Spojené věci C-551/19 P a C-552/19 P

ABLV Bank AS a další

v.

Evropská centrální banka

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 6. května 2021

„Kasační opravný prostředek – Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Nařízení (EU) č. 806/2014 – Řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí (SRM) a Jednotného fondu pro řešení krizí – Článek 18 – Postup řešení krize – Podmínky – Selhání nebo pravděpodobné selhání subjektu – Konstatování Evropské centrální banky (ECB) o selhání nebo pravděpodobném selhání – Přípravný akt – Akt, který nelze napadnout žalobou – Nepřípustnost“

1. Žaloba na neplatnost – Akty napadnutelné žalobou – Pojem – Akty s právně závaznými účinky – Přípravné akty – Vyloučení – Posouzení Evropské centrální banky konstatující, že úvěrová instituce je v selhání nebo je její selhání pravděpodobné – Nepřípustnost

   [Článek 263 SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, čl. 18 odst. 1 písm. a)]

   (viz body 39–44, 46–49)

2. Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků – Přijetí programu řešení krize – Podmínky – Požadavek rychlosti – Odlišné funkce Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) a Evropské centrální banky (ECB) – Odpovědnost SRB

   [Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, čl. 18 odst. 1 písm. a) a čl. 86 odst. 2]

   (viz body 55, 56, 60-75)

Shrnutí

Navrhovateli jsou ABLV Bank AS, úvěrová instituce se sídlem v Lotyšsku a mateřská společnost skupiny ABLV (věc C-551/19 P), jakož i akcionáři ABLV Bank AS (věc C‑552/19 P). ABLV Bank Luxembourg SA je úvěrová instituce se sídlem v Lucembursku, která je jednou z dceřiných společností skupiny ABLV a jejímž jediným akcionářem je ABLV Bank. Tyto dvě instituce byly označeny za významné a podléhaly proto dohledu Evropské centrální banky (ECB) v rámci jednotného mechanismu dohledu zavedeného nařízením o jednotném mechanismu dohledu ( 1 ).

United States Department of the Treasury (ministerstvo financí Spojených států amerických) zveřejnilo dne 13. února 2018 záměr přijmout zvláštní opatření k zamezení přístupu skupiny ABLV k finančnímu systému v amerických dolarech (USD). Po tomto oznámení byla skupina v nesnázích, což vyvolalo zahájení posuzování přijetí programu řešení krize podle nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí ( 2 ) (dále jen „nařízení SRM“).

Postup řešení krize je komplexní proces, kterého se podle okolností účastní několika evropských orgánů, jako je ECB, Jednotný výbor pro řešení krizí (dále jen „SRB“), Evropská komise a Rada Evropské unie, jakož i vnitrostátní orgány příslušné k řešení krize.

V projednávaném případě ECB dne 18. února 2018 pověřila Finanšu un kapitāla tirgus komisija (Komise pro finanční a kapitálové trhy, Lotyšsko), lotyšský vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize, uložením moratoria s cílem umožnit ABLV Bank stabilizovat její situaci. Vyzvala rovněž Commission de surveillance du secteur financier (Komise pro dohled nad finančním sektorem, Lucembursko), lucemburský vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize, aby přijala obdobná opatření vůči ABLV Bank Luxembourg.

V souladu s nařízením SRM oznámila ECB dne 22. února 2018 SRB svůj návrh posouzení selhání nebo pravděpodobného selhání ABLV Bank a ABLV Bank Luxembourg. Dne 23. února 2018 ECB konstatovala, že ABLV Bank a ABLV Luxembourg jsou v selhání nebo je jejich selhání pravděpodobné ( 3 ). Téhož dne však SRB dospěl k závěru, že opatření k řešení krize ve vztahu k těmto bankám není nezbytné ve veřejném zájmu ( 4 ).

Návrhy došlými Tribunálu dne 3. května 2018 ( 5 ) se navrhovatelé domáhali zrušení aktů ECB, které konstatovaly, že banky jsou v selhání nebo je jejich selhání pravděpodobné. Usneseními ze dne 6. května 2019 Tribunál odmítl žaloby jako nepřípustné, neboť měl za to, že napadené akty jsou přípravnými opatřeními v řízení, které má umožnit SRB přijmout rozhodnutí ( 6 ).

Soudní dvůr kasační opravné prostředky navrhovatelů zamítl. Ve svém rozsudku rozlišuje mezi funkcemi SRB a ECB.

Závěry Soudního dvora

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé uvedli, že přípustnost žalob měl Tribunál posoudit s ohledem na posouzení selhání bank provedené ECB.

Soudní dvůr má za to, že Tribunál neporušil judikaturu, podle které je pro posouzení přípustnosti žaloby třeba analyzovat podstatu napadeného aktu pomocí objektivních kritérií, jimiž jsou jeho obsah, kontext jeho přijetí a pravomoci orgánu, který jej přijal. Tribunál se kromě toho nedopustil nesprávného právního posouzení, když zohlednil i úmysl ECB, avšak ponechal tomuto subjektivnímu kritériu doplňkovou úlohu.

Podle Soudního dvora je nesprávné domnívat se, že všechny akty orgánů mají povahu rozhodnutí, ledaže je jasně uvedeno, že tomu tak není. Uplatnění takové domněnky by bylo v rozporu s judikaturou, kterou Soudní dvůr připomněl. V odpovědi na argumenty navrhovatelů Soudní dvůr uvedl, že analýza proporcionality zamýšleného opatření ze strany ECB není dostatečným důkazem o závaznosti tohoto posuzovacího aktu. Jakékoli opatření totiž musí být v souladu s obecnými zásadami unijního práva, zejména se zásadou proporcionality, takže proporcionalita opatření může být analyzována v mezitímním aktu v průběhu správního řízení zahrnujícího několik fází. Pokud jde o skutečnost, že ECB dotčené akty oznámila a zveřejnila, neznamená to, že jim chtěla přiznat závaznou povahu nebo že uvedené akty mají takovou povahu samy o sobě. V souvislosti s prohlášením ECB o nevyhnutelné likvidaci úvěrových institucí Soudní dvůr uvedl, že k takové likvidaci nedošlo kvůli aktům ECB, nýbrž na základě rozhodnutí akcionářů v návaznosti na rozhodnutí SRB, podle kterého nebylo nezbytné ve veřejném zájmu použít program řešení krize.

Soudní dvůr před odpovědí na druhý důvod kasačního opravného prostředku zdůraznil charakteristické rysy nařízení SRM. Jedním z cílů tohoto nařízení je přijímání rychlých rozhodnutí, aby nebyla ohrožena finanční stabilita. Uznání toho, že posouzení selhání či pravděpodobného selhání subjektu ze strany ECB má povahu rozhodnutí, by přitom mohlo výrazně ovlivnit rychlost postupu. Soudní dvůr kromě toho uvedl, že skutečnost, že je upravena žaloba pouze proti rozhodnutím SRB ( 7 ), podle všeho potvrzuje, že zákonodárce neměl v úmyslu svěřit ECB v této oblasti rozhodovací pravomoc

Soudní dvůr připomněl, že SRB může přijmout program řešení krize pouze tehdy, jsou-li splněny tři podmínky ( 8 ): subjekt je v selhání nebo je jeho selhání pravděpodobné, neexistuje přiměřená vyhlídka na to, že by jeho selhání v přiměřené lhůtě zabránila jiná opatření než řešení krize, a přijetí opatření k řešení krize je nezbytné ve veřejném zájmu.

Soudní dvůr poukázal na to, že posouzení selhání či pravděpodobného selhání provedené ECB se týká pouze jedné z těchto podmínek. Dále uvedl, že posouzení je přednostně úlohou ECB z důvodu její odborné kompetence a přístupu k informacím pro účely dohledu. SRB však může provést posouzení selhání či pravděpodobného selhání sám, například má-li ECB za to, že k selhání nedošlo, a má výlučnou pravomoc určit, zda jsou splněny všechny tři podmínky. Není vázán posouzením provedeným ECB a může s ním nesouhlasit. Naopak, přísluší mu napravit nesrovnalost, jelikož proti jeho rozhodnutím lze podat opravné prostředky k soudu ( 9 ).

Podle Soudního dvora má ECB zvláštní odbornou kompetenci jakožto orgán dohledu. Rozlišení mezi dohledem nad úvěrovými institucemi a řešením jejich krize však nemá vliv na povahu posouzení coby přípravného aktu: odnětí povolení subjektu tedy není rovnocenné posouzení selhání nebo pravděpodobného selhání subjektu.

( 1 ) – Ve smyslu čl. 6 odst. 4 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63).

( 2 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1).

( 3 ) – Podle čl. 18 odst. 1 prvního pododstavce písm. a) nařízení SRM.

( 4 ) – Ve smyslu čl. 18 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) a čl. 18 odst. 5 nařízení SRM.

( 5 ) – Věci T-281/18 a T-283/18.

( 6 ) – Návrhy došlými Tribunálu rovněž dne 3. května 2018 podali navrhovatelé žaloby na zrušení rozhodnutí SRB ze dne 23. února 2018 (T-280/18 a T-282/18). Tyto žaloby jsou projednávány před Tribunálem.

( 7 ) – Článek 86 odst. 2 nařízení SRM.

( 8 ) – Článek 18 odst. 1 první pododstavec písm. a) až c) nařízení SRM.

( 9 ) – Článek 86 odst. 2 nařízení SRM.