 6 odst. 1, které předpisuje, jak dlouho a od kdy běží lhůta na rozmyšlenou, nezpůsobilo mnoho problémů. Francouzská lhůta na rozmyšlenou se vypočítává v „ jours francs “, jejichž přesný význam musí být objasněn s francouzskými orgány. Zásadnější otázky vyvolává moment, od kdy začíná tato lhůta běžet. Například pojem „ převzetí “ zboží může být v členských státech předmětem různých výkladů. Příležitostně se objevila otázka, kdy dochází k převzetí (např. jestliže je zásilka doručena v době, kdy je spotřebitel nepřítomen, dojde k doručení v momentě, když poštovní doručovatel nechá doručenku nebo když si spotřebitel vyzvedne zásilku na poště), a bude posuzována v širším kontextu přezkumu. Komise by také chtěla zjistit, zda je třeba během přezkumu přehodnotit zacházení s dodávkami po částech. V Německu, Estonsku, Lotyšsku a Švédsku vnitrostátní právní předpisy stanoví, že lhůta běží od prvního doručení části zboží. Zdá se, že 10. bod odůvodnění takový výklad umožňuje. V případě, že dodávka obsahuje různé výrobky, by spotřebitel podle názoru Komise měl mít právo na lhůtu na rozmyšlenou po doručení každého objednaného výrobku. Tak by to nemělo být v případě, pokud je jeden výrobek, který byl objednán, dodáván po částech. Například internetovou objednávku různých knih (např. románu a biografie), které nemohou být dodány současně, protože jedna z nich není k dispozici, nelze posuzovat stejně jako smlouvu na dodání svazků encyklopedie během určitého období.

S mnoha členskými státy je rovněž zapotřebí projednat finanční důsledky odstoupení od smlouvy a/nebo lhůtu pro vrácení zaplacených částek (čl. 6 odst. 1 až 2) (např. Česká republika zřejmě neprovedla čl. 6 odst. 2; Německo a Litva neuvedly lhůtu pro vrácení peněž). Maďarské provedení je nejasné, stejně tak provedení rakouské a švédské, pokud jde o sankce. Ve Finsku musí ke vrácení peněz dojít do 30 dní po vrácení zboží. Jelikož směrnice se nevyjadřuje k tomu, od kdy začíná běžet 30denní lhůta, např. od oznámení o odstoupení od smlouvy, od převzetí zboží dodavatelem, není jasné, zda je takový výklad přijatelný.

Ustanovení čl. 6 odst. 3 uvádí výjimky z práva na odstoupení od smlouvy. Přestože je nutné objasnit některé otázky (např. výjimka v čl. 6 odst. 3 čtvrté odrážce by mohla být pojata šířeji než umožňuje směrnice ve Španělsku, Lucembursku, Itálii a Polsku), celkově se zdá, že tyto výjimky byly provedeny odpovídajícím způsobem. V průběhu přezkumu budou tyto výjimky podrobně přehodnoceny, aby se zjistilo, zda jsou aktuální.

Při provedení článku 6 byla opět použita minimální doložka. Některé výjimky v čl. 6 odst. 3 nebyly v Evropě provedeny rovnoměrně (např. v Belgii se výjimky nepoužijí, pokud dodavatel při poskytování předběžných informací neuvedl, že právo na odstoupení od smlouvy uplatnit nelze; v Dánsku se výjimka na noviny uplatňuje pouze za daných okolností). Při pohledu na způsoby uplatňování práva na odstoupení od smlouvy se rozdíly ve vnitrostátních právní úpravách jasně ukazují: v Portugalsku musí být zboží vráceno do 30 dnů; v některých členských státech je stanoveno vzorové oznámení o odstoupení od smlouvy; několik členských států včetně Spojeného království, Finska a Portugalska přijalo ustanovení týkající se povinnosti péče v době, kdy je zboží v držení spotřebitele. Členské státy rovněž různým způsobem využily varianty právní úpravy, pokud jde o náklady spojené s vrácením zboží, včetně uhrazení těchto nákladů spotřebitelem ve všech případech (např. Kypr), uhrazení nákladů spotřebitelem za určitých podmínek (např. Spojené království, Irsko, Belgie), uhrazení nákladů spotřebitelem podle uvážení dodavatele (Estonsko, Malta) a uhrazení nákladů dodavatelem, pokud je možné vrácení uskutečnit běžnou poštou (Finsko). V Estonsku je pro úhradu nákladů spojených s vrácením zboží, které nese spotřebitel, stanoven strop ve výši 10 eur.

Ne všechny členské státy sdělily své znění čl. 6 dost. 4, který se týká zrušení smluv o úvěru při uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, (např. Slovinsko) a u některých je třeba vnitrostátní znění vyjasnit (např. Česká republika, Kypr, Polsko).

Je třeba uvést, že belgický prováděcí předpis umožňuje přijmout zvláštní pravidla pro malé a střední podniky. Ačkoliv Komise nemá důkazy, že byla tato pravomoc využita, podobná pravidla by mohla být porušením směrnice.

8. PLNěNÍ – ČLÁNEK 7

Celkově způsobilo provedení článku 7, který se zabývá plněním smlouvy, problémy spojené s časovou lhůtou. Je třeba zdůraznit, že Česká republika a Německo nesdělily svá znění čl. 7 odst. 1.

V souvislosti s článkem 7 je především nutné poznamenat, že terminologie je v celé směrnici používána nejednotně, a to platí zejména v článku 7. Zatímco článek 7 hovoří o „ dnech “, článek 6 odkazuje na „ pracovní dny “. Kromě toho je v čl. 7 odst. 1 určen moment, od kdy běží lhůta („ ode dne následujícího po dni “, v němž byla zaslána objednávka), ale v čl. 7 odst. 2 určen není. Ustanovení čl. 7 odst. 2, jak je v současnosti vypracováno, bylo provedeno do vnitrostátního práva mnoha způsoby. Některé členské státy vyložily požadavek na dodržení lhůty tak, že se vztahuje pouze na vrácení peněz, zatímco jiné lhůtu uplatnily jak na vrácení peněž, tak na oznámení o nedostupnosti zboží. Tyto záležitosti je nutné projednat s Estonskem, Řeckem, Maďarskem, Lotyšskem, Litvou, Nizozemskem, Rakouskem a Spojeným královstvím. Naopak některé členské státy jako Finsko, Kypr, Slovinsko a Slovensko zpřísnily všechny nebo některé požadavky týkající se časových lhůt. Jiné státy, jako např. Francie a Dánsko uvalily finanční sankci ve formě úroku.

Provedení čl. 7 odst. 3 je v některých členských státech také nedostatečné. Například v italském znění chybí odkaz na „ jasně a srozumitelně “ při popisování způsobu, jakým má být spotřebitel informován o možnosti, že mu dodavatel může poskytnout náhradní zboží nebo služby. Estonsko se tomuto problému vyhnulo prostřednictvím začlenění požadavku na informace do ustanovení, kterými provedlo články 4 a 5. Belgie, Lucembursko, Dánsko, Německo a Rakousko zřejmě využily své pravomoci a neprovedly ustanovení o náhradním zboží podle čl. 7 odst. 3 do vnitrostátního práva.

9. OMEZUJÍCÍ USTANOVENÍ PRO POUžITÍ NěKTERÝCH KOMUNIKAčNÍCH PROSTřEDKů NA DÁLKU – ČLÁNEK 10

Mnoho členských států nesplnilo svou povinnost sdělit znění všech nebo některých vnitrostátních právních předpisů, kterými se tento článek provádí. Lze to odůvodnit skutečností, že se na tato omezení vztahují i pozdější právní předpisy Společenství. Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích 2002/58/ES[13] požaduje, aby členské státy zajistily, že používání automatických volacích systémů bez zásahu člověka, faximilních přístrojů nebo elektronické pošty lze povolit pro účely přímého marketingu pouze v případě účastníků, kteří k tomu dali předchozí souhlas (systém „nepovinné účasti“). Co se týče jiných druhů komunikačních prostředků na dálku, zůstává to na rozhodnutí členských států, zda si zvolí systém nepovinné účasti (opt-in) či systém rozhodnutí o neúčasti (opt-out).

10. ZÁVěRY

Provedení směrnice do vnitrostátních právních předpisů vyvolává řadu potvrzených či domnělých problémů. Mnohé z nich jsou pravděpodobně způsobeny zněním směrnice. Ačkoliv se směrnice zdá být dostatečně flexibilní, aby obsáhla nové technologie a formy marketingu, praktické používání směrnice by se nemuselo osvědčit. Řádný výkon práv a povinností stanovených v této směrnici není vždy proveditelný. Mimo to kontroly provedení odhalily značné rozdíly mezi vnitrostátními právními úpravami, jež vycházejí z využívání minimální doložky. V této fázi je nejasné, do jaké míry tyto rozdíly ovlivňují správné fungování vnitřního trhu a důvěru spotřebitelů. Komise to musí zjistit, aby mohla rozhodnout, zda je směrnici nutné zrevidovat.

Uvedené otázky budou podrobněji posouzeny v průběhu přezkumu acquis. Tímto způsobem bude Komise muset zohlednit nejenom právní předpisy v oblasti ochrany spotřebitele, ale také další oblasti právních předpisů Společenství včetně předpisů týkajících se elektronického obchodu a soukromí.

PŘÍLOHA I

PřEHLED VNITROSTÁTNÍCH PROVÁDěCÍCH OPATřENÍ JEDNOTLIVÝCH čLENSKÝCH STÁTů

Členský stát | Prováděcí opatření, o kterých byla Komise informována do1. dubna 2006 | Datum, kdy předpis vstoupil v platnost |

Österreich | Bundesgesetz, mit dem Bestimmungen über den Vertragsabschluß in Fernabsatz in das Konsumentenschutzgesetz eingefügt und das Bundesgesetz gegen den unlauteren Wettbewerb 1984 sowie das Produkthaftungsgesetz geändert werden (Fernabsatz-Gesetz) BGBI. Nr. 185/1999 | 1. června 2000 |

Belgique | Loi du 14 juillet 1991 sur les pratiques du commerce et sur l’information et la protection du consommateur, modifiée par la loi du 25 mai 1999 transposant la directive européenne concernant la protection des consommateurs en matière de contrats à distance. | 1. listopadu 1999? |

Κypros | Ο περί της Σύναψης Καταναλωτικών Συμβάσεων εξ Αποστάσεως Νόμος του 2000 (Ν.14(Ι)/2000) | 28. března 2000 |

Česká republika | Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony | 1. ledna 2001 |

Danmark | Bekendtgørelse af lov om visse forbrugeraftaler (Dørsalg mv., fjernsalg og løbende tjenesteydelser) (Forbrugeraftaleloven), som ændret ved lov nr 262 af 6. maj 1993, lov nr. 1098 af 21.december og lov nr. 442 af 31. maj 2000. | 1 června 2000 a 1. července 2000 |

Eesti | Võlaõigusseadus RT I 2004, 37, 255 | 1. května 2004 |

Suomi | Laki kuluttajansuojalain muuttamisesta, 15.12.2000 (Suomen säädöskokoelma 2000 N° 1072) Laki sopimattomasta menettelystä elinkeinotoiminnassa annetun lain 2 §:n muuttamisesta, 15.12.2000 (Suomen säädöskokoelma 2000 N° 1073). | 1. března 2001 |

France | Articles 5 à 15 de l’ordonnance n° 2001-741 du 23 août 2001 et Article 36 de la Loi n°2001-1062 du 15 novembre 2001 relative à la sécurité quotidienne | 25. srpna 2001 |

Deutschland | Gesetz über Fernabsatzverträge und andere Fragen des Verbraucherrechts sowie zur Umstellung von Vorschriften auf Euro vom 27. Juni 2000 | 30. června 2000 |

Ellás | Κοινή Υπουργική Απόφαση Ζ1-496/2000 περί πωλήσεων από απόσταση και συγκριτικής διαφήμισης, τροποποιητική του Ν.2251/94 για την Προστασία των Καταναλωτών | 18. prosince 2000 |

Magyarország | 1997. évi CLV. törvény a fogyasztóvédelemről 17/1999. (II. 5.) Korm. rendelet a távollévők között kötött szerződésekről | Infomace chybí |

Ireland | European Communities (Protection of Consumers in Respect of Contracts made by Means of Distance Communication) Regulations 2001 (S.I. 207 of 2001) | 15. května 2001 |

Italia | Decreto Legislativo 6 settembre 2005, n.206, “Codice del consumo, a norma dell’ articolo 7 della legge 29 luglio 2003, n.229”. | 23. října 2005 (původně provedeno vyhláškou, která vstoupila v platnost v říjnu 1999) |

Latvija | Patērētāju tiesību aizsardzības likums, Grozījumi: 22.11.2001. likums Miniostru kabineta 2002.gada.28 maija noteikumi Nr 207 “Noteikumi par distances lîgumi” | Infomace chybí |

Lietuva | Lietuvos Respublikos vartotojų teisių gynimo įstatymo pakeitimo įstatymas Nr. VIII – 1946 (nauja redakcija) Lietuvos Respublikos ūkio ministro 2001 m. rugpjūčio 17 d. įsakymas Nr.258 „Dėl daiktų pardavimo ir paslaugų teikimo, kai sutartys sudaromos naudojant ryšio priemones, taisyklių patvirtinimo | Infomace chybí |

Luxembourg | Loi du 16 avril 2003 concernant la protection des consommateurs en matière de contrats à distance et abrogeant l’article 7 de la loi modifiée du 25 août 1983 relative à la protection juridique du consommateur | 11. května 2003 |

Malta | Distance Selling Regulations (LN186/01) Consumer Affairs Act (Chapter 378) | 1. ledna 2002 |

Nederland | Wet van 21.12.2000 tot aanpassing van Boek 7 van het Burgerlijk Wetboek aan richtlijn nr. 97/7/EG van het Europees Parlement en de Raad van de Europese Unie van 20 mei 1997 betreffende de bescherming van de consument bij op afstand gesloten overeenkomsten (PbEG L 144) (21.12.2000) | 1. února 2001 |

Polska | Ustawa z dnia 2 marca 2000r. o ochronie niektórych praw konsumentów oraz o odpowiedzialności za szkodę wyrzadzoną przez produkt niebezpieczny | 30. června 2000 |

Portugal | Decreto-Lei nº 143/2001 de 26 de Abril 2000 | 25. května 2001 |

Slovenska republika | Zákon č. 108/2000 Z. z. o ochrane spotrebiteľa pri podomovom predaji a zásielkovom predaji | 1. dubna 2000 |

Slovenija | Zakon o varstvu potrošnikov - uradno prečiščeno besedilo (N 700-01/190-6/24 (ZVPot-UPB1)) | 2003 |

España | Ley 47/2002, de 19 de diciembre, de reforma de la Ley 7/1996, de 15 de enero, de Ordenación del Comercio Minorista, para la transposición al ordenamiento jurídico español de la Directiva 97/7/CE, en materia de contratos a distancia, y para la adaptación de la Ley a diversas Directivas comunitarias | 1. ledna 2003 |

Sverige | Lag (2000:274) om konsumentskydd vid distansavtal och hemforsaljningsavtal | 1. června 2000 |

United Kingdom | The Consumer Protection (Distance Selling) Regulations 2000 (SI 2000 No. 2334) as amended by The Consumer Protection (Distance Selling) (Amendment) Regulations 2005 (SI 2005 No. 689) | 31. října 2000 |

PŘÍLOHA II

OTÁZKY PRO VEřEJNÉ KONZULTACE

Komise má zájem shromáždit názory členských států a zúčastněných stran o používání směrnice a její vhodnosti pro nové podmínky na trhu a/nebo výrobky. Pro tento účel byl sestaven seznam otázek pro veřejné konzultace. Ty by měly být posuzovány společně se zprávou, ke které je dotazník přiložen, s cílem získat přesnou představu o problémech, jenž Komise v oblasti prodeje na dálku zatím identifikovala. Názory na problémy, které nebyly ve zprávě nebo dotazníku uvedeny, jsou rovněž vítány.

Po skončení období vyhrazeného pro konzultace Komise zveřejní shrnutí reakcí na své internetové stránce. Odpovědi a připomínky zúčastněných stran budou rovněž zveřejněny na internetových stránkách Evropské komise, pokud si odesílatel nebude výslovně přát jinak. Reakce budou uloženy do datové základny, která je v současné době vytvářena, s cílem pokračovat v další práci na přezkumu spotřebitelského právního rámce.

Komise rovněž vyhodnotí, zda je třeba uspořádat veřejné slyšení, na němž by se projednaly otázky uvedené dále v této zprávě a dotazníku. Tímto způsobem Komise zohlední rovněž výsledky veřejné konzultace, která bude zahájena zelenou knihou o širším přezkumu spotřebitelského právního rámce. Tato zelená kniha posoudí současný stav práce na přezkumu acquis. Na základě shromážděných důkazů také stanoví odpovídající možnosti reformy spotřebitelského právního rámce a pokusí se zjistit názory členských států a zúčastněných stran na nejlepší další postup. Přijetí zelené knihy je plánováno na podzim 2006.

Všechny zúčastněné strany, které mají zájem na tento dotazník odpovědět, by měly Evropské komisi předložit odpovědi do 21.11.2006. Prosím odpovězte co nejpřesněji a zasílejte své připomínky (označené nápisem „First consultation on the Distance Selling Directive“) na adresu:

European Commission

Directorate-General for Health and Consumer Protection

Rue de la Loi 200

B-1049 Brussels

Belgium

nebo e-mailem na adresu: SANCO-B2@ec.europa.eu.

Článek 2 – Definice

1. Jsou stávající definice „spotřebitele“ a „dodavatele“ vhodné pro účely oblasti, kterou upravuje směrnice 97/7/ES? (tato otázka bude rovněž posuzována v širším kontextu přezkumu acquis) 2. Je stávající definice „smlouvy uzavřené na dálku“ dostatečně jasná? Především je pojem „organizovaný prodej na dálku nebo systém poskytování služeb“ srozumitelný nebo by měla být ochrana spotřebitele rozšířena na všechny smlouvy uzavřené na dálku bez ohledu na to, zda dodavatel obvykle obchoduje na dálku? 3. Je stávající definice „komunikačních prostředků na dálku“ dostatečně jasná? 4. Pokud by byl „provozovatel komunikačních prostředků na dálku“ definován, přineslo by to nějakou přidanou hodnotu? 5. Jsou definice nejasné ve vztahu k jinému pojmu nebo je nutné definovat ještě další pojmy spojené s prodejem na dálku? |

Článek 3 – Výjimky

6. Je třeba současné výjimky zrevidovat, rozšířit či zrušit ve světle nového vývoje na trhu (např. stahování hudby a další služby) a/nebo technologií (např. nástup obchodování prostřednictvím mobilních telefonů) nebo problémů s výkladem (např. rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Easycar, ve kterém soud rozhodl, že pronájem aut patří do „přepravních služeb“, a v důsledku toho je z oblasti působnosti směrnice vyňat; použití neurčité terminologie jako např. pojmu „zábavní služby“)? 7. Vyřešilo vložení definice finančních služeb z článku 18 směrnice 2002/65 do této směrnice některé problémy s provedením do vnitrostátního práva, se kterými se členské státy při provádění směrnice pravděpodobně potýkaly? (tato záležitost bude podrobněji posouzena v průběhu přezkumu směrnice 2002/65) 8. Způsobila výjimka na výstavbu a prodej nemovitostí nebo práva k nemovitostem nějaké problémy s výkladem, např. vzájemné ovlivňování této směrnice a směrnice o užívání nemovitostí na časový úsek? 9. Měla by směrnice zahrnovat dražby nebo konkrétní typy dražeb? |

Článek 4 – Předběžné informace

10. Lze zlepšit článek 4 (např. jasnější ustanovení ohledně časové lhůty a/nebo formátu předběžných informací; zavedení doplňkových požadavků nebo zrušení určitých požadavků)? 11. Jsou všechny skupiny spotřebitelů (např. mladiství) směrnicí dostatečně chráněny? Pokud ne, jak může být jejich ochrana zlepšena? |

Článek 5 – Písemné potvrzení informací

12. Je možné zlepšit článek 5, např. zavedením definice „trvalého média“, jak je uvedena ve směrnici 2002/65/ES; požadavkem na písemné potvrzení dalších informací nebo vypuštěním některých informací)? 13. Zjednodušilo by sloučení požadavků na informace z čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 tato pravidla pro spotřebitele i dodavatele? |

Článek 6 – Právo odstoupit od smlouvy

14. Myslíte si, že by délka lhůty na rozmyšlenou měla být v členských státech harmonizovaná, a pokud ano, jak dlouhá tato lhůta měla být? (otázka, zda by měla být harmonizována délka lhůty na rozmyšlenou v jednotlivých spotřebitelských směrnicích v rámci acquis bude posuzována v širším kontextu přezkumu acquis. Jestliže však máte zájem, připojte zde svůj komentář)? 15. Je třeba vyjasnit pravidla týkající se uplatnění práva na odstoupení od smlouvy a jeho důsledků? 16. Je nutné s ohledem na nový vývoj na trhu a/nebo technologie zrevidovat, rozšířit či zrušit výjimky z práva na odstoupení od smlouvy? 17. Měla by být harmonizována ustanovení týkající se nákladů spojených s vrácením zboží v oblasti prodeje na dálku, a pokud ano, kdo by měl hradit náklady spojené s vrácením zboží? (tato otázka bude rovněž posuzována v širším kontextu přezkumu acquis) |

Článek 7 – Plnění

18. Zajišťují ustanovení článku 7 řádné plnění smluv uzavřených na dálku, např. jsou jasná pravidla týkající se časové lhůty a způsobu? 19. Mělo by se nepovinné ustanovení o náhradním zboží podle čl. 7 odst. 3 stát povinným, aby se rovnoměrně zvýšila úroveň ochrany spotřebitele napříč vnitřním trhem? |

Článek 10

20. Měl by být článek 10 výslovně zrušen za účelem vyjasnění vztahu mezi článkem 10 a směrnicí 2002/58/ES o soukromí a elektronických komunikacích? |

Všeobecné otázky

21. Jaký dopad mělo využívání minimální doložky, tj., možnosti členských států zavést nebo ponechat v platnosti ustanovení za účelem zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele, na přeshraniční obchod a hospodářskou soutěž, např. představovalo překážku bránící přeshraničnímu obchodu nebo vedlo ke zvýšení překážek při uplatňování práva usazování? Pokud ano, prosím uveďte příklady. 22. Narazili jste na jakékoliv jiné problémy s předpisy o prodeji na dálku v jejich stávající podobě? 23. Máte pocit, že si i další aspekty prodeje na dálku vyžadují právní úpravu? |

PŘÍLOHA III

PřEZKOUMÁVANÉ SPOTřEBITELSKÉ SMěRNICE

Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, Úř. věst. L 372, 31.12.1985, s. 31.

Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, Úř. věst. L 158, 23.6.1990, s. 59.

Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, Úř. věst. L 95, 21.4.1993, s. 29.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práv k dočasnému užívání nemovitostí, Úř. věst. L 280, 29.10.1994, s. 83.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, Úř. věst. L 144, 4.6.1997, s. 19.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli, Úř. věst. L 80, 18.3.1998, s. 27.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19.05.98 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů, Úř. věst. L 166, 11.06.1998, s. 51.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, Úř. věst. L 171, 7.7.1999, s. 12.

PŘÍLOHA IV

DÉLKA LHůTY NA ROZMYšLENOU V čLENSKÝCH STÁTECH

Členský stát | Délka lhůty na rozmyšlenou |

Rakousko | 7 pracovních dní (výslovně vyjímá sobotu) |

Belgie | 7 pracovních dní |

Kypr | 14 dní |

Česká republika | 14 dní |

Dánsko | 14 dní |

Estonsko | 14 dní |

Finsko | 14 dní |

Francie | 7 pracovních dní? (význam „jours francs“ musí být objasněn) |

Německo | 2 týdny |

Řecko | 10 pracovních dní |

Maďarsko | 8 pracovních dní |

Irsko | 7 pracovních dní |

Itálie | 10 pracovních dní |

Lotyšsko | minimálně 14 dní |

Litva | 7 pracovních dní |

Lucembursko | 7 pracovních dní |

Malta | 15 dní |

Nizozemsko | 7 pracovních dní |

Polsko | 10 dní |

Portugalsko | 14 dní |

Slovensko | 7 pracovních dní |

Slovinsko | 15 dní |

Španělsko | 7 pracovních dní v závislosti na právních předpisech země dodávky |

Švédsko | 14 dní |

Spojené království | 7 pracovních dní |

[1] Úř. věst. L 144, 4.6.1997, s. 19.

[2] Ustanovení čl. 15 odst. 4 stanoví, že „nejpozději do čtyř let po vstupu této směrnice v platnost předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu o provádění této směrnice, popřípadě doplněnou návrhem na její revizi“.

[3] Viz sdělení Komise Radě a Evropskému Parlamentu ze dne 16. března 2005 – Zlepšení právní úpravy v oblasti růstu a pracovních míst v Evropské unii (KOM(2005) 97 v konečném znění) a sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů ze dne 25. října 2005 – Provádění lisabonského programu Společenství: Strategie pro zjednodušení právního prostředí (KOM(2005) 535 v konečném znění). K posledně zmíněnému sdělení je připojen Klouzavý program pro zjednodušení, který uvádí přezkum spotřebitelského acquis.

[4] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES, Úř. věst. L 271, 9.10.2002, s. 16.

[5] Sdělení Komise ze dne 6. dubna 2006 – Přezkum směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65 ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES (KOM(2006) 161 v konečném znění).

[6] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách), Úř. věst. L 149, 11.6.2005, s. 22.

[7] Navrhovaný článek 81 KOM(2005) 603 v konečném znění.

[8] Ustanovení čl. 1 odst. 3 – číst společně s 11. bodem odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“), Úř. věst. L 178, 17.7.2000, s. 1.

[9] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práv k dočasnému užívání nemovitostí, Úř. věst. L 280, 29.10.1994, s. 83.

[10] Věc C-336/03, Easycar (UK) Ltd v. Office of Fair Trading, Sb. rozh. 2005 s. I-1947.

[11] Francie, Španělsko a Spojené království.

[12] Směrnice o užívání nemovitostí na časový úsek uvádí minimálně 10 kalendářních dní, zatímco směrnice 85/577/EHS o podomním prodeji uvádí minimálně 7 dní, (Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, Úř. věst. L 372, 31.12.1985, s. 31). Směrnice o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku uvádí 14 kalendářních dní.

[13] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích), Úř. věst. L 201, 31.7.2002, s. 37.