Věc C-168/11

Manfred Beker a Christa Beker

v.

Finanzamt Heilbronn

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesfinanzhof)

„Volný pohyb kapitálu — Daň z příjmů — Kapitálové příjmy — Smlouva o zamezení dvojímu zdanění — Dividendy rozdělené společnostmi usazenými v členských státech a ve třetích zemích — Určení maximálního započtení srážky provedené v zahraničí proti tuzemské dani z příjmu — Nezohlednění nákladů souvisejících s osobními okolnostmi a individuálních nákladů vynaložených v osobním životě — Odůvodnění“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 28. února 2013

1. Předběžné otázky – Přípustnost – Meze – Zjevně irelevantní otázky a hypotetické otázky položené v kontextu, který vylučuje užitečnou odpověď

   (Článek 267 SFEU)

2. Svoboda usazování – Volný pohyb kapitálu – Působnost – Daňové právní předpisy – Korporační daň – Zdanění dividend – Daňové zacházení s dividendami vyplácenými rezidentům, jež pocházejí z podílů na základním kapitálu společnosti se sídlem v jiném členském státě a jež nepropůjčují rozhodující vliv na společnost – Nepoužitelnost ustanovení upravujících svobodu usazování – Použitelnost ustanovení upravujících volný pohyb kapitálu

   (Články 49 SFEU a 63 SFEU)

3. Volný pohyb kapitálu – Omezení – Vnitrostátní právní úprava týkající se určení maximálního započtení srážky u zdroje provedené v zahraničí proti tuzemské dani z příjmu – Nezohlednění individuálních nákladů vynaložených v osobním životě – Nepřípustnost – Odůvodnění – Neexistence

   (Článek 63 SFEU)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 19)

2.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 26–31)

3.  Článek 63 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž se – v rámci režimu, jehož cílem je zamezení dvojímu zdanění – u osob podléhajících neomezené daňové povinnosti, které jsou, pokud jde o zahraniční příjmy ve státě, ze kterého tyto příjmy pocházejí, povinny k dani, jež je obdobná dani z příjmů vybírané uvedeným členským státem, uvedená zahraniční daň započte proti dani z příjmů v tomto členském státě takovým způsobem, že se daň ze zdanitelného příjmu v tomtéž členském státě – včetně zahraničních příjmů – vynásobí poměrem těchto zahraničních příjmů k celkové výši příjmů, přičemž tato celková výše příjmů nezohledňuje zvláštní výdaje a mimořádné náklady, jako jsou individuální náklady příslušné osoby vynaložené v osobním životě nebo náklady související s osobními a rodinnými okolnostmi.

   Zaprvé, i když totiž taková právní úprava bezpochyby pro účely výpočtu výše teoretické daně připadající na všechny příjmy daňového poplatníka zohledňuje odpočty odpovídající zvláštním výdajům a mimořádným nákladům, jako jsou individuální náklady příslušné osoby vynaložené v osobním životě nebo náklady související s osobními a rodinnými okolnostmi, vede nicméně v praxi k tomu, že daňovým poplatníkům s bydlištěm v uvedeném členském státě, kteří dosáhli v zahraničí části svých příjmů, jsou přiznány odpočty odpovídající uvedeným zvláštním výdajům a mimořádným nákladům pouze do výše jejich příjmů dosažených v jejich členském státě bydliště. Část uvedených odpočtů tak tento členský stát při výpočtu daně z příjmu těchto daňových poplatníků nezohledňuje. Z toho plyne, že daňoví poplatníci, rezidenti členského státu, kteří dosáhli části svých příjmů v zahraničí, jsou znevýhodněni ve vztahu k daňovým poplatníkům, rezidentům v témže členském státě, kteří v něm dosáhli všech svých příjmů, a kteří v důsledku toho požívají všech odpočtů odpovídajících zvláštním výdajům a mimořádným nákladům, jako jsou individuální náklady příslušné osoby vynaložené v osobním životě nebo náklady související s osobními a rodinnými okolnostmi.

   Zadruhé, i když zachování rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy bezpochyby může představovat naléhavý důvod obecného zájmu, který může odůvodnit omezení výkonu svobody pohybu v Unii, takového odůvodnění se nelze dovolávat ze strany státu bydliště daňového poplatníka, aby se zbavil odpovědnosti, kterou v zásadě tento stát má, přiznat daňovému poplatníkovi odpočty týkající se osobní a rodinné situace, které mu příslušejí, ledaže státy, v nichž je dosažena část příjmu, samy takové odpočty z vlastní vůle nebo v důsledku zvláštních mezinárodních dohod přiznají. Tyto odpočty musejí být v zásadě v plné výši zohledněny státem bydliště. Z toho plyne, že tyto odpočty musejí v zásadě připadat v plné výši na tu část příjmu daňového poplatníka, které dosáhl ve státě bydliště.

   (viz body 41, 42, 51, 53, 56, 60, 63)