Věc T‑530/18

Rumunsko

v.

Evropská komise

usnesení Tribunálu (osmého senátu) ze dne 30. dubna 2019

„Žaloba na neplatnost – EZZF a EZFRV – Prováděcí rozhodnutí Komise – Oznámení adresátovi – Zveřejnění rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie – Lhůta pro podání žaloby – Počátek běhu lhůty – Opožděné podání – Nepřípustnost“

1. Žaloba na neplatnost – Lhůty – Kogentní povaha – Počátek běhu lhůty – Oznámení – Rozhodnutí Komise, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci EZZF a EZFRV – Následné zveřejnění rozhodnutí v Úředním věstníku – Nedostatek vlivu

   (Článek 263 šestý pododstavec a čl. 297 odst. 2 třetí pododstavec SFEU)

   (viz body 22–25, 27–32, 36–38, 42–47)

2. Žaloba na neplatnost – Lhůty – Počátek běhu lhůty – Oznámení – Pojem

   (Článek 263 šestý pododstavec a čl. 297 odst. 2 třetí pododstavec SFEU)

   (viz bod 26)

3. Žaloba na neplatnost – Lhůty – Kogentní povaha – Počátek běhu lhůty – Oznámení – Nulový dopad čistě formálních chyb

   (Článek 263 šestý pododstavec a čl. 297 odst. 2 třetí pododstavec SFEU)

   (viz body 48–58)

Shrnutí

Ve věci, ve které bylo vydáno usnesení Rumunsko v. Komise (T‑530/18), vydané dne 30. dubna 2019, Tribunál projednával žalobu podanou Rumunskem znějící na částečné zrušení prováděcího rozhodnutí Komise, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci evropských zemědělských fondů ( 1 ). Tímto rozhodnutím provedla Komise u Rumunska finanční opravu ve výši přes 90 milionů eur. Tato věc umožnila Tribunálu upřesnit počátek běhu lhůty pro podání žaloby na neplatnost proti takovému individuálnímu aktu, jako je rozhodnutí přijaté na základě čl. 297 odst. 2 třetího pododstavce SFEU, pokud byl tento akt oznámen adresátovi dvěma různými způsoby. V projednávané věci bylo totiž napadené rozhodnutí oznámeno dne 14. června 2018 Stálému zastoupení Rumunska u Evropské unie a zároveň dne 15. června 2018 zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie.

Tribunál nejprve připomněl, že podle šestého pododstavce článku 263 SFEU musí být žaloba na neplatnost podána ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení napadeného aktu, ode dne jeho oznámení žalobci nebo ode dne, kdy se o něm žalobce dozvěděl. Kromě toho podle článku 60 jednacího řádu Tribunálu se procesní lhůty prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti a podle článku 59 tohoto jednacího řádu platí, že jestliže lhůta pro podání žaloby proti aktu některého orgánu začíná běžet od zveřejnění tohoto aktu v Úředním věstníku, počítá se tato lhůta od konce čtrnáctého dne po tomto zveřejnění.

Dále Tribunál uvedl, že okamžik, který je nutno zohlednit pro stanovení počátku běhu lhůty pro podání žaloby, je okamžik zveřejnění v Úředním věstníku, pokud toto zveřejnění, které je podmínkou pro vstup aktu v platnost, je stanoveno ve Smlouvě o FEU, a okamžik oznámení v ostatních případech uvedených v čl. 297 odst. 2 třetím pododstavci SFEU, mezi nimiž se nachází i případ rozhodnutí, ve kterých je uvedeno, komu jsou určena. Co se týče aktu, ve kterém je uvedeno, komu je určen, je závazné pouze znění oznámené posledně uvedeným, i kdyby byl tento akt rovněž zveřejněn v Úředním věstníku. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě napadené rozhodnutí označuje jako adresáta výslovně Rumunsko, stalo se vůči němu účinným jeho oznámením. Kromě toho začala lhůta pro podání žaloby plynout od tohoto oznámení, a vzhledem k tomu, že se článek 59 jednacího řádu nemůže použít, uplynula tato lhůta, včetně lhůty z důvodu vzdálenosti, dne 24. srpna 2018. Tribunál proto rozhodl, že žaloba podaná Rumunskem dne 7. září 2018 je opožděná a musí být odmítnuta jako nepřípustná.

Nakonec Tribunál zdůraznil, že tento závěr nelze vyvrátit argumenty žalobkyně.

V tomto ohledu Rumunsko zaprvé tvrdilo, že z důvodu neexistence automatického vzájemného vztahu mezi počátkem běhu lhůty k podání žaloby na zrušení aktu unijního orgánu a okamžikem vstupu v platnost nebo nabytím právního účinku tohoto aktu, by v projednávaném případě mohlo být za počátek běhu této lhůty považováno datum zveřejnění napadeného rozhodnutí v Úředním věstníku, i když se toto rozhodnutí již vůči němu stalo účinným z důvodu jeho dřívějšího oznámení. Tribunál zejména konstatoval, že tyto argumenty spočívají na záměně mezi podmínkami přípustnosti žaloby na neplatnost uvedenými v článku 263 SFEU a podmínkami platnosti aktu napadeného takovou žalobou.

Zadruhé Rumunsko namítalo, že existuje dlouhodobá ustálená praxe Komise spočívající ve zveřejňování v Úředním věstníku takových rozhodnutí, jako jsou rozhodnutí dotčená v této věci, a v jejich současném oznamování osobám, jimž jsou určeny. Tvrdilo, že v této atypické situaci musí být počátkem běhu lhůty pro podání žaloby zveřejnění uvedených rozhodnutí. Tribunál uvedl, že za předpokladu, že taková praxe existuje, je třeba v případě, že rozhodnutí bylo oznámeno dříve, zohlednit pro účely výpočtu lhůty pro podání žaloby toto datum, a nikoli zveřejnění v Úředním věstníku, k němuž došlo později. Podle Tribunálu navíc zaručuje právní jistotu a účinnou soudní ochranu přijetí jediného kritéria oznámení jako počátku běhu lhůty k podání žaloby na neplatnost proti aktům označujícím své adresáty, na rozdíl od hybridního řešení, podle něhož musí adresát aktu, který mu byl náležitě oznámen, ověřit ještě jeho případné zveřejnění v Úředním věstníku, které je nejisté, poněvadž není povinné.

Zatřetí ohledně argumentu, podle něhož existují rozdíly mezi zněním zveřejněným v Úředním věstníku a oznámeným zněním, které je údajně neúplné, Tribunál připomněl, že oznámení je úkon, jímž autor individuálního aktu oznamuje tento akt osobám, jimž je určen, a umožňuje jim tak seznámit se s jeho obsahem, jakož i důvody, na nichž spočívá. Uvedené drobné rozdíly přitom nebyly s to zabránit Rumunsku, aby se s dostatečnou jasností a přesností seznámilo s obsahem napadeného rozhodnutí a pochopilo důvody, na kterých spočívá. Nemají tedy dopad na použití lhůty pro podání žaloby na neplatnost.

( 1 ) – Prováděcí rozhodnutí Komise (EU) 2018/873 ze dne 13. června 2018, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2018, L 152, s. 29).