Věc C‑87/13

Staatssecretaris van Financiën

v.

X

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden)

„Řízení o předběžné otázce — Svoboda usazování — Daňové právní předpisy — Daň z příjmů — Daňový poplatník-nerezident — Možnost odpočtu nákladů vynaložených v souvislosti s historickou památkou obývanou jejím vlastníkem — Nemožnost odpočtu pouze z důvodu, že památka chráněná ve státě bydliště není chráněna ve státě zdanění“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 18. prosince 2014

Svoboda usazování – Daňové právní předpisy – Daně z příjmů – Vnitrostátní právní úprava, která přiznává možnost odpočtu nákladů vynaložených v souvislosti s historickou chráněnou památkou obývanou jejím vlastníkem – Možnost daňových poplatníků-nerezidentů zvolit daňový režim daňových poplatníků-rezidentů – Rozdílné zacházení – Nesrovnatelné situace – Neexistence diskriminace

(Článek 49 SFEU)

Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která za účelem ochrany národního kulturního a historického dědictví vyhrazuje možnost odpočtu nákladů vynaložených v souvislosti s chráněnými památkami pouze vlastníkům památek nacházejících se na území tohoto státu, pokud je tato možnost přiznána vlastníkům památek, které mohou být součástí kulturního a historického dědictví tohoto členského státu, přestože se nacházejí na území jiného členského státu.

Vyhrazení takového daňového zvýhodnění, jehož cílem je zachování kulturního a historického dědictví členského státu zdanění, výlučně vlastníkům chráněných památek nacházejících se území tohoto státu je totiž neodmyslitelným prvkem cíle sledovaného vnitrostátním zákonodárcem. Z toho vyplývající rozdílné zacházení se tedy vztahuje na kategorie daňových poplatníků, o kterých se nelze domnívat, že se nacházejí v objektivně srovnatelných situacích.

Jinak by tomu mohlo být pouze za předpokladu, že by daňový poplatník prokázal, že památka, jíž je vlastníkem, je součástí historického a kulturního dědictví členského státu zdanění, přestože se nachází na území jiného členského státu než naposled uvedeného členského státu, a nebýt toho, že se nachází mimo tuzemsko, by mohla být na základě takové skutečnosti chráněna podle zákona tohoto členského státu o historických památkách.

(viz body 31–34 a výrok)

Věc C‑87/13

Staatssecretaris van Financiën

v.

X

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden)

„Řízení o předběžné otázce — Svoboda usazování — Daňové právní předpisy — Daň z příjmů — Daňový poplatník-nerezident — Možnost odpočtu nákladů vynaložených v souvislosti s historickou památkou obývanou jejím vlastníkem — Nemožnost odpočtu pouze z důvodu, že památka chráněná ve státě bydliště není chráněna ve státě zdanění“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 18. prosince 2014

Svoboda usazování — Daňové právní předpisy — Daně z příjmů — Vnitrostátní právní úprava, která přiznává možnost odpočtu nákladů vynaložených v souvislosti s historickou chráněnou památkou obývanou jejím vlastníkem — Možnost daňových poplatníků-nerezidentů zvolit daňový režim daňových poplatníků-rezidentů — Rozdílné zacházení — Nesrovnatelné situace — Neexistence diskriminace

(Článek 49 SFEU)

Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která za účelem ochrany národního kulturního a historického dědictví vyhrazuje možnost odpočtu nákladů vynaložených v souvislosti s chráněnými památkami pouze vlastníkům památek nacházejících se na území tohoto státu, pokud je tato možnost přiznána vlastníkům památek, které mohou být součástí kulturního a historického dědictví tohoto členského státu, přestože se nacházejí na území jiného členského státu.

Vyhrazení takového daňového zvýhodnění, jehož cílem je zachování kulturního a historického dědictví členského státu zdanění, výlučně vlastníkům chráněných památek nacházejících se území tohoto státu je totiž neodmyslitelným prvkem cíle sledovaného vnitrostátním zákonodárcem. Z toho vyplývající rozdílné zacházení se tedy vztahuje na kategorie daňových poplatníků, o kterých se nelze domnívat, že se nacházejí v objektivně srovnatelných situacích.

Jinak by tomu mohlo být pouze za předpokladu, že by daňový poplatník prokázal, že památka, jíž je vlastníkem, je součástí historického a kulturního dědictví členského státu zdanění, přestože se nachází na území jiného členského státu než naposled uvedeného členského státu, a nebýt toho, že se nachází mimo tuzemsko, by mohla být na základě takové skutečnosti chráněna podle zákona tohoto členského státu o historických památkách.

(viz body 31–34 a výrok)