Věc C-337/08

X Holding BV

v.

Staatssecretaris van Financiën

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden)

„Články 43 ES a 48 ES — Daňové právní předpisy — Daň z příjmu právnických osob — Daňová jednotka tvořená mateřskou společností-rezidentem a jednou či několika dceřinými společnostmi-rezidenty — Zdanění zisků u mateřské společnosti — Vyloučení dceřiných společností-nerezidentů“

Stanovisko generální advokátky J. Kokott přednesené dne 19. listopadu 2009   I ‐ 1218

Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 25. února 2010   I ‐ 1237

Shrnutí rozsudku

Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Daňové právní předpisy – Daň z příjmu právnických osob

(Články 43 ES a 48 ES)

Články 43 ES a 48 ES nebrání právní úpravě členského státu, jež umožňuje mateřské společnosti vytvořit jednu daňovou jednotku se svou dceřinou společností-rezidentem, ale brání vytvoření takovéto jedné daňové jednotky s dceřinou společností-nerezidentem, jestliže zisky této dceřiné společnosti nepodléhají daňovým zákonům tohoto členského státu.

Vyloučení takovéto výhody pro mateřskou společnost, která vlastní dceřinou společnost usazenou v jiném členském státě, bezpochyby omezuje svobodu usazování, jelikož může činit výkon svobody usazování mateřskou společností méně atraktivním tím, že tuto mateřskou společnost odrazuje od zřizování dceřiných společností v jiných členských státech. V tomto ohledu situace mateřské společnosti-rezidenta, která si přeje vytvořit jednu daňovou jednotku s dceřinou společností-rezidentem, a situace mateřské společnosti-rezidenta, která si přeje vytvořit jednu daňovou jednotku s dceřinou společností--nerezidentem, jsou vzhledem k cíli takového daňového režimu objektivně srovnatelné, jelikož se obě snaží využít výhody, které jim tento režim skýtá, zejména konsolidovat na úrovni mateřské společnosti zisky a ztráty společností začleněných do jedné daňové jednotky a zachovat daňově neutrální povahu transakcí provedených uvnitř skupiny.

Takový daňový režim je však odůvodněn nutností zachovat rozdělení daňové pravomoci mezi členské státy. Jelikož se totiž mateřská společnost může sama libovolně rozhodnout, že vytvoří daňovou jednotku se svou dceřinou společností a z roku na rok ji opět svobodně rozpustí, možnost zahrnout do jedné daňové jednotky dceřinou společnost--nerezidenta by znamenala, že jí bude ponechána volba daňového režimu použitelného na ztráty této dceřiné společnosti, jakož i volba místa, kde budou tyto ztráty zohledněny. Jelikož rozsah daňové jednotky může být takto měněn, mělo by přiznání možnosti začlenit do ní dceřinou společnost-nerezidenta za následek, že by bylo mateřské společnosti umožněno, aby si libovolně zvolila členský stát, kde uplatní ztráty této dceřiné společnosti.

Co se týče přiměřené povahy zmíněného daňového režimu, skutečnost, že se členský stát rozhodne připustit předběžné započtení ztrát zahraniční stálé provozovny v místě hlavního sídla podniku, neznamená, že se toto zvýhodnění musí použít i na dceřiné společnosti-nerezidenty mateřské společnosti-rezidenta. Stálé provozovny nacházející se v jiném členském státě a dceřiné společnosti-nerezidenti se totiž nenacházejí ve srovnatelném postavení co do rozdělení daňové pravomoci, jako je to, které vyplývá z dohody o zamezení dvojího zdanění, jelikož dceřiná společnost jakožto samostatná právnická osoba plně podléhá dani ve státě, který je smluvní stranou takovéto dohody, v němž má tato společnost své sídlo, zatímco stálá provozovna nacházející se v jiném členském státě zčásti zásadně podléhá daňové pravomoci členského státu původu. Je zajisté pravda, že svoboda volby, kterou čl. 43 první pododstavec druhá věta ES ponechává hospodářským subjektům k určení právní formy, jež se nejlépe hodí k výkonu činností v druhém členském státě, nesmí být omezena diskriminačními daňovými ustanoveními. Členský stát původu má však volnost ohledně stanovení podmínek a výše zdanění různých organizačních forem tuzemských společností vykonávajících činnost v zahraničí, pokud s nimi nezachází diskriminačně oproti srovnatelným tuzemským provozovnám. Jelikož se provozovny umístěné v jiném členském státě a dceřiné společnosti-nerezidenti nenacházejí ve srovnatelné situaci co se týče rozdělení daňové pravomoci, není tudíž členský stát původu povinen uplatňovat na dceřiné společnosti-nerezidenty týž daňový režim jako na zahraniční stálé provozovny. Dotyčný daňový režim musí být tedy považován za přiměřený cílům, jež sleduje.

(viz body 19, 24, 31–33, 37–40, 42–43 a výrok)