Věc C-470/19

Friends of the Irish Environment Ltd

v.

Commissioner for Environmental Information

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná High Court (Irsko)]

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 15. dubna 2021

„Řízení o předběžné otázce – Aarhuská úmluva – Směrnice 2003/4/ES – Právo přístupu k informacím o životním prostředí v držení orgánů veřejné správy – Článek 2 bod 2 – Pojem ‚orgán veřejné správy‘ – Instituce nebo subjekty působící v soudní funkci – Informace obsažené ve spise k ukončenému soudnímu řízení“

Životní prostředí – Právo přístupu k informacím – Směrnice 2003/4 – Orgán veřejné správy – Pojem – Soudy a instituce nebo subjekty, které jsou těmito soudy řízeny a mají s nimi úzkou vazbu – Vyloučení – Důsledek – Neexistence povinnosti zpřístupnit informace o životním prostředí obsažené v soudních spisech

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4, čl. 2 bod 2)

(viz body 25–40, 43, 44 a výrok)

Shrnutí

V roce 2016 podala nevládní organizace Friends of the Irish Environment u Courts Service of Ireland (Irská soudní služba) žádost o přístup k informacím o životním prostředí obsaženým v soudním spise souvisejícím s řízením, v jehož rámci bylo zpochybněno stavební povolení vydané pro výstavbu větrných turbín v hrabství Cork (Irsko). Tato žádost, která byla podána podle Aarhuské úmluvy ( 1 ) a směrnice o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí ( 2 ), se týkala některých procesních písemností a konečných usnesení, kterými bylo toto soudní řízení ukončeno.

Irská soudní služba žádost o přístup zamítla s odůvodněním, že irské právo nepočítá s přístupem k informacím o životním prostředí, které souvisejí se soudními řízeními. Commissioner for Environmental Information (komisař pro informace o životním prostředí, Irsko), u kterého bylo proti rozhodnutí o odmítnutí přístupu podáno odvolání, toto rozhodnutí potvrdil, přičemž měl za to, že Irská soudní služba má požadované spisy v držení v rámci výkonu soudní funkce pro soudní orgán a pokud působí v takovém postavení, není „orgánem veřejné správy“ ve smyslu irského práva. Vnitrostátní právní úprava, kterou se provádí směrnice o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí, totiž z definice pojmu „orgány veřejné správy“ vylučuje instituce působící v soudní funkci, a využívá tak možnosti, kterou uvedená směrnice v tomto ohledu členským státům poskytuje ( 3 ).

Dotčená organizace podala proti rozhodnutí komisaře pro informace o životním prostředí opravný prostředek u High Court (Vrchní soud, Irsko). V rámci tohoto opravného prostředku tvrdila, že výjimka z práva přístupu, kterou mohou členské státy stanovit ve prospěch institucí působících v soudní funkci, se nevztahuje na soudní spisy k ukončeným věcem.

Vzhledem k tomu, že měl Vrchní soud pochybnosti o rozsahu možnosti vyloučit z pojmu „orgán veřejné správy“ instituce nebo subjekty působící v soudní funkci ( 4 ), rozhodl se, že se v tomto směru obrátí na Soudní dvůr.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr úvodem připomněl, že cílem směrnice o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí je zaručit občanům přístup k informacím o životním prostředí v držení orgánů veřejné správy členských států. Těmto státům nicméně umožňuje vyloučit z její působnosti orgány veřejné správy působící „v soudní [...] funkci“. Tato možnost se týká pouze institucí nebo subjektů, které odpovídají definici pojmu „orgán veřejné správy“ uvedené v této směrnici.

Z tohoto důvodu se Soudní dvůr předně zabýval tím, zda jsou soudy a jimi řízené fyzické nebo právnické osoby „orgány veřejné správy“ ve smyslu směrnice o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí, a zda tudíž spadají do její působnosti.

V tomto ohledu nejprve konstatoval, že výraz „orgány veřejné správy“, který je obsažen v Aarhuské úmluvě a ve směrnici o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí, neoznačuje soudní orgány a zejména pak soudy, nýbrž pouze správní orgány členských států, neboť právě tyto orgány obvykle v rámci výkonu svých funkcí mají v držení informace o životním prostředí. Soudy totiž nespadají do žádné z kategorií institucí, na něž se vztahuje definice pojmu „orgány veřejné správy“ obsažená v uvedené směrnici. Soudní dvůr konkrétně konstatoval, že nespadají do žádné z kategorií orgánů veřejné správy zmíněných ve směrnici, jelikož nejsou součástí vlády ani jiných orgánů veřejné správy v této směrnici uvedených, ani nejsou fyzickými nebo právnickými osobami vykonávajícími funkce veřejné správy, které se vztahují k životnímu prostředí, což je kategorie, která zahrnuje pouze fyzické nebo právnické osoby, které spadají pod moc výkonnou nebo se podílejí na výkonu této moci. Tím spíše tudíž soudy nepatří ani mezi osoby či subjekty řízené některou z institucí nebo některým ze subjektů spadajících do těchto kategorií.

Soudní dvůr kromě toho uvedl, že ačkoliv chtěl unijní normotvůrce přijetím směrnice o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí podpořit přístup občanů k informacím o životním prostředí v držení správních orgánů a jejich účast při přijímání správních rozhodnutí v této oblasti, neměl v úmyslu podporovat informování veřejnosti a účast veřejnosti na rozhodování v oblasti soudnictví. Unijní normotvůrce naopak vzal do úvahy rozmanitost vnitrostátních pravidel v oblasti přístupu k informacím obsaženým v soudních spisech tím, že členským státům umožnil vyloučit z působnosti práva přístupu k těmto informacím instituce nebo subjekty, které příležitostně mohou působit v soudní funkci, avšak samy o sobě povahu soudů nemají, obdobně jako některé nezávislé správní orgány. Unijní normotvůrce rovněž stanovil, že se členské státy mohou odchýlit od zásady přístupu občanů k informacím o životním prostředí, kdyby jejich zveřejnění ohrozilo průběh spravedlnosti, schopnost kterékoli osoby domoci se spravedlivého soudního řízení a schopnost orgánu veřejné správy provádět vyšetřování trestné nebo disciplinární povahy ( 5 ).

Na základě výše uvedeného Soudní dvůr dospěl k závěru, že soudy a fyzické nebo právnické osoby jimi řízené nejsou „orgány veřejné správy“ ve smyslu předmětné směrnice. Nespadají tedy do působnosti uvedené směrnice, a nepodléhají proto povinnosti zpřístupnit veřejnosti informace o životním prostředí, které mají v držení, jež je v této směrnici stanovena. Za těchto podmínek je pouze na členských státech, aby případně upravily právo přístupu veřejnosti k informacím obsaženým v soudních spisech a vymezily podmínky jeho výkonu.

V daném případě Soudní dvůr poznamenal, že podle skutečností plynoucích ze spisu, který má k dispozici, je Irská soudní služba pověřena skladováním, archivací a správou soudních spisů; tuto činnost přitom vykonává jménem dotyčného soudu a je jím řízena. Uvedl, že je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda je třeba se proto, že má tento subjekt úzké vazby s irskými soudy, které ho řídí, domnívat, že stejně jako tyto soudy představuje soudní orgán, v důsledku čehož by do působnosti uvedené směrnice nespadal.

( 1 ) – Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, podepsaná dne 25. června 1998 v Aarhusu a schválená jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 (Úř. věst. 2005, L 124, s. 1).

( 2 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS (Úř. věst. 2003, L 41, s. 26; Zvl. vyd. 15/07, s. 375).

( 3 ) – Článek 2 bod 2 druhý pododstavec první věta směrnice o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí.

( 4 ) – Článek 2 bod 2 směrnice o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí.

( 5 ) – Článek 4 odst. 2 písm. c) směrnice o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí.