2007D0589 — CS — 21.09.2011 — 003.001

---

Tento dokument je třeba brát jako dokumentační nástroj a instituce nenesou jakoukoli odpovědnost za jeho obsah

►B	ROZHODNUTÍ KOMISE ze dne 18. července 2007, kterým se stanoví pokyny pro monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES (oznámeno pod číslem K(2007) 3416) (Text s významem pro EHP) (2007/589/ES) (Úř. věst. L 229, 31.8.2007, p.1)

Ve znění:

		Úřední věstník
		No	page	date
►M1	ROZHODNUTÍ KOMISE ze dne 17. prosince 2008	L 24	18	28.1.2009
►M2	ROZHODNUTÍ KOMISE ze dne 16. dubna 2009	L 103	10	23.4.2009
►M3	ROZHODNUTÍ KOMISE ze dne 8. června 2010	L 155	34	22.6.2010
►M4	ROZHODNUTÍ KOMISE ze dne 18. srpna 2011	L 244	1	21.9.2011

---

▼B

ROZHODNUTÍ KOMISE

ze dne 18. července 2007,

kterým se stanoví pokyny pro monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES

(oznámeno pod číslem K(2007) 3416)

(Text s významem pro EHP)

(2007/589/ES)

▼M4

Článek 1

Pokyny pro monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů z činností uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES a z činností zahrnutých podle čl. 24 odst. 1 uvedené směrnice jsou stanoveny v přílohách I až XIV a XVI až XXIV tohoto rozhodnutí.

Pokyny pro monitorování a vykazování údajů o tunokilometrech z činností v oblasti letectví pro účely žádosti podle článků 3e nebo 3f směrnice 2003/87/ES jsou stanoveny v příloze XV. Tyto pokyny jsou založeny na zásadách vytyčených v příloze IV uvedené směrnice.

▼B

Článek 2

Rozhodnutí 2004/156/ES se zrušuje s účinností ode dne uvedeného v článku 3.

Článek 3

Toto rozhodnutí se použije ode dne 1. ledna 2008.

Článek 4

Toto rozhodnutí je určeno členským státům.

---

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha I	Obecné pokyny
▼M4
Příloha II	Pokyny týkající se emisí ze spalování z činností uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES prováděných v zařízeních
▼B
Příloha III	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se rafinérií minerálních olejů podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
▼M4
Příloha IV	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby koksu podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha V	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se pražení nebo slinování kovové rudy podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha VI	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby surového železa nebo oceli, včetně kontinuálního lití, podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha VII	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby cementového slínku podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha VIII	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby vápna nebo kalcinace dolomitu nebo magnezitu podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha IX	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající výroby skla nebo izolačních materiálů z minerální vlny podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha X	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby keramických výrobků podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha XI	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby buničiny a papíru podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha XII	Pokyny pro stanovení emisí skleníkových plynů nebo množství přemístěných skleníkových plynů prostřednictvím systémů kontinuálního měření
▼M1
Příloha XIII:	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti pro stanovení emisí oxidu dusného (N2O) z výroby kyseliny dusičné, kyseliny adipové, kaprolaktamu, glyoxalu a kyseliny glyoxylové.
▼M2
Příloha XIV:	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se stanovení emisí z činností v oblasti letectví podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha XV:	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se stanovení údajů o tunokilometrech z činnosti v oblasti letectví pro účely žádosti podle článků 3e nebo 3f směrnice 2003/87/ES
▼M3
Příloha XVI	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se stanovení emisí skleníkových plynů ze zachytávání CO2 za účelem přepravy a geologického ukládání v úložišti povoleném podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/31/ES ( 5 )
Příloha XVII	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se stanovení emisí skleníkových plynů z přepravy CO2 potrubím za účelem geologického ukládání v úložišti povoleném podle směrnice 2009/31/ES
Příloha XVIII	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se geologického ukládání CO2 v úložišti povoleném podle směrnice 2009/31/ES
▼M4
Příloha XIX	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby uhličitanu sodného a hydrogenuhličitanu sodného (bikarbonátu sodného) podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha XX	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby čpavku podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha XXI	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby vodíku a syntetického plynu podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha XXII	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se množstevní výroby organických chemikálií podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha XXIII	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby nebo zpracování železných a neželezných kovů podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
Příloha XXIV	Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby nebo zpracování primárního hliníku podle přílohy I směrnice 2003/87/ES
▼B

---

PŘÍLOHA I

OBECNÉ POKYNY

OBSAH
1.	Úvod
2.	Definice
3.	Zásady monitorování a podávání zpráv
4.	Monitorování emisí skleníkových plynů
4.1	Omezení
4.2	Metodiky založené na výpočtu a na měření
4.3	Plán monitorování
5.	Metodiky založené na výpočtu pro emise CO2
5.1	Výpočetní vzorec
5.2	Úrovně postupů
5.3	Nouzové přístupy pro stacionární zařízení
5.4	Údaje o činnosti pro stacionární zařízení
5.5	Emisní faktory
5.6	Oxidační a konverzní faktory
5.7	Přemístěný CO2
6.	Metodiky založené na měření pro stacionární zařízení
6.1	Obecně
6.2	Úrovně přesnosti pro metodiky založené na měření
6.3	Další postupy a požadavky
7.	Posouzení nejistoty
7.1	Výpočet
7.2	Měření
8.	Vykazování/podávání zpráv
9.	Uchovávání informací
10.	Kontrola a ověření
10.1	Shromažďování a zpracování údajů
10.2	Kontrolní systém
10.3	Kontrolní činnosti
10.3.1	Postupy a odpovědnosti
10.3.2	Zabezpečení kvality
10.3.3	Přezkoumání a ověřování údajů
10.3.4	Externě zajišťované procesy
10.3.5	Opravy a opravná opatření
10.3.6	Záznamy a dokumentace
10.4	Ověřování
10.4.1	Obecné zásady
10.4.2	Metodika ověřování
11.	Emisní faktory
12.	Seznam materiálů považovaných za biomasu s nulovým vlivem na emise CO2
13.	Stanovení údajů a faktorů specifických pro jednotlivé činnosti
13.1	Stanovení výhřevnosti a emisních faktorů paliv
13.2	Stanovení oxidačních faktorů specifických pro jednotlivé činnosti
13.3	Stanovení emisních faktorů procesu, konverzních faktorů a údajů o složení
13.4	Stanovení podílu biomasy
13.5	Požadavky na stanovení vlastností paliva a materiálu a na kontinuální měření emisí
13.5.1	Využívání akreditovaných laboratoří
13.5.2	Vyžívání neakreditovaných laboratoří
13.5.3	Kontinuální analyzátory plynu a plynové chromatografy
13.6	Metody odběru vzorků a frekvence analýz
14.	Formát vykazování
14.1	Identifikace zařízení
14.2	Přehled činností a emisí v rámci zařízení
14.3	Emise ze spalování (výpočet)
14.4	Emise z procesů (výpočet)
14.5	Přístup založený na hmotnostní bilanci
14.6	Přístup založený na měření
14.7	Vykazování emisí N2O u závodů na výrobu kyseliny dusičné, kyseliny adipové, kaprolaktamu, glyoxalu a kyseliny glyoxylové
14.8.	Vykazování emisí pfc pro výrobu primárního hliníku
15.	Vykazované kategorie
15.1	Formát vykazování IPCC
15.2	Kód IPPC pro kategorie zdrojů podle nařízení o EPRTR
16.	Požadavky na zařízení s nízkými emisemi

1.   ÚVOD

Tato příloha obsahuje obecné pokyny pro monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů pocházejících z činností uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES, pokud jde o skleníkové plyny související s těmito činnostmi. Další pokyny k emisím specifickým pro jednotlivé činnosti jsou stanoveny v ►M4  přílohách II až XI a přílohách XIII až XXIV ◄ tohoto rozhodnutí.

2.   DEFINICE

▼M2

Pro účely této přílohy a ►M4  příloh II až XXIV ◄ se použijí definice směrnice 2003/87/ES. Pro účely této přílohy se však „provozovatelem“ rozumí provozovatel uvedený v čl. 3 písm. f) směrnice 2003/87/ES a provozovatel letadel uvedený v písmenu o) uvedeného článku.

▼B

▼M2

▼M3

▼B

3.   ZÁSADY MONITOROVÁNÍ A VYKAZOVÁNÍ

Aby se zajistilo přesné a ověřitelné monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů podle směrnice 2003/87/ES, vychází monitorování a vykazování z těchto zásad:

▼M1

Úplnost.Monitorování a vykazování za určité ►M2  zařízení nebo provozovatele letadel ◄ zahrnuje všechny emise z procesů a ze spalování u všech zdrojů emisí a zdrojových toků náležejících k činnostem uvedeným v příloze I směrnice 2003/87/ES i dalším relevantním činnostem zahrnutým podle článku 24 dané směrnice a emise všech skleníkových plynů uvedených v souvislosti s těmito činnostmi, čímž se vyloučí dvojí započtení.

▼B

Konzistence.Monitorované a vykazované emise musí být vždy srovnatelné v čase. Musí se používat stejné metodiky monitorování a stejné soubory údajů. Metodiky monitorování lze měnit v souladu s těmito pokyny, pokud se tím zvýší přesnost vykazovaných údajů. Změny metodik monitorování podléhají schválení příslušným orgánem a musí být náležitě zdokumentovány v souladu s těmito pokyny.

Transparentnost.Údaje, které jsou předmětem monitorování, včetně předpokladů, odkazů, údajů o činnosti, emisních faktorů, oxidačních faktorů i konverzních faktorů, se získávají, zaznamenávají, shromažďují, analyzují a dokumentují způsobem umožňujícím ověřovateli a příslušnému orgánu emise znovu zjistit.

▼M2

Pravdivost.Je třeba zajistit, aby při zjišťování emisí nedocházelo k systematickému nadhodnocování ani podhodnocování skutečných emisí. Je-li to možné, zjistí a omezí se zdroje nejistoty. Dále je nutné dbát na to, aby byla u výpočtů a měření emisí zajištěna co nejvyšší možná přesnost. Provozovatel poskytne přiměřené záruky toho, že výkazy zjišťovaných emisí jsou úplné. Emise se zjišťují pomocí vhodných metodik monitorování stanovených v těchto pokynech. Veškerá měřicí nebo jiná zkušební zařízení k vykazování monitorovaných údajů se vhodným způsobem používají, udržují, kalibrují a kontrolují. Elektronické tabulky a ostatní nástroje používané k uchovávání a zpracovávání monitorovaných údajů musí být bezchybné. Výkazy emisí včetně souvisejících údajů nesmějí obsahovat závažné nepřesnosti, musí se vyhnout zkreslení při výběru a předkládání informací a musí poskytovat důvěryhodný a vyvážený přehled o emisích z daného zařízení nebo provozovatele letadel.

▼B

Rentabilita nákladů.Při výběru metodiky monitorování se porovnávají přínosy plynoucí z vyšší přesnosti a dodatečné náklady. Proto je cílem monitorování a vykazování emisí nejvyšší dosažitelná přesnost, pokud není technicky neproveditelná nebo nepovede k neúměrně vysokým nákladům. ►M2  Vlastní metodika monitorování logicky a jednoduše popisuje pokyny pro provozovatele, čímž se zabraňuje duplicitním činnostem a zohledňují stávající systémy existující v daném zařízení nebo používané provozovatelem letadel. ◄

Spolehlivost.Ověřený výkaz emisí musí být takový, aby se jeho uživatelé mohli spolehnout na to, že věrně popisuje to, co popisovat má, nebo to, co lze rozumně očekávat, že popisuje.

Zlepšení výkonnosti při monitorování a vykazování emisí.Proces ověřování výkazů emisí je účinným a spolehlivým nástrojem podporujícím zabezpečení a kontrolu kvality a zároveň poskytuje informace, na jejichž základě může provozovatel jednat tak, aby při monitorování a vykazování emisí zlepšil svou výkonnost.

4.   MONITOROVÁNÍ EMISÍ SKLENÍKOVÝCH PLYNŮ

4.1   OMEZENÍ

▼M2

Postup monitorování a vykazování, který se týká určitého zařízení nebo provozovatele letadel, zahrnuje veškeré příslušné emise skleníkových plynů ze všech zdrojů emisí a/nebo zdrojových toků souvisejících s činnostmi vykonávanými v zařízení nebo provozovatelem letadel a uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES a také z činností a skleníkových plynů zahrnovaných členským státem podle článku 24 směrnice 2003/87/ES. Provozovatelé letadel dále zajistí, aby byly zavedeny dokumentované postupy, které sledují změny v seznamu zdrojů emisí, například nájem nebo pořízení letadel, a tím zajišťují úplnost emisních údajů a zamezují dvojímu započtení.

▼B

Ustanovení čl. 6 odst. 2 písm. b) směrnice 2003/87/ES vyžaduje, aby povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů obsahovalo popis činností a emisí z daného zařízení. ►M2  Proto se v povolení nebo v případě činností v oblasti letectví v plánu monitorování uvádějí všechny zdroje emisí a zdrojové toky pocházející z činností uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES, které se mají monitorovat a vykazovat. ◄ Ustanovení čl. 6 odst. 2 písm. c) směrnice 2003/87/ES vyžaduje, aby povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů obsahovalo požadavky na monitorování a stanovilo metody a frekvenci monitorování.

▼M3

Pokud se zjistí úniky z úložného komplexu podle směrnice 2009/31/ES, které vedou k emisím nebo uvolňování CO2 do vodního sloupce, jsou pro příslušné zařízení zahrnuty do zdrojů emisí a jsou odpovídajícím způsobem monitorovány podle ustanovení přílohy XVIII. V případě schválení příslušným orgánem lze tento únik jako zdroj emisí vyloučit, pokud byla přijata nápravná opatření podle článku 16 směrnice 2009/31/ES a u daného úniku již nelze zjistit emise ani uvolňování do vodního sloupce.

▼M2

Z odhadů pro zařízení jsou vyloučeny emise z mobilních spalovacích motorů používaných pro dopravní účely.

▼B

Monitorování emisí zahrnuje emise z běžného provozu i neobvyklých událostí, včetně nabíhání, odstavování a havarijních situací, k nimž dojde během vykazovaného období.

Pokud v jednom zařízení nebo na jednom místě překročí samostatné nebo souhrnné výrobní kapacity či výstupy jedné nebo několika činností patřících pod stejné označení v příloze I směrnice 2003/87/ES příslušnou prahovou hodnotu stanovenou v uvedené příloze, pak se v příslušném zařízení nebo na příslušném místě monitorují a vykazují veškeré emise ze všech zdrojů a/nebo zdrojových toků spojených se všemi činnostmi zaznamenanými v uvedené příloze.

Zda se dodatečné spalovací zařízení, např. zařízení na kombinovanou výrobu tepla a energie, považuje za součást zařízení vykonávajícího jinou činnost uvedenou v příloze I nebo za samostatné zařízení, záleží na místních okolnostech a tato skutečnost bude uvedena v povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů pro dané zařízení.

Všechny emise z daného zařízení se přiřadí tomuto zařízení, bez ohledu na vývoz tepla nebo elektřiny do jiných zařízení. Emise spojené s výrobou tepla nebo elektřiny dovezených z jiných zařízení se dovážejícímu zařízení nepřiřazují.

4.2   METODIKY ZALOŽENÉ NA VÝPOČTU A NA MĚŘENÍ

▼M2

Příloha IV směrnice 2003/87/ES umožňuje stanovení emisí ze zařízení buď pomocí:

▼B

Provozovatel může navrhnout použití metodiky založené na měření, pokud je schopen doložit, že:

Použití metodiky založené na měření podléhá schválení příslušným orgánem. Pro každé období vykazování provozovatel potvrdí naměřené emise prostřednictvím metodiky založené na výpočtu v souladu s ustanoveními oddílu 6 odst. 3 písm. c).

Se souhlasem příslušného orgánu může provozovatel kombinovat metodiku založenou na měření a metodiku založenou na výpočtu u různých zdrojů emisí a zdrojových toků spadajících pod jedno zařízení. Provozovatel zajistí, aby nedocházelo k vynechání ani k dvojímu započtení emisí, a poté to doloží.

4.3   PLÁN MONITOROVÁNÍ

Podle ustanovení čl. 6 odst. 2 písm. c) směrnice 2003/87/ES musí povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů obsahovat požadavky na monitorování a upřesňovat metodiku a frekvenci monitorování. ►M2   Podle článku 3g uvedené směrnice předkládají provozovatelé letadel příslušnému orgánu plán monitorování stanovující opatření pro monitorování a vykazování emisí a údajů o tunokilometrech. ◄

Metodika monitorování je součástí plánu monitorování a schvaluje ji příslušný orgán v souladu s kritérii stanovenými v tomto oddílu a v jeho pododdílech. Členský stát nebo jeho příslušné orgány zajistí, aby metodika monitorování, kterou mají zařízení používat, byla stanovena buď podle podmínek povolení, nebo je-li to v souladu se směrnicí 2003/87/ES, v rámci obecných závazných předpisů.

▼M2

Příslušný orgán zkontroluje a schválí plán monitorování vypracovaný provozovatelem před začátkem vykazovaného období a poté znovu po jakékoli podstatné změně metodiky monitorování používané v zařízení nebo provozovatelem letadel. Pokud to vyžaduje příloha specifická pro jednotlivé činnosti, je plán monitorování předložen do stanoveného data za použití standardní šablony.

▼B

S výhradou oddílu 16 obsahuje plán monitorování tato témata:

▼M4

▼B

▼M1

▼B

▼M1

▼B

▼M3

▼M4

▼B

Metodika monitorování se změní, jestliže taková změna zvýší přesnost vykazovaných údajů a nebude technicky neproveditelná nebo nepovede k neúměrně vysokým nákladům.

▼M3

Podstatná změna metodiky monitorování jako součásti plánu monitorování podléhá schválení příslušného orgánu, jestliže se jedná o

▼B

Všechny ostatní změny a navrhované změny metodiky monitorování nebo výchozích souborů údajů je nutno oznámit příslušnému orgánu bez zbytečného odkladu, jakmile se o tom provozovatel dozví nebo se o tom rozumně dovědět mohl, není-li v plánu monitorování stanoveno jinak.

Změny plánu monitorování musí být řádně formulovány, zdůvodněny a plně dokumentovány v interních záznamech provozovatele.

Příslušný orgán může po provozovateli požadovat, aby změnil svůj plán monitorování, jestliže jeho plán monitorování již není v souladu s pravidly stanovenými v těchto pokynech.

Výměna informací mezi příslušnými orgány a Komisí o monitorování, vykazování a ověřování podle těchto pokynů a jejich důsledném uplatňování členskými státy usnadní každoroční postup zabezpečení a kontroly kvality monitorování, vykazování a ověřování zahájený Komisí podle čl. 21 odst. 3 směrnice 2003/87/ES.

5.   METODIKY ZALOŽENÉ NA VÝPOČTU PRO EMISE CO2

5.1   VÝPOČETNÍ VZOREC

Výpočet emisí CO2 vychází buď z tohoto vzorce:

emise CO2 = údaje o činnosti * emisní faktor * oxidační faktor

nebo z alternativního přístupu, je-li definován v pokynech specifických pro jednotlivé činnosti.

Výrazy v tomto vzorci se pro emise ze spalování a z procesů specifikují takto:

Emise ze spalování

▼M2

Údaje o činnosti jsou založeny na spotřebě paliv. Množství použitého paliva se vyjadřuje pomocí energetického obsahu v TJ, není-li uvedeno v těchto pokynech jinak. U některých specifických činností se použití výhřevnosti nepovažuje za nutné, je-li v přílohách specifických pro tyto činnosti uvedeno, že s obdobnou úrovní přesnosti lze použít emisní faktory vyjádřené jako t CO2 na tunu paliva. Emisní faktor se vyjadřuje v t CO2/TJ, není-li uvedeno v těchto pokynech jinak. Při spotřebě paliva totiž ne všechen uhlík v palivu zoxiduje na CO2. K neúplné oxidaci dochází v důsledku nedokonalého spalovacího procesu, při němž část uhlíku zůstává nespálena nebo zoxidovala jen částečně ve formě sazí nebo popele. Nezoxidovaný nebo částečně zoxidovaný uhlík je zohledněn v oxidačním faktoru, který se vyjadřuje zlomkem. Oxidační faktor se vyjadřuje jako zlomek s jedničkou v čitateli. Výsledný výpočetní vzorec lze pak zapsat takto:

▼B

emise CO2 = tok paliva [t nebo Nm3] * výhřevnost [TJ/t nebo TJ/Nm3] * emisní faktor [t CO2/TJ] * oxidační faktor

Výpočet emisí ze spalování je podrobněji popsán v příloze II.

Emise z procesů

Údaje o činnosti jsou založeny na spotřebě surovin, prosazení nebo vyrobené produkci a vyjadřují se v tunách nebo v Nm3. Emisní faktor se vyjadřuje v [t CO2/t nebo t CO2/Nm3]. Uhlík obsažený ve vstupních materiálech, který není během procesu přeměněn na CO2, je uvažován v konverzním faktoru, který se vyjadřuje zlomkem. Je-li konverzní faktor zahrnut v emisním faktoru, již se samostatně nevyjadřuje. Množství použitého vstupního materiálu se vyjadřuje buď hmotnostně, nebo objemově [v tunách nebo Nm3]. Výsledný vzorec lze pak zapsat takto:

▼M4

Výpočet emisí z procesů je podrobněji popsán v přílohách II až XI a XVI až XXIV obsahujících pokyny specifické pro jednotlivé činnosti. Ne všechny výpočetní metody uvedené v přílohách II až XI a XVI až XXIV používají konverzní faktor.

▼B

Výpočet emisí z procesů je podrobněji popsán v ►M3  přílohách II až XI a XVI, XVII a XVIII ◄ obsahujících pokyny specifické pro jednotlivé činnosti. Ne všechny výpočetní metody uvedené v ►M3  přílohách II až XI a XVI, XVII a XVIII ◄ používají konverzní faktor.

5.2   ÚROVNĚ PŘÍSTUPŮ

►M2  Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti uvedené v ►M4  přílohách II až XI a přílohách XIV až XXIV ◄ obsahují konkrétní metodiky pro zjištění těchto proměnných: údaje o činnosti (sestávající ze dvou proměnných, toku paliva/materiálu a výhřevnosti), emisní faktory, údaje o složení, oxidační faktory a konverzní faktory a užitečné zatížení. ◄ Tyto rozdílné přístupy se označují jako úrovně. Číslo úrovně zvyšující se od 1 výše znamená vyšší přesnost, přičemž preferována je úroveň s nejvyšším číslem.

Provozovatel může použít různé schválené úrovně na jednotlivé proměnné, tok paliva/materiálu, výhřevnost, emisní faktory, údaje o složení, oxidační faktory nebo konverzní faktory použité v jediném výpočtu. Výběr úrovně podléhá schválení příslušným orgánem (viz oddíl 4.3).

Stejné úrovně se označují stejným číslem a jsou dále specifikovány písmenem (např. úroveň 2a a 2b). U činností, pro něž tyto pokyny stanoví alternativní metody výpočtu (např. v příloze VII: „metoda A – založená na vstupu do pece“ a „metoda B – založená na množství vyrobeného slínku“), může provozovatel přejít od jedné metody k druhé, pouze pokud příslušnému orgánu uspokojivým způsobem dokáže, že taková změna povede k přesnějšímu monitorování a vykazování emisí z příslušné činnosti.

Pro stanovení všech proměnných u všech zdrojových toků ve všech zařízeních kategorie B nebo C pro účely monitorování a vykazování použijí všichni provozovatelé nejvyšší úroveň přesnosti. Pouze pokud je příslušnému orgánu uspokojivým způsobem prokázáno, že nejvyšší úroveň přesnosti není technicky proveditelná nebo povede k neúměrně vysokým nákladům, smí se pro příslušnou proměnnou použít v rámci této metodiky monitorování nejbližší nižší úroveň přesnosti. U zařízení s ročními emisemi vyššími než 500 kt fosilního CO2 (tj. „zařízení kategorie C“) uvědomí členský stát Komisi podle článku 21 směrnice 2003/87/ES, pokud se nepoužije kombinace nejvyšších úrovní přesnosti pro všechny významné zdrojové toky.

S výhradou oddílu 16 členské státy zajistí, aby provozovatelé používali pro všechny významné zdrojové toky jako minimální ty úrovně, které jsou uvedeny v tabulce 1 níže, pokud je to technicky proveditelné.

Se souhlasem příslušného orgánu smí provozovatel použít úroveň 1 jako minimální pro proměnné sloužící k výpočtu emisí z méně významných zdrojových toků a využít k monitorování a vykazování přístupy založené na vlastní metodě odhadu a bez stanovených úrovní přesnosti pro minimální zdrojové toky.

Provozovatel navrhne bez zbytečného odkladu změnu používaných úrovní přesnosti, pokud:

Na paliva z biomasy a materiály považované za čisté se smí použít přístupy bez stanovených úrovní přesnosti pro zařízení nebo jeho přesně identifikovatelné části, pokud se příslušná hodnota nepoužívá k odečtení obsahu uhlíku v biomase od emisí oxidu uhličitého stanovených na základě kontinuálního měření. K těmto přístupům bez stanovených úrovní přesnosti patří metoda energetické bilance. Emise CO2 z fosilních znečišťujících látek do paliv a materiálů považovaných za čistou biomasu se vykazují ve zdrojovém toku biomasy a lze je odhadnout pomocí přístupů bez stanovených úrovní přesnosti. Směsná paliva a materiály obsahující biomasu jsou charakterizovány podle ustanovení oddílu 13.4 této přílohy, pokud není zdrojový tok považován za minimální.

▼M4

Minimální úrovně přesnosti u komerčních standardních paliv uvedené v tabulce 1 v příloze II, které se týkají spalovacích činností, mohou být použity i pro jiné činnosti.

▼B

Pokud není z technických důvodů dočasně možné použít metodiku s nejvyšší úrovní přesnosti nebo s úrovní schválenou pro danou proměnnou, může provozovatel použít nejvyšší dosažitelnou úroveň přesnosti do té doby, než se obnoví podmínky pro používání původní úrovně. Provozovatel bez zbytečného odkladu předloží příslušnému orgánu důkazy o nezbytnosti změny úrovně přesnosti a podrobné údaje o dočasné metodice monitorování. Provozovatel přijme všechna opatření nezbytná k tomu, aby pro účely monitorování a vykazování umožnil okamžitý návrat k původní úrovni přesnosti.

Změny v úrovních přesnosti se plně dokumentují. V případě drobných mezer v údajích způsobených výpadky měřicích systémů se postupuje v souladu s řádnou odbornou péčí zajišťující konzervativní odhad emisí a ustanoveními referenčního dokumentu o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC) z července 2003 ( 7 ), který se týká obecných zásad monitorování. Dojde-li ke změně úrovní během období vykazování, pak se výsledky za dotčené činnosti pro příslušné části vykazovaného období vypočtou a příslušnému orgánu vykážou v ročním výkazu v oddělených sekcích.

▼M4

Tabulka 1

Minimální požadavky

(„N. P.“ znamená „nelze použít“)

Sloupec A vztahující se na „zařízení kategorie A“ (kterými se rozumějí zařízení s vykazovanými průměrnými ročními emisemi za předchozí obchodovací období (nebo konzervativní odhad nebo předpoklad, jestliže vykazované emise nejsou k dispozici nebo je již N. P.), které jsou rovny nejvýše 50 kilotunám CO2-eq vyjma biogenního CO2 a před odečtením přemístěného CO2),

sloupec B vztahující se na „zařízení kategorie B“ (kterými se rozumějí zařízení s vykazovanými průměrnými ročními emisemi za předchozí obchodovací období (nebo konzervativní odhad nebo předpoklad, jestliže vykazované emise nejsou k dispozici nebo je již N. P.), které jsou větší než 50 kilotun a rovny nejvýše 500 kilotunám CO2-eq vyjma biogenního CO2 a před odečtením přemístěného CO2)

a sloupec C vztahující se na „zařízení kategorie C“ (kterými se rozumějí zařízení s vykazovanými průměrnými ročními emisemi za předchozí obchodovací období (nebo konzervativní odhad nebo předpoklad, jestliže vykazované emise nejsou k dispozici nebo je již N. P.), které jsou větší než 500 kilotun CO2-eq vyjma biogenního CO2 a před odečtením přemístěného CO2).

▼M2

5.3   NOUZOVÉ PŘÍSTUPY PRO STACIONÁRNÍ ZAŘÍZENÍ

▼B

V případech, kdy uplatnění požadavků na úroveň přesnosti nejméně 1 pro všechny zdrojové toky (s výjimkou minimálních zdrojových toků) je technicky neproveditelné nebo by vedlo k neúměrně vysokým nákladům, využije provozovatel takzvaný „nouzový přístup“. Ten zprošťuje provozovatele povinnosti použít oddíl 5.2 této přílohy a dovoluje mu navrhnout plně upravenou metodiku monitorování. Provozovatel příslušnému orgánu uspokojivě prokáže, že použitím této alternativní metodiky monitorování celého zařízení budou splněny celkové prahové hodnoty nejistoty uvedené v tabulce 2 pro roční úroveň emisí skleníkových plynů pro celé zařízení.

Analýza nejistot kvantifikuje nejistoty všech proměnných a parametrů užívaných pro výpočet roční úrovně emisí s přihlédnutím k ISO – Příručka pro stanovení neurčitosti měření (1995) ( 8 ) a ISO 5168:2005. Analýza se provádí na základě údajů z předchozího roku před schválením plánu monitorování příslušným orgánem a je každoročně aktualizována. Tato každoroční aktualizace se připraví spolu s ročním výkazem emisí a podléhá ověření.

Podle článku 21 směrnice 2003/87/ES oznámí členské státy Komisi příslušná zařízení používající nouzový přístup. V ročním výkazu emisí provozovatel stanoví a vykáže údaje, jsou-li k dispozici, nebo nejlepší možné odhady údajů o činnosti, výhřevnosti, emisních faktorů, oxidačních faktorů a jiných parametrů – v případě potřeby s použitím laboratorních analýz. V plánu monitorování se stanoví příslušné postupy, které schválí příslušný orgán. Tabulka 2 se nevztahuje na zařízení určující své emise skleníkových plynů pomocí systémů kontinuálního monitorování emisí podle přílohy XII.

▼M2

5.4   ÚDAJE O ČINNOSTI PRO STACIONÁRNÍ ZAŘÍZENÍ

▼B

Údaje o činnosti jsou informace o materiálových tocích, spotřebě paliva, vstupním materiálu nebo výstupním produktu vyjádřené jako energetický obsah [TJ] (ve výjimečných případech také jako hmotnost nebo objem [t nebo Nm3], viz oddíl 5.5) v případě paliva a jako hmotnost nebo objem v případě surovin nebo produktů [t nebo Nm3].

Stanovení údajů o činnosti provozovatelem může být založeno na fakturovaném množství paliva nebo materiálu určeného v souladu s přílohou I a schválenými úrovněmi přesnosti podle ►M4  příloh II až XXIV ◄ .

Jestliže nelze údaje o činnosti potřebné pro výpočet emisí stanovit přímo, stanoví se s ohledem na změnu stavu zásob:

Materiál C = materiál P + (materiál S – materiál E) – materiál O

kde:

materiál C

:

materiál zpracovaný během vykazovaného období

materiál P

:

materiál nakoupený během vykazovaného období

materiál S

:

zásoba materiálu na začátku vykazovaného období

materiál E

:

zásoba materiálu na konci vykazovaného období

materiál O

:

materiál použitý k jiným účelům (doprava nebo odprodej).

Pokud není technicky možné stanovit „materiál S“ a „materiál E“ přímým měřením nebo pokud by to vedlo k neúměrně vysokým nákladům, může provozovatel tyto dvě hodnoty odhadnout na základě

Pokud není technicky možné stanovit roční údaje o činnosti za přesně celý kalendářní rok nebo pokud by to vedlo k neúměrně vysokým nákladům, může provozovatel zvolit další vhodný pracovní den pro oddělení vykazovaného roku od roku následujícího. Odchylky, které by se mohly vztahovat na jeden nebo na několik zdrojových toků, musí být řádně zaznamenány, být základem hodnoty reprezentativní pro daný kalendářní rok a důsledně zváženy vzhledem k následujícímu roku.

5.5   EMISNÍ FAKTORY

▼M4

Emisní faktory pro emise CO2 vycházejí z obsahu uhlíku v palivech nebo vstupních materiálech a vyjadřují se v tCO2/TJ (emise ze spalování) nebo v tCO2/t či tCO2/Nm3 (emise z procesů). Příslušné emisní faktory pro skleníkové plyny jiné než CO2 jsou definovány v příslušných přílohách těchto pokynů specifických pro jednotlivé činnosti.

▼M2

Pro dosažení co možná nejvyšší transparentnosti a nejširší shody s národními inventurami skleníkových plynů je používání emisních faktorů pro palivo vyjádřených v t CO2/t spíše než t CO2/TJ pro emise ze spalování omezeno na případy, kdy by provozovateli jinak vznikly neúměrně vysoké náklady, a na případy stanovené v přílohách specifických pro jednotlivé činnosti uvedených v těchto pokynech.

▼B

Pro přeměnu uhlíku na oxid uhličitý se použije koeficient ( 9 )3,664 [t CO2/t C].

Emisní faktory a pravidla pro stanovení emisí specifických pro jednotlivé činnosti jsou uvedeny v oddílech 11 a 13 této přílohy.

Biomasa se považuje za CO2 neutrální. Používá se u ní proto emisní faktor 0 [t CO2/TJ nebo t či Nm3]. Vzorový seznam různých druhů materiálů, které jsou uznávány za biomasu, je uveden v oddílu 12 této přílohy.

Na paliva nebo materiály obsahující fosilní i nefosilní uhlík se použije vážený emisní faktor založený na zastoupení fosilního uhlíku v celkovém obsahu uhlíku. Tento výpočet musí být transparentní a zdokumentovaný a v souladu s pravidly a postupy stanovenými v oddílu 13 této přílohy.

Vlastní CO2, který je přemístěn do zařízení podle systému EU pro obchodování s emisemi jako součást paliva (např. vysokopecní plyn, koksárenský plyn nebo zemní plyn), se zahrne do emisního faktoru pro takové palivo.

S výhradou schválení příslušným orgánem, může být vlastní CO2 pocházející z toku zdrojů, ale potom přemístěný ze zařízení jako součást paliva, odečten od emisí ze zařízení – nezávisle na tom, zda je či není dodán do jiného zařízení systému EU pro obchodování s emisemi. V každém případě se vykáže jako zvláštní, informativní položka. Členské státy oznámí Komisi dotčená zařízení podle povinností uvedených v článku 21 směrnice 2003/87/ES.

5.6   OXIDAČNÍ FAKTOR A KONVERZNÍ FAKTOR

Oxidační faktor pro emise ze spalování nebo konverzní faktor pro emise z procesů se použije pro vyjádření podílu nezoxidovaného uhlíku nebo uhlíku konvertovaného v procesu. U oxidačních faktorů se upouští od požadavku použít nejvyšší úroveň přesnosti. Jestliže se v zařízení používají různá paliva a počítají se oxidační faktory specifické pro jednotlivé činnosti, může provozovatel se schválením příslušným orgánem stanovit pro činnost jeden agregovaný oxidační faktor a použít jej na všechna paliva nebo na všechny materiály nebo v případě, že není použita biomasa, přiřadit neúplnou oxidaci jednomu významnému proudu paliva a u ostatních uvažovat hodnotu rovnu jedné.

▼M3

5.7   PŘEMÍSTĚNÝ CO2

S výhradou schválení příslušným orgánem může provozovatel odečíst od vypočtené úrovně emisí ze zařízení jakýkoli CO2, který není emitován ze zařízení, nýbrž je přemístěn ze zařízení

▼M4

▼M3

pokud se odečtení odrazí náležitým snížením pro činnost a zařízení, která příslušný členský stát vykazuje v podání národní inventury sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu. Příslušná množství CO2 se vykážou pro každé zařízení, do kterého byl CO2 přemístěn nebo z něhož byl přijat, jako informativní položka v ročním výkazu emisí převáděcích a přijímacích zařízení.

V případě přemístění do jiného zařízení musí toto přijímací zařízení přičíst k vypočteným úrovním emisí přijatý CO2, ledaže se použijí jiné požadavky stanovené v přílohách XVII ►M4  až XXII ◄ .

Členské státy oznámí Komisi příslušná převáděcí a přijímací zařízení podle článku 21 směrnice 2003/87/ES. Pokud dojde k přemístění CO2 do zařízení, na které se vztahuje uvedená směrnice, převáděcí zařízení určí ve svém ročním výkazu emisí přijímací zařízení a uvede identifikační kód přijímacího zařízení vymezený nařízením podle článku 19 uvedené směrnice. Stejným postupem určí přijímací zařízení převáděcí zařízení.

K potenciálním případům přemístěného CO2 ze zařízení patří mimo jiné:

Hmotnost ročně přemístěného CO2 nebo uhličitanu se stanoví s maximální nejistotou menší než 1,5 % buď přímo pomocí objemových nebo hmotnostních průtokoměrů, vážením, nebo nepřímo z hmotnosti příslušného produktu (např. uhličitanů nebo močoviny), je-li to příslušné a vhodné, ledaže se použijí jiné požadavky z příloh specifických pro jednotlivé činnosti.

Pokud jsou množství přemísťovaného CO2 měřena jak v převáděcím zařízení, tak v přijímacím zařízení, množství převáděného a přijatého CO2 musí být na obou místech totožná. Je-li odchylka naměřených hodnot v rozsahu, který lze vysvětlit nejistotou systémů měření, ve výkazech emisí převáděcích a přijímacích zařízení se použije aritmetický průměr obou naměřených hodnot. Výkaz emisí musí zahrnovat prohlášení, že daná hodnota je v souladu s hodnotou, kterou uvedlo převáděcí nebo přijímací zařízení. Naměřená hodnota se uvádí jako informativní položka.

Pokud odchylku naměřených hodnot nelze vysvětlit rozsahem nejistoty systémů měření, provozovatelé příslušných zařízení uvedou naměřené hodnoty v soulad tím, že použijí konzervativní úpravy (tj. zabrání podhodnocování emisí). Tento soulad ověří ověřovatelé z převáděcích a přijímajících zařízení a musí jej schválit příslušný orgán.

V případech, kdy část přemístěného CO2 vznikla z biomasy, nebo pokud se směrnice 2003/87/ES na zařízení vztahuje jen částečně, odečte provozovatel u činností podle této směrnice jen příslušný hmotnostní podíl přemístěného CO2, který pochází z fosilních paliv a materiálů. Příslušné metody přiřazování jsou konzervativní a podléhají schválení příslušným orgánem.

Pokud se uplatní u převáděcího zařízení přístup založený na měření, převáděcí a přijímací zařízení vykážou celkové množství přemístěného/přijatého CO2 z používání biomasy jako informativní položku. Od přijímacího zařízení se nepožaduje, aby pro tento účel provedlo vlastní měření, nýbrž vykázalo množství CO2 z biomasy získané převáděcím zařízením.

▼M2

6.   METODIKY ZALOŽENÉ NA MĚŘENÍ PRO STACIONÁRNÍ ZAŘÍZENÍ

▼B

6.1   OBECNĚ

▼M1

Jak je uvedeno v oddílu 4.2, je možné emise skleníkových plynů zjišťovat metodikou založenou na měření pomocí systémů kontinuálního měření (CEMS) u každého nebo u vybraného zdroje emisí pomocí normalizovaných nebo přijatých metod, pokud provozovatel před začátkem vykazovaného období obdržel souhlas příslušného orgánu s tím, že systémy kontinuálního měření emisí dosahují vyšší přesnosti než výpočet emisí při nejvyšší úrovni přesnosti. Zvláštní postupy metodik založených na měření jsou stanoveny v přílohách XII a XIII. Podle článku 21 směrnice 2003/87/ES oznamují členské státy Komisi ta zařízení, u nichž se jako součást systému jejich monitorování používají systémy kontinuálního měření emisí.

▼B

Pro postupy měření koncentrací, jakož i hmotnostního nebo objemového průtoku se případně použije normalizovaná metoda, která omezuje odchylky odběru vzorků a měření a má známou nejistotu měření. Je-li to možné, použijí se normy CEN (tj. normy vydané Evropským výborem pro normalizaci). Pokud nejsou k dispozici normy CEN, použijí se příslušné normy ISO (tj. normy vydané Mezinárodní organizací pro normalizaci) nebo vnitrostátní normy. Pokud žádné použitelné normy neexistují, použijí se pokud možno postupy, které jsou v souladu s vhodnými návrhy norem nebo pokyny týkajícími se osvědčených postupů v odvětví.

K příslušným normám ISO patří mimo jiné:

Podíl měřených emisí CO2 připadající na biomasu se odečte na základě výpočtu a vykazuje se jako zvláštní, informativní položka (viz oddíl 14 této přílohy).

6.2   ÚROVNĚ PŘESNOSTI METODIKY ZALOŽENÉ NA MĚŘENÍ

▼M1

Provozovatel zařízení použije nejvyšší úroveň přesnosti podle příloh XII a XIII pro každý zdroj emisí uvedený v povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů, pro který se určují příslušné emise skleníkových plynů pomocí systémů kontinuálního měření emisí.

▼B

Pouze pokud je příslušnému orgánu uspokojivým způsobem prokázáno, že nejvyšší úroveň není technicky proveditelná nebo že povede k neúměrně vysokým nákladům, smí se pro příslušný zdroj emisí použít nejbližší nižší úroveň přesnosti. Zvolená úroveň tudíž odráží pro každý zdroj emisí nejvyšší úroveň přesnosti, která je technicky proveditelná a nevede k neúměrně vysokým nákladům. Výběr úrovně podléhá schválení příslušným orgánem (viz oddíl 4.3).

▼M1

Pro vykazovaná období 2008–2012 se jako minimální použije úroveň 2 uvedená v příloze XII pro emise CO2 a minimální úrovně stanovené v příloze XIII pro emise N2O, pokud to bude technicky proveditelné.

▼B

6.3   DALŠÍ POSTUPY A POŽADAVKY

▼M1

a)   Odběr vzorků

Hodinové průměry („platná hodina údajů“) se vypočtou pro všechny prvky výpočtu emisí (je-li to možné) – jak je stanoveno v přílohách XII a XIII – pomocí všech referenčních bodů, které jsou pro danou hodinu k dispozici. V případě zařízení, které je po určitou část hodiny nefunkční nebo je mimo provoz, se pro danou hodinu vypočte hodinový průměr v poměru ke zbývajícím referenčním bodům. Pokud nelze platnou hodinu údajů vypočítat pro některý prvek výpočtu emisí, protože je k dispozici méně než 50 % maximálního počtu hodinových referenčních bodů, nelze hodinu použít. Pokud nelze platnou hodinu údajů vypočítat, vypočtou se vždy náhradní hodnoty podle ustanovení tohoto oddílu.

▼B

b)   Chybějící údaje

Pokud nelze platnou hodinu údajů stanovit pro jeden nebo více prvků výpočtu emisí v důsledku nefunkčnosti zařízení (například v případě kalibračních nebo interferenčních chyb) nebo proto, že zařízení je mimo provoz, stanoví provozovatel náhradní hodnoty pro každou chybějící hodinu údajů, jak je uvedeno níže.

i)   Koncentrace

V případě, že platnou hodinu údajů nelze stanovit pro parametr přímo měřený jako koncentrace (např. skleníkové plyny, O2), vypočte se náhradní hodnota C*subst pro tuto hodinu takto:

kde je:

aritmetický průměr koncentrace konkrétního parametru,

σ C_ nejlepší odhad standardní odchylky koncentrace konkrétního parametru.

Aritmetický průměr a standardní odchylka se vypočtou na konci vykazovaného období z celého souboru emisních údajů měřených během vykazovaného období. Jestliže takové období není použitelné v důsledku podstatných technických změn zařízení, schválí příslušný orgán reprezentativní časový rámec, pokud možno v délce jednoho roku.

Výpočet aritmetického průměru a standardní odchylka budou předloženy ověřovateli.

ii)   Ostatní parametry

V případě, že platnou hodinu údajů nelze stanovit pro parametry nepřímo měřené jako koncentrace, získají se náhradní hodnoty těchto parametrů pomocí modelu založeného na hmotnostní bilanci nebo přístupu založeného na energetické bilanci procesu. Zbývající měřené prvky výpočtu emisí se použijí pro validaci výsledků.

Model založený na hmotnostní nebo energetické bilanci a výchozí předpoklady se řádně zdokumentují a předloží ověřovateli spolu s vypočtenými výsledky.

c)   Potvrzovací výpočet emisí

▼M1

Souběžně se stanovením emisí podle metodiky založené na měření v souladu s přílohami XII a XIII se roční emise každého posuzovaného skleníkového plynu (GHG) stanoví výpočtem pomocí jednoho z těchto postupů:

▼B

Mezi výsledky získanými postupem měření a postupem výpočtu se mohou vyskytnout odchylky. Provozovatel posoudí korelaci mezi výsledky získanými postupem měření a postupem výpočtu vzhledem k tomu, že může existovat generická odchylka vyplývající z těchto dvou různých postupů. S přihlédnutím k této korelaci provozovatel použije výsledky získané postupem výpočtu za účelem přezkoumání výsledků z postupu měření.

V ročním výkazu emisí provozovatel stanoví a vykáže příslušné údaje, jsou-li k dispozici, nebo nejlepší odhady údajů o činnosti, výhřevnosti, emisních faktorů, oxidačních faktorů a jiných parametrů užívaných pro stanovení emisí podle ►M3  příloh II až XI a příloh XVI, ►M4  až XXIV ◄  ◄ – případně pomocí laboratorních analýz. V plánu monitorování je nutno stanovit příslušné postupy a také zvolenou metodu potvrzovacího výpočtu, které schválí příslušný orgán.

▼M1

Pokud ze srovnání s výsledky získanými výpočtem jasně vyplývá, že výsledky z postupu měření nejsou platné, použije provozovatel náhradní hodnoty, jak je popsáno v tomto oddílu (kromě u monitorování v souladu s přílohou XIII).

▼B

7.   VYHODNOCENÍ NEJISTOTY

7.1   VÝPOČET

Na tento oddíl se vztahuje oddíl 16 této přílohy. Při výpočtu emisí si musí být provozovatel vědom hlavních zdrojů nejistoty.

▼M2

V případě metodiky založené na výpočtu podle ustanovení oddílu 5.2 schvaluje příslušný orgán kombinaci úrovní pro každý zdrojový tok v zařízení, jakož i veškeré další podrobnosti týkající se metodiky monitorování pro toto zařízení obsažené v jemu vydaném povolení nebo u činností v oblasti letectví v plánu monitorování provozovatele letadel. Příslušný orgán tímto schvaluje nejistotu přímo vyplývající ze správného používání schválené metodiky monitorování, přičemž toto schválení je obsaženo v samotném povolení nebo u činností v oblasti letectví ve schváleném plánu monitorování. Uvedení kombinace úrovní ve výkazu emisí je vykázáním nejistoty pro účely směrnice 2003/87/ES. Proto není třeba při použití metodiky založené na výpočtu vznášet další požadavky na vykazování nejistoty.

▼B

Nejistota stanovená pro měřicí přístroje při úrovňovém systému zahrnuje charakteristickou nejistotu daného měřicího zařízení, nejistotu spojenou s kalibrací a jakoukoli dodatečnou nejistotu spojenou s tím, jak se měřicí přístroj používá v praxi. Stanovené prahové hodnoty uváděné v úrovňovém systému se vztahují k nejistotě spojené s hodnotou za jedno vykazované období.

Co se týče komerčních paliv nebo materiálů, mohou příslušné orgány povolit, aby provozovatel stanovil roční tok paliva/materiálu pouze na základě fakturovaného množství paliva nebo materiálu bez dalšího samostatného důkazu souvisejících nejistot, pokud vnitrostátní právní předpisy nebo doložené uplatňování příslušných národních nebo mezinárodních norem zajišťují, že jsou splněny příslušné požadavky týkající se nejistoty ohledně údajů o činnosti stanovené pro obchodní transakce.

►M2  Ve všech ostatních případech poskytne provozovatel písemný důkaz o úrovni nejistoty související se stanovením údajů o činnosti pro každý zdrojový tok za účelem prokázání souladu s prahovými hodnotami nejistot stanovenými v ►M3  přílohách II až XI a přílohách XIV až ►M4  XXIV ◄  ◄ těchto pokynů. ◄ Provozovatel založí výpočet na specifikacích poskytnutých dodavatelem měřicích přístrojů. Jestliže specifikace nejsou k dispozici, poskytne provozovatel vyhodnocení nejistoty měřicího přístroje. V obou případech vezme v úvahu nutné korekce těchto specifikací v důsledku vlivů vyplývajících ze skutečných podmínek používání, například stárnutí, podmínek životního prostředí, kalibrace a údržby. Tyto korekce mohou zahrnovat konzervativní odborný úsudek.

Jestliže se používají měřicí systémy, vezme provozovatel v úvahu souhrnné působení všech součástí systému měření na nejistotu v ročních údajích o činnosti podle zákona šíření chyb ( 10 ), který zná dvě užitečná pravidla pro kombinování vzájemně nezávislých nejistot na základě sčítání a násobení, nebo příslušné konzervativní odhady, jestliže se vyskytnou vzájemně závislé nejistoty:

a)   Pro nejistotu součtu (např. jednotlivých přínosů k roční hodnotě)

pro vzájemně nezávislé nejistoty:

pro vzájemně závislé nejistoty:

kde:

Utotal je nejistota součtu vyjádřená v procentech,

xi a Ui jsou neurčité hodnoty a s nimi související případné procentuální nejistoty.

b)   Pro nejistotu součinu (např. různých parametrů použitých k převedení údajů měřicího přístroje na údaje hmotnostního toku)

pro vzájemně nezávislé nejistoty:

pro vzájemně závislé nejistoty:

kde:

Utotal je nejistota součinu vyjádřená v procentech,

Ui jsou procentuální nejistoty související s každou hodnotou.

Provozovatel řídí a snižuje zbývající nejistoty v emisních údajích ve výkazu emisí pomocí postupů pro zabezpečení a kontrolu kvality. Během ověřovacího postupu kontroluje ověřovatel správné použití schválené metodiky monitorování a hodnotí řízení a snižování zbývajících nejistot pomocí postupů provozovatele pro zabezpečení a kontrolu kvality.

7.2   MĚŘENÍ

▼M1

Jak je uvedeno v oddílu 4.2, může provozovatel zdůvodnit použití metodiky založené na měření, pokud tato spolehlivě vede k nižší nejistotě než příslušná metodika založená na výpočtu (viz oddíl 4.2), nebo musí podle přílohy XIII použít metodu založenou na měření. Aby toto zdůvodnění sdělil příslušnému orgánu a s přihlédnutím k normě EN 14181, vykazuje provozovatel kvantitativní výsledky komplexnější analýzy nejistot, v níž jsou zkoumány tyto zdroje nejistoty mající níže uvedený původ:

▼B

Na základě zdůvodnění předloženého provozovatelem může příslušný orgán odsouhlasit použití systému kontinuálního měření emisí pro vybrané nebo pro všechny zdroje emisí v zařízení, jakož i veškeré další podrobnosti týkající se metodiky monitorování těchto zdrojů, přičemž tyto podrobnosti musí být obsaženy v povolení pro toto zařízení. Příslušný orgán tímto schvaluje nejistotu přímo vyplývající ze správného používání schválené metodiky monitorování, přičemž toto schválení je obsaženo v samotném povolení.

Provozovatel uvádí kvantifikaci nejistoty, která vyplývá z počáteční důkladné analýzy nejistoty, ve svém ročním výkazu emisí příslušnému orgánu za příslušné zdroje a zdrojové toky, dokud příslušný orgán nepřezkoumá upřednostnění měření před výpočtem a nevyžádá si novou kvantifikaci nejistoty. Kvantifikace této nejistoty ve výkazu emisí je vykázáním nejistoty pro účely směrnice 2003/87/ES.

Provozovatel řídí a snižuje zbývající nejistoty v emisních údajích obsažených ve výkazu emisí pomocí postupů pro zabezpečení a kontrolu kvality. Během ověřovacího postupu kontroluje ověřovatel správné použití schválené metodiky monitorování a hodnotí řízení a snižování zbývajících nejistot pomocí postupů provozovatele pro zabezpečení a kontrolu kvality.

8.   VYKAZOVÁNÍ

▼M2

Příloha IV směrnice 2003/87/ES stanoví požadavky na zařízení a provozovatele letadel ohledně podávání zpráv. Jako základ pro vykazování kvantitativních údajů se použije formulář výkazu uvedený v oddílu 14 této přílohy a informace v něm obsažené, pokud Komise Evropské unie nevydala ekvivalentní elektronický standardní protokol pro roční vykazování. Je-li formulář výkazu stanoven v příloze specifické pro jednotlivé činnosti, použije se pro vykazování tento formulář výkazu a informace v něm obsažené.

▼B

Výkaz emisí zahrnuje roční emise za kalendářní rok ve vykazovaném období.

Výkaz se ověřuje v souladu s podrobnými kritérii stanovenými příslušným členským státem podle přílohy V směrnice 2003/87/ES. Provozovatel předloží příslušnému orgánu do 31. března každého roku ověřený výkaz emisí za předchozí rok.

Příslušný orgán přijaté výkazy emisí zpřístupní za podmínek stanovených směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS ( 11 ). Pokud jde o uplatnění výjimky podle čl. 4 odst. 2 písm. d) uvedené směrnice, mohou provozovatelé ve svém výkazu označit informace, které považují z hlediska obchodního za citlivé.

Do výkazu za dané zařízení zahrne každý provozovatel tyto informace:

▼M3

▼M4

▼M3

Příslušný orgán může povolit provozovatelům úložišť CO2, aby po jejich uzavření odevzdali zjednodušené zprávy o emisích obsahující alespoň náležitosti uvedené v bodech 1 a 9, pokud povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů neobsahuje žádné zdroje emisí.

▼B

Informace, které mají být poskytovány podle bodů 8 a 9, jakož i doplňkové informace týkající se ►M4  bodů 2 a 11 ◄ není vhodné do formuláře výkazu uvádět ve formě tabulek, proto se do ročního výkazu zahrnou jako běžný text.

Paliva a odpovídající emise se vykazují podle standardních kategorií paliv IPCC (viz oddíl 11 této přílohy), které vycházejí z definic Mezinárodní agentury pro energii. Pokud příslušný členský stát provozovatele zveřejní seznam kategorií paliv, včetně definic a emisních faktorů, shodný s nejnovější národní inventurou předloženou sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu, použijí se tyto kategorie a jejich emisní faktory, pokud byly schváleny v rámci příslušné metodiky monitorování.

Kromě toho se vykazují jednotlivé druhy odpadu a emise vyplývající z jejich použití jako paliv nebo vstupních materiálů. Druhy odpadu se vykazují v souladu s klasifikací seznamu odpadů Společenství specifikovanou v rozhodnutí Komise 2000/532/ES ze dne 3. května 2000, kterým se nahrazuje rozhodnutí 94/3/ES, kterým se stanoví seznam odpadů podle čl. 1 písm. a) směrnice Rady 75/442/EHS o odpadech, a rozhodnutí Rady 94/904/ES, kterým se stanoví seznam nebezpečných odpadů ve smyslu čl. 1 odst. 4 směrnice Rady 91/689/EHS o nebezpečných odpadech ( 15 ). K názvům příslušných druhů odpadů používaných v zařízení se připojují příslušné šestimístné kódy.

Emise pocházející z různých emisních zdrojů nebo zdrojových toků stejného druhu z jediného zařízení, které patří ke stejnému typu činnosti, mohou být vykazovány souhrnně za daný typ činnosti.

▼M1

Emise se vykazují zaokrouhleně na tuny CO2 nebo CO2(e) (např. 1 245 978 tun). Údaje o činnosti, emisní faktory a oxidační nebo konverzní faktory se zaokrouhlí tak, aby obsahovaly pouze číslice významné jak pro výpočty emisí, tak pro účely výpočtů emisí a vykazování.

▼M2

Aby se dosáhlo souladu mezi údaji vykazovanými podle směrnice 2003/87/ES, údaji vykazovanými členskými státy podle Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu a ostatními údaji o emisích vykazovanými do evropského registru úniků a přenosů znečišťujících látek (EPRTR), označuje se každá činnost vykonávaná v zařízení nebo provozovatelem letadel popřípadě kódy z těchto dvou systémů vykazování:

▼B

9.   UCHOVÁVÁNÍ INFORMACÍ

▼M2

Provozovatel dokumentuje a archivuje monitorované údaje o emisích skleníkových plynů uvedených v souvislosti s činnostmi obsaženými v příloze I směrnice 2003/87/ES, a to ze všech zdrojů nebo zdrojových toků zařízení nebo provozovatele letadel spojených s těmito činnostmi.

Dokumentované a archivované údaje získané monitorováním musí být natolik postačující, aby umožnily ověření ročních výkazů emisí zařízení nebo provozovatele letadel, které předkládá provozovatel podle čl. 14 odst. 3 směrnice 2003/87/ES, v souladu s kritérii stanovenými v příloze V uvedené směrnice.

▼B

Údaje, které nejsou součástí výkazu emisí, není nutné vykazovat ani jinak zveřejňovat.

Aby mohl ověřovatel nebo jiná třetí strana množství emisí následně znovu zjistit, uchovává ►M2  provozovatel ◄ alespoň po dobu deseti let po předložení výkazu podle čl. 14 odst. 3 směrnice 2003/87/ES za každý vykazovaný rok následující dokumenty:

V případě použití metodiky založené na výpočtu:

▼M2

▼B

V případě metodiky založené na měření se uchovávají ještě následující dodatečné informace:

▼M2

Pro činnosti v oblasti letectví jsou uchovávány tyto dodatečné informace:

▼M3

V případě zachytávání, přepravy a geologického ukládání CO2 se uchovávají následující dodatečné informace:

▼M4

Pro výrobu primárního hliníku jsou uchovávány tyto dodatečné informace:

▼B

10.   KONTROLA A OVĚŘENÍ

Na kontrolu a ověření emisí se vztahuje oddíl 16 této přílohy.

10.1   ZÍSKÁVÁNÍ A ZPRACOVÁNÍ ÚDAJŮ

Provozovatel vytvoří, zdokumentuje, provádí a udržuje efektivní činnost týkající se získávání a zpracovávání údajů (dále jen „činnost týkající se toku dat“) pro monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů v souladu s plánem monitorování, povolením a těmito pokyny. Tato činnost týkající se toku dat zahrnuje měření, monitorování, analyzování, záznam, zpracovávání a výpočetní parametry tak, aby bylo možné vykazovat emise skleníkových plynů.

10.2   KONTROLNÍ SYSTÉM

Provozovatel vytvoří, zdokumentuje, provádí a udržuje efektivní kontrolní systém, aby bylo zajištěno, že roční výkaz emisí vyplývající z činnosti týkající se toku dat neobsahuje nesprávné údaje a je v souladu se schváleným plánem monitorování, s povolením a těmito pokyny.

Kontrolní systém provozovatele tvoří procesy zaměřené na účinné monitorování a podávání zpráv stanovené a uskutečňované osobami pověřenými vykazováním ročních emisí. Kontrolní systém sestává:

10.3   KONTROLNÍ ČINNOSTI

Pro účely kontroly a snižování inherentních a kontrolních rizik podle kapitoly 10.2 provozovatel určí a provádí kontrolní činnosti v souladu s následujícími oddíly 10.3.1 až 10.3.6.

10.3.1   POSTUPY A ODPOVĚDNOSTI

Provozovatel stanoví odpovědnosti ohledně všech činností týkajících se toku dat a všech kontrolních činností. Kde je to možné, budou kolidující povinnosti odděleny, včetně zpracování a kontrolní činnosti, v opačném případě se použijí alternativní kontrolní mechanismy.

Provozovatel písemně doloží činnost týkající se toku dat podle oddílu 10.1 a kontrolní činnosti podle oddílů 10.3.2 až 10.3.6, včetně:

Každý z těchto postupů se (případně) zaměří na tyto prvky:

Postupy musí být vhodné pro snižování zjištěných rizik.

10.3.2   ZAJIŠTĚNÍ KVALITY

Provozovatel zajistí kalibraci příslušného měřicího zařízení, jeho adjustaci a ověřování v pravidelných intervalech i před použitím, včetně kontroly podle příslušných norem pro měření porovnatelných s mezinárodními normami pro měření, pokud jsou k dispozici, na základě rizik zjištěných podle oddílu 10.2. Provozovatel určí v plánu monitorování, zda součásti měřicího přístroje nelze kalibrovat, a navrhne alternativní kontrolní činnosti vyžadující schválení příslušného orgánu. Zjistí-li se, že zařízení nesplňuje požadavky, přijme provozovatel neprodleně nápravná opatření. Záznamy o výsledcích kalibrace a autentifikace se uchovávají po dobu 10 let.

Jestliže provozovatel používá informační technologie, včetně počítačové technologie pro řízení procesů, musí být navržena, doložena, testována, realizována a udržována způsobem, aby bylo zajištěno spolehlivé, přesné a včasné zpracování dat na základě rizik zjištěných podle oddílu 10.2. K tomu patří řádné používání výpočetních vzorců obsažených v plánu monitorování. Kontrola informačních technologií musí zahrnovat kontrolu přístupu, zálohování, obnovu, plánování kontinuity a bezpečnost.

10.3.3   PŘEZKOUMÁNÍ A VALIDACE ÚDAJŮ

Pro správu toku dat provozovatel stanoví a provede přezkoumání a validaci údajů na základě rizik zjištěných podle oddílu 10.2. Tyto validace lze provést buď manuálně, nebo elektronicky. Budou určena tak, aby hranice pro odmítnutí údajů byly pokud možno jasné předem.

Na úrovni zařízení se jednoduchá a účinná kontrola údajů provádí pomocí porovnání zjištěných hodnot a za využití vertikálních a horizontálních přístupů.

Vertikální přístup porovnává údaje o emisích zjištěné monitorováním ve stejném ►M2  zařízení nebo u stejného provozovatele letadel ◄ v různých letech. Monitorování je pravděpodobně chybné, pokud rozdíly mezi ročními údaji nelze vysvětlit pomocí:

Horizontální přístup porovnává hodnoty získané z různých systémů shromažďování údajů od zařízení, včetně:

10.3.4   EXTERNĚ ZAJIŠŤOVANÉ PROCESY

Pokud se provozovatel rozhodne jakýkoli proces v toku dat zajišťovat externě, zajistí kontrolu kvality těchto procesů na základě rizik zjištěných podle oddílu 10.2. Provozovatel stanoví příslušné požadavky na výstupy a metody a kontroluje výstupní kvalitu.

10.3.5   OPRAVY A OPRAVNÁ OPATŘENÍ

Jestliže se zjistí, že některá část činnosti týkající se toku dat nebo kontrolní činnosti (zařízení, vybavení, zaměstnanec, dodavatel, postup apod.) nepracuje efektivně nebo pracuje mimo stanovené hranice, provozovatel učiní neprodleně opravná opatření a opraví odmítnuté údaje. Provozovatel posoudí platnost výstupů příslušných kroků, stanoví základní příčinu selhání nebo chyby a učiní příslušná nápravná opatření.

Činnosti uvedené v tomto oddílu budou provedeny v souladu s kapitolou 10.2 (přístup založený na riziku).

10.3.6   ZÁZNAMY A DOKUMENTACE

Aby bylo možné vykázat a zajistit soulad a aby bylo možné obnovit vykázané emisní údaje, vede provozovatel záznamy o všech kontrolních činnostech (včetně zabezpečení kvality / kontroly kvality vybavení a informačních technologií, přezkoumání a ověření údajů a oprav) a o všech informacích uvedených v oddílu 9 této přílohy po dobu 10 let.

Provozovatel zajistí, aby příslušné dokumenty byly k dispozici, kdykoli budou zapotřebí pro provádění činnosti týkající se toku dat, jakož i kontrolní činnosti. Provozovatel musí mít postup pro zjišťování, vytváření, rozšiřování a kontrolu verze těchto dokumentů.

Činnosti uvedené v tomto oddílu se provádějí v souladu s přístupem založeným na riziku podle oddílu 10.2.

10.4   OVĚŘENÍ

10.4.1   OBECNÉ ZÁSADY

Cílem ověření je zajistit, aby emise byly monitorovány v souladu s pokyny a aby byly vykazovány správné emisní údaje podle čl. 14 odst. 3 směrnice 2003/87/ES. Členské státy vezmou v úvahu příslušné pokyny vypracované Evropskou organizací pro spolupráci v oblasti akreditace.

S výhradou oddílu 10.4.2 písm. e) je výsledkem ověření ověřovací posudek, který s přiměřenou jistotou konstatuje, zda jsou údaje ve výkazu emisí bez závažných nepřesností a zda se neobjevují závažné neshody.

▼M2

Provozovatel předloží ověřovateli výkaz emisí, kopii schváleného plánu nebo plánů monitorování a dále jakékoli jiné příslušné informace.

▼B

Rozsah ověření je definován úkoly, které ověřovatel musí splnit pro dosažení výše uvedeného cíle. Ověřovatel vykoná minimálně činnosti podle následujícího oddílu 10.4.2.

10.4.2   METODIKA OVĚŘOVÁNÍ

Ověřovatel plánuje a provádí ověřování s přístupem profesní skepse, který připouští, že mohou existovat okolnosti způsobující závažné zkreslení informací obsažených v ročním výkazu emisí.

V rámci ověřovacího postupu učiní ověřovatel tyto kroky:

a)   Strategická analýza

Ověřovatel:

▼M2

▼B

Ověřovatel provede strategickou analýzu tak, aby mohl provést analýzu rizika, jak je stanoveno níže. V případě potřeby provede prohlídku na místě.

b)   Analýza rizika

Ověřovatel:

c)   Ověření

Při ověřování ověřovatel případně provede prohlídku na místě za účelem kontroly provozu měřidel a systémů monitorování, provádí dotazování a shromažďuje dostatečné informace a důkazy.

Ověřovatel kromě toho:

Provozovatel opraví všechny oznámené nepřesnosti. Bude opraven celý souhrn prvků, z nichž byl odebrán vzorek.

Během postupu ověřování zjistí ověřovatel nepřesnosti a neshody tím, že posoudí, zda:

d)   Interní zpráva o ověření

Na konci postupu ověřování ověřovatel připraví interní zprávu o ověřování. Tato zpráva o ověřování zaznamenává důkazy, že strategická analýza, analýza rizika a plán ověřování byly provedeny úplně, a poskytuje dostatečné informace k prokázání ověřovacích posudků. Interní zpráva o ověřování by také měla umožňovat potenciální vyhodnocení auditu příslušným orgánem a akreditačním orgánem.

Na základě zjištění obsažených v interní zprávě o ověřování ověřovatel provede posudek s ohledem na to, zda roční výkaz emisí obsahuje závažnou nepřesnost ve srovnání s prahovou hodnotou závažnosti, a zda existují závažné neshody nebo jiné problémy relevantní pro ověřovací posudek.

e)   Zpráva o ověření

Ověřovatel předloží metodiku ověřování, svá zjištění a ověřovací posudek ve zprávě o ověření určené provozovateli, kterou provozovatel s ročním výkazem emisí předloží příslušnému orgánu. Roční výkaz emisí je ověřen s uspokojivým výsledkem, jestliže neobsahuje závažné nepřesnosti v celkovém množství emisí a jestliže podle názoru ověřovatele neexistují závažné neshody. V případě, že se objeví nezávažné neshody nebo nezávažné nepřesnosti, může je ověřovatel zahrnout do zprávy o ověření („ověřeno s uspokojivým výsledkem s nezávažnými neshodami nebo nezávažnými nepřesnostmi“). Ověřovatel je může také oznámit ve zvláštní zprávě vedení.

Ověřovatel může dospět k závěru, že roční výkaz emisí nelze ověřit s uspokojivým výsledkem, jestliže zjistí závažné neshody nebo závažné nepřesnosti (se závažnými neshodami nebo bez nich). Ověřovatel může dospět k závěru, že roční výkaz emisí nelze ověřit, jestliže byl zúžen rozsah (když existují okolnosti nebo bylo zavedeno omezení, které brání tomu, aby ověřovatel získal důkazy potřebné pro snížení ověřovacího rizika na přiměřenou úroveň), a/nebo závažné nejistoty.

Členské státy zajistí, aby se provozovatel zabýval neshodami a nepřesnostmi po konzultaci příslušného orgánu v časovém rámci stanoveném příslušným orgánem. Kromě toho všechny rozdíly ve stanoviscích provozovatelů, ověřovatelů a příslušných orgánů neovlivní řádné vykazování a budou urovnány v souladu se směrnicí 2003/87/ES, těmito pokyny a požadavky stanovenými členskými státy podle přílohy V směrnice a příslušných vnitrostátních postupů.

11.   EMISNÍ FAKTORY

Tento oddíl obsahuje referenční emisní faktory pro úroveň přesnosti 1, která povoluje pro spalování paliva použít emisní faktory nespecifické pro jednotlivé činnosti. Pokud palivo nepatří k existující skupině paliva, provozovatel použije svůj odborný úsudek a přiřadí použité palivo do příbuzné skupiny paliv, a to s výhradou souhlasu příslušného orgánu.

12.   SEZNAM MATERIÁLŮ POVAŽOVANÝCH ZA BIOMASU S NULOVÝM VLIVEM NA EMISE CO2

Tento seznam obsahuje materiály, které se pro účely použití podle těchto pokynů považují za biomasu a kterým se přisuzuje emisní faktor 0 [t CO2/TJ nebo t nebo Nm3]. Rašelina ani fosilní části níže uvedených materiálů se za biomasu nepovažují. Pokud znečištění jinými materiály nebo palivy není zřejmé z vizuální nebo čichové zkoušky, není nutno použít analytické postupy pro prokázání čistoty členů skupiny 1 a 2 uvedené níže:

Skupina 1 – Rostliny a jejich části:

Skupina 2 – Odpady, produkty a vedlejší produkty biomasy:

Skupina 3 – Podíly biomasy ve smíšených materiálech:

Skupina 4 – Paliva, jejichž složky a meziprodukty byly vyrobeny z biomasy:

13.   STANOVENÍ ÚDAJŮ A FAKTORŮ SPECIFICKÝCH PRO JEDNOTLIVÉ ČINNOSTI

Tento oddíl je závazný jen pro ty části těchto pokynů, které výslovně odkazují na „oddíl 13“ přílohy I. Na ustanovení tohoto oddílu se vztahují ustanovení oddílu 16 této přílohy.

13.1   STANOVENÍ VÝHŘEVNOSTI A EMISNÍCH FAKTORŮ PALIV

Zvláštní postup pro stanovení emisního faktoru specifického pro jednotlivé činnosti, včetně postupu odběru vzorků pro konkrétní druh paliva, je nutné dohodnout s příslušným orgánem před začátkem příslušného vykazovacího období, v němž se použije.

Postupy použité pro odběr vzorků paliva a stanovení jeho výhřevnosti, obsahu uhlíku a emisního faktoru musí být v souladu s normalizovanou metodou, je-li k dispozici, která omezuje odchylky odběru vzorků a měření se známou nejistotou měření. Je-li to možné, použijí se normy CEN. Pokud nejsou k dispozici normy CEN, použijí se příslušné normy ISO nebo vnitrostátní normy. Pokud žádné použitelné normy neexistují, použijí se pokud možno postupy, které jsou v souladu s návrhy norem nebo s pokyny týkajícími se osvědčených postupů v odvětví.

Příslušné normy CEN:

Příslušné normy ISO:

Doplňkové vnitrostátní normy pro charakterizaci paliv jsou tyto:

Laboratoř využívaná ke stanovení emisního faktoru, obsahu uhlíku a čisté výhřevnosti musí splňovat požadavky stanovené v oddílu 13.5 této přílohy. Je důležité upozornit na to, že pro dosažení příslušné přesnosti emisního faktoru specifického pro jednotlivé činnosti jsou rozhodující (kromě přesnosti analytického postupu pro stanovení obsahu uhlíku a výhřevnosti) frekvence a postup odběru vzorků a příprava vzorků. To všechno značně závisí na stavu a homogenitě paliva nebo materiálu. Požadovaný počet vzorků bude větší u velmi heterogenních materiálů, jako je tuhý komunální odpad, a mnohem menší u většiny komerčních plynných nebo kapalných paliv.

Postup odběru vzorků a frekvence analýz pro stanovení obsahu uhlíku, výhřevnosti a emisních faktorů musí splňovat požadavky oddílu 13.6.

Úplná dokumentace postupů použitých v příslušné laboratoři ke stanovení emisního faktoru, jakož i úplný soubor výsledků se uchovávají a jsou k dispozici ověřovateli výkazu emisí.

13.2   STANOVENÍ OXIDAČNÍCH FAKTORŮ SPECIFICKÝCH PRO JEDNOTLIVÉ ČINNOSTI

Zvláštní postup stanovení oxidačního faktoru specifického pro jednotlivé činnosti, včetně postupu odběru vzorků konkrétního druhu paliva a zařízení, je nutné dohodnout s příslušným orgánem před začátkem příslušného vykazovaného období, v němž se použije.

Postupy použité ke stanovení reprezentativního oxidačního faktoru specifického pro jednotlivé činnosti (např. obsahu uhlíku v sazích, popelu, odpadních vodách a jiných odpadech nebo ve vedlejších produktech) pro konkrétní činnost vycházejí z normované metody, která vymezuje odchylku odběru vzorků a měření se známou nejistotou měření, je-li k dispozici. Je-li to možné, použijí se normy CEN. Pokud nejsou k dispozici normy CEN, použijí se vhodné normy ISO nebo vnitrostátní normy. Pokud žádné použitelné normy neexistují, použijí se pokud možno postupy, které jsou v souladu s návrhy norem nebo s pokyny týkajícími se nejlepších postupů v odvětví.

Laboratoř využívaná ke stanovení oxidačního faktoru nebo souvisejících údajů musí být v souladu s požadavky stanovenými v oddílu 13.5 této přílohy. Postup odběru vzorků a frekvence analýz pro stanovení příslušných proměnných (např. obsahu uhlíku v popelu) použitý pro výpočet oxidačních faktorů musí splňovat požadavky oddílu 13.6.

Úplná dokumentace postupů použitých organizací pro stanovení oxidačního faktoru, jakož i úplný soubor výsledků se uchovávají a jsou k dispozici ověřovateli výkazu emisí.

13.3   STANOVENÍ EMISNÍCH FAKTORŮ PROCESU, KONVERZNÍCH FAKTORŮ A ÚDAJŮ O SLOŽENÍ

Zvláštní postup stanovení emisního faktoru specifického pro jednotlivé činnosti, konverzního faktoru nebo údajů o složení, včetně postupu odběru vzorků konkrétního materiál, je nutné dohodnout s příslušným orgánem před začátkem příslušného vykazovaného období, v němž se použije.

Postupy použité k odběru vzorků příslušného materiálu a na stanovení jeho složení nebo na odvození emisního faktoru procesu musí být v souladu s normalizovanou metodou, je-li k dispozici, která vymezuje odchylku odběru vzorků a měření se známou nejistotou měření. Je-li to možné, použijí se normy CEN. Pokud nejsou k dispozici normy CEN, použijí se vhodné normy ISO nebo vnitrostátní normy. Pokud žádné použitelné normy neexistují, použijí se pokud možno postupy, které jsou v souladu s návrhy norem nebo s pokyny týkajícími se nejlepších postupů v odvětví.

Využívaná laboratoř musí splňovat požadavky stanovené v oddílu 13.5 této přílohy. Postup odběru vzorků a frekvence analýz musí splňovat požadavky oddílu 13.6.

Úplná dokumentace postupů použitých organizací, jakož i úplný soubor výsledků se uchovávají a jsou k dispozici ověřovateli výkazu emisí.

13.4   STANOVENÍ PODÍLU BIOMASY

„Podílem biomasy“ se pro účely těchto pokynů rozumí hmotnostní podíl uhlíku pocházejícího z biomasy, odpovídající definici (viz oddíly 2 a 12 této přílohy) a vztažený na celkovou hmotnost uhlíku ve vzorku.

Palivo nebo materiál se posuzují jako čistá biomasa pomocí zjednodušených ustanovení pro monitorování a vykazování uvedených v oddílu 5.2, jestliže obsah jiných složek než biomasy činí nejvýše 3 % celkového množství příslušného paliva nebo materiálu.

Zvláštní postup stanovení podílu biomasy v konkrétním druhu paliva nebo materiálu, včetně postupu odběru vzorků, je nutné dohodnout s příslušným orgánem před začátkem příslušného vykazovaného období, v němž se použije.

Postupy použité k odběru vzorků paliva nebo materiálu a na stanovení podílu biomasy musí být v souladu s normalizovanou metodou, je-li k dispozici, která omezuje odchylku odběru vzorků a měření se známou nejistotou měření. Je-li to možné, použijí se normy CEN. Pokud nejsou k dispozici normy CEN, použijí se příslušné normy ISO nebo vnitrostátní normy. Pokud žádné použitelné normy neexistují, použijí se pokud možno postupy, které jsou v souladu s návrhy norem nebo s pokyny týkajícími se nejlepších postupů v odvětví.

Metody použitelné na stanovení podílu biomasy v palivu nebo materiálu se mohou pohybovat od manuálního roztřídění složek směsných materiálů přes diferenční metody stanovující výhřevnosti binární směsi a jejích obou čistých složek až k izotopickým metodám založeným na analýze uhlíku 14, a to v závislosti na konkrétní povaze příslušné palivové směsi. U paliv nebo materiálů pocházejících z výrobního procesu s definovanými a porovnatelnými vstupními toky může provozovatel alternativně založit stanovení podílu biomasy na hmotnostní bilanci fosilního uhlíku a uhlíku pocházejícího z biomasy vstupujícího do procesu a vystupujícího z procesu. Odpovídající metody musí být schváleny příslušným orgánem.

Laboratoř využívaná pro stanovení podílu biomasy musí být v souladu s požadavky stanovenými v oddílu 13.5 této přílohy.

Postup odběru vzorků a frekvence analýz pro stanovení podílu biomasy v palivech a materiálech musí být v souladu s požadavky oddílu 13.6.

Úplná dokumentace postupů použitých v příslušné laboratoři ke stanovení podílu biomasy, jakož i úplný soubor výsledků se uchovávají a jsou k dispozici ověřovateli výkazu emisí.

Není-li stanovení podílu biomasy v palivové směsi technicky proveditelné nebo by vedlo k neúměrně vysokým nákladům, uvažuje v takových případech provozovatel buď podíl biomasy jako nulový (tj. veškerý uhlík obsažený v daném palivu je fosilního původu), nebo předloží příslušnému orgánu ke schválení metodu odhadu.

▼M1

13.5   POŽADAVKY NA STANOVENÍ VLASTNOSTÍ PALIVA A MATERIÁLU A NA KONTINUÁLNÍ MĚŘENÍ EMISÍ

13.5.1   VYUŽÍVÁNÍ AKREDITOVANÝCH LABORATOŘÍ

Laboratoř (včetně jiných poskytovatelů služeb) využívaná pro stanovení emisního faktoru, výhřevnosti, oxidačního faktoru, obsahu uhlíku, podílu biomasy, složení nebo pro provádění kalibrací a příslušných atestací zařízení pro systémy kontinuálního měření musí být akreditována podle normy EN ISO 17025:2005 („Všeobecné požadavky na způsobilost zkušebních a kalibračních laboratoří“).

▼B

13.5.2   VYUŽÍVÁNÍ NEAKREDITOVANÝCH LABORATOŘÍ

Přednostně se využívají laboratoře akreditované podle normy EN ISO 17025:2005. Využívání neakreditovaných laboratoří se omezí na situace, kdy provozovatel může příslušnému orgánu doložit, že laboratoř splňuje požadavky rovnocenné požadavkům stanoveným v normě EN ISO 17025:2005. ►M2  Příslušné laboratoře a související analytické postupy musí být uvedeny v plánu monitorování. ◄ Rovnocennost, co se týče řízení jakosti, může být doložena autorizovaným osvědčením laboratoře podle EN ISO 9001:2000. Nadto je nutno doložit, že laboratoř je technicky způsobilá a schopná produkovat technicky platné výsledky pomocí příslušných analytických postupů.

Provozovatel odpovídá za to, že každá neakreditovaná laboratoř, kterou využívá ke stanovení výsledků používaných pro výpočet emisí, učiní tato opatření:

a)   Validace

Validace každé příslušné analytické metody, kterou má uskutečňovat neakreditovaná laboratoř podle referenční metody, musí být provedena laboratoří akreditovanou podle normy EN ISO 17025:2005. Postup validace se uskuteční před zahájením smluvního vztahu mezi provozovatelem a laboratoří nebo při jeho zahájení. Zahrnuje dostatečný počet opakování analýzy souboru alespoň pěti vzorků reprezentativních pro očekávaný rozsah hodnot, včetně slepého vzorku, pro každý příslušný parametr a palivo nebo materiál za účelem určení opakovatelnosti metody a odvození kalibrační křivky nástroje.

b)   Vzájemné porovnání

Laboratoř akreditovaná podle normy EN ISO 17025:2005 provádí jednou ročně vzájemné porovnání výsledků analytických metod zahrnující alespoň pět opakování analýzy reprezentativního vzorku pomocí referenční metody pro každý příslušný parametr a palivo nebo materiál.

Provozovatel použije konzervativní úpravy (tj. zabrání podhodnocování emisí) na všechny významné údaje příslušného roku v případech, kdy lze pozorovat rozdíl mezi výsledky odvozenými neakreditovanou a akreditovanou laboratoří, který by mohl vést k podhodnocení emisí. Statisticky významné rozdíly (2σ) mezi konečnými výsledky (např. údaje o složení) odvozené neakreditovanou a akreditovanou laboratoří se předloží příslušnému orgánu a neprodleně vyřeší pod dohledem laboratoře akreditované podle normy EN ISO 17025:2005.

13.5.3   ON-LINE ANALYZÁTORY PLYNU A PLYNOVÉ CHROMATOGRAFY

Použití on-line plynových chromatografů a extraktivních nebo neextraktivních analyzátorů plynu pro stanovení emisí podle těchto pokynů podléhá schválení příslušným orgánem. Použití těchto systémů je omezeno na stanovení údajů o složení plynných paliv a materiálů. Provozovatel provozující tyto systémy splní požadavky EN ISO 9001:2000. Skutečnost, že systém splňuje takové požadavky, lze doložit osvědčením o akreditaci systému. Akreditace pro kalibrační službu a dodavatele kalibračních plynů se provádí podle normy EN ISO 17025:2005.

Počáteční a každoročně opakované ověřování přístroje provádí případně laboratoř akreditovaná podle normy EN ISO 17025:2005 pomocí normy EN ISO 10723:1995 „Zemní plyn – Hodnocení funkčních charakteristik on-line analytických systémů“. Ve všech ostatních případech provozovatel zadá počáteční validaci a roční vzájemné porovnání:

a)   Počáteční validace

Validace musí být provedena do 31. ledna 2008 nebo jako součást uvedení nového systému do provozu. Zahrnuje náležitý počet opakování analýzy souboru nejméně pěti vzorků reprezentativních pro rozsah očekávaných hodnot za účelem určení opakovatelnosti metody a odvození kalibrační křivky nástroje.

b)   Roční vzájemné porovnání

Laboratoř akreditovaná podle normy EN ISO 17025:2005 provádí jednou ročně vzájemné porovnání výsledků analytických metod zahrnující náležitý počet opakování analýzy reprezentativního vzorku pomocí referenční metody pro každý příslušný parametr a palivo nebo materiál.

Provozovatel použije konzervativní úpravy (tj. zabrání podhodnocování emisí) na všechny významné údaje příslušného roku v případech, kdy lze pozorovat rozdíl mezi výsledky odvozenými pomocí výsledků analyzátoru plynů nebo plynového chromatografu a výsledky odvozenými akreditovanou laboratoří, který by mohl vést k podhodnocení emisí. Všechny statisticky významné rozdíly (2σ) mezi konečnými výsledky (např. údaje o složení) analyzátoru plynů nebo plynového chromatografu a akreditované laboratoře se předloží příslušnému orgánu a budou neprodleně vyřešeny pod dohledem laboratoře akreditované podle normy EN ISO 17025:2005.

13.6   METODY ODBĚRU VZORKŮ A FREKVENCE ANALÝZ

Stanovení příslušného emisního faktoru, výhřevnosti, oxidačního faktoru, konverzního faktoru, obsahu uhlíku, podílu biomasy nebo údajů o složení musí být v souladu s obecně uznávanou praxí reprezentativního odběru vzorků. Provozovatel prokáže, že odvozené vzorky jsou reprezentativní a nejsou zatíženy systematickou chybou. Příslušná hodnota se použije jen pro dobu dodání nebo vsázku paliva nebo materiálu, pro niž má být reprezentativní.

Obecně se analýza provádí na vzorku, který je směsí většího počtu (např. 10 až 100) vzorků shromážděných za určitou dobu (např. od jednoho dne až po několik měsíců), pokud je možné skladovat vzorkované palivo nebo materiál beze změn jeho složení.

Postup odběru vzorků a frekvenci analýz je nutno navrhnout tak, aby bylo zajištěno, že roční průměr příslušného parametru je stanoven s maximální nejistotou menší než 1/3 maximální nejistoty, kterou vyžaduje schválená úroveň přesnosti pro údaje o činnosti pro stejný zdrojový tok.

Jestliže provozovatel není schopen splnit přípustnou maximální nejistotu pro roční hodnotu nebo prokázat shodu s prahovými hodnotami, použije popřípadě jako minimum frekvenci analýz stanovenou v tabulce 5. Ve všech ostatních případech stanoví frekvenci analýz příslušný orgán.

14.   FORMÁT VYKAZOVÁNÍ

►M2  Není-li stanoveno jinak v příloze specifické pro jednotlivé činnosti, jako základ pro vykazování se použijí následující tabulky, které je možné upravit podle počtu činností, druhu zařízení, paliv a monitorovaných procesů. ◄ Šedě stínované kolonky označují políčka, do kterých je třeba vyplnit informace.

14.1   IDENTIFIKACE ZAŘÍZENÍ

14.2   PŘEHLED ČINNOSTÍ

14.3   EMISE ZE SPALOVÁNÍ (VÝPOČET)

14.4   EMISE Z PROCESŮ (VÝPOČET)

14.5   PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA HMOTNOSTNÍ BILANCI

14.6   PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA MĚŘENÍ

▼M1

14.7   VYKAZOVÁNÍ EMISÍ N2O U ZÁVODŮ NA VÝROBU KYSELINY DUSIČNÉ, KYSELINY ADIPOVÉ, KAPROLAKTAMU, GLYOXALU A KYSELINY GLYOXYLOVÉ

▼M4

14.8.   VYKAZOVÁNÍ EMISÍ PFC PRO VÝROBU PRIMÁRNÍHO HLINÍKU

▼B

15.   VYKAZOVANÉ KATEGORIE

Emise se vykazují podle následujících kategorií formátu vykazování a kódu IPPC z přílohy I nařízení (ES) č. 166/2006 o EPRTR (viz oddíl 15.2 této přílohy). Konkrétní kategorie obou formátů vykazování jsou uvedeny níže. Pokud lze některou činnost zařadit do dvou nebo více kategorií, musí zvolená kategorie odrážet primární účel činnosti.

15.1   FORMÁT VYKAZOVÁNÍ IPCC

Níže uvedená tabulka je výňatkem z obecného formátu vykazování (Common Reporting Format – CRF), který je součástí pokynů pro vykazování ročních inventur dle Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu ( 16 ). Podle CRF se emise zařazují do sedmi hlavních skupin:

Kategorie 1, 2 a 6 následující tabulky obecného formátu vykazování (CRF), což jsou kategorie odpovídající směrnici 2003/87/ES, jsou uvedeny níže s příslušnými podkategoriemi.

15.2   KÓDY PRO KATEGORIE ZDROJŮ

Pro vykazování údajů je třeba používat tyto kódy kategorií zdrojů.

16.   POŽADAVKY NA ZAŘÍZENÍ S NÍZKÝMI EMISEMI

Na výše uvedené oddíly 4.3, 5.2, 7.1, 10 a 13 se vztahují následující výjimky z požadavků této přílohy na zařízení s průměrnými ověřenými vykazovanými emisemi nižšími než 25 000 tun CO2 za rok během předchozího období obchodování. Jestliže vykazované údaje o emisích již nejsou použitelné v důsledku změn provozních podmínek nebo vlastního zařízení nebo chybí-li historie ověřených emisí, použijí se výjimky, pokud příslušný orgán schválil konzervativní předpoklad emisí na dalších pět let s méně než 25 000 tunami fosilního CO2 za každý rok. Členské státy mohou v procesu ověřování upustit od povinných každoročních prohlídek ověřovatele na místě a umožnit, aby ověřovatel učinil rozhodnutí na základě výsledků jeho analýzy rizik.

---

PŘÍLOHA II

▼M4

Pokyny týkající se emisí ze spalování z činností uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES prováděných v zařízeních

▼B

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

▼M4

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro monitorování emisí skleníkových plynů ze spalovacích činností uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES prováděných v zařízeních a stanovených v čl. 3 písm. t) a pro monitorování emisí ze spalování pocházejících z ostatních činností uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES, pokud na ně odkazují přílohy III až XI a XVI až XXIV těchto pokynů. Tato příloha se dále použije pro sledování emisí ze spalovacích procesů, které jsou součástí jakékoli činnosti uvedené v příloze I směrnice 2003/87/ES, na které se nevztahuje žádná jiná příloha těchto pokynů specifická pro jednotlivé činnosti.

▼B

Monitorování emisí z procesů spalování zahrnuje emise ze spalování všech paliv v zařízení, jakož i emise z čištění odpadních plynů, například pro odsiřování spalin. Emise ze spalovacích motorů používaných pro dopravní účely se nemonitorují ani nevykazují. Veškeré emise ze spalování paliv v daném zařízení se přiřadí tomuto zařízení, bez ohledu na případné vývozy tepla nebo elektřiny do jiných zařízení. Emise spojené s výrobou tepla nebo elektřiny dovážených z jiných zařízení se dovážejícím zařízením nepřiřazují.

Emise z přilehlého spalovacího zařízení odebírajícího primární palivo z integrovaného systému výroby oceli, ale provozovaného podle zvláštního povolení na emise skleníkových plynů, lze započítávat jako součást hodnocení hmotnostní bilance ocelárny, jestliže provozovatel může příslušnému orgánu prokázat, že se takovým postupem sníží celková nejistota stanovení emisí.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

Spalovací ►M4  činnosti ◄ mohou mít tyto zdroje CO2:

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

2.1.1   EMISE ZE SPALOVÁNÍ

2.1.1.1   SPALOVACÍ ČINNOSTI OBECNĚ

Emise CO2 ze spalovacích zdrojů se vypočtou násobením energetického obsahu každého použitého paliva emisním faktorem a oxidačním faktorem. Pro každé palivo a každou činnost se provádí tento výpočet:

emise CO2 = údaje o činnosti * emisní faktor * oxidační faktor

kde:

a)   Údaje o činnosti

Údaje o činnosti se obecně vyjadřují jako čistý energetický obsah paliva [TJ] spotřebovaného během vykazovaného období. Energetický obsah spotřebovaného paliva se vypočte podle následujícího vzorce:

energetický obsah spotřebovaného paliva [TJ] = spotřebované palivo [t nebo Nm3] * výhřevnost paliva [TJ/t nebo TJ/Nm3] ( 17 )

V případě, že se používá emisní faktor vztažený k hmotnosti nebo objemu [t CO2/t nebo t CO2//Nm3], vyjádří se údaje o činnosti jako množství spotřebovaného paliva [t nebo Nm3].

kde:

a1)   Spotřebované palivo:

Spotřebu paliva za vykazované období stanoví provozovatel nebo dodavatel paliva s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %, případně s přihlédnutím k účinku změn zásob.

Spotřebu paliva za vykazované období stanoví provozovatel nebo dodavatel paliva s maximální nejistotou menší než ± 5 %, případně s přihlédnutím k účinku změn zásob.

Spotřebu paliva za vykazované období stanoví provozovatel nebo dodavatel paliva s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %, případně s přihlédnutím k účinku změn zásob.

Spotřebu paliva za vykazované období stanoví provozovatel nebo dodavatel paliva s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %, případně s přihlédnutím k účinku změn zásob.

a2)   Výhřevnost

Na jednotlivá paliva se použijí referenční hodnoty stanovené v oddílu 11 přílohy I.

Provozovatel na příslušné palivo použije hodnoty výhřevnosti specifické pro danou zemi, které příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Na komerční paliva se použije výhřevnost odvozená ze záznamů o nákupech příslušného paliva dodaného dodavatelem paliva, pokud byla odvozena na základě schválených vnitrostátních nebo mezinárodních norem.

Reprezentativní hodnotu výhřevnosti pro palivo v ►M4  dané činnosti ◄ měří provozovatel, smluvní laboratoř nebo dodavatel paliva podle ustanovení oddílu 13 přílohy I.

b)   Emisní faktor

Na jednotlivá paliva se použijí referenční faktory stanovené v oddílu 11 přílohy I.

Provozovatel na příslušné palivo použije emisní faktory specifické pro danou zemi, které příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Provozovatel odvodí emisní faktory pro palivo na základě jednoho z těchto zavedených náhradních postupů:

spolu s jejich empirickým vztahem závislosti nejméně jednou ročně podle ustanovení oddílu 13 přílohy I. Provozovatel zajistí, aby tento vztah závislosti splňoval podmínky správné technické praxe a aby se používal jen pro ty náhradní hodnoty, pro něž byl zaveden.

Emisní faktory specifické pro jednotlivé činnosti pro palivo stanoví provozovatel, externí laboratoř nebo dodavatel paliva podle ustanovení oddílu 13 přílohy I.

c)   Oxidační faktor

Provozovatel si může zvolit vhodnou úroveň přesnosti pro svou metodiku monitorování.

Použije se oxidační faktor 1,0 ( 18 ).

Provozovatel na příslušné palivo použije oxidační faktory, které příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

U paliv odvodí provozovatel faktory specifické pro jednotlivé činnosti na základě příslušného obsahu uhlíku v popelu, odpadních vodách nebo jiných odpadních produktech, ve vedlejších produktech a jiných případných neúplně zoxidovaných plynných forem emitovaného uhlíku. Údaje o složení se stanoví podle ustanovení uvedených v oddílu 13 přílohy I.

2.1.1.2   PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA HMOTNOSTNÍ BILANCI: PRODUKCE SAZÍ A TERMINÁLY NA ÚPRAVU PLYNU

Přístup založený na hmotnostní bilanci se může použít pro produkci sazí a pro terminály na úpravu plynu. Hodnotí veškerý uhlík ve vstupech, zásobách, produktech a ostatních odpadech ze zařízení za účelem výpočtu emisí skleníkových plynů pomocí této rovnice:

emise CO2 [t CO2] = (vstup – produkty – odpad – změna zásob) * konverzní faktor CO2/C

kde:

Výpočet pak probíhá takto:

emise CO2 [t CO2] = (Σ (údaje o činnostivstup * obsah uhlíkuvstup) – Σ (údaje o činnostiprodukty * obsah uhlíkuprodukty) – Σ (údaje o činnostiodpad * obsah uhlíkuodpad) – Σ (údaje o činnostizměna zásob* obsah uhlíkuzměna zásob)) * 3,664

kde:

a)   Údaje o činnosti

Provozovatel analyzuje a vykazuje hmotnostní toky do zařízení a ze zařízení a příslušné změny zásob všech příslušných paliv a materiálů odděleně. Kde je obsah uhlíku v hmotnostním toku obvykle vztažený na energetický obsah (paliva), může provozovatel stanovit a použít obsah uhlíku vztažený na energetický obsah [t C/TJ] v příslušném hmotnostním toku pro výpočet hmotnostní bilance.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)   Obsah uhlíku

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí ze standardních emisních faktorů paliv nebo materiálů uvedených v oddílu 11 přílohy I nebo v ►M4  jiných přílohách specifických pro dané činnosti ◄ . Obsah uhlíku se vypočte takto:

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí podle ustanovení oddílu 13 přílohy I, pokud jde o odběr reprezentativních vzorků paliv, produktů a vedlejších produktů, stanovení obsahu uhlíků v nich a podílu biomasy.

2.1.1.3   FLÉRY

Emise z flérování zahrnují běžný provoz i ostatní situace (odstavování, najíždění a ukončování provozu, jakož i nouzové stavy).

Emise CO2 se vypočtou z množství flérovaného plynu [Nm3] a obsahu uhlíku v tomto plynu [t CO2/Nm3] (včetně vlastního CO2).

emise CO2 = údaje o činnosti * emisní faktor * oxidační faktor

kde:

a)   Údaje o činnosti

Množství flérovaného plynu použité během vykazovaného období se odvodí s maximální nejistotou ± 17,5 %.

Množství flérovaného plynu použité během vykazovaného období se odvodí s maximální nejistotou ± 12,5 %.

Množství flérovaného plynu použité během vykazovaného období se odvodí s maximální nejistotou ± 7,5 %.

b)   Emisní faktor

Použije se referenční emisní faktor 0,00393 t CO2/m3 (za standardních podmínek) odvozený ze spalování čistého ethanu použitého jako konzervativní náhrada flérovaných plynů.

Provozovatel na příslušné palivo použije emisní faktory specifické pro danou zemi, které příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Emisní faktory specifické pro zařízení se odvodí z odhadu molekulové hmotnosti flérových toků pomocí modelování procesu založeného na standardních průmyslových modelech. Posouzením relativních poměrů a molekulové hmotnosti každého z přispívajících toků se odvodí vážené roční číslo pro molekulovou hmotnost flérovaného plynu.

Emisní faktor [t CO2/Nm3 flérovaný plyn] vypočtený z obsahu uhlíku ve flérovaném plynu podle ustanovení oddílu 13 přílohy I.

c)   Oxidační faktor

Lze použít nižší úrovně přesnosti.

Použije se hodnota 1,0.

Provozovatel použije oxidační faktor specifický pro danou zemi, který příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

2.1.2   EMISE Z PROCESŮ

Emise CO2 z odsiřování spalin za použití vápence se vyhodnocují buď na základě nakoupeného uhličitanu vápenatého (výpočetní metoda úroveň 1a), nebo vzniklého sádrovce (výpočetní metoda úroveň 1b). Oba tyto výpočty jsou rovnocenné. Pro výpočet se použije rovnice:

emise CO2 [t] = údaje o činnosti * emisní faktor

kde:

Výpočetní metoda A „vápencová“

Výpočet emisí je založen na množství použitého uhličitanu vápenatého.

a)   Údaje o činnosti

Množství suchého uhličitanu vápenatého jako vstupu do procesu za vykazované období, měřené provozovatelem nebo dodavatelem, s maximálně přípustnou nejistotou měření menší než ± 7,5 %.

b)   Emisní faktor

Emisní faktory se vypočtou a vykážou v jednotkách hmotnosti CO2 uvolněného na tunu uhličitanu. Použijí se stechiometrické koeficienty pro převedení údajů o složení na emisní faktory podle níže uvedené tabulky 1.

Stanovení množství CaCO3 a MgCO3 v každém relevantním množství materiálu vstupujícího do pece se provádí podle pravidel pro nejlepší praxi v odvětví.

Výpočetní metoda B „sádrovcová“

Výpočet emisí je založen na množství vzniklého sádrovce.

a)   Údaje o činnosti

Množství suchého sádrovce (CaSO4 · 2H2O) jako výstupu z procesu za rok, měřené provozovatelem nebo zpracovatelem sádrovce, s maximální přípustnou nejistotou měření menší než ± 7,5 %.

b)   Emisní faktor

Stechiometrický koeficient pro suchý sádrovec (CaSO4 · 2H2O) a z procesu uvolněný CO2: 0,2558 t CO2/t sádrovce.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny pro měření uvedené v příloze XII.

---

PŘÍLOHA III

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se rafinérií minerálních olejů podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

1.   OMEZENÍ

Monitorování emisí ze zařízení zahrnuje veškeré emise ze spalovacích a výrobních procesů v rafinériích. Emise z procesů probíhajících v přilehlých zařízeních chemického průmyslu nezahrnutých do přílohy I směrnice 2003/87/ES, pokud nejsou součástí rafinačního výrobního řetězce, se nezapočítávají.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

K potenciálním zdrojům emisí CO2 patří:

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

2.1.1   EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Emise ze spalování se monitorují v souladu s přílohou II.

2.1.2   EMISE Z PROCESŮ

Ke specifickým procesům vedoucím k emisím CO2 patří:

1.   Katalytická regenerace krakovacího zařízení, další katalytické regenerace a fluidní koksování se zplyňováním

Koks zanášející katalyzátory, který je vedlejším produktem krakovacích procesů, je spalován při regeneraci za účelem obnovení činnosti katalyzátoru. Katalyzátorů, které potřebují být regenerovány, využívají i další rafinační procesy, např. katalytické reformování.

Emise se vypočtou pomocí materiálové bilance, která bere v úvahu stav vstupního vzduchu a spalin. Veškerý CO obsažený ve spalinách se považuje za CO2 ( 19 ).

Analýza vstupního vzduchu a spalin a výběr úrovní přesnosti se provádí podle ustanovení oddílu 13 přílohy I. Zvláštní výpočetní metodu schválí příslušný orgán jako součást hodnocení plánu monitorování a metodiky monitorování v něm obsažené.

Pro každý zdroj emisí se dosáhne celkové nejistoty veškerých emisí za vykazované období menší než ± 10 %.

Pro každý zdroj emisí se dosáhne celkové nejistoty veškerých emisí za vykazované období menší než ± 7,5 %.

Pro každý zdroj emisí se dosáhne celkové nejistoty veškerých emisí za vykazované období menší než ± 5 %.

Pro každý zdroj emisí se dosáhne celkové nejistoty veškerých emisí za vykazované období menší než ± 2,5 %.

2.   Rafinérská výroba vodíku

Emitovaný CO2 pochází z uhlíku obsaženého ve vstupním plynu. Výpočet založený na údajích o vstupující surovině se provede dle této rovnice:

emise CO2 = údaje o činnostivstup * emisní faktor

kde:

a)   Údaje o činnosti

Vstupní množství uhlovodíků [t vstup] zpracované během vykazovaného období, stanovené s maximální nejistotou ± 7,5 %.

Vstupní množství uhlovodíků [t vstup] zpracované během vykazovaného období, stanovené s maximální nejistotou ± 2,5 %.

b)   Emisní faktor

Použije se referenční hodnota 2,9 t CO2 na tunu zpracovaného vstupu, založená tradičně na ethanu.

Použije se faktor specifický pro jednotlivou činnost [CO2/t vstup] vypočtený z obsahu uhlíku ve vstupním plynu podle oddílu 13 přílohy I.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny pro měření uvedené v příloze I a v příloze XII.

---

PŘÍLOHA IV

▼M4

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby koksu podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

▼B

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

▼M4

Koksovací pece mohou být částí závodu na výrobu oceli s přímou technickou vazbou na slinovací činnosti či činnosti pro výrobu surového železa a oceli včetně kontinuálního lití, kdy při běžném provozu následně dochází k velkým energetickým a materiálovým tokům (například vysokopecního plynu, koksárenského plynu, koksu). Pokud povolení udělené zařízení podle článků 4, 5 a 6 směrnice 2003/87/ES zahrnuje veškeré procesy výroby a zpracování oceli, a nikoli pouze koksárenské pece, lze emise CO2 také monitorovat jako celkové emise ze všech procesů výroby a zpracování oceli, a to pomocí přístupu založeného na hmotnostní bilanci, který je uveden v oddílu 2.1.1 této přílohy.

▼B

Pokud je v rámci zařízení provozováno čištění odpadních plynů a výsledné emise nejsou vypočteny jako součást emisí z procesů v daném zařízení, vypočtou se v souladu s přílohou II.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

V koksovacích pecích pocházejí emise CO2 z těchto zdrojů a zdrojových toků:

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

Pokud jde o koksovací pec začleněnou do integrovaného systému výroby oceli, může provozovatel emise vypočítat:

2.1.1   PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA HMOTNOSTNÍ BILANCI

Přístup založený na hmotnostní bilanci hodnotí veškerý uhlík ve vstupech, zásobách, v produktech a ostatních odpadech ze zařízení za účelem stanovení úrovně emisí skleníkových plynů za vykazované období pomocí této rovnice:

emise CO2 [t CO2] = (vstup – produkty – odpad – změna zásob) * konverzní faktor CO2/C

kde:

Výpočet pak probíhá takto:

emise CO2 [t CO2] = (Σ (údaje o činnostivstup * obsah uhlíkuvstup) – Σ (údaje o činnostiprodukty * obsah uhlíkuprodukty) – Σ (údaje o činnostiodpad * obsah uhlíkuodpad) – Σ (údaje o činnostizměna zásob * obsah uhlíkuzměna zásob)) * 3,664

kde:

a)   Údaje o činnosti

Provozovatel analyzuje a vykazuje hmotnostní toky do a ze zařízení a příslušné změny zásob všech příslušných paliv a materiálů odděleně. Kde je obsah uhlíku v hmotnostním toku obvykle vztažený na energetický obsah (paliva), může provozovatel stanovit a použít obsah uhlíku vztažený k energetickému obsahu [t C/TJ] v příslušném hmotnostním toku pro výpočet hmotnostní bilance.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)   Obsah uhlíku

▼M4

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí z referenčních emisních faktorů paliv nebo materiálů uvedených v oddílu 11 přílohy I nebo v přílohách IV až X. Obsah uhlíku se odvodí takto:

▼B

Provozovatel na příslušné palivo nebo materiál použije obsah uhlíku specifický pro danou zemi, který příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí podle ustanovení oddílu 13 přílohy I, pokud jde o odběr reprezentativních vzorků paliv, produktů a vedlejších produktů, stanovení obsahu uhlíku v nich a podílu biomasy.

2.1.2   EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Spalovací procesy probíhající v koksovacích pecích, pokud paliva (např. koks, uhlí nebo zemní plyn) nejsou zahrnuta v přístupu založeném na hmotnostní bilanci, se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II.

2.1.3   EMISE Z PROCESŮ

Během karbonizace v koksovací komoře koksovací pece dochází k přeměně uhlí bez přítomnosti vzduchu na koks a surový koksárenský plyn. Hlavním vstupním materiálem / vstupním tokem obsahujícím uhlík je uhlí, může jím však být také koksový mour, ropný koks, ropa nebo procesní plyny jako vysokopecní plyn. Surový koksárenský plyn jako jeden z výstupů procesu koksování obsahuje mnoho uhlíkatých složek, mimo jiné oxid uhličitý (CO2), oxid uhelnatý (CO), methan (CH4) a uhlovodíky (CxHy).

Celkové emise CO2 z koksovacích pecí se vypočtou takto:

emise CO2 [t CO2] = Σ (údaje o činnostiVSTUP * emisní faktorVSTUP) – Σ (údaje o činnostiVÝSTUP * emisní faktorVÝSTUP)

kde:

a)   Údaje o činnosti

Údaje o činnostiVSTUP mohou zahrnovat uhlí jako surovinu, koksový mour, ropný koks, ropu, vysokopecní plyn, koksárenský plyn apod. Údaje o činnostiVÝSTUP mohou zahrnovat: koks, dehet, lehký olej, koksárenský plyn apod.

a1)   Paliva použitá jako vstup do procesu

Hmotnostní tok paliv do zařízení a ze zařízení za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Hmotnostní tok paliv do zařízení a ze zařízení za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Hmotnostní tok paliv do zařízení a ze zařízení za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Hmotnostní tok paliv do a ze zařízení za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

a2)   Výhřevnost

Na jednotlivá paliva se použijí referenční hodnoty stanovené v oddílu 11 přílohy I.

Provozovatel na příslušné palivo použije hodnoty výhřevnosti specifické pro danou zemi, které příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Reprezentativní hodnotu výhřevnosti pro palivo v daném zařízení měří provozovatel, smluvní laboratoř nebo dodavatel paliva podle ustanovení oddílu 13 přílohy I.

b)   Emisní faktor

Použijí se referenční faktory z oddílu 11 přílohy I.

Provozovatel na příslušné palivo použije emisní faktory specifické pro danou zemi, které příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Specifické emisní faktory se stanoví v souladu s ustanoveními oddílu 13 přílohy I.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny k měření obsažené v příloze I a v příloze XII.

---

PŘÍLOHA V

▼M4

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se pražení nebo slinování kovové rudy podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

▼B

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

▼M4

Činnosti týkající se pražení, slinování nebo peletizace kovové rudy mohou být nedílnou součástí závodu na výrobu oceli s přímou technickou vazbou na koksovací pece či činnosti týkající se výroby surového železa a oceli, včetně kontinuálního lití. V důsledku toho dochází při běžném provozu k velkým energetickým a materiálovým tokům (např. vysokopecního plynu, koksárenského plynu, koksu, vápence). Pokud povolení udělené zařízení podle článků 4, 5 a 6 směrnice 2003/87/ES zahrnuje veškeré procesy výroby a zpracování oceli, a nikoliv pouze pražení nebo slinování kovové rudy, lze emise CO2 také monitorovat jako celkové emise ze všech procesů výroby a zpracování výroby. V takových případech lze použít přístup založený na hmotnostní bilanci (oddíl 2.1.1 této přílohy).

▼B

Pokud je v rámci zařízení provozováno čištění odpadních plynů a výsledné emise nejsou vypočteny jako součást emisí z procesů v daném zařízení, vypočtou se v souladu s přílohou II.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

V zařízeních na pražení, slinování nebo peletizaci kovové rudy pocházejí emise CO2 z těchto zdrojů a zdrojových toků:

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

Pokud je zařízení na pražení, slinování nebo peletizaci součástí integrovaného systému výroby oceli, může provozovatel emise vypočítat:

2.1.1   PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA HMOTNOSTNÍ BILANCI

Přístup založený na hmotnostní bilanci hodnotí veškerý uhlík ve vstupech, v zásobách, v produktech a ostatních odpadech ze zařízení za účelem stanovení úrovně emisí skleníkových plynů za vykazované období pomocí této rovnice:

emise CO2 [t CO2] = (vstup – produkty – odpad – změna zásob) * konverzní faktor CO2/C

kde:

Výpočet pak probíhá takto:

emise CO2 [t CO2] = (Σ (údaje o činnostivstup * obsah uhlíkuvstup) – v (údaje o činnostiprodukty * obsah uhlíkuprodukty) – Σ (údaje o činnostiodpad * obsah uhlíkuodpad) – Σ (údaje o činnostizměna zásob * obsah uhlíkuzměna zásob)) * 3,664

kde:

a)   Údaje o činnosti

Provozovatel analyzuje a vykazuje hmotnostní toky do a ze zařízení a příslušné změny zásob všech příslušných paliv a materiálů odděleně. Kde je obsah uhlíku v hmotnostním toku obvykle vztažený na energetický obsah (paliva), může provozovatel stanovit a použít obsah uhlíku vztažený k energetickému obsahu [t C/TJ] v příslušném hmotnostním toku pro výpočet hmotnostní bilance.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)   Obsah uhlíku

▼M4

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí z referenčních emisních faktorů paliv nebo materiálů uvedených v oddílu 11 přílohy I nebo v přílohách IV až X. Obsah uhlíku se odvodí takto:

▼B

Provozovatel na příslušné palivo nebo materiál použije obsah uhlíku specifický pro danou zemi, který vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí podle ustanovení oddílu 13 přílohy I, pokud jde o reprezentativní odběr vzorků paliv, produktů a vedlejších produktů, stanovení obsahů uhlíku v nich a podílu biomasy.

2.1.2   EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Spalovací procesy probíhající v zařízeních na pražení a slinování kovových rud nebo peletizaci, pokud se paliva nepoužívají jako redukční činidla nebo nepocházejí z metalurgických reakcí, se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II.

2.1.3   EMISE Z PROCESŮ

Při procesu kalcinace na roštu se CO2 uvolňuje ze vstupního materiálu, tj. ze surové směsi (obvykle z uhličitanu vápenatého) a ze znovu použitých procesních odpadů. Pro každý typ vstupního materiálu se množství CO2 vypočte takto:

a)   Údaje o činnosti

Množství [t] uhličitanů ve vstupním materiálu [tCaCO3, tMgCO3 nebo tCaCO3-MgCO3] a procesních odpadech použitých jako vstupní materiál do procesu, stanovené za vykazované období provozovatelem nebo jeho dodavateli s maximální nejistotou měření menší než ± 5,0 %.

Množství [t] uhličitanů ve vstupním materiálu [tCaCO3, tMgCO3 nebo tCaCO3-MgCO3] a procesních odpadech použitých jako vstupní materiál do procesu, stanovené za vykazované období provozovatelem nebo jeho dodavateli s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

b)   Emisní faktor

Pro uhličitany: použijí se stechiometrické koeficienty uvedené v následující tabulce 1:

Tyto hodnoty se upraví dle příslušného obsahu vody a hlušiny v použitém uhličitanu.

Pro procesní odpady: faktory specifické pro jednotlivé činnosti se stanoví podle ustanovení oddílu 13 přílohy I.

c)   Konverzní faktor

Konverzní faktor: 1,0.

Faktory specifické pro jednotlivé činnosti stanovené podle ustanovení oddílu 13 přílohy I pro stanovení množství uhlíku v produktech slinování a v prachu zachyceném na filtrech. Pokud je prach zachycený na filtru znovu použit v procesu slinování, množství uhlíku [t] v něm obsažené se nepočítá, aby nedošlo k dvojímu započtení.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny pro měření uvedené v příloze I a v příloze XII.

---

PŘÍLOHA VI

▼M4

Příloha VI: Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby surového železa nebo oceli, včetně kontinuálního lití, podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

▼B

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

▼M4

Pokyny v této příloze lze použít na emise z činností výroby surového železa nebo oceli, včetně činností kontinuálního lití. Týkají se zejména primární výroby oceli (ve vysokých pecích a kyslíkových konvertorech) a sekundární výroby oceli (v elektrických obloukových pecích).

Činnosti výroby surového železa nebo oceli, včetně kontinuálního lití, jsou obvykle nedílnou součástí zařízení s přímou technickou vazbou na koksovací pece a slinovací činnosti. V důsledku toho dochází při běžném provozu k velkým energetickým a materiálovým tokům (např. vysokopecního plynu, koksárenského plynu, koksu, vápence). Pokud povolení udělené zařízení podle článků 4, 5 a 6 směrnice 2003/87/ES zahrnuje veškeré procesy výroby a zpracování oceli, a nikoliv pouze ve vysokých pecích, lze emise CO2 také monitorovat jako celkové emise ze všech procesů výroby a zpracování výroby. V takových případech se použije přístup založený na hmotnostní bilanci, který je popsán v oddílu 2.1.1 této přílohy.

▼B

Pokud je v rámci zařízení provozováno čištění odpadních plynů a výsledné emise nejsou vypočteny jako součást emisí z procesů v daném zařízení, vypočtou se v souladu s přílohou II.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

V zařízeních na výrobu surového železa a oceli, včetně kontinuálního lití, pocházejí emise CO2 z těchto emisních zdrojů a zdrojových toků:

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

Pokud jde o zařízení na výrobu surového železa a oceli začleněné do integrovaného systému výroby oceli, může provozovatel emise vypočítat:

2.1.1   PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA HMOTNOSTNÍ BILANCI

Přístup založený na hmotnostní bilanci hodnotí veškerý uhlík ve vstupech, v zásobách, v produktech a ostatních odpadech ze zařízení za účelem stanovení úrovně emisí skleníkových plynů z daného zařízení za vykazované období pomocí této rovnice:

emise CO2 [t CO2] = (vstup – produkty – odpad – změna zásob) * konverzní faktor CO2/C

kde:

Výpočet pak probíhá takto:

emise CO2 [t CO2] = (Σ (údaje o činnostivstup * obsah uhlíkuvstup) – Σ (údaje o činnostiprodukty * obsah uhlíkuprodukty) – Σ (údaje o činnostiodpad * obsah uhlíkuodpad) – Σ (údaje o činnostizměna zásob * obsah uhlíkuzměna zásob)) * 3,664

kde:

a)   Údaje o činnosti

Provozovatel analyzuje a vykazuje hmotnostní toky do a ze zařízení a příslušné změny zásob všech příslušných paliv a materiálů odděleně. Kde je obsah uhlíku v hmotnostním toku obvykle vztažený k energetickému obsahu (paliva), může provozovatel stanovit a použít obsah uhlíku vztažený k energetickému obsahu [t C/TJ] v příslušném hmotnostním toku pro výpočet hmotnostní bilance.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)   Obsah uhlíku

▼M4

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí z referenčních emisních faktorů paliv nebo materiálů uvedených v oddílu 11 přílohy I nebo v přílohách IV až X. Obsah uhlíku se odvodí takto:

▼B

Provozovatel na příslušné palivo nebo materiál použije obsah uhlíku specifický pro danou zemi, který příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí podle ustanovení oddílu 13 přílohy I, pokud jde o odběr reprezentativních vzorků paliv, produktů a vedlejších produktů, stanovení obsahů uhlíku v nich a podílu biomasy.

Obsah uhlíku v produktech nebo meziproduktech lze stanovit na základě ročních analýz podle ustanovení oddílu 13 přílohy I nebo odvodit ze středního rozsahu hodnot složení, jak je stanoveno v příslušných mezinárodních nebo vnitrostátních normách.

2.1.2   EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Spalovací procesy probíhající v zařízeních na výrobu surového železa nebo oceli, včetně kontinuálního lití, pokud se paliva (např. koks, uhlí nebo zemní plyn) nepoužívají jako redukční činidla, nebo nepocházejí z metalurgických reakcí, se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II.

2.1.3   EMISE Z PROCESŮ

Zařízení na výrobu surového železa nebo oceli, včetně kontinuálního lití, obvykle zahrnují návazná zařízení (např. vysokou pec, kyslíkový konvertor) a tato zařízení jsou často technicky propojena s dalšími zařízeními (např. koksovacími pecemi, aglomeračními zařízeními, energetickými zařízeními). V takových zařízeních se používá řada různých paliv jako redukční činidla. Tato zařízení obvykle produkují procesní plyny různého složení, např. koksárenský plyn, vysokopecní plyn nebo konvertorový plyn.

Celkové emise CO2 ze zařízení na výrobu surového železa nebo oceli, včetně kontinuálního lití, se vypočtou takto:

emise CO2 [t CO2] = Σ (údaje o činnostiVSTUP * emisní faktorVSTUP) – Σ (údaje o činnostiVÝSTUP * emisní faktorVÝSTUP)

kde:

a)   Údaje o činnosti

a1)   Příslušný hmotnostní tok

Hmotnostní tok do zařízení a ze zařízení za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Hmotnostní tok do zařízení a ze zařízení za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Hmotnostní tok do zařízení a ze zařízení za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Hmotnostní tok do zařízení a ze zařízení za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

a2)   Výhřevnost (případně)

Na jednotlivá paliva se použijí referenční hodnoty stanovené v oddílu 11 přílohy I.

Provozovatel na příslušné palivo použije hodnoty výhřevnosti specifické pro danou zemi, které příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Reprezentativní hodnotu výhřevnosti pro palivo v daném zařízení měří provozovatel, smluvní laboratoř nebo dodavatel paliva podle ustanovení oddílu 13 přílohy I.

b)   Emisní faktor

Emisní faktor pro údaje o činnostiVÝSTUP se vztahuje k množství uhlíku mimo CO2 ve výstupu z procesu a pro lepší srovnatelnost se vyjadřuje jako t CO2/t výstupu.

Použijí se referenční faktory vstupních a výstupních materiálů uvedené v tabulce 1 níže a v oddílu 11 přílohy I.

Provozovatel na příslušné palivo použije emisní faktory specifické pro danou zemi, které příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Použijí se specifické emisní faktory (t CO2/tVSTUP nebo tVÝSTUP) vstupních a výstupních materiálů vypracované v souladu s ustanoveními oddílu 13 přílohy I.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny pro měření uvedené v příloze I a v příloze XII.

---

PŘÍLOHA VII

▼M4

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby cementového slínku podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

▼B

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

Žádná zvláštní omezení.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

▼M4

Při činnostech výroby cementu pocházejí emise CO2 z těchto zdrojů a zdrojových toků:

▼B

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

2.1.1   EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Spalovací procesy probíhající v zařízeních na výrobu cementového slínku zahrnují různé druhy paliv (např. uhlí, ropný koks, topný olej, zemní plyn a široké spektrum odpadů) a tyto procesy se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II.

2.1.2   EMISE Z PROCESŮ

Emise CO2 z procesů vznikají z kalcinace uhličitanů v surovinách užívaných pro výrobu slínku (2.1.2.1), z částečné nebo úplné kalcinace prachu z cementářské pece nebo prachu z bypassu odstraněného z procesu (2.1.2.2) a v některých případech z obsahu neuhličitanového uhlíku v surovině (2.1.2.3).

2.1.2.1   CO2 Z VÝROBY SLÍNKU

Emise se vypočtou na základě obsahu uhličitanů ve vstupu do procesu (výpočetní metoda A) nebo množství vyrobeného slínku (výpočetní metoda B). Oba tyto přístupy se považují za rovnocenné a provozovatel může kterýkoli z nich použít pro ověření výsledků druhé metody.

Výpočet je založen na obsahu uhličitanů ve vstupech do procesu (včetně popílku nebo vysokopecní strusky), přičemž se prach z cementářské pece („cement kiln dust“ – CKD) a prach z bypassu odečtou od spotřeby surovin a případné emise vypočtou podle oddílu 2.1.2.2 v případě, že prach z cementářské pece a prach z bypassu opouštějí pecní systém. Neuhličitanový uhlík je touto metodou zachycen, a proto se nepoužije oddíl 2.1.2.3.

Emise CO2 se vypočtou pomocí tohoto vzorce:

kde:

a)   Údaje o činnosti

Jestliže není charakterizována surová moučka jako taková, použijí se tyto požadavky odděleně pro každý z příslušných vstupů obsahujících uhlík do pece (jiných než paliva), např. vápenec nebo břidlice, aby nedošlo k dvojímu započtení nebo k vynechání v důsledku vrácených nebo vynechaných materiálů. Čisté množství surové moučky lze stanovit pomocí empirického poměru surové moučky/slínku specifického pro dané místo, který je nutno aktualizovat nejméně jedenkrát za rok podle pokynů týkajících se osvědčených postupů v odvětví.

Čisté množství příslušného vstupu do pece [t] spotřebované během vykazovaného období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Čisté množství příslušného vstupu do pece [t] spotřebované během vykazovaného období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Čisté množství příslušného vstupu do pece [t] spotřebované během vykazovaného období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

b)   Emisní faktor

Emisní faktory se vypočtou a vykážou v jednotkách hmotnosti CO2 uvolněného na tunu každého příslušného vstupu do pece. Stechiometrické koeficienty uvedené v tabulce níže se použijí pro převedení údajů o složení na emisní faktory.

Množství příslušných uhličitanů, včetně CaCO3 a MgCO3, obsažených v každém příslušném materiálu vstupujícího do pece, se stanoví podle oddílu 13 přílohy I. To se může provést pomocí termogravimetrických metod.

c)   Konverzní faktor

Uhličitany opouštějící pec se konzervativně pokládají za nulové, tj. předpokládá se úplná kalcinace a konverzní faktor 1.

Uhličitany a jiný uhlík opouštějící pec ve slínku jsou hodnoceny pomocí konverzního faktoru s hodnotou mezi 0 a 1. Provozovatel může uvažovat úplnou přeměnu pro jeden nebo několik vstupů do pece a přiřadit nepřeměněné uhličitany nebo jiný uhlík ke zbývajícímu vstupu (zbývajícím vstupům) do pece. Dodatečné stanovení příslušných chemických parametrů produktů se provádí podle oddílu 13 přílohy I.

Tato výpočetní metoda je založena na množství vyrobeného slínku. Emise CO2 se vypočtou podle tohoto vzorce:

emise CO2slínek = údaje o činnosti * emisní faktor * konverzní faktor

Je třeba uvažovat CO2 uvolněný při kalcinaci prachu z cementářské pece a prachu z bypassu v zařízení, kde tento prach opouští pecní systém (viz 2.1.2.2) spolu s potenciálními emisemi z neuhličitanového uhlíku v surové moučce (viz 2.1.2.3). Emise z výroby slínku a z prachu z cementářské pece, prach z bypassu a neuhličitanový uhlík ve vstupních materiálech se vypočtou odděleně a přičtou k celkovým emisím:

emise CO2celkový proces [t] = emise CO2slínek [t] + emise CO2prach [t] + emise CO2neuhličitanový uhlík

a)   Údaje o činnosti

Výroba slínku [t] za vykazované období se stanoví buď:

vyrobený slínek [t] = ((dodávky cementu [t] – změna zásob cementu [t]) * poměr slínek/cement [t slínku/t cementu]) – (dodaný slínek [t]) + (expedovaný slínek [t]) – (změna zásob slínku [t])

Poměr cement/slínek se buď odvodí pro každý z různých produktů cementu podle ustanovení oddílu 13 přílohy I, nebo se vypočte z rozdílu dodávek cementu a změn zásob a všech materiálů použitých jako přísady do cementu, včetně prachu z bypassu a prachu z cementářské pece.

Množství slínku [t] vyrobené během vykazovaného období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Množství slínku [t] vyrobené během vykazovaného období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

b)   Emisní faktor

Emisní faktor: 0,525 t CO2/t slínku

Provozovatel použije emisní faktor specifický pro danou zemi, který příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Množství CaO a MgO v produktu se stanoví podle oddílu 13 přílohy I.

Stechiometrické koeficienty uvedené v tabulce 2 se použijí na převedení údajů o složení na emisní faktory za předpokladu, že veškerý CaO a MgO pochází z příslušných uhličitanů.

c)   Konverzní faktor

Množství (neuhličitanového) CaO a MgO v surovinách se konzervativně pokládá za nulové, tj. předpokládá se, že veškerý vápník a hořčík v produktu pochází ze surovin obsahujících uhličitany, což se vyjádří konverzními faktory o hodnotě 1.

Množství (neuhličitanového) CaO a MgO v surovinách se vyjádří pomocí konverzních faktorů s hodnotou mezi 0 a 1, přičemž hodnota 1 odpovídá úplné přeměně uhličitanů v surovinách na oxidy. Další stanovení příslušných chemických parametrů surovin se provádí podle oddílu 13 přílohy I. Lze k tomu použít termogravimetrické metody.

2.1.2.2   EMISE VZTAHUJÍCÍ SE K ODPADNÍMU PRACHU

Emise CO2 z úniku prachů z bypassu nebo z prachu z cementářské pece opouštějící pecní systém se vypočtou na základě množství prachu opouštějícího pecní systém a emisního faktoru slínku (ale s potenciálně různými obsahy CaO a MgO), s korekcí o částečnou kalcinaci prachu z cementářské pece. Emise se vypočtou takto:

emise CO2 prach = údaje o činnosti * emisní faktor

kde:

a)   Údaje o činnosti

Množství [t] prachu z cementářské pece nebo prachu z bypassu (popřípadě) opouštějícího pecní systém za vykazované období se odhadne podle pokynů týkajících se osvědčených postupů v odvětví.

Množství [t] prachu z cementářské pece nebo prachu z bypassu (případně) opouštějícího pecní systém za vykazované období se odvodí s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

b)   Emisní faktor

Referenční hodnota 0,525 t CO2 na tunu slínku se použije i na prach z cementářské pece nebo na prach z bypassu opouštějící pecní systém.

Emisní faktor [t CO2/t] prachu z cementářské pece nebo prachu z bypassu opouštějícího pecní systém se vypočte na základě stupně kalcinace a složení. Stupeň kalcinace a složení se stanoví nejméně jedenkrát za rok podle ustanovení oddílu 13 přílohy I.

Vztah mezi stupněm kalcinace prachu z cementářské pece a emisemi CO2 na tunu tohoto prachu je nelineární. Přibližně se vyjadřuje tímto vzorcem:

kde:

EFCKD

=

emisní faktor částečně kalcinovaného prachu z cementářské pece [t CO2/t CKD]

EFCli

=

emisní faktor slínku specifický pro zařízení [CO2/t slínku]

D

=

stupeň kalcinace prachu z cementářské pece (uvolněný CO2 jako procento celkového množství uhličitanového CO2 obsaženého v materiálové směsi).

2.1.2.3   EMISE Z NEUHLIČITANOVÉHO UHLÍKU V SUROVÉ MOUČCE

Emise z neuhličitanového uhlíku ve vápenci, břidlici nebo v alternativních surovinách (např. polétavý prach) použitého v surové moučce v peci se stanoví pomocí tohoto vyjádření:

emise CO2 neuhličitanová surovina = údaje o činnosti * emisní faktor * konverzní faktor

kde:

a)   Údaje o činnosti

Množství příslušné suroviny [t] spotřebované za vykazované období stanovené s maximální nejistotou menší než ± 15 %.

Množství příslušné suroviny [t] spotřebované za vykazované období stanovené s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

b)   Emisní faktor

Obsah neuhličitanového uhlíku v příslušné surovině se odhadne podle pokynů týkajících se osvědčených postupů v odvětví.

Obsah neuhličitanového uhlíku v příslušné surovině se stanoví nejméně jednou za rok podle ustanovení oddílu 13 přílohy I.

c)   Konverzní faktor

Konverzní faktor: 1,0.

Konverzní faktor se vypočte podle nejlepší praxe v odvětví.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny pro měření obsažené v příloze I.

---

PŘÍLOHA VIII

▼M4

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby vápna nebo kalcinace dolomitu nebo magnezitu podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

▼B

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

Žádná zvláštní omezení.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

▼M4

Při výrobě vápna nebo kalcinaci dolomitu nebo magnezitu pocházejí emise CO2 z těchto zdrojů a zdrojových toků:

▼B

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

2.1.1   EMISE ZE SPALOVÁNÍ

▼M4

Spalovací procesy probíhající v zařízeních na výrobu vápna nebo kalcinaci dolomitu nebo magnezitu zahrnují různé druhy paliv (např. uhlí, ropný koks, topný olej, zemní plyn a široké spektrum odpadů) a tyto procesy se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II.

▼B

2.1.2   EMISE Z PROCESŮ

▼M4

Příslušné emise vznikají během kalcinace a z oxidace organického uhlíku v surovinách. Během kalcinace v peci se uvolňuje CO2 z uhličitanů v surovinách. Kalcinace CO2 je přímo spojena s výrobou vápna, dolomitického vápna nebo magnezia. Na úrovni zařízení lze emise CO2 z kalcinace vypočítat dvěma způsoby: na základě množství uhličitanu vápenatého a uhličitanu hořečnatého v surovinách (hlavně ve vápenci, dolomitu a magnezitu), které projde v procesu přeměnou (výpočetní metoda A), nebo na základě množství oxidu vápenatého a oxidu hořečnatého v produktech (výpočetní metoda B). Oba tyto přístupy se považují za rovnocenné a provozovatel může kterýkoli z nich použít pro ověření výsledků druhé metody.

▼B

Výpočetní metoda A – uhličitany

▼M4

Výpočet je založen na množství uhličitanu vápenatého a uhličitanu hořečnatého – případně na dalších uhličitanech – ve spotřebovaných surovinách. Použije se tento vzorec:

▼B

a)   Údaje o činnosti

Tyto požadavky se použijí odděleně pro každý z příslušných vstupů obsahujících uhlík do pece (jiných než paliva), např. křídu nebo vápenec, aby nedošlo k dvojímu započtení nebo k vynechání v důsledku vrácených nebo vynechaných materiálů.

Množství příslušného vstupu do pece [t] spotřebovaného během vykazovaného období stanoví provozovatel s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Množství příslušného vstupu do pece [t] spotřebovaného během vykazovaného období stanoví provozovatel s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Množství příslušného vstupu do pece [t] spotřebovaného během vykazovaného období stanoví provozovatel s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

b)   Emisní faktor

Emisní faktory se vypočtou a vykážou v jednotkách hmotnosti CO2 uvolněného na tunu každého příslušného vstupu do pece za předpokladu úplné přeměny. Stechiometrické koeficienty jsou uvedeny v tabulce 1 níže a použijí se na převedení údajů o složení na emisní faktory. ►M4  Hodnoty obsahu uhličitanů se případně upraví podle příslušného obsahu vody a hlušiny v použitých materiálech obsahujících uhličitany a přihlédne se k jiným minerálům obsahujícím magnezium, než jsou uhličitany. ◄

Množství CaCO3, MgCO3 a organického uhlíku (popřípadě) v každém příslušném materiálu vstupujícího do pece se stanoví podle oddílu 13 přílohy I.

c)   Konverzní faktor

Uhličitany opouštějící pec se konzervativně pokládají za nulové, tj. předpokládá se úplná kalcinace a konverzní faktor 1.

Uhličitany ve vápně opouštějící pec jsou zvažovány pomocí konverzního faktoru s hodnotou mezi 0 a 1. Provozovatel může uvažovat úplnou přeměnu pro jeden nebo více vstupů do pece a přiřadit nepřeměněné uhličitany zbývajícímu vstupu (zbývajícím vstupům) do pece. Dodatečné stanovení příslušných chemických parametrů produktů se provádí podle oddílu 13 přílohy I.

Výpočetní metoda B – oxidy kovů alkalických zemin

▼M4

Emise CO2 vznikají z kalcinace uhličitanů a vypočtou se na základě množství CaO a MgO ve vyrobeném vápně, dolomitickém vápně nebo magneziu. Uvažuje se přitom veškerý kalcinovaný vápník a hořčík vstupující do pece, například v polétavém prachu nebo palivech a surovinách s příslušným obsahem CaO nebo MgO, jakož i jiných minerálů s obsahem magnezia, než jsou uhličitany, s použitím náležitého konverzního faktoru. Přiměřeně se posoudí i prach z pece opouštějící pecní systém.

▼B

Emise z uhličitanů

Použije se tento výpočetní vzorec:

a)   Údaje o činnosti

Množství vápna [t] vyrobené během vykazovaného období stanoví provozovatel s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Množství vápna [t] vyrobené během vykazovaného období stanoví provozovatel s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

b)   Emisní faktory

Množství CaO a MgO v produktu se stanoví podle oddílu 13 přílohy I.

Stechiometrické koeficienty jsou uvedeny v tabulce 2 a použijí se na převedení údajů o složení na emisní faktory za předpokladu, že veškerý CaO a MgO pochází z příslušných uhličitanů.

c)   Konverzní faktor

CaO a MgO v surovinách se konzervativně pokládají za nulové, tj. předpokládá se, že veškerý vápník a hořčík v produktu pochází ze surovin obsahujících uhličitany, což se vyjádří konverzními faktory o hodnotě 1.

Množství CaO a MgO již obsažené v surovinách se vyjádří pomocí konverzních faktorů s hodnotou mezi 0 a 1, přičemž hodnota 1 odpovídá úplné přeměně uhličitanů v surovině na oxidy. Dodatečné stanovení příslušných chemických parametrů surovin se provádí podle oddílu 13 přílohy I.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny pro měření uvedené v příloze I.

---

PŘÍLOHA IX

▼M4

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající výroby skla nebo izolačních materiálů z minerální vlny podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

▼B

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokud je v rámci zařízení provozováno čištění odpadních plynů a výsledné emise nejsou vypočteny jako součást emisí z procesů v daném zařízení, vypočtou se v souladu s přílohou II.

Tato příloha se použije také pro zařízení na výrobu vodního skla a minerální vlny.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

▼M4

Při výrobě skla nebo minerální vlny pocházejí emise CO2 z těchto emisních zdrojů a zdrojových toků:

▼B

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

▼M4

2.1.1.    EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Spalovací procesy probíhající v zařízeních na výrobu skla nebo minerální vlny se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II. To zahrnuje emise z přísad obsahujících uhlík (koks a uhelný prach, organické povlaky skelných vláken a minerální vlny) a čištění spalin (po spalování).

▼B

2.1.2   EMISE Z PROCESŮ

CO2 se uvolňuje během tavení v peci z uhličitanů obsažených v surovinách a z neutralizace HF, HCl a SO2 ve spalinách vápencem nebo jiným uhličitanem. K celkovým emisím ze zařízení patří jak emise z rozkladu uhličitanů v tavicím procesu, tak emise z procesu čištění odpadních plynů. Zahrnují se do celkových emisí, ale vykazují se pokud možno odděleně.

▼M4

CO2 vázaný v uhličitanech v surovinách a uvolněný během tavby v peci je přímo spojen s výrobou skla nebo minerální vlny a vypočítá se na základě množství uhličitanů přeměněného ze surovin – hlavně soda, vápno/vápenec, dolomit a jiné uhličitany alkalických kovů nebo kovů alkalických zemin doplněné o recyklované sklo (skleněné střepy).

▼B

Výpočet je založen na množství spotřebovaných uhličitanů. Použije se tento vzorec:

kde:

a)   Údaje o činnosti

Údaje o činnosti představují množství [t] surovin obsahujících uhličitany nebo přísad spojených s emisemi CO2 dodaných (jako dolomit, vápenec, soda a jiné uhličitany) a zpracovaných pro výrobu skla v zařízení během vykazovaného období.

Celkovou hmotnost [t] surovin obsahujících uhličitany nebo přísad obsahujících uhlík spotřebovaných během vykazovaného období stanoví podle druhu suroviny provozovatel nebo jeho dodavatel s maximální nejistotou ± 2,5 %.

Celkovou hmotnost [t] surovin obsahujících uhličitany nebo přísad obsahujících uhlík spotřebovaných během vykazovaného období stanoví podle druhu suroviny provozovatel nebo jeho dodavatel s maximální nejistotou ± 1,5 %.

b)   Emisní faktor

Emisní faktory se vypočtou a vykážou v jednotkách hmotnosti CO2 uvolněného na tunu každé suroviny obsahující uhličitany. Stechiometrické koeficienty uvedené v tabulce 1 níže se použijí na převedení údajů o složení na emisní faktory.

Čistota příslušných vstupních materiálů se stanoví podle nejlepší praxe v odvětví. Zjištěné hodnoty se upraví podle obsahu vody a hlušiny v použitých materiálech obsahujících uhličitany.

Množství příslušných uhličitanů v každém příslušném vstupním materiálu se stanoví podle oddílu 13 přílohy I.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny pro měření uvedené v příloze I.

---

PŘÍLOHA X

▼M4

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby keramických výrobků podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

▼B

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

Žádná zvláštní omezení.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

►M4  Ve výrobě ◄ keramických výrobků pocházejí emise CO2 z těchto emisních zdrojů a zdrojových toků:

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

2.1.1   EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Spalovací procesy probíhající v zařízeních na výrobu keramických výrobků se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II.

2.1.2   EMISE Z PROCESŮ

CO2 se uvolňuje během kalcinace surovin v peci a oxidace organického materiálu v jílu a přísadách a z neutralizace HF, HCl a SO2 ve spalinách s vápencem nebo jinými uhličitany a z ostatních procesů čištění spalin. K emisím ze zařízení patří emise z rozkladu uhličitanů a oxidace organického materiálu v peci a také emise z čištění spalin. Zahrnují se do celkových emisí, ale vykazují se pokud možno odděleně. Výpočet se provádí takto:

emise CO2 celkem [t] = emise CO2 vstupní materiál [t] + emise CO2 čištění spalin [t]

2.1.2.1   CO2 ZE VSTUPNÍHO MATERIÁLU

Emise CO2 z uhličitanů a uhlíku obsaženého v ostatních vstupních materiálech se vypočtou buď pomocí výpočetní metody založené na množství anorganického a organického uhlíku v surovinách (např. různé uhličitany, organický obsah jílu a přísad) přeměněném v procesu (výpočetní metoda A), nebo pomocí metodiky založené na obsahu alkalických oxidů ve vyrobené keramice (výpočetní metoda B). Obě tyto metody se považují za rovnocenné pro keramiku na bázi čištěných nebo syntetických jílů. Výpočetní metoda A se použije na keramické výrobky na bázi nezpracovaných jílů, jsou-li použity jíly nebo přísady s významným organickým obsahem.

Výpočet je založen na vstupu uhlíku (organického a anorganického) obsaženého v každé z příslušných surovin, např. v různých druzích jílů, jílových směsí nebo přísad. Křemen/dinas, živec, kaolin a minerální talek obvykle nepředstavují významné zdroje uhlíku.

Údaje o činnostech, emisní faktor a konverzní faktor se vztáhnou na obvyklý stav materiálu, pokud možno na suchý stav.

Použije se tento výpočetní vzorec:

emise CO2 [t CO2] = Σ {údaje o činnostech * emisní faktor * konverzní faktor}

kde:

a)   Údaje o činnostech

Tyto požadavky se použijí odděleně pro každou příslušnou surovinu obsahující uhlík (jinou než paliva), např. jíl nebo přísady, aby nedošlo k dvojímu započtení nebo k vynechání v důsledku vrácených nebo vynechaných materiálů.

Množství každé příslušné suroviny nebo přísady [t] spotřebované během vykazovaného období (s výjimkou ztrát) se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Množství každé příslušné suroviny nebo přísady [t] spotřebované během vykazovaného období (s výjimkou ztrát) se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Množství každé příslušné suroviny nebo přísady [t] spotřebované během vykazovaného období (s výjimkou ztrát) se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

b)   Emisní faktor

Pro každý tok zdroje (tj. příslušnou směs suroviny nebo přísadu) je možné použít jeden agregovaný emisní faktor, včetně organického a anorganického uhlíku („celkový uhlík (TC)“). Pro každý zdrojový tok lze alternativně použít dva různé emisní faktory pro „celkový anorganický uhlík (TIC)“ a „celkový organický uhlík (TOC)“. Případně se použijí stechiometrické koeficienty na převedení údajů o složení pro jednotlivé uhličitany, jak je uvedeno v tabulce 1 níže. Podíl biomasy v přísadách, které nejsou považovány za čistou biomasu, se stanoví podle ustanovení oddílu 13.4 přílohy I.

Pro výpočet emisního faktoru se místo výsledků analýz použije konzervativní hodnota 0,2 tuny CaCO3 (odpovídající 0,08794 tuny CO2) na tunu suchého jílu.

Emisní faktor pro každý zdrojový tok se stanoví a aktualizuje nejméně jedenkrát za rok podle nejlepší praxe v odvětví a s přihlédnutím k podmínkám specifickým pro dané místo a směs produktů ze zařízení.

Složení příslušných surovin se stanoví podle oddílu 13 přílohy I.

c)   Konverzní faktor

Uhličitany a ostatní uhlík opouštějící pec v produktech se konzervativně pokládají za nulové za předpokladu úplné kalcinace a oxidace, což je vyjádřeno konverzním faktorem 1.

Uhličitany a uhlík opouštějící pec jsou zachyceny pomocí konverzních faktorů s hodnotou mezi 0 a 1 s tím, že hodnota 1 odpovídá úplné přeměně uhličitanů nebo jiného uhlíku. Dodatečné stanovení příslušných chemických parametrů produktů se provádí podle oddílu 13 přílohy I.

Kalcinace CO2 se vypočte na základě množství vyrobených keramických výrobků a příslušných obsahů CaO, MgO a jiných alkalických oxidů (oxidů alkalických zemin) v keramických výrobcích (údaje o činnostiVÝSTUP). Emisní faktor se koriguje pro již kalcinované Ca, Mg a další alkalické oxidy či oxidy alkalických zemin, které do pece vstupují (údaje o činnostiO VSTUP) například v alternativních palivech nebo surovinách s příslušným obsahem CaO nebo MgO. Použije se tento výpočetní vzorec:

emise CO2 [t CO2] = Σ {údaje o činnosti * emisní faktor * konverzní faktor}

kde:

a)   Údaje o činnosti

Údaje o činnosti produktů se vztahují na hrubou výrobu včetně zmetkových produktů skleněných střepů z pecí a dodávky.

Hmotnost produktů během vykazovaného období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Hmotnost produktů během vykazovaného období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Hmotnost produktů během vykazovaného období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

b)   Emisní faktor

Jeden agregovaný emisní faktor se vypočte na základě obsahu příslušných oxidů kovů, např. CaO, MgO a BaO v produktu, pomocí stechiometrických koeficientů uvedených v tabulce 2.

Pro výpočet emisního faktoru se místo výsledku analýz použije konzervativní hodnota 0,123 tuny CaO (odpovídající 0,09642 tuny CO2) na tunu produktu.

Emisní faktor se stanoví a aktualizuje nejméně jedenkrát za rok podle nejlepší praxe v odvětví a s přihlédnutím k podmínkám specifickým pro dané místo a směs produktů ze zařízení.

Složení produktů se stanoví podle oddílu 13 přílohy I.

c)   Konverzní faktor

Příslušné oxidy v surovinách se konzervativně pokládají za nulové, tj. předpokládá se, že veškeré Ca, Mg, Ba a ostatní příslušné oxidy alkalických kovů v produktu pocházejí ze surovin obsahujících uhličitany, což je vyjádřeno konverzními faktory o hodnotě 1.

Příslušné oxidy v surovinách jsou vyjádřeny pomocí konverzních faktorů s hodnotou mezi 0 a 1 s tím, že hodnota 0 odpovídá veškerému obsahu příslušného oxidu, který je již v surovině. Dodatečné stanovení příslušných chemických parametrů surovin se provádí podle oddílu 13 přílohy I.

2.1.2.2   CO2 Z VÁPENCE POUŽITÉHO KE SNIŽOVÁNÍ MNOŽSTVÍ LÁTEK ZNEČIŠŤUJÍCÍCH OVZDUŠÍ A Z ČIŠTĚNÍ OSTATNÍCH SPALIN

CO2 z vápence použitého ke snižování znečišťujících látek ovzduší a z čištění ostatních spalin se vypočte na základě množství vstupu CaCO3. Musí se vyloučit dvojí započtení v důsledku použitého recyklovaného vápence jako suroviny ve stejném zařízení.

Použije se tento výpočetní vzorec:

emise CO2 [t CO2] = údaje o činnosti * emisní faktor

kde:

a)   Údaje o činnosti

Množství [t] suchého CaCO3 spotřebovaného během vykazovaného období, stanovené provozovatelem nebo jeho dodavatelem pomocí vážení s maximální nejistotou měření menší než ± 7,5 %.

b)   Emisní faktor

Stechiometrické koeficienty CaCO3 podle tabulky 1.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny pro měření uvedené v příloze I.

---

PŘÍLOHA XI

▼M4

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby buničiny a papíru podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

▼B

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

S výhradou schválení příslušného orgánu, pokud zařízení produkuje CO2 ze spalování fosilních paliv a vyváží ho dále například do sousedního zařízení na výrobu vysráženého uhličitanu vápenatého (PCC), pak se tato vyvezená produkce do emisí ze zařízení nezahrnuje.

Pokud je v rámci zařízení provozováno čištění odpadních plynů a výsledné emise nejsou vypočteny jako součást emisí z procesů v daném zařízení, vypočtou se v souladu s přílohou II.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

U procesů výroby buničiny a papíru mohou emise CO2 pocházet:

Čištění odpadních vod a skládkování, včetně anaerobního čištění odpadních vod nebo vyhnívání kalů a skládkování využívaných k ukládání odpadů ze zařízení, nejsou uvedena v příloze I směrnice 2003/87/ES. Proto emise z nich patří mimo oblast působnosti směrnice 2003/87/ES.

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

2.1.1   EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Emise ze spalovacích procesů probíhajících v zařízeních na výrobu buničiny a papíru, se monitorují v souladu s přílohou II.

2.1.2   EMISE Z PROCESŮ

Emise jsou výsledkem používání uhličitanů jako látek pro úpravu chemických vlastností v celulózkách. Ačkoli ztráty sodíku a vápníku z regeneračního systému a kaustifikace jsou obvykle vyrovnány chemikáliemi, které neobsahují uhličitany, používají se občas malá množství uhličitanu vápenatého (CaCO3) a uhličitanu sodného (Na2CO3), která vyvolávají emise CO2. Uhlík obsažený v těchto chemikáliích je obvykle fosilního původu, ačkoli v některých případech (např. Na2CO3 nakoupený od papíren vyrábějících polochemickou vlákninu na sodíkové bázi) může pocházet z biomasy.

Předpokládá se, že uhlík obsažený v těchto chemikáliích je emitován jako CO2 z vápencové pece nebo regeneračního zařízení. Tyto emise se stanoví za předpokladu, že veškerý uhlík obsažený v CaCO3 a Na2CO3 použitých v regeneračních a kaustifikačních prostorech je uvolněn do atmosféry.

Úprava vápníkem je vyžadována v důsledku ztrát z kaustifikačního prostoru, z nichž většina je ve formě uhličitanu vápenatého.

Emise CO2 se vypočtou takto:

emise CO2 = Σ {(údaje o činnostiuhličitany * emisní faktor)}

kde:

a)   Údaje o činnosti

„Údaje o činnostiuhličitany“ představují množství CaCO3 a Na2CO3 spotřebovaná v procesu.

Množství [t] CaCO3 a Na2CO3 spotřebovaná v procesu, která stanoví provozovatel nebo jeho dodavatel s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Množství [t] CaCO3 a Na2CO3 spotřebovaná v procesu, která stanoví provozovatel nebo jeho dodavatel s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)   Emisní faktor

Stechiometrické koeficienty [t CO2 /t CaCO3] a [t CO2 /t Na2CO3] pro uhličitany nepocházející z biomasy, jak je uvádí tabulka 1. Uhličitany pocházející z biomasy jsou váženy emisním faktorem 0 [t CO2/t uhličitanů].

Tyto hodnoty se upraví podle obsahu vody a hlušiny v použitých uhličitanech.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny pro měření uvedené v příloze I.

▼M3

---

PŘÍLOHA XII

▼M4

Pokyny pro stanovení emisí skleníkových plynů nebo množství přemístěných skleníkových plynů prostřednictvím systémů kontinuálního měření

▼M3

1.    OMEZENÍ A ÚPLNOST

Ustanovení této přílohy se použijí na emise skleníkových plynů ze všech činností uvedených ve směrnici 2003/87/ES. Emise mohou v zařízení vznikat v několika zdrojích emisí.

Ustanovení této přílohy se navíc použijí na systémy kontinuálního měření používané ke stanovení toků CO2 v potrubí, zejména je-li využíváno k přemístění CO2 mezi zařízeními, například pro zachytávání, přepravu a geologické ukládání CO2. Pro tento účel se odkazy na emise v oddílech 6 a 7.2 přílohy I vykládají jako odkazy na množství CO2 přemístěného podle oddílu 5.7 přílohy I.

2.    STANOVENÍ EMISÍ SKLENÍKOVÝCH PLYNŮ

Úroveň přesnosti 1

Pro každý bod měření se dosáhne celkové nejistoty veškerých emisí nebo toku CO2 za vykazované období menší než ± 10 %.

Úroveň přesnosti 2

Pro každý bod měření se dosáhne celkové nejistoty veškerých emisí nebo toku CO2 za vykazované období menší než ± 7,5 %.

Úroveň přesnosti 3

Pro každý bod měření se dosáhne celkové nejistoty veškerých emisí nebo toku CO2 za vykazované období menší než ± 5 %.

Úroveň přesnosti 4

Pro každý bod měření se dosáhne celkové nejistoty veškerých emisí nebo toku CO2 za vykazované období menší než ± 2,5 %.

Celkový přístup

Celkové emise skleníkových plynů (GHG) ze zdroje emisí nebo množství CO2 vedeného bodem měření za vykazované období se stanoví pomocí níže uvedeného vzorce. Pokud je v jednom zařízení několik zdrojů emisí, které nelze měřit jako jeden zdroj, měří se emise z těchto zdrojů emisí odděleně a připočtou se k celkovým emisím konkrétního plynu za vykazované období v celém zařízení.

Parametry koncentrace skleníkových plynů a toku spalin se stanoví podle ustanovení oddílu 6 přílohy I. K měření přemístěného CO2 v potrubí se případně použije oddíl 6 přílohy I, jako kdyby byl bod měření zdrojem emisí. Pro tyto body měření se nevyžaduje potvrzovací výpočet podle oddílu 6.3 písm. c).

Koncentrace skleníkových plynů

Koncentrace skleníkových plynů ve spalinách se stanoví kontinuálním měřením v reprezentativním bodě. Koncentraci skleníkových plynů lze měřit dvěma přístupy:

Koncentrace skleníkových plynů se změří přímo.

U velmi vysokých koncentrací skleníkových plynů, například v přepravních sítích, lze koncentraci skleníkových plynů vypočítat pomocí hmotnostní bilance s přihlédnutím k naměřeným hodnotám koncentrace všech ostatních složek toku plynu, jak jsou stanoveny v plánu monitorování zařízení:

Tok spalin

Tok suchých spalin lze stanovit jednou z následujících metod:

Tok spalin Qe se vypočte pomocí přístupu založeného na hmotnostní bilanci s přihlédnutím ke všem významným parametrům, jako je množství vstupního materiálu, tok vstupního vzduchu, účinnost procesu atd., a na výstupní straně výstup produktu, koncentrace O2, koncentrace SO2 a NOx atd.

Tato specifická metoda výpočtu musí být schválena příslušným orgánem jako součást hodnocení plánu monitorování a metodiky monitorování v něm obsažené.

Tok spalin Qe se stanoví kontinuálním měřením toku v reprezentativním bodě.

▼M1

---

PŘÍLOHA XIII

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti pro stanovení emisí oxidu dusného (N2O) z výroby kyseliny dusičné, kyseliny adipové, kaprolaktamu, glyoxalu a kyseliny glyoxylové

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro monitorování emisí N2O, které vznikají při výrobě kyseliny dusičné, kyseliny adipové, kaprolaktamu, glyoxalu a kyseliny glyoxylové v příslušných zařízeních zahrnutých podle článku 24 směrnice 2003/87/ES.

Pro každou činnost, ze které vznikají emise N2O, musí být zahrnuty všechny zdroje emitující N2O z výrobních procesů včetně těch, kde se emise N2O z výroby odvádějí přes zařízení na snižování emisí. To zahrnuje:

Tato ustanovení se nevztahují na žádné emise N2O ze spalování paliv.

Jakékoli příslušné emise CO2 přímo související s výrobním procesem (a na které se již nevztahuje EU ETS), které jsou zahrnuty v povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů, musí být monitorovány a vykazovány v souladu s těmito pokyny.

Příloha I oddíl 16 se nevztahuje na monitorování emisí N2O.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2(e) a N2O

2.1.   ROČNÍ EMISE N2O

Emise N2O z výroby kyseliny dusičné musí být měřeny pomocí kontinuálního měření emisí (s výjimkou minimálních zdrojů – oddíl 6.3).

Emise N2O z výroby kyseliny adipové, kaprolaktamu, glyoxalu a kyseliny glyoxylové musí být monitorovány v případě snížených emisí pomocí kontinuálního měření emisí a v případě zjištění dočasných výskytů nesnížených emisí pomocí výpočetní metody (na základě postupu hmotnostní bilance (oddíl 2.6)).

Celkové roční emise N2O ze zařízení jsou součtem ročních emisí N2O ze všech jeho zdrojů emisí.

Pro každý zdroj emisí, kde se používá kontinuální měření emisí, jsou celkové roční emise součtem všech hodinových emisí podle tohoto vzorce:

Kde:

N2O emise roční

=

celkové roční emise N2O ze zdroje emisí v tunách N2O

N2O konc hodinová

=

hodinové koncentrace N2O v mg/Nm3 v toku spalin měřených během provozu

Tok spalin

=

tok spalin, jak je vypočítán níže, v Nm3/h pro každou hodinovou koncentraci

2.2.   HODINOVÉ EMISE N2O

Pro každý zdroj emisí, kde se používá kontinuální měření emisí, se roční průměrné hodinové emise N2O vypočítají podle následující rovnice:

Kde:

N2O emiseprům. hodinové

=

roční průměrné hodinové emise N2O v kg/h ze zdroje

N2O konc hodinová

=

hodinové koncentrace N2O v mg/Nm3 v toku spalin naměřené během provozu

Tok spalin

=

tok spalin, jak je vypočítán níže, v Nm3/h pro každou hodinovou koncentraci

Celková nejistota ročních hodinových průměrných emisí pro každý zdroj emisí nesmí překročit hodnoty úrovně přesnosti, jak jsou uvedeny níže. Všichni provozovatelé musí používat přístup nejvyšší úrovně přesnosti. Další nižší úroveň přesnosti se může použít pouze v případě, že je příslušnému orgánu uspokojivě prokázáno, že nejvyšší úroveň přesnosti není technicky proveditelná nebo povede k nepřiměřeně vysokým nákladům. Pro vykazované období 2008–2012 se použije minimálně úroveň přesnosti 2 s výjimkou případů, kdy to bude technicky neproveditelné.

V případech, ve kterých je uplatnění požadavků alespoň s úrovní přesnosti 1 pro každý zdroj emisí (s výjimkou minimálních zdrojů) technicky neproveditelné nebo by to vedlo k nepřiměřeným nákladům, musí provozovatel použít příslušnou úroveň přesnosti u celkových ročních emisí pro zdroj emisí podle oddílu 2 přílohy XII a tento soulad prokázat. Pro vykazované období 2008–2012 je minimálním požadavkem úroveň přesnosti 2 s výjimkou případů, kdy to bude technicky neproveditelné. Členské státy oznámí Komisi příslušná zařízení uplatňující tento přístup podle článku 21 směrnice 2003/87/ES.

Úroveň přesnosti 1:

Pro každý zdroj emisí musí být dosaženo celkové nejistoty ročních průměrných hodinových emisí menší než ± 10 %.

Úroveň přesnosti 2:

Pro každý zdroj emisí musí být dosaženo celkové nejistoty ročních průměrných hodinových emisí menší než ± 7,5 %.

Úroveň přesnosti 3:

Pro každý zdroj emisí musí být dosaženo celkové nejistoty ročních průměrných hodinových emisí menší než ± 5 %.

2.3.   HODINOVÉ KONCENTRACE N2O

Hodinové koncentrace N2O [mg/Nm3] ve spalinách z každého zdroje emisí musí být stanoveny kontinuálním měřením v reprezentativním bodě za zařízením na snižování emisí NOx/N2O (pokud se takové zařízení používá).

Vhodné techniky měření zahrnují IR spektroskopii, ale lze použít i další techniky podle druhého pododstavce oddílu 6.1 přílohy I za předpokladu, že bude pro emise N2O dosaženo požadované úrovně nejistoty. Použitými technikami musí být možné měřit koncentrace N2O ze všech zdrojů emisí za podmínek snižovaných i nesnižovaných emisí (například během období, kdy zařízení na snižování emisí selže a zvýší se koncentrace). Pokud se během takových období zvýší nejistoty, musí se to brát v úvahu při vyhodnocení nejistoty.

Všechna měření musí být přizpůsobena bázi suchého plynu a musí být důsledně vykazována.

2.4.   STANOVENÍ TOKU SPALIN

Pro měření toku spalin při monitorování emisí N2O se používají metody monitorování toku spalin uvedené v příloze XII.

Při výrobě kyseliny dusičné se použije metoda A s výjimkou případů, kdy to bude technicky neproveditelné; v takovém případě může být použita alternativní metoda, jako je hmotnostní bilance založená na významných parametrech (jako je vstupní dávka čpavku) nebo stanovení toku kontinuálním měřením toku emisí, a to za předpokladu, že tato metoda je příslušným orgánem schválena jako součást hodnocení plánu monitorování a metodiky monitorování v něm obsažené.

Pro další činnosti mohou být použity další metody monitorování toku spalin popsané v příloze XII, a to za předpokladu, že tato metoda je příslušným úřadem schválena jako součást hodnocení plánu monitorování a metodiky monitorování v něm obsažené.

Metoda A – výroba kyseliny dusičné

Tok spalin se vypočítá podle tohoto vzorce:

Kde:

Vvzduchu

=

celkový tok vstupního vzduchu v Nm3/h za standardních podmínek;

O2 vzduch

=

objem podílu O2 v suchém vzduchu [= 0,2095];

O2 spaliny

=

objem podílu O2 ve spalinách.

Vvzduchu se vypočítá jako součet všech toků vzduchu, které vstupují do výrobní jednotky na výrobu kyseliny dusičné.

Zařízení použije tento vzorec, pokud nebude v jeho plánu monitorování stanoveno jinak:

Vvzduch = Vprim + Vsek + Vtěsn

Kde:

Vprim

=

primární tok vstupního vzduchu v Nm3/h za standardních podmínek;

Vsek

=

sekundární tok vstupního vzduchu v Nm3/h za standardních podmínek;

Vtěsn

=

tok vstupního vzduchu pro účely těsnění v Nm3/h za standardních podmínek.

Vprim se stanovuje kontinuálním měřením toku předtím, než dojde ke smíchání se čpavkem. Vsek se stanovuje kontinuálním měřením toku např. před tepelnou rekuperační jednotkou. Vtěsn je tok pročištěného vzduchu během procesu výroby kyseliny dusičné (pokud je to relevantní).

Příslušný orgán může pro vstupní proudy vzduchu, které činí kumulativně méně než 2,5 % z celkového proudu vzduchu, akceptovat pro stanovení velikosti toku tohoto vzduchu metody odhadu navržené provozovatelem na základě nejlepší průmyslové praxe.

Provozovatel musí měřeními za běžných provozních podmínek prokázat, že měřený tok spalin je dostatečně homogenní, aby bylo možné použít navrhovanou metodu měření. Pokud se během těchto měření potvrdí nehomogenní tok, musí se to vzít v úvahu při stanovování vhodných metod monitorování a při výpočtu nejistoty u emisí N2O.

Všechna měření musí být přizpůsobena bázi suchého plynu a musí být důsledně vykazována.

2.5.   KYSLÍK (O2)

Koncentrace kyslíku ve spalinách musí být měřeny v případě, že jsou potřeba pro výpočet toku spalin podle oddílu 2.4. Uplatní se požadavky popsané v oddílu 6 přílohy I. Vhodné techniky měření zahrnují: paramagnetický střídavý tlak, bilanci magnetické torze nebo sondu oxidem zirkoničitým. Nejistota měření koncentrací O2 musí být brána v úvahu při stanovování nejistoty u emisí N2O.

Všechna měření musí být přizpůsobena bázi suchého plynu a musí být důsledně vykazována.

2.6.   VÝPOČET EMISÍ N2O

U specifických, pravidelných nesnížených emisí N2O z výroby kyseliny adipové, kaprolaktamu, glyoxalu a kyseliny glyoxylové (jako jsou nesnížené emise z ventilace z důvodů bezpečnosti, a/nebo pokud dojde k selhání zařízení na snižování emisí), kde je kontinuální monitorování emisí N2O technicky neproveditelné, lze použít výpočet emisí pomocí hmotnostní bilance. Metoda výpočtu bude založena na maximální potenciální velikosti emisí N2O z chemické reakce, ke které dochází v čase a období emise. Tato specifická metoda výpočtu musí být příslušným orgánem schválena jako součást hodnocení plánu monitorování a metodiky monitorování v něm obsažené.

Nejistota jakýchkoli vypočítaných emisí pro konkrétní zdroj emisí se musí vzít v úvahu při stanovování roční průměrné hodinové nejistoty pro daný zdroj. Pro vypočtené emise nebo tam, kde se používá pro stanovení emisí N2O kombinace výpočtu a kontinuálního měření, se musí použít stejné úrovně přesnosti jako pro emise naměřené pouze pomocí kontinuálního měření emisí.

3.   VÝPOČET ROČNÍCH EKVIVALENTŮ CO2 (CO2(e))

Celkové roční emise N2O ze všech zdrojů emisí (měřeno v tunách na tři desetinná místa) se musí přepočítat na roční emise CO2(e) (zaokrouhlené na tuny) pomocí tohoto vzorce:

Pro emise v období 2008–2012 se pro potenciál globálního oteplování (GWP) použije GWPN2O = 310 t CO2(e)/t N2O, což je hodnota uvedená v druhé hodnotící zprávě Mezivládního panelu o změně klimatu (hodnota GWP IPCC 1995).

Celkový roční CO2(e) generovaný všemi zdroji emisí a jakékoli přímé emise CO2 z jiných zdrojů emisí (pokud jsou zahrnuty v povolení skleníkových plynů) musí být připočteny k celkovým ročním emisím CO2 generovaným zařízením a musí být použity pro vykazování a vyřazování povolenek.

4.   STANOVENÍ OBJEMU VÝROBY U JEDNOTLIVÝCH ČINNOSTÍ

Objemy výroby se vypočítají na základě výkazů denní výroby a podle hodin provozu.

5.   PLÁN MONITOROVÁNÍ

Navíc k požadavkům uvedeným v příloze I oddílu 4.3 písm. a), b), c), d), j), k), m) a n) obsahují plány monitorování zařízení, na která se vztahuje tato příloha, tyto informace:

Navíc k požadavkům uvedeným v příloze I oddílu 4.3 podléhá podstatná změna metodiky monitorování jako součásti plánu monitorování souhlasu příslušného orgánu, pokud se týká:

6.   OBECNĚ

6.1.   ODBĚR VZORKŮ

Platné hodinové průměry se vypočítají podle oddílu 6.3 písm. a) přílohy I pro:

6.2.   CHYBĚJÍCÍ ÚDAJE

S chybějícími údaji se bude zacházet v souladu s přílohou I oddílem 6.3 písm. a) a b). Pokud se chybějící údaje vyskytnou během poruchy zařízení na snižování emisí, bude se předpokládat, že emise byly po celou danou hodinu nesnížené, a podle toho se vypočítají i náhradní hodnoty.

Provozovatel podnikne všechny praktické kroky, aby zajistil, že zařízení na kontinuální monitorování emisí nebude mimo provoz déle než jeden týden v kalendářním roce. Pokud se to stane, musí provozovatel okamžitě informovat příslušný orgán.

6.3.    MINIMÁLNÍ ZDROJE N2O

„Minimálními zdrojovými toky“ se pro zdroje emisí N2O rozumí jeden nebo více menších nesnížených zdrojových toků vybraných provozovatelem, které společně vypouštějí 1 000 tun CO2(e) nebo méně za rok nebo které vypouštějí méně než 20 000 tun CO2(e) za rok a tvoří méně než 2 % celkových ročních emisí CO2(e) daného zařízení.

Se souhlasem příslušného orgánu smí provozovatel uplatnit pro monitorování a vykazování přístupy založené na vlastní metodě odhadu a bez stanovených úrovní přesnosti pro minimální zdrojové toky N2O.

6.4.   POTVRZOVACÍ VÝPOČET EMISÍ

Vykazované emise N2O (z kontinuálního měření emisí a výpočtu) jsou podle přílohy I oddílu 6.3 písm. c) potvrzeny na základě údajů o výrobě, pokynů IPCC z roku 2006 a „horizontálního přístupu“ uvedeného v příloze I oddílu 10.3.3.

7.   VYHODNOCENÍ NEJISTOTY

Vyhodnocení nejistoty vyžadovaná za účelem prokázání souladu s příslušnými úrovněmi přesnosti v oddílu 2 se stanoví pomocí výpočtu šíření chyb, přičemž bude brána v úvahu nejistota všech prvků relevantních pro výpočet emisí. Pro kontinuální měření by měly být v souladu s EN 14181 a ISO 14956:2002 vyhodnoceny tyto zdroje nejistoty:

Pro výpočet celkové nejistoty, která má být použita v oddílu 2.2, se uplatní hodinové koncentrace N2O stanovené podle oddílu 2.3. Pouze pro účely výpočtu nejistoty se hodinové koncentrace N2O nižší než 20 mg/Nm3 nahradí standardní hodnotou 20 mg/Nm3.

Provozovatel řídí a snižuje zbývající nejistoty v emisních údajích ve svém výkazu emisí pomocí postupů pro zabezpečení a kontrolu kvality. Během ověřovacího postupu kontroluje ověřovatel správné použití schválené metodiky monitorování a hodnotí řízení a snižování zbývajících nejistot pomocí postupů provozovatele pro zabezpečení a kontrolu kvality.

8.   KONTROLA A OVĚŘENÍ

8.1.   KONTROLA

Navíc k požadavkům uvedeným v příloze I oddílech 10.1, 10.2 a 10.3 se použijí tyto postupy pro zabezpečení kvality:

8.2.   OVĚŘENÍ

Navíc k požadavkům na ověřování uvedeným v oddílu 10.4 se zkontroluje:

9.   VYKAZOVÁNÍ

Celkové roční emise N2O se vykazují v tunách na tři desetinná místa a jako CO2(e) zaokrouhlené na tuny.

Navíc k požadavkům na vykazování uvedeným v oddílu 8 přílohy I vykazují provozovatelé zařízení zahrnutých v této příloze o zařízeních tyto informace:

▼M2

---

PŘÍLOHA XIV

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se stanovení emisí z činností v oblasti letectví podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

1.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro monitorování a vykazování emisí z činností v oblasti letectví, jak je uvedeno v příloze I směrnice 2003/87/ES. Na mobilní zdroje, jako jsou letadla, se nevztahuje příloha II pro spalování paliv.

Zahrnou se všechny lety uvedené v příloze I směrnice 2003/87/ES uskutečněné provozovatelem letadel ve vykazovaném období. K identifikaci jednoznačného provozovatele letadel podle čl. 3 písm. o) směrnice 2003/87/ES odpovědného za let se použije volací znak používaný pro účely řízení letového provozu. Volacím znakem je kód ICAO v kolonce 7 letového plánu, nebo v případě, že není k dispozici, registrační značka letadla. Není-li totožnost provozovatele letadel známa, považuje se za provozovatele letadla jeho vlastník, ledaže je příslušnému orgánu uspokojivě prokázáno, kdo byl provozovatelem letadla.

2.   STANOVENÍ EMISÍ CO2

Emise CO2 z činností v oblasti letectví se vypočítají pomocí tohoto vzorce:

Emise CO2 = spotřeba paliva × emisní faktor

2.1   VOLBA METODIKY

Provozovatel letadla v plánu monitorování stanoví, která metodika monitorování se používá pro jednotlivé typy letadel. Pokud provozovatel letadel hodlá používat najatá letadla či jiné typy letadel, jež nebyly v plánu monitorování zahrnuty v době jeho předložení příslušnému orgánu, provozovatel letadel uvede v plánu monitorování popis postupu, který se bude používat pro stanovení metodiky monitorování pro tyto dodatečné typy letadel. Provozovatel letadel zajistí, aby po zvolení byla metodika monitorování důsledně uplatňována.

Provozovatel letadla v plánu monitorování pro každý typ letadla stanoví:

U písmen b) a c) může v případě, je-li to nezbytné ve zvláštních situacích, kdy například dodavatelé paliva nemohou poskytnout veškeré údaje potřebné pro určitou metodiku, tento seznam používaných metodik pro určitá letiště obsahovat seznam odchylek od obecné metodiky.

2.2   SPOTŘEBA PALIVA

Spotřeba paliva je vyjádřena jako spotřebované palivo v jednotkách hmotnosti (t) během vykazovaného období.

Spotřebované palivo je monitorováno pro každý let a pro každé palivo a zahrnuje palivo spotřebované pomocným palubním zdrojem podle níže uvedených výpočetních vzorců. Doplněné palivo může být stanoveno na základě měření dodavatelem paliva, jak je pro každý let zdokumentováno v dodacích listech paliva nebo fakturách. Alternativně je možno doplněné palivo určit pomocí palubních diagnostických systémů letadla. Údaje jsou převzaty od dodavatele paliva nebo zaznamenány v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení, technickém deníku letadla nebo jsou provozovateli letadel přenášeny elektronicky z letadla. Palivo obsažené v nádrži lze určit pomocí palubních diagnostických systémů letadla a zaznamenat v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení, v technickém deníku letadla nebo tyto údaje mohou být provozovateli letadel předávány elektronicky z letadla.

Provozovatel zvolí metodu, která zajišťuje nejúplnější a nejvčasnější údaje ve spojení s nejnižší nejistotou, aniž by vznikly nepřiměřené náklady.

2.2.1   VÝPOČETNÍ VZORCE

Skutečná spotřeba paliva se vypočítá pomocí jedné z těchto dvou metod:

2.2.2   POŽADAVKY NA VYČÍSLENÍ

Úroveň přesnosti 1

Spotřeba paliva za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Úroveň přesnosti 2

Spotřeba paliva za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Provozovatelé letadel s průměrnými vykazovanými ročními emisemi za předchozí obchodovací období (nebo konzervativní odhad nebo předpoklad, jestliže vykazované emise nejsou k dispozici nebo je již nelze použít), které jsou rovny nejvýše 50 kilotunám fosilního CO2, použijí pro významné zdrojové toky jako minimum úroveň přesnosti 1. Všichni ostatní provozovatelé letadel použijí pro významné zdrojové toky úroveň přesnosti 2.

2.2.3   HUSTOTA PALIVA

Je-li množství doplněného paliva nebo množství paliva zbývajícího v nádržích stanoveno v jednotkách objemu (v l nebo m3), provozovatel letadel převede toto množství z objemového vyjádření na hmotnostní vyjádření pomocí hodnot skutečné hustoty. Skutečnou hustotou se rozumí hustota vyjádřená jako kg/l a stanovená pro použitelnou teplotu pro konkrétní měření. Nelze-li použít palubní diagnostické systémy, je skutečnou hustotou hustota naměřená dodavatelem paliva při doplňování paliva a zaznamenaná na faktuře za palivo nebo dodacím listu paliva. Nejsou-li tyto informace k dispozici, určí se skutečná hustota z teploty paliva během doplňování uvedené dodavatelem paliva nebo stanovené pro letiště, na němž je palivo doplňováno, pomocí standardních srovnávacích tabulek hustoty a teploty. Standardní faktor hustoty 0,8 kg/l se použije pouze v případech, je-li příslušnému orgánu uspokojivě prokázáno, že skutečné hodnoty nejsou k dispozici.

2.3   EMISNÍ FAKTOR

Pro každé letecké palivo se použijí tyto referenční faktory vyjádřené jako t CO2/t paliva na základě referenčních hodnot výhřevnosti a emisních faktorů stanovených v oddíle 11 přílohy I:

Pro účely vykazování se tento přístup považuje za úroveň přesnosti 1.

U alternativních paliv, pro něž nebyly stanoveny referenční hodnoty, se určí emisní faktory specifické pro jednotlivé činnosti podle oddílů 5.5 a 13 přílohy I. V těchto případech se výhřevnost stanoví a vykáže jako informativní položka. Pokud alternativní palivo obsahuje biomasu, platí požadavky na monitorování a vykazování obsahu biomasy stanovené v příloze I.

U komerčních paliv je možno emisní faktor nebo obsah uhlíku, na němž je založen, obsah biomasy a výhřevnost odvodit ze záznamů o nákupech příslušného paliva předložených dodavatelem paliva, pokud byly odvozeny na základě schválených mezinárodních norem.

3.   POSOUZENÍ NEJISTOTY

Při výpočtu emisí si musí být provozovatel letadel vědom hlavních zdrojů nejistoty. Od provozovatelů letadel se nevyžaduje, aby prováděli podrobné posouzení nejistoty, jak je stanoveno v oddíle 7.1 přílohy I, pokud provozovatel letadel určí zdroje nejistot a související úrovně nejistoty. Tyto informace se použijí při výběru metodiky monitorování podle oddílu 2.2.

Je-li doplněné palivo stanoveno výhradně podle fakturovaného množství paliva nebo jiných odpovídajících informací poskytnutých dodavatelem paliva, například dodacích listů pro palivo doplněné pro daný let, nepožaduje se žádný další důkaz o související úrovni nejistoty.

Pokud se pro měření doplněného paliva používají palubní systémy, je nutno úroveň nejistoty spojenou s měřením paliva doložit kalibračními certifikáty. Nejsou-li takovéto certifikáty k dispozici, provozovatelé letadel

Nejistoty u všech ostatních částí metodiky monitorování mohou vycházet z konzervativního odborného posouzení s přihlédnutím k odhadovanému počtu letů ve vykazovaném období. Není nutné přihlédnout ke kumulativnímu účinku všech součástí měřícího systému na nejistotu ročních údajů o činnosti.

Provozovatel letadel provádí pravidelně křížové kontroly mezi doplněným množstvím uvedeným ve fakturách a doplněným množstvím udávaným při měření na palubě a přijme opravná opatření v souladu s oddílem 10.3.5, jsou-li zjištěny odchylky.

4.   ZJEDNODUŠENÉ POSTUPY PRO MALÉ PRODUCENTY EMISÍ

Za malé producenty emisí lze považovat provozovatele letadel, kteří po tři po sobě jdoucí čtyřměsíční období uskuteční v každém tomto období méně než 243 letů, a provozovatele letadel, kteří uskuteční lety s celkovou roční produkcí emisí nižší než 10 000 tun CO2 za rok.

Provozovatelé letadel, kteří jsou malými producenty emisí, mohou odhadnout spotřebu paliva pomocí nástrojů zavedených agenturou Eurocontrol nebo jinou příslušnou organizací, jež může zpracovávat veškeré příslušné informace o letovém provozu, jako jsou informace, které má k dispozici Eurocontrol. Použitelné nástroje se použijí pouze tehdy, jsou-li schváleny Komisí, včetně použití opravných koeficientů k odstranění případných nejistot v metodách modelování.

Provozovatel letadel, který využívá zjednodušený postup a během vykazovaného roku překročí prahovou hodnotu pro malé producenty emisí, oznámí tuto skutečnost příslušnému orgánu. Pokud provozovatel letadel příslušnému orgánu uspokojivě neprokáže, že počínaje následujícím vykazovaným obdobím nebude prahová hodnota opět překročena, provozovatel letadel aktualizuje plán monitorování, aby splnil požadavky na monitorování stanovené v oddílech 2 a 3. Revidovaný plán monitorování je bez zbytečného odkladu předložen příslušnému orgánu ke schválení.

5.   PŘÍSTUPY V PŘÍPADĚ CHYBĚJÍCÍCH ÚDAJŮ

Provozovatel letadel přijme veškerá nezbytná opatření s cílem zamezit výskytu chybějících údajů zavedením vhodných kontrolních činností, jak je stanoveno v oddílech 10.2 a 10.3 přílohy I těchto pokynů.

Pokud příslušný orgán, provozovatel letadel nebo ověřovatel zjistí, že pro let, na nějž se vztahuje příloha I směrnice 2003/87/ES, část údajů potřebných pro stanovení emisí chybí kvůli okolnostem, které jsou mimo kontrolu provozovatele letadel, a jestliže tyto údaje nelze určit pomocí alternativní metody stanovené v plánu monitorování, může provozovatel odhadnout emise pro tento let pomocí nástrojů uvedených v oddíle 4. Množství emisí, u nichž se použije tento přístup, je uvedeno v ročním výkazu emisí.

6.   PLÁN MONITOROVÁNÍ

Provozovatelé letadel předloží svůj plán monitorování příslušnému orgánu ke schválení nejméně čtyři měsíce před začátkem prvního období vykazování.

Příslušný orgán zajistí, aby provozovatel letadel před zahájením každého obchodovacího období přezkoumal plán monitorování a aby popřípadě předložil revidovaný plán monitorování. Po předložení plánu monitorování pro vykazování emisí ode dne 1. ledna 2010 se přezkum plánu monitorování uskuteční před zahájením obchodovacího období začínajícího v roce 2013.

Při provádění tohoto přezkumu provozovatel letadel způsobem uspokojivým pro příslušný orgán posoudí, zda je možno změnit metodiku monitorování s cílem zlepšit kvalitu vykázaných údajů, aniž by to vedlo k nepřiměřeně vysokým nákladům. Případné navrhované změny metodiky monitorování jsou oznámeny příslušnému orgánu. Podstatné změny metodiky monitorování, které vyžadují aktualizaci plánu monitorování, podléhají schválení příslušným orgánem. K podstatným změnám patří:

Odchylně od oddílu 4.3 přílohy I obsahuje plán monitorování tyto informace:

pro všechny provozovatele letadel:

Pro všechny provozovatele letadel s výjimkou malých producentů emisí, kteří chtějí využít zjednodušený postup stanovený v oddíle 4, obsahuje plán monitorování vedle bodů 1 až 7 tyto údaje:

Pro malé producenty emisí, kteří chtějí využít zjednodušený postup stanovený v oddílu 4, obsahuje plán monitorování vedle bodů 1 až 7 tyto údaje:

Příslušný orgán může požadovat, aby provozovatel letadel použil k předložení plánu monitorování elektronickou šablonu. Komise může zveřejnit standardizovanou elektronickou šablonu nebo specifikace formátu souboru. V tomto případě příslušný orgán uzná použití této šablony nebo specifikace provozovatelem letadel, pokud šablona příslušného orgánu nevyžaduje nejméně stejné vstupní údaje.

7.   FORMULÁŘ VÝKAZU

Provozovatelé letadel použijí k vykazování svých ročních emisí formulář stanovený v oddíle 8. Příslušný orgán může požadovat, aby provozovatel letadel použil k předložení ročního výkazu emisí elektronickou šablonu. Komise může zveřejnit standardizovanou elektronickou šablonu nebo specifikace formátu souboru. V tomto případě příslušný orgán uzná použití této šablony nebo specifikace provozovatelem letadel, pokud šablona příslušného orgánu nevyžaduje nejméně stejné vstupní údaje.

Emise se vykazují zaokrouhleně na tuny CO2. Emisní faktory se zaokrouhlí tak, aby obsahovaly pouze číslice významné jak pro výpočty emisí, tak pro účely výpočtů emisí a vykazování. Spotřeba paliva na let se použije se všemi číslicemi významnými pro výpočet.

8.   OBSAH ROČNÍHO VÝKAZU EMISÍ

Každý provozovatel letadel ve svém ročním výkazu emisí uvede tyto informace:

Každý provozovatel letadel uvede v příloze svého ročního výkazu emisí tyto informace:

Provozovatel může požádat, aby se s touto přílohou nakládalo jako s důvěrnými údaji.

9.   OVĚŘENÍ

Kromě požadavků na ověření stanovených v oddíle 10.4 přílohy I vezme ověřovatel v úvahu tyto skutečnosti:

---

PŘÍLOHA XV

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se stanovení údajů o tunokilometrech z činnosti v oblasti letectví pro účely žádosti podle článků 3e nebo 3f směrnice 2003/87/ES

1.   ÚVOD

Tato příloha obsahuje obecné pokyny pro monitorování, vykazování a ověřování údajů o tunokilometrech pro činnosti v oblasti letectví uvedené v příloze I směrnice 2003/87/ES.

Pro monitorování, vykazování a ověřování údajů o tunokilometrech se popřípadě použije příloha I. Za tímto účelem se odkazy na emise vykládají jako odkazy na údaje o tunokilometrech. Na údaje o tunokilometrech se nevztahují oddíly 4.1, 4.2, 5.1, 5.3 až 5.7, 6 a 7 a 11 až 16 přílohy I.

2.   OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro monitorování a vykazování údajů o tunokilometrech z činností v oblasti letectví uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES. Zahrnou se veškeré lety, na něž se vztahuje příloha I uvedené směrnice, které provozovatel letadel uskuteční v průběhu vykazovaného období.

K identifikaci jednoznačného provozovatele letadel podle čl. 3 písm. o) směrnice 2003/87/ES odpovědného za let se použije volací znak používaný pro účely řízení letového provozu. Volacím znakem je kód ICAO v kolonce 7 letového plánu, nebo v případě, že není k dispozici, registrační značka letadla. Není-li totožnost provozovatele letadel známa, považuje se za provozovatele letadla jeho vlastník, ledaže je příslušnému orgánu uspokojivě prokázáno, kdo byl provozovatelem letadla.

3.   PLÁN MONITOROVÁNÍ

Podle článku 3g směrnice 2003/87/ES předkládají provozovatelé letadel plán monitorování stanovující opatření pro monitorování a vykazování údajů o tunokilometrech.

Provozovatelé letadel předloží svůj plán monitorování příslušnému orgánu ke schválení nejméně čtyři měsíce před začátkem prvního období vykazování.

Provozovatel letadla v plánu monitorování stanoví, která metodika monitorování se používá pro jednotlivé typy letadel. Pokud provozovatel letadel hodlá používat najatá letadla či jiné typy letadel, jež nebyly v plánu monitorování zahrnuty v době jeho předložení příslušnému orgánu, provozovatel letadel uvede v plánu monitorování popis postupu, který se bude používat pro stanovení metodiky monitorování pro tyto dodatečné typy letadel. Provozovatel letadel zajistí, aby po zvolení byla metodika monitorování důsledně uplatňována.

Odchylně od oddílu 4.3 přílohy I plán monitorování obsahuje tyto informace:

Příslušný orgán může požadovat, aby provozovatel letadel použil k předložení plánu monitorování elektronickou šablonu. Komise může zveřejnit standardizovanou elektronickou šablonu nebo specifikace formátu souboru. V tomto případě příslušný orgán uzná použití této šablony nebo specifikace provozovatelem letadel, pokud šablona příslušného orgánu nevyžaduje nejméně stejné vstupní údaje.

4.   METODIKY VÝPOČTU ÚDAJŮ O TUNOKILOMETRECH

4.1   VÝPOČETNÍ VZOREC

Provozovatelé letadel monitorují a vykazují údaje o tunokilometrech pomocí metodiky založené na výpočtu. Výpočet údajů o tunokilometrech je založen na tomto vzorci:

Tunokilometry (t km) = vzdálenost (km) užitečné zatížení (t)

4.2   VZDÁLENOST

Vzdálenost se vypočítá pomocí vzorce:

Vzdálenost [km] = vzdušná vzdálenost [km] + 95 km

Vzdušná vzdálenost je vymezena jako nejkratší vzdálenost mezi dvěma místy na povrchu Země, která se určí pomocí systému uvedeného v článku 3.7.1.1 přílohy 15 Chicagské úmluvy (WGS 84).

Zeměpisná šířka a zeměpisná délka letišť se převezme z údajů o poloze letiště zveřejněných v leteckých informačních příručkách v souladu s přílohou 15 Chicagské úmluvy nebo ze zdroje využívajícího takovéto údaje leteckých informačních příruček.

Lze použít rovněž vzdálenosti vypočítané pomocí programového vybavení nebo třetí stranou, je-li metodika výpočtu založena na výše uvedeném vzorci a údajích leteckých informačních příruček.

4.3   UŽITEČNÉ ZATÍŽENÍ

Užitečné zatížení se vypočítá pomocí vzorce:

Užitečné zatížení (t) = hmotnost nákladu a poštovních zásilek (t) + hmotnost cestujících a odbavených zavazadel (t)

4.3.1   HMOTNOST NÁKLADU A POŠTOVNÍCH ZÁSILEK

Pro výpočet užitečného zatížení se použije skutečná nebo standardní hmotnost obsažená v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení pro příslušné lety. Provozovatelé letadel, od nichž se nevyžaduje dokumentace o hmotnosti a vyvážení, navrhnou vhodnou metodiku pro určení hmotnosti nákladu a poštovních zásilek v plánu monitorování ke schválení příslušným orgánem.

Skutečná hmotnost nákladu a poštovních zásilek nezahrnuje tara hmotnost palet a kontejnerů, které netvoří užitečné zatížení, a provozní hmotnost.

4.3.2   HMOTNOST CESTUJÍCÍCH A ODBAVENÝCH ZAVAZADEL

Provozovatelé letadel mohou k určení hmotnosti cestujících použít jednu ze dvou úrovní přesnosti. Provozovatel letadel může k určení hmotnosti cestujících a odbavených zavazadel zvolit jako minimum úroveň přesnosti 1. Ve stejném obchodovacím období se zvolená úroveň přesnosti vztahuje na všechny lety.

Úroveň přesnosti 1

Použije se standardní hodnota 100 kg pro každého cestujícího a jeho odbavená zavazadla.

Úroveň přesnosti 2

Pro každý let se použije hmotnost cestujících a odbavených zavazadel obsažená v dokumentaci o hmotnosti a vyvážení.

5.   POSOUZENÍ NEJISTOTY

Při výpočtu údajů o tunokilometrech si musí být provozovatel letadel vědom hlavních zdrojů nejistoty. Pro metodiku stanovení údajů o tunokilometrech se nepožaduje podrobná analýza nejistoty uvedená v oddíle 7 přílohy I.

Provozovatel letadel provádí pravidelně vhodné kontrolní činnosti, jak je stanoveno v oddíle 10.2 a 10.3 přílohy I, a přijme neprodleně nápravná opatření v souladu s oddílem 10.3.5, jsou-li zjištěny nesrovnalosti.

6.   VYKAZOVÁNÍ

Vykazování údajů o tunokilometrech se pro účely žádostí podle článků 3e a 3f směrnice 2003/87/ES požaduje pouze s ohledem na sledované roky v nich stanovené.

K vykazování údajů o tunokilometrech používají provozovatelé letadel formulář stanovený v oddíle 7. Příslušný orgán může požadovat, aby provozovatel letadel použil k předložení výkazu údajů o tunokilometrech elektronickou šablonu. Komise může zveřejnit standardizovanou elektronickou šablonu nebo specifikace formátu souboru. V tomto případě příslušný orgán uzná použití této šablony nebo specifikace provozovatelem letadel, pokud šablona příslušného orgánu nevyžaduje nejméně stejné vstupní údaje.

Tunokilometry se vykazují v zaokrouhlených hodnotách [t km]. Veškeré údaje pro let se použijí se všemi číslicemi důležitými pro výpočet.

7.   OBSAH VÝKAZU ÚDAJŮ O TUNOKILOMETRECH

Ve výkazu údajů o tunokilometrech každý provozovatel letadel uvede tyto informace:

8.   OVĚŘENÍ

Kromě požadavků na ověření stanovených v oddíle 10.4 přílohy I vezme ověřovatel v úvahu tyto skutečnosti:

U údajů o tunokilometrech činí úroveň závažnosti 5 %.

▼M3

---

PŘÍLOHA XVI

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se stanovení emisí skleníkových plynů ze zachytávání CO2 za účelem přepravy a geologického ukládání v úložišti povoleném podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/31/ES

1.    OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí na monitorování emisí ze zachytávání CO2.

Zachytávání CO2 lze provádět buď ve specializovaných zařízeních, která přijímají CO2 přemístěný z jiných zařízení, nebo v zařízeních provádějících činnosti, při nichž je emitován CO2, jenž by měl být zachycen podle téhož povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů. Povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů obsahují veškeré části zařízení související se zachytáváním CO2, jeho přechodným ukládáním, přemístěním do přepravní sítě pro CO2 nebo do úložiště pro geologické ukládání CO2. Pokud zařízení provádí jiné činnosti, na které se vztahuje směrnice 2003/87/ES, emise z těchto činností se monitorují podle příslušných příloh těchto pokynů.

2.    EMISE ZE ZACHYTÁVÁNÍ CO2

Potenciální zdroje emisí CO2 ze zachytávání CO2 zahrnují

3.    KVANTIFIKACE PŘEMÍSTĚNÝCH A EMITOVANÝCH MNOŽSTVÍ CO2

3.1   KVANTIFIKACE NA ÚROVNI ZAŘÍZENÍ

Emise se vypočtou pomocí úplné hmotnostní bilance s přihlédnutím k potenciálním emisím CO2 ze všech procesů týkajících se emisí v zařízení, jakož i k množství CO2 zachyceného a přemístěného do přepravní sítě.

Emise ze zařízení se vypočítají pomocí tohoto vzorce:

Ezařízení pro zachytávání = Tvstup + Ebez zachytávání – Tpro ukládání

kde:

Ezařízení pro zachytávání

=

celkové emise skleníkových plynů ze zařízení pro zachytávání;

Tvstup

=

množství CO2 přemístěného do zařízení pro zachytávání, stanovené podle přílohy XII a oddílu 5.7 přílohy I. Pokud provozovatel příslušnému orgánu uspokojivým způsobem prokáže, že celkové emise CO2 jsou z emitujícího zařízení přemístěny do zařízení pro zachytávání, příslušný orgán může provozovateli povolit, aby použil emise z emitujícího zařízení stanovené podle příloh I až XII ►M4  a XIX až XXIV ◄ namísto použití systémů kontinuálního měření (CEMS);

Ebez zachytávání

=

emise ze zařízení, pokud CO2 nebyl zachycen, tj. součet emisí ze všech ostatních činností v zařízení monitorovaných podle příslušných příloh;

Tpro ukládání

=

množství CO2 přemístěné do přepravní sítě nebo do úložiště, stanovené podle přílohy XII a oddílu 5.7 přílohy I.

V případech, kdy zachytávání CO2 provádí totéž zařízení jako zařízení, ze kterého zachycený CO2 pochází, je Tvstup rovný nule.

V případě samostatných zařízení pro zachytávání představuje Ebez zachytávání množství emisí, které vznikají z jiných zdrojů než CO2 přemístěný do zařízení pro zachytávání, například emisí ze spalování v turbínách, kompresorech, topných tělesech. Uvedené emise lze stanovit výpočtem či měřením podle příslušné přílohy specifické pro jednotlivé činnosti.

V případě samostatných zařízení pro zachytávání odečte zařízení přemísťující CO2 do zařízení pro zachytávání množství Tvstup od vlastních emisí.

3.2   STANOVENÍ PŘEMÍSTĚNÉHO CO2

Množství CO2 přemístěného ze zařízení pro zachytávání a do tohoto zařízení se stanoví podle oddílu 5.7 přílohy I pomocí systémů kontinuálního měření (CEMS) v souladu s přílohou XII. Jako minimum se použije úroveň přesnosti 4 vymezená v příloze XII. Pouze pokud je příslušnému orgánu uspokojivým způsobem prokázáno, že tato úroveň přesnosti není technicky proveditelná, smí se pro příslušný zdroj emisí použít nejbližší nižší úroveň přesnosti.

---

PŘÍLOHA XVII

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se stanovení emisí skleníkových plynů z přepravy CO2 potrubím za účelem geologického ukládání v úložišti povoleném podle směrnice 2009/31/ES

1.    OMEZENÍ A ÚPLNOST

Omezení pro monitorování a vykazování emisí z přepravy CO2 potrubím jsou stanovena v povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů uděleném přepravní síti, kam patří i všechna zařízení funkčně spojená s přepravní sítí, včetně převáděčů a topných těles. Každá přepravní síť má minimálně jeden výchozí bod a jeden koncový bod a každý z nich je připojen k jiným zařízením, která provádějí alespoň jednu z činností v oblasti zachytávání, přepravy nebo geologického ukládání CO2. Výchozí a koncové body mohou zahrnovat rozvětvení přepravní sítě a vnitrostátní hranice. Výchozí a koncový bod, jakož i zařízení, na která jsou napojeny, jsou stanoveny v povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů.

2.    KVANTIFIKACE EMISÍ CO2

Při přepravě CO2 potrubím zahrnují potenciální zdroje emisí CO2

U přepravní sítě, pro niž se použije níže uvedená metoda B, se do vypočtené úrovně emisí nepřičte CO2 přijatý z jiného zařízení systému pro obchodování s emisemi ani se od vypočtené úrovně emisí neodečte žádný CO2, který je přemístěn do jiného zařízení systému pro obchodování s emisemi.

2.1   KVANTIFIKAČNÍ PŘÍSTUPY

Provozovatelé přepravních sítí si mohou zvolit jeden z těchto přístupů:

METODA A

Emise z přepravní sítě se stanoví pomocí hmotnostní bilance podle tohoto vzorce:

kde:

Emise

=

celkové emise CO2 z přepravní sítě [t CO2];

Evlastní činnost

=

emise z vlastní činnosti přepravní sítě (tj. nepocházející z přepravovaného CO2), například z použití paliva v převáděčích, monitorované podle příslušných příloh těchto pokynů;

Tvstup,i

=

množství CO2 přemístěného do přepravní sítě ve vstupním bodě i, stanovené podle přílohy XII a oddílu 5.7 přílohy I;

Tvýstup,j

=

množství CO2 přemístěného z přepravní sítě ve výstupním bodě j, stanovené podle přílohy XII a oddílu 5.7 přílohy I.

METODA B

Emise se vypočtou s přihlédnutím k potenciálním emisím CO2 ze všech procesů týkajících se emisí v zařízení, jakož i k množství CO2 zachyceného a přemístěného do přepravní sítě podle tohoto vzorce:

Emise [t CO2 ]= CO2 přechodný + CO2 vypuštěný + CO2 úniky + CO2 zařízení

kde:

Emise

=

celkové emise CO2 z přepravní sítě [t CO2];

CO2 přechodný

=

množství přechodných emisí [t CO2] z CO2 přepravovaného v přepravní síti, včetně emisí z těsnění, ventilů, přechodových kompresních stanic a přechodových zařízení pro ukládání;

CO2 vypuštěný

=

množství vypuštěných emisí [t CO2] z CO2 přepravovaného v přepravní síti;

CO2 úniky

=

množství CO2 [t CO2] přepravovaného v přepravní síti, který je emitován v důsledku výpadku jedné či více součástí přepravní sítě;

CO2 zařízení

=

množství CO2 [t CO2], které je emitováno ze spalování nebo jiných procesů funkčně spojených s přepravou potrubím v rámci přepravní sítě, monitorované podle příslušných příloh těchto pokynů.

2.2   POŽADAVKY NA KVANTIFIKACI

Při volbě metody A nebo B musí provozovatel příslušnému orgánu prokázat, že zvolená metodika povede ke spolehlivějším výsledkům s nižší nejistotou u veškerých emisí a že v době, kdy žádá o povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů, použije nejlepší dostupnou technologii a poznatky, aniž by to vedlo k neúměrně vysokým nákladům. Při volbě metody B musí provozovatel příslušnému orgánu uspokojivě prokázat, že celková nejistota u roční úrovně emisí skleníkových plynů pro přepravní síť provozovatele nepřesáhne 7,5 %.

2.2.1   ZVLÁŠTNÍ POŽADAVKY PRO METODU A

Množství CO2 přemístěného z přepravní sítě a do této sítě se stanoví podle oddílu 5.7 přílohy I pomocí systémů kontinuálního měření (CEMS) v souladu s přílohou XII. Jako minimum se použije úroveň přesnosti 4 vymezená v příloze XII. Pouze pokud je příslušnému orgánu uspokojivým způsobem prokázáno, že tato úroveň přesnosti není technicky proveditelná, smí se pro příslušný zdroj emisí použít nejbližší nižší úroveň přesnosti.

2.2.2   ZVLÁŠTNÍ POŽADAVKY PRO METODU B

2.2.2.1    Emise ze spalování

Potenciální emise ze spalování při použití paliva se monitorují v souladu s přílohou II.

2.2.2.2    Přechodné emise z přepravní sítě

Přechodné emise zahrnují emise z těchto druhů zařízení:

Průměrné emisní faktory EF (vyjádřené v g CO2/jednotku času) na jednotlivé zařízení/výskyt, kde lze očekávat přechodné emise, stanoví provozovatel při zahájení provozu a nejpozději na konci prvního vykazovaného roku, kdy je přepravní síť v provozu. Provozovatel tyto faktory přezkoumá alespoň jednou za 5 let s ohledem na nejlepší dostupné techniky v této oblasti.

Veškeré emise se vypočítají tak, že se počet jednotlivých zařízení v každé kategorii vynásobí emisním faktorem a výsledky pro jednotlivé kategorie se sečtou, jak je ukázáno v níže uvedeném vzorci:

Počet výskytů je počet určitých jednotlivých zařízení na kategorii, který je vynásoben počtem jednotek času za rok.

2.2.2.3    Emise z úniků

Provozovatel přepravní sítě předloží důkaz o integritě sítě prostřednictvím reprezentativních (prostorových a časových) údajů o teplotě a tlaku. Pokud z údajů vyplývá, že došlo k úniku, provozovatel vypočte množství CO2 vzniklého únikem s použitím vhodné metodiky zdokumentované v plánu monitorování na základě pravidel pro nejlepší praxi v odvětví, například za použití rozdílů v údajích o teplotě a tlaku ve srovnání s průměrnými hodnotami tlaku a teploty souvisejícími s integritou.

2.2.2.4    Vypuštěné emise

Provozovatel poskytne v plánu monitorování analýzu potenciálních případů vypouštění emisí, a to rovněž z důvodu údržby či v nouzovém stavu, a poskytne vhodnou zdokumentovanou metodiku pro výpočet vypuštěného CO2 na základě pravidel pro nejlepší praxi v odvětví.

2.2.2.5    Ověřování výsledku výpočtu přechodných emisí a emisí vzniklých únikem

Vzhledem k tomu, že monitorování CO2 přemístěného z přepravní sítě a do této sítě bude v každém případě prováděno z komerčních důvodů, provozovatel přepravní sítě použije alespoň jednou za rok metodu A pro validaci výsledků metody B. V tomto ohledu lze použít k měření přemístěného CO2 nižší úrovně přesnosti vymezené v příloze XII.

---

PŘÍLOHA XVIII

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se geologického ukládání CO2 v úložišti povoleném podle směrnice 2009/31/ES

1.    OMEZENÍ

Omezení pro monitorování a vykazování emisí z geologického ukládání CO2 jsou specifické pro dané místo a vycházejí z vymezení úložiště a úložného komplexu, jak je uvedeno v povolení podle směrnice 2009/31/ES. Do povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů se zahrnou všechny zdroje emisí ze zařízení pro injektáž CO2. Pokud se zjistí úniky z úložného komplexu, které vedou k emisím nebo uvolňování CO2 do vodního sloupce, jsou pro příslušné zařízení zahrnuty do zdrojů emisí, dokud nebudou přijata nápravná opatření podle článku 16 směrnice 2009/31/ES a u daného úniku již nelze zjistit emise ani uvolňování do vodního sloupce.

2.    STANOVENÍ EMISÍ CO2

Potenciální zdroje emisí CO2 z geologického ukládání CO2 zahrnují

U úložiště se k vypočtené úrovni emisí nepřičte CO2 přijatý z jiného zařízení ani se od vypočtené úrovně emisí neodečte žádný CO2, který je přemístěn do jiného zařízení nebo který je geologicky uložen do úložiště.

2.1   EMISE Z POUŽITÍ PALIVA

Emise ze spalování při povrchových činnostech se stanoví podle přílohy II.

2.2   VYPUŠTĚNÉ A PŘECHODNÉ EMISE Z INJEKTÁŽE

Emise z vypouštění a přechodné emise se stanoví takto:

CO2 emitovaný [tCO2] = V CO2 [tCO2] + F CO2 [tCO2]

kde:

V CO2 = množství vypuštěného CO2;

F CO2 = množství CO2 z přechodných emisí;

V CO2 se stanoví za použití systémů kontinuálního měření (CEMS) podle přílohy XII těchto pokynů. Pokud by uplatnění CEMS vedlo k neúměrně vysokým nákladům, provozovatel může v případě schválení příslušným orgánem do plánu monitorování zařadit vhodnou metodiku na základě pravidel pro nejlepší praxi v odvětví;

F CO2 se považuje za jeden zdroj, což znamená, že požadavky na nejistotu z příloh XII a oddílu 6.2 přílohy I se vztahují na celkovou hodnotu, a nikoli na jednotlivé body emisí. Provozovatel poskytne v plánu monitorování analýzu potenciálních zdrojů přechodných emisí, jakož i vhodnou zdokumentovanou metodiku pro výpočet nebo měření množství F CO2 na základě pravidel pro nejlepší praxi v odvětví. Pro stanovení F CO2 lze u injektážního zařízení použít údaje shromážděné podle článku 13 a přílohy II bodu 1.1 písm. e)–h) směrnice 2009/31/ES, pokud splňují požadavky těchto pokynů.

2.3   VYPUŠTĚNÉ A PŘECHODNÉ EMISE Z DRUHOTNÉ INTENZIFIKACE TĚŽBY UHLOVODÍKŮ

Kombinace druhotné intenzifikace těžby uhlovodíků a geologického ukládání CO2 zřejmě poskytne dodatečný zdrojový tok emisí, totiž průnik CO2 do produkovaných uhlovodíků. Dodatečné zdroje emisí z druhotné intenzifikace těžby uhlovodíků zahrnují

Veškeré přechodné emise, které se vyskytnou, budou obvykle přesměrovány do systému jímání plynu, do fléry nebo do systému na čištění CO2. Všechny takovéto přechodné emise nebo CO2 vypuštěný např. ze systému na čištění CO2 se stanoví podle oddílu 2.2 této přílohy.

Emise z fléry se stanoví podle přílohy II s ohledem na potenciální vlastní CO2 ve flérovaném plynu.

3.    ÚNIKY Z ÚLOŽNÉHO KOMPLEXU

Monitorování se zahájí v případě, že jakýkoli únik bude mít za následek emise nebo uvolňování do vodního sloupce. Emise, které vznikají z uvolňování CO2 do vodního sloupce, se považují za rovnocenné množství uvolněnému do vodního sloupce.

Monitorování emisí nebo uvolňování do vodního sloupce v případě úniku pokračuje, dokud nebudou přijata nápravná opatření podle článku 16 směrnice 2009/31/ES a již nelze zjistit emise ani uvolňování do vodního sloupce.

Emise a uvolňování do vodního sloupce se kvantifikují takto:

kde:

L CO2

=

hmotnost CO2 emitovaného nebo uvolňovaného za kalendářní den v důsledku úniku. U každého kalendářního dne, kdy se únik monitoruje, se tento únik vypočte jako průměr hmotnosti vzniklé únikem za hodinu [tCO2/h], který se vynásobí 24. Množství vzniklé únikem za hodinu se stanoví podle ustanovení ve schváleném plánu monitorování pro úložiště a únik. U každého kalendářního dne před zahájením monitorování se hmotnost vzniklá únikem za den považuje za rovnocennou hmotnosti vzniklé únikem za den při prvním dnu monitorování;

Tzahájení

=

nejpozději a) poslední datum, kdy nebyly vykázány emise ani uvolňování do vodního sloupce z posuzovaného zdroje; b) datum, kdy byla zahájena injektáž CO2; c) jiné datum, aby existovaly důkazy, jež by příslušnému orgány uspokojivě prokázaly, že emise ani uvolňování do vodního sloupce nemohly začít před uvedeným datem;

Tukončení

=

datum, ke kterému byla přijata nápravná opatření podle článku 16 směrnice 2009/31/ES a ke kterému již nelze zjistit emise ani uvolňování do vodního sloupce.

Lze použít jiné metody kvantifikace emisí nebo uvolňování do vodního sloupce z úniků, pokud je schválí příslušný orgán z toho důvodu, že poskytnou vyšší přesnost než výše uvedený přístup.

Množství emisí vzniklých únikem z úložného komplexu se kvantifikuje pro každý únik s maximální celkovou nejistotou za vykazované období ± 7,5 %. Pokud je celková nejistota použitého kvantifikačního přístupu vyšší než ± 7,5 %, použije se tato úprava:

CO2,vykázaný [t CO2 ] = CO2,kvantifikovaný [t CO2 ] × (1 + (nejistotasystém [%]/100) – 0,075)

kde:

CO2,vykázaný

:

množství CO2, které se zahrne do ročního výkazu emisí, pokud jde o daný únik;

CO2,kvantifikovaný

:

množství CO2 stanovené použitým kvantifikačním přístupem pro daný únik;

Nejistotasystém

:

úroveň nejistoty, která souvisí s kvantifikačním přístupem použitým pro daný únik, stanovená podle oddílu 7 přílohy I těchto pokynů.

▼M4

---

PŘÍLOHA XIX

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby uhličitanu sodného a hydrogenuhličitanu sodného (bikarbonátu sodného) podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

1.    OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro emise ze zařízení na výrobu uhličitanu sodného a hydrogenuhličitanu sodného (bikarbonátu sodného) uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES.

2.    STANOVENÍ EMISÍ CO2

V zařízeních na výrobu uhličitanu sodného a hydrogenuhličitanu sodného zahrnují emisní zdroje a zdrojové toky emisí CO2:

2.1.   VÝPOČET EMISÍ CO2

Jelikož uhličitan sodný a hydrogenuhličitan sodný obsahují uhlík pocházející z procesních vstupů, musí být výpočet emisí z procesů založen na postupu hmotnostní bilance podle oddílu 2.1.1. Emise ze spalování paliv je možné monitorovat buď zvlášť v souladu s oddílem 2.1.2, nebo zohlednit v rámci postupu hmotnostní bilance.

2.1.1.    PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA HMOTNOSTNÍ BILANCI

Přístup založený na hmotnostní bilanci hodnotí veškerý uhlík ve vstupech, v zásobách, v produktech a ostatních odpadech ze zařízení za účelem stanovení úrovně emisí skleníkových plynů z daného zařízení za vykazované období, kromě emisních zdrojů monitorovaných v souladu s oddílem 2.1.2 této přílohy. Množství CO2 používané pro výrobu hydrogenuhličitanu sodného z uhličitanu sodného se považuje za emitované. Použije se tato rovnice:

Emise CO2 [t CO2] = (vstup – produkty – odpad – změna zásob) *konverzní faktor CO2/C

kde:

—	vstup [t C] : veškerý uhlík vstupující do zařízení,

—	produkty [t C] : veškerý uhlík opouštějící zařízení v produktech ( 20 ) a materiálech, včetně vedlejších produktů,

—	odpad [t C] : uhlík odstraněný ze zařízení v kapalném a/nebo pevném skupenství, např. vypuštěný do kanalizace, uložený na skládku nebo ztráty. Odpady nezahrnují emise skleníkových plynů nebo oxidu uhelnatého do atmosféry,

—	změna zásob [t C] : nárůst zásob uhlíku uvnitř zařízení.

Výpočet pak probíhá takto:

Emise CO2 [t CO2] = (Σ (údaje o činnostivstup * obsah uhlíkuvstup) – Σ (údaje o činnostiprodukty * obsah uhlíkuprodukty) – Σ (údaje o činnostiodpad *obsah uhlíkuodpad) – Σ (údaje o činnostizměna zásob *obsah uhlíkuzměna zásob)) * 3,664

kde:

a)    Údaje o činnosti

Provozovatel analyzuje a vykazuje hmotnostní toky do a ze zařízení a příslušné změny zásob všech příslušných paliv a materiálů odděleně. Kde je obsah uhlíku v hmotnostním toku obvykle vztažený k energetickému obsahu (paliva), může provozovatel stanovit a použít obsah uhlíku vztažený k energetickému obsahu [t C/TJ] v příslušném hmotnostním toku pro výpočet hmotnostní bilance.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)    Obsah uhlíku

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí z referenčních emisních faktorů paliv nebo materiálů uvedených v oddílu 11 přílohy I nebo v dalších přílohách specifických pro jednotlivé činnosti uvedených v těchto pokynech. Obsah uhlíku se vypočte takto:

C obsah [t/t nebo TJ] = emisní faktor [t CO2/t nebo TJ]/3,664 [t CO2/t C]

Provozovatel na příslušné palivo nebo materiál použije obsah uhlíku specifický pro danou zemi, který vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí podle ustanovení oddílu 13 přílohy I, pokud jde o odběr reprezentativních vzorků paliv, produktů a vedlejších produktů, stanovení obsahů uhlíku v nich a podílu biomasy.

2.1.2.    EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Emise ze spalování paliv se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II, pokud nejsou zahrnuty do hmotnostní bilance v souladu s oddílem 2.1.1.

2.2.   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny k měření obsažené v příloze I a v příloze XII.

---

PŘÍLOHA XX

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby čpavku podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

1.    OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro monitorování emisí ze zařízení na výrobu čpavku, jak je uvedeno v příloze I směrnice 2003/87/ES.

Zařízení na výrobu čpavku mohou být součástí integrovaných zařízení v chemickém průmyslu nebo v rafinériích, kde dochází k velkým energetickým a materiálovým tokům. Emise CO2 mohou vznikat ze spalování paliv i z paliv používaných jako vstup do procesu pro výrobu čpavku. V řadě zařízení na výrobu čpavku se CO2 vznikající při výrobním procesu zachycuje a používá pro další výrobní procesy, např. pro výrobu močoviny. Takto zachycený CO2 se považuje za emitovaný.

2.    STANOVENÍ EMISÍ CO2

V zařízeních na výrobu čpavku pocházejí emise CO2 z těchto zdrojů a zdrojových toků:

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

2.1.1    EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Emise ze spalování paliv, která se nepoužívají jako vstup do procesů, se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II.

2.1.2    EMISE Z PALIV POUŽÍVANÝCH JAKO VSTUP DO PROCESŮ NA VÝROBU ČPAVKU

Emise z paliv používaných jako vstup do procesů se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny k měření obsažené v příloze I a v příloze XII.

---

PŘÍLOHA XXI

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby vodíku a syntetického plynu podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

1.    OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro monitorování emisí ze zařízení na výrobu vodíku a syntetického plynu, jak je uvedeno v příloze I směrnice 2003/87/ES. V případech, kde je výroba vodíku technicky integrovaná do rafinérie minerálních olejů, použije provozovatel takového zařízení příslušná ustanovení přílohy III.

Zařízení na výrobu vodíku nebo syntetického plynu mohou být součástí integrovaných zařízení v chemickém průmyslu nebo v rafinériích, kde dochází k velkým energetickým a materiálovým tokům. Emise CO2 mohou vznikat ze spalování paliv i z paliv používaných jako vstup do procesu.

2.    STANOVENÍ EMISÍ CO2

V zařízeních na výrobu vodíku nebo syntetického plynu pocházejí emise CO2 z těchto zdrojů a zdrojových toků:

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

2.1.1    EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Emise ze spalování paliv, která se nepoužívají jako vstup do procesů na výrobu vodíku nebo syntetického plynu, ale která se používají pro jiné spalovací procesy, se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II.

2.1.2    EMISE Z PALIV POUŽÍVANÝCH JAKO VSTUP DO PROCESŮ

Emise z paliv používaných jako vstup do procesů při výrobě vodíku se vypočítají za použití metodiky založené na vstupech, která je uvedena v oddílu 2.1.2.1. V případě výroby syntetického plynu se použije hmotnostní bilance v souladu s oddílem 2.1.2.2. Jestliže se vodík a syntetický plyn vyrábějí ve stejném zařízení, může provozovatel vypočítat příslušné emise z obou výrobních procesů za použití jedné hmotnostní bilance v souladu s oddílem 2.1.2.2.

2.1.2.1   VÝROBA VODÍKU

Emise z paliv používaných jako vstup do procesů se vypočítají pomocí tohoto vzorce

Emise CO2 = údaje o činnosti * emisní faktor

kde

Použijí se následující požadavky na úrovně přesnosti:

a)    Údaje o činnosti

Údaje o činnosti se obecně vyjadřují jako čistý energetický obsah paliva [TJ] použitého během vykazovaného období. Energetický obsah použitého paliva se vypočte podle následujícího vzorce:

energetický obsah použitého paliva [TJ] = použité palivo [t nebo Nm3] * výhřevnost paliva [TJ/t nebo TJ/Nm3]

V případě, že se používá emisní faktor vztažený k hmotnosti nebo objemu [t CO2/t nebo t CO2/Nm3], vyjádří se údaje o činnosti jako množství použitého paliva [t nebo Nm3].

kde:

a1)    Použité palivo

Množství paliva použitého jako vstup do procesů [t nebo Nm3] zpracovaného během vykazovaného období stanovené s maximální nejistotou ± 7,5 %.

Množství paliva použitého jako vstup do procesů [t nebo Nm3] zpracovaného během vykazovaného období stanovené s maximální nejistotou ± 5,0 %.

Množství paliva použitého jako vstup do procesů [t nebo Nm3] zpracovaného během vykazovaného období stanovené s maximální nejistotou ± 2,5 %.

Množství paliva použitého jako vstup do procesů [t nebo Nm3] zpracovaného během vykazovaného období stanovené s maximální nejistotou ± 1,5 %.

a2)    Výhřevnost

Na jednotlivá paliva se použijí referenční hodnoty stanovené v oddílu 11 přílohy I.

Provozovatel na příslušné palivo použije hodnoty výhřevnosti specifické pro danou zemi, které příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Na komerční paliva se použije výhřevnost odvozená ze záznamů o nákupech příslušného paliva dodaného dodavatelem paliva, pokud byla odvozena na základě schválených vnitrostátních nebo mezinárodních norem.

Reprezentativní hodnotu výhřevnosti pro palivo v daném zařízení měří provozovatel, smluvní laboratoř nebo dodavatel paliva podle ustanovení oddílu 13 přílohy I.

b)    Emisní faktor

Použijí se referenční hodnoty uvedené v oddílu 11 přílohy I těchto pokynů.

Provozovatel na příslušné palivo použije emisní faktory specifické pro danou zemi, které příslušný členský stát vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Provozovatel odvodí emisní faktory pro palivo na základě jednoho z těchto zavedených náhradních postupů:

spolu s jejich empirickým vztahem závislosti nejméně jednou ročně podle ustanovení oddílu 13 přílohy I. Provozovatel zajistí, aby tento vztah závislosti splňoval podmínky správné technické praxe a aby se používal jen pro ty náhradní hodnoty, pro něž byl zaveden.

Použije se faktor specifický pro jednotlivou činnost [CO2/TJ nebo CO2/t nebo CO2/Nm3 vstup] vypočtený z obsahu uhlíku v použitém palivu podle oddílu 13 přílohy I.

2.1.2.2   VÝROBA SYNTETICKÉHO PLYNU

Jelikož součástí vyráběného syntetického plynu je uhlík obsažený v palivech používaných jako vstup do procesů, použije se pro výpočet emisí skleníkových plynů přístup založený na hmotnostní bilanci.

Přístup založený na hmotnostní bilanci hodnotí veškerý uhlík ve vstupech, v zásobách, v produktech a ostatních odpadech ze zařízení za účelem stanovení úrovně emisí skleníkových plynů z daného zařízení za vykazované období, kromě emisních zdrojů monitorovaných v souladu s oddílem 2.1.1 a 2.1.2.1 této přílohy. Použije se tato rovnice:

Emise CO2 [t CO2] = (vstup – produkty – odpad – změna zásob) * konverzní faktor CO2/C

kde:

—	vstup [t C] : veškerý uhlík vstupující do zařízení,

—	produkty [t C] : veškerý uhlík opouštějící zařízení v produktech a materiálech, včetně vedlejších produktů,

—	odpad [t C] : uhlík odstraněný ze zařízení, např. vypuštěný do kanalizace, uložený na skládku nebo ztráty. Odpady nezahrnují emise skleníkových plynů nebo oxidu uhelnatého do atmosféry,

—	změna zásob [t C] : nárůst zásob uhlíku uvnitř zařízení.

Výpočet pak probíhá takto:

Emise CO2 [t CO2] = (Σ (údaje o činnostivstup * obsah uhlíkuvstup) – Σ (údaje o činnostiprodukty * obsah uhlíkuprodukty) – Σ (údaje o činnostiodpad *obsah uhlíkuodpad) – Σ (údaje o činnostizměna zásob *obsah uhlíkuzměna zásob)) * 3,664

kde:

a)    Údaje o činnosti

Provozovatel analyzuje a vykazuje hmotnostní toky do a ze zařízení a příslušné změny zásob všech příslušných paliv a materiálů odděleně. Kde je obsah uhlíku v hmotnostním toku obvykle vztažený k energetickému obsahu (paliva), může provozovatel stanovit a použít obsah uhlíku vztažený k energetickému obsahu [t C/TJ] v příslušném hmotnostním toku pro výpočet hmotnostní bilance.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)    Obsah uhlíku

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí z referenčních emisních faktorů paliv nebo materiálů uvedených v oddílu 11 přílohy I nebo v dalších přílohách specifických pro jednotlivé činnosti uvedených v těchto pokynech. Obsah uhlíku se vypočte takto:

C obsah [t/t nebo TJ] = emisní faktor [t CO2/t nebo TJ]/3,664 [t CO2/t C]

Provozovatel na příslušné palivo nebo materiál použije obsah uhlíku specifický pro danou zemi, který vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí podle ustanovení oddílu 13 přílohy I, pokud jde o odběr reprezentativních vzorků paliv, produktů a vedlejších produktů, stanovení obsahů uhlíku v nich a podílu biomasy.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny k měření obsažené v příloze I a v příloze XII.

---

PŘÍLOHA XXII

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se množstevní výroby organických chemikálií podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

1.    OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro monitorování emisí z množstevní výroby organických chemikálií, jak je uvedeno v příloze I směrnice 2003/87/ES. V případech, kde je taková výroba technicky integrovaná do rafinérie minerálních olejů, použije provozovatel takového zařízení příslušná ustanovení přílohy III, zejména pro emise z katalytického krakování.

Zařízení na množstevní výrobu organických chemikálií mohou být součástí integrovaných zařízení v chemickém průmyslu nebo v rafinériích, kde dochází k velkým energetickým a materiálovým tokům. Emise CO2 mohou vznikat ze spalování paliv i z paliv nebo materiálů používaných jako vstup do procesu.

2.    STANOVENÍ EMISÍ CO2

Potenciální zdroje emisí CO2 zahrnují paliva a vstupní materiály těchto procesů:

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

V případě spalovacích procesů, kde se používané palivo neúčastní ani nevzniká z chemických reakcí při množstevní výrobě organických chemikálií, např. pro výrobu procesního tepla nebo elektrické energie, se emise monitorují a vykazují v souladu s oddílem 2.1.1. Ve všech ostatních případech se emise z množstevní výroby organických chemikálií vypočítají za použití přístupu založeného na hmotnostní bilanci, který je uveden v oddílu 2.1.2. Veškerý CO obsažený ve spalinách se považuje za CO2. Na základě souhlasu příslušného orgánu může být s ohledem na osvědčené postupy v odvětví místo přístupu založeného na hmotnostní bilanci použit přístup založený na vstupech, jak je uveden v příloze II, jestliže může provozovatel prokázat, že tento postup je ekonomičtější a poskytuje srovnatelnou úroveň přesnosti.

2.1.1    EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Emise ze spalovacích procesů se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II. Pokud je v rámci zařízení provozováno čištění odpadních plynů a výsledné emise nejsou vypočteny pomocí hmotnostní bilance podle oddílu 2.1.2, vypočtou se v souladu s přílohou II.

2.1.2    PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA HMOTNOSTNÍ BILANCI

Přístup založený na hmotnostní bilanci hodnotí veškerý uhlík ve vstupech, v zásobách, v produktech a ostatních odpadech ze zařízení za účelem vypočtení emisí skleníkových plynů z daného zařízení, kromě emisních zdrojů monitorovaných v souladu s oddílem 2.1.1 této přílohy. Použije se tato rovnice:

Emise [t CO2] = (vstup – produkty – odpad – změna zásob) * konverzní faktor CO2/C

kde:

—	vstup [t C] : veškerý uhlík vstupující do zařízení,

—	produkty [t C] : veškerý uhlík opouštějící zařízení v produktech a materiálech, včetně vedlejších produktů.

—	odpad [t C] : uhlík odstraněný ze zařízení, např. vypuštěný do kanalizace, uložený na skládku nebo ztráty. Odpady nezahrnují emise skleníkových plynů nebo oxidu uhelnatého do atmosféry,

—	změna zásob [t C] : nárůst zásob uhlíku uvnitř zařízení.

Výpočet pak probíhá takto:

Emise CO2 [t CO2] = (Σ (údaje o činnostivstup * obsah uhlíkuvstup) – Σ (údaje o činnostiprodukty * obsah uhlíkuprodukty) – Σ (údaje o činnostiodpad *obsah uhlíkuodpad) – Σ (údaje o činnostizměna zásob *obsah uhlíkuzměna zásob)) * 3,664

kde:

a)    Údaje o činnosti

Provozovatel analyzuje a vykazuje hmotnostní toky do a ze zařízení a příslušné změny zásob všech příslušných paliv a materiálů odděleně. Kde je obsah uhlíku v hmotnostním toku obvykle vztažený k energetickému obsahu (paliva), může provozovatel stanovit a použít obsah uhlíku vztažený k energetickému obsahu [t C/TJ] v příslušném hmotnostním toku pro výpočet hmotnostní bilance.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)    Obsah uhlíku

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí z referenčních emisních faktorů paliv nebo materiálů uvedených v oddílu 11 přílohy I, v tabulce níže nebo v dalších přílohách specifických pro jednotlivé činnosti uvedených v těchto pokynech. Obsah uhlíku se vypočte takto:

C obsah [t/t nebo TJ] = emisní faktor [t CO2/t nebo TJ]/3,664 [t CO2/t C]

Pro látky, které nejsou uvedené v oddílu 11 přílohy I ani v dalších přílohách specifických pro jednotlivé činnosti uvedených v těchto pokynech, mohou provozovatelé obsah uhlíku vypočítat za použití stechiometrického obsahu uhlíku v čisté látce a koncentrace látky ve vstupním nebo výstupním toku.

Provozovatel na příslušné palivo nebo materiál použije obsah uhlíku specifický pro danou zemi, který vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí podle ustanovení oddílu 13 přílohy I, pokud jde o odběr reprezentativních vzorků paliv, produktů a vedlejších produktů, stanovení obsahů uhlíku v nich a podílu biomasy.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny k měření obsažené v příloze I a v příloze XII.

---

PŘÍLOHA XXIII

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby nebo zpracování železných a neželezných kovů podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

1.    OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti v této příloze se použijí pro emise z výroby nebo zpracování železných a neželezných kovů podle přílohy I směrnice 2003/87/ES, s výjimkou výroby surového železa a oceli a primárního hliníku.

2.    STANOVENÍ EMISÍ CO2

V zařízeních na výrobu nebo zpracování železných a neželezných kovů zahrnují emisní zdroje a zdrojové toky emisí CO2:

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

V zařízeních, kde uhlík pocházející z paliv nebo vstupních materiálů, které se v takovém zařízení používají, zůstává v produktech nebo jiných výstupech výroby, např. pro redukci kovových rud, se použije přístup založený na hmotnostní bilanci (viz oddíl 2.1.1). V zařízeních, kde tomu tak není, se emise ze spalování a emise z procesů vypočítají odděleně (viz oddíly 2.1.2 a 2.1.3).

2.1.1    PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA HMOTNOSTNÍ BILANCI

Přístup založený na hmotnostní bilanci hodnotí veškerý uhlík ve vstupech, v zásobách, v produktech a ostatních odpadech ze zařízení za účelem stanovení úrovně emisí skleníkových plynů z daného zařízení za vykazované období pomocí této rovnice:

Emise [t CO2] = (vstup – produkty – odpad – změna zásob) * konverzní faktor CO2/C

kde:

—	vstup [t C] : veškerý uhlík vstupující do zařízení,

—	produkty [t C] : veškerý uhlík opouštějící zařízení v produktech a materiálech, včetně vedlejších produktů,

—	odpad [t C] : uhlík odstraněný ze zařízení, např. vypuštěný do kanalizace, uložený na skládku nebo ztráty. Odpady nezahrnují emise skleníkových plynů nebo oxidu uhelnatého do atmosféry,

—	změna zásob [t C] : nárůst zásob uhlíku uvnitř zařízení.

Výpočet pak probíhá takto:

Emise CO2 [t CO2] = (Σ (údaje o činnostivstup * obsah uhlíkuvstup) – Σ (údaje o činnostiprodukty * obsah uhlíkuprodukty) – Σ (údaje o činnostiodpad *obsah uhlíkuodpad) – Σ (údaje o činnostizměna zásob *obsah uhlíkuzměna zásob)) * 3,664

kde:

a)    Údaje o činnosti

Provozovatel analyzuje a vykazuje hmotnostní toky do a ze zařízení a příslušné změny zásob všech příslušných paliv a materiálů odděleně. Kde je obsah uhlíku v hmotnostním toku obvykle vztažený k energetickému obsahu (paliva), může provozovatel stanovit a použít obsah uhlíku vztažený k energetickému obsahu [t C/TJ] v příslušném hmotnostním toku pro výpočet hmotnostní bilance.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)    Obsah uhlíku

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí z referenčních emisních faktorů paliv nebo materiálů uvedených v oddílu 11 přílohy I nebo v dalších přílohách specifických pro jednotlivé činnosti uvedených v těchto pokynech. Obsah uhlíku se vypočte takto:

C obsah [t/t nebo TJ] = emisní faktor [t CO2/t nebo TJ]/3,664 [t CO2/t C]

Provozovatel na příslušné palivo nebo materiál použije obsah uhlíku specifický pro danou zemi, který vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí podle ustanovení oddílu 13 přílohy I, pokud jde o odběr reprezentativních vzorků paliv, produktů a vedlejších produktů, stanovení obsahů uhlíku v nich a podílu biomasy.

2.1.2    EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Emise ze spalovacích procesů probíhajících v zařízení na výrobu nebo zpracování železných nebo neželezných kovů, které nejsou monitorovány za použití přístupu založeného na hmotnostní bilanci, se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II.

2.1.3    EMISE Z PROCESŮ

Pro každý typ vstupního materiálu se množství CO2 vypočte takto:

Emise CO2 = Σ údaje o činnostivstup do procesu * emisní faktor * konverzní faktor

kde:

a)    Údaje o činnosti

Množství [t] vstupního materiálu a procesního odpadu používaného jako vstupní materiál v procesech nevykazovaných v souladu s oddílem 2.1.2 této přílohy za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5,0 %.

Množství [t] vstupního materiálu a procesního odpadu používaného jako vstupní materiál v procesech nevykazovaných v souladu s oddílem 2.1.2 této přílohy za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

b)    Emisní faktor

Pro uhličitany: použijí se stechiometrické koeficienty uvedené v následující tabulce:

Tyto hodnoty se upraví dle příslušného obsahu vody a hlušiny v použitém uhličitanu.

Pro procesní odpady a jiné vstupní materiály než uhličitany nevykazované v souladu s oddílem 2.1.2 této přílohy se faktory specifické pro jednotlivé činnosti stanoví podle ustanovení oddílu 13 přílohy I.

c)    Konverzní faktor

Konverzní faktor: 1,0.

Faktory specifické pro jednotlivé činnosti stanovené podle ustanovení oddílu 13 přílohy I pro stanovení množství uhlíku v produktech slinování, strusce nebo dalším příslušném výstupu, jakož i v prachu zachyceném na filtrech. Pokud je prach zachycený na filtru znovu použit v procesu slinování, množství uhlíku [t] v něm obsažené se nepočítá, aby nedošlo k dvojímu započtení.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny k měření obsažené v příloze i a v příloze xii.

---

PŘÍLOHA XXIV

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti týkající se výroby nebo zpracování primárního hliníku podle přílohy I směrnice 2003/87/ES

1.    OMEZENÍ A ÚPLNOST

Pokyny specifické pro jednotlivé činnosti obsažené v této příloze se použijí pro emise ze zařízení na výrobu nebo zpracování primárního hliníku uvedených v příloze I směrnice 2003/87/ES.

Tato příloha obsahuje pokyny pro monitorování emisí z výroby elektrod pro tavení primárního hliníku, které se také vztahují na samostatné závody na výrobu těchto elektrod.

2.    STANOVENÍ EMISÍ SKLENÍKOVÝCH PLYNŮ

V zařízeních na výrobu nebo zpracování primárního hliníku pocházejí emise skleníkových plynů z těchto emisních zdrojů a zdrojových toků:

2.1   VÝPOČET EMISÍ CO2

2.1.1    EMISE ZE SPALOVÁNÍ

Emise ze spalování paliv, včetně čištění spalin, se monitorují a vykazují v souladu s přílohou II, pokud nejsou zahrnuty v hmotnostní bilanci podle oddílu 2.1.2.

2.1.2    HMOTNOSTNÍ BILANCE

Emise z procesů při výrobě a spotřebě anod se vypočítají pomocí přístupu založeného na hmotnostní bilanci. Hmotnostní bilance hodnotí veškerý uhlík ve vstupech, zásobách, produktech a ostatních odpadech ze směšování, tvarování, vypalování a recyklace anod, jakož i ze spotřeby elektrod při elektrolýze. Pokud se používají předem vypalované anody, může se použít buď samostatná hmotnostní bilance pro výrobu a spotřebu nebo jedna společná hmotnostní bilance, která zohlední jak výrobu, tak spotřebu elektrod. V případě Søderbergova elektrolyzéru použije provozovatel jednu společnou hmotnostní bilanci. Hmotnostní bilance stanoví úroveň emisí skleníkových plynů za vykazované období pomocí následující rovnice, bez ohledu na to, jestli se použije společná nebo samostatná hmotnostní bilance:

Emise CO2 [t CO2] = (vstup – produkty – odpad – změna zásob) * konverzní faktor CO2/C

kde:

—	vstup [t C] : veškerý uhlík vstupující do zařízení, např. smola, koks, zásypový koks, zakoupené anody,

—	produkty [t C] : veškerý uhlík opouštějící zařízení v produktech a materiálech, včetně vedlejších produktů a odpadu, např. prodané anody,

—	odpad [t C] : uhlík odstraněný ze zařízení, např. vypuštěný do kanalizace, uložený na skládku nebo ztráty. Odpady nezahrnují emise skleníkových plynů do atmosféry,

—	změna zásob [t C] : nárůst zásob uhlíku uvnitř zařízení.

Výpočet pak probíhá takto:

Emise CO2 [t CO2] = (Σ (údaje o činnostivstup * obsah uhlíkuvstup) – Σ (údaje o činnostiprodukty * obsah uhlíkuprodukty) – Σ (údaje o činnostiodpad *obsah uhlíkuodpad) – Σ (údaje o činnostizměna zásob * obsah uhlíkuzměna zásob)) * 3,664

kde:

a)    Údaje o činnosti

Provozovatel analyzuje a vykazuje hmotnostní toky do a ze zařízení a příslušné změny zásob všech příslušných paliv a materiálů (např. smola, koks, zásypový koks) odděleně. Kde je obsah uhlíku v hmotnostním toku obvykle vztažený k energetickému obsahu (paliva), může provozovatel stanovit a použít obsah uhlíku vztažený k energetickému obsahu [t C/TJ] v příslušném hmotnostním toku pro výpočet hmotnostní bilance.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 7,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Údaje o činnosti za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)    Obsah uhlíku

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí z referenčních emisních faktorů paliv nebo materiálů uvedených v oddílu 11 přílohy I nebo v dalších přílohách specifických pro jednotlivé činnosti uvedených v těchto pokynech. Obsah uhlíku se vypočte takto:

C obsah [t/t nebo TJ] = emisní faktor [t CO2/t nebo TJ]/3,664 [t CO2/t C]

Provozovatel na příslušné palivo nebo materiál použije obsah uhlíku specifický pro danou zemi, který vykázal ve své nejnovější národní inventuře předložené sekretariátu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu.

Obsah uhlíku ve vstupním nebo výstupním toku se odvodí podle ustanovení oddílu 13 přílohy I, pokud jde o odběr reprezentativních vzorků paliv, produktů a vedlejších produktů, stanovení obsahů uhlíku v nich a podílu biomasy.

Obsah uhlíku je možné stanovit přímou analýzou a také nepřímou analýzou, tj. odečtením naměřeného obsahu známých složek (jako je síra, vodík a popel) od celkového množství, jak je to vhodné a na základě souhlasu příslušného orgánu.

2.2   MĚŘENÍ EMISÍ CO2

Použijí se pokyny k měření obsažené v příloze I a v příloze XII.

3.    STANOVENÍ EMISÍ PFC

Emise PFC z výroby primárního hliníku zahrnují emise CF4 a C2F6 vyjádřené jako ekvivalenty CO2:

Emise PFC [t CO2(e)] = emise CF4 [t CO2(e)] + emise C2F6 [t CO2(e)]

Ekvivalenty oxidu uhličitého (t CO2(e)) se vypočtou pomocí hodnot potenciálu globálního oteplování (GWP) uvedených v druhé hodnotící zprávě Mezivládního panelu o změně klimatu (hodnota GWP IPCC 1995). Tyto hodnoty jsou:

Celkové emise PFC se vypočtou z emisí naměřených v potrubí nebo komínu („bodové zdroje emisí“) plus přechodné emise stanovené na základě účinnosti zachycování potrubí:

Emise PFC (celkové) = Emise PFC (potrubí)/účinnost zachycování

Účinnost zachycování se měří při určování emisních faktorů specifických pro dané zařízení. Ty se stanoví za použití nejaktuálnější verze pokynů uvedených v Úrovni přesnosti 3 oddílu 4.4.2.4 pokynů IPCC z roku 2006.

Emise CF4 a C2F6 vypouštěných potrubím nebo komínem se vypočtou pomocí jednoho z následujících dvou přístupů v závislosti na použitých řídicích technologiích. Výpočetní metoda A se použije tam, kde se zaznamenává počet minut anodového efektu na elektrolyzér a den, výpočetní metoda B se použije tam, kde se zaznamenává přepětí anodového efektu.

Výpočetní metoda A – metoda směrnice

Pokud se měří minuty anodového efektu na elektrolyzér a den, použije se pro stanovení emisí PFC následující rovnice:

kde:

AEM …minuty anodového efektu/elektrolyzér-den

SEFCF4 … ( 21 )faktor směrnice emisí [(kg CF4/t vyrobeného Al)/(minuty anodového efektu/elektrolyzér-den)]

PrAl …roční produkce primárního hliníku [t]

FC2F6 …hmotnostní frakce C2F6 (t C2F6/t CF4)

kde

Údaje o činnosti

a)    Výroba primárního hliníku

Výroba primárního hliníku za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Výroba primárního hliníku za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)    Minuty anodového efektu (AEM)

Hodnota minut anodového efektu na elektrolyzér-den vyjadřuje frekvenci anodových efektů [počet anodových efektů/elektrolyzér-den] vynásobenou průměrnou dobou trvání anodového efektu [minuty anodového efektu/výskyt]:

AEM = frekvence × průměrná doba trvání

Frekvence a průměrná doba trvání anodových efektů za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Frekvence a průměrná doba trvání anodových efektů za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

Emisní faktor

Emisní faktor pro CF4 (faktor směrnice emisí SEFCF4 ) vyjadřuje množství [kg] CF4 emitovaného na tunu hliníku vyrobeného na minutu anodového efektu/elektrolyzér-den. Emisní faktor (hmotnostní frakce FC2F6 ) of C2F6 vyjadřuje množství [t] emitovaného C2F6 v poměru k množství [t] emitovaného CF4.

Použijí se emisní faktory specifické pro jednotlivé technologie, které jsou uvedené v tabulce č. 1.

Použijí se emisní faktory specifické pro dané zařízení pro CF4 a C2F6 stanovené prostřednictvím kontinuálního nebo přerušovaného měření na místě. Tyto emisní faktory se stanoví za použití nejaktuálnější verze pokynů uvedených v Úrovni přesnosti 3 oddílu 4.4.2.4 pokynů IPCC z roku 2006 ( 22 ). Emisní faktory se stanoví s maximální nejistotou ± 15 %.

Emisní faktory se stanoví minimálně jednou za tři roky nebo častěji, je-li to nezbytné v důsledku příslušných změn v zařízení. Příslušné změny zahrnují změnu v distribuci trvání anodového efektu nebo změnu v řídicím algoritmu ovlivňující směs typů anodových efektů nebo povahu postupu ukončení anodového efektu.

Výpočetní metoda B – metoda přepětí:

Pokud se měří přepětí anodového efektu, použije se pro stanovení emisí PFC následující rovnice:

kde

OVC …koeficient přepětí („emisní faktor“) vyjádřený v kg CF4 na tunu hliníku vyrobeného na mV přepětí

AEO …přepětí anodového efektu na elektrolyzér [mV] stanovené jako integrál (čas × napětí nad cílovým napětím) děleno čas (doba trvání) sběru údajů

CE …průměrná proudová účinnost výroby hliníku [%]

PrAl …roční produkce primárního hliníku [t]

FC2F6 …hmotnostní frakce C2F6 (t C2F6/t CF4)

Údaje o činnosti

a)    Výroba primárního hliníku

Výroba primárního hliníku za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Výroba primárního hliníku za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

b)    Přepětí anodového efektu

AEO/CE (přepětí anodového efektu/proudová účinnost) vyjadřuje časově integrované průměrné přepětí anodového efektu [mV přepětí] na průměrnou proudovou účinnost [%].

Přepětí anodového efektu i proudová účinnost za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 2,5 %.

Přepětí anodového efektu i proudová účinnost za vykazované období se stanoví s maximální nejistotou menší než ± 1,5 %.

Emisní faktor

Emisní faktor pro CF4 („koeficient přepětí“ OVC) vyjadřuje množství [kg] CF4 emitované na tubu hliníku vyrobeného na milivolt přepětí [mV]. Emisní faktor C2F6 (hmotnostní frakce FC2F6 ) vyjadřuje množství [t] emitovaného C2F6 v poměru k množství [t] emitovaného CF4.

Používají se emisní faktory specifické pro jednotlivé technologie uvedené v tabulce č. 2:

Emisní faktory specifické pro dané zařízení pro CF4 [(kg CF4/t Al)/mV] a C2F6 [t C2F6/t CF4] stanovené prostřednictvím kontinuálního nebo přerušovaného měření na místě. Tyto emisní faktory se stanoví za použití nejaktuálnější verze pokynů uvedených v Úrovni přesnosti 3 oddílu 4.4.2.4 pokynů IPCC z roku 2006 (22) . Emisní faktory se stanoví s maximální nejistotou ± 15 %.

Emisní faktory se stanoví minimálně jednou za tři roky nebo častěji, je-li to nezbytné v důsledku příslušných změn v zařízení. Příslušné změny zahrnují změnu v distribuci trvání anodového efektu nebo změnu v řídicím algoritmu ovlivňující směs typů anodových efektů nebo povahu postupu ukončení anodového efektu.

---

( 1 ) Úř. věst. L 275, 25.10.2003, s. 32. Směrnice ve zněmí směrnice 2004/101/ES (Úř. věst. L 338, 13.11.2004, s. 18).

( 2 ) Úř. věst. L 59, 26.2.2004, s. 1.

( 3 ) Úř. věst. L 33, 4.2.2006, s. 1.

( 4 ) Úř. věst. L 167, 9.7.1993, s. 31. Rozhodnutí naposledy pozměněné nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1882/2003 (Úř. věst. L 284, 31.10.2003, s. 1).

( 5 ) Úř. věst. L 140, 5.6.2009, s. 114.

( 6 ) Úmluva o mezinárodním civilním letectví a její přílohy, podepsaná v Chicagu dne 7. prosince 1944.

( 7 ) K dispozici prostřednictvím: http://eippcb.jrc.es/

( 8 ) „Příručka pro stanovení neurčitosti měření“, ISO/TAG-4. Vydaná Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO) v roce 1993 (opravené a nové vydání, 1995) jménem BIPM, IEC, IFCC, ISO, IUPAP a OIML.

( 9 ) Založeno na poměru atomových hmotností uhlíku (12,011) a kyslíku (15,9994).

( 10 ) Příloha 1 Pokynů pro správnou praxi z roku 2000 a příloha 1 Revidovaných pokynů IPCC z roku 1996 (pokyny ohledně vykazování):

http://www.ipcc-nggip.iges.or.jp/public/public.htm.

Příručka pro stanovení neurčitosti měření, ISO/TAG 4, vydaná ISO, 1993 (opravené a nové vydání, 1995) jménem BIPM, IEC, IFCC, ISO, IUPAC, IUPAP a OIML.

ISO-5168:2005 „Měření průtoku tekutin – Postupy pro vyhodnocení nejistot“.

( 11 ) Úř. věst. L 41, 14.2.2003, s. 26.

( 12 ) Údaje o činnosti týkající se spalování se vykazují jako energetická hodnota (výhřevnost) a hmotnost. V rámci údajů o činnosti se rovněž musí vykazovat palivo z biomasy nebo vstupních materiálů.

( 13 ) U spalování se emisní faktory vykazují jako emise CO2 vztažené k energetickému obsahu paliva.

( 14 ) Konverzní a oxidační faktory se vykazují jako bezrozměrné zlomky.

( 15 ) Úř. věst. L 226, 6.9.2000, s. 3. Rozhodnutí naposledy pozměněné rozhodnutím Rady 2001/573/ES (Úř. věst. L 203, 28.7.2001, s. 18).

( 16 ) UNFCCC (1999): FCCC/CP/1999/7.

( 17 ) Pokud jsou použity objemové jednotky, provozovatel zohlední veškeré převody, které mohou být nutné pro započtení rozdílů tlaku a teploty měřicího zařízení, jakož i standardní podmínky, pro něž byla výhřevnost příslušného druhu paliva odvozena.

( 18 ) Viz pokyny IPCC pro národní inventury skleníkových plynů z roku 2006.

( 19 ) Pomocí hmotnostního poměru: t CO2 = t CO * 1,571.

( 20 ) Pro účely této hmotnostní bilance se veškerý hydrogenuhličitan sodný vyrobený z uhličitanu sodného považuje za uhličitan sodný.

( 21 ) Tam, kde se používají různé typy elektrolyzérů, je možné použít různé SEF.

( 22 ) International Aluminium Institute; The Aluminium Sector Greenhouse Gas Protocol (Protokol skleníkových plynů odvětví zpracování hliníku); říjen 2006; US Environmental Protection Agency a International Aluminium Institute; Protocol for Measurement of Tetrafluoromethane (CF4) and Hexafluoroethane (C2F6) Emissions from Primary Aluminum Production (Protokol pro měření emisí tetrafluorometanu (CF4) a hexafluoroetanu (C2F6) z výroby primárního hliníku); duben 2008.