Věc T‑527/14

Paul Rosenich

proti

Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví

„Vnitřní trh – Rozhodnutí EUIPO, kterým byla zamítnuta žádost o zápis do seznamu kvalifikovaných zástupců – Podmínka týkající se existence obchodního sídla v Unii – Článek 93 odst. 2 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009 – Volný pohyb služeb – Článek 36 Dohody o EHP – Konformní výklad“

Shrnutí – rozsudek Tribunálu (pátého senátu) ze dne 13. července 2017

1. Mezinárodní dohody – Dohody Unie – Přednost před unijními akty sekundárního práva – Povinnost vykládat akty sekundárního práva ve světle mezinárodních dohod – Přímý účinek – Podmínky

   (Článek 216 odst. 2 SFEU; Dohoda o EHP)

2. Mezinárodní dohody – Dohoda o Evropském hospodářském prostoru – Volný pohyb služeb – Omezení – Zákaz – Právní dosah totožný s právním dosahem unijních ustanovení – Jednotný výklad – Meze

   (Článek 56 SFEU; Dohoda o EHP, preambule, pátý pododstavec a čl. 36 odst. 1)

3. Mezinárodní dohody – Dohoda o Evropském hospodářském prostoru – Volný pohyb služeb – Omezení – Zákaz – Přímý účinek

   (Článek 56 SFEU; Dohoda o EHP, čl. 36 odst. 1)

4. Mezinárodní dohody – Dohoda o Evropském hospodářském prostoru – Volný pohyb služeb – Omezení – Zákaz – Podmínka týkající se obchodního sídla v Unii pro kvalifikovaného zástupce Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví – Nepřípustnost – Odůvodnění – Neexistence

   [Článek 56 SFEU; Dohoda o EHP, čl. 36 odst. 1; nařízení Rady č. 207/2009, čl. 93 odst. 2 písm. b); nařízení Rady 2015/2424]

5. Ochranná známka Evropské unie – Odvolací řízení – Žaloba k unijnímu soudu – Možnost Tribunálu změnit napadené rozhodnutí – Meze

   (Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 65 odst. 3)

1.  Z článku 216 odst. 2 SFEU vyplývá, že mezinárodní dohody uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy.

   Z ustálené judikatury vyplývá, že ustanovení takových dohod jsou od jejich vstupu v platnost nedílnou součástí unijního právního řádu.

   V tomto ohledu již Soudní dvůr upřesnil, že se vyžaduje, aby se z důvodu přednosti mezinárodních dohod uzavřených Unií před unijními akty sekundárního práva vykládaly posledně uvedené akty v co největším možném rozsahu v souladu s těmito dohodami.

   Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že ustanovení takovéto dohody mohou mít přímý účinek, jestliže jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná. Aby mohl unijní soud provést přezkum tvrzené neslučitelnosti unijního aktu ve vztahu k ustanovením takové dohody, je však ještě třeba, aby tomu nebránila její povaha ani systematika.

   (viz body 52–55)

2.  Pokud jde o Dohodu o Evropském hospodářském prostoru (Dohoda o EHP), její ustanovení, i pokud jde o Lichtenštejnsko, jsou nedílnou součástí unijního právního řádu.

   V souladu s pátým pododstavcem její preambule je cílem Dohody o EHP zejména zavést co možná nejúplněji volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v celém EHP tak, aby vnitřní trh zavedený na území Unie zahrnoval také státy ESVO.

   V tomto ohledu jsou pravidla použitelná ve vztazích mezi smluvními stranami v oblastech upravených Dohodou o EHP v podstatě pravidly odpovídajícími ustanovením Smlouvy o FEU a aktů přijatých k jejímu provedení.

   Z tohoto hlediska má několik ustanovení Dohody o EHP zajistit co možná nejjednotnější výklad této dohody v celém EHP. Je na unijním soudu, aby v tomto rámci zajistil, že pravidla Dohody o EHP, která jsou v podstatě totožná s pravidly Smlouvy o FEU, budou v unijním právním řádu vykládána jednotným způsobem.

   Bylo již rozhodnuto, že pravidla zakazující omezení volného pohybu služeb uvedená v čl. 36 odst. 1 Dohody o EHP mají tentýž právní dosah jako pravidla, která ukládá článek 56 SFEU. V dané oblasti tak musí být pravidla uvedená v Dohodě o EHP a pravidla uvedená ve Smlouvě o FEU vykládána jednotně.

   Unijní judikatura týkající se omezení výkonu svobod pohybu v Unii však nemůže být v celém rozsahu přenesena na svobody zaručené Dohodou o EHP, jelikož výkon těchto svobod probíhá v odlišném právním kontextu.

   (viz body 56–59, 61 a 62)

3.  Článek 56 SFEU, který stejně jako čl. 36 odst. 1 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (Dohoda o EHP) zakotvuje volný pohyb služeb, je dostatečně přesný a bezpodmínečný, takže má přímý účinek. Pokud jde o povahu a systematiku Dohody o EHP, odvolací senát ani Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví neuvedly argumenty, které by mohly prokázat, že by ji jednotlivci nemohli uplatnit přímo. Tato možnost právě naopak vyplývá z osmého pododstavce preambule Dohody o EHP, který zdůrazňuje význam role, kterou jednotlivci hrají v rámci EHP na základě výkonu práv, která jim přiznává tato dohoda a soudní ochrany těchto práv. Kromě toho je nutno uvést, že Soudní dvůr již provedl přezkum slučitelnosti unijního aktu s ohledem na Dohodu o EHP.

   (viz bod 65)

4.  Článek 56 SFEU vyžaduje nejen odstranění jakékoli diskriminace poskytovatele služeb usazeného v jiném členském státě z důvodu jeho státní příslušnosti, ale rovněž odstranění jakéhokoli omezení, byť uplatňovaného bez rozdílu jak na tuzemské poskytovatele, tak na poskytovatele z jiných členských států, je-li toto omezení takové povahy, že může zakazovat činnosti poskytovatele usazeného v jiném členském státě, kde legálně poskytuje obdobné služby, být na překážku těmto činnostem nebo je činit méně atraktivními.

   Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že skutečnost, že je vyžadováno, aby patentový zástupce schválený u patentového úřadu v jiném členském státě, který chce poskytovat služby, měl trvalé obchodní sídlo v hostitelském členském státě, případně aby ustanovil domiciliáta, představuje omezení volného pohybu služeb.

   Podmínka týkající se obchodního sídla v Unii pro kvalifikovaného zástupce, uvedená v čl. 93 odst. 2 písm. b) nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Evropské unie, tedy představuje omezení volného pohybu služeb v Evropském hospodářském prostoru (EHP).

   Vnitrostátní opatření, která by mohla tvořit překážku výkonu základních svobod zaručených Smlouvou o FEU nebo jej činit méně atraktivním, se však považují za slučitelná s touto Smlouvou, pokud splňují čtyři podmínky, a sice že se musí uplatňovat nediskriminujícím způsobem, musí být odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu, musí být způsobilá zaručit uskutečnění cíle, který sledují, a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.

   Ačkoli je pravda, že konformní výklad unijních aktů sekundárního práva nemůže sloužit jako základ pro výklad těchto aktů contra legem, není tomu tak, pokud jde o podmínku týkající se obchodního sídla v Unii pro kvalifikovaného zástupce.

   Z nařízení č. 207/2009 ve znění použitelném před vstupem nařízení 2015/2424, kterým se mění nařízení č. 207/2009, v platnost ani ze skutkových a právních okolností uvedených Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví totiž nevyplývá, že unijní normotvůrce chtěl specificky vyloučit přístup osob, které mají obchodní sídlo v některém státě Evropského sdružení volného obchodu příslušejícím k EHP, jako je Lichtenštejnsko, do seznamu kvalifikovaných zástupců.

   Úmyslem unijního normotvůrce bylo zajistit spíše určitou kvalitu a spolehlivost v rámci komunikace mezi Úřadem a dotyčnými osobami. Takový cíl přitom nevyžaduje nutně obchodní sídlo dotyčné osoby na území Unie.

   Tento výklad podporuje nařízení 2015/2424, na základě něhož byly odkazy na území Unie nahrazeny odkazy na území EHP, pokud jde zejména o podmínky pro zápis do seznamu kvalifikovaných zástupců v článku 93 nařízení č. 207/2009. Ačkoli jde o změnu, která má významný praktický dopad, nejeví se, že vyplývá z vůle změny politiky s ohledem na státy ESVO příslušející k EHP. Tato změna totiž není uvedena v legislativním návrhu Komise COM(2013) 161 final ze dne 27. března 2013 a byla zavedena až následně v rámci legislativního procesu. Dále normotvůrce neobjasnil svůj krok v preambuli nařízení 2015/2424. Tuto změnu je tedy třeba považovat za přizpůsobení technické povahy, které nemá jiný cíl než přizpůsobit unijní sekundární právo závazkům, které vyplývají z Dohody o Evropském hospodářském prostoru.

   (viz body 66–69 a 83–86)

5.  Pravomoc změnit rozhodnutí přiznaná Tribunálu na základě čl. 65 odst. 3 nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Evropské unie neznamená, že by měl pravomoc provést posouzení v otázce, ke které se odvolací senát ještě nevyjádřil. Výkon pravomoci změnit rozhodnutí se proto musí v zásadě omezovat na situace, kdy je Tribunál po přezkumu posouzení provedeného odvolacím senátem schopen určit na základě prokázaných skutkových a právních okolností, jaké rozhodnutí měl uvedený senát přijmout.

   (viz bod 89)