1.12.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 373/2

—

Zrušit rozsudek Tribunálu v celém rozsahu či zčásti;

—

vyhovět návrhům, které účastník podávající kasační opravný prostředek přednesl před Tribunálem

—

Subsidiárně vrátit věc Tribunálu zpět k projednání a rozhodnutí.

1)

Rozsudek Tribunálu se týkal přezkumu rozhodnutí Komise ze dne 19. března 2009, kterým se z financování Společenství vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci záruční sekce Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF), v rozsahu, v němž z financování Společenství vylučuje výdaje ve výši 749 milionů DKK vynaložené Dánským královstvím na vynětí ploch.

2)

Dánsko zaprvé tvrdí, že Tribunál nesprávně právně posoudil, zda je dánská kontrola pomocí dálkového průzkumu dostatečně účinná, jelikož vycházel z domněnky, že účinnost kontroly pomocí dálkového průzkumu lze posoudit srovnáním s kontrolou pomocí GPS, kterou zástupci Komise provedli při šetření v Dánsku.

3)

Dánsko zadruhé tvrdí, že výklad relevantního právního základu provedený Tribunálem je nesprávný v řadě bodů včetně bodu, zda je rozhodnutí Komise udržitelné, ačkoliv se zakládá na nesprávném výkladu naprosto klíčového pravidla pro toto rozhodnutí, a sice na výkladu povinnosti udržování v první větě čl. 19 odst. 4 nařízení č. 2316/1999.

4)

Dánsko zatřetí tvrdí, že Tribunál provedl nesprávné právní posouzení, pokud jde o použité důkazní břemeno a standard dokazování na straně Komise a členských států, jelikož konstatoval, že Komise, která vedla šetření po uplynutí období vynětí, unese důkazní břemeno tím, že své domněnky založí na okolnosti, že prokázané skutečnosti existovaly i během období vynětí ploch z produkce, a jelikož Tribunál konstatoval, že důkazní břemeno, které Dánsko nese v rámci EZOZF, spočívá v tom, že je nutno předložit důkazy pro všechny oblastí vynětí v Dánsku a nikoli pouze pro oblasti, kde Komise provedla šetření. Tribunál tak zavedl nový obecně formulovaný standard dokazování, který se odchyluje od předchozí judikatury Soudního dvora a klade na členské státy důkazní břemeno, jež v praxi nemohou unést.

5)

Tribunál začtvrté v otázce uplatnění finančních oprav neposoudil, zda byly splněny příslušné podmínky včetně toho, zda došlo k porušení výslovných unijních pravidel, což Dánsko během jednání před Tribunálem výslovně zpochybnilo.

6)

Tribunál zapáté nahradil původní posouzení Komise vlastním posouzením. Důvody uvedené Tribunálem k zachování platnosti rozhodnutí se tudíž kvantitativně i kvalitativně zakládaly na zcela jiných a irelevantních okolnostech než ty, kterým přiložila rozhodující význam Komise. Dánsko tvrdí, že rozsudek Tribunálu je v rozporu se zásadou proporcionality.

7)

Tribunál se konečně zašesté nevyslovil k řadě klíčových tvrzení dánské vlády a k předloženým důkazům; řada argumentů a faktických tvrzení Dánska byla nesprávně reprodukována, a proto odůvodnění a výrok rozsudku spočívá na nesprávném faktickém a právním základě.