Žaloba podaná dne 22. dubna 2005 Komisí Evropských společenství proti Spolkové republice Německo

(Věc C-181/05)

(2005/C 171/13)

Jednací jazyk: němčina

Soudnímu dvoru Evropských společenství byla předložena dne 22. dubna 2005 žaloba směřující proti Spolkové republice Německo podaná Komisí Evropských společenství zastoupenou U. Wölkerem a M. Konstantinidisem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku.

Komise Evropských společenství navrhuje, aby Soudní dvůr:

Žalobní důvody a hlavní argumenty:

Paragraf 1 odst. 3 první věta nařízení o vozidlech s ukončenou životností Spolkové republiky Německo je v rozporu s ustanoveními směrnice 2000/53/ES, protože čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice – ve spojení s čl. 2 čís. 1 – platí pro jakékoliv vozidlo kategorie M1 nebo N1 a také pro vozidla pro zvláštní účely. Právní předpisy německého nařízení o vozidlech s ukončenou životností platí naproti tomu pro vozidla pro zvláštní účely jen do přípustné celkové hmotnosti 3, 5 tuny. Článek 3 odst. 4 směrnice vyjímá vozidla pro zvláštní účely z působnosti předpisů o opětovném použití a využití, ale nikoliv ze zákazů určitých látek. Je třeba uvést, že podle uvedených předpisů to jsou jednoznačně znaky konečného výrobku, které určují oblast působnosti: pokud tedy vozidlo pro zvláštní účely po úpravě splňuje znaky kategorie M1, spadá bezpodmínečně do oblasti působnosti směrnice 2000/53. Omezení působnosti podle celkové hmotnosti porušuje tedy směrnici.

Paragraf 1 odst. 3 věta 3 německého nařízení o vozidlech s ukončenou životností vyjímá „přístroje, součásti a ostatní předměty vybavení, které jsou nezbytné pro zvláštní účely“ ze zákazů určitých látek. Tato výjimka není pokrytá směrnicí, protože její příslušná ustanovení platí pro všechny materiály a součásti, jejímž hlavním účelem je využití ve vozidlech zahrnutých směrnicí, včetně materiálů a součástí, které jsou nezbytné pro zvláštní účely.

Podle § 3 odst. 4 nařízení o vozidlech s ukončenou životností neplatí zásada bezplatného sběru, pokud není vozidlo s ukončenou životností registrováno podle ustanovení německého registračního řízení a nebo pokud bylo vozidlo s ukončenou životností registrováno podle ustanovení německého registrační řízení pro celkové období méně než měsíc před jeho vyřazením, pokud nebyl předán technický průkaz nebo pokud je vozidlo s ukončenou životností vozidlem kategorie M nebo N1, které nebylo vyrobeno a schváleno sériově a v jednostupňovém řízení. Tyto výjimky nejsou pokryty směrnicí.

Paragraf 8 odst. 2 nařízení o vozidlech s ukončenou životností omezuje zákaz určitých látek podle čl. 4 odst. 2 písm. a) směrnice na vozidla uvedená na trh po dni 1. června 2003, jakož i na materiály a součásti těchto vozidel. Protože se ale zákaz určitých látek podle směrnice použije na všechny materiály a součásti, které byly uvedeny na trh po dni 1. června 2003, porušuje toto ustanovení německého nařízení o vozidlech s ukončenou životností směrnici. Skutečnost, že rozhodnutími 2002/525 a 5006/63 byly stanoveny další výjimky pro náhradní části než ty původně stanovené v příloze II směrnice, nemůže odůvodnit jiný výklad čl. 4 odst. 2 písm. a) směrnice, protože nezbytnost těchto výjimek se stala zjevnou až po vydání této směrnice. Výše uvedený rozpor německé právní úpravy se znovu objeví, až uplynou lhůty pro tyto časově omezené výjimky. Cíle směrnice – snížit zatížení životního prostředí vozidly s ukončenou životností a do nejvyšší možné míry se vyhnout odpadům – mohou být nejlépe dosaženy co nejrestriktivnějším výkladem čl. 4 odst. 2 písm. a) směrnice.

(1)  Úř. věst. L 269, s. 34.