Věc T‑151/16

NC

proti

Evropské komisi

„Dotace – Vyšetřování vedené úřadem OLAF – Zjištění nesrovnalostí – Rozhodnutí Komise o uložení správní sankce – Vyloučení z účasti na zadávacím řízení a z přidělování grantů financovaných ze souhrnného rozpočtu Evropské Unie na dobu 18 měsíců – Zápis do databáze systému včasného odhalování rizik a vylučování hospodářských subjektů – Časová působnost různých znění finančního nařízení – Podstatné procesní náležitosti – Zpětná použitelnost mírnějšího represivního právního předpisu“

Shrnutí – rozsudek Tribunálu (devátého senátu) ze dne 27. června 2017

1. Rozpočet Evropské unie – Finanční nařízení – Správní sankce, jež může uložit Komise – Změna sankčního řízení – Okamžité použití v případě neexistence přechodných ustanovení

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 966/2012, ve znění nařízení 2015/1929, čl. 105a odst. 2, čl. 106 odst. 2, článek 108, čl. 109 odst. 1 a čl. 131 odst. 5; nařízení Komise 2015/2462)

2. Právo Evropské unie – Zásady – Zásada retroaktivního použití mírnějšího trestu – Podmínky použití – Přijetí rozhodnutí o správní sankci bez zohlednění ustanovení o zpětné použitelnosti mírnějšího režimu – Nepřípustnost

   [Listina základních práv Evropské unie, čl. 49 odst. 1; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 966/2012, ve znění nařízení 2015/1929, čl. 106 odst. 7 písm. a); nařízení Rady č. 2988/95, čl. 2 odst. 2]

1.  Procesní pravidla se v zásadě použijí na veškerá řízení, která probíhají v okamžiku, kdy uvedená pravidla nabývají účinku. Jinak je tomu pouze tehdy, pokud je nová norma doplněna zvláštními ustanoveními, která konkrétně určují podmínky jejího použití v čase nebo v závislosti na pokroku dosaženého v dotčených řízeních. Nicméně, v prvním případě může vést použití nového procesního pravidla na řízení, které bylo zahájeno za platnosti dřívějšího procesního pravidla, natož na řízení, které bylo za jeho platnosti dokončeno, pokud by v důsledku toho muselo být řízení opětovně zahájeno, k tomu, že by novému procesnímu pravidlu byla přiznána zpětná účinnost, a nikoli pouze k tomu, že by se použilo na probíhající situaci nebo budoucí účinky situace, která nastala za platnosti dřívější právní úpravy. V takovém případě by totiž použití nového procesního pravidla vedlo ke zpětnému zrušení řízení či procesních stadií, která byla v okamžiku, v němž byla dokončena, v souladu s platným pravidlem.

   Pokud jde o nařízení 2015/1929, kterým bylo s účinkem ode dne 1. ledna 2016 změněno nařízení č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, neobsahuje žádné zvláštní přechodné ustanovení, které by doplňovalo stanovení uvedeného data obecné použitelnosti. V tomto ohledu v případě kontradiktorního řízení před přijetím sankce, které Komise zahájila na základě čl. 131 odst. 5 nařízení č. 966/2012, ve spojení s čl. 109 odst. 1 tohoto nařízení, ve znění použitelném do 31. prosince 2015, a které bylo dokončeno v říjnu 2015, celé toto řízení, které předcházelo přijetí sankce, probíhalo a bylo řádně ukončeno před 1. lednem 2016 při zohlednění pravidel, která pro ně platila. Skutečností, že napadené rozhodnutí bylo přijato v okamžiku, kdy se již použilo nové znění nařízení č. 966/2012, v němž bylo stanoveno zapojení nového výboru, který vede kontradiktorní řízení, nelze toto posouzení zpochybnit Ačkoliv cílem zřízení tohoto výboru bylo posílit práva na obhajobu subjektů, které uzavřely smluvní závazkový vztah s Unií a kterým může být uložena sankce podle finančního nařízení, žádné z výslovných či implicitních ustanovení nařízení 2015/1929 nebo nařízení 2015/2462, kterým se mění nařízení č. 1268/2012, totiž nelze vykládat tak, že by přiznávala čl. 105a odst. 2 a čl. 106 odst. 2 nařízení č. 966/2012, ve znění použitelném od 1. ledna 2016, v nichž je pro určité případy stanoveno zapojení uvedeného výboru, zpětnou působnost, v jejímž důsledku by musela být opětovně zahájena řízení, která předcházejí přijetí dotčeného aktu a jež byla řádně dokončena před tímto datem, zejména z pohledu dodržení kontradiktornosti.

   (viz body 36–38, 40, 42, 43)

2.  Zásada zpětného použití mírnějšího represivního právního předpisu je součástí ústavních tradic společných členským státům, takže je třeba ji považovat za obecnou zásadu unijního práva, jejíž dodržování zajišťují unijní soudy. Tato zásada je vyjádřena konkrétněji v čl. 2 odst. 2 druhé větě nařízení č. 2988/95 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství. Podle tohoto ustanovení je věcí příslušných orgánů, aby na jednání zakládající nesrovnalost, v důsledku níž je nebo by mohl být poškozen unijní rozpočet nebo rozpočty, které Unie spravuje, zpětně uplatnily pozdější změny uskutečněné ustanoveními obsaženými v odvětvových předpisech Unie, které zavedly méně přísné správní sankce. V tomto ohledu v případě změny právní úpravy, která se týká správních sankcí a jež vede k tomu, že určité aspekty nové právní úpravy jsou méně přísné, zatímco jiné aspekty jsou ve srovnání s dřívější právní úpravou přísnější, je třeba rozhodovat o tom, která právní úprava je mírnější, nikoli na základě abstraktní analýzy, nýbrž je třeba zjistit, která právní úprava je v konkrétním případě výhodnější pro dotčený podnik s ohledem na jeho situaci.

   Článek 106 odst. 7 písm. a) nařízení, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, ve znění použitelném od 1. ledna 2016, v němž se stanoví, že z účasti na zadávacích řízeních a dotacích Unie nelze vyloučit hospodářský subjekt, který přijal nápravná opatření, jimiž prokázal svou spolehlivost, představuje zjevně méně přísné ustanovení oproti dříve použitelnému ustanovení. Pokud jsou totiž tyto podmínky splněny, byť může být prokázání jejich splnění velmi náročné, lze v důsledku toho využít osvobození od sankce vyloučení v plném rozsahu, zatímco dříve splnění těchto podmínek k takovému osvobození nutně vést nemuselo. Je tudíž třeba zrušit rozhodnutí Komise, kterým se ukládá správní sankce vyloučení ze zadávacího řízení a z přidělování grantů financovaných ze souhrnného rozpočtu Evropské unie, které bylo přijato zjevně bez zohlednění ustanovení represivní právní úpravy, která byla méně přísná a jejíž zpětné použití na skutkový stav projednávané věci by mohlo vést k mírnějšímu rozhodnutí.

   (viz body 53–55, 57, 63)