Keywords
Summary

Keywords

1. Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy – Právo rozhodné v případě neexistence volby práva – Hraniční určovatelé – Pracovní smlouva – Hierarchie hraničních určovatelů – Země obvyklého výkonu práce – Prioritní hraniční určovatel

[Římská úmluva ze dne 19. června 1980, čl. 6 odst. 2 písm. a) a b)]

2. Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy – Právo rozhodné v případě neexistence volby práva – Hraniční určovatelé – Pracovní smlouva – Provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán – Pojem – Místo skutečného výkonu práce – Vyloučení – Požadavek právní subjektivity, který musí splňovat provozovna –Neexistence požadavku

[Římská úmluva ze dne 19. června 1980, čl. 6 odst. 2 písm. b)]

Summary

1. Ze znění čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy ze dne 19. června 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo vytvořit hierarchii mezi kritérii, která musí být zohledněna pro účely určení rozhodného práva pro pracovní smlouvu. Z toho vyplývá, že čl. 6 odst. 2 uvedené úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který má ve věci rozhodnout, musí nejprve zjistit, zda zaměstnanec při plnění smlouvy vykonává obvykle práci v jediné zemi, která je zemí, v níž nebo z níž zaměstnanec s přihlédnutím ke všem okolnostem, které charakterizují uvedenou činnost, plní podstatnou část povinností vůči svému zaměstnavateli.

Takové skutečnosti charakterizující pracovněprávní vztah, tedy místo skutečného výkonu práce zaměstnance, místo, odkud dostával pokyny k výkonu činnosti, nebo místo, kde se musí hlásit před cestou, mají pro tyto účely vliv na určení rozhodného práva pro tento pracovněprávní vztah v tom směru, že pokud se tato místa nacházejí ve stejné zemi, může soud, který má ve věci rozhodnout, konstatovat, že daná situace spadá pod případ upravený v čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy.

Kritérium země, v níž zaměstnanec „obvykle vykonává svoji práci“, upravené v odst. 2 písm. a) článku 6 této úmluvy, musí být vykládáno široce, zatímco kritérium sídla „provozovny, u které je zaměstnanec zaměstnán“, upravené v odst. 2 písm. b) téhož článku, se může použít pouze v případě, že soud, který má ve věci rozhodnout, není schopen určit zemi obvyklého výkonu práce.

(viz body 34–35, 40–41, výrok 1)

2. Článek 6 odst. 2 písm. b) Římské úmluvy ze dne 19. června 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy musí být vykládán v tom smyslu, že:

– pojem „provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán“, musí být chápán tak, že se jedná výlučně o provozovnu, která zaměstnance přijala do zaměstnání, a nikoli o provozovnu, s níž je propojen tím, že v ní skutečně vykonává práci;

– právní subjektivita nepředstavuje požadavek, který musí provozovna zaměstnavatele ve smyslu tohoto ustanovení splňovat;

– provozovna jiného podniku, než je podnik, který vystupuje formálně jako zaměstnavatel, s nímž je tento podnik provázán, může být kvalifikována jako „provozovna“, jestliže objektivní okolnosti umožňují prokázat existenci skutečné situace, která se odlišuje od situace vyplývající ze smlouvy, a to přesto, že na tento jiný podnik nebyla formálně přenesena řídící pravomoc. V případě, v němž by skutečnosti související s přijetím do zaměstnání umožnily konstatovat, že podnik, který uzavřel pracovní smlouvu, ve skutečnosti jednal jménem a na účet jiného podniku, by tak mohl mít předkládající soud za to, že hraniční určovatel obsažený v čl. 6 odst. 2 písm. b) Římské úmluvy odkazuje na právo země, ve které je umístěna provozovna posledně uvedeného podniku.

(viz body 49, 52, 58, 65, výrok 2)