Věc C‑70/15

Emmanuel Lebek

v.

Janusz Domino

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sądem Najwyższym)

„Soudní spolupráce v občanských věcech — Nařízení (ES) č. 44/2001 — Článek 34 bod 2 — Žalovaný, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno — Uznávání a výkon rozhodnutí — Důvody pro zamítnutí — Absence včasného doručení návrhu na zahájení řízení žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno — Pojem ‚opravný prostředek‘ — Žádost o prominutí zmeškání lhůty — Nařízení (ES) č. 1393/2007 — Článek 19 odst. 4 — Doručování soudních a mimosoudních písemností — Lhůta, v níž je žádost o prominutí zmeškání lhůty přípustná“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 7. července 2016

1. Soudní spolupráce v občanských věcech – Soudní příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení č. 44/2001 – Uznávání a výkon rozhodnutí – Důvody pro zamítnutí – Absence včasného doručení návrhu na zahájení řízení žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno – Pojem ‚opravný prostředek‘, který lze podat proti navrhovanému rozhodnutí – Žádost o prominutí zmeškání lhůty – Zahrnutí – Podmínky

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1393/2007, čl. 19 odst. 4; nařízení Rady č. 44/2001, čl. 34 bod 2)

2. Soudní spolupráce v občanských věcech – Doručování soudních a mimosoudních písemností – Nařízení č. 1393/2007 – Žalovaný, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno – Žádost o prominutí zmeškání lhůty podaná po uplynutí lhůty pro její podání – Nepřípustnost – Vyloučení použití benevolentnějších ustanovení vnitrostátního práva

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1393/2007, čl. 19 odst. 4)

1.  Pojem „opravný prostředek“ uvedený v čl. 34 bodu 2 nařízení č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje rovněž žádost o prominutí zmeškání lhůty, když uplynula lhůta pro podání řádného opravného prostředku.

   Článek 34 bod 2 tohoto nařízení totiž nepředpokládá, že žalovaný je povinen podniknout další kroky, které jdou nad rámec toho, co je obvyklou řádnou péči při obraně svých práv, jako jsou kroky spočívající v informování se o obsahu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě. Jedná-li se konkrétně o žádost o prominutí zmeškání lhůty, jejím cílem je zajistit v případě žalovaných, u nichž došlo k vydání rozhodnutí v jejich nepřítomnosti, skutečné dodržování práva na obhajobu. V této souvislosti platí, pokud se žalovaný bez svého zavinění o aktu nedozvěděl včas, aby mohl podat opravný prostředek, pokud se žalovaný zjevně hájí ve věci samé a pokud byla jeho žádost o prominutí zmeškání lhůty podána v přiměřené lhůtě, jinak řečeno, pokud jsou splněny podmínky stanovené v čl. 19 odst. 4 nařízení č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení č. 1348/2000, že podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty nemůže být považováno za novou žádost jdoucí nad rámec obvyklé řádné péče při obhajobě práv žalovaného, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno.

   Pokud tento žalovaný neuplatnil právo požádat o prominutí zmeškání lhůty, ačkoliv tak mohl učinit, neboť byly splněny podmínky uvedené v čl. 19 odst. 4 nařízení č. 1393/2007, uznání rozsudku pro zmeškání proti tomuto žalovanému nemůže být odepřeno na základě čl. 34 bodu 2 nařízení č. 44/2001.

   Naproti tomu rozsudek pro zmeškání by neměl být uznán, pokud žalovaný, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, aniž bylo dáno jeho zavinění, podal žádost o prominutí zmeškání lhůty, která byla následně zamítnuta, ačkoliv podmínky stanovené v čl. 19 odst. 4 nařízení č. 1393/2007 byly splněny.

   (viz body 40, 42–47, 49, výrok 1)

2.  Článek 19 odst. 4 poslední věta nařízení č. 1393/2007o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení č. 1348/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že vylučuje použití ustanovení vnitrostátního práva, která se týkají žádostí o prominutí zmeškání lhůty, pokud lhůta pro přípustnost podání takových žádostí, která je upřesněna ve sdělení členského státu, na které odkazuje uvedené ustanovení, uplynula.

   Bylo by totiž v rozporu se zásadou právní jistoty a závaznosti unijních nařízení, pokud by byl uvedený článek vykládán tak, že taková žádost může být podána ještě ve lhůtě stanovené vnitrostátním právem, ačkoliv již není podle závazného a přímo použitelného ustanovení uvedeného nařízení přípustná.

   (viz body 57, 58, výrok 2)