ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)

7. července 2017(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Zmrazení finančních prostředků – Seznam osob, subjektů a orgánů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Ponechání jména žalobce na seznamu – Zásada řádné správy – Právo na obhajobu – Povinnost uvést odůvodnění – Zjevně nesprávné posouzení – Právo na vlastnictví“

Ve věci T‑221/15,

Sergej Arbuzov, s bydlištěm v Kyjevě (Ukrajina), zastoupený M. Machytkovou a V. Fišarem, advokáty,

žalobce,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené J.‑P. Hixem a A. Westerhof Löfflerovou, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2015/364 ze dne 5. března 2015, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2015, L 62, s. 25), prováděcího nařízení Rady (EU) 2015/357 ze dne 5. března 2015, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2015, L 62, s. 1), rozhodnutí Rady (SZBP) 2016/318 ze dne 4. března 2016, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2016, L 60, s. 76), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2016/311 ze dne 4. března 2016, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2016, L 60, s. 1), a to v rozsahu, v jakém se tyto akty týkají žalobce,

TRIBUNÁL (šestý senát),

ve složení G. Berardis (zpravodaj), předseda senátu, D. Spielmann a Z. Csehi, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: L. Grzegorczyk, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. prosince 2016,

vydává tento

Rozsudek

I.      Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobce Sergej Arbuzov vykonával mimo jiné funkci guvernéra Národní banky Ukrajiny a funkci předsedy vlády Ukrajiny.

2        Dne 5. března 2014 přijala Rada Evropské unie na základě článku 29 SEU rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 26). Téhož dne přijala Rada na základě čl. 215 odst. 2 SFEU nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2014“).

3        V bodech 1 a 2 odůvodnění rozhodnutí 2014/119 se uvádí:

„(1)      Dne 20. února 2014 Rada co nejdůrazněji odsoudila veškeré použití násilí na Ukrajině. Vyzvala k okamžitému ukončení násilí na Ukrajině a k plnému dodržování lidských práv a základních svobod. Apelovala na ukrajinskou vládu, aby zachovala maximální zdrženlivost, a vedoucí představitele opozice vyzvala, aby se distancovali od těch, kteří se uchylují k radikálnímu jednání, včetně násilí.

(2)      Dne 3. března 2014 Rada rozhodla o zaměření sankcí na opatření pro zmrazení a zpětné získání majetku osob určených jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a osoby odpovědné za porušování lidských práv na Ukrajině s cílem konsolidovat a podpořit právní stát a dodržování lidských práv na Ukrajině.“

4        Článek 1 odst. 1 a 2 rozhodnutí 2014/119 stanoví:

„1.      Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám určeným jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lid[s]kých práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány.

2.      Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje se nezpřístupní přímo ani nepřímo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze ani v jejich prospěch.“

5        Podrobná pravidla pro toto zmrazování finančních prostředků jsou stanovena v dalších odstavcích téhož článku.

6        V souladu s rozhodnutím 2014/119 ukládá nařízení č. 208/2014 přijetí opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, a stanoví pravidla pro tato omezující opatření, která jsou formulovaná v podstatě totožně s pravidly obsaženými v uvedeném rozhodnutí.

7        Jména osob, kterých se omezující opatření týkají, jsou uvedena na totožném seznamu obsaženém v příloze rozhodnutí 2014/119 a v příloze I nařízení č. 208/2014 (dále jen „seznam“), spolu s odůvodněním jejich zařazení na seznam a s dalšími údaji. Jméno žalobce původně na tomto seznamu nebylo uvedeno.

8        Dne 14. dubna 2014 přijala Rada prováděcí rozhodnutí 2014/216/SZBP, kterým se provádí rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2014, L 111, s. 91), a prováděcí nařízení (EU) č. 381/2014, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2014, L 111, s. 33).

9        Prováděcím rozhodnutím 2014/216 a prováděcím nařízením č. 381/2014 bylo na seznam doplněno jméno žalobce s identifikačními údaji „bývalý předseda vlády Ukrajiny“ a s odůvodněním, které zní:

„Osoba, jež je na Ukrajině vyšetřována z důvodu účasti na trestných činech v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí.“

10      Dne 16. června 2014 podal žalobce žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí 2014/119, ve znění prováděcího rozhodnutí 2014/216, a to v rozsahu, v němž se týká jeho osoby. Tato žaloba byla zapsána v rejstříku kanceláře Tribunálu pod číslem T‑434/14.

11      Dne 29. ledna 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/143, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16), a nařízení (EU) 2015/138, kterým se mění nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1).

12      V rozhodnutí 2015/143 byla s účinností od 31. ledna 2015 upřesněna kritéria pro určování osob, na které se vztahuje zmrazování finančních prostředků, a čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119 byl nahrazen tímto:

„1.      Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným [osobám určeným jako osoby odpovědné] za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které tyto osoby vlastní, drží či kontrolují.

Pro účely tohoto rozhodnutí se osobou odpovědnou [osobou určenou jako osoba odpovědná] za zneužití ukrajinských státních prostředků rozumí i každá osoba, kterou ukrajinské orgány vyšetřují v souvislosti se:

a)      zneužitím ukrajinských veřejných prostředků nebo majetku či se spoluúčastí na těchto činech nebo

b)      zneužitím pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění sebe nebo třetí osoby, čímž vznikla ztráta na ukrajinských veřejných prostředcích nebo majetku, či v souvislosti se spoluúčastí na těchto činech.“

13      Nařízení č. 208/2014 bylo v souladu s rozhodnutím 2015/143 změněno nařízením 2015/138.

14      Dopisem ze dne 2. února 2015 oznámila Rada žalobci, že má v úmyslu omezující opatření vůči němu ponechat v platnosti, a sdělila mu odůvodnění pro jeho ponechání na seznamu. Rada zejména odkázala na dopis [důvěrné](1) ze dne 10. října 2014 (dále jen „dopis ze dne 10. října 2014“). Dopisem ze dne 18. února 2015 předložil žalobce připomínky.

15      Dne 5. března 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/364, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 25), a prováděcí nařízení (EU) 2015/357, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2015“).

16      Rozhodnutím 2015/364 byl změněn článek 5 rozhodnutí 2014/119 tak, že platnost omezujících opatření byla ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2016. V důsledku toho byl seznam nahrazen v souladu s akty z března 2015.

17      V návaznosti na tyto změny bylo jméno žalobce na seznamu ponecháno s identifikačními údaji „bývalý předseda vlády Ukrajiny“ a s novým odůvodněním, které zní:

„Osoba, proti níž vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku.“

18      Dopisem ze dne 6. března 2015 informovala Rada žalobce o ponechání omezujících opatření vůči němu v platnosti, odpověděla na žalobcovy připomínky (viz výše bod 14), poskytla mu kopii aktů z března 2015 a dala mu rovněž příležitost k předložení dalších připomínek.

II.    Skutkové okolnosti po podání žaloby

19      Dne 20. května 2015 požádal žalobce Radu, aby ponechání jeho jména na seznamu přezkoumala, a tuto žádost dne 20. listopadu 2015 doplnil.

20      Zásilkou ze dne 15. prosince 2015 předala Rada v rámci řízení o přezkumu žalobci dopis [důvěrné] ze dne 30. listopadu 2015, který se ho týkal (dále jen „dopis ze dne 30. listopadu 2015“), a vyzvala jej k předložení připomínek do 5. ledna 2016.

21      Dopisy zaslanými Radě ve dnech 5. a 29. ledna 2016 a 18. února 2016 předložil žalobce své připomínky, takže doplnil žádost o přezkum.

22      Rozsudkem ze dne 28. ledna 2016, Arbuzov v. Rada, (T‑434/14, nezveřejněný, EU:T:2016:46), bylo rozhodnutí 2014/119, ve znění prováděcího rozhodnutí 2014/216, Tribunálem zrušeno v rozsahu, v němž se vztahovalo na žalobce.

23      Dne 4. března 2016 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2016/318, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 76), a prováděcí nařízení (EU) 2016/311, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2016“).

24      Rozhodnutím 2016/318 byl změněn článek 5 rozhodnutí 2014/119 tak, že platnost omezujících opatření týkajících se mimo jiné žalobce byla prodloužena do 6. března 2017, a to beze změny odůvodnění. Na základě přezkumu provedeného Radou byla prováděcím nařízením 2016/311 změněna příloha I nařízení č. 208/2014.

25      Dopisem ze dne 7. března 2016 odpověděla Rada na připomínky žalobce (viz výše bod 21), poskytla mu akty z března 2016 a dala mu příležitost k předložení dalších připomínek. V dopisech ze dne 4. dubna a 24. května 2016 Rada žalobce rovněž informovala, že ponechání jeho jména na seznamu se zakládá zejména na dopise ze dne 30. listopadu 2015, se kterým již byl obeznámen.

III. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

26      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. května 2015 podal žalobce projednávanou žalobu.

27      Dne 20. července 2015 předložila Rada žalobní odpověď. Téhož dne předložila Rada odůvodněnou žádost podle článku 66 jednacího řádu Tribunálu o to, aby obsah blíže určených dokumentů přiložených k žalobní odpovědi nebyl citován ve veřejně přístupných podkladech souvisejících s projednávanou věcí.

28      Dne 16. září 2015 předložil žalobce repliku a dne 29. října 2015 předložila Rada dupliku. Dne 5. listopadu 2015 předložila Rada v souvislosti s obsahem jedné z příloh dupliky žádost obdobnou žádosti popsané výše v bodě 27.

29      Písemná část řízení byla ukončena dne 29. října 2015.

30      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 28. dubna 2016 upravil žalobce v souladu s článkem 86 jednacího řádu žalobu v tom smyslu, že navrhuje i zrušení aktů z března 2014 a aktů z března 2016 v rozsahu, v jakém se ho týkají. Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 27. června 2016 předložila Rada vyjádření k návrhu na úpravu žaloby. Téhož dne podala Rada v souvislosti s obsahem jedné z příloh návrhu na úpravu žaloby a dvou z příloh vyjádření Rady žádost obdobnou žádosti popsané výše v bodě 27.

31      K témuž datu byla znovu ukončena písemná část řízení.

32      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu téhož dne podal žalobce žalobu znějící na zrušení aktů z března 2014 a z března 2016 v rozsahu, v jakém se ho týkají. Žaloba byla zapsána do rejstříku kanceláře Tribunálu pod číslem T‑195/16. Usnesením Tribunálu ze dne 18. července 2016, Arbuzov v. Rada (T‑195/16, nezveřejněné, EU:T:2016:445), byla uvedená žaloba z důvodu překážky věci zahájené odmítnuta jako nepřípustná.

33      Po změně složení senátů Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen k šestému senátu, kterému byla v důsledku toho přidělena projednávaná věc.

34      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 11. listopadu 2016 předložil žalobce nový důkazní návrh podle čl. 85 odst. 3 jednacího řádu a Rada se k němu vyjádřila v určené lhůtě.

35      Na základě návrhu soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (šestý senát) o zahájení ústní části řízení.

36      Účastníci řízení byli vyslechnuti na jednání konaném dne 15. prosince 2016. V průběhu jednání vzal žalobce zpět bod návrhových žádání, který vznesl v návrhu na úpravu žaloby, znějící na zrušení aktů z března 2014, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.

37      V návaznosti na jednání žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil akty z března 2015 a akty z března 2016 v rozsahu, v jakém se ho týkají;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

38      Rada navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        podpůrně, aby nařídil zachování účinků rozhodnutí 2015/364 až do nabytí účinku částečného zrušení prováděcího nařízení 2015/357 a účinků rozhodnutí 2016/318 až do nabytí účinku částečného zrušení prováděcího nařízení 2016/311;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

IV.    Právní otázky

39      Žalobce uvádí na podporu žaloby dva žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení zásady řádné správy a druhý z porušení vlastnického práva.

A.      K přípustnosti

40      Rada namítá nepřípustnost žalobních důvodů na základě čl. 76 písm. d) jednacího řádu, neboť žalobce v rámci prvního žalobního důvodu neobjasňuje důvody, proč Rada měla porušit čl. 41 odst. 2 písm. a) a c) Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a v rámci druhého žalobního důvodu nevysvětluje, v čem měla Rada porušit podmínky uvedené v čl. 52 odst. 1 Listiny.

41      Žalobce se k této námitce nevyjádřil.

42      Je třeba připomenout, že na základě čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí žaloba zejména obsahovat stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Kromě toho podle ustálené judikatury platí, že nezávisle na jakékoliv terminologické otázce musí být tento popis dostatečně jasný a přesný, aby umožnil žalovanému připravit si obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších informací. K tomu, aby byla žaloba přípustná, je totiž třeba, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby, a to za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti (viz rozsudek ze dne 27. září 2006, Roquette Frères v. Komise, T‑322/01, EU:T:2006:267, bod 208 a citovaná judikatura).

43      Každý žalobní důvod, který není dostatečně popsán v žalobě, musí být považován za nepřípustný. Obdobné požadavky platí i pro výtky uváděné na podporu žalobního důvodu (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 14. prosince 2005, Honeywell v. Komise, T‑209/01, EU:T:2005:455, body 54 a 55 a citovaná judikatura).

44      V projednávané věci je třeba v souvislosti s prvním žalobním důvodem konstatovat, že je nadepsán „Porušení práva na řádnou správu“ a že žalobce v tomto ohledu vychází z porušení čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a c) Listiny.

45      Podle čl. 41 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo na řádnou správu, platí, že „[k]aždý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě“.

46      Toto právo zahrnuje podle čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny „právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout“ a podle písmene c) téhož odstavce „povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí“.

47      Z toho plyne, že v rámci prvního žalobního důvodu lze identifikovat dvě výtky, z nichž první vychází z porušení práva být vyslechnut a druhá z nedostatku odůvodnění, na čemž se účastníci řízení – na otázku Tribunálu na jednání – shodli.

48      Z písemností žalobce rovněž vyplývá, že v rámci prvního žalobního důvodu vznáší i výtku, jejíž podstatou je návrh, aby Tribunál určil, že Rada neprovedla důsledné a pečlivé posouzení jeho věci, jak vyžaduje čl. 41 odst. 1 Listiny, na který bylo odkázáno výše v bodě 45, takže se dopustila zjevně nesprávného posouzení.

49      Žalobce totiž vytýká Radě, že se při posuzování důkazů dopustila „pochybení“ z nedostatku řádné péče, přestože jí tyto důkazy předložil, aby prokázal, že vyšetřování vedené vůči němu je „neodůvodněné“. Předložené důkazy podle něj zpochybňují skutkový základ, o nějž bylo opřeno prodloužení omezujících opatření vůči němu. Vyšetřování na Ukrajině je podle žalobce vedeno zcela formálně a pouze z důvodů politických zájmů. Rada si podle něj měla vyžádat od ukrajinských orgánů doplňující informace.

50      Hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je tato výtka založena, nejsou tedy nepřesné či nejasné natolik, aby bylo nutné ji považovat za nepřípustnou ve smyslu judikatury citované výše v bodech 42 a 43.

51      Dále je třeba poukázat na to, že Rada – jak vyplývá z jejích písemností a jak sama potvrdila na jednání – byla poté, co identifikovala výtku vycházející ze zjevně nesprávného posouzení, s to připravit si svoji obranu ve smyslu judikatury citované výše v bodě 42.

52      První žalobní důvod musí proto být chápán tak, že se člení na tři výtky, z nichž první vychází z porušení práva být vyslechnut, druhá z porušení povinnosti uvést odůvodnění a třetí ze zjevně nesprávného posouzení Rady.

53      Stran druhého žalobního důvodu je nutno konstatovat, že ten je formulován jasně a vychází z porušení žalobcova vlastnického práva. Popis tohoto žalobního důvodu je sice stručný, avšak argumentace je dostatečně srozumitelná, jelikož Rada podle žalobce nedodržela ustanovení článku 52 Listiny, neboť podmínky pro uplatnění tohoto článku nebyly splněny. Právní důvod žaloby lze tedy identifikovat dostatečně přesně a jasně.

54      Z výše uvedeného plyne, že námitku nepřípustnosti vznesenou Radou je třeba zamítnout.

B.      K věci samé

1.      K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady řádné správy

55      Žalobce v podstatě tvrdí, že Rada přijetím aktů z března 2015 porušila jeho právo na řádnou správu zakotvené v čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a c) Listiny, když jeho situaci nezkoumala důsledně a nestranně.

56      Jak již bylo upřesněno výše v bodě 52, tento žalobní důvod se dělí na tři výtky, z nichž první vychází z porušení práva být vyslechnut, druhá z porušení povinnosti uvést odůvodnění a třetí ze zjevně nesprávného posouzení Rady.

57      Je třeba poukázat i na to, že v návrhu na úpravu žaloby je první žalobní důvod rozčleněn stejným způsobem a zahrnuje rovněž dvě dodatečné výtky.

a)      K výtce vycházející v podstatě z nedostatku odůvodnění

58      Žalobce vytýká Radě, že přijetí aktů z března 2015 v rozsahu, v jakém se ho týkají, odůvodnila zcela formalistickou aplikací kritérií stanovených v aktech z března 2014, ve znění rozhodnutí 2015/143 a nařízení 2015/138.

59      V návrhu na úpravu žaloby dodává, že Rada nesplnila povinnost uvést odůvodnění, když jej neseznámila se specifickými a konkrétními důvody pro jeho ponechání na seznamu.

60      Rada s argumenty žalobce nesouhlasí.

61      Je nutno připomenout, že podle čl. 296 druhého pododstavce SFEU platí, že „[p]rávní akty musí obsahovat odůvodnění“.

62      Podle čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny, které čl. 6 odst. 1 SEU přiznává tutéž právní sílu jako Smlouvám, zahrnuje právo na řádnou správu zejména „povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí“.

63      Podle ustálené judikatury platí, že odůvodnění požadované článkem 296 SFEU a článkem 41 odst. 2 písm. c) Listiny musí být přizpůsobeno povaze napadeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Musí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněná osoba mohla seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl provést přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech daného případu (viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Ben Ali v. Rada, T‑200/14, nezveřejněný, EU:T:2016:216, bod 94 a citovaná judikatura).

64      Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU a čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Akt nepříznivě zasahující do právního postavení je tedy dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a umožňují jí pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato. Dále platí, že míra podrobnosti odůvodnění aktu musí být přiměřená materiálním možnostem a technickým podmínkám, za kterých musí být akt vydán, nebo lhůtě, v níž musí být akt přijat (viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Ben Ali v. Rada, T‑200/14, nezveřejněný, EU:T:2016:216, bod 95 a citovaná judikatura).

65      Zejména je třeba podotknout, že odůvodnění opatření spočívajícího ve zmrazení majetku v zásadě nemůže spočívat pouze v obecné a stereotypní formulaci. S výhradami uvedenými výše v bodě 64 musí být v takovém opatření naopak uvedeny specifické a konkrétní důvody, na základě kterých se Rada domnívá, že je relevantní právní úprava na dotyčnou osobu použitelná (viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Ben Ali v. Rada, T‑200/14, nezveřejněný, EU:T:2016:216, bod 96 a citovaná judikatura).

66      Je třeba rovněž připomenout, že povinnost uvést odůvodnění je podstatnou formální náležitostí, kterou je třeba odlišovat od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která je otázkou materiální legality sporného aktu. Odůvodnění aktu je totiž formálním vyjádřením důvodů, na kterých tento akt spočívá. Jestliže jsou tyto důvody stiženy vadami, je jimi stižena materiální legalita rozhodnutí, avšak nikoli jeho odůvodnění, které může být dostačující, i když obsahuje vadné důvody (rozsudky ze dne 22. března 2001, Francie v. Komise, C‑17/99, EU:C:2001:178, bod 35, a ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, body 60 a 61).

67      V projednávané věci je třeba konstatovat, že odůvodnění ponechání jména žalobce na seznamu, uvedené v aktech z března 2015 a posléze v aktech z března 2016 (viz výše bod 17), je specifické a konkrétní a jsou v něm uvedeny skutečnosti, jež představují oporu pro toto ponechání, a sice okolnost, že proti němu ukrajinské orgány vedou trestní řízení z důvodu zneužití státních prostředků nebo majetku.

68      Rozhodnutí, že opatření budou vůči žalobci ponechána v platnosti, bylo navíc vydáno v souvislostech, které mu byly známy, přičemž žalobce se v rámci korespondence s Radou seznámil mimo jiné s dopisy ze dne 10. října 2014 a ze dne 30. listopadu 2015, o které Rada opřela své rozhodnutí ponechat zmíněná omezující opatření v platnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, body 53 a 54 a citovaná judikatura, a ze dne 6. září 2013, Bank Melli Iran v. Rada, T‑35/10 a T‑7/11, EU:T:2013:397, bod 88).

69      V těchto dopisech jsou uvedeny [důvěrné].

70      Argument žalobce, že odůvodnění jen reprodukuje formulaci určovacích kritérií, tedy nemůže obstát, stejně jako argument poukazující na neuvedení dostatečně specifických a konkrétních důvodů pro ponechání jeho jména na seznamu.

71      Z výše uvedeného vyplývá, že tato výtka musí být zamítnuta.

b)      K výtce vycházející v podstatě z porušení práva na obhajobu, a konkrétně práva být vyslechnut

1)      K aktům z března 2015

72      K aktům z března 2015 žalobce uvádí, že Rada nezohlednila tvrzení učiněná žalobcem v rámci přezkumu a jím předložené důkazy. Právo být vyslechnut přitom podle jeho právního názoru zahrnuje nejen právo sdělit Radě argumenty na svou obhajobu, ale i povinnost Rady se těmito argumenty zabývat. Z ničeho ovšem podle žalobce nevyplývá, že by se jimi Rada v projednávané věci skutečně zabývala.

73      Rada s argumenty žalobce nesouhlasí.

74      Předně je třeba připomenout, že základní právo na dodržení práva na obhajobu v průběhu řízení, které předchází přijetí omezujícího opatření, je výslovně zakotveno v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 66).

75      V případě následného rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, kterým se jméno nebo název osoby nebo subjektu ponechává na seznamu osob a subjektů, kterým se zmrazují finanční prostředky, musí přijetí takového rozhodnutí v zásadě předcházet sdělení důkazů v jejich neprospěch, ke kterým bylo přihlédnuto, jakož i poskytnutí možnosti dotyčné osobě nebo subjektu být vyslechnut (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 62).

76      Toto právo být předem vyslechnut musí být respektováno, pokud Rada ve vztahu k osobě, na kterou se vztahuje omezující opatření a jejíž jméno je předmětem dotčeného ponechání na seznamu, přihlédla k novým důkazům (rozsudky ze dne 18. června 2015, Ipatau v. Rada, C‑535/14 P, EU:C:2015:407, bod 26, a ze dne 13. září 2013, Makhlouf v. Rada, T‑383/11, EU:T:2013:431, bod 43).

77      V projednávané věci je třeba konstatovat, že když Rada prostřednictvím aktů z března 2015 ponechala jméno žalobce na seznamu, přihlédla k novým důkazům, které předtím nebyly žalobci po jeho prvotním zařazení na seznam sděleny.

78      Je totiž nutné poukázat na to, že odůvodnění zmíněných následných aktů se nekryje s odůvodněním prvního zařazení jména žalobce (viz výše body 9 a 17) a že se Rada opírá o nové důkazy, a sice [důvěrné].

79      Rada měla tudíž povinnost vyslechnout žalobce před přijetím aktů z března 2015.

80      V tomto ohledu ze spisu ve věci vyplývá, že dopisem ze dne 2. února 2015 Rada poté, co žalobce upozornila na skutečnost, že změnila určovací kritéria, a to rozhodnutím 2015/143 a nařízením 2015/138 (viz výše body 10 a 13), přiloženými k tomuto dopisu, žalobce informovala, že po posouzení informací, které v této otázce obdržela, má v úmyslu zachovat vůči němu omezující opatření. V této souvislosti odkázala na dopis ze dne 10. října 2014, k němuž již byl žalobci poskytnut přístup, jako na důkaz odůvodňující ponechání jeho jména na seznamu a žalobci poskytla možnost formulovat další připomínky. Dopisem ze dne 18. února 2015 žalobce Radě skutečně odpověděl a předložil jí doplňující informace na podporu své žádosti o přezkum zařazení svého jména na seznam.

81      Je třeba poukázat též na to, že po přijetí aktů z března 2015 odpověděla Rada dopisem ze dne 6. března 2015 na připomínky žalobce obsažené v dopise ze dne 18. února 2015 tak, že je zamítla. Rada mu rovněž poskytla akty z března 2015 a dala příležitost k předložení dalších připomínek. Dopisem ze dne 8. května 2015 Rada rovněž odpověděla na žádosti žalobce – obsažené v jeho dopisech z 15. a 28. dubna 2015 – o poskytnutí důkazů, na jejichž základě bylo jeho jméno ponecháno na seznamu.

82      S ohledem na tyto okolnosti je třeba učinit závěr, že Rada dostála svým povinnostem souvisejícím s dodržováním práva žalobce na obhajobu v řízení, ve kterém byly přijaty akty z března 2015. Žalobce měl totiž přístup k informacím a důkazům odůvodňujícím prodloužení platnosti omezujících opatření vůči němu i možnost vznést včas připomínky a podat projednávanou žalobu, přičemž mohl na svou obhajobu odkazovat na relevantní obsah spisu.

83      Tento závěr nemůže být zpochybněn dalšími argumenty vznesenými žalobcem.

84      Zaprvé je totiž k údajnému nezohlednění připomínek žalobce v řízení o přezkumu třeba po vzoru Rady konstatovat, že dodržení práva na obhajobu a práva být vyslechnut ze strany orgánů Evropské unie sice vyžaduje, aby bylo žalobci umožněno účelně vyjádřit své stanovisko, avšak nemůže jim uložit povinnost se ztotožnit se stanoviskem žalobce. Z korespondence mezi žalobcem a Radou dále vyplývá, že Rada potvrdila přijetí připomínek vznesených žalobcem, přičemž některé argumenty zamítla, což dokládá, že stanovisko žalobce bylo zohledněno.

85      Zadruhé k poukazu žalobce na údajné špatné fungování justice na Ukrajině, a zejména porušení zásady ne bis in idem, neboť na Ukrajině jsou vůči němu vedena dvě trestní stíhání pro totožné skutky,postačí po vzoru Rady konstatovat, že žalobce nemůže poukazem na údajné porušení svého práva na obhajobu nebo jakoukoli jinou vadu řízení vedeného na Ukrajině podložit své tvrzení, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu v řízení, v jehož rámci přijala Rada omezující opatření.

86      Zatřetí k argumentu vycházejícímu z toho, že Rada navzdory argumentům a důkazům svědčícím ve prospěch žalobce, které tento předložil, vycházela pouze ze strohé informace [důvěrné], je třeba poznamenat, že z tohoto argumentu nevyplývá, že by žalobce neměl možnost vyjádřit své stanovisko, takže tento argument nedokládá porušení jeho práva být vyslechnut.

87      Mají-li být ovšem výše zmíněné argumenty chápány tak, že je jimi v podstatě namítáno zjevně nesprávné posouzení Rady, je třeba odkázat na posouzení provedené dále v tomto rozsudku (viz níže bod 92 a následující).

2)      K aktům z března 2016

88      K aktům z března 2016 žalobce v návrhu na úpravu žaloby uvádí, že přijetí těchto aktů mu nebylo řádně oznámeno. Uvádí totiž, že tyto akty měly být doručeny na jeho adresu, kterou Rada znala, a že sdělení aktů jeho zástupcům je tudíž neplatné. V této souvislosti odkazuje žalobce na rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Mayaleh v. Rada (T‑307/12 a T‑408/13, EU:T:2014:926), ve kterém byla řešena otázka sdělení žalobci aktu, který se jej týkal, přičemž na základě odpovědi na tuto otázku bylo možné určit datum, od kterého plynuly lhůty pro podání žaloby proti tomuto aktu, aby Tribunál mohl rozhodnout, zda je návrh směřující k jeho zrušení přípustný.

89      V projednávané věci je ovšem třeba konstatovat, že žalobce podal návrh na úpravu žaloby včas. Otázka dodržení lhůt tedy v projednávané věci nevyvstala. Proto bez ohledu na to, zda Rada doručila dané akty zároveň žalobci i jeho zástupcům, jak uvádí žalobce, je třeba tuto výtku zamítnout jako irelevantní.

90      V každém případě je třeba poznamenat, že neprovedení individuálního sdělení napadených aktů má sice dopad na okamžik, kdy začala plynout lhůta pro podání žaloby, avšak samo o sobě není důvodem pro zrušení předmětných aktů. Žalobce v tomto ohledu neuvádí argumenty k prokázání toho, že v důsledku údajného neprovedení individuálního sdělení těchto aktů na jeho adresu došlo v projednávané věci k takovému zásahu do jeho práv, který by odůvodňoval zrušení těchto aktů v rozsahu, v jakém se ho týkají (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Mayaleh v. Rada, T‑307/12 a T‑408/13, EU:T:2014:926, bod 122 a citovaná judikatura).

91      S ohledem na výše rozvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že ponecháním omezujících opatření, která se týkají žalobce, v platnosti nedošlo k porušení práva na obhajobu, a konkrétně práva být vyslechnut, takže projednávanou výtku je třeba zamítnout.

c)      K výtce vycházející v podstatě ze zjevně nesprávného posouzení Rady

92      Žalobce tvrdí, že Rada při přijetí aktů z března 2015 vycházela pouze ze strohých informací [důvěrné], uvedených v dopise ze dne 10. října 2014, podle kterých [důvěrné], aniž si v návaznosti na tvrzení žalobce a jím předložené důkazy vyžádala od ukrajinských orgánů jakékoli doplňující informace, přestože [důvěrné]. V návrhu na úpravu žaloby poukazuje také na to, že Rada před přijetím aktů z března 2016 opět zanedbala svoji povinnost opatřit si relevantní informace vztahující se ke skutkům, na základě kterých je vůči němu na Ukrajině vedeno vyšetřování, a že závěr Rady, že dopis ze dne 30. listopadu 2015, který obsahuje pouze velmi stručnou informaci a ničím nepodložené tvrzení, je dostatečným podkladem pro ponechání jeho jména na daném seznamu, je nesprávný.

93      Konkrétně žalobce tvrdí, že vyšetřování vedené na Ukrajině vůči němu je zjevně neodůvodněné. Uvádí, že [důvěrné].

94      Žalobce dále vyzdvihuje řadu skutečností, ke kterým Rada podle něj měla při ponechávání jeho jména na seznamu přihlédnout a které se týkaly jak jeho zvláštní situace, tak obecně stavu lidských práv a politické situace na Ukrajině.

95      Rada tyto argumenty zpochybňuje.

96      Úvodem je třeba připomenout, že od 7. března 2015 se na žalobce vztahují nová omezující opatření zavedená napadenými akty, a to na základě kritéria pro zařazení uvedeného v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, jak bylo upřesněno rozhodnutím 2015/143 (viz výše bod 12). V tomto ohledu je třeba uvést, že rozhodnutí 2015/364 a 2016/318 představují samostatná rozhodnutí, která Rada přijala po provedení pravidelného přezkoumání v souladu s čl. 5 třetím pododstavcem rozhodnutí 2014/119.

97      Je třeba rovněž připomenout, že toto kritérium stanoví, že se omezující opatření přijímají vůči osobám „odpovědným [určeným jako osoby odpovědné]“ za zneužití státních prostředků – mezi něž patří i osoby, které „ukrajinské orgány vyšetřují“ v souvislosti se zneužitím ukrajinských veřejných prostředků nebo majetku – a dále že musí být vykládáno v tom smyslu, že se nevztahuje abstraktně na jakýkoli skutek zakládající zneužití státních prostředků, nýbrž na ty skutky zakládající zneužití státních prostředků či majetku, které mohou ohrozit dodržování zásad právního státu na Ukrajině (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, Kljujev v. Rada, T‑340/14, EU:T:2016:496, bod 91).

98      Jméno žalobce bylo prostřednictvím aktů z března 2015 a poté aktů z března 2016 ponecháno na daném seznamu proto, že je „[o]sob[ou], proti níž vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku“.

99      Na základě uvedeného je třeba ověřit, zda o ponechání jména žalobce na seznamu prostřednictvím aktů z března 2015 a aktů z března 2016 rozhodla Rada nestranně a spravedlivě s ohledem na hodnocení důkazů, které měla k dispozici, na důvod, který zakládá ono ponechání, a na shora zmíněné relevantní kritérium.

100    Je třeba připomenout, že Rada má sice širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o obecná kritéria, která je třeba vzít v úvahu pro účely přijetí omezujících opatření, avšak účinnost soudní kontroly zaručené v článku 47 Listiny vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby na seznam osob, vůči nimž jsou namířena omezující opatření, nebo o jejím ponechání na tomto seznamu, ujistil o tom, že se toto rozhodnutí, které má ve vztahu k ní charakter individuálního rozhodnutí, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Proto je třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého uvedené rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na posouzení abstraktní věrohodnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který je sám o sobě považován za dostatečnou oporu tohoto rozhodnutí, podloženy dostatečně přesným a konkrétním způsobem (viz rozsudek ze dne 21. dubna 2015, Anbouba v. Rada, C‑605/13 P, EU:C:2015:248, body 41 a 45 a citovaná judikatura).

101    Podle judikatury týkající se rozhodnutí ponechat jméno osoby na seznamu osob dotčených omezujícími opatřeními navíc platí, že pokud dotčená osoba nebo subjekt předloží vyjádření ke shrnutí důvodů, musí příslušný unijní orgán důsledně a nestranně přezkoumat podloženost uváděných důvodů ve světle tohoto vyjádření a případných důkazů, které svědčí ve prospěch dotčené osoby a jsou k tomuto vyjádření přiloženy (viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 114 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 30. dubna 2015, Al-Chihabi v. Rada, T‑593/11, EU:T:2015:249, bod 51). Při přijímání omezujících opatření musí Rada navíc dodržovat povinnost respektovat zásadu řádné správy, zakotvenou článkem 41 Listiny, s níž se podle ustálené judikatury pojí povinnost příslušného orgánu důsledně a nestranně zkoumat všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 58 a citovaná judikatura).

102    Z judikatury také vyplývá, že při posuzování povahy, způsobu a intenzity dokazování, které lze po Radě požadovat, je třeba brát v úvahu charakter a specifický dosah omezujících opatření, jakož i jejich cíl (viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 59 a citovaná judikatura).

103    Rozhodnutí 2014/119 – jak plyne z bodů 1 a 2 jeho odůvodnění – spadá do obecnějšího rámce unijní politiky podpory ukrajinských orgánů, jejímž cílem je politická stabilizace Ukrajiny. Odpovídá tedy cílům společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), které jsou definovány především v čl. 21 odst. 2 písm. b) SEU, podle kterého Unie provádí mezinárodní spolupráci ve snaze upevňovat a podporovat demokracii, právní stát, lidská práva a zásady mezinárodního práva (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 60 a citovaná judikatura).

104    V tomto kontextu dotčená omezující opatření stanoví zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů zejména těch osob, které byly určeny jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků. Usnadňování toho, aby tyto prostředky byly získány zpět, totiž umožňuje posilovat a podporovat právní stát na Ukrajině.

105    Z toho vyplývá, že cílem dotčených omezujících opatření není postihovat protiprávní jednání, jehož se měly dopouštět osoby, na které se tato opatření vztahují, ani odrazovat tyto osoby prostřednictvím donucovacích opatření od páchání takového jednání. Jediným cílem těchto opatření je usnadňovat ukrajinským orgánům odhalování spáchaných zneužití státních prostředků a zachovat jim možnost získat výnosy z těchto zneužití zpět. Mají tedy čistě zajišťovací charakter (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 62 a citovaná judikatura).

106    Dotčená omezující opatření, o kterých Rada rozhodla na základě pravomocí svěřených jí články 21 a 29 SEU, nemají tudíž trestněprávní konotaci. Nelze je tedy klást na roveň rozhodnutí o zmrazení majetku přijatému vnitrostátním soudem členského státu v příslušném trestním řízení, v němž byly dodrženy záruky, které takové řízení skýtá. Požadavky, kterým musí dostát Rada v souvislosti s důkazy, o něž opírá zařazení jména určité osoby na seznam osob, na které se vztahuje toto zmrazení majetku, tudíž nemohou být naprosto stejné jako požadavky, kterým musí dostát vnitrostátní soud ve shora popsaném případě (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 64 a citovaná judikatura).

107    Je nutné rovněž připomenout, že Rada nemá povinnost provádět i bez návrhu a systematicky vlastní šetření nebo prověrky za účelem získání dalšího objasnění, má-li již k dispozici podklady poskytnuté orgány třetí země za účelem přijetí omezujících opatření vůči osobám, které z těchto zemí pocházejí a vůči kterým jsou v nich vedena soudní řízení (rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 57).

108    V projednávané věci musí Rada především prověřit, do jaké míry lze na základě dopisů [důvěrné], o které se hodlá opřít, prokázat, že ukrajinské orgány proti žalobci vedou – jak bylo uvedeno v odůvodnění zařazení jména žalobce na dotčený seznam, připomenutém výše v bodě 98 – trestní řízení pro skutky, které lze považovat za zneužití státních prostředků, a že na základě tohoto řízení bude možné kvalifikovat jednání žalobce tak, že odpovídá relevantnímu kritériu. Teprve v případě bezvýslednosti tohoto prověřování by Rada musela v souladu s judikaturou připomenutou výše v bodě 101 provést doplňující ověřování (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 65 a citovaná judikatura).

109    Kromě toho v rámci spolupráce upravené napadenými akty (viz výše bod 103) Radě v zásadě nepřísluší, aby sama zkoumala a posuzovala správnost a relevanci informací, na jejichž základě ukrajinské orgány vedou proti žalobci trestní řízení pro skutky, které lze kvalifikovat jako zneužití státních prostředků. Rada se totiž přijetím napadených aktů, jak bylo již uvedeno výše v bodě 105, nesnaží sama postihovat případy zneužití státních prostředků vyšetřované ukrajinskými orgány, nýbrž zachovat těmto orgánům možnost odhalovat tato zneužití a získat výnosy z nich zpět. Prověřit informace, z nichž tyto orgány vycházejí, a případně z nich vyvodit důsledky pro výsledek zmíněných řízení, musí tudíž v rámci těchto řízení uvedené orgány (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 66).

110    Takový výklad potvrzuje judikatura, ze které vyplývá, že Radě nepřísluší ověřovat opodstatněnost vyšetřování vedených proti dotyčné osobě, nýbrž jen opodstatněnost rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků s ohledem na tato vyšetřování (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Ezz a další v. Rada, C‑220/14 P, EU:C:2015:147, bod 77).

111    Rada zajisté nemůže za všech okolností uznat správnost zjištění ukrajinských orgánů [důvěrné]. Takový postup by byl v rozporu se zásadou řádné správy a obecně s povinností unijních orgánů ctít při uplatňování unijního práva základní práva, kterou mají na základě čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce SEU ve spojení s čl. 51 odst. 1 Listiny (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 67).

112    Rada nicméně musí v závislosti na okolnostech daného případu posoudit, zda je nezbytné provést doplňující ověřování, a konkrétně požádat ukrajinské orgány o sdělení dodatečných důkazů, ukáží-li se důkazy již poskytnuté jako nedostatečné nebo nekonzistentní. Nelze totiž vyloučit, že skutečnosti, s nimiž byla Rada seznámena samotnými ukrajinskými orgány nebo jinak, vyvolají u tohoto orgánu pochybnosti o tom, zda důkazy již poskytnuté těmito orgány jsou dostatečné. Osoby, na které se vztahují omezující opatření, by navíc mohly v rámci možnosti, která jim musí být poskytnuta, a sice možnosti vyjádřit se k důvodům, kterými Rada zamýšlí odůvodnit ponechání jejich jména či názvu na dotčeném seznamu, předložit takové skutečnosti – a to i skutečnosti svědčící v jejich prospěch – na jejichž základě by Rada musela provést doplňující ověřování. Konkrétně – ačkoli Radě nepřísluší posuzovat namísto ukrajinských soudů opodstatněnost trestních řízení [důvěrné] – nelze vyloučit, že tento orgán si bude muset, zejména s ohledem na připomínky žalobce, vyžádat od ukrajinských orgánů vysvětlení k důkazům, na nichž se tato řízení zakládají (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 68).

113    V projednávané věci je třeba konstatovat, že se Rada při ponechání omezujících opatření vůči žalobci v platnosti opírá především o dopis ze dne 10. října 2014 ve vztahu k aktům z března 2015 a o dopis ze dne 30. listopadu 2015 ve vztahu k aktům z března 2016.

114    V těchto dopisech, [důvěrné].

115    Je třeba podotknout, že jedno z těchto řízení je irelevantní, neboť se týká trestného činu [důvěrné], a nikoli trestného činu zneužití státních prostředků. To nezpochybňuje žádný z účastníků řízení, jak plyne z jejich odpovědí na otázku, kterou Tribunál položil na jednání.

116    Druhé z těchto řízení naopak je relevantní pro účely uplatnění dotčeného kritéria pro zařazení. Z dopisů ze dne 10. října 2014 a 30. listopadu 2015 totiž vyplývá, že proti žalobci je vedeno [důvěrné]. Trestný čin, pro který je předmětné řízení vedeno, je tak z právního hlediska kvalifikován jako zneužití státních prostředků.

117    Konkrétně z dopisu ze dne 10. října 2014 vyplývá, že [důvěrné].

118    V dopise ze dne 30. listopadu 2015 je vylíčen další průběh [důvěrné].

119    V tomto dopise je také upřesněno, že [důvěrné].

120    Konečně podle dopisu ze dne 30. listopadu 2015 [důvěrné].

121    Z toho vyplývá, že ponechání omezujících opatření vůči žalobci v platnosti vycházelo z důkazů, na jejich základě mohla Rada jednoznačně konstatovat, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení vedou proti žalobci řízení týkající se trestného činu zneužití státních prostředků.

122    Je totiž třeba poukázat na to, že v dopisech ze dne 10. října 2014 a 30. listopadu 2015 je uvedeno [důvěrné].

123    Dopis ze dne 10. října 2014 i dopis ze dne 30. listopadu 2015 dokládají [důvěrné], takže tyto dopisy neponechávají žádný prostor pro pochybnost o údajné žalobcově účasti, a to tím spíše že popis skutkových okolností trestného činu je neměnný a konzistentní a tyto okolnosti jsou [důvěrné] z právního hlediska kvalifikovány jako zneužití státních prostředků, což odpovídá relevantnímu kritériu.

124    Dopisy, se kterými byla Rada seznámena, navíc [důvěrné] (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, Kljujev v. Rada, T‑340/14, EU:T:2016:496, body 41 a 93). V tomto ohledu tedy nelze Radě vytýkat, že informace [důvěrné] považovala za správné a podložené.

125    Kromě toho je třeba konstatovat, že podle dopisů je žalobce podezřelý z několika hospodářských trestných činů či trestných činů proti majetku [důvěrné].

126    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že dotčená omezující opatření usnadňují a doplňují úsilí ukrajinských orgánů o navrácení zneužitých státních prostředků, což spadá pod cíl posilovat právní stát, jak bylo již uvedeno výše v bodech 104 a 105.

127    V této souvislosti z dopisu ze dne 30. listopadu 2015 plyne, že [důvěrné]. Zmrazení finančních prostředků v celé Unii, o kterém rozhodla Rada, tedy posiluje účinnost kroků činěných na vnitrostátní úrovni.

128    Konečně je vhodné podotknout, že stíhání hospodářských trestných činů či trestných činů proti majetku, jako je zneužití státních prostředků, je důležitým prostředkem boje proti korupci a boj proti korupci představuje v kontextu vnější činnosti Unie zásadu, která spadá pod pojem „právní stát“. Dále je třeba uvést, že trestný čin, který je žalobci kladen za vinu, je součástí širších souvislostí, kdy nezanedbatelná část bývalé ukrajinské vládnoucí vrstvy je podezírána z toho, že se při správě veřejných zdrojů dopustila závažných trestných činů, a vážně tím ohrozila institucionální a právní základy země a porušila mimo jiné zásady legality, zákazu svévole výkonné moci, účinného soudního přezkumu a rovnosti před zákonem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, Kljujev v. Rada, T‑340/14, EU:T:2016:496, bod 117). Z toho vyplývá, že s ohledem na funkce, které žalobce zastával v rámci bývalé ukrajinské vládnoucí vrstvy, a také na funkci v čele Národní banky Ukrajiny, kterou zastával v okamžiku spáchání trestného činu, z něhož je podezřelý, předmětná omezující opatření jako celek účinně přispívají k usnadnění stíhání trestných činů zneužití státních prostředků, jež byly spáchány na úkor ukrajinských institucí, a usnadňují ukrajinským orgánům získat zpět výnosy z takového zneužití. Za předpokladu, že bude trestní stíhání odůvodněné, výše uvedené umožní, aby bylo soudní cestou snadněji potrestáno tvrzené korupční jednání, jehož se dopustili příslušníci bývalého režimu, čímž se přispěje k podpoře právního státu v této zemi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, Kljujev v. Rada, T‑340/14, EU:T:2016:496, bod 118).

129    Rada se tudíž při přijímání aktů z března 2015 a aktů z března 2016 v rozsahu, v němž se týkají žalobce, nedopustila zjevně nesprávného posouzení.

130    Argumenty, kterým se žalobce snaží tento závěr zpochybnit, nemohou obstát.

131    V první řadě je třeba konstatovat, že argumenty žalobce, které souvisejí se zpochybněním pravdivosti obvinění vznesených proti němu a které uvedl s cílem popřít skutky naplňující znaky trestného činu, který je mu na Ukrajině přičítán, nejsou relevantní.

132    Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury, citované zejména výše v bodech 105, 107, 109 a 110, Radě v zásadě nepřísluší, aby sama zkoumala a posuzovala správnost a relevanci informací, na jejichž základě ukrajinské orgány vedou proti žalobci soudní vyšetřování, a prověřit informace, z nichž tyto orgány vycházejí, a případně z nich vyvodit důsledky pro výsledek zmíněných šetření musí v rámci těchto šetření právě uvedené orgány (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Ben Ali v. Rada, T‑200/14, nezveřejněný, EU:T:2016:216, bod 158).

133    V každém případě je třeba konstatovat, že uvedené argumenty jsou nepřesvědčivé.

134    Žalobce předně zpochybňuje popis skutku vyplývající zejména ze [důvěrné]. Tvrdí v podstatě, že skutky tam uvedené nemohou v projednávané věci naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití státních prostředků.

135    Je přitom nutné konstatovat, že tyto dokumenty naopak jen dokládají, že je proti němu na Ukrajině vedeno trestní vyšetřování v souvislosti se zneužitím státních prostředků, takže potvrzují informace [důvěrné], jak byly uvedeny výše v bodech 122 a 123.

136    Z dokumentů zmíněných výše v bodě 134 totiž plyne, že žalobce je podezřelý ze zneužití finančních prostředků [důvěrné].

137    V této souvislosti tyto dokumenty a dopisy [důvěrné]. Je tedy třeba poukázat na to, že Rada již byla seznámena s přesnými a konkrétními okolnostmi, z nichž ukrajinské orgány vycházely při zahajování dotčeného trestního řízení a při kvalifikaci skutků, které jsou jeho předmětem.

138    Dále k tvrzení žalobce, že [důvěrné], je třeba konstatovat, že tento argument je irelevantní, neboť z výše zmíněných dopisů [důvěrné] a dokumentů vyplývá, že žalobce je podezřelý z toho, že protiprávně převedl finanční prostředky k jiným účelům, než ke kterým byly určeny, jak bylo uvedeno výše v bodě 136 a jak podotýká Rada. Toto zjištění přitom, celkově vzato, odpovídá definici pojmu „zneužití státních prostředků“ uvedené v judikatuře, podle které pod tento pojem spadá jakékoli jednání spočívající v neoprávněném použití zdrojů náležejících veřejnoprávním korporacím nebo pod jejich kontrolou k účelům neslučitelným s účely, ke kterým jsou tyto zdroje určeny, a zejména k soukromým účelům. Pod tento pojem spadá tudíž jen takové použití, jehož důsledkem je zásah do finančních zájmů těchto korporací, a tedy škoda vyčíslitelná v penězích (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 30. června 2016, CW v. Rada, T‑224/14, nezveřejněný, EU:T:2016:375, bod 89).

139    Žalobce se navíc nemůže opírat o dokument, který předložil jako nový důkazní návrh (viz bod 34 výše), a sice přípis vedoucího právního oddělení Národní banky Ukrajiny ze dne 26. října 2016.

140    Bez ohledu na posouzení přípustnosti tohoto nového důkazního návrhu podle čl. 85 odst. 3 jednacího řádu, podle kterého musí být tento článek uplatněn jen výjimečně a za podmínky, že prodlení se vznesením tohoto nového důkazního návrhu je řádně odůvodněné, postačí konstatovat, že tento dokument pochází z doby po přijetí aktů z března 2015 i aktů z března 2016.

141    V této souvislosti je třeba připomenout, že rozhodnutí o zmrazení majetku musí být posouzeno v závislosti na informacích, které Rada mohla mít k dispozici v okamžiku, kdy toto rozhodnutí přijala (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. května 2013, Trabelsi a další v. Rada, T‑187/11, EU:T:2013:273, bod 115). Podle ustálené judikatury totiž platí, že se legalita unijního aktu posuzuje podle skutkových a právních okolností, které existovaly k datu přijetí daného aktu (viz rozsudek ze dne 26. října 2012, Oil Turbo Compressor v. Rada, T‑63/12, EU:T:2012:579, bod 19 a citovaná judikatura). Předmětný důkaz je tedy irelevantní.

142    Konečně, pokud žalobce argumentuje nečinností vyšetřovatele trvající od podzimu 2014, je nutno poukázat na to, že [důvěrné]. K tvrzení žalobce, že se z důvodu této nečinnosti aktivně snažil dosáhnout zastavení trestního řízení na Ukrajině, je nutno konstatovat [důvěrné]. Nic tedy nedokládá, že by řízení vedené na Ukrajině proti žalobci bylo skončeno.

143    Ve druhé řadě je nutné odmítnout jako irelevantní i argumenty žalobce související s údajným špatným fungováním ukrajinské justice a politiky.

144    Zaprvé k argumentu týkajícímu se pravdivosti informací obsažených v dopise [důvěrné] ze dne 7. března 2014 je třeba poznamenat, že tento argument je irelevantní, neboť Rada vycházela především z dopisů ze dne 10. října 2014 a 30. listopadu 2015. V těchto dopisech, jejichž hodnověrnost žalobce nezpochybňuje, jsou uvedeny mnohem přesnější a aktualizované údaje [důvěrné]. Dopis ze dne 7. března 2014 navíc Tribunál již posuzoval v rozsudku ze dne 28. ledna 2016, Arbuzov v. Rada (T‑434/14, nezveřejněný, EU:T:2016:46) (viz výše bod 22).

145    Zadruhé argument, že se dotčená omezující opatření netýkají některých dalších protagonistů bývalého ukrajinského režimu, je třeba považovat za argument vycházející v podstatě z porušení zásady rovného zacházení. Je sice třeba poukázat na to, že tato zásada, která představuje jednu ze základních zásad unijního práva, brání tomu, aby se srovnatelnými situacemi bylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, EU:T:2009:401, bod 56 a citovaná judikatura), avšak zároveň je nutné konstatovat, že tento argument je irelevantní. Tento argument totiž nemůže zpochybnit opodstatněnost ponechání jména žalobce na seznamu na základě relevantního kritéria. Dodržování zásady rovného zacházení musí být v každém případě v souladu s dodržováním zásady legality, podle níž nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat pochybení, k němuž došlo ve prospěch jiné osoby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, EU:T:2009:401, bod 59 a citovaná judikatura).

146    Zatřetí k obecným tvrzením o porušování práva na spravedlivý proces na Ukrajině a v podstatě o špatném politickém fungování ukrajinských institucí a absenci nezávislosti ukrajinských soudů je třeba připomenout, že Ukrajina je členským státem Rady Evropy od roku 1995 a ratifikovala Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950, a dále že Unie i mezinárodní společenství uznaly legitimitu nového ukrajinského režimu. Rada tedy nepochybila, když vycházela z důkazů [důvěrné], které se týkaly toho, že je vedeno trestní řízení ohledně obvinění žalobce ze zneužití státních prostředků nebo majetku, a nezpochybnila legalitu a legitimitu ukrajinského režimu a soudnictví.

147    Samozřejmě nelze vyloučit, že pokud žalobce předloží důkazy, které umožňují prokázat, že skutky, které jsou mu vytýkány, jsou vylíčeny zjevně nepravdivě nebo zkresleně, musí Rada ověřit informace, které jí byly předloženy, a případně si vyžádat doplnění informací či důkazů.

148    Nicméně ani s ohledem na některé nedostatky ukrajinských institucí, na něž bylo poukázáno, nelze ze skutečností předložených žalobcem dovodit, že by si nový režim této země nezasluhoval žádnou podporu ze strany Unie.

149    V tomto ohledu Rada správně poukazuje na několik zlepšení, která nový ukrajinský režim zavedl. V této souvislosti zmiňuje program přidružení EU-Ukrajina, schválený dne 16. března 2015, který obsahuje seznam krátkodobých reformních opatření, která by Ukrajina měla řešit přednostně a která se týkají zejména oblasti soudnictví a boje proti korupci. Rada zmiňuje též zprávy Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva za období od 16. února do 15. května 2015, od 16. května do 15. srpna 2015 a od 16. srpna do 15. listopadu 2015, vyzdvihující trvalý pokrok, který ukrajinská vláda učinila v provádění doporučení tohoto Úřadu. Rada se rovněž správně opírá o přijetí rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/601 ze dne 15. dubna 2015 o poskytnutí makrofinanční pomoci Ukrajině, podle kterého podmínkou poskytnutí této pomoci je, že Ukrajina bude respektovat zásady demokracie a právního státu.

150    Především je třeba připomenout, že podle judikatury musí unijní soud v rámci soudního přezkumu omezujících opatření přiznat Radě širokou posuzovací pravomoc při stanovování obecných kritérií vymezujících okruh osob, na které se mohou omezující opatření vztahovat (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, C‑348/12 P, EU:C:2013:776, bod 120, a ze dne 21. dubna 2015, Anbouba v. Rada, C‑605/13 P, EU:C:2015:248, bod 41).

151    Dále je třeba podotknout, že pokud by posouzení argumentace žalobce vyžadovalo, aby se Tribunál vyjádřil k legalitě změny ukrajinského režimu a posoudil podloženost závěrů, ke kterým v tomto ohledu dospěly různé mezinárodní orgány, včetně politických závěrů Rady, je nutno konstatovat, že takové posouzení nespadá do rozsahu přezkumu, který Tribunál vykonává v případě aktů, jež jsou předmětem projednávané věci (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 25. dubna 2013, Gbagbo v. Rada, T‑119/11, nezveřejněný, EU:T:2013:216, bod 75).

152    V projednávaném případě je tedy nutné poukázat na to, že skutečnosti tvrzené žalobcem nejsou ani způsobilé zpochybnit věrohodnost obvinění vznesených vůči němu v souvislosti s konkrétními skutky zakládajícími zneužití státních prostředků, jak bylo posuzováno výše, ani dostatečné k prokázání, že by problémy, na které poukazuje v souvislosti s ukrajinskou justicí, v průběhu řízení vedeného proti němu, ze kterého vychází rozhodnutí ponechat omezující opatření vůči němu v platnosti, měly konkrétně dopad na jeho osobní situaci.

153    Z výše uvedeného vyplývá, že Rada s ohledem na judikaturu zmíněnou výše v bodech 106 až 112 unesla své důkazní břemeno a svým závěrem, že dopisy [důvěrné] poskytují dostatečný skutkový základ prokazující, že proti žalobci bylo v okamžiku přijetí dotčených aktů vedeno trestní řízení z důvodu zneužití státních prostředků [důvěrné], se nedopustila zjevně nesprávného posouzení.

154    Tuto výtku je proto třeba zamítnout.

d)      Ke dvěma dalším výtkám formulovaným v návrhu na úpravu žaloby v souvislosti s akty z března 2016

155    V návrhu na úpravu žaloby žalobce též tvrdí, že prodloužení platnosti omezujících opatření v roce 2016 nesplňuje relevantní kritérium a je v rozporu s účelem omezujících opatření a cíli SZBP.

156    K první z těchto výtek je třeba konstatovat, že ponechání jména žalobce na seznamu prostřednictvím aktů z března 2016 je v souladu s kritériem pro zařazení změněným v lednu 2015 (viz výše bod 97). Vzhledem k výše rozvedeným úvahám, zejména k úvahám v bodech 134 až 138, totiž nelze výtku žalobce, že kritérium pro zařazení nebylo v okamžiku přijímání aktů z března 2016 splněno, protože vyšetřování, které proti němu bylo stále vedeno, nebylo vyšetřováním pro zneužití státních prostředků nebo majetku, než zamítnout.

157    K druhé z těchto výtek je třeba konstatovat, že podle žalobce existuje „rozpor“ v tom směru, že účelem omezujících opatření je zajistit aktiva v držení osob podezřelých ze zneužití prostředků, kdežto výše zmrazených aktiv přesahuje škodu, z jejíhož způsobení je žalobce podezřelý. To je přitom podle jeho názoru v rozporu s cílem sankcí, jímž je „konsolidovat a podpořit právní stát a dodržování lidských práv na Ukrajině“.

158    Je nicméně nutné podotknout, že posledně uvedený argument žalobce v tomto ohledu vlastně nenamítá ani nesprávnost nebo nepřiměřenost relevantního kritéria vzhledem ke shora uvedenému cíli, ani volbu nesprávného právního základu, a nelze jej chápat jinak, než že jím žalobce v podstatě tvrdí, že došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho vlastnického práva, zejména když tvrdí, že výše zmrazených aktiv přesahuje škodu, z jejíhož způsobení je podezřelý.

159    Je proto třeba upozornit na to, že tato výtka bude projednána v rámci druhého žalobního důvodu.

160    Z výše rozvedených úvah a z bodu 178 níže v tomto rozsudku vyplývá, že jednotlivým výtkám, na které se člení první žalobní důvod, nelze vyhovět.

161    První žalobní důvod musí proto být zamítnut v plném rozsahu.

2.      K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na vlastnictví

162    Žalobce poukazuje na porušení svého práva na vlastnictví zaručeného v čl. 17 odst. 1 Listiny a v článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v důsledku přijetí omezujících opatření vůči němu došlo k omezení jeho práva nakládat se svým majetkem.

163    Žalobce tvrdí, že tato opatření uložená jak v aktech z března 2015, tak v aktech z března 2016 představují omezení jeho vlastnického práva, které je v rozporu s podmínkami vyjmenovanými v čl. 52 odst. 1 Listiny. Jak totiž vyplývá z prvního žalobního důvodu, akty z března 2015 i akty z března 2016 byly podle právního názoru žalobce přijaty v rozporu s jeho právem na řádnou správu, a omezení jeho vlastnického práva bylo tedy přijato bez právního důvodu. Toto omezení je podle jeho názoru v rozporu také se zásadami proporcionality a nezbytnosti, s cílem SZBP „upevňovat a podporovat demokracii, právní stát, lidská práva a zásady mezinárodního práva“ podle čl. 21 odst. 2 písm. b) SEU a se „zásadou potřeby ochrany práv a svobod druhého“.

164    Rada s argumentací žalobce nesouhlasí.

165    Je třeba připomenout, že čl. 17 odst. 1 Listiny zní:

„Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.“

166    Podle čl. 52 odst. 1 Listiny musí být každé omezení výkonu práv a svobod uznaných Listinou stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod a dále omezení mohou být při dodržení zásady proporcionality zavedena pouze tehdy, jsou-li nezbytná a odpovídají-li skutečně cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

167    Podle judikatury platí, že opatření spočívající ve zmrazení finančních prostředků s sebou bezpochyby nese omezení výkonu práva na vlastnictví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, bod 358). Právo na vlastnictví zakotvené článkem 17 odst. 1 Listiny však nepředstavuje absolutní výsadu, a jeho výkon může být v důsledku toho omezen za podmínek stanovených v čl. 52 odst. 1 Listiny (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Ezz a další v. Rada, T‑256/11, EU:T:2014:93, bod 195 a citovaná judikatura).

168    Jak přitom vyplývá z citovaného čl. 52 odst. 1 Listiny, omezení výkonu práva na vlastnictví musí k tomu, aby bylo v souladu s unijním právem, splňovat tři podmínky.

169    Zaprvé omezení musí být „stanoveno zákonem“. Jinými slovy, dané opatření musí mít právní základ. Zadruhé omezení musí sledovat cíl obecného zájmu, který uznává Unie. K těmto cílům patří cíle sledované v rámci SZBP, jež jsou uvedeny v čl. 21 odst. 2 SEU. Zatřetí omezení nesmí být nepřiměřené. Musí být nezbytné a přiměřené sledovanému cíli. Dále nesmí dojít k zásahu do „podstaty“, tedy základu dotčeného práva nebo svobody (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Ezz a další v. Rada, T‑256/11, EU:T:2014:93, body 197 až 200 a citovaná judikatura).

170    V daném případě jsou všechny tyto podmínky splněny.

171    Zaprvé je třeba poukázat na to, že omezení je „stanoveno zákonem“, neboť ponechání jména žalobce na seznamu odpovídá relevantnímu kritériu původně stanovenému v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, ve znění rozhodnutí 2015/143, a převzatému do aktů z března 2015 i do aktů z března 2016.

172    V tomto ohledu je třeba v souvislosti s tvrzením žalobce, že omezení jeho vlastnického práva bylo přijato bez právního důvodu, neboť Rada přijetím dotčených aktů porušila jeho právo na řádnou správu, odmítnout jeho argumentaci jako neopodstatněnou, a to z týchž důvodů, které vedly k zamítnutí prvního žalobního důvodu.

173    Zadruhé je třeba konstatovat, že akty z března 2015 i akty z března 2016 jsou v souladu s cíli SZBP, neboť dotčená rozhodnutí skutečně přispívají k naplňování cíle obecného zájmu zmíněného v čl. 21 odst. 2 písm. b) SEU, kterým je upevňovat a podporovat právní stát (viz mimo jiné výše body 103 a 104). Tím se tyto akty staly součástí politiky podpory ukrajinským orgánům, jejímž cílem je podporovat politickou i hospodářskou stabilizaci Ukrajiny, zvláště pomáhat orgánům této země v jejich boji proti zneužívání státních prostředků.

174    Zatřetí je k přiměřenosti zásahu do vlastnického práva žalobce třeba připomenout, že zásada proporcionality coby obecná zásada unijního práva vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení cílů sledovaných dotčenou právní úpravou. Nabízí-li se proto volba mezi několika vhodnými opatřeními, je třeba zvolit to opatření, které je nejméně omezující, a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Ezz a další v. Rada, T‑256/11, EU:T:2014:93, bod 205 a citovaná judikatura).

175    Podle judikatury přitom nepříznivé následky plynoucí z omezujících opatření nejsou vzhledem ke sledovaným cílům nepřiměřené, a to jednak s ohledem na skutečnost, že tato opatření jsou ze své podstaty dočasná a vratná, a nezasahují tudíž do „podstaty“ práva na vlastnictví, a jednak na to, že se od nich lze za účelem pokrytí základních potřeb, uhrazení soudních poplatků či mimořádných výdajů dotčených osob odchýlit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Ezz a další v. Rada, T‑256/11, EU:T:2014:93, bod 209 a citovaná judikatura).

176    Omezující opatření navíc účinně přispívají ke snazšímu zjišťování zneužívání státních prostředků kromě toho, že usnadňují jejich vymáhání zpět, přičemž žalobce nevznáší žádný argument, kterým by mohl prokázat, že tato opatření nejsou vhodná nebo že k dosažení sledovaných cílů existují jiná méně omezující opatření.

177    V této souvislosti je třeba k argumentu žalobce, že zmrazení finančních prostředků v podstatě není odůvodněné nad rámec hodnoty údajně zpronevěřeného majetku, jak tato hodnota vyplývá z informací, které Rada měla nebo měla mít k dispozici (viz výše bod 158), podotknout, že [důvěrné] a dále že jakýkoli pokus o určení výše zmrazených finančních prostředků by byl v praxi mimořádně náročný, ne-li nemožný (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, Kljujev v. Rada, T‑340/14, EU:T:2016:496, bod 133).

178    Z toho vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být zamítnut jak v rozsahu, ve kterém se týká aktů z března 2015, tak v rozsahu, ve kterém se týká aktů z března 2016.

179    Žalobu je tudíž třeba zamítnout v celém rozsahu, aniž je nutné rozhodovat o návrzích Rady na zachování účinků rozhodnutí 2015/364 a rozhodnutí 2016/318.

V.      K nákladům řízení

180    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce neměl ve věci úspěch a Rada požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že žalobce ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Sergej Arbuzov ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. července 2017.

Obsah

I. Skutečnosti předcházející sporu

II. Skutkové okolnosti po podání žaloby

III. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

IV. Právní otázky

A. K přípustnosti

B. K věci samé

1. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady řádné správy

a) K výtce vycházející v podstatě z nedostatku odůvodnění

b) K výtce vycházející v podstatě z porušení práva na obhajobu, a konkrétně práva být vyslechnut

1) K aktům z března 2015

2) K aktům z března 2016

c) K výtce vycházející v podstatě ze zjevně nesprávného posouzení Rady

d) Ke dvěma dalším výtkám formulovaným v návrhu na úpravu žaloby v souvislosti s akty z března 2016

2. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na vlastnictví

V. K nákladům řízení

* Jednací jazyk: čeština.

1      Skryté důvěrné údaje