Věc C‑433/13

Evropská komise

v.

Slovenská republika

„Nesplnění povinnosti státem — Nařízení (ES) č. 883/2004 — Článek 7 — Článek 21 — Dávka v nemoci — Peněžitý příspěvek na opatrování, peněžitý příspěvek na asistenci a peněžitý příspěvek na kompenzaci zvýšených výdajů — Pravidlo týkající se bydliště“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 16. září 2015

1. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Postup před zahájením soudního řízení – Předmět – Vymezení předmětu sporu

   (Článek 258 SFEU)

2. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Postup před zahájením soudního řízení – Odůvodněné stanovisko, které nezohledňuje vyjádření obsažená v odpovědi na výzvu dopisem – Neexistence vlivu na přípustnost žaloby

   (Článek 258 SFEU)

3. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Postup před zahájením soudního řízení – Povinnost členského státu uplatnit všechny důvody na svoji obhajobu – Neexistence

   (Článek 258 SFEU)

4. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Prokázání nesplnění povinnosti – Důkazní břemeno Komise – Domněnky – Nepřípustnost – Posouzení působnosti dotčených ustanovení – Přihlédnutí k výkladu provedenému vnitrostátními soudy dotčeného členského státu

   (Článek 258 SFEU)

5. Sociální zabezpečení – Migrující pracovníci – Unijní právní úprava – Věcná oblast působnosti – Dávky, které do této působnosti spadají, a dávky, které jsou z ní vyloučeny – Rozlišovací kritéria

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, čl. 3 odst. 1)

6. Sociální zabezpečení – Migrující pracovníci – Unijní právní úprava – Věcná oblast působnosti – Dávky v nemoci – Pojem – Peněžité příspěvky na opatrování, asistenci a kompenzaci zvýšených výdajů, které lze přiznat osobě s těžkým zdravotním postižením – Prostor pro uvážení vnitrostátních orgánů – Vyloučení

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, čl. 3 odst. 1)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 39, 40)

2.  V rámci řízení o nesplnění povinnosti platí, že Komise v zásadě musí v odůvodněném stanovisku uvést, jak posoudila vyjádření členského státu obsažená v jeho odpovědi na výzvu dopisem.

   Okolnost, že Komise odpoví na argumenty dotčeného členského státu, které mají doložit, že předmětné dávky spadají do působnosti určitého ustanovení, toliko stručně, nebo na ně neodpoví dokonce vůbec, nemá na vymezení předmětu sporu žádný vliv a neznemožňuje tomuto členskému státu, aby ukončil tvrzené porušování povinností, ani nevede k porušení jeho práva na obhajobu, pokud Komise vyloučila použitelnost uvedeného ustanovení prostřednictvím analýzy obsažené ve výzvě dopisem a v odůvodněném stanovisku.

   (viz body 41–43)

3.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 46)

4.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 68, 81)

5.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 70, 71)

6.  Dávka může být považována za dávku sociálního zabezpečení tehdy, je-li příjemci poskytnuta na základě právními předpisy vymezené situace, aniž dochází k individuálnímu a diskrečnímu posouzení osobních potřeb, a vztahuje-li se k některé ze sociálních událostí výslovně vyjmenovaných v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení.

   Dávkami sociálního zabezpečení ve smyslu uvedeného nařízení přitom nejsou peněžité příspěvky na opatrování, asistenci a kompenzaci zvýšených výdajů, které lze přiznat, pokud je osoba s těžkým zdravotním postižením podle komplexního posudku vypracovaného na základě lékařského a sociálního posudku odkázaná na osobní asistenci, kompenzaci zvýšených výdajů nebo opatrování; na jejich přiznání však neexistuje nárok, jelikož příslušný orgán má při poskytování uvedených dávek prostor pro uvážení.

   Na základě existence takové posuzovací pravomoci, kterou je nutno vykonávat přiměřeně, a nikoliv svévolně, se totiž nelze domnívat, že zmíněné peněžité příspěvky jsou oprávněným osobám poskytovány na základě právními předpisy vymezené situace, aniž dochází k individuálnímu a diskrečnímu posouzení jejich osobních potřeb, i když se lékařský a sociální posudek, jakož i komplexní posudek, v němž je navržen druh peněžitého příspěvku na kompenzaci, vyhotovují na základě objektivních kritérií vymezených právními předpisy.

   (viz body 71, 74, 78–80, 82, 83)