Věc C‑449/21

Towercast SASU

v.

Autorité de la concurrence
a
Ministre chargé de l’économie

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie)]

Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 16. března 2023

„Řízení o předběžné otázce – Hospodářská soutěž – Kontrola spojování podniků – Nařízení (ES) č. 139/2004 – Článek 21 odst. 1 – Výlučné používání tohoto nařízení na operace, které spadají pod pojem ‚spojení‘ – Dosah – Spojení, které nemá význam pro celé Společenství, nedosahuje prahových hodnot stanovených právem členského státu pro povinné kontroly ex ante a nebylo postoupeno Evropské komisi – Kontrola provedená orgány pro hospodářskou soutěž tohoto členského státu týkající se takové operace s ohledem na článek 102 SFEU – Přípustnost“

1. Hospodářská soutěž – Unijní pravidla – Uplatňování ze strany vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž – Přezkum spojení, které nemá význam pro celou Unii a nespadá do oblasti působnosti právní úpravy dotyčného členského státu v oblasti kontroly spojování podniků – Kontrola ex post s ohledem na článek 102 SFEU – Přípustnost

   (Článek 102 SFEU; nařízení Rady č. 139/2004, čl. 21 odst. 1)

   (viz body 39, 41, 53 a výrok)

2. Dominantní postavení – Zneužití – Zákaz – Přímý účinek – Důsledky – Možnost, že vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž uplatní prostřednictvím vlastních procesních pravidel článek 102 SFEU na spojení, které nemá význam pro celou Unii

   (Článek 102 SFEU)

   (viz body 44–47, 50, 51)

3. Dominantní postavení – Zneužití – Pojem – Spojení, které nemá význam pro celou Unii – Zahrnutí – Podmínky

   (Článek 102 SFEU)

   (viz bod 52)

Shrnutí

Francouzský sektor zemského digitálního televizního vysílání (TNT), který byl otevřen hospodářské soutěži od doby, kdy v něm byla zahájena činnost v roce 2005, se od počátku vyznačoval nepřetržitým procesem spojování, takže od doku 2014 zůstaly jen vysílací společnosti Itas, Towercast a Télédiffusion de France (TDF) ( 1 ). Posledně uvedená společnost vlastnila kromě toho většinový podíl na trhu, a to jak na předcházejícím, tak navazujícím velkoobchodním trhu vysílání TNT, které byly posuzovány jako vnitrostátní trhy.

V říjnu 2016 společnost TDF oznámila, že převzala kontrolu nad svým konkurentem, společností Itas. Operace nabytí společnosti Itas, která nedosahovala relevantních prahových hodnot definovaných v článku 1 nařízení o spojování podniků ( 2 ) a ve francouzském obchodním zákoníku, nebyla předmětem oznámení, ani přezkumu z titulu předběžné kontroly spojování podniků Evropskou komisí nebo Orgánem pro hospodářskou soutěž (Francie). Tato operace nevedla ani k postoupení případu Komisi podle článku 22 nařízení o spojování podniků.

Za těchto okolností podala společnost Towercast u Orgánu pro hospodářskou soutěž stížnost, podle níž převzetí kontroly nad společností Itas společností TDF představuje zneužití dominantního postavení, jelikož narušuje hospodářskou soutěž na předcházejícím a navazujícím velkoobchodním trhu vysílání TNT tím, že významně posiluje dominantní postavení společnosti TDF na těchto trzích.

Rozhodnutím ze dne 16. ledna 2020 Orgán pro hospodářskou soutěž tuto stížnost zamítl. Tento orgán, který uplatnil jinou analýzu, než je analýza jeho vyšetřovacích útvarů, měl v podstatě za to, že nařízení o spojování podniků se použije výlučně na taková spojení, která jsou definována v článku 3 tohoto nařízení. V případě, že neexistuje zneužívající jednání dotčeného podniku, které by bylo oddělitelné od takového spojení, se na toto spojení již nevztahuje zákaz zneužití dominantního postavení stanovený v článku 102 SFEU.

Dne 9. března 2020 podala společnost Towercast proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie). Tento soud se Soudního dvora v podstatě táže, zda vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž může s ohledem na článek 102 SFEU kontrolovat a posteriori spojení uskutečněné podnikem v dominantním postavení, pokud toto spojení nedosahuje prahových hodnot pro předběžnou kontrolu stanovených nařízením o spojování podniků a vnitrostátním právem o spojování podniků, takže nebylo v tomto smyslu předmětem kontroly ex ante.

Soudní dvůr svým rozsudkem z dnešního dne na tuto otázku odpověděl kladně.

Závěry Soudního dvora

Článek 21 odst. 1 nařízení o spojování podniků stanoví, že „pouze“ toto nařízení „se použije na spojení, jak jsou definována v článku 3“, pro něž se nařízení č. 1/2003 ( 3 ) v zásadě nepoužije.

Soudní dvůr za účelem poskytnutí požadovaného výkladu tohoto ustanovení předkládajícímu soudu přezkoumal nejprve jeho znění a historii jeho vzniku, a poté cíle a obecnou systematiku nařízení o spojování podniků.

S ohledem na znění čl. 21 odst. 1 nařízení o spojování podniků Soudní dvůr nejprve konstatoval, že cílem tohoto ustanovení je upravit oblast působnosti tohoto nařízení, pokud jde o přezkum spojení ve vztahu k oblasti působnosti jiných aktů sekundárního unijního práva v oblasti hospodářské soutěže. Přezkum znění tohoto ustanovení naproti tomu nepodává odpověď na otázku, zda ustanovení primárního práva, a zvláště článek 102 SFEU, zůstávají použitelná na spojení podniků v takové situaci, jako je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, kdy žádná kontrola ex ante s ohledem na právo spojování podniků nebyla provedena.

Dále vzhledem k tomu, že čl. 21 odst. 1 nařízení o spojování podniků v podstatě přebírá obsah dříve použitelného článku 22 nařízení č. 4064/89 ( 4 ), Soudní dvůr uvedl, pokud jde o historii jeho vzniku, že posuzované ustanovení vyjadřuje vůli unijního normotvůrce upřesnit, že ostatní nařízení provádějící právo hospodářské soutěže v zásadě přestávají být použitelná na všechna spojení, včetně spojení představujících zneužití dominantního postavení.

Soudní dvůr však v rámci následného přezkumu cílů a obecné systematiky nařízení o spojování podniků nakonec poznamenal, že prostřednictvím čl. 21 odst. 1 nařízení o spojování podniků zamýšlel unijní normotvůrce upřesnit, že nařízení o spojování podniků představuje jediný procesní nástroj použitelný na předběžný a centralizovaný přezkum spojování podniků, který má umožnit účinnou kontrolu všech spojování z hlediska jejich účinku na strukturu hospodářské soutěže. Nařízení o spojování podniků, aniž příslušné orgány členských států zbavuje možnosti uplatňovat ustanovení Smlouvy v oblasti hospodářské soutěže na spojování podniků, jak jsou definována v článku 3 nařízení o spojování podniků, je tedy součástí souboru předpisů majících za cíl provedení článků 101 a 102 SFEU, jakož i vytvoření systému kontroly zajišťujícího, aby hospodářská soutěž nebyla na vnitřním trhu Unie narušována.

Ze systematiky nařízení o spojování podniků vyplývá, že i když toto nařízení zavádí kontrolu spojování podniků s významem pro celé Společenství ex ante, nevylučuje kontrolu spojování, která nedosahují této prahové hodnoty, ex post.

V tomto ohledu Soudní dvůr poznamenal, že výklad použitý Orgánem pro hospodářskou soutěž v konečném důsledku znamená, že je vyloučena přímá použitelnost ustanovení primárního práva z důvodu přijetí aktu sekundárního práva týkajícího se určitých jednání podniků na trhu. Článek 102 SFEU je přitom ustanovením, které má přímý účinek, jehož použití není podmíněno předchozím přijetím procesního nařízení, přičemž je mimoto třeba upřesnit, že ze zákazu zneužití dominantního postavení stanoveného v tomto ustanovení nemůže existovat žádná výjimka a že seznam zneužívajících praktik, který je v něm uveden, není taxativní.

Za těchto podmínek nařízení o spojování podniků nemůže bránit tomu, aby takové spojení, které nemá význam pro celé Společenství, jako je spojení, o které jde ve věci v původním řízení, mohlo být předmětem kontroly vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž a vnitrostátních soudů na základě přímého účinku článku 102 SFEU za použití vlastních procesních pravidel.

Z toho vyplývá, že na spojení, které nedosahuje prahových hodnot pro předběžnou kontrolu stanovených nařízením o spojování podniků a použitelným vnitrostátním právem, se článek 102 SFEU může použít, jsou-li splněny podmínky stanovené v tomto článku k prokázání existence zneužití dominantního postavení. Přísluší zejména orgánu, jemuž byla věc předložena, aby ověřil, že nabyvatel, který má dominantní postavení na daném trhu a který převzal kontrolu nad jiným podnikem na tomto trhu, tímto chováním podstatně narušil hospodářskou soutěž na uvedeném trhu. V tomto ohledu samotné konstatování o posílení postavení podniku nestačí k uplatnění kvalifikace zneužití, neboť je třeba prokázat, že takto dosažený stupeň dominance významně narušuje hospodářskou soutěž, tedy že ponechává dále existovat jen podniky, jejichž chování závisí na chování dominantního podniku.

( 1 ) – Ve Francii bylo zemské televizní vysílání historicky předmětem státního monopolu, který měla naposledy společnost TDF. Tento monopol skončil otevřením tohoto sektoru hospodářské soutěži na začátku roku 2004.

( 2 ) – Nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. 2004, L 24, s. 1; Zvl. vyd. 08/03, s. 40) (dále jen „nařízení o spojování podniků“).

( 3 ) – Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).

( 4 ) – Nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 ze dne 21. prosince 1989 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. 1989, L 395, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 31).