Věc C‑514/17

Marin-Simion Sut

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour d’appel de Liège (Odvolací soud v Lutychu)]

„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Evropský zatýkací rozkaz – Článek 4 odst. 6 – Důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Trestný čin, za který byl ve vystavujícím členském státě uložen trest odnětí svobody a za který lze ve vykonávajícím členském státě uložit pouze peněžitý trest“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 13. prosince 2018

1. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a o postupech předávání mezi členskými státy – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody – Vyžádaná osoba, která se zdržuje nebo má bydliště ve vykonávajícím členském státě ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí – Podmínky pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu – Pojmy bydliště a zdržování se – Závazek vykonávajícího členského státu vykonat trest – Oprávněný zájem odůvodňující výkon trestu ve vykonávajícím členském státě

   (Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 4 bod 6)

2. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a o postupech předávání mezi členskými státy – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody – Vyžádaná osoba mající bydliště ve vykonávajícím členském státě, která byla odsouzena pro trestný čin, za který lze v tomto členském státě uložit pouze peněžitý trest – Odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu – Přípustnost – Podmínka – Výkon uloženého trestu ve vykonávajícím členském státě

   (Rámcová rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 4 bod 6 a 2008/909, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, článek 25)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 32–37)

2.  Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud má osoba, na kterou se vztahuje evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody, bydliště ve vykonávajícím členském státě a má k tomuto členskému státu rodinné, společenské nebo ekonomické vazby, jako je tomu ve věci v původním řízení, může vykonávající justiční orgán s ohledem na společenské znovuzačlenění uvedené osoby výkon tohoto rozkazu odmítnout, přestože se na trestný čin, pro který je evropský zatýkací rozkaz vydán, vztahuje podle práva vykonávajícího členského státu pouze peněžitý trest, pokud v souladu s týmž vnitrostátním právem tato okolnost nebrání tomu, aby byl trest odnětí svobody uložený vyžádané osobě skutečně vykonán v tomto členském státě, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

   V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 neobsahuje žádnou skutečnost, která by umožňovala vykládat druhou podmínku uvedenou v tomto ustanovení tak, že automaticky brání tomu, aby justiční orgán vykonávajícího členského státu mohl odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud právo tohoto členského státu stanoví pouze peněžitý trest za trestný čin, na jehož základě byl vydán uvedený rozkaz.

   Zadruhé je třeba připomenout, že pokud se členské státy rozhodnou provést článek 4 rámcového rozhodnutí do vnitrostátního práva, zejména při provádění bodu 6 tohoto článku, nutně disponují nepochybným prostorem pro uvážení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2009, Wolzenburg,C‑123/08, EU:C:2009:616, bod 61).

   Zatřetí, i když unijní zákonodárce zamýšlel při přijetí čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 umožnit členským státům, s cílem usnadnit sociální znovuzačlenění vyžádané osoby, odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, stanovil také v témže ustanovení podmínky uplatnění tohoto důvodu odmítnutí, zejména závazek vykonávajícího členského státu skutečně vykonat trest odnětí svobody vyslovený proti této vyžádané osobě, za účelem zajištění výkonu uloženého trestu, a zabránění jakémukoli riziku nepotrestání této osoby.

   Konečně je třeba upřesnit, jak učinil generální advokát v bodech 82 a 83 svého stanoviska, že žádné ustanovení rámcového rozhodnutí 2008/909 nemůže mít vliv na působnost ani podmínky uplatnění důvodu stanoveného v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. I když se totiž ustanovení rámcového rozhodnutí 2008/909 použijí v souladu s jeho článkem 25 obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, unijní zákonodárce výslovně stanovil, že se tato ustanovení použijí, pouze pokud jsou slučitelná s tímto rámcovým rozhodnutím.

   (viz body 41, 42, 47, 48, 50 a výrok)