Věc C-445/06

Danske Slagterier

v.

Spolková republika Německo

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof)

„Opatření s rovnocenným účinkem — Veterinární dozor — Obchod uvnitř Společenství — Čerstvé maso — Veterinární kontroly — Mimosmluvní odpovědnost členského státu — Promlčecí lhůta — Zjišťování újmy“

Stanovisko generální advokátky V. Trstenjak přednesené dne 4. září 2008   I ‐ 2124

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 24. března 2009   I ‐ 2168

Shrnutí rozsudku

1. Zemědělství – Sbližování právních předpisů v oblasti veterinárního dozoru – Obchod s čerstvým masem uvnitř Společenství – Veterinární kontroly – Směrnice 64/433 a 89/662 – Nesprávné provedení do vnitrostátního práva a uplatňování – Povinnost členského státu k náhradě újmy způsobené jednotlivcům

   (Článek 28 ES; směrnice Rady 64/433, ve znění směrnic 91/497 a 89/662)

2. Právo Společenství – Práva přiznaná jednotlivcům – Porušení členským státem – Povinnost k náhradě újmy způsobené jednotlivcům

3. Právo Společenství – Práva přiznaná jednotlivcům – Porušení členským státem – Povinnost k náhradě újmy způsobené jednotlivcům

   (Článek 226 ES)

4. Právo Společenství – Práva přiznaná jednotlivcům – Porušení povinnosti provést směrnici do vnitrostátního práva, kterého se dopustil členský stát – Povinnost k náhradě újmy způsobené jednotlivcům

5. Právo Společenství – Práva přiznaná jednotlivcům – Porušení členským státem – Povinnost k náhradě újmy způsobené jednotlivcům

   (Články 226 ES a 234 ES)

1.  Systému Smlouvy o ES je vlastní zásada odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům v důsledku porušení práva Společenství, které mu lze přičíst. Poškození jednotlivci mají nárok na náhradu škody, jsou-li splněny tři podmínky, a sice podmínka, že cílem porušené právní normy je přiznání práv jednotlivcům, že porušení této normy je dostatečně závažné a že existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením povinnosti a škodou způsobenou jednotlivcům.

   Pokud jde o první podmínku, platí, že článek 28 ES má přímý účinek, neboť přiznává jednotlivcům práva, jichž se mohou dovolávat přímo u vnitrostátních soudů, a že porušením tohoto ustanovení může vzniknout povinnost nahradit škodu.

   Právo přiznané článkem 28 ES je upřesněno a konkretizováno směrnicí 64/433 o hygienických otázkách obchodu s čerstvým masem uvnitř Společenství, ve znění směrnice 91/497, a směrnicí 89/662 o veterinárních kontrolách v obchodu uvnitř Společenství s cílem dotvoření vnitřního trhu. Volný pohyb zboží je totiž jedním z cílů těchto směrnic, které se prostřednictvím odstraňování stávajících rozdílů v hygienických předpisech, jež upravují oblast čerstvého masa, zaměřují na podporu obchodu uvnitř Společenství. Zejména pak tím, že je členským státům zakázáno bránit dovozům čerstvého masa, kromě případů, kdy zboží neodpovídá podmínkám stanoveným směrnicemi Společenství, nebo za velmi mimořádných okolností, například při epidemiích, je jednotlivcům dáno právo uvádět v jiném členském státu na trh čerstvé maso, které splňuje požadavky Společenství.

   Z toho vyplývá, že jednotlivci, kterým byla způsobena újma nesprávným provedením směrnic 64/433 a 89/662 do vnitrostátního práva nebo jejich nesprávným použitím, se mohou opřít o právo na volný pohyb zboží, domáhají-li se na státu náhrady škody za porušení práva Společenství.

   (viz body 19–20, 22–24, 26, výrok 1)

2.  V případě neexistence právní úpravy Společenství přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Společenství. Stát tedy musí poskytnout náhradu za důsledky škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost za škodu, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy, zejména pak podmínky týkající se lhůt, musí splňovat zásadu rovnocennosti a zásadu efektivity.

   Pokud jde o posledně uvedenou zásadu, stanovení přiměřených pevných promlčecích lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s právem Společenství. Povaha těchto lhůt totiž není taková, aby prakticky znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala výkon práv přiznaných právním řádem Společenství. Tříletá vnitrostátní promlčecí lhůta se v tomto ohledu jeví jako přiměřená.

   Avšak k tomu, aby promlčecí lhůta plnila svoji úlohu záruky právní jistoty, musí být tato lhůta stanovena předem. Přitom situace, pro kterou je příznačná vysoká právní nejistota, může představovat porušení zásady efektivity, neboť náhrada škody způsobené jednotlivcům porušeními práva Společenství, která jsou přičitatelná členskému státu, by v praxi mohla být nadměrně ztížena, pokud by jednotlivci neměli možnost určit příslušnou promlčecí dobu s přiměřenou mírou jistoty. Je na vnitrostátním soudu, aby se zřetelem na veškeré okolnosti, které charakterizovaly právní a skutkovou situaci v době rozhodné z hlediska skutkových okolností, ověřil s ohledem na zásadu efektivity, zda okolnost, že se na náhradu škody způsobenou porušením práva Společenství dotčeným členským státem použije per analogiam lhůta stanovená vnitrostátním právní normou, byla pro jednotlivce dostatečně předvídatelná.

   Pokud jde o otázku, zda je použití takové lhůty per analogiam slučitelné se zásadou rovnocennosti, je rovněž na vnitrostátním soudu, aby ověřil, že podmínky náhrady škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství členským státem nebudou z důvodu tohoto použití méně příznivé než podmínky platné pro náhradu podobné škody vnitrostátní povahy.

   (viz body 31–35)

3.  Právo Společenství nevyžaduje, aby v případě, že Komise Evropských společenství podá návrh na zahájení řízení pro nesplnění povinnosti podle článku 226 ES, byl po dobu trvání tohoto řízení přerušen nebo zastaven běh lhůty, v níž se promlčuje nárok na náhradu škody plynoucí z odpovědnosti státu za porušení práva Společenství, která je stanovena vnitrostátní právní úpravou.

   Skutečnost, že podání žaloby pro nesplnění povinnosti nemá za následek přerušení ani zastavení běhu promlčecí lhůty, totiž neznemožňuje ani nadměrně neztěžuje jednotlivci výkon práv, které mu plynou z právního řádu Společenství, neboť jednotlivec může podat žalobu na náhradu škody za podmínek stanovených pro tyto účely vnitrostátním právem, aniž by musel vyčkat vydání rozsudku, jímž bude určeno, že členský stát porušil právo Společenství.

   Navíc vzhledem ke zvláštnostem řízení upraveného článkem 226 ES v poměru k vnitrostátním procesněprávním normám platí, že vnitrostátní právní úprava, která nestanoví přerušení ani zastavení běhu promlčecí lhůty pro případ, že takové řízení bylo Komisí zahájeno, dodržuje zásadu rovnocennosti.

   (viz body 39, 42, 45–46, výrok 2)

4.  Právo Společenství nebrání tomu, aby lhůta, v níž se promlčuje právo podat žalobu na náhradu za škodu způsobenou státem z důvodu nesprávného provedení směrnice, začala běžet ode dne, kdy nastaly první škodlivé následky tohoto nesprávného provedení do vnitrostátního práva a od něhož jsou předvídatelné pozdější škodlivé následky tohoto nesprávného provedení, a to ani v případě, že tento den předchází řádnému provedení této směrnice do vnitrostátního práva.

   Skutečnost, že promlčecí lhůta stanovená vnitrostátním právem začíná běžet od tohoto data totiž není takové povahy, aby prakticky znemožňovala či nadměrně ztěžovala výkon práv přiznaných právem Společenství.

   (viz body 49, 56, výrok 3)

5.  Právo Společenství nebrání uplatňování vnitrostátní právní úpravy, kterou se stanoví, že jednotlivci nemůže být nahrazena škoda, kterou úmyslně nebo z nedbalosti neodvrátil prostřednictvím právních prostředků, pod podmínkou, že využití tohoto právního prostředku lze na poškozeném spravedlivě požadovat; je přitom na vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda je s ohledem na všechny okolnosti věci v původním řízení tato podmínka splněna.

   Pravděpodobnost, že vnitrostátní soud podá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 234 ES, ani skutečnost, že před Soudním dvorem probíhá řízení o žalobě pro nesplnění povinnosti, nemohou být samy o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že využití právního prostředku nelze spravedlivě požadovat.

   Zaprvé platí, že vysvětlení, která vnitrostátní soud získá na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, usnadňují uvedenému soudu použití práva Společenství, takže využití tohoto nástroje spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy nepřispívá k tomu, že by byl jednotlivci nadměrně ztížen výkon práv, která mu plynou z práva Společenství. Nebylo by proto přiměřené nevyužít právního prostředku jen z toho důvodu, že by pravděpodobně vedl k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

   Zadruhé, řízení podle článku 226 ES je naprosto nezávislé na vnitrostátních řízeních ani je nenahrazuje. Žaloba pro nesplnění povinnosti je ve skutečnosti objektivním přezkumem legality v obecném zájmu. I když výsledek takovéto žaloby může posloužit zájmům jednotlivce, lze přesto po něm spravedlivě požadovat, aby odvrátil škodu tím, že využije veškerých prostředků, které má k dispozici, tedy veškerých dostupných právních prostředků.

   (viz body 65, 67, 69, výrok 4)