Věc T‑664/16

PJ

proti

Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví

„Ochranná známka Evropské unie – Zastoupení advokátem, který nemá postavení třetí osoby nezávislé na žalobci – Záměna strany sporu – Převod práv přihlašovatelky ochranné známky Evropské unie – Zastoupení advokátem, který nemá postavení třetí osoby nezávislé na navrhovatelce záměny účastníka řízení – Nepřípustnost“

Shrnutí – usnesení Tribunálu (čtvrtého senátu) ze dne 30. května 2018

1. Soudní řízení – Nepřípustnost v důsledku nedostatku nepominutelných podmínek řízení – Zastoupení žalobce

   (Jednací řád Tribunálu, článek 129)

2. Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální požadavky – Podmínky týkající se osoby, která návrh podepsala – Postavení třetích osob ve vztahu k účastníkům řízení – Účastník řízení zastoupený advokátem, který je zaměstnán entitou spojenou s účastníkem řízení – Nedodržení požadavku nezávislosti

   (Statut Soudního dvora, čl. 19 třetí a čtvrtý pododstavec, čl. 21 první pododstavec a čl. 53 první pododstavec; jednací řád Tribunálu, čl. 73 odst. 1)

3. Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální požadavky – Podmínky týkající se osoby, která návrh podepsala – Postavení třetích osob ve vztahu k účastníkům řízení – Autonomní výklad

   (Statut Soudního dvora, čl. 19 třetí pododstavec)

4. Právo Evropské unie – Obecné právní zásady – Právní jistota

5. Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální požadavky – Podmínky týkající se osoby, která návrh podepsala – Postavení třetích osob ve vztahu k účastníkům řízení – Právní jistota

   (Statut Soudního dvora, čl. 19 třetí pododstavec)

1.  Otázka zastoupení žalobce je nepominutelnou podmínkou řízení a může být z tohoto důvodu a na základě článku 129 jednacího řádu zkoumána Tribunálem kdykoliv i bez návrhu.

   (viz bod 47)

2.  Podle čl. 19 třetího a čtvrtého pododstavce a čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se použije na řízení před Tribunálem podle čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu, jakož i podle čl. 73 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu musí být jiní účastníci řízení než členské státy a orgány Evropské unie, Kontrolní úřad Evropského sdružení volného obchodu nebo státy, které jsou stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP), zastoupeni advokátem, který je oprávněn k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo jiného státu, který je stranou Dohody o EHP. Kromě toho musí žaloba obsahovat jméno a bydliště nebo sídlo žalobce a postavení podepsaného. Konečně, originál každého podání musí být podepsán zmocněncem nebo advokátem účastníka řízení.

   Podle ustálené judikatury z výše uvedených ustanovení a především z použití pojmu „zastoupeni“ obsaženého v článku 19 třetím pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že pro účely podání žaloby u Tribunálu „účastník řízení“ ve smyslu tohoto článku, bez ohledu na své postavení, nemůže sám podat žalobu, ale musí využít služeb třetí osoby, která musí být oprávněna k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo státu, který je stranou dohody o EHP.

   V tomto ohledu je třeba připomenout, že koncepce úlohy advokáta v unijním právním řádu, která vychází z právních tradic společných členským státům a na níž je založen článek 19 statutu Soudního dvora Evropské unie, je koncepcí, podle níž je advokát považován za spolupracovníka v justiční oblasti, jenž je povolán k tomu, aby zcela nezávisle a ve vyšším zájmu spravedlnosti poskytl právní pomoc, kterou klient potřebuje. Tato pomoc je pomoc poskytovaná advokátem, který je ve vztahu k osobě, která využívá této pomoci, třetí osobou z hlediska struktury, hierarchie a funkce. Tento výklad požadavku nezávislosti advokáta je relevantní v rámci zastoupení před unijními soudy.

   Jak již bylo rozhodnuto, požadavek nezávislosti advokáta tak implikuje neexistenci jakéhokoliv zaměstnaneckého poměru mezi tímto advokátem a jeho klientem. Pojem nezávislosti advokáta je totiž vymezen nejen pozitivně, a sice odkazem na profesní disciplínu, ale i negativně, a sice neexistencí zaměstnaneckého poměru.

   Tato úvaha má stejnou platnost v situaci, kdy je advokát zaměstnán entitou, která je spojena s účastníkem řízení, jehož zastupuje.

   Rovněž bylo rozhodnuto, že advokát jednoho účastníka řízení ve smyslu čl. 19 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie nesmí mít osobní vazbu k dotčené věci nebo být závislý na svém klientovi takovým způsobem, že by hrozilo, že nebude schopen plnit svou zásadní roli osoby napomáhající výkonu spravedlnosti nejvhodnějším způsobem. Tribunál konkrétně dospěl k závěru, že hospodářské nebo strukturální vazby, které má zástupce se svým klientem, nesmějí mít za následek záměnu zájmů klienta s osobními zájmy jeho zástupce.

   Požadavek stanovený unijním právem neprivilegovaným účastníkům, aby byli zastoupeni před Tribunálem třetí nezávislou osobou, tedy nelze považovat za požadavek zaměřený výlučně na vyloučení zastoupení zaměstnanci mandanta nebo osobami, které jsou na mandantovi hospodářsky závislé.

   (viz body 51–57)

3.  Přestože koncepce úlohy advokáta v unijním právním řádu vychází z právních tradic společných členským státům, je tato koncepce v rámci sporů před unijními soudy uplatňována objektivně, a tedy nutně nezávisle na vnitrostátních právních řádech. Ustanovení týkající se zastoupení neprivilegovaných účastníků řízení před unijními soudy musí být tedy vykládána v mezích možností autonomně bez odkazu na vnitrostátní právo. Pojem nezávislost advokáta je přitom v právu Evropské unie definován nejen pozitivně na základě členství v advokátní komoře nebo vázanosti profesními a etickými pravidly, ale také negativně.

   (viz bod 67)

4.  Obecná zásada právní jistoty vyžaduje, aby právní úprava byla jasná a přesná, tak aby procesní subjekty mohly jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti a postupovat podle toho. Nicméně pro účely určení, zda byly splněny požadavky vyplývající z této zásady, je třeba zohlednit veškeré relevantní skutečnosti vyplývající ze znění, účelu a systematiky této právní úpravy, v případě potřeby pomocí výkladu, který k ní podaly soudy.

   (viz bod 70)

5.  Výraz „[j]iní účastníci řízení musí být zastoupeni advokátem“, obsažený v čl. 19 třetím pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, tudíž vylučuje, aby účastníkem řízení a jeho zástupcem mohla být jedna a tatáž osoba. Dále pojetí úlohy advokáta v unijním právním řádu a zejména požadavek nezávislosti, jehož dodržení musí být zkoumáno případ od případu, vychází z právních tradic společných členským státům. Nakonec z ustálené judikatury unijních soudů vyplývá, že právní pomoc poskytovaná „zcela nezávisle“ je pomoc poskytovaná advokátem, jenž je ve vztahu k osobě, která využívá této pomoci, třetí osobou z hlediska struktury, hierarchie a funkce. Skutečnost, že požadavek nezávislosti není výslovně stanoven statutem Soudního dvora Evropské unie nebo procesním řádem, nemůže tedy narušit zásadu právní jistoty.

   (viz bod 71)