Spojené věci C‑297/17, C‑318/17, C‑319/17 a C‑438/17

Bašar Ibrahim a další
v.
Spolková republika Německo

a

Spolková republika Německo
v.
Taus Magamadov

[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo)]

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 19. března 2019

„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Společná řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32/EU – Článek 33 odst. 2 písm. a) – Odmítnutí žádosti o azyl orgány členského státu pro nepřípustnost z důvodu předchozího přiznání doplňkové ochrany v jiném členském státě – Článek 52 – Časová působnost uvedené směrnice – Články 4 a 18 Listiny základních práv Evropské unie – Systematické nedostatky azylového řízení v uvedeném jiném členském státě – Systematické zamítání žádostí o azyl – Skutečné a prokázané riziko nelidského či ponižujícího zacházení – Životní podmínky osob, kterým byla udělena doplňková ochrana v posledně zmíněném členském státě“

1. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32 – Řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu – Žádost, kterou mohou členské státy považovat za nepřípustnou – Důvod – Předchozí přiznání mezinárodní ochrany jiným členským státem – Působnost ratione temporis – Vnitrostátní právní úprava umožňující odmítnout žádost o azyl podanou před 20. červencem 2015 a před nabytím účinnosti uvedené právní úpravy z důvodu přiznání doplňkové ochrany jiným členským státem – Přípustnost – Meze – Žádost o azyl a žádost o převzetí dotčeného žadatele podané před vstupem směrnice 2013/32 v platnost a spadající do působnosti nařízení č. 343/2003

   [Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, článek 49; nařízení Rady č. 343/2003; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, čl. 33 odst. 2 písm. a) a čl. 52 první pododstavec; směrnice Rady 2005/85]

   (viz body 61, 62, 64, 66, 68–74 a výrok 1)

2. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32 – Řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu – Žádost, kterou mohou členské státy považovat za nepřípustnou – Důvod – Předchozí přiznání mezinárodní ochrany jiným členským státem – Nutnost nebo možnost přednostně využívat řízení o převzetí nebo přijetí zpět podle nařízení č. 604/2013 – Neexistence

   [Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, čl. 33 odst. 1 a čl. 33 odst. 2 písm. a)]

   (viz bod 80 a výrok 2)

3. Základní práva – Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu – Dosah – Systematické nedostatky po skončení řízení o udělení doplňkové ochrany v členském státě z důvodu životních podmínek osob požívajících uvedené ochrany – Zákaz, aby členské státy odmítly žádost o azyl pro nepřípustnost z důvodu předchozího přiznání doplňkové ochrany v uvedeném členském státě – Podmínky – Posouzení existence uvedených nedostatků – Kritéria – Nutnost existence situace krajní hmotné nouze

   [Listina základních práv Evropské unie, článek 4; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, čl. 33 odst. 2 písm. a)]

   (viz body 85–94, 101 a výrok 3)

4. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32 – Řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu – Žádost, kterou mohou členské státy považovat za nepřípustnou – Důvod – Předchozí přiznání mezinárodní ochrany jiným členským státem – Žádost o azyl podaná osobou požívající doplňkové ochrany v jiném členském státě – Systematické nedostatky azylového řízení v uvedeném jiném členském státě vedoucí k systematickému zamítání žádostí o azyl – Neexistence dopadu na možnost odmítnout uvedenou žádost jako nepřípustnou

   [Listina základních práv Evropské unie, článek 18; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, čl. 33 odst. 1 a čl. 33 odst. 2 písm. a)]

   (viz body 98–101 a výrok 3)

Shrnutí

Žadatel o azyl může být přemístěn do členského státu, který je obvykle příslušný k vyřízení jeho žádosti nebo který mu již udělil doplňkovou ochranu, ledaže by ho očekávatelné životní podmínky osob požívajících mezinárodní ochrany v něm vystavily situaci krajní hmotné nouze, která by byla v rozporu se zákazem nelidského či ponižujícího zacházení

V rozsudku Ibrahim a další (C‑297/17, C‑318/17, C‑319/17 a C‑438/17), vydaném dne 19. března 2019, velký senát Soudního dvora upřesnil dodatečný důvod nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu stanovený v čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32 ( 1 ) (dále jen „směrnice o řízeních“). Uvedené ustanovení rozšiřuje možnost členského státu odmítnout žádost jako nepřípustnou v situaci, kdy bylo žadateli jiným členským státem přiznáno postavení uprchlíka, do té doby stanovenou směrnicí 2005/85 ( 2 ), tak, že mu umožňuje takové odmítnutí rovněž v případě poskytnutí doplňkové ochrany. Ve věcech v původních řízeních byla tato ochrana poskytnuta v Polsku a v Bulharsku několika státním příslušníkům třetích zemí. Následně tyto osoby přicestovaly do Německa, kde v letech 2012 a 2013 podaly žádosti o azyl. Poté, co neúspěšně požádaly příslušné polské a bulharské orgány o přijetí uvedených osob zpět, německé orgány žádosti o azyl odmítly, aniž je věcně zkoumaly, což zúčastnění napadli u soudu.

V této souvislosti se Soudní dvůr nejprve vyjádřil k působnosti ratione temporis směrnice o řízeních. V tomto ohledu přechodná ustanovení obsažená v jejím čl. 52 prvním pododstavci stanoví, že vnitrostátní ustanovení provádějící danou směrnici se použijí u žádostí o mezinárodní ochranu podaných „po 20. červenci 2015“, a dále, že žádosti podané „do 20. července 2015“ se řídí vnitrostátními ustanoveními přijatými podle směrnice 2005/85. Soudní dvůr měl za to, že bez ohledu na pnutí mezi oběma pravidly může členský stát rozhodnout o okamžitém uplatňování vnitrostátního ustanovení provádějícího dodatečný důvod nepřípustnosti na žádosti o azyl, o kterých ještě nebylo s konečnou platností rozhodnuto a které byly podány před 20. červencem 2015 a před nabytím účinnosti tohoto ustanovení vnitrostátního práva. Z důvodů právní jistoty a rovnosti před zákonem je však nezbytné, aby žádosti podané v daném členském státě během téhož období byly zkoumány jednotným a předvídatelným způsobem. Soudní dvůr naproti tomu uvedl, že takové okamžité uplatňování není možné, pokud žádost o azyl i žádost o přijetí zpět byly podány před vstupem směrnice o řízeních v platnost. V takové situaci, jaká je dotčena ve věcech v původních řízeních, totiž uvedené žádosti v souladu s článkem 49 nařízení č. 604/2013 ( 3 ) ještě plně spadají do působnosti nařízení č. 343/2003 ( 4 ), zatímco článek 33 směrnice o řízeních se vztahuje pouze na situace, které spadají do působnosti nařízení č. 604/2013.

Dále Soudní dvůr rozhodl, že pokud byla státnímu příslušníkovi třetí země poskytnuta doplňková ochrana a tento později podá žádost o azyl v jiném členském státě, může tento stát žádost odmítnout jako nepřípustnou, aniž by musel nebo mohl přednostně využít řízení o převzetí nebo přijetí zpět podle nařízení č. 604/2013.

Soudní dvůr nakonec zkoumal podmínky, za kterých by členský stát mohl být na základě Listiny základních práv Evropské unie zbaven možnosti nabízené v čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice o řízeních. V tomto ohledu Soudní dvůr s odkazem na svůj rozsudek Jawo ( 5 ) z téhož dne uvedl, že pokud žadateli hrozí, že v některém členském státě bude podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny základních práv, brání tato okolnost jeho přemístění do uvedeného státu bez ohledu na to, zda je tomuto riziku vystaven přímo v okamžiku přemístění, či v průběhu azylového řízení, nebo po jeho ukončení. Obdobně měl Soudní dvůr za to, že členský stát nemůže použít dodatečný důvod nepřípustnosti, pokud předvídatelné životní podmínky žadatele v členském státě, který mu poskytl doplňkovou ochranu, by ho vystavily, jakožto osobu požívající uvedené ochrany, vážné hrozbě, že bude podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení. Dotčené nedostatky však musí dosáhnout obzvláště vysoké míry závažnosti, vyznačující se vystavením dotčené osoby situaci krajní hmotné nouze.

V tomto ohledu jsou porušení směrnice 2011/95 ( 6 ), která neporušují článek 4 Listiny základních práv, nedostatečná. Stejně tak skutečnost, že v členském státě, který poskytl dotyčnému podpůrnou ochranu, osoby požívající takové ochrany nedostávají žádné dávky k zabezpečení existenčních potřeb, případně jim jsou v porovnání s jinými členskými státy poskytovány jen ve velmi omezeném rozsahu, aniž by však s ním bylo zacházeno jinak než se státními příslušníky dotčeného členského státu, neumožňuje vést ke konstatování porušení uvedeného článku 4, ledaže by se tento žadatel vzhledem ke své zvláštní zranitelnosti nezávisle na své vůli a osobní volbě ocitl v situaci krajní hmotné nouze.

Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že pokud členský stát, který udělil status doplňkové ochrany, systematicky odmítá, bez skutečného posouzení, přiznání postavení uprchlíka žadatelům, kteří přitom splňují podmínky stanovené směrnicí 2011/95, nemůže být zacházení s žadateli považováno za splňující povinnosti vyplývající z článku 18 Listiny základních práv, týkajícího se práva na azyl. Uvedenému členskému státu však přísluší pokračovat v řízení o přiznání postavení uprchlíka, přičemž členský stát, v němž byla podána nová žádost, může tuto žádost zamítnout na základě čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice o řízeních vykládaného ve světle zásady vzájemné důvěry.

( 1 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).

( 2 ) – Směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Úř. věst. 2005, L 326, s. 13).

( 3 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31).

( 4 ) – Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (Úř. věst. 2003, L 50, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 109).

( 5 ) – Rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo (C‑163/17).

( 6 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9).