Věc C‑257/17

C a A

proti

Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Raad van State (Státní rada, Nizozemsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Pravomoc Soudního dvora – Směrnice 2003/86/ES – Právo na sloučení rodiny – Článek 15 – Odmítnutí udělit samostatné povolení k pobytu – Vnitrostátní právní úprava stanovící povinnost složit zkoušku občanské integrace“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 7. listopadu 2018

1. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Ustanovení unijního práva, jež se stala na základě vnitrostátního práva přímo a bezpodmínečně použitelnými na situace nespadající do jejich působnosti – Zahrnutí – Ustanovení unijního práva, která výslovně vylučují některé situace z jejich působnosti – Neexistence vlivu

   (Článek 267 SFEU; směrnice Rady 2003/86, čl. 3 odst. 3 a článek 15)

2. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Imigrační politika – Právo na sloučení rodiny – Směrnice 2003/86 – Vstup a pobyt rodinných příslušníků – Samostatné právo pobytu po pěti letech pobytu – Vnitrostátní právní úprava, podle níž lze zamítnout žádost o samostatné povolení k pobytu v případě nedoložení složení zkoušky občanské integrace – Přípustnost – Podmínka – Proporcionalita

   (Směrnice Rady 2003/86, čl. 15 odst. 1 a 4)

3. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Imigrační politika – Právo na sloučení rodiny – Směrnice 2003/86 – Vstup a pobyt rodinných příslušníků – Samostatné právo pobytu po pěti letech pobytu – Vydání povolení k pobytu – Vnitrostátní právní úprava, která připouští vydání až od data podání žádosti o udělení samostatného povolení k pobytu – Přípustnost

   (Směrnice Rady 2003/86, čl. 15 odst. 1 a 4)

1.  Soudní dvůr má na základě článku 267 SFEU pravomoc vykládat článek 15 směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny v takových situacích, jaké nastaly ve věcech v původních řízeních, v nichž byl předkládající soud povolán rozhodnout o udělení samostatného povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, jenž nevyužil svého práva volného pohybu, pokud se toto ustanovení stalo přímo a bezpodmínečně použitelným na takovéto situace na základě vnitrostátního práva.

   V takových situacích totiž existuje jasný unijní zájem na tom, aby se za účelem předejití budoucím rozdílným výkladům dostalo ustanovením převzatým z unijního práva jednotného výkladu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. října 2012, Nolan, C‑583/10, EU:C:2012:638, bod 46, a ze dne 22. března 2018, Jacob a Lassus, C‑327/16 a C‑421/16, EU:C:2018:210, bod 34).

   Tento závěr nemůže být zpochybněn okolností, že čl. 3 odst. 3 směrnice 2003/86 výslovně vylučuje takové situace, jako nastaly ve věcech v původních řízeních, z působnosti této směrnice.

   (viz body 32, 36, 44, výrok 1)

2.  Článek 15 odst. 1 a 4 směrnice 2003/86 nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které lze zamítnout žádost o samostatné povolení k pobytu podanou státním příslušníkem třetí země, který na území členského státu pobýval v rámci sloučení rodiny po dobu delší než pět let, z důvodu, že nedoložil složení zkoušky občanské integrace týkající se jazyka a společnosti tohoto členského státu, jestliže konkrétní podmínky povinnosti složit tuto zkoušku nepřekračují meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle usnadnění integrace státních příslušníků třetích zemí.

   Ze vzájemného spojení obou těchto ustanovení vyplývá, že po uplynutí pěti let pobytu na území členského státu v rámci sloučení rodiny sice v zásadě vzniká právo na vydání samostatného povolení k pobytu, nicméně unijní normotvůrce členským státům umožnil, aby udělení takového povolení podrobily určitým podmínkám, jejichž vymezení přísluší těmto členským státům.

   Avšak vzhledem k tomu, že udělení samostatného povolení k pobytu po uplynutí doby zmíněné v čl. 15 odst. 1 této směrnice je obecným pravidlem, nesmí být rozhodovací prostor přiznaný členským státům článkem 15 odst. 4 uvedené směrnice těmito státy užíván takovým způsobem, který by ohrožoval cíl tohoto článku, jímž je – jak zdůrazňuje bod 15 odůvodnění téže směrnice – umožnit rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny získání právního postavení nezávislého na osobě usilující o sloučení rodiny, jakož i jeho užitečný účinek (obdobně viz rozsudek ze dne 9. července 2015, K a A, C‑153/14, EU:C:2015:453, bod 50).

   Dodatečné podmínky, jimž členský stát podrobuje udělení samostatného povolení k pobytu, tudíž nemohou být natolik přísné, že by představovaly těžko překonatelnou překážku, která by státním příslušníkům třetích zemí zmíněným v čl. 15 odst. 1 směrnice 2003/86 prakticky znemožnila získat obvyklou cestou takové povolení k pobytu po uplynutí doby uvedené v tomto ustanovení (obdobně viz rozsudek ze dne 9. července 2015, K a A, C‑153/14, EU:C:2015:453, bod 59).

   To konkrétně předpokládá, že znalosti požadované ke složení zkoušky občanské integrace budou odpovídat základní úrovni, že podmínka uložená vnitrostátní právní úpravou nepovede k tomu, že státním příslušníkům třetích zemí, kteří prokázali vůli tuto zkoušku složit a úsilí vynaložené za tímto účelem, bude zabráněno v získání samostatného povolení pobytu, že budou náležitě zohledněny zvláštní individuální okolnosti a že náklady spojené s uvedenou zkouškou nebudou nepřiměřeně vysoké (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2015, K a A, C‑153/14, EU:C:2015:453, body 54 až 70).

   V této souvislosti je třeba zejména zdůraznit, že příslušné orgány musí mít na základě takových okolností, jako je věk, úroveň vzdělání, finanční situace nebo zdravotní stav dotyčných rodinných příslušníků osoby usilující o sloučení rodiny, možnost nepodmínit udělení samostatného povolení k pobytu složením zkoušky občanské integrace, pokud se z důvodu těchto okolností ukáže, že tito rodinní příslušníci nejsou schopni se dostavit k této zkoušce nebo tuto zkoušku složit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2015, K a A, C‑153/14, EU:C:2015:453, bod 58).

   (viz body 48, 51, 52, 63–65, výrok 2)

3.  Článek 15 odst. 1 a 4 směrnice 2003/86 nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že samostatné povolení k pobytu může být vydáno až od data podání příslušné žádosti.

   (viz bod 71, výrok 3)