Spojené věci C‑459/17 a C‑460/17

SGI

a

Valériane SNC

proti

Ministre de l’Action a des Comptes publics

[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Conseil d’État (Státní rada, Francie)]

„Řízení o předběžné otázce – Společný systém daně z přidané hodnoty (DPH) – Nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu – Hmotněprávní věcné podmínky nároku na odpočet – Skutečné dodání zboží“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 27. června 2018

1. Harmonizace daňových právních předpisů–Společný systém daně z přidané hodnoty–Odpočet daně zaplacené na vstupu–Vznik a rozsah nároku na odpočet daně–Věcné podmínky nároku na odpočet–Skutečné dodání zboží–Existence či neexistence dobré víry osoby povinné k dani pokud jde o skutečné dodání–Neexistence vlivu

   (Směrnice Rady 77/388, ve znění směrnice 91/680, čl. 10 odst. 2 a čl. 17 odst. 1)

2. Harmonizace daňových právních předpisů–Společný systém daně z přidané hodnoty–Odpočet daně zaplacené na vstupu–Vznik a rozsah nároku na odpočet daně–Odmítnutí z důvodu neexistence skutečného uskutečnění dodání zboží–Přípustnost–Podmínka–Prokázání daňovou správou, že se uvedená plnění ve skutečnosti neuskutečnila

   (Směrnice Rady 77/388, ve znění směrnice 91/680, článek 17)

1.  Článek 17 odst. 1 šesté směrnice stanoví, že nárok na odpočet daně vzniká okamžikem vzniku daňové povinnosti z odpočitatelné daně. K tomu podle čl. 10 odst. 2 této směrnice dochází dodáním zboží nebo poskytnutím služby.

   Z toho vyplývá, že v systému DPH je nárok na odpočet spojen se skutečným uskutečněním dotčeného dodání zboží nebo poskytnutí služby (obdobně viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 4. července 2013, Menidžerski biznes rešenia, C‑572/11, nezveřejněné, EU:C:2013:456, bod 19 a citovaná judikatura).

   Existence či neexistence dobré víry osoby povinné k dani, která žádá o odpočet DPH, nemá dopad na otázku, zda se uskutečnilo dodání ve smyslu čl. 10 odst. 2 šesté směrnice. V souladu s účelem této směrnice, která má za cíl zavedení společného systému DPH, který je založen mimo jiné na jednotné definici zdanitelných plnění, má totiž pojem „dodání zboží“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 uvedené směrnice objektivní povahu a musí být vykládán bez ohledu na účel a výsledky dotyčných plnění, aniž by daňová správa měla povinnost provést šetření za účelem zjištění úmyslu osoby povinné k dani nebo zohlednit úmysl jiného subjektu, než je osoba povinná k dani, který je součástí téhož řetězce dodávek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. listopadu 2013, Dixons Retail, C‑494/12, EU:C:2013:758, body 19 a 21, jakož i citovaná judikatura).

   (viz body 34, 35, 38)

2.  Článek 17 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, ve znění směrnice Rady 91/680/EHS ze dne 16. prosince 1991, musí být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby byl osobě povinné k dani, která je příjemcem faktury, odepřen nárok na odpočet DPH, která je vykázána na této faktuře, stačí, aby daňová správa prokázala, že plnění, k nimž byla tato faktura vystavena, se ve skutečnosti neuskutečnila.

   (viz bod 47 a výrok)