Rozhodnutí ve věcech manželských a rodičovských: příslušnost, uznávání a výkon (Brusel IIa)

 

PŘEHLED DOKUMENTU:

Nařízení (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti

CO JE CÍLEM NAŘÍZENÍ?

Nařízení (ES) č. 2201/2003, označované též jako „nařízení Brusel IIa“, je jednotný právní nástroj napomáhající mezinárodním párům řešit spory, které se týkají jejich rozvodu a péče o jejich děti a zahrnují více než jednu zemi.

Stanoví:

• pravidla určující, který soud je odpovědný za řešení věcí manželských a rodičovské zodpovědnosti ve sporech zahrnujících více než jednu zemi,
• pravidla, která u rozsudků vydaných v jednom členském státěEvropské unie (EU) usnadňují jejich uznávání a výkon v jiném,
• postup řešení případů, kdy rodič unese dítě z jednoho členského státu a odveze je do jiného.

Nařízení se nezabývázáležitostmi hmotného práva rodinného. Za ty zodpovídají jednotlivé členské státy.

KLÍČOVÉ BODY

Nařízení se vztahuje na občanskoprávní případy, které zahrnují více než jednu zemi a týkají se:

• rozvodu,
• rozluky,
• prohlášení manželství za neplatné,
• jakéhokoli aspektu rodičovské zodpovědnosti (např. péče o dítě a práva na styk s dítětem).

Jedním z jeho hlavních cílů je prosazovat právo dětí udržovat styky s oběma rodiči, i když žijí odděleně či v různých členských státech.

Nařízení se nevztahuje na případy týkající se:

• důvodů rozvodu či práva použitelného v případech rozvodu,
• záležitostí spojených s rozvodem, jako je vyživovací povinnost,
• určení a zpochybnění otcovství,
• rozhodnutí o osvojení a souvisejících přípravných opatření,
• zneplatnění či zrušení osvojení,
• jména a příjmení dítěte,
• nezávislosti dětí na rodičích či poručnících,
• správy jmění a dědictví,
• opatření přijatých v reakci na trestné činy spáchané dětmi.

Věci manželské

Neexistuje žádné obecné pravidlo ohledně příslušnosti ve věcech manželských. K určení členského státu, kde mají soudy právo v případu rozhodovat, nařízení místo toho stanovuje soubor sedmi alternativních důvodů příslušnosti na základě státní příslušnosti manželů či na základě toho, kde obvykle pobývají.

Rodičovská zodpovědnost

Vztahuje se na:

• práva péče o dítě a práva na styk s dítětem,
• poručnictví, opatrovnictví a podobná právní opatření,
• určení osoby nebo orgánu odpovědných za dítě či jeho jmění nebo pověřených zastupováním dítěte či napomáháním dítěti a stanovení jejich úkolů,
• umístění dítěte do pěstounské rodiny nebo ústavní péče,
• opatření k ochraně dítěte spojená se správou, zachováním a nakládáním se jměním dítěte.

Takovéto záležitosti obecně spadají do příslušnosti soudů v členském státě, kde dítě obvykle pobývá. Není-li možné stanovit, kde dítě obvykle pobývá (např. v případě uprchlíků), příslušnost automaticky přebírá členský stát, ve kterém se dítě vyskytuje.

Únos dítěte

Nařízení také stanoví pravidla řešení případů, kdy jsou děti neoprávněně odvezeny či zadržovány.

Příslušnost si do doby, než dítě začne pobývat převážně v jiném členském státě, zachovávají soudy v tom členském státě, kde dítě obvykle žilo bezprostředně před únosem.

Uznávání

Na základě nařízení musí každý členský stát automaticky uznávat rozhodnutí ve věcech manželských a věcech rodičovské zodpovědnosti vydaná v jiném členském státě. Uznání může být odepřeno, například pokud:

• je uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem,
• odpůrce neobdržel dokument zahajující řízení v časovém předstihu, který by mu umožnil zařídit si právní obhajobu (v případech, kdy bylo rozhodnutí vydáno v nepřítomnosti odpůrce),
• je uznání neslučitelné s jiným rozhodnutím vydaným v řízení mezi stejnými stranami.

U rozhodnutí týkajících se rodičovské zodpovědnosti může být uznání odepřeno, i pokud:

• dítě nedostalo příležitost být vyslechnuto,
• na žádost osoby, která prohlašuje, že rozhodnutí zasahuje do její rodičovské zodpovědnosti, pokud bylo vydáno, aniž mohla tato osoba využít práva být vyslechnuta.

Výkon

Rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti vykonatelné v členském státě, kde bylo vydáno, může být vykonáno v jiné zemi EU, bylo-li tam toto rozhodnutí na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné. U rozhodnutí přiznávajících práva na styk s dítětem či týkajících se navrácení dítěte, k nimž původní soudce vystavil osvědčení v souladu s nařízením, však žádné prohlášení není potřeba.

Spolupráce mezi ústředními orgány v případech rodičovské zodpovědnosti

Každý členský stát určí ústřední orgán (případně více než jeden), který bude mít mimo jiné povinnost:

• pomáhat rodičům usilujícím o navrácení dítěte uneseného jiným rodičem a odvezeného do jiné země EU,
• prosazovat sdílení informací o vnitrostátních zákonech a postupech,
• pomáhat soudům komunikovat mezi sebou,
• pomáhat rodičům či poručníkům usilujícím o uznání a výkon rozhodnutí,
• usilovat o řešení neshod mezi rodiči či poručníky alternativními způsoby, jako je zprostředkování.

Ústřední orgány se pravidelně scházejí jakožto členové Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci.

Stávající dohody

Obecně platí, že toto nařízení nahrazuje stávající úmluvy o týchž záležitostech zahrnující dva nebo více členských států. Ve vztazích mezi členskými státy má toto nařízení přednost před některými multilaterálními úmluvami:

• haagskou úmluvou z roku 1961 (použitelné právo při ochraně nezletilých),
• lucemburskou úmluvou z roku 1967 (uznávání rozhodnutí o manželství),
• haagskou úmluvou z roku 1970 (uznávání rozvodů),
• evropskou úmluvou z roku 1980 (výchova dětí),
• haagskou úmluvou z roku 1980 (občanskoprávní aspekty mezinárodních únosů dětí).

Pokud jde o Haagskou úmluvu ze dne 19. října 1996 o rodičovské zodpovědnosti a opatřeních k ochraně dětí (viz shrnutí), nařízení je plně použitelné v případě, že dítě obvykle pobývá v jiné zemi EU.

Výjimky a zvláštní ustanovení

Stranou tohoto nařízení není Dánsko, a není jím proto vázáno.

Zvláštní ustanovení platí pro:

• vztahy Finska a Švédska s Dánskem, Islandem a Norskem, pokud jde o použití Severské úmluvy o manželství ze dne 6. února 1931,
• vztahy mezi Svatým stolcem a Portugalskem, Itálií, Španělskem a Maltou.

Zrušení

Nařízení Brusel IIa bylo revidováno prostřednictvím nařízení (EU) 2019/1111 (nařízení o přepracování nařízení Brusel IIa), které nabylo účinnosti dne 1. srpna 2022 (viz shrnutí).

ODKDY NAŘÍZENÍ PLATÍ?

Platí ode dne 1. března 2005.

KONTEXT

Další informace viz:

• Formuláře pro věci manželské a věci rodičovské zodpovědnosti (Portál evropské e-Justice)
• Rodinné právo (Evropská komise)
• Rodinné věci a dědictví (webová stránka).

HLAVNÍ DOKUMENT

Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. L 338, 23.12.2003, s. 1–29).

Následné změny nařízení (ES) č. 2201/2003 byly začleněny do původního textu. Toto konsolidované znění má pouze dokumentární hodnotu.

SOUVISEJÍCÍ DOKUMENTY

Rozhodnutí Rady 2010/405/EU ze dne 12. července 2010, kterým se povoluje posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (Úř. věst. L 189, 22.7.2010, s. 12–13).

Nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (Úř. věst. L 343, 29.12.2010, s. 10–16).

Rozhodnutí Komise 2012/714/EU ze dne 21. listopadu 2012, kterým se potvrzuje účast Litvy na posílené spolupráci v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (Úř. věst. L 323, 22.11.2012, s. 18–19).

Rozhodnutí Komise 2014/39/EU ze dne 27. ledna 2014, kterým se potvrzuje účast Řecka na posílené spolupráci v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (Úř. věst. L 23, 28.1.2014, s. 41–42).

Poslední aktualizace 03.09.2021