Věc C-515/11

Deutsche Umwelthilfe eV

v.

Bundesrepublik Deutschland

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgericht Berlin)

„Přístup veřejnosti k informacím o životním prostředí — Směrnice 2003/4/ES — Pravomoc členských států vyloučit z pojmu ‚orgán veřejné správy‘ stanoveného touto směrnicí orgány působící v zákonodárné funkci — Meze“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 18. července 2013

Životní prostředí – Svoboda přístupu k informacím – Směrnice 2003/4 – Výjimky – Možnost členských států vyloučit z pojmu „orgány veřejné správy“ instituce nebo subjekty působící v zákonodárné funkci – Použitelnost na ministerstva připravující a přijímající normativní předpisy nižší právní síly, než je zákon – Vyloučení

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4, čl. 2 bod 2 druhý pododstavec)

Článek 2 bod 2 druhý pododstavec první věta směrnice 2003/4 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice 90/313 musí být vykládán v tom smyslu, že možnost, kterou toto ustanovení poskytuje členským státům, nepovažovat instituce nebo subjekty působící v zákonodárné funkci za orgány veřejné správy, které jsou povinny zpřístupnit informace o životním prostředí, které mají v držení, se nemůže vztahovat na ministerstva, pokud připravují a přijímají normativní předpisy nižší právní síly, než je zákon.

V tomto ohledu nelze toto ustanovení vykládat tak, že by jeho účinky byly rozšířeny nad rámec toho, co je nezbytné k zajištění ochrany zájmů, které má zaručit, a dosah odchylek, které stanoví, musí být určen se zohledněním cílů uvedené směrnice. Právě specifičnost zákonodárného procesu a jeho charakteristické rysy totiž odůvodňují zvláštní režim aktů přijatých při působení v zákonodárné funkci ve vztahu k právu na informace, jak je toto právo stanovené jak v Aarhuské úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, tak ve směrnici 2003/4. Z toho vyplývá, že povaha dotčeného aktu, a zejména skutečnost, že se jedná o akt s obecnou působností, sama o sobě nemůže orgán, který akt přijímá, zbavit povinností, jež vyplývají z této směrnice.

Konečně, jelikož v unijním právu není upraveno, co je pro účely použití čl. 2 bodu 2 druhého pododstavce první věty směrnice 2003/4 zákonem nebo normou srovnatelné právní síly, toto posouzení závisí na právu členských států s tou výhradou, že nebude zpochybněn užitečný účinek této směrnice.

(viz body 22, 29, 30, 35, 36 a výrok)

Věc C-515/11

Deutsche Umwelthilfe eV

v.

Bundesrepublik Deutschland

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgericht Berlin)

„Přístup veřejnosti k informacím o životním prostředí — Směrnice 2003/4/ES — Pravomoc členských států vyloučit z pojmu ‚orgán veřejné správy‘ stanoveného touto směrnicí orgány působící v zákonodárné funkci — Meze“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 18. července 2013

Životní prostředí — Svoboda přístupu k informacím — Směrnice 2003/4 — Výjimky — Možnost členských států vyloučit z pojmu „orgány veřejné správy“ instituce nebo subjekty působící v zákonodárné funkci — Použitelnost na ministerstva připravující a přijímající normativní předpisy nižší právní síly, než je zákon — Vyloučení

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4, čl. 2 bod 2 druhý pododstavec)

Článek 2 bod 2 druhý pododstavec první věta směrnice 2003/4 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice 90/313 musí být vykládán v tom smyslu, že možnost, kterou toto ustanovení poskytuje členským státům, nepovažovat instituce nebo subjekty působící v zákonodárné funkci za orgány veřejné správy, které jsou povinny zpřístupnit informace o životním prostředí, které mají v držení, se nemůže vztahovat na ministerstva, pokud připravují a přijímají normativní předpisy nižší právní síly, než je zákon.

V tomto ohledu nelze toto ustanovení vykládat tak, že by jeho účinky byly rozšířeny nad rámec toho, co je nezbytné k zajištění ochrany zájmů, které má zaručit, a dosah odchylek, které stanoví, musí být určen se zohledněním cílů uvedené směrnice. Právě specifičnost zákonodárného procesu a jeho charakteristické rysy totiž odůvodňují zvláštní režim aktů přijatých při působení v zákonodárné funkci ve vztahu k právu na informace, jak je toto právo stanovené jak v Aarhuské úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, tak ve směrnici 2003/4. Z toho vyplývá, že povaha dotčeného aktu, a zejména skutečnost, že se jedná o akt s obecnou působností, sama o sobě nemůže orgán, který akt přijímá, zbavit povinností, jež vyplývají z této směrnice.

Konečně, jelikož v unijním právu není upraveno, co je pro účely použití čl. 2 bodu 2 druhého pododstavce první věty směrnice 2003/4 zákonem nebo normou srovnatelné právní síly, toto posouzení závisí na právu členských států s tou výhradou, že nebude zpochybněn užitečný účinek této směrnice.

(viz body 22, 29, 30, 35, 36 a výrok)