Keywords
Summary

Keywords

1. Předběžné otázky – Příslušnost Soudního dvora

(Článek 234 ES)

2. Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Dohody mezi podniky

(Článek 81 odst. 1 ES)

3. Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Jednání ve vzájemné shodě – Pojem

(Článek 81 odst. 1 ES)

4. Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Narušení hospodářské soutěže

(Článek 81 odst. 1 ES)

5. Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Zákaz – Výjimka – Podmínky

(Článek 81 odst. 1 a 3 ES)

Summary

1. V rámci řízení stanoveného v článku 234 ES není věcí Soudního dvora, s ohledem na rozdělení úkolů mezi ním a vnitrostátními soudy, ověřovat, zda rozhodnutí, kterým se zabývá, bylo přijato v souladu s procesními pravidly vnitrostátního práva pro organizaci soudních řízení.

V rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 234 ES, je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jež musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. V důsledku toho, jestliže se položené předběžné otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout.

Nicméně ve výjimečných případech přísluší Soudnímu dvoru zkoumat podmínky, za nichž byl dotázán vnitrostátním soudem, za účelem ověření své vlastní příslušnosti. Duch spolupráce, jímž má být veden průběh řízení o předběžné otázce, totiž znamená, že vnitrostátní soud bere ohled na funkci svěřenou Soudnímu dvoru, kterou je přispívat k výkonu spravedlnosti v členských státech, a nikoliv poskytovat poradní stanoviska k obecným či hypotetickým otázkám.

Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je v tomto ohledu možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny.

Tak tomu není v případě, kdy vyřešení sporu, jenž byl předkládajícímu soudu předložen, může vyžadovat použití jak práva Společenství, tak vnitrostátního práva hospodářské soutěže, a když se svou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vnitrostátní soud v podstatě snaží zajistit dodržování pravidla přednosti práva Společenství.

(viz body 14–17, 20–21)

2. Výklad a uplatnění podmínky obsažené v čl. 81 odst. 1 ES týkající se vlivu dohod na obchod mezi členskými státy musí vycházet z cíle této podmínky, kterým je vymezit v oblasti právní úpravy hospodářské soutěže hranici mezi působností práva Společenství a působností práva členských států. Do působnosti práva Společenství tak spadá každá kartelová dohoda a každé jednání, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy tak, že mohou narušit uskutečnění cílů jednotného trhu mezi členskými státy, zejména oddělováním vnitrostátních trhů nebo změnou struktury hospodářské soutěže na společném trhu.

Aby rozhodnutí, dohoda nebo jednání mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy, musí na základě souhrnu objektivních skutkových nebo právních okolností umožnit předpokládat s dostatečnou pravděpodobností, že mohou přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně ovlivnit obchod mezi členskými státy, a to tak, že se lze obávat, že by mohly být překážkou uskutečňování jednotného trhu mezi členskými státy. Krom toho je třeba, aby tento vliv nebyl zanedbatelný.

Ovlivnění obchodu uvnitř Společenství tedy obecně vyplývá ze spojení více faktorů, které samy o sobě nejsou nezbytně určující. Pro ověření toho, zda kartelová dohoda citelně ovlivňuje obchod mezi členskými státy, je třeba ji zkoumat v jejím hospodářském a právním kontextu.

V tomto ohledu je jednak pouhá skutečnost, že mezi účastníky vnitrostátní kartelové dohody patří rovněž hospodářské subjekty z jiných členských států, významnou skutečností pro posouzení, které má být učiněno, avšak není sama o sobě určující k tomu, aby mohlo být dosaženo závěru, že je splněna podmínka týkající se účinků na obchod mezi členskými státy.

Krom toho skutečnost, že předmětem kartelové dohody je pouze prodej výrobků v jediném členském státě, nepostačuje k vyloučení možnosti ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Kartelová dohoda vztahující se na celé území členského státu má totiž ze své podstaty za účinek posílení oddělování vnitrostátních trhů, čímž narušuje vzájemné hospodářské prolínání, které je zamýšleno Smlouvou.

Kromě toho okolnost, že dohoda nebo jednání napomáhají zvýšení objemu obchodu mezi členskými státy nevylučuje, že tato dohoda nebo toto jednání mohou ovlivňovat tento obchod.

V případě, kdy se jedná o systém výměny informací mezi finančními institucemi o solventnosti klientů, je tak věcí vnitrostátního soudu, aby ověřil, zda s přihlédnutím k vlastnostem relevantního trhu existuje dostatečný stupeň pravděpodobnosti, že zavedení takového systému přímo nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně ovlivňuje poskytování úvěru v dotyčném členském státě hospodářskými subjekty z jiných členských států a že tento vliv není zanedbatelný.

V rámci tohoto posouzení je věcí vnitrostátního soudu, aby zohlednil předvídatelný vývoj podmínek hospodářské soutěže a obchodních toků mezi členskými státy. V tomto bodě musí vzít do úvahy například možný vývoj přeshraničních činností a předvídatelný vliv možných politických nebo legislativních iniciativ směřujících k omezení právních nebo technických překážek obchodu.

(viz body 33–39, 43–44)

3. Ustanovením Smlouvy ohledně hospodářské soutěže je vlastní, že každý hospodářský subjekt musí nezávisle určit politiku, kterou zamýšlí sledovat na společném trhu. Takový požadavek autonomie tak brání jakýmkoliv přímým, nebo nepřímým kontaktům mezi hospodářskými subjekty, které jsou takové povahy, že buď ovlivňují tržní jednání skutečného nebo možného soutěžitele, nebo odhalují takovému soutěžiteli jednání, ke kterému je subjekt sám rozhodnut nebo které zamýšlí na trhu přijmout, jestliže je cílem nebo důsledkem těchto kontaktů dosažení podmínek hospodářské soutěže, které s přihlédnutím k povaze výrobků nebo poskytovaných služeb, významu a množství podniků, jakož i objemu uvedeného trhu neodpovídají normálním podmínkám relevantního trhu.

Nicméně uvedený požadavek autonomie nevylučuje právo hospodářských subjektů rozumně se přizpůsobit existujícímu nebo očekávanému jednání jejich soutěžitelů.

Proto nemůže být slučitelnost systému výměny informací mezi finančními institucemi o solventnosti klientů s pravidly hospodářské soutěže posuzována abstraktně. Závisí na hospodářských podmínkách na dotčených trzích a zvláštních vlastnostech dotčeného systému, jako jsou zejména jeho cíl, podmínky přístupu a účasti na výměně, jakož i povaha vyměňovaných informací – tyto informace mohou být například veřejné nebo důvěrné, agregované nebo podrobné, historické nebo současné – a jejich pravidelnost a význam pro stanovení cen, objem nebo podmínky plnění.

(viz body 52–54)

4. Systém výměny informací mezi finančními institucemi o solventnosti klientů může tím, že snižuje míru neplnění závazků dlužníků v zásadě zlepšit fungování nabídky úvěru. Pokud totiž finanční instituce nemohou z důvodu nedostatku informací o riziku neplnění závazků dlužníků mezi nimi odlišit ty, u kterých je pravděpodobnost nezaplacení nejvyšší, nezbytně se zvýší riziko nesené z tohoto důvody těmito institucemi a tyto se budou snažit jej zahrnout do výpočtu nákladů úvěru pro všechny dlužníky, včetně těch, kteří představují nejnižší riziko neplnění závazků, takže tito dlužníci budou muset nést vyšší náklady, než kdyby uvedené instituce byly schopny přesněji zhodnotit pravděpodobnost splacení, což je tendence, kterou takový systém výměny informací, jako je výše uvedený, právě může zmírnit.

Kromě toho systém výměny informací mezi finančními institucemi o solventnosti klientů tím, že snižuje význam informací vedených finančními institucemi o jejich vlastních klientech, se v zásadě jeví být způsobilým zvýšit mobilitu spotřebitelů úvěru a je schopný usnadnit vstup nových soutěžitelů na trh.

Z toho vyplývá, že čl. 81 odst. 1 ES musí být vykládán v tom smyslu, že systém výměny informací mezi finančními institucemi o solventnosti klientů nemá v zásadě za důsledek omezení hospodářské soutěže ve smyslu tohoto ustanovení, pokud dotčený trh nebo trhy nejsou silně koncentrované, pokud tento systém neumožňuje určit totožnost věřitelů a pokud podmínky přístupu a užití finančními institucemi nejsou právně nebo fakticky diskriminační.

(viz body 55–56, 61, 72, výrok 1)

5. V případě, že by takový systém výměny informací mezi finančními institucemi o solventnosti klientů omezoval hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, podléhá použitelnost výjimky stanovené v odstavci 3 tohoto článku čtyřem kumulativním podmínkám uvedeným v tomto posledně uvedeném ustanovení a je věcí vnitrostátního soudu, aby ověřil, zda jsou tyto podmínky splněny. K tomu, aby byla splněna podmínka týkající se skutečnosti, že uživatelům musí být vyhrazen přiměřený podíl na výhodách, není v zásadě nezbytné, aby každý spotřebitel měl individuálně výhody z dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě. Naproti tomu je nezbytné, aby byl příznivý celkový vliv na spotřebitele na relevantních trzích.

(viz bod 72, výrok 2)