Věc T‑145/22

CEDC International sp. z o.o.

v.

Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví

Rozsudek Tribunálu (šestého senátu) ze dne 28. června 2023

„Ochranná známka Evropské unie – Námitkové řízení – Přihláška trojrozměrné ochranné známky Evropské unie – Tvar stébla trávy v láhvi – Starší národní ochranné známky – Relativní důvod pro zamítnutí zápisu – Článek 8 odst. 3 nařízení (ES) č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 3 nařízení (UE) 2017/1001] – Pojem ‚jednatel [zmocněnec]‘ nebo ‚zástupce‘ – Požadavek přímé smluvní dohody“

1. Ochranná známka Evropské unie – Definice a nabytí ochranné známky Evropské unie – Relativní důvody pro zamítnutí zápisu – Neexistence souhlasu majitele ochranné známky k podání přihlášky k zápisu zmocněncem nebo zástupcem jeho vlastním jménem – Podmínka – Vlastnictví starší ochranné známky osobou, která podala námitky – Pojem

   (Nařízení Rady č. 40/94, čl. 8 odst. 3)

   (viz body 39, 42–46)

2. Ochranná známka Evropské unie – Definice a nabytí ochranné známky Evropské unie – Relativní důvody pro zamítnutí zápisu – Neexistence souhlasu majitele ochranné známky k podání přihlášky k zápisu zmocněncem nebo zástupcem jeho vlastním jménem – Zmocněnec nebo zástupce – Pojem – Rozsah – Existence smluvní dohody o obchodní spolupráci přímo mezi stranami

   (Nařízení Rady 40/94, čl. 8 odst. 3)

   (viz body 51–56)

Shrnutí

V roce 1996 společnost Underberg AG (dále jen „vedlejší účastnice“) podala u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) přihlášku k zápisu trojrozměrné ochranné známky, kterou tvoří tvar stébla trávy v láhvi, pro lihoviny a likéry ( 1 ). V roce 2003 právní předchůdkyně společnosti CEDC International sp. z o.o., která je žalobkyní, podala proti této přihlášce námitky ( 2 ) na základě několika starších označení uplatňovaných zejména v různých členských státech Evropské unie. Námitkové oddělení námitky zamítlo a následně čtvrtý odvolací senát EUIPO zamítl odvolání.

Rozsudkem ze dne 11. prosince 2014 ( 3 ) Tribunál rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu senátu, který vzhledem k tomu, že předložené důkazy nejsou dostatečné k prokázání povahy užívání uplatňovaných starších ochranných známek, odvolání zamítl. Toto rozhodnutí bylo částečně zrušeno rozsudkem Tribunálu ze dne 23. září 2020 ( 4 ) z důvodu nedostatečného odůvodnění. Po přidělení věci pátý odvolací senát odvolání rovněž zamítl z důvodu, že jednak nelze mít za to, že vedlejší účastnice jedná v postavení zmocněnce nebo zástupce žalobkyně, a jednak nebylo prokázáno užívání uplatňované nezapsané ochranné známky.

Tribunál, jemuž byla předložena žaloba, přezkoumal použití čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 ( 5 ) týkajícího se zamítnutí zápisu ochranné známky, pokud přihlášku k zápisu podal zmocněnec nebo zástupce majitele ochranné známky svým vlastním jménem a bez souhlasu uvedeného majitele a upřesnil svou judikaturu týkající se původu starší ochranné známky, pojmu zmocněnec nebo zástupce a požadavku přímé smluvní dohody.

Závěry Tribunálu

Tribunál nejprve zkoumal podmínku, podle níž je třeba k tomu, aby námitky byly na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 úspěšné, aby osobou, která podala námitky, byl majitel starší ochranné známky. V tomto ohledu předně uvedl, že toto ustanovení odkazuje na „majitele ochranné známky“, aniž upřesňuje druh dotčené ochranné známky. Pojem „ochranná známka“ ve smyslu tohoto ustanovení totiž zahrnuje kromě zapsaných ochranných známek rovněž nezapsané ochranné známky, v rozsahu, v němž právní předpisy země původu uznávají práva tohoto druhu. V této souvislosti je nerozhodné, že se práva související se starší ochrannou známkou uplatní v Evropské unii, či nikoli, jelikož uvedené ustanovení neobsahuje žádný odkaz na dotčené „území“. Dále pak Tribunál upřesnil, že zásada, podle níž čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 neomezuje svou působnost na ochranné známky zapsané v členském státě nebo mající účinky v tomto státě, již byla uplatněna v rozsudku Adamowski v. OHIM – Fagumit (FAGUMIT) ( 6 ), týkajícím se návrhů na prohlášení neplatnosti. Konečně pojem „majitel“ musí být vykládán s přihlédnutím k článku 6 septies Pařížské úmluvy ( 7 ), který se týká zápisů ochranných známek provedených zmocněncem nebo zástupcem majitele bez jeho souhlasu, takže majitel starší ochranné známky, která byla zapsána v některém ze států, které jsou smluvními stranami úmluvy, se může rovněž dovolávat ochrany čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, pokud jeho zmocněnec nebo zástupce podá přihlášku k zápisu ochranné známky v Evropské unii bez jeho souhlasu.

Tribunál se následně vyjádřil k podmínce týkající se existence smluvní dohody o zmocnění nebo zastoupení. V tomto ohledu Tribunál připomněl, že dosažení cíle zabránit zneužití starší ochranné známky zmocněncem nebo zástupcem jejího majitele vyžaduje široký výklad pojmů „zmocněnec“ a „zástupce“, aby pokrývaly veškeré formy vztahů založených na smluvní dohodě, podle níž jedna ze stran zastupuje zájmy druhé strany, a to nezávisle na právní kvalifikaci existujícího vztahu. Stačí tedy, aby mezi stranami existovala dohoda o obchodní spolupráci, která může založit takzvaný „fiduciární“ vztah důvěry tím, že přihlašovateli výslovně či implicitně uloží obecnou povinnost důvěry a loajality s ohledem na zájmy majitele starší ochranné známky.

Tribunál nicméně upřesnil, že je třeba, aby existovala písemná či nepsaná smluvní dohoda uzavřená přímo mezi stranami, a nikoliv prostřednictvím třetích osob. Skutečnost, že může stačit „implicitní“ vztah, znamená tedy pouze to, že rozhodujícím kritériem pro použití čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 je existence a povaha smluvní dohody o obchodní spolupráci, která v podstatě byla zavedena, a nikoli její formální kvalifikace. Existenci smluvního vztahu kromě toho nelze prokázat na základě pravděpodobnosti nebo domněnek, ale musí spočívat na konkrétních a objektivních okolnostech. Krom toho není nezbytné, aby dohoda uzavřená mezi stranami při podání přihlášky ochranné známky stále platila, avšak za podmínky, že uplynulá lhůta je taková, že lze legitimně předpokládat, že povinnost důvěry a důvěrnosti při takovém podání stále existovala.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci důkazní břemeno ohledně existence smluvního vztahu o zmocnění nebo zastoupení přísluší osobě, která podala námitky, tedy majitelce starší ochranné známky, příslušelo žalobkyni, aby prokázala, že taková smluvní dohoda o obchodní spolupráci existovala přímo mezi vedlejší účastnicí a jí samotnou ke dni podání přihlášky dotčené ochranné známky. S ohledem na předcházející úvahy Tribunál nejprve konstatoval, že neexistovala žádná smluvní dohoda formálně uzavřená mezi žalobkyní (nebo její předchůdkyní) a vedlejší účastnicí (nebo její předchůdkyní). Dále připomněl, že existence smluvních vztahů mezi vedlejší účastnicí a třetí společností nemůže prokázat, že vedlejší účastnice byla zmocněncem nebo zástupcem žalobkyně. Konečně měl za to, že existence „implicitního“ nebo „de facto“ obchodního vztahu mezi žalobkyní (nebo její předchůdkyní) a vedlejší účastnicí (nebo její předchůdkyní) není podložena důkazy předloženými žalobkyní. Nebyla tudíž prokázána žádná přímá smluvní dohoda, ani implicitní či de facto, o obchodní spolupráci mezi oběma stranami, takže nebyla prokázána žádná povinnost důvěry a loajality, kterou by měla vedlejší účastnice (nebo její předchůdkyně) vůči žalobkyni (nebo její předchůdkyni).

Tribunál tedy potvrdil posouzení odvolacího senátu, že se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci fiduciárního smluvního vztahu mezi ní a vedlejší účastnicí, že neunesla své důkazní břemeno pro účely prokázání existence přímé smluvní dohody o zmocnění nebo zastoupení, a tedy neprokázala, že byla splněna jedna z kumulativních podmínek uvedených v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94. Vzhledem k tomu, že podmínka týkající se existence smluvní dohody o zmocnění nebo zastoupení nebyla splněna, Tribunál dospěl k závěru, že odvolací senát neporušil čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94.

( 1 ) – Výrobky náležející do třídy 33 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků.

( 2 ) – Založené na čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 3 a 4 nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve spojení s článkem 42 uvedeného nařízení.

( 3 ) – Rozsudek ze dne 11. prosince 2014, CEDC International v. OHIM – Underberg (Tvar stébla trávy v láhvi) (T‑235/12, EU:T:2014:1058).

( 4 ) – Rozsudek ze dne 23. září 2020, CEDC International v. EUIPO – Underberg (Tvar stébla trávy v láhvi) (T‑796/16, EU:T:2020:439).

( 5 ) – Nyní čl. 8 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1).

( 6 ) – Rozsudek ze dne 29. listopadu 2012, Adamowski v. OHIM – Fagumit (FAGUMIT) (T‑537/10 a T‑538/10, EU:T:2012:634, bod 19).

( 7 ) – Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, ve znění změn a doplňků.