Rozhodnutí o vyhoštění – vzájemné uznávání zeměmi EU

KLÍČOVÉ BODY

• Příkazy k vyhoštění se týkají občanů třetích zemí:
  • kteří představují závažnou a skutečnou hrozbu veřejnému pořádku nebo ochraně a bezpečnosti státu,
  • kteří byli odsouzeni za trestný čin, za který lze udělit trest odnětí svobody v délce nejméně jednoho roku,
  • u nichž existuje důvodné podezření, že spáchali takové trestné činy, nebo existují konkrétní důkazy, že zamýšlejí spáchat tyto činy,
  • kteří nedodrží vnitrostátní předpisy pro vstup nebo pobyt cizinců.
• Má-li dotčený jedinec platné povolení k pobytu, musí země ukládající vyhoštění konzultovat zemi, která povolení vydala.
• Země EU uplatňující tento právní předpis musí:
  • dodržovat lidská práva a základní svobody,
  • zajistit, aby se dotčený jedinec mohl proti příkazu k vyhoštění odvolat,
  • chránit osobní údaje a bezpečnost údajů,
  • uplatňovat všechny vhodné formy spolupráce a výměny informací za účelem provádění tohoto právního předpisu,
  • nahradit si vzájemně vzniklé finanční náklady. Ujednání jsou stanovena v rozhodnutí Rady 2004/191/ES.
• Země, která příkaz k vyhoštění vystaví, musí zemi, která ho vykoná, poskytnout co nejrychleji všechny nezbytné dokumenty.
• Země, která rozhodnutí vykonává, musí zajistit, aby nebylo v rozporu s příslušnými mezinárodními či vnitrostátními pravidly.
• Tento právní předpis se nevztahuje na rodinné příslušníky občanů EU.
• Směrnice Rady 2003/110/ES stanoví tranzitní ujednání pro ilegální rezidenty ze třetích zemí vyhoštěné letecky přes jinou zemi EU.
• Směrnice 2008/115/ES stanoví společné normy a postupy pro vracení státních příslušníků třetích zemí, kteří v zemi pobývají nezákonně.
• Nařízení (EU) č. 604/2013 (nařízení Dublin III) stanoví kritéria a postupy pro určení, která země EU je odpovědná za zkoumání žádosti o azyl.
• V září 2005 vydala Rada Evropy dvacet pokynů k nuceným návratům.