Spojené věci C‑498/22 až C‑500/22

Novo Banco SA – Sucursal en España

v.

C.F.O

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Tribunal Supremo)

Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 5. září 2024

„Řízení o předběžné otázce – Reorganizace a likvidace úvěrových institucí – Směrnice 2001/24/ES – Články 3 a 6 – Reorganizační opatření přijaté vůči úvěrové instituci – Převod povinností a závazků této úvěrové instituce na ‚překlenovací banku‘ před podáním žaloby na zaplacení pohledávky vůči uvedené úvěrové instituci – Zpětný převod některých z těchto povinností a závazků téže úvěrové instituci – Právo členského státu, v němž bylo dotyčné řízení zahájeno (lex concursus) – Účinky reorganizačního opatření v jiných členských státech – Vzájemné uznávání – Účinky nedodržení povinnosti zveřejnit reorganizační opatření – Články 17, 21, 38 a 47 Listiny základních práv Evropské unie – Právo na vlastnictví – Účinná soudní ochrana – Ochrana spotřebitele – Směrnice 93/13/ES – Článek 6 odst. 1 – Zneužívající ujednání – Zásada právní jistoty a zásada ochrany legitimního čekávání – Postavení ‚překlenovací banky‘ k pasivní legitimaci“

1. Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Úvěrové instituce – Reorganizace a likvidace úvěrových institucí – Směrnice 2001/24 – Opatření k reorganizaci úvěrové instituce přijaté v domovském členském státě – Nezveřejnění uvedeného opatření – Uznání účinků tohoto opatření soudem jiného členského státu – Opatření, které částečně převedlo povinnosti a závazky dotyčné úvěrové instituce na překlenovací banku – Přípustnost

   (Listina základních práv Evropské unie, čl. 21 odst. 2 a čl. 47 první pododstavec; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24, body 4 a 16 odůvodnění, čl. 3 odst. 2 a článek 6)

   (viz body 75, 76, 85, 96, 97, výrok 1)

2. Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Úvěrové instituce – Reorganizace a likvidace úvěrových institucí – Směrnice 2001/24 – Probíhající soudní řízení – Účinky reorganizačních opatření na probíhající soudní řízení – Uplatnění lex concursus – Výjimky stanovené směrnicí

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24, body 23 a 30 odůvodnění, článek 2, čl. 3 odst. 2 a článek 32)

   (viz bod 77)

3. Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Úvěrové instituce – Reorganizace a likvidace úvěrových institucí – Směrnice 2001/24 – Opatření k reorganizaci úvěrové instituce přijaté v domovském členském státě – Povinnost zveřejnění – Podmínky – Dotčení práv třetích osob v hostitelském členském státě – Existence opravného prostředku v domovském členském státě proti rozhodnutí nařizujícímu uvedená opatření – Význam pro stanovení lhůty k podání žaloby v případě nezveřejnění uvedeného opatření

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 47; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1 až 5 a čl. 83 odst. 4)

   (viz body 78–80, 82–84, 88–93)

4. Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Úvěrové instituce – Reorganizace a likvidace úvěrových institucí – Směrnice 2001/24 – Opatření k reorganizaci úvěrové instituce přijaté v domovském členském státě – Nezveřejnění uvedeného opatření – Použití vnitrostátních pravidel určených k zajištění ochrany práv jednotlivců vyplývajících z unijního práva – Podmínky – Dodržování zásad rovnocennosti a efektivity – Respektování práva na účinnou právní ochranu

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 47; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24, článek 6)

   (viz body 86, 87)

5. Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Úvěrové instituce – Reorganizace a likvidace úvěrových institucí – Směrnice 2001/24 – Opatření k reorganizaci úvěrové instituce přijaté v domovském členském státě – Uznání účinků reorganizačních opatření v hostitelském členském státě – Porušení zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti – Neexistence

   (Listina základních práv Evropské unie, čl. 21 odst. 2; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24, čl. 3 odst. 2)

   (viz bod 94)

6. Právo Evropské unie – Zásady – Ochrana legitimního očekávání – Podmínky – Konkrétní ujištění poskytnutá správním orgánem – Možnost právního subjektu dovolávání se vůči překlenovací bance zřízené v rámci reorganizačních opatření úvěrové instituce – Nepřípustnost – Dotyčná instituce dočasně kontrolována orgánem veřejné moci – Neexistence vlivu

   (Listina základních práv Evropské unie, čl. 47 první pododstavec; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24, čl. 3 odst. 2)

   (viz body 101–104, výrok 2)

7. Ochrana spotřebitele – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13 – Základní práva – Právo na vlastnictví – Opatření k reorganizaci úvěrové instituce přijatá v domovském členském státě podle směrnice 2001/24 – Opatření stanovující zřízení překlenovací banky – Opatření stanovující ponechání povinnosti zaplatit dlužné částky na základě předsmluvní nebo smluvní odpovědnosti v závazcích úvěrové instituce, na kterou se tato opatření vztahují – Uznání účinků takového opatření v hostitelském členském státě – Přípustnost – Ověření, která přísluší předkládajícímu soudu

   (Listina základních práv Evropské unie, články 17, 38 a čl. 52 odst. 1; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24, čl. 3 odst. 2; směrnice Rady 93/13, čl. 6 odst. 1)

   (viz body 109–132, 137–147, výrok 3)

Shrnutí

Soudní dvůr, kterému Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) předložil žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve třech různých věcech, se vyjádřil k výkladu některých ustanovení směrnice 2001/24 o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí ( 1 ), směrnice 93/13 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách ( 2 ), Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.

Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi společností Novo Banco SA – Sucursal en España (dále jen „Novo Banco“) a několika jejími klienty ve věci dopadu reorganizačních opatření přijatých v letech 2014 a 2015 vůči společnosti Banco Espíritu Santo SA (BES), portugalské úvěrové instituci, a její španělské pobočce (dále jen „BES Španělsko“), jejíž právní nástupkyní je společnost Novo Banco jakožto překlenovací banka a na kterou byla převedena aktiva, pasiva a nemajetkové součásti společnosti BES, na jednotlivé smlouvy o finančních produktech a o finančních službách.

Ve věci C‑498/22 se žalobce domáhal určení neplatnosti tzv. „ujednání ‚o minimální úrokové sazbě‘ “ obsaženého ve smlouvě o hypotečním úvěru, která byla původně uzavřena se společností BES Španělsko a poté převedena na společnost Novo Banco v důsledku reorganizačních opatření, neboť se domníval, že toto ujednání má zneužívající povahu, jakož i vrácení částek, které na základě uvedeného ujednání bezdůvodně zaplatil. Ve věci C‑499/22 se žalobci domáhali zrušení finančních smluv, vrácení částek, které každá strana obdržela, a náhrady ztrát vzniklých v důsledku nabytí těchto finančních produktů, z důvodu vady souhlasu v souvislosti se sdělením chybných informací společností BES Španělsko. Společnost Novo Banco nicméně zpochybnila převod všech pasiv společnosti BES Španělsko, a zejména pohledávek a náhrad škod souvisejících s požadovaným zrušením některých ujednání smluv, které se společností BES Španělsko uzavřela. Ve věci C‑500/22 žalobce požadoval po společnosti Novo Banco kromě vrácení nominální hodnoty prioritního dluhopisu, který nabyl splatnosti, vyplacení výnosů tohoto dluhopisu zakoupeného od společnosti BES, který byl převeden na společnost Novo Banco v důsledku reorganizačních opatření přijatých v roce 2014. Společnost Novo Banco měla nicméně za to, že Portugalská centrální banka v roce 2015 „převedla zpět“ závazky spojené s tímto dluhopisem na společnost BES, a byla tedy oprávněna toto vyplacení odmítnout.

Předkládající soud uvádí, že reorganizační opatření přijatá vůči BES spadají do působnosti unijního práva a nebyla zveřejněna v souladu s čl. 6 odst. 1 až 4 směrnice 2001/24, ačkoli mohou postihnout třetí osoby, a zejména jim bránit v podání opravného prostředku proti těmto opatřením, a klade si nejprve otázku ohledně slučitelnosti povinnosti uznat v hostitelském členském státě účinky reorganizačních opatření se zásadou účinné soudní ochrany, zásadou rovného zacházení a zákazem jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti, zásadou právní jistoty a zásadou ochrany legitimního očekávání. Dále se táže, zda uznání účinků reorganizačních opatření nepředstavuje nepřiměřený zásah do práva klientů společnosti Novo Banco na vlastnictví. Nakonec se ve věci C‑498/22 táže, zda „roztříštěnost“ smluvního vztahu mezi spotřebitelem a společností Novo Banco, která je výsledkem dotčených reorganizačních opatření, neznamená, že tento spotřebitel nese finanční důsledky ujednání „o minimální úrokové sazbě“, které bylo soudem prohlášeno za zneužívající, v rozporu s čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13. Rozhodl se proto předložit Soudnímu dvoru několik předběžných otázek.

Závěry Soudního dvora

V první řadě, pokud jde o otázku, zda unijní právo ( 3 ) brání při neexistenci zveřejnění stanoveného v čl. 6 odst. 1 směrnice 2001/24 tomu, aby soud jiného členského státu než je domovský členský stát uznal účinky reorganizačního opatření, které bylo přijato vůči úvěrové instituci před zahájením řízení u tohoto soudu a částečně převedlo povinnosti a závazky této instituce na překlenovací banku, připomněl Soudní dvůr nejprve, že podle čl. 3 odst. 2 této směrnice jsou reorganizační opatření v zásadě uplatňována podle právních předpisů domovského členského státu a vyvolávají bez dalších formalit v celé Unii účinky stanovené předpisy tohoto členského státu. Tato směrnice je tak založena na zásadách jednoty a univerzality a jako další zásadu zakotvuje vzájemné uznávání reorganizačních opatření a jejich účinků. Pokud jde o povinnost zveřejnit reorganizační opatření ( 4 ), podmiňuje ji splněním dvou kumulativních podmínek. Tato opatření musí být zaprvé způsobilá ovlivnit práva třetích osob v hostitelském členském státě a zadruhé musí v domovském členském státě proti rozhodnutí nařizujícímu uvedená opatření existovat opravný prostředek ( 5 ).

Soudní dvůr měl za to, že cílem čl. 6 odst. 1 až 4 směrnice 2001/24 je upravit informování věřitelů dotyčné úvěrové instituce reorganizačními opatřeními, aby mohli v domovském členském státě uplatnit právo podat opravný prostředek proti rozhodnutím nařizujícím reorganizační opatření této instituce při dodržení zásady rovného zacházení s věřiteli ( 6 ). Vzhledem k tomu, že se reorganizační opatření použijí bez ohledu na zveřejnění upravené v článku 6 ( 7 ), nezveřejnění reorganizačních opatření přijatých v domovském členském státě nemá za následek zpochybnění zásad jednoty a univerzality, jakož i vzájemného uznávání účinků těchto opatření v hostitelském členském státě. Takové nezveřejnění tedy nevede k prohlášení neplatnosti těchto opatření, ani k jejich neúčinnosti v hostitelském členském státě.

Vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu však přísluší, aby upravil procesní podmínky určené k zajištění ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z práva Unie, při dodržení zásady rovnocennosti, zásady efektivity a práva na účinnou právní ochranu zakotveného v čl. 47 prvním pododstavci Listiny.

Cílem zveřejnění stanoveného v článku 6 směrnice 2001/24 je zajistit v domovském členském státě ochranu práva dotyčných osob podat opravný prostředek proti rozhodnutím nařizujícím reorganizační opatření úvěrové instituce, zejména věřitelům této instituce usazeným v hostitelském členském státě. Pokud reorganizační opatření tedy nebyla zveřejněna v souladu s požadavky stanovenými v tomto ustanovení, musí právo domovského členského státu umožnit osobám, jejichž práva zaručená unijním právem jsou takovými opatřeními dotčena a mají bydliště v hostitelském členském státě, podat opravný prostředek proti těmto opatřením v přiměřené lhůtě od okamžiku, kdy těmto osobám byla uvedená opatření oznámena, dozvěděly se o nich nebo o nich musely vědět.

Pokud jde o zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti zaručenou v čl. 21 odst. 2 Listiny, konstatoval Soudní dvůr, že není tvrzeno ani prokázáno, že by uznání účinků reorganizačních opatření v hostitelském členském státě, jak je stanoveno v čl. 3 odst. 2 směrnice 2001/24, bylo použito různě v závislosti na státní příslušnosti právního subjektu. A nakonec, co se týče zásady právní jistoty, připomněl, že tato zásada vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná a přesná a jejich použití bylo pro právní subjekty předvídatelné, zejména pokud mohou vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky.

V projednávaném případě musí hostitelský členský stát podle ustanovení směrnice 2001/24 zajistit na svém území uznání účinků reorganizačních opatření přijatých v domovském členském státě bez ohledu na okolnost, že tato opatření nebyla zveřejněna v souladu s touto směrnicí. Vzhledem k tomu, že tato opatření byla předmětem různých zveřejnění v okamžiku, kdy klienti společnosti Novo Banco podali žaloby ke španělským soudům, měli tito klienti k dispozici veškeré poznatky nezbytné k tomu, aby se s plnou znalostí věci rozhodli o podání těchto žalob, jakož i k tomu, aby mohli s jistotou určit subjekt, proti němuž měly tyto žaloby směřovat.

Unijní právo ( 8 ) tak nebrání při neexistenci zveřejnění stanoveného v čl. 6 odst. 1 směrnice 2001/24 tomu, aby soud jiného členského státu než je domovský členský stát, uznal účinky reorganizačního opatření, které bylo přijato vůči úvěrové instituci před zahájením řízení u tohoto soudu a částečně převedlo povinnosti a závazky této instituce na překlenovací banku.

Soudní dvůr v druhé řadě posoudil otázku, zda unijní právo ( 9 ) brání tomu, aby v hostitelském členském státě byly uznávány účinky reorganizačního opatření, které bylo přijato v domovském členském státě vůči úvěrové instituci a částečně převedlo povinnosti a závazky této instituce na překlenovací banku, kontrolovanou veřejným orgánem uplatňujícím unijní právo, pokud klienti této překlenovací banky tvrdí, že legitimně očekávali, že uvedená překlenovací banka následně rovněž převzala závazky odpovídající všem povinnostem a závazkům této úvěrové instituce vůči těmto klientům ( 10 ).

V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že vzhledem k tomu, že zásada ochrany legitimního očekávání patří mezi základní zásady Unie, které musí unijní orgány a členské státy dodržovat při uplatňování unijního práva, právo dovolávat se této zásady svědčí každému jednotlivci, u kterého vyvolal správní orgán podložené naděje na základě konkrétních ujištění, jež mu poskytl. Nicméně právo jednotlivce dovolávat se této zásady se v unijním právu vztahuje pouze na konkrétní ujištění, která mu byla poskytnuta orgánem veřejné moci.

V projednávaném případě byla společnost Novo Banco zřízena jako soukromoprávní úvěrová instituce působící na konkurenčním trhu bankovních a finančních služeb, která nemá žádnou pravomoc vymykající se obecnému právu za účelem plnění úkolu veřejné služby. Soudní dvůr dospěl k závěru, že ji tedy nelze považovat za správní orgán uplatňující unijní právo, takže se jednotlivec nemůže v projednávané věci dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání.

Proto se právní subjekty nemohou dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání vůči překlenovací bance, tj. soukromoprávnímu subjektu bez jakýchkoli výsad vymykajících se obecnému právu, která byla zřízena v rámci reorganizačního opatření úvěrové instituce, jejímiž byli původně klienty, s cílem uplatnění odpovědnosti této překlenovací banky za předsmluvní a smluvní povinnosti vyplývající ze smluv dříve uzavřených s touto úvěrovou institucí ( 11 ). Pouhá okolnost, že tato úvěrová instituce byla dočasně kontrolována orgánem veřejné moci za účelem její privatizace, nemůže učinit z téže úvěrové instituce působící na konkurenčním trhu bankovních a finančních služeb vnitrostátní správní orgán.

Soudní dvůr v třetí a poslední řadě odpověděl na otázku, zda článek 17 Listiny a zásada právní jistoty brání tomu, aby v hostitelském členském státě byly uznány účinky reorganizačních opatření, která byla přijata v domovském členském státě na základě směrnice 2001/24 a stanoví zřízení překlenovací banky a ponechání povinnosti zaplatit dlužné částky na základě předsmluvní nebo smluvní odpovědnosti v závazcích banky, na kterou se vztahují tato opatření ( 12 ). Kromě toho si předkládající soud rovněž klade otázku ohledně slučitelnosti takového uznání s článkem 38 Listiny ( 13 ), jakož i s čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 ( 14 ).

Pokud jde o právo na vlastnictví uznané v čl. 17 odst. 1 Listiny, Soudní dvůr upřesnil, že ochrana zaručená tímto ustanovením se týká práv majetkové hodnoty, z nichž plyne právní postavení umožňující nositeli těchto práv jejich nezávislý výkon na svůj účet. Akcie nebo dluhopisy obchodovatelné na kapitálových trzích představují taková práva, která mohou požívat ochrany zaručené v čl. 17 odst. 1 Listiny. V tomto ohledu pohledávka a dluhopis dotčené ve věcech C‑498/22 a C‑500/22 mají majetkovou hodnotu, která umožňuje jejich majitelům tvrdit, že mají „legitimní naději“ dosáhnout skutečného využití práva na vlastnictví, takže se na ně může vztahovat ochrana zaručená v čl. 17 odst. 1 Listiny. Pokud jde o pohledávku dotčenou ve věci C‑499/22, je na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda tato pohledávka splňuje stanovené podmínky, a zejména zda je vnitrostátní judikatura zakotvující předsmluvní informační povinnost úvěrové instituce dostatečně ustálená k tomu, aby osoba, která se dovolává porušení takové povinnosti, mohla mít „legitimní naději“ dosáhnout skutečného využití uvedené pohledávky.

Soudní dvůr připomněl, že podle jeho judikatury přijetí reorganizačního opatření, které stanoví zejména převod aktiv úvěrové instituce na překlenovací banku, domovským členským státem představuje právní úpravu užívání majetku ve smyslu čl. 17 odst. 1 třetí věty Listiny, která může zasáhnout do vlastnického práva věřitelů této úvěrové instituce, jako jsou držitelé dluhopisů, jejichž pohledávky nebyly převedeny na tuto překlenovací banku. Soudní dvůr tak ověřil, zda jsou s ohledem na podmínky stanovené v tomto ustanovení ve spojení s čl. 52 odst. 1 Listiny účinky reorganizačních opatření, na jejichž základě jsou dotčené pohledávky přiřazeny k závazkům společnosti BES Španělsko, stanoveny v hostitelském členském státě zákonem, respektují podstatu práva na vlastnictví a jsou přiměřené zejména s ohledem na cíl obecného zájmu, kterému odpovídají reorganizační opatření a uznání jejich účinků a který rovněž sleduje Unie, a sice cíli zajistit stabilitu bankovního systému, konkrétně eurozóny, a zabránit systémovému riziku.

Pokud jde o tvrzené porušení zásady právní jistoty, Soudní dvůr potvrdil, že dotčená reorganizační opatření spadají pod čl. 2 sedmou odrážku směrnice 2001/24. Soudní dvůr rovněž konstatoval, že věřitelé ve věcech v původních řízeních mohli očekávat, že některé odpovědnosti, jako je odpovědnost za chybné předsmluvní informace poskytnuté společností BES Španělsko, dotčené ve věci C‑499/22, nebo některá rizika, jako jsou rizika, která jsou předmětem sporů ve věcech C‑498/22 a C‑500/22, nebudou na dotyčnou překlenovací banku převedeny ( 15 ).

Pokud jde konečně o soulad těchto opatření s právem spotřebitelů na vysokou úroveň ochrany, jak je zaručeno článkem 38 Listiny a směrnicí 93/13, Soudní dvůr připomněl, že vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, který představuje ochrana spotřebitele, tak směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost zajistit odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebiteli. Za tímto účelem musí vnitrostátní soudy ponechat bez použití zneužívající ujednání, takže tato nebudou vůči dotyčnému spotřebiteli závazná, vyjma případu, kdy spotřebitel s tímto nesouhlasí. Smluvní ujednání, které je prohlášeno za zneužívající, musí být v zásadě považováno za ujednání, které nikdy neexistovalo, takže nemůže vůči dotyčnému spotřebiteli vyvolávat účinky. Ochrana spotřebitele však není absolutní. Ačkoli tedy existuje jasný veřejný zájem na tom, aby byla v celé Unii zajištěna silná a důsledná ochrana investorů a věřitelů, tento zájem nemůže vždy převažovat nad veřejným zájmem spočívajícím v zajištění stability bankovního systému a zabránění systémovému riziku.

V projednávaném případě ochrana spotřebitele před zneužívajícími ujednáními použitými ve smlouvách uzavřených s prodávajícím nebo poskytovatelem, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, přitom nemůže vést až k ignorování rozdělení majetkové odpovědnosti mezi úvěrovou instituci v selhání a překlenovací banku, jak bylo toto rozdělení upraveno v rámci reorganizačních opatření přijatých domovským členským státem. Pokud by totiž ochrana poskytovaná směrnicí 93/13 měla umožnit každému spotřebiteli v hostitelském členském státě, který je věřitelem úvěrové instituce v selhání, zabránit uznání opatření, na jejichž základě bylo o rozdělení majetkové odpovědnosti mezi tuto instituci a překlenovací banku rozhodnuto domovským členským státem, zásah orgánů veřejné moci tohoto členského státu by mohl být zbaven užitečného účinku ve všech členských státech, ve kterých má úvěrová instituce v selhání pobočky.

Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 ve spojení s článkem 38 Listiny, jakož i článkem 17 Listiny a zásadou právní jistoty tudíž v zásadě nebrání tomu, aby v hostitelském členském státě byly uznány účinky reorganizačních opatření, která byla přijata v domovském členském státě na základě směrnice 2001/24 a která stanoví zřízení překlenovací banky a ponechání povinnosti zaplatit dlužné částky na základě předsmluvní nebo smluvní odpovědnosti v závazcích úvěrové instituce, na kterou se vztahují tato opatření.

( 1 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES ze dne 4. dubna 2001 o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí (Úř. věst. 2001, L 125, s. 15; Zvl. vyd. 06/04, s. 15).

( 2 ) – Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288).

( 3 ) – Konkrétně se jedná o čl. 3 odst. 2 a článek 6 směrnice 2001/24 ve spojení s čl. 21 odst. 2 a čl. 47 prvním pododstavcem Listiny, jakož i se zásadou právní jistoty.

( 4 ) – V souladu s čl. 6 odst. 4 směrnice 2001/24 musí příslušné orgány domovského členského státu zveřejnit výtah, účel a právní základ přijatého rozhodnutí, lhůty pro podání opravných prostředků, zejména jasně pochopitelné uvedení data uplynutí lhůt, a plnou adresu orgánů nebo soudu příslušných pro projednání opravného prostředku.

( 5 ) – Článek 6 odst. 1 až 3 směrnice 2001/24.

( 6 ) – Viz bod 12 odůvodnění směrnice 2001/24.

( 7 ) – Článek 6 odst. 5 směrnice 2001/24.

( 8 ) – Článek 3 odst. 2 a článek 6 směrnice 2001/24 ve spojení s čl. 21 odst. 2 a čl. 47 prvním pododstavcem Listiny, jakož i se zásadou právní jistoty.

( 9 ) – Konkrétně se jedná o čl. 3 odst. 2 směrnice 2001/24 ve spojení s čl. 47 prvním pododstavcem Listiny, jakož i se zásadou právní jistoty.

( 10 ) – Jedná se o druhé otázky ve věcech C‑498/22 a C‑499/22.

( 11 ) – Soudní dvůr tento závěr vyvodil z čl. 3 odst. 2 směrnice 2001/24 ve spojení s čl. 47 prvním pododstavcem Listiny, jakož i se zásadou právní jistoty.

( 12 ) – Jedná se o třetí otázky ve věcech C‑498/22 a C‑499/22 a o druhou otázku ve věci C‑500/22.

( 13 ) – Ve věcech C‑498/22 a C‑499/22.

( 14 ) – Ve věci C‑498/22. Podle tohoto čl. 6 odst. 1 směrnice 93/12 „[č]lenské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“.

( 15 ) – Ve věci C‑500/22 Soudní dvůr konstatoval, že zpětná změna totožnosti dlužníka dotčené pohledávky může být přiměřeně odůvodněna cílem obecného zájmu, kterým je zajistit stabilitu bankovního systému a zabránit systémovému riziku, avšak je na předkládajícím soudu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci ověřil dodržení zásady proporcionality.