28.5.2009   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/56

—

považuje systémy řízení organizací z hlediska ochrany životního prostředí a výrobky s ekoznačkou za dobré tržně orientované prostředky na podněcování odpovědnosti za stav životního prostředí u různých subjektů ve společnosti a na zvyšování úrovně ochrany životního prostředí;

—

považuje nařízení o systému EMAS za užitečný nástroj pro mnoho druhů organizací, pro něž by jeho zavedení mohlo znamenat řadu přínosů, jako například omezení škodlivého vlivu na životní prostředí, úsporu nákladů (na energii a likvidaci odpadu), jistotu, že organizace respektuje platné právní předpisy v oblasti životního prostředí, účinnější fungování organizace atd.;

—

domnívá se, že pro organizace registrované v systému EMAS je rovněž zapotřebí stanovit rozsah posuzování vlivu činnosti organizace na životní prostředí, jakož i vhodné požadavky na audity ochrany životního prostředí na různých úrovních, konkrétně na primární (výroba), sekundární (zadávání zakázek) a terciární (ostatní) úrovni hodnocení. Ne všechny malé a střední podniky či místní a regionální orgány disponují informacemi, schopnostmi a odbornými znalostmi potřebnými pro audity ochrany životního prostředí a musejí se spíše spoléhat na externí poradce;

—

z hlediska důvěryhodnosti a spolehlivosti ekoznačky považuje za důležité zachovat hodnocení předem (ex-ante). Ke splnění požadavků této normy ISO je zapotřebí, aby orgán zodpovědný za udělování značky posoudil jak předem (ex ante), tak následně (ex post), zda daný výrobek, jenž žádá o udělení ekoznačky, splňuje její kritéria. Návrh nahradit toto posouzení registrací a následným sledováním představuje vážnou hrozbu pro důvěryhodnost a spolehlivost značky.

Hlavní zpravodajka

:

paní Britt Lundberg (FI/ALDE), členka regionální vlády Ålandských ostrovů

1.

domnívá se, že je nezbytně nutné provést revizi systému EMAS a ekoznačky EU, a jednoznačně podporuje cíle EU podněcovat politiku udržitelné výroby a spotřeby, jak stanovuje Lisabonská smlouva a strategie EU pro udržitelný rozvoj, a mimo jiné tak napomoci splnit cíle EU v oblasti klimatu;

2.

má za to, že tyto revize jsou obzvláště zapotřebí, neboť ani jeden z těchto systémů není využíván, ani nemá takový dopad, jak bylo původně plánováno;

3.

považuje systémy řízení organizací z hlediska ochrany životního prostředí a výrobky s ekoznačkou za dobré tržně orientované prostředky na podněcování odpovědnosti za stav životního prostředí u různých subjektů ve společnosti a na zvyšování úrovně ochrany životního prostředí;

4.

má za to, že také místní a regionální orgány by mohly tyto systémy více využívat a že revidované právní předpisy a podpůrná opatření členských států by měla upozornit na možnosti, jež tyto systémy nabízejí malým i velkým veřejným organizacím, a podpořit tak jejich využívání;

5.

domnívá se, že návrh týkající se systému EMAS je v souladu se zásadami subsidiarity a proporcionality, přestože obsahuje poměrně podrobná pravidla, postupy a požadavky (jejichž provádění mají na starosti členské státy či jejich místní a regionální orgány). Systém ekoznačky není výhradní, nýbrž může být používán souběžně s vnitrostátními a regionálními systémy, za předpokladu, že tyto systémy jsou založené na přísných kritériích;

6.

domnívá se, že ani jeden z těchto dvou systémů, které jsou založené na dobrovolné účasti, nevytváří zbytečnou zátěž. Vypracování a revize kritérií pro ekoznačku jsou flexibilní, stejně jako pravidla stanovená v návrhu systému EMAS;

7.

domnívá se, že tyto návrhy jsou v souladu se strategií Evropské komise vytvářet lepší právní předpisy (zjednodušování právních předpisů a snižování administrativní zátěže pro podniky a orgány veřejné správy);

8.

považuje nařízení o systému EMAS za užitečný nástroj pro mnoho druhů organizací, pro něž by jeho zavedení mohlo znamenat řadu přínosů, jako například omezení škodlivého vlivu na životní prostředí, úsporu nákladů (na energii a likvidaci odpadu), zlepšení obrazu těchto organizací v souvislosti s jejich přístupem k životnímu prostředí, jistotu, že organizace respektuje platné právní předpisy v oblasti životního prostředí, účinnější fungování organizace atd.;

9.

podporuje stanovení kvantitativních a měřitelných cílů pro počet organizací registrovaných v systému EMAS, jež mají být splněny pět a deset let po vstupu zmíněného nařízení v platnost;

10.

domnívá se, že k dosažení těchto cílů by pomohlo, kdyby členské státy měly povinnost stanovit si své vlastní cíle pro zvýšení počtu organizací registrovaných v systému EMAS;

11.

důrazně podporuje zviditelňování systému EMAS pomocí všech možných prostředků, neboť například v severských zemích je ve veřejném sektoru systém EMAS jen velmi málo známý a používaný;

12.

domnívá se, že struktura nařízení by měla brát v úvahu pohled organizací, jež mají v úmyslu systém EMAS zavést. Klíčovou otázkou je pro tyto organizace struktura tohoto systému, která je však ukryta v příloze II návrhu nařízení. Nejjednodušším způsobem, jak tento nedostatek napravit, by bylo začlenit přílohu II do nařízení coby samostatný článek s názvem „Struktura a požadavky systému EMAS“;

13.

vítá návrh, aby celostátní či regionální systémy řízení z hlediska ochrany životního prostředí mohly být v systému EMAS plně či částečně uznány. Tento postup by organizacím pomohl přejít od těchto systémů k systému EMAS. O registraci v tomto systému by tak mohla mít zájem celá řada potenciálních zájemců, kteří již dnes pracují na tom, aby podmínky systému EMAS splnili. Tím, že by se místní systémy staly součástí systému EMAS, vzrostla by tak jejich důvěryhodnost;

14.

má za to, že Komise by mohla stanovit minimální požadavky pro systémy, které jsou částečně v souladu se systémem EMAS, s cílem předejít podávání žádostí o registraci jednotlivých částí systému řízení z hlediska ochrany životního prostředí, jež zatím nelze definovat jako systém;

15.

navrhuje například tyto minimálními požadavky: politika ochrany životního prostředí zaměřená na neustálé zlepšování, environmentální přezkoumání, jež by určilo environmentální aspekty organizace, které mají podstatný dopad na životní prostředí, splnění požadavků stanovených právními předpisy na ochranu životního prostředí, obecné cíle v oblasti ochrany životního prostředí pokrývající významné environmentální aspekty, program ochrany životního prostředí či akční plán, jenž by stanovil odpovědnosti a opatření umožňující dosáhnout obecných cílů v oblasti ochrany životního prostředí a harmonogram pro zavedení těchto opatření do praxe, odpovídající prostředky pro zavedení programu ochrany životního prostředí, interní komunikace o systému řízení z hlediska ochrany životního prostředí na různých úrovních organizace a externí audit systému řízení z hlediska ochrany životního prostředí;

16.

domnívá se, že je zapotřebí vyjasnit pokyny pro podávání zpráv o vlivu činnosti organizace na životní prostředí, jež jsou uvedeny v Příloze IV dotčeného návrhu. Zejména pro malé a střední podniky v odvětví služeb, ale také např. pro místní subjekty, je nemožné spočítat některé zamýšlené hodnoty, jako kupř. účinnost materiálů. Množství používaných materiálů je tak veliké, že sbírat údaje, byť jen o těch nejdůležitějších, je často nad lidské síly. Vliv většiny malých a středních podniků a malých organizací veřejného sektoru na biologickou rozmanitost je také zanedbatelný, a neměly by tedy být zatěžovány požadavky na podávání zpráv;

17.

domnívá se, že pro organizace registrované v systému EMAS je rovněž zapotřebí stanovit rozsah posuzování vlivu činnosti organizace na životní prostředí, jakož i vhodné požadavky na audity ochrany životního prostředí na různých úrovních, konkrétně na primární (výroba), sekundární (zadávání zakázek) a terciární (ostatní) úrovni hodnocení. Ne všechny malé a střední podniky či místní a regionální orgány disponují informacemi, schopnostmi a odbornými znalostmi potřebnými pro audity ochrany životního prostředí a musejí se spíše spoléhat na externí poradce;

18.

kriticky se vyjadřuje k nákladům vzniklým veřejným orgánům a soukromým podnikům v souvislosti s uplatňováním systémů EMAS a ekoznačky; je přesvědčen, že zapojení do obou systémů by bylo možné, pokud by došlo ke zrušení či snížení poplatků. Mělo by se však rozlišovat mezi systémem EMAS na straně jedné a systémem ekoznačky na straně druhé, a to kvůli různé struktuře nákladů na straně zúčastněných organizací;

19.

zastává názor, že podniky musejí být při zavádění systému EMAS zbaveny nadměrné administrativní zátěže; omezení byrokracie však nesmí nikdy vést ke ztrátě důvěryhodnosti systému EMAS v očích veřejných orgánů, spotřebitelů nebo organizací, které se chystají k systému připojit;

20.

považuje stanovené cíle za krok správným směrem, zejména proto, že umožňují zapojit do přípravy kritérií pro ekoznačku různé zúčastněné strany a zkracují proces jejich přijímání, neboť takto může být ekoznačka rychleji udělována novým výrobkům;

21.

vyzývá k tomu, aby se přímo ke značce připojil název „EU“ tak, aby bylo široké veřejnosti jasnější, že ekoznačka je iniciativou Evropské unie;

22.

zkrácený postup přípravy kritérií v rámci jiných systémů ekoznačky je podle něj užitečný pro schválené skupiny výrobků, neboť například systém Nordic Swan v severských zemích a německý systém Blue Angel jsou ve svých zemích natolik uznávanými značkami, že by mohly podnítit rozšíření ekoznačky EU;

23.

podporuje návrh zrušit roční poplatky za výrobky, jimž byla udělena ekoznačka, neboť tak bude odstraněna finanční překážka bránící mnohým malým a středním podnikům, aby se do tohoto systému zapojily;

24.

vítá návrh, podle nějž mají příslušná místa vypracovat příručku pro orgány zadávající veřejné zakázky. Ta veřejným zadavatelům usnadní začlenit kritéria ekoznačky do svých postupů pro zadávání zakázek. Příručka by byla vítanou podporou pro práci regionálních a místních orgánů;

25.

z hlediska důvěryhodnosti a spolehlivosti ekoznačky považuje za důležité zachovat hodnocení předem (ex-ante). Evropská ekoznačka je systém označování založený na posouzení celého životního cyklu v souladu s normou ISO 14024, které ověřuje třetí strana. Ke splnění požadavků této normy ISO je zapotřebí, aby orgán zodpovědný za udělování značky posoudil jak předem (ex ante), tak následně (ex post), zda daný výrobek, jenž žádá o udělení ekoznačky, splňuje její kritéria. Návrh nahradit toto posouzení registrací a následným sledováním představuje vážnou hrozbu pro důvěryhodnost a spolehlivost značky;

26.

neschvaluje návrh, aby v případě těch skupin výrobků, pro něž již existují kritéria v rámci ekoznačky EU, byla zpřísněna kritéria používaná v rámci celostátních či regionálních systémů označování tak, aby byla alespoň stejně přísná, jako jsou kritéria evropské ekoznačky. Při posuzování přísnosti požadavků vyžadovaných v rámci různých systémů označování by měl být zohledněn příslušný kontext a vztah jak k životnímu prostředí, tak k trhu. Mnoho faktorů, jež jsou pro označování klíčové, jako například stav životního prostředí, environmentální stres a odolnost životního prostředí, se mezi evropskými regiony značně liší;

27.

domnívá se, že je obzvláště důležité, aby členské státy a Komise zintenzivnily své aktivity v oblasti zvyšování povědomí a šíření informací o ekoznačce. V této souvislosti se jako nejúčinnější jeví spolupráce s obchodníky, neboť právě obchody jsou z pohledu spotřebitele místem, kde se nejčastěji rozhoduje o tom, co si kdo vybere a koupí, a mohou tedy toto rozhodování do značné míry ovlivnit;

28.

zastává názor, že postupné rozšiřování nabídky výrobků a služeb, které vyhovují kritériím evropské ekoznačky, by mělo být jedním z prioritních záměrů. Toto rozšiřování je třeba podporovat v oblasti vývoje metod designu výrobků splňujících stanovená kritéria pro příslušnou skupinu výrobků v průběhu celého jejich životního cyklu. Doporučuje proto, aby zodpovědné orgány zavedly programy podporující ekologický design (založený mj. na současných environmentálních kritériích ekoznačky), podniky působící v této oblasti a pilotní projekty.

(11)

Zřízením jednotného vnitrostátního akreditačního orgánu by nemělo být dotčeno rozdělování činností v rámci členských států.