Věc C‑335/15

Maria Cristina Elisabetta Ornano

v.

Ministero della Giustizia, Direzione Generale dei Magistrati del Ministero

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Consiglio di Stato)

„Řízení o předběžné otázce — Sociální politika — Článek 119 Smlouvy o ES (později článek 141 ES) — Směrnice 75/117/EHS — Stejná odměna za práci pro muže a ženy — Článek 1 — Směrnice 92/85/EHS — Opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň — Článek 11 bod 2 písm. b) a čl. 11 bod 3 — Vnitrostátní právní předpisy stanovící příspěvek pro řádné soudce na náklady spojené s výkonem jejich profesní činnosti — Neexistence nároku na tento příspěvek u řádné soudkyně v případě povinné mateřské dovolené čerpané před 1. lednem 2005“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 14. července 2016

1. Sociální politika – Zaměstnanci a zaměstnankyně – Stejná odměna za práci – Článek 119 Smlouvy a směrnice 75/117 – Ochrana bezpečnosti a zdraví zaměstnanců – Těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně – Směrnice 92/85 – Mateřská dovolená – Zachování odměny za práci nebo odpovídajících dávek – Pojem – Členský stát nestanovící zachování všech složek odměny za práci soudkyně po dobu mateřské dovolené – Vyloučení nároku této soudkyně na příspěvek na náklady spojené s výkonem profesní činnosti – Přípustnost – Podmínka – Pobírání příjmu během této doby ve výši nejméně rovnocenné dávce stanovené vnitrostátními předpisy v oblasti sociálního zabezpečení pro případ přerušení činnosti ze zdravotních důvodů – Ověření vnitrostátním soudem

   (Článek 141 ES; směrnice Rady 75/117, článek 1, a směrnice Rady 92/85, článek 11)

2. Sociální politika – Zaměstnanci a zaměstnankyně – Stejná odměna za práci – Mateřská dovolená – Povinnost zachovat odměnu za práci v plné výši – Neexistence – Kritéria k určení výše vyplácené dávky – Neexistence, s výhradou dodržení cíle mateřské dovolené – Povinnost zohlednit zvýšení platů, k nimž dojde později, pokud existuje souvislost mezi dřívějším platem a dávkou

   (Článek 141 ES; směrnice Rady 75/117)

1.  Článek 119 Smlouvy o ES (později článek 141 ES), článek 1 směrnice 75/117 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy, čl. 11 bod 2 písm. b) směrnice 92/85 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň, jakož i čl. 11 bod 3 směrnice 92/85 musí být vykládány v tom smyslu, že pokud dotyčný členský stát nestanovil zachování všech složek odměny, na které měla soudkyně nárok před mateřskou dovolenou, nebrání uvedená ustanovení vnitrostátní právní úpravě, podle které nemá řádná soudkyně v případě doby povinné mateřské dovolené předcházející 1. lednu 2005 nárok na příspěvek na náklady spojené s výkonem profesní činnosti řádných soudců, za podmínky, že tato zaměstnankyně měla během uvedené doby příjem ve výši nejméně rovnocenné dávce stanovené vnitrostátními předpisy v oblasti sociálního zabezpečení, kterou by pobírala v případě, že přeruší činnost ze zdravotních důvodů, což musí ověřit vnitrostátní soud.

   Pojem „odměna za práci“ uvedený v článku 11 směrnice 92/85 totiž zahrnuje, podobně jako definice uvedená v článku 119 Smlouvy o ES (později článek 141 ES), zvýhodnění, která zaměstnavatel přímo nebo nepřímo vyplácí po dobu mateřské dovolené z důvodu pracovního poměru zaměstnankyně. Naproti tomu se pojmem „dávky“, na který uvedený článek 11 rovněž odkazuje, rozumí veškerý příjem, který zaměstnankyně pobírá po dobu mateřské dovolené a který jí není zaměstnavatelem vyplácen z titulu pracovního poměru.

   Je tedy třeba rozlišovat mezi odměnou za práci uvedenou v čl. 11 bodech 2 a 3 směrnice 92/85 a odměnou za práci v plné výši, kterou zaměstnankyně pobírá při skutečném výkonu práce a která v dané věci zahrnuje zvláštní soudcovský příspěvek na náklady spojené s výkonem profesní činnosti řádných soudců.

   Unijní normotvůrce si v tomto ohledu přál zajistit, aby zaměstnankyně měla po dobu mateřské dovolené nárok na příjem ve výši nejméně rovnocenné dávce stanovené vnitrostátními předpisy v oblasti sociálního zabezpečení pro případ, že tato zaměstnankyně přeruší činnost ze zdravotních důvodů.

   Pokud je zaměstnankyně nepřítomná v práci z toho důvodu, že čerpá mateřskou dovolenou, neznamená pak minimální ochrana požadovaná článkem 11 body 2 a 3 uvedené směrnice zachování odměny za práci dotčené osoby v plné výši.

   Mimoto pouhá skutečnost, že soudkyně nemá nárok na zvláštní soudcovský příspěvek během povinné mateřské dovolené, na rozdíl od jejích mužských kolegů v činné službě, nezakládá diskriminaci na základě pohlaví ve smyslu článku 119 Smlouvy o ES (později článek 141 ES) a článku 1 směrnice 75/117.

   (viz body 30, 32–34, 41, 44 a výrok)

2.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 40)