Věc C‑89/16

Radosław Szoja

proti

Sociálna poisťovňa a WEBUNG, s.r.o.

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce,

podaná Najvyšším súdem Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky)]

„Řízení o předběžné otázce – Uplatňování systémů sociálního zabezpečení – Migrující pracovníci – Osoba, která je činná jako zaměstnanec a osoba samostatně výdělečně činná ve dvou různých členských státech – Určení použitelných právních předpisů – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Článek 13 odst. 3 – Nařízení (ES) č. 987/2009 – Článek 14 odst. 5b – Článek 16 – Účinky rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení – Nepřípustnost“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 13. července 2017

Sociální zabezpečení – Migrující pracovníci – Použitelné právní předpisy – Osoba, která je činná jako zaměstnanec a osoba samostatně výdělečně činná zároveň ve dvou různých členských státech – Povinnost zohlednit požadavky stanovené v čl. 14 odst. 5b a v článku 16 nařízení č. 987/2009

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, čl. 13 odst. 3, a nařízení č. 987/2009, článek 14 odst. 5b a článek 16)

Článek 13 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 465/2012 ze dne 22. května 2012, musí být vykládán v tom smyslu, že za účelem určení vnitrostátních právních předpisů, které se podle tohoto ustanovení použijí na takovou osobu, jako je navrhovatel v původním řízení, která je obvykle činná jako zaměstnanec a osoba samostatně výdělečně činná v různých členských státech, je třeba zohlednit požadavky stanovené v čl. 14 odst. 5b a v článku 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004, ve znění nařízení č. 465/2012.

Podle prvního předpokladu, který je uveden v čl. 13 odst. 3 základního nařízení a týká se určení použitelných vnitrostátních právních předpisů v případě osoby, která je obvykle činná jako zaměstnanec v jednom členském státě a osoba samostatně výdělečně činná v jiném členském státě, platí, že se na tuto osobu vztahují právní předpisy členského státu, v němž pracuje jako zaměstnanec.

Prováděcí nařízení, jehož cílem je stanovit prováděcí pravidla k základnímu nařízení, nicméně ve svém čl. 14 odst. 5b stanoví, že k okrajovým činnostem se pro účely určení použitelných právních předpisů podle článku 13 základního nařízení nepřihlíží.

Dále je třeba připomenout, že z čl. 14 odst. 5b prováděcího nařízení vyplývá, že se článek 16 tohoto nařízení použije na všechny případy stanovené podle uvedeného článku 14. Proto je třeba rovněž v takovém případě, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, zohlednit článek 16 uvedeného nařízení, v němž je uveden postup, který má být podle článku 13 základního nařízení uplatněn pro určení použitelných právních předpisů.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že kolizní normy stanovené základním nařízením jsou pro členské státy kogentní a že nelze připustit, aby pojištěnci, na které se tyto normy vztahují, mohli mařit jejich účinky tím, že by měli možnost se jim vyhnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2010, van Delft a další, C‑345/09, EU:C:2010:610, bod 52).

(viz body 36, 38, 41, 42, 44 a výrok)