Keywords
Summary

Keywords

1. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Dumpingové rozpětí

(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 2 odst. 7 písm. a), b) a c), čl. 11 odst. 3 a článek 20)

2. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Dumpingové rozpětí

(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 6 odst.1)

Summary

1. Ačkoliv poslední věta čl. 2 odst. 7 písm. c) základního antidumpingového nařízení č. 384/96 brání tomu, aby za účelem stanovení existence dumpingu orgány přehodnocovaly informace, které měly k dispozici již během původního určování statutu podniku působícího v podmínkách tržního hospodářství, nemůže tato vést k tomu, aby běžná hodnota výrobků, na které se vztahuje, byla určena podle pravidel použitelných na země s tržním hospodářstvím, pokud se dotčený účastník řízení jeví během šetření, a popřípadě po uložení prozatímních opatření, jako podnik, který nepůsobí v podmínkách tržního hospodářství ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.

Článek 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení totiž stanoví specifickou metodu určení běžné hodnoty v případě dovozů ze zemí, které nemají tržní hospodářství, právě z důvodu, že informace, na jejichž základě je určena běžná hodnota tak, jak je stanoveno v odstavcích 1 až 6 téhož článku, nejsou pro účely výpočtu běžné hodnoty považovány za hodnověrné důkazy. Stanoví-li přitom čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení pro určité země výjimku ze způsobu určení běžné hodnoty stanoveného v odst. 7 písm. a), musí být tato výjimka předmětem restriktivního výkladu, a nelze ji tudíž použít, jestliže se v důsledku změn skutkových okolností nebo objevení nových skutečností, které nemohly být Komisi důvodně známy během určování statutu podniku působícího v podmínkách tržního hospodářství v období tří měsíců od zahájení antidumpingového řízení, ukáže, že dotčený výrobce nesplňuje kritéria, která musí splňovat podnik působící v tržním hospodářství.

Proto čl. 2 odst. 7 písm. c) poslední věta základního nařízení nebrání tomu, aby udělení statutu podniku působícího v podmínkách tržního hospodářství nebylo zachováno, pokud se v důsledku změny skutkového stavu, na jehož základě byl tento statut udělen, nelze nadále domnívat, že dotčený výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství.

Vzhledem k tomu, že toto odnětí statutu podniku působícího v podmínkách tržního hospodářství pouze vyvozuje ze zjištěné změny relevantních okolností důsledky do budoucnosti, a vyvolává tak pouze účinky ex nunc , nepředstavuje žádný zásah do přiznaných práv dotčeného podniku.

Odnětí statutu podniku působícího v podmínkách tržního hospodářství krom toho nemusí být provedeno v rámci postupu uvedeného v čl. 11 odst. 3 základního nařízení, protože toto ustanovení se vztahuje výlučně na přezkum konečných opatření uložených během antidumpingového řízení. Účelem přezkoumání je tudíž přizpůsobit uložená cla změnám skutečností, které vedly k jejich uložení, jež nastaly po jejich uložení, a běžně zahrnuje použití období šetření následujícího po uložení konečných opatření, která jsou předmětem přezkumu. Naopak cílem přezkumu není přezkum poznatků, které vedly k uložení těchto cel, pokud zůstaly nezměněné, neboť takový přezkum by ve skutečnosti spočíval v opětovném zahájení původního řízení.

Konečně, jestliže měl dotčený podnik možnost uplatnit své připomínky týkající se důsledků, které Komise zamýšlela vyvodit z nových poznatků, s kterými byl obeznámen, nemůže se dovolávat porušení takových práv obhajoby, která jsou přiznána obecnými zásadami práva Společenství a vykonávána prostřednictvím článku 20 základního nařízení.

(viz body 44–47, 53–54, 56)

2. Stanovení období šetření a zákaz zohlednění skutečností, které nastaly po jeho skončení, mají za cíl zajistit, aby výsledky šetření byly reprezentativní a hodnověrné. V tomto ohledu směřuje období šetření stanovené v čl. 6 odst. 1 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 zejména k zajištění, aby důkazy, na kterých je založeno stanovení dumpingu a újmy, nebyly ovlivněny jednáním dotčených výrobců následujícím po zahájení antidumpingového řízení, a tedy aby konečné clo uložené na konci řízení mohlo účinně nahradit újmu vyplývající z dumpingu.

Krom toho, jelikož uložení antidumpingových cel není sankcí za předchozí jednání, ale obranným a ochranným opatřením proti nekalé hospodářské soutěži vyplývající z dumpingových praktik, je nezbytné vést šetření na základě tak aktuálních informací, jak je jen možné, aby mohla být stanovena antidumpingová cla vhodná k ochraně výrobního odvětví Společenství proti dumpingovým praktikám.

Z toho vyplývá, že čl. 6 odst. 1 základního nařízení tím, že používá výraz „zpravidla“, umožňuje výjimky ze zákazu zohlednění informací týkajících se období, jež následuje po období šetření. Jeví-li se tudíž důkazy týkající se období následujícího po období šetření, vzhledem ke skutečnosti, že odrážejí stávající jednání dotčených podniků, jako odůvodňující uložení nebo zvýšení antidumpingového cla, jsou orgány oprávněny, dokonce i povinny je zohlednit.

Z toho vyplývá, že Rada správně používá čl. 6 odst. 1 základního nařízení, když zohledňuje účast podniku na seskupení výrobců, jejichž stanoveným cílem je vyhýbat se placení antidumpingových cel, následně po období šetření, a v důsledku toho mu odnímá výhodu vyplývající ze statutu podniku působícího v podmínkách tržního hospodářství, aby tak předešla uložení zjevně nepřiměřených konečných opatření.

(viz body 59–61, 63)