Věc C-123/08

Dominic Wolzenburg

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank Amsterdam)

„Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech — Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV — Evropský zatýkací rozkaz a postupy předávání mezi členskými státy — Článek 4 bod 6 — Důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu — Provedení do vnitrostátního práva — Zatčená osoba-státní příslušník vystavujícího členského státu — Nevykonání evropského zatýkacího rozkazu členským státem, který má rozkaz vykonat, podmíněné pobytem po dobu pěti let na jeho území — Článek 12 ES“

Stanovisko generálního advokáta Y. Bota přednesené dne 24. března 2009   I ‐ 9624

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 6. října 2009   I ‐ 9660

Shrnutí rozsudku

1. Právo Společenství – Zásady – Rovné zacházení – Diskriminace na základě státní příslušnosti – Zákaz – Rozsah působnosti

   (Článek 12 první pododstavec ES)

2. Evropská unie – Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, čl. 16 odst. 1 a článek 19; rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, čl. 4 bod 6)

3. Evropská unie – Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu

   (Článek 12 první pododstavec ES; rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, čl. 4 bod 6)

1.  Státní příslušník členského státu, který má legální trvalé bydliště v jiném členském státě, je oprávněn dovolávat se čl. 12 prvního pododstavce ES vůči vnitrostátní právní úpravě, která stanoví podmínky, za kterých příslušný justiční orgán může odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody. Členské státy totiž v rámci provádění rámcového rozhodnutí přijatého na základě Smlouvy o EU nemohou porušit právo Společenství, zejména ustanovení Smlouvy o ES týkající se práva přiznaného každému občanovi Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.

   (viz body 43, 45, 47, výrok 1)

2.  Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy je nutno vykládat v tom smyslu, že pokud se jedná o občana Unie, vykonávající členský stát nemůže vedle podmínky týkající se délky pobytu v tomto státě podmínit uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, jenž je stanoven v tomto ustanovení, takovými dodatečnými správními požadavky, jako je povinnost být držitelem povolení k pobytu na dobu neurčitou. Ve vztahu k občanům Unie, kteří legálně pobývali na území jiného členského státu nepřetržitě po dobu pěti let, totiž čl. 16 odst. 1 a článek 19 směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států stanoví pouze vydání, na jejich žádost, dokladu osvědčujícího trvalost jejich pobytu, aniž by takovouto formalitu ukládaly. Takovýto doklad má deklaratorní a důkazní povahu, konstitutivní účinky ale nemá.

   (viz body 51, 53, výrok 2)

3.  Článek 12 první pododstavec ES je nutno vykládat v tom smyslu, že nebrání právní úpravě vykonávajícího členského státu, podle níž příslušný justiční orgán tohoto státu odmítne vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný proti některému z jeho státních příslušníků za účelem výkonu trestu odnětí svobody, zatímco pokud se jedná o státního příslušníka jiného členského státu majícího právo pobytu založené na čl. 18 odst. 1 ES, je takovéto odmítnutí podmíněno tím, že tento státní příslušník na území uvedeného vykonávajícího členského státu nepřetržitě legálně pobýval po dobu pěti let.

   V tomto ohledu zásada vzájemného uznávání, na které stojí struktura rámcového rozhodnutí 2002/584 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, na základě čl. 1 odst. 2 tohoto rozhodnutí zahrnuje rovněž to, že členské státy jsou v zásadě povinny vyhovět evropskému zatýkacímu rozkazu. Členské státy totiž kromě případů povinného odmítnutí výkonu stanovených v článku 3 téhož rámcového rozhodnutí mohou odmítnout vykonat takový rozkaz pouze v případech taxativně vyjmenovaných v článku 4 tohoto rámcového rozhodnutí. Z toho vyplývá, že vnitrostátní zákonodárce, který se podle možností, jež mu dává uvedený článek 4, rozhodne omezit situace, ve kterých jeho vykonávající justiční orgán může odmítnout předat vyžádanou osobu, pouze posiluje systém předávání zavedený tímto rámcovým rozhodnutím ve prospěch prostoru svobody, bezpečnosti a práva. V tomto rámci členské státy při provádění tohoto článku 4, a zejména při provádění jeho bodu 6, nutně disponují nepochybným prostorem pro uvážení.

   Cílem důvodu, pro který je možné odmítnout výkon, stanoveného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 je zejména umožnit přiznat zvláštní význam možnosti zvýšit vyhlídky na sociální znovuzačlenění vyžádané osoby po uplynutí trestu, ke kterému byla odsouzena. Vykonávající členský stát je proto oprávněn sledovat takovýto cíl pouze v souvislosti s osobami, které prokázaly určitý stupeň začlenění do společnosti uvedeného členského státu. O prosté podmínce státní příslušnosti pro vlastní státní příslušníky na straně jedné a o podmínce nepřetržitého pobytu po dobu pěti let pro státní příslušníky jiných členských států na straně druhé lze mít za to, že jsou schopny zajistit, že vyžádaná osoba je ve vykonávajícím členském státě dostatečně začleněna. Tato podmínka nepřetržitého pobytu po dobu pěti let nepřekračuje meze toho, co je nezbytné pro dosažení cíle, který usiluje o zajištění jistého stupně integrace vyžádaných osob, které jsou státními příslušníky jiných členských států, ve vykonávajícím členském státě.

   (viz body 57–58, 61, 67–68, 73–74, výrok 3)