52017IP0414

EUR-Lex

Access to European Union law

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

EUROPA
EUR-Lex home
EUR-Lex - 52017IP0414 - EN

Help

Search tips

Need more search options? Use the Advanced search

Document 52017IP0414

Usnesení Evropského parlamentu ze dne 26. října 2017 k uplatňování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí (2016/2251(INI))

Úř. věst. C 346, 27.9.2018, p. 184–191 (BG, ES, CS, DA, DE, ET, EL, EN, FR, HR, IT, LV, LT, HU, MT, NL, PL, PT, RO, SK, SL, FI, SV)

HTML

PDF

Official Journal

27.9.2018

Úřední věstník Evropské unie

C 346/184

P8_TA(2017)0414

Uplatňování směrnice o odpovědnosti za životní prostředí

(2018/C 346/24)

Evropský parlament,

—	s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí (1) (dále jen směrnice o odpovědnosti za životní prostředí),

—	s ohledem na zprávu Komise Radě a Evropskému parlamentu podle čl. 18 odst. 2 směrnice 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí (COM(2016)0204),

—	s ohledem na články 4 a 191 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU),

—	s ohledem na článek 37 Listiny základních práv Evropské unie,

—	s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/18/ES ze dne 12. března 2001 o záměrném uvolňování geneticky modifikovaných organismů do životního prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/220/EHS (2),

—	s ohledem na změnu směrnice o odpovědnosti za životní prostředí prostřednictvím směrnice 2006/21/ES (3) o nakládání s odpady z těžebního průmyslu, směrnice 2009/31/ES (4) o geologickém ukládání oxidu uhličitého a směrnice 2013/30/EU (5) o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři,

—	s ohledem na pracovní dokument útvarů Komise o hodnocení směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v rámci REFIT (SWD(2016)0121), který je připojen ke zprávě Komise (COM(2016)0204),

—	s ohledem na informační sdělení výzkumné služby Evropského parlamentu ze dne 6. června 2016 s názvem „The implementation of the Environmental Liability Directive: a survey of the assessment process carried out by the Commission“ (6),

—	s ohledem na článek 52 jednacího řádu a čl. 1 odst. 1 písm. e) a přílohu 3 rozhodnutí Konference předsedů ze dne 12. prosince 2002 o postupu udělování svolení k vypracování zpráv z vlastního podnětu,

—	s ohledem na zprávu Výboru pro právní záležitosti a stanovisko Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (A8-0297/2017),

vzhledem k tomu, že podle čl. 191 odst. 1 SFEU musí politika Unie v oblasti životního prostředí přispívat k sledování cílů, jako je ochrana zdraví jejích občanů, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí, podpora uvážlivého a racionálního využívání přírodních zdrojů a podpora opatření na mezinárodní úrovni určených k řešení celosvětových a regionálních problémů v oblasti životního prostředí;

vzhledem k tomu, že se v čl. 191 odst. 2 SFEU uvádí, že politika Unie v oblasti životního prostředí musí být zaměřena na vysokou úroveň ochrany a založena na zásadě předběžné opatrnosti a na zásadách, že je nutné přijímat preventivní opatření, že škody na životním prostředí je nutné odstraňovat pokud možno na místě jejich vzniku a že znečišťovatel by za ně měl platit;

C.	vzhledem k tomu, že článek 11 SFEU stanoví, že do vymezení a provádění politik a činností Unie musí být zahrnuty požadavky na ochranu životního prostředí, zejména s ohledem na podporu udržitelného rozvoje;

D.	vzhledem k tomu, že článek 192 SFEU pověřuje Evropský parlament a Radu vymezením opatření, která je třeba přijmout, aby byly dosaženy obecné cíle Unie v oblasti životního prostředí (7);

E.	vzhledem k tomu, že článek 37 Listiny základních práv stanoví, že vysoká úroveň ochrany životního prostředí a zlepšování jeho kvality musí být součástí politik Unie a musí být zaručeny v souladu se zásadou udržitelného rozvoje;

F.	vzhledem k tomu, že způsobem, jak podpořit spolupráci a zajistit, aby všechny politiky Unie byly ve vzájemném souladu, je koordinovaná strategie v oblasti životního prostředí pro celou Unii;

G.	vzhledem k tomu, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí se v současné době vztahuje výlučně na škody na biologické rozmanitosti (chráněné druhy a přírodní stanoviště), vodě a půdě, které způsobí provozovatelé;

vzhledem k tomu, že aby mohla být pokryta odpovědnost za škody na životním prostředí, vznikl spontánně trh finančního zajištění, který by ovšem nemusel stačit na to, aby pokryl specifické případy, například pokud jde o malé a střední podniky či specifické druhy operací (těžební plošiny, nukleární zařízení atd.);

vzhledem k tomu, že k hlavním příčinám nejednotného uplatňování směrnice o odpovědnosti za životní prostředí patří mimo jiné obtížný odhad v případě, že škoda na přírodním zdroji přesáhne stanovenou hranici, a skutečnost, že celá řada členských států nezavedla postup pro posuzování komentářů a připomínek nevládních organizací činných v oblasti životního prostředí a dalších příslušných sdružení;

vzhledem k tomu, že v celé řadě členských států mají mnohé zúčastněné strany (nevládní organizace v oblasti životního prostředí, pojišťovny, provozovatelé a především dotyčné orgány) o směrnici o odpovědnosti za životní prostředí malé povědomí – a v některých případech žádné –, což je způsobeno mimo jiné tím, že nejsou k dispozici žádné pokyny, které by mohly pomoci při provádění těchto právních předpisů;

K.	vzhledem k tomu, že mnohé členské státy dosáhly pokroku při účinném plnění hlavních cílů spočívajících v prevenci a nápravě škod na životním prostředí; nicméně vzhledem k tomu, že v některých členských státech je směrnice o odpovědnosti za životní prostředí nadále prosazována nedostatečně;

L.	vzhledem k tomu, že z nejnovějších vědeckých objevů vyplývá, že znečištění z průmyslové činnosti může působit na životní prostředí i lidský organismus dosud netušeným nezpůsobem a že může ohrozit lidské zdraví, udržitelnost a rovnováhu biologických a biologicko-evolučních procesů;

je si vědom významu studií a zpráv Komise zabývajících se posouzením provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a jeho dopadem na členské státy, jakož i významu doporučení pro účinné a souvislé provádění směrnice, podle nichž je třeba upřednostňovat harmonizaci vnitrostátních řešení a postupů v širším rámci právní odpovědnosti; v této souvislosti vítá vytvoření víceletého pracovního programu týkajícího se směrnice o odpovědnosti za životní prostředí na období 2017–2020;

se znepokojením konstatuje, že výsledky těchto zpráv svědčí o alarmující situaci ohledně účinného uplatňování dotyčné směrnice, a konstatuje, že v celé řadě členských států byla směrnice provedena nerovnoměrně a povrchně;

Aktuální stav provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí

konstatuje, že řada členských států nedodržela lhůtu pro provedení směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a že dotyčná směrnice byla ve všech 27 členských státech provedena až v polovině roku 2010;

domnívá se, že v důsledku diskrečních pravomocí stanovených ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí a značné jasnosti a nejednotného uplatňování klíčových pojmů, jakož i nedostatečně rozvinutých schopností a odbornosti nevedlo provedení této směrnice do vnitrostátních systémů odpovědnosti k vytvoření rovných podmínek a že, jak potvrdila Komise ve své zprávě, byla směrnice provedena velmi různorodě, a to pokud jde o právní i praktická hlediska, s tím, že počet případů se mezi členskými státy značně liší; domnívá se proto, že je třeba vyvinout další úsilí, aby bylo možné zajistit na evropské úrovni standardizaci právních předpisů;

konstatuje, že tato nesourodost je také způsobena přílišnou obecností dotyčné směrnice, která byla vypracována podle modelu rámcové směrnice;

lituje toho, že navzdory opatřením, která přijala Komise v souvislosti s pozdním provedením a záležitostmi souvisejícími s neplněním povinností, a navzdory skutečnosti, že se dotyčná směrnice vyznačuje mimořádnou pružností, sedm členských států se stále potýká s problémem nedodržení povinností;

konstatuje, že členské státy oznamují případy škod na životním prostředí, které vedly k použití směrnice o odpovědnosti za životní prostředí (8), velmi rozdílným způsobem, což lze vysvětlit tím, že namísto dotyčné směrnice uplatňují vnitrostátní právní předpisy;

Omezená účinnost směrnice o odpovědnosti za životní prostředí

konstatuje, že účinnost směrnice o odpovědnosti za životní prostředí je v jednotlivých členských státech značně různorodá;

zdůrazňuje, že jednou z hlavních překážek bránících účinnému a jednotnému uplatňování dotyčné směrnice je různý výklad a uplatňování „prahu významnosti“ u škod na životním prostředí, jakož i skutečnost, že není k dispozici dostatečný počet přesných údajů o správních nákladech pro veřejné orgány, včetně údajů o doplňkových a vyrovnávacích nápravách škod, a že se tyto údaje navíc rozcházejí a pro podniky nejsou k dispozici vůbec;

10.

vyjadřuje hluboké politování nad skutečností, že podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí jsou jako „závažné“ označeny pouze ty incidenty, které způsobí smrt či vážné zranění, aniž by se odkazovalo na důsledky pro životní prostředí; zdůrazňuje proto, že i incident, který nezpůsobí smrt či vážné zranění, může mít závažný dopad na životní prostředí, a to kvůli svému rozsahu či dopadům např. na chráněné oblasti, chráněné druhy či obzvláště zranitelná stanoviště;

11.

lituje toho, že jsou některé činnosti s potenciálními negativními dopady na biologickou rozmanitost a životní prostředí – například potrubní přeprava nebezpečných látek, těžba a implantace invazivních nepůvodních druhů –, na které se v současnosti požadavek na objektivní odpovědnost nevztahuje; konstatuje, že zejména v případě škod na biologické rozmanitosti nepokrývají činnosti ve výčtu v příloze III dostatečně oblasti, jež potenciálně způsobují škody;

12.

poznamenává, že v článku 1 směrnice o odpovědnosti za životní prostředí by měl být rámec odpovědnosti za životní prostředí rozšířen tak, aby zahrnoval environmentální sanaci a ekologickou obnovu do původního stavu po ukončení pracovních činností, a to i v případě, kdy byly škody na životním prostředí způsobeny činnostmi nebo emisemi, jež byly výslovně schváleny příslušnými orgány;

13.

zdůrazňuje, že všechny zainteresované strany poukázaly na problémy spojené s ukládáním objektivní odpovědnosti za nebezpečnou činnost podle přílohy III směrnice o odpovědnosti za životní třetím stranám představujícím právní nástupce zodpovědného subjektu (9);

14.

připomíná zkušenosti s prováděním stávajících finančních zajištění, které ukázaly nedostatky, pokud jde o zajištění toho, aby provozovatelé byli schopni účinně pokrýt finanční povinnosti v případě, že jsou odpovědní za škody na životním prostředí, a je znepokojen případy, kdy provozovatelé nebyli schopni nést náklady na nápravu těchto škod;

15.

zdůrazňuje, že přetrvávají problémy, pokud jde o uplatňování směrnice na incidenty velkého rozsahu, zejména není-li možné identifikovat odpovědného znečišťovatele nebo pokud je znečišťovatel v platební neschopnosti nebo v úpadku;

16.

konstatuje, že náklady související se škodami na životním prostředí pro provozovatele, kteří za ně nesou odpovědnost, lze snížit prostřednictvím využívání nástrojů finančního zajištění (pokrývajících pojištění a alternativní nástroje, jako jsou bankovní záruky, dluhopisy, fondy či cenné papíry); domnívá se, že v rámci trhu finančního zajištění, na nějž se vztahuje směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, je poptávka nízká z důvodu nízkého počtu případů, k nimž v členských státech dochází, nedostatečné jasnosti některých pojmů směrnice a skutečnosti, že pojišťovací modely vznikají v mnoha členských státech pomalu v závislosti na vyspělosti trhu pro tyto nástroje;

17.

konstatuje, že možnosti zlepšit nabídku finančního zajištění brání nedostatek a rozporuplnost údajů týkajících se případů, na něž se vztahuje směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, jimiž EU disponuje;

18.

podněcuje členské státy k tomu, aby přijaly opatření ke zrychlení vytváření nástrojů finančního zajištění, včetně finančních mechanismů v případě platební neschopnosti, a trhů vhodnými hospodářskými a finančními subjekty, s cílem umožnit provozovatelům využití finančních záruk k pokrytí svých odpovědností;

19.

upozorňuje na studii proveditelnosti Komise týkající se konceptu celounijního nástroje pro sdílení rizik v případě průmyslových katastrof (10) a zdůrazňuje, že je třeba provést další analýzu a důkladnější studii proveditelnosti, pokud jde o klíčové právní a finanční otázky;

20.

s potěšením konstatuje, že pokud jde o uplatňování dotyčné směrnice v souvislosti s chráněnými druhy a přírodními stanovišti, polovina členských států uplatňuje širší oblast působnosti (Belgie, Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Polsko, Portugalsko, Řecko, Slovinsko, Spojené království, Španělsko, Švédsko);

21.

domnívá se, že k příčinám nedostatečné harmonizace směrnice o odpovědnosti za životní prostředí patří i absence ustanovení o standardním administrativním postupu pro hlášení bezprostřední hrozby škod na životním prostředí či skutečných škod příslušným orgánům; lituje proto, že ze směrnice nevyplývá povinnost zveřejňovat oznámení či informace o tom, jak byly dotyčné případy vyřešeny; konstatuje, že některé členské státy poukázaly na toto omezení ve svých vnitrostátních právních předpisech a zřídily databáze o oznámeních/incidentech/případech; upozorňuje nicméně na to, že tato praxe se mezi členskými státy značně rozchází a je spíše omezená;

22.

zdůrazňuje, že režimy náhrad musí být schopny řešit přeshraniční žádosti účinně, rychle, v přiměřených lhůtách a bez rozlišování mezi žadateli pocházejícími z různých zemí Evropského hospodářského prostoru; doporučuje, aby byly zaznamenány jak hlavní, tak i vedlejší škody ve všech postižených oblastech s přihlédnutím ke skutečnosti, že při některých nehodách jsou zasaženy větší plochy a následky jsou citelné ještě dlouho poté; zdůrazňuje, že zejména sousední země, které nejsou členy Evropského hospodářského prostoru, musí dodržovat mezinárodní právo v oblasti ochrany životního prostředí a odpovědnosti;

23.

připomíná, že podle čl. 4 odst. 5 směrnice o odpovědnosti za životní prostředí se směrnice vztahuje pouze na škody na životním prostředí způsobené znečištěním neohraničené povahy a na bezprostřední hrozbu takových škod tam, kde je možné najít příčinnou souvislost mezi škodami a činnostmi jednotlivých provozovatelů; opakuje rovněž, že Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) již ve své zprávě z roku 2013 stanovil nepopiratelnou příčinnou souvislost mezi emisemi plynů a škodou související se změnou klimatu a s životním prostředím (11);

Návrhy na zlepšení harmonizace směrnice o odpovědnosti za životní prostředí

24.

žádá, aby směrnice o odpovědnosti za životní prostředí byla co nejdříve podrobena přezkumu a aby byla revidována definice „škod na životním prostředí“ uvedená v čl. 2 odst. 1 této směrnice, konkrétně pokud jde o kritéria pro určení závažných nepříznivých účinků na chráněné druhy a stanoviště (v příloze I) a o rizika škod na vodách a půdě, s cílem učinit ji dostatečně účinnou, jednotnou a ucelenou, aby bylo možné držet krok s rychlým vývojem znečišťujících látek z průmyslové činnosti;

25.

žádá Komisi, aby objasnila, definovala a podrobně vymezila pojem „práh významnosti“ a posoudila rozdílné maximální limity odpovědnosti pro činnosti s cílem umožnit stejnorodé a jednotné uplatňování dotyčné směrnice ve všech členských státech;

26.

vyzývá Komisi, aby poskytla jasný a souvislý výklad zeměpisného rozsahu pojmu „příznivý stav z hlediska ochrany“, který je součástí směrnice o odpovědnosti za životní prostředí (území EU, území členské státu, přírodní krajina); v tomto ohledu se domnívá, že je třeba uplatňovat přístup založený na určité lokalitě s cílem zajistit správné a účinné uplatňování;

27.

vyzývá Komisi, aby stanovila pravidla nutná k jasnému a nespornému vymezení případů, na něž se vztahuje směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, a případů, na něž by měly být uplatněny vnitrostátní standardy, jsou-li přísnější;

28.

konstatuje, že znečištění ovzduší poškozuje lidské zdraví a životní prostředí a že podle úřadu Eurostat představuje znečištění oxidem dusičitým a pevnými částicemi vážná zdravotní rizika; v tomto ohledu vyzývá k tomu, aby do definic „škod na životním prostředí“ a „přírodních zdrojů“ v článku 2 byly zahrnuty „ekosystémy“; dále vyzývá Komisi, aby zvážila možnost rozšíření oblasti působnosti této směrnice a uložení odpovědnosti za škody na lidském zdraví a životním prostředí, včetně škod na ovzduší (12);

29.

vyzývá Komisi, aby zavedla povinnost finančního zajištění, například povinného pojištění odpovědnosti za životní prostředí pro provozovatele, a vytvořila harmonizovanou metodiku EU pro výpočet maximálních limitů odpovědnosti s přihlédnutím k charakteristikám každé činnosti a jejímu okolí; dále vyzývá Komisi, aby zvážila možnost vytvoření evropského fondu pro ochranu životního prostředí proti škodám způsobeným průmyslovou činností, na níž se vztahuje směrnice o odpovědnosti za životní prostředí (13), aniž by byla oslabena zásada „znečišťovatel platí“, pokud jde o riziko úplatku a pouze v případech, že nemohou být uplatněny trhy finančního zajištění; domnívá se, že totéž by se mělo vztahovat na případy rozsáhlých nehod, není-li možné vysledovat provozovatele odpovědného za škody;

30.

požaduje, aby každý provozovatel, který má užitek z provádění určitých činností, rovněž nesl odpovědnost za veškeré škody na životním prostředí nebo za jeho znečištění, které tyto činnosti způsobí;

31.

je toho názoru, že vzhledem k závažnosti a potenciálním dopadům katastrof souvisejících s průmyslem a s nimi souvisejícím rizikům pro lidské zdraví, životní prostředí a majetek musí být přidány další záruky, aby se evropským občanům dostalo bezpečného a spolehlivého systému prevence a zvládání katastrof založeného na sdílení rizik, zvýšené odpovědnosti provozovatelů průmyslových podniků a zásadě „znečišťovatel platí“; vyzývá k posouzení toho, zda je třeba začlenit do směrnice o odpovědnosti za životní prostředí systém občanskoprávní odpovědnosti za škody na lidském zdraví a životním prostředí (14);

32.

žádá o zavedení systému druhotné odpovědnosti třetích stran představujících právní nástupce zodpovědného subjektu;

33.

doporučuje, aby se možnost požadovat dodatečnou odpovědnost státu stala povinností, aby bylo zajištěno účinné a proaktivní provádění tohoto právního předpisu;

34.

dále vyzývá k odstranění možnosti zproštění odpovědnosti na základě povolení a zproštění odpovědnosti na základě stavu znalostí s cílem vytvořit rovné podmínky, podpořit zásadu „znečišťovatel platí“ a zlepšit účinnost právních předpisů;

35.

žádá Komisi, aby neprodleně předložila návrh ve věci inspekcí v oblasti životního prostředí na evropské úrovni.

36.

domnívá se, že v rámci přezkumu směrnice o odpovědnosti za životní prostředí je mimořádně důležité rozšířit objektivní odpovědnost za jakoukoli škodu na životním prostředí, která má nepříznivé účinky, na činnosti, které nejsou uvedeny v příloze III, aby byl tento právní předpis účinnější při uplatňování zásady „znečišťovatel platí“ a aby byli provozovatelé motivováni k tomu, aby pro své činnosti zavedli řádný systém řízení rizik; v této souvislosti vyzývá Komisi, aby vytvořila registr provozovatelů, kteří vykonávají nebezpečnou činnost, a systém finančního monitorování, který by zaručil jejich solventnost;

37.

žádá Komisi, aby zajistila, aby se směrnice o odpovědnosti za životní prostředí vztahovala na škody na životním prostředí způsobené jakoukoli pracovní činností a aby zajistila objektivní odpovědnost výrobce;

38.

požaduje vytvoření veřejně přístupného evropského registru případů škod na životním prostředí, na něž se vztahuje směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, například podle vzoru Irska, kde případy škod na životním prostředí mohou být hlášeny elektronicky, s cílem vytvořit větší důvěru v systém vyplývající z této směrnice a zajistit jeho lepší provádění; domnívá se, že tato veřejná databáze by zúčastněným stranám, provozovatelům a občanům poskytla větší informovanost o existenci režimu vytvořeného na základě této směrnice a jejím prosazování, a přispěla by tak k lepšímu předcházení škodám na životním prostředí a jejich nápravě;

39.

s cílem zajistit, aby byly veřejné databáze případů, na něž se vztahuje směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, snadno přístupné a účinné, doporučuje, aby byly vytvořeny podle těchto kritérií:

—	měly by být dostupné na internetu s tím, že dodatečné informace týkající se dotyčných případů by měly být zpřístupněny na požádání,

—	každá země by měla mít centrální databázi místo toho, aby pro každý region existovala zvláštní databáze,

—	oznámení o nových incidentech by měla být okamžitě zveřejněna na internetu,

—	součástí každého případu registrovaného v databázi by měly být informace o jménu znečišťovatele, povaze a rozsahu způsobené škody, preventivních a nápravných opatřeních, která byla přijata či budou přijata, a řízeních prováděných příslušnými orgány či s těmito orgány;

40.

žádá, aby byly rozšířeny kategorie nebezpečných činností stanovených v příloze III s cílem zahrnout všechny činnosti, které by mohly ohrozit životní prostředí a lidské zdraví;

41.

zdůrazňuje význam kultury prevence škod na životním prostředí prostřednictvím systematické informační kampaně, v rámci níž by členské státy měly zaručit, aby potenciální znečišťovatelé a potenciální oběti byli informováni o rizicích, které postupují, o možnosti pojištění a dalších finančních a právních prostředcích, které je mohou před těmito riziky chránit, jakož i o výhodách, které z nich mohou vyplývat;

42.

domnívá se, že všechny případy prokázané odpovědnosti, jakož i podrobnosti v souvislosti s uloženými sankcemi, by se měly zveřejňovat, aby skutečné náklady na škody na životním prostředí byly pro všechny transparentní;

43.

navrhuje vytvořit mechanismus, který by přiměl nevládní organizace činné v oblasti životního prostředí a další zúčastněná sdružení předkládat komentáře a připomínky;

44.

navrhuje zavést daňové úlevy a další formy zvýhodnění pro podniky, které úspěšně předcházejí škodám na životním prostředí;

45.

doporučuje zřídit zvláštní nezávislé orgány, kterým by na základě směrnice o odpovědnosti za životní prostředí byly svěřeny řídící a kontrolní pravomoci, jakož i pravomoc ukládat sankce, včetně možnosti požádat potenciálně odpovědné strany o poskytnutí finančního zajištění, a to s ohledem na konkrétní situaci potenciálního znečišťovatele, například v oblasti povolení týkajících se životního prostředí;

46.

vyzývá Komisi a členské státy, aby zajistily, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí bude dostatečně podporovat úsilí o dosažení cílů směrnice EU o ochraně ptáků a směrnice EU o ochraně přírodních stanovišť; trvá na tom, že do uplatňování a vymáhání právních předpisů týkajících se odpovědnosti za životní prostředí musí být zapojeny orgány příslušné pro inspekce v oblasti životního prostředí;

47.

vyzývá Komisi, aby zintenzivnila program odborné přípravy ohledně uplatňování směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v členských státech a aby zřídila asistenční služby, kde by provozovatelé získávali informace, pomoc a podporu pro hodnocení rizik a škod; dále doporučuje přijmout pokyny, které by členským státům pomohly provést tyto právní předpisy správně;

48.

připomíná, že v souladu se směrnicí o odpovědnosti za životní prostředí mají osoby nepříznivě ovlivněné škodami na životním prostředí nárok požádat odpovědné orgány, aby učinily příslušná opatření; dále konstatuje, že z práva Unie vyplývá, že evropským občanům by měl být zaručen účinný a včasný přístup ke spravedlnosti (čl. 9 odst. 3 Aarhurské úmluvy, článek 6 Smlouvy o Evropské unii a příslušná ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv) a že náklady na škody na životním prostředí by měl hradit znečišťovatel (článek 191 SFEU); vyzývá proto Komisi, aby předložila legislativní návrh týkající se minimálních standardů pro uplatňování ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k právní ochraně; žádá Komisi, aby posoudila možnost zavedení mechanismu kolektivního odškodnění pro porušování právních předpisů Unie v oblasti životního prostředí;

49.

vyzývá Komisi, aby v rámci přezkumu směrnice o odpovědnosti za životní prostředí zvážila, zda by mohla uložit členským státům povinnost předkládat každé dva roky zprávu o uplatňování této směrnice;

50.

za další důležitý prostředek odrazování od škod na životním prostředí pokládá trestněprávní sankce a s lítostí konstatuje, že směrnice 2008/99/ES ze dne 19. listopadu 2008 o trestněprávní ochraně životního prostředí neodpovídá aktuálním potřebám; vyzývá Komisi, aby bez dalšího prodlení jednala a přezkoumala oblast působnosti uvedené směrnice tak, aby pokrývala veškeré platné právní předpisy Unie v oblasti životního prostředí;

o o

51.

pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi a parlamentům a vládám členských států.

(1) Úř. věst. L 143, 30.4.2004, s. 56.

(2) Úř. věst. L 106, 17.4.2001, s. 1.

(3) Úř. věst. L 102, 11.4.2006, s. 15.

(4) Úř. věst. L 140, 5.6.2009, s. 114.

(5) Úř. věst. L 178, 28.6.2013, s. 66.

(6) PE 556.943.

(7) Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 2010 ve věci ERG a další, C-378/08, ECLI:EU:C:2010:126, bod č. 45; rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 2010 ve věci ERG a další, C-379/08 a C-380/08, ECLI:EU:C:2010:127, bod č. 38; rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 2010 ve věci Buzzi Unicem SpA a další, C-478/08 a C-479/08, ECLI:EU:C:2010:129, bod č. 35.

(8) Podle zprávy Komise (COM(2016)0204) nahlásily členské státy mezi dubnem 2007 a dubnem 2013 přibližně 1 245 prokázaných případů škod na životním prostředí, které vedly k uplatnění dotyčné směrnice. Podle této zprávy se navíc počet případů mezi jednotlivými členskými státy značně liší. Ve dvou členských státech bylo nahlášeno přes 86 % všech případů (Maďarsko: 563, Polsko: 506 případů), přičemž většinu zbývajících případů nahlásilo šest členských států (60 Německo, 40 Řecko, 17 Itálie a 8 Lotyšsko, Španělsko a Spojené království). 11 členských států nenahlásilo v roce 2007 žádné takové případy, pravděpodobně proto, že je řeší výhradně v rámci svého vnitrostátního systému.

(9) Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 2015, Ministerstvo životního prostředí, ochrany půdy a moře a další v. Fipa Group srl a další, věc C-534/13,ECLI:EU:C:2015:140.

(10) Studie s cílem zjistit proveditelnost vytvoření fondu na pokrytí odpovědnosti za životní prostředí a ztrát, ke kterým došlo v důsledku průmyslové havárie, závěrečná zpráva, Evropská komise, GŘ ENV, 17. dubna 2013.

(11) IPCC, 2013: Změna klimatu v roce 2013: Základ fyzikální vědy. Příspěvek pracovní skupiny I k páté hodnotící zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (Stocker, T.F. a další, Cambridge University Press, Cambridge, Spojené království a New York, NY, USA, 1535 s, doi:10.1017/CBO9781107415324).

(12) Touto možností se zabývá Komise ve svém dokumentu ze dne 19. února 2014 s názvem „Study on ELD Effectiveness: Scope and Exceptions“ str. 84.

(13) O této možnosti pojednává dokument zveřejněný Komisí dne 17. dubna 2013 s názvem „Study to explore the feasibility of creating a fund to cover environmental liability and losses occurring from industrial accidents“.

(14) Tento systém zavedlo Portugalsko. Komise jej zhodnotila ve studii z 16. května 2013 s názvem „Implementation challenges and obstacles of the Environmental Liability Directive (ELD)“ str. 75.

Top

Choose the experimental features you want to try