1

Žalobci, Harry Shindler a další žalující, jejichž jména jsou uvedena v příloze, jsou státní příslušníci Spojeného království s bydlištěm v Itálii (H. Shindler) a ve Francii (ostatní žalující).

2

Dne 23. června 2016 se občané Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v referendu vyslovili pro vystoupení své země z Evropské unie.

3

Spojené království dne 29. března 2017 oznámilo Evropské radě svůj záměr vystoupit z Unie na základě čl. 50 odst. 2 SEU.

4

Dne 8. června 2017 se ve Spojeném království konaly parlamentní volby.

5

Rozhodnutím (EU) 2019/476 ze dne 22. března 2019 (Úř. věst. 2019, L 80 I, s. 1) Evropská rada se souhlasem Spojeného království prodloužila lhůtu stanovenou článkem 50 odst. 3 SEU, po jejímž uplynutí přestávají Smlouvy být pro Spojené království použitelné, pokud nedojde k dohodě o podmínkách jeho vystoupení. Podle článku 1 tohoto rozhodnutí měla zmíněná lhůta uplynout buď 12. dubna 2019, nebo 22. května 2019.

6

Rozhodnutím (EU) 2019/584 ze dne 11. dubna 2019 (Úř. věst. 2019, L 101, s. 1) Evropská rada se souhlasem Spojeného království lhůtu zmíněnou výše v bodě 5 znovu prodloužila. Podle článku 1 tohoto rozhodnutí měla tato lhůta uplynout v zásadě 31. října 2019.

7

Dne 31. července 2019 zaslali žalobci a jedna další státní příslušnice Spojeného království s bydlištěm v Itálii dopis Evropské radě a Radě Evropské unie. Následující den zaslali dopis v podstatě téhož znění Evropské komisi (dále jen „dopis ze dne 1. srpna 2019“).

8

V dopisech zmíněných výše v bodě 7 žalobci v podstatě upozornili Evropskou radu, Radu a Komisi na situaci státních příslušníků Spojeného království, kteří mají bydliště v jiných členských státech než ve Spojeném království a kteří si v těchto státech zařídili svůj soukromý a rodinný život, a zejména těch, kteří – stejně jako žalobci – opustili Spojené království před více než 15 lety. Připomenuli, že na základě „pravidla 15 let“ (15 years rule) se tito státní příslušníci nesměli účastnit ani referenda konaného dne 23. června 2016, ani parlamentních voleb konaných dne 8. června 2017, třebaže tato hlasování byla pro vystoupení Spojeného království z Unie a pro zachování jejich postavení coby občanů Unie klíčová. Žádali proto Evropskou radu, Radu a Komisi, aby „konstatovaly nečinnost“ vyplývající z jejich „opomenutí, v rozporu s právem, nezachovat občanství Evropské unie pro [uvedené státní příslušníky]“. Kromě toho vyzvali tyto tři orgány, aby ještě před vystoupením Spojeného království z Unie plánovaným na 31. října 2019 přijaly rozhodnutí o zachování občanství Evropské unie pro zmíněné státní příslušníky i po datu tohoto vystoupení, a to bez ohledu na to, zda bude či nebude uzavřena dohoda o podmínkách daného vystoupení.

9

Dopisem podepsaným dne 11. září 2019 odpověděla Komise na dopis ze dne 1. srpna 2019 (dále jen „dopis ze dne 11. září 2019“). V tomto dopise odmítla výzvu k jednání obsaženou v dopise ze dne 1. srpna 2019. Vysvětlila, že ode dne vystoupení Spojeného království z Unie již státní příslušníci Spojeného království, kteří nebudou mít státní příslušnost některého z členských států Unie, nebudou považováni za občany Unie. Dospěla proto k závěru, že jí Smlouvy neumožňují přijmout rozhodnutí o zachování občanství Evropské unie ode dne vystoupení pro zmíněné státní příslušníky, kteří k uvedenému okamžiku nebudou mít státní příslušnost některého z členských států Unie.

15

Organizačním procesním opatřením přijatým na základě čl. 89 odst. 3 písm. a) jednacího řádu položil Tribunál žalobcům otázku. Žalobci této žádosti ve stanovené lhůtě vyhověli.

(omissis)

17

Žalobci navrhují, aby Tribunál:

18

Komise navrhuje, aby Tribunál:

19

Podle článku 126 jednacího řádu platí, že je-li určitý návrh zjevně nepřípustný, může Tribunál na návrh soudce zpravodaje kdykoli rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení. Tribunál pokládá projednávanou věc za dostatečně objasněnou na základě písemností ve spise a podle uvedeného článku konstatuje, že rozhodne, aniž bude pokračovat v řízení.

22

Ve druhém sledu byli žalobci s ohledem na formulaci prvního bodu návrhových žádání, v němž navrhují zrušení „explicitní[ho] rozhodnutí Komise ze dne [11]. září 2019 […], kterým se neuznává, že by došlo k nečinnosti“, organizačním procesním opatřením zmíněným výše v bodě 15 vyzváni, aby upřesnili, zda základem pro podání žaloby je jen článek 265 SFEU, nebo zda má být vykládána v tom smyslu, že obsahuje nejen návrhová žádání týkající se nečinnosti a podaná na základě článku 265 SFEU, ale i návrhová žádání směřující ke zrušení a podaná na základě článku 263 SFEU. Dopisem podaným kanceláři dne 14. února 2020 žalobci odpověděli, že žaloba zahrnuje návrhová žádání týkající se nečinnosti a podaná na základě článku 265 SFEU i návrhová žádání směřující ke zrušení a podaná na základě článku 263 SFEU.

23

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že žalobci v prvním bodě návrhových žádání navrhují, aby Tribunál zrušil rozhodnutí obsažené v dopise ze dne 11. září 2019, kterým Komise v podstatě odmítla přijmout rozhodnutí o zachování občanství Evropské unie ode dne vystoupení Spojeného království z Unie – bez ohledu na to, zda bude či nebude uzavřena dohoda o podmínkách tohoto vystoupení – pro některé státní příslušníky Spojeného království, kteří k uvedenému okamžiku nebudou mít státní příslušnost některého z členských států Unie.

(omissis)

40

Jak bylo již uvedeno výše v bodě 23, žalobci navrhují zrušení rozhodnutí obsaženého v dopise ze dne 11. září 2019.

43

V projednávané věci je třeba podotknout, že žalobci k prokázání „nečinnosti“ vyplývající ze skutečnosti, že Komise nepřijala rozhodnutí o zachování občanství Evropské unie pro některé státní příslušníky Spojeného království k okamžiku vystoupení Spojeného království z Unie bez ohledu na to, zda bude či nebude uzavřena dohoda o podmínkách tohoto vystoupení, uplatňují v podstatě tři žalobní důvody, jimiž brojí proti ztrátě občanství Evropské unie pro tyto státní příslušníky. Tyto žalobní důvody vycházejí zaprvé z porušení Smluv, zásady právní jistoty a nabytých práv, zadruhé z porušení zásady proporcionality a práva na respektování soukromého a rodinného života a zatřetí z protiprávního zbavení práva hlasovat v referendu konaném dne 23. června 2016 a v parlamentních volbách konaných dne 8. června 2017 s tím, že toto zbavení práva hlasovat je v rozporu se „zásadou kontradiktornosti“, s právem volného pohybu a pobytu na území členských států, s právem na respektování soukromého a rodinného života a se „zásadou rovnosti práva hlasovat“.

44

Komise přitom dopisem ze dne 11. září 2019, proti kterému míří návrhová žádání směřující ke zrušení, výslovně odmítla přijmout rozhodnutí o zachování občanství Evropské unie pro některé státní příslušníky Spojeného království. Žalobní důvody a argumenty vyjmenované výše v bodě 43 je proto třeba navzdory tomu, že poukazují na „nečinnost“ Komise, chápat tak, že byly předloženy i na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení.

(omissis)

46

I bez návrhu je třeba ověřit, zda žalobci mají právní zájem na uplatnění žalobních důvodů předložených na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení a uvedených výše v bodě 43.

47

Je totiž třeba připomenout, že podle ustálené judikatury nemůže mít žalobce legitimní zájem na zrušení rozhodnutí, o němž je již předem jasné, že bude muset být ve vztahu k němu znovu potvrzeno, a dále že žalobní důvod směřující ke zrušení je nepřípustný z důvodu nedostatku právního zájmu na podání žaloby, pokud i za předpokladu, že by byl opodstatněný, by zrušení napadeného aktu na základě tohoto žalobního důvodu nemohlo žalobce uspokojit (viz rozsudky ze dne 9. června 2011, Evropaïki Dynamiki v. ECB, C‑401/09 P, EU:C:2011:370, bod 49 a citovaná judikatura, a ze dne 27. března 2019, Canadian Solar Emea a další v. Rada, C‑236/17 P, EU:C:2019:258, bod 93).

48

Žalobce tedy nemá právní zájem na zrušení rozhodnutí na základě určitého žalobního důvodu v případě, kdy dotyčný orgán nemá žádný prostor pro uvážení a je povinen jednat tak, jak jednal. Za takových okolností, kdy jde o vázanou pravomoc, by zrušení uvedeného rozhodnutí na základě daného žalobního důvodu nemohlo vést k ničemu jinému, než k vydání nového rozhodnutí, jehož výrok by byl totožný s výrokem zrušeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. července 1983, Geist v. Komise, 117/81, EU:C:1983:191, bod 7; ze dne 20. května 1987, Souna v. Komise, 432/85, EU:C:1987:236, bod 20, a ze dne 28. listopadu 2019, Portigon v. SRB, T‑365/16, EU:T:2019:824, bod 192).

49

Tím spíše nemá žalobce právní zájem na zrušení rozhodnutí – obsahujícího odmítnutí jednat v dotčené oblasti – na základě určitého žalobního důvodu v případě, kdy dotyčný orgán v každém případě nemá k jednání v dané oblasti žádnou pravomoc, takže zrušení takového rozhodnutí na základě zmíněného žalobního důvodu by nemohlo vést k ničemu jinému, než k přijetí nového rozhodnutí obsahujícího odmítnutí jednat v této oblasti.

50

V projednávané věci by zrušení rozhodnutí obsaženého v dopise ze dne 11. září 2019 na základě žalobních důvodů uvedených výše v bodě 43 mohlo žalobce uspokojit jen tehdy, kdyby Komise vyhověla výzvě k jednání obsažené v dopise ze dne 1. srpna 2019 a sama přijala závazný akt, jenž by ode dne vystoupení Spojeného království z Unie zachoval občanství Evropské unie pro některé státní příslušníky Spojeného království.

51

Je přitom třeba připomenout, že podle čl. 13 odst. 2 SEU jedná každý orgán v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými. Z toho vyplývá, že Komise, jak sama tvrdí, smí jednat jen na základě působnosti jí svěřených Smlouvami.

52

Proto je třeba se zabývat otázkou, zda má Komise pravomoc jednat tak, jak požadují žalobci.

53

V této souvislosti je bez ohledu na otázku, zda vystoupení Spojeného království z Unie vůbec mohlo vést ke ztrátě občanství Evropské unie pro všechny státní příslušníky Spojeného království, kteří k okamžiku uvedeného vystoupení neměli státní příslušnost některého z členských států, třeba konstatovat, že žádné z ustanovení Smluv nebo sekundárního práva neopravňuje Komisi k přijetí závazných aktů, jejichž předmětem by bylo přiznání občanství Evropské unie určitým kategoriím osob.

54

Skutečnost, že Komise nemá v tomto ohledu pravomoc, je potvrzena okolností, že tento orgán má v zásadě pravomoc jen předkládat návrhy v souladu s čl. 17 odst. 2 SEU.

55

Žalobci ostatně – ačkoli tvrdí, že Komise má pravomoc zachovat k okamžiku vystoupení Spojeného království z Unie občanství Evropské unie pro státní příslušníky Spojeného království – nezmínili žádné ustanovení opravňující Komisi k tomu, aby sama přijala závazné akty, jejichž předmětem by bylo udělení nebo zachování občanství Evropské unie pro určité kategorie osob. V žalobě sice odkazují na čl. 25 druhý pododstavec SFEU, avšak postačí podotknout, že toto ustanovení nepřiznává rozhodovací pravomoc Komisi, nýbrž Radě, Evropskému parlamentu a členským státům.

56

Za těchto podmínek Komise zcela zjevně postrádá pravomoc sama přijmout závazný akt, jímž by ode dne vystoupení Spojeného království z Unie bylo zachováno občanství Evropské unie pro některé státní příslušníky Spojeného království.

57

Komise proto bez ohledu na otázku, zda vystoupení Spojeného království z Unie vůbec mohlo vést ke ztrátě občanství Evropské unie pro všechny státní příslušníky Spojeného království, kteří k okamžiku uvedeného vystoupení neměli státní příslušnost některého z členských států, neměla v projednávané věci žádnou pravomoc k přijetí závazného aktu, jímž by ode dne tohoto vystoupení bylo zachováno občanství Unie pro některé kategorie osob, a přijetí aktu požadovaného žalobci musela odmítnout.

58

Z toho vyplývá, že kdyby rozhodnutí obsažené v dopise ze dne 11. září 2019 bylo na základě žalobních důvodů uvedených výše v bodě 43 zrušeno, octla by se Komise v situaci zjevného nedostatku pravomoci a nezbývalo by jí než přijmout nové rozhodnutí o odmítnutí přijmout akt požadovaný žalobci. Takové zrušení by tudíž nemohlo žalobce uspokojit, takže žalobci nemají legitimní zájem na předložení žalobních důvodů uvedených výše v bodě 43. Tyto žalobní důvody je proto třeba odmítnout jako nepřípustné.

59

Za těchto podmínek jsou i sama návrhová žádání směřující ke zrušení vzhledem k tomu, že na jejich podporu nebyl uveden žádný přípustný žalobní důvod, zjevně nepřípustná.

(omissis)

61

Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být odmítnuta v celém rozsahu.

(omissis)

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (desátý senát)

rozhodl takto: