Věc C-11/07

Hans Eckelkamp a další

v.

Belgische Staat

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná hof van beroep te Gent)

„Volný pohyb kapitálu — Články 56 ES a 58 ES — Dědická daň — Vnitrostátní právní úprava, kterou se řídí výpočet daně z přechodu nemovitého majetku, a která neumožňuje odpočet částky hypotečního úvěru, jíž je tento nemovitý majetek zatížen, z jeho hodnoty, jelikož zůstavitelka měla v okamžiku své smrti bydliště v jiném členském státě — Omezení — Odůvodnění — Neexistence“

Stanovisko generálního advokáta J. Mazáka přednesené dne 13. března 2008   I - 6848

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 11. září 2008   I - 6865

Shrnutí rozsudku

1. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze – Pravomoc vnitrostátního soudu

   (Článek 234 ES)

2. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze – Zjevně irelevantní otázky a hypotetické otázky položené v kontextu, který vylučuje užitečnou odpověď

   (Článek 234 ES)

3. Volný pohyb kapitálu – Omezení – Dědická daň

   (Články 56 ES a 58 ES)

1.  V rámci řízení upraveného v článku 234 ES založeného na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem spadá posouzení skutkových okolností věci do pravomoci vnitrostátního soudu. Soudní dvůr se tedy může vyslovit pouze k výkladu nebo platnosti předpisu Společenství ve světle skutečností, jež mu uvede vnitrostátní soud. Stejně tak je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. V důsledku toho, jestliže se položené otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout.

   (viz body 27, 52)

2.  V rámci řízení upraveného v článku 234 ES je možné odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také tehdy, pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny.

   (viz bod 28)

3.  Článek 56 ES ve spojení s článkem 58 ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům upravujícím výpočet dědické daně a daně z přechodu majetku, jež je třeba uhradit z nemovitého majetku nacházejícího se v členském státě, které nestanoví odčitatelnost dluhů váznoucích na tomto nemovitém majetku, jestliže zůstavitel neměl v okamžiku své smrti bydliště v tomto státě, ale v členském státě jiném, zatímco takováto odčitatelnost je stanovena pro případ, kdy zůstavitel má v tomtéž okamžiku bydliště ve státě, ve kterém se nachází nemovitý majetek, jenž je předmětem dědění.

   Jakmile totiž takováto úprava činí odčitatelnost určitých dluhů váznoucích na dotčeném nemovitém majetku závislou na místě bydliště zůstavitele v okamžiku jeho smrti, zakládá vyšší daňová zátěž, které v důsledku toho podléhá dědictví nerezidentů, omezení volného pohybu kapitálu.

   Toto rozdílné zacházení nelze ospravedlnit tím, že se týká situací, které nejsou objektivně srovnatelné. Pokud vnitrostátní právní úprava nečiní pro účely zdanění nemovité věci nabyté děděním a nacházející se v dotyčném členském státě rozdílu mezi dědici osoby, která byla v okamžiku své smrti v postavení rezidenta, a dědici osoby, která byla v tomto okamžiku v postavení nerezidenta, nemůže, pokud jde o odpočitatelnost závazků, které váznou na této nemovité věci, zacházet s těmito dědici v rámci téhož zdanění rozdílně, aniž by tím byla založena diskriminace. Vnitrostátní zákonodárce totiž tím, že pro účely dědické daně zacházel s nabytím majetku děděním u těchto dvou kategorií osob stejně, s výjimkou odpočtu dluhů, připustil, že mezi oběma kategoriemi s ohledem na způsoby a podmínky tohoto zdanění neexistuje žádný objektivní rozdíl v situaci, jenž by mohl odůvodnit rozdílné zacházení.

   Krom toho členský stát, v němž se nachází nemovitý majetek, který je předmětem dědění, nemůže k tomu, aby odůvodnil omezení volného pohybu kapitálu vyplývající z jeho právní úpravy namítat, že v jiném členském státě, jako je členský stát, v němž měl zůstavitel bydliště v okamžiku své smrti, existuje nezávisle na jeho vůli možnost přiznat daňový zápočet, který by mohl zcela nebo zčásti kompenzovat újmu, která byla zůstavitelovým dědicům způsobena tím, že v členském státě, v němž se zůstavená nemovitost nachází, nelze při výpočtu daně z přechodu nemovitosti odečíst dluhy, jež na tomto nemovitém majetku váznou.

   (viz body 46, 60, 63, 68, 71 a výrok)