Věc C‑173/22

MG

v.

Evropská investiční banka

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 30. listopadu 2023

„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Zaměstnanci Evropské investiční banky (EIB) – Správní předpisy pro zaměstnance EIB – Odměňování – Rodinné přídavky – Výplata pouze rodiči, kterému bylo dítě svěřeno do výlučné péče – Listina základních práv Evropské unie – Článek 41 odst. 2 – Právo být vyslechnut – Námitka protiprávnosti správních předpisů – Zásada rovného zacházení – Zásada proporcionality – Žaloba na neplatnost a žaloba na náhradu újmy“

1. Úředníci – Zásady – Právo na obhajobu – Povinnost vyslechnout dotčenou osobu před přijetím aktu nepříznivě zasahujícího do jejího právního postavení – Rozsah

   [Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. a)]

   (viz body 21–24, 32)

2. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Odměňování – Rodinné přídavky – Rozhodnutí administrativy o převedení příspěvku z jednoho rodiče na druhého – Přijetí rozhodnutí bez předchozího poskytnutí možnosti rodiči, kterému byl odepřen nárok na příspěvky, předložit své připomínky – Porušení práva být vyslechnut – Důsledky

   [Listina základních práv Evropské unie, čl. 47 odst. 2 písm. a); pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 41]

   (viz body 28, 31, 33–41)

3. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Odměňování – Rodinné přídavky – Příspěvek na vyživované dítě – Podmínky pro poskytnutí – Skutečná péče – Interní pravidla Banky, která stanoví, že přídavky na vyživované dítě se přiznávají pouze rodiči, jemuž je dítě svěřeno do péče – Porušení zásad rovného zacházení a proporcionality

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 20; pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, příloha I)

   (viz body 45–56)

4. Žaloby úředníků – Žaloba na náhradu újmy – Zrušení napadeného protiprávního aktu – Nemajetková újma, kterou lze oddělit od protiprávnosti, jež nemůže být zrušením zcela napravena – Důkazní břemeno

   (Služební řád úředníků, článek 91)

   (viz bod 64)

Shrnutí

Navrhovatel, MG, je zaměstnán u Evropské investiční banky (EIB) od roku 1998. V roce 2003 se oženil s A, která je rovněž zaměstnána u EIB. Společně mají pět dětí.

V roce 2017 podala A k tribunal d’arrondissement de Luxembourg (Obvodní soud v Lucemburku, Lucembursko) návrh na rozvod. Uvedený soud stanovil bydliště dětí na adrese A. Navrhovateli přiznal právo na styk s dětmi a právo, aby u něj pobývaly každý druhý víkend a polovinu školních prázdnin. Usnesením ze dne 20. července 2018 nařídil lucemburský soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, aby navrhovatel vyplácel A výživné ve výši 300 eur měsíčně na každé z jejich dětí a hradil určité další výdaje.

Dopisem ze dne 11. října 2018 (dále jen „dopis ze dne 11. října 2018“) EIB informovala navrhovatele, že mu již nebudou vypláceny rodinný příspěvek, příspěvek na vyživované dítě ani příspěvek na vzdělání (dále jen společně „rodinné přídavky“) a odvozené finanční nároky, protože nárok na ně byl přiznán A. Tento dopis byl výsledkem smírčího řízení, které bylo zahájeno na návrh A na základě článku 41 pracovního řádu zaměstnanců EIB ( 1 ), aniž o tom byl informován.

Navrhovatel podal žalobu znějící v podstatě na zrušení dopisu ze dne 11. října 2018. Tribunál tuto žalobu zamítl v rozsudku ze dne 21. prosince 2021, MG v. EIB ( 2 ).

Soudní dvůr, k němuž byl podán kasační opravný prostředek, zrušil rozsudek Tribunálu z důvodu, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že právo navrhovatele být vyslechnut nebylo porušeno, a když měl za to, že správní předpisy pro zaměstnance EIB, které stanoví, že k tomu, aby mohlo být dítě považováno za vyživované dítě zaměstnance, je třeba, aby o takové dítě skutečně pečoval, přičemž taková skutečná péče musí být prokázána mimo jiné tím, že s ním dítě žije ve společné domácnosti, neporušují zásady rovného zacházení a proporcionality.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr nejprve připomíná, že článek 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) stanoví, že právo na řádnou správu zahrnuje zejména právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout.

Jak vyplývá z jeho samotného znění, toto ustanovení je obecně použitelné. Z toho vyplývá, že právo být vyslechnut musí být dodrženo v každém řízení, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení, i když použitelná právní úprava takovou formální náležitost výslovně nestanoví.

V kontextu správního řízení právo být vyslechnut předpokládá, že dotčené osobě bylo umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko k návrhu rozhodnutí v rámci ústní nebo písemné komunikace zahájené tímto orgánem, přičemž důkazní břemeno v tomto ohledu nese tento orgán. Dotyčná osoba musí být zejména výslovně informována o návrhu rozhodnutí a vyzvána k vyjádření. Pouze tehdy, když si je vědoma důsledků zvažovaného rozhodnutí, může ovlivnit dotčený rozhodovací proces.

V projednávané věci však EIB navrhovateli neumožnila předložit včas připomínky, a tudíž ovlivnit dotčený rozhodovací proces.

Soudní dvůr dodává, že k tomu, aby porušení práva dotčeného účastníka být vyslechnut mohlo vést ke zrušení individuálního rozhodnutí správního orgánu, které by pro něj mohlo být nepříznivé, musel mít tento orgán při přijímání dotčeného rozhodnutí prostor pro uvážení.

Tak tomu je v projednávané věci. Soudní dvůr odmítá tvrzení EIB, že jiné rozdělení rodinných přídavků mezi navrhovatele a jeho bývalou manželku nebylo možné s ohledem na správní předpisy pro zaměstnance EIB. Soudní dvůr totiž uvádí, že ze zjištění Tribunálu vyplývá, že EIB mohla zvolit jiný výklad svých vnitřně-správních předpisů a měla tedy prostor pro uvážení, takže dotčené řízení mohlo vést k jinému výsledku, pokud by navrhovateli bylo umožněno předložit připomínky před vydáním dopisu ze dne 11. října 2018.

Soudní dvůr má kromě toho za to, že správní předpisy pro zaměstnance EIB porušují zásady rovného zacházení a proporcionality, jelikož jejich výklad neumožňuje mít za žádných okolností za to, že rodič, kterému dítě nebylo svěřeno do výlučné péče, skutečně přispívá na jeho výživu.

Příspěvek na vyživované dítě plní sociální cíl odůvodněný výdaji vyplývajícími z aktuální a určité potřeby související s existencí dítěte a skutečnou péčí o něj. S ohledem na tento cíl je kritériem, na jehož základě lze rozhodnout, pokud jde o vyplácení příspěvku na vyživované dítě, zda je rodič, kterému bylo dítě svěřeno do výlučné péče, ve srovnatelném postavení s rodičem, kterému dítě do péče svěřeno nebylo, to, zda oba rodiče finančně přispívají na výživu takového dítěte.

Z toho vyplývá, že rodiče, kteří oba skutečně přispívají na výživu svého dítěte, se nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o vyplácení příspěvku na vyživované dítě, a že vyplácení tohoto příspěvku v zásadě pouze jednomu z nich představuje rozdílné zacházení, které musí být objektivně odůvodněno.

V tomto ohledu okolnost, že jednomu z rodičů bylo dítě skutečně svěřeno do výlučné péče, přičemž dítě s tímto rodičem poté žije ve společné domácnosti, v zásadě znamená, že uvedený rodič bude muset skutečně přispívat na výživu tohoto dítěte. Taková okolnost však nijak nevylučuje možnost, že druhý rodič, i když mu dítě nebylo svěřeno do výlučné péče, rovněž skutečně přispívá na jeho výživu, zejména s ohledem na právo tohoto dítěte, zakotvené v čl. 24 odst. 3 Listiny, udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu s jeho zájmy.

V této souvislosti je rovněž důležité dodržet zásadu proporcionality, která vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům.

V tomto ohledu představuje rozhodnutí vnitrostátního soudu o výši příspěvku na výživu dětí, jenž je rozvedený zaměstnanec povinen hradit, skutečnost, kterou sice musí orgán vzít v úvahu, ale která tento orgán nemůže zbavit povinnosti vykonat vlastní posuzovací pravomoc, aby určil, zda uvedený zaměstnanec skutečně přispívá na výživu dítěte.

( 1 ) – Pracovní řád zaměstnanců EIB, přijatý správní radou EIB dne 20. dubna 1960, ve znění použitelném do 31. prosince 2019, v článku 41 stanovil:

„[…] Jiné spory než spory týkající se provedení opatření stanovených v článku 38, se předkládají ke smírčímu řízení před smírčí komisí [EIB], a to bez ohledu na to, zda byla podána žaloba k Soudnímu dvoru […].“

( 2 ) – Rozsudek ze dne 21. prosince 2021, MG v. EIB (T‑573/20, EU:T:2021:915).